Proofreading.cz

Jsem dítko zrozené jen pět měsíců před revolucí, takže téměř všechny mé vzpomínky spadají až do posametorevolučních let. Nu, musím uznat, že všechny body sedí, samolepkami ze žvýkaček byl polepen v podstatě veškerý nábytek v mé polovině pokoje, se sousedem jsme hráli Želvy Ninja, Maye a Verneho jsem četl i poclouchal, takže je dodnes umím nazpaměť a Lego? Prostředek seberealizace, vystavěl jsem desítky domů, hradů, pevností, smontoval auta, tahače, náklaďáky a trvale záviděl tehdy moderní sestavy. Časem jsem přešel k papírovým vystřihovánkám z ábíčka (a když se dnes náhodou podívám, tak kvalita se propadla).

To bylo v časech než jsem objevil internet…

– Mingan vložil(a) 2. 2. 2009, 17.26

Také nejsem pamětník, ale zhruba o dekádu více než vy pamatuji. Pokud mě pamět něklame, ty žvýkačky se samolepkami a s obrázky, ze kterých se daly skládat celé kolekce (namátkou si pamatuji auta a guinessovy rekordy), bylo možné sehnat i nějaký ten rok před revolucí. Nejlépe a nejdříve dostupné byly na poutích.
Pokud jde o digitální hry, proslulá ruská „vajíčka“ patří také do doby před rokem 1989 a samozřejmě jsem ji svým šťastnějším spolužákům také záviděl.
Já mám tu dobu spojenou se spoustou hmotných i nehmotných, dobrých i špatných věcí. Co mi ale v paměti uvízlo nejvíce byla určitá specifická atmosféra té doby, kterou nedokáži příliš dobře popsat. Takový pocit „relativně pohodové ale lehce ponuré zatuchlosti“, přičemž ta relativní pohoda je zřejmě více důsledkem poměrně spokojeného dětství, než objektivním znakem té doby. Jakási mrtvost atmosféry souvisela s tím, že spousta věcí byla daných a neměnných (resp. jen těžko), nikam se moc cestovat nedalo, moc k sehnání toho také nebylo, musel si člověk dávat pozor, co vypustil z úst, spousta literatury a filmů bylo zakázaných. Druhým výrazným aspektem ducha té doby z mého pohledu byly formy „lidového úniku“ z této mrtvolné reality, tedy především chataření a tremperství (zejména klasičtí maskáčoví trapíci a máničky, těch jsem se v útlém dětství zároveň trochu obával, zároveň je obdivoval).
Jo a pak samozřejmě také veksláci, bez těch by nebyl obraz kompletní.

– Bochi vložil(a) 2. 2. 2009, 18.20

vlk chytající vajíčka! je mi 23, ale tohle je už tak hrozně stará věc…. :D ještě tu digihru někde budu mít…

– marek vložil(a) 2. 2. 2009, 19.06

Pro mne bylo období 88–90 obdobím intenzivního zájmu o politiku a věci veřejné, jenže když to dneska před někým říkám, mám nepatřičný pocit, že si mě dotyčný zařadí mezi „takyrevoluci­onáře“, co začali být ohromně aktivní hned jak se to smělo. Takže ano, tu dobu si pamatuju velmi dobře – jen o ní radši nemluvím. :)

Ale když zalovím v „neosobních vzpomínkách“, tak je to období úžasných zmatků, kdy učitelka, co v říjnu plakala nad Marxem, v prosinci tasila Audienci. Období, kdy nikdo nevěděl, kde bude zítra. Doba, kdy člověka správné slovo na správné schůzi katapultovalo do vedoucí role ani nevěděl jak. Doba prvního koncertu The Cure.

Ale on vlastně celý rok 89 nebyl už takové „bezčasí“ jako roky předtím. V lednu se přišli dva pánové do školy ptát na to, proč jel náš spolužák do Všetat. V létě lezli východní