Proofreading.cz

Už v titulku spojte slib s důkazem. Tuto zásadu, o které jsme se již zmínili v jednom z předchozích dílů seriálu, Bencivenga dále rozvádí.

V úvodu dává Bencivenga svým čtenářům malý úkol – určit, který titulek byl úspěšnější v reklamě na aspirin:

1. Bolí vás hlava?
2. Co udělají doktoři, když je rozbolí hlava?

Který byste vybrali? Který lépe splňuje zásadu spojit důkaz se slibem? Je to samozřejmě titulek číslo 2, který spojuje slib se silným argumentem – s doktory.

Pan doktor jako autorita

Doporučení lékařů se v reklamě s úspěchem používají už desítky let. A podle všeho fungují dodnes. Nejste si jisti, kterým kartáčkem drhnout svůj chrup? Kterým jogurtem hýčkat svou střevní mikroflóru? Doktor v bílém plášti vám ochotně poradí.

Je až s podivem, že se na úspěšnosti téhle metody zřejmě opravdu mnoho nezměnilo. Bencivenga dedukuje, že lidé obecně potřebují někomu nebo něčemu důvěřovat. Proto, dostanou-li dostatečně pádný argument uznávané autority, rádi reklamnímu sdělení uvěří – samozřejmě pokud je svým obsahem osloví.

Učiňte neuvěřitelné uvěřitelným

Bencivenga tedy znovu opakuje: Řada marketérů a copywriterů se zaměřuje výhradně na bombastické, vtipné sdělení, velkolepý slib. Ještě mnohem důležitější je ale důkaz, který můžete předložit.

Buďte sami k sobě nemilosrdní. Přečtěte si svůj text a zvažte, jakými argumenty byste ho obhájili v případě přelíčení před nestranným soudcem.

Aby jedinou odpovědí, které se vám jako reakce od potenciálních klientů dostane, nebylo: Jo, jasně.

Zdroj: Can You Pick the Winning Headline?

Copywriting podle Bencivengy

Navštivte přehled všech článků o Garym Bencivengovi.

Kdybych se obtěžoval používat Twitter, asi bych na následující článek odkázal jenom z něj. Takhle z toho bude superstručný příspěvek do blogu.

Přiznám se (nesmějte se mi), že o příčinách a vlastně ani o samotném principu současné ekonomické krize toho příliš mnoho nevím. Sám pro sebe jsem si to zjednodušeně zformuloval asi tak, že prostě „prožíráme“ víc, než umožňují zdroje, které jsou fyzicky k dispozici.

Hlubší pochopení celé problematiky mi zprostředkoval článek ekonoma Miroslava Svobody z VŠE Krize není u konce, spořte. Chápu, že experti se nad modelovými příklady, jejichž protagonisty jsou pánové Houžvička a Semtele, možná pousmějí, ale pro mě, příslušníka skupiny ekonomických nedouků, byly užitečné.

Pokud tu a tam míváte cestu přes Dolní Počernice (předpokládám, že tudy jezdíte nejméně dvakrát denně), dovolil bych si doporučit vaší pozornosti podnik s názvem Léta Páně.

Jelikož se můj první kulinářský příspěvek setkal u čtenářů s mimořádně shovívavým přijetím, odhodlal jsem se sepsat pokračování.

Nejprve jeden dodatek k textu předešlému, kde jsem mimo jiné spílal podniku T.G.I. Friday’s. Ve snaze o objektivitu a upřímnost bych rád doplnil, že od napsání tohoto nactiutrhačného příspěvku jsme do této restaurace dvakrát či třikrát zavítali, a sice ze dvou důvodů:

• Poté, co jsem ochutnal hamburger v podniku Jarmark ve Vodičkově ulici, měl jsem i přes výrazné nechutenství chuť pokleknout před personálem T.G.I. a omluvit se jim za kritické hodnocení JEJICH pokrmů.
• V T.G.I. nám chutnají koktejly – já jsem si oblíbil třeba Lynchburg lemonade. Zejména ve své „plné verzi“ označované jako Ultimate (jejíž sklenice svou velikostí ze všeho nejvíc připomíná skleněné umyvadlo na stopce), při konzumaci za horkého slunečného dne, je učiněným balzámem, který člověku pomůže získat na svět vyrovnanější náhled. Trénovanějším jedincům doporučuji kúru opakovat.

A teď už konečně k restauraci Léta Páně

Tuhle restauraci najdete u dolnopočernic­kého zámeckého parku, vedle rybníka, ve zrekonstruované budově bývalého pivovaru. V blízkosti se podle všeho nachází ještě starý mlýn, protože kousek od restaurace se vine náhon, do kterého lze při troše šikovnosti spadnout.

Prostředí
Sedět se dá buď venku pod slunečníky, s výhledem na zmiňovaný náhon, přírodní amfiteátr, park a rybník, nebo vevnitř. Samotný interiér je příjemný, židle a stoly masivní dřevěné, osvětlení tlumené. Člověka prostě nic nerozptyluje od toho podstatného, čímž je zejména…

Pivo a ostatní nápoje
Ačkoli jsem v předchozím příspěvku důkladně nakydal hnůj na lahvové produkty Plzeňského Prazdroje (a za tím si také stojím), točená plzeň mi nevadí, a speciály Master (13stupňový polotmavý a 18stupňový tmavý) jsem si dokonce oblíbil. Oběma variantami si můžete v Léta Páně vysmolit hrdlo.

Z ostatních nápojů zmíním jenom poměrně širokou nabídku vín (neměl jsem dosud tu čest) a destilátů (Taliskerem si u mě šplhli). Nově jsem zaregistroval různé druhy mojita (zázvorovo-grepové, jahodové, …) – testoval jsem první jmenované a nechutnalo špatně.

Z jídelního lístku
Parádní disciplínou téhle restaurace (alespoň podle mých chutí) jsou produkty zdravé výživy – zejména kuřecí křídla, hovězí i vepřová žebra v marinádě, jakož i kolena nejrůznějších živočichů.

Moje choť dvakrát testovala biftek (středně propečený), který se v obou případech nadobyčej povedl, což rozhodně není samozřejmostí. Já jsem si naposledy dal půlku kachny s knedlíkem a zelím (proč mi nikdo nepřipomněl, že jsou tihle opeřenci tak velcí?) a znovu mohu udělit známku výbornou.

Z předkrmů si dovolím doporučit bramborové placičky s lososem, zakysanou smetanou a koprem, které (případně doplněné o slepičí vývar s játrovým knedlíčkem) dají večeru ten správný start.

Jediným problémem je množství. Porce jsou natolik poctivé, že aby konzument mohl sníst to, co by chtěl, potřeboval by mít žaludek jako Gargantua a Pantagruel dohromady.

S dezerty jsme byli taktéž spokojeni (zmíním např. pečené švestky s domácím perníkem či čokoládové suflé s višněmi), ale upřímně řečeno, málokdy jsem byl po pozření předchozích chodů schopen se ke konzumaci dezertu vůbec odhodlat.

Obsluha a další služby
Obsluha rozhodně nenarušuje celkový dobrý dojem. Na jídlo ani na pití se dlouho nečeká, návštěvník nemá pocit, že číšníky otravuje.

Z doplňkových služeb bych zmínil taxislužbu, která vás v případě zájmu dopraví, kam si v okolí budete přát, třeba na nejbližší zastávku metra Černý Most. Zatím jsme také nezkoušeli – ona taková malá procházka za určitých okolností vůbec není špatná.

Závěr

Pokud míváte cestu přes Dolní Počernice a jste spíš příznivci kvalitní „hospody“ na úrovni než francouzské restaurace se stříbrnými příbory, určitě Léta Páně vyzkoušejte. Ale abych uvedl aspoň jedno negativum – štve mě, že tahle hospoda není někde blíž.

Kontakt:
Léta Páně
Národních hrdinů 3
Dolní Počernice, Praha 9
Tel.: 281 867 474, mobil: 774 008 556
Web: www.letapane.cz
Možnost on-line rezervace: ano

Informační kampaň o českém předsednictví v EU, korunovaná sloganem „Evropě to osladíme“, splnila minimálně jeden ze svých cílů. Vzbudila ohlas. Otázkou je, zda lze dosažení tohoto cíle hodnotit pozitivně.

Poznámka na úvod: Autor tohoto příspěvku není ani politolog, ani marketingový či mediální expert a vyjadřuje pouze své subjektivní dojmy jako (zřejmě) člen cílové skupiny.

Počáteční záměr byl jasný. Většina Čechů nemá o našem předsednictví v EU dostatek informací (a moje domněnka zní, že většině Čechů je celá záležitost přinejmenším lhostejná).

Zpracujme tedy kampaň, ve které ukážeme, jak už jsme Evropě prospěli a jakým přínosem pro ni můžeme být dnes, a udělejme to formou vtipnou, která lidi zaujme („To se pobavíte, lidové vrstvy“) a vzbudí v nich chuť získat další informace.

Na tomto základě vznikla kampaň, jejímiž nejvýraznějšími prvky jsou televizní spot z dílny režisérky Alice Nellis a značně kontroverzní slogan „Evropě to osladíme“.

O televizním spotu

Samotný spot bych rozhodně nehodnotil nikterak negativně. Známé osobnosti české vědy, kultury a sportu si po svém hrají s kostkami cukru, českým vynálezem. Proč ne?

Spot má naštěstí vyšší úroveň než komentář Alexandra Vondry, který se k nápadu s kostkou cukru hrdě hlásí. „Někteří skeptici říkají, že se tam rozpustíme jako kostka cukru v čaji. My přece nejsme kostkou cukru, ale my jsme ji vynalezli. A i kdybychom byli tou kostkou cukru, naší ambicí by mělo být trochu ten čaj osladit,“ poznamenává duchaplně podle ČTK. (Ufff…)

O sloganu

Daleko horší je to s tím diskutovaným sloganem. Premiér Topolánek poznamenává, že provokativnost sloganu je záměrná, ale zároveň odmítá jeho negativní výklad.

Jenže…

V české idiomatice spojení „někomu to osladit“ negativní význam rozhodně MÁ. Naopak nechápu, jak by v tom kdokoli mohl hledat jakýkoli skrytý, pozitivní výklad. Hrát si se slovy je skvělá věc (navíc u kostky cukru se něco podobného vysloveně nabízelo), ale v tomto případě by byla na místě aspoň špetka soudnosti.

A i když nechci zabíhat do politické roviny, v situaci, kdy máme v EU pověst výrazných „euroskeptiků“, je zmíněný slogan vyslovený… nepěkná věc.

Ze snahy o lehký humor se stala, s odpuštěním, těžká trapárna.

V závěru bych si dovolil odcitovat krátký úryvek z knihy Jak psát reklamní text od Zdeňka Křížka a Ivana Crhy (2. vydání, str. 177). Nevztahuje se jen k případu oslazené Evropy, má poměrně širokou platnost.

Nedělejte legraci za každou cenu. Nenuťte se do vtipkování, když vám to zrovna nejde. Násilný, křečovitý, hloupý či vulgární vtip je trapný a nadělá víc škody než užitku. Buďte proto opatrní a važte na lékárnických vážkách.

Bencivenga uvádí sedmipísmenný akronym, který vychází z teze, že všechno podstatné a povedené už bylo vymyšleno. Ten akronym zní SCAMPER (doslova něco jako „trysk“).

Autorem akronymu není sám Gary Bencivenga, alébrž Alex Osbourne, označovaný za otce „brainstormingu“.

Návod k použití akronymu je následující: Pokud uvažujete o novém sloganu, produktu, trhu, nabídce nebo čemkoli podobném, vezměte prověřené řešení a „zpracujte ho“ těmito způsoby:

• S = Substitute (nahraďte – jeden z prvků osvědčeného řešení nějakým novým, překvapivým, současným)
• C = Combine (kombinujte – prověřené a úspěšné prvky ze dvou či více zdrojů)
• A = Adapt (přizpůsobte – úspěšný slogan, produkt či nabídku z jiného oboru)
• M = Modify, minify, magnify (upravte, zmenšete, zvětšete – kterýkoli prvek)
• P = Put to other uses (doplňte jiné využití – kdo jiný by danou věc mohl využít a proč)
• E = Eliminate (odstraňte některý z prvků, který se vždy využívá, a sledujte, co se stane)
• R = Rearrange, reverse or redefine (přeskupte, obraťte, předefinujte – kteroukoli součást produktu, prodejního procesu nebo problému, se kterým bojujete)

Tolik tedy SCAMPER. Sedm písmen, ale celkem jedenáct úkonů – proto ten jedenáctinásobný nárůst kreativity. Zajímaly-li by vás konkrétní příklady využití SCAMPERu, doporučím vám zdrojový článek.

Samozřejmě jsem se pokoušel zachovat akronymní kouzlo celé poučky. Ovšem ve chvíli, kdy jsem se upachtěně dopracoval k „nakopu do“ (nahraďte, kombinujte, přizpůsobte, upravte, doplňte, odstraňte), jsem toho raději nechal.

Budete-li mít nápad, jak tento akronym vkusně dokončit (případně i s přeformulováním českých ekvivalentních sloves), budu rád. Do té doby doporučuji k zapamatování hezké slovo SCAMPER.

Zdroj: The 7-Letter Word That Instantly Multiplies Your Creativity 11-Fold

Copywriting podle Bencivengy

Navštivte přehled všech článků o Garym Bencivengovi.

Už minulý rok jsem odkazoval na internetovou verzi tradičního diktátu Zdeňka Svěráka. Letos bych si to dovolil zopakovat.

Svůj diktát tentokrát Zdeněk Svěrák přednášel v prostorách Národního muzea, za doprovodu žáčků, které představovali (mám pocit) členové nějakého dětského divadelního sboru. Obsah diktátu odpovídal prostředí a kromě několika drobných záludností nebyl nijak zvlášť těžký.

Takže tady je odkaz na iDnes: Svěrákův diktát z Národního muzea

Skutečně rázně se rozhodl řešit současný nepříznivý demografický vývoj vládní kabinet. Toto řešení zvolil i přes vehementní protesty všech organizací bojujících za lidská práva, včetně Amnesty International.

Opatření se týká všech občanů ČR starších padesáti let. Jednou provždy tak řeší neustálé prodlužování věku pro odchod do penze. Příslušný zákon přitom prošel legislativním procesem až nečekaně rychle.

Ještě 13. srpna přinesl server Lidovky.cz tuto optimistickou zprávu:

Včera již ale bylo všechno jinak. Jak informoval server iDnes, opatření bylo schváleno s účinností od 1. září. O čem se zřejmě ještě bude diskutovat, je značná nehumánnost přijatého ustanovení:

P. S. Taky míváte tak stupidní asociace?

Psát, že iPhone je dominantním tématem dneška, tématem, které s přehledem válcuje i rusko-gruzínský konflikt a volbu amerického prezidenta, je poněkud zbytečné. Přesto, co bych to byl za blogera, kdybych si aspoň trochu nepřisadil.

V úvodu trocha upřímnosti (které se ode mě jinak dočkáte jen sporadicky): Mobil používám výhradně k tomu, abych s ním volal a psal SMS. (Jo, a ještě k tomu, aby mě ráno tahal z pelechu.) K těmto čestným funkcím mi bohatě dostačuje můj starý dobrý, s láskou opatrovaný Siemens ME45.

A jelikož jsem podstatnou část dne přikován ke své kancelářské židli, nepotřebuji se při svých ojedinělých cestách po světě „tam venku“ ani připojovat na internet, ani se věnovat řadě „cool“ aktivit, které by mi mohly zprostředkovat moderní mobilní přístroje, iPhone nevyjímaje. A ještě skandální odhalení: k focení, ač to zní neuvěřitelně, používám foťák.

To samozřejmě neznamená, že bych neměl rád technické vymoženosti. Nikoli. Sdílím postoj Davea Barryho, který na počítači nedělá nic jiného, než že dvěma prsty deset minut smolí větu typu „Henry Kissinger vypadá jako velká bradavice“, aby ji po dalších deseti minutách vylepšil na „Henry Kissinger vypadá jako velká tučná bradavice.“ Přesto k tomuto konání POTŘEBUJE ten nejvýkonnější počítač, který je k dispozici, a jak sám říká, v nejbližší době plánuje koupi stroje ještě výkonnějšího. (Viz Rukověť správného chlapa.)

Může se tedy stát, že až mé chlapské pudy převládnou nad rozumem, dojdu k nezvratnému přesvědčení, že nový mobil prostě potřebuji. A protože u sebe žel pozoruji tytéž rysy, které ironizoval Karel Havlíček Borovský ve svém epigramu (Není nad původnost, každý po ní touží, lidé chodí po mostě, tož já půjdu louží) – ale nejen proto –, vyjde u mě v souboji iPhone versus zbytek světa vítězně druhý jmenovaný soupeř.

O tom jsem ale vlastně původně psát nechtěl.

SMS z iPhonu – projev skutečné lásky

Dnes, v době e-mailů a esemesek, je mimořádným zážitkem, když od někoho dostanete opravdický dopis. Na dopisním papíře, ručně psaný… Myslím si ale, že s nástupem iPhonu by se tato situace mohla změnit.

Pokud je pravda to, že v současné době nelze u iPhonu legálně, resp. standardní cestou, vypnout anglickou T9, myslím, že by se česká SMS napsaná na iPhonu měla považovat za nejvyšší projev náklonnosti vůči adresátovi. Věřím, že se pak dočkáme konverzací dvou romantických duší v tomto duchu:

• Já jsem jí napsal své vyznání na okvětní lístek růže kaligrafickým perem.
• To nic není. Já jsem jí poslal esemesku z iPhonu.
• [němý údiv]

P. S. Nechci svým článkem vytvářet další kolbiště pro souboj milovníků a odpůrců iPhonu. Nemám obavy, že by se to mohlo takhle zvrhnout, ale jistota je jistota…

O těžkém životě překladatelů beletrie. Měla by výši jejich honorářů určovat neviditelná ruka trhu? O „taky překladatelích“ a jejich výplodech.

V Kavárně na iDnesu vyšly dvě poměrně zajímavé úvahy o českých překladatelích krásné literatury. Jednalo se o článek Chudý jako český překladatel pedagoga a překladatele Petra Fantyse a jako reakce na něj článek Překladatel bere 150 korun za stránku, ale měl by brát třikrát tolik předsedkyně Obce překladatelů Hany Linhartové.

Nízké honoráře, mizerná platební morálka

Oba autoři se shodují v jedné věci – nakladatelství s překladateli často zacházejí jako s nádeníky, čemuž odpovídá nejen odměna, ale také podoba smluv a (ne)ochota vyplatit byť onu komicky nízkou odměnu.

Nakladatelství hřeší na to, že překladatele jejich práce baví a berou ji jako své poslání. Obec překladatelů nemá v podstatě žádné páky s tím něco udělat a ani autorský zákon v tomto směru neposkytuje žádné účinné nástroje.

Je to v pořádku? Je na místě zásah zvenčí?

Myslím si, že odpověď na obě otázky zní záporně.

Jako korektor jsem měl možnost poznat, jak spolupráce s nakladatelstvím (a to ještě poměrně seriózním) vypadá.

Překladatelé, jejichž knihy jsem korigoval, byli opravdu odborníci na svém místě. Byli to vzdělaní lidé (právník, inženýr, vysokoškolští profesoři), jejichž překlady byly mimořádně kvalitní – a v podstatě ani nebylo poznat, že se jedná o překlady, což je podle mého to největší překladatelské umění.

Jejich odměna byla z mého pohledu naprosto neodpovídající. Jenže oni svou práci měli rádi, nebyla pro ně jediným zdrojem příjmů a představovala pouze způsob, jak si přivydělat k důchodu či vysokoškolskému platu. A protože byli dobří a rychlí, docela jim to fungovalo.

A tak nějak si představuji způsob, jak s překládáním beletrie přežít v kapitalismu. Čekat, že se nakladatelství chytnou za nos a začnou svým překladatelům pořádně platit, je nereálné – už kvůli nízkému nákladu většiny knih a snaze nakladatelství šetřit, kde se dá. Postihovat tuto oblast zákonem bych viděl jako nešťastné.

Řešení – hnusná komerce

Asi to bude znít jako rouhání, ale zřejmě bych navrhoval toto: Nechť si překladatelé najdou „komerčnější“ zakázky (technické překlady, výuka apod.), které je třeba nebudou tolik „naplňovat“, ale umožní jim vydělat si na víc než na slanou vodu. Překlady beletrie, pokud se jich nebudou chtít vzdát, pak budou moci dělat jako doplňkovou práci, které se budou moci věnovat bez frustrace z toho, jak málo za ni dostávají.

A možná pak začnou překládat i zadarmo:-) Viz skupinku dobrovolníků, která českým čtenářům průběžně zprostředkovává dílo jednoho z nejvýznamnějších velikánů světové literatury Davea Barryho.

(S korekturami je to podobné. Kdybych zůstal u korektur knih, jakkoli mě spolupráce se skvělými překladateli těšila, musel bych pracovat odhadem 14 hodin denně a na uživení mé maličkosti a mé polovičky by to stačilo jen tak tak. Proto jsem spolupráci s nakladatelstvími omezil na naprosté minimum. A když už nějakou knihu koriguji, jsem schopen překousnout, že odměna je oproti běžným zakázkám cca čtvrtinová.)

Rozhodně bych nechtěl, aby to vyznělo tak, že se zastávám často opravdu „mafiánských“ praktik některých nakladatelství nebo že snižuji význam kvalitní překladatelské práce. Bohužel je naivní očekávat, že odměna za práci bude vždy odpovídat její „společenské hodnotě“ (viz už stokrát omleté srovnávání profesionálních fotbalistů a lékařů či učitelů).

Kdoví, možná přijde doba, kdy Češi začnou požadovat špičkové překlady, za něž budou ochotni si připlatit, a vytvoří se elitní skupina vysoce kvalitních překladatelů, kteří budou za svou práci náležitě ohodnoceni. Do té doby, ač to může znít nepříjemně, je prostě potřeba přizpůsobit se trhu.

O „taky překladatelích“

Nevím, kde má tahle fáma počátek, ale někteří lidé mají podle všeho pocit, že kvalitně překládat může v podstatě kdokoli, kdo má středoškolskou znalost příslušného zdrojového jazyka. Nebo, jak jeden mudřec vyjádřil v diskuzi k jednomu z odkazovaných článků, že text prostě stačí „pastnout“ do automatického překladače a pak ho lehce upravit.

Řada překladů pak podle toho bohužel vypadá. Z pozice korektora neznám horší rachotu než korigovat překlad někoho, kdo očividně nevěděl, o čem překládá. Překlady slovo od slova, bez jakéhokoli ohledu na specifika české syntaxe a na to, že ve zdrojovém jazyce se nachází zvláštní útvary zvané idiomy, jsou mnohem strašlivější než běžný text hemžící se hrubkami.

Dobrý překladatel by měl splňovat přinejmenším následující požadavky:

• vynikající znalost zdrojového jazyka, včetně idiomatiky
• schopnost výborně pracovat s cílovým jazykem, aby nevznikl ohavný paskvil, který si čtenář musí nejdřív slovo od slova přeložit do zdrojového jazyka, aby pochopil, co chtěl autor říci
• znalost reálií
• u technických a odborných textů vynikající znalosti o příslušném oboru (v opačném případě je tragédie na světě)

Naštěstí v beletrii se co do kvality překladů od počátku devadesátých let hodně zlepšilo. Mnohem smutnější je situace právě u odborných textů nebo, kupříkladu, u filmových titulků.

Jak to vypadá, když se do překladu pustí „taky překladatel“, můžete najít třeba na stránce věnované perlám z překladů již zmiňovaných filmových titulků.

Dvě ukázky za všechny:

• Podívejte jak jste ho obšťastnil? Jeho srdce z vás zabublalo. (You see how happy you make him? Huh? You make his heart go „boop“.)
• Mám plán na odchyt. (I have a plane to catch.)

A ještě drobná poznámka: „Dick“ může být také JMÉNO, zvlášť jedná-li se o bývalého viceprezidenta USA – viz Lapiduch, třetí příklad (červený font).

P. S. Tipli byste si, jak se do angličtiny přeloží věta „Vrhl na ni dlouhý pohled“? Správně, „He vomited a long postcard on her“. Další užitečné překlady najdete na stránkách Brno English Centre.

Jelikož odkazy na ostatní části série pod každým článkem začaly svou délkou téměř přesahovat samotné články, vytvořil jsem samostatnou stránku s aktualizovaným přehledem všech dílů seriálu o Garym Bencivengovi. Články jsou řazeny od nejnovějších k nejstarším.

• Gary Bencivenga – vyberte úspěšný titulek
• Gary Bencivenga – 7 písmen, která 11krát zvýší vaši kreativitu
• Gary Bencivenga – tajemství červených košil
• Gary Bencivenga – nejdůležitější otázka v reklamě
• Gary Bencivenga – jak neskončit v koši
• Gary Bencivenga – dvě nejdůležitější slova v reklamě
• Gary Bencivenga – Paretovo pravidlo 80/20
• Gary Bencivenga – zformulujte své krédo
• Gary Bencivenga – kariéra a učitelé
• Gary Bencivenga – dětství a dospívání
• Gary Bencivenga – pár slov na úvod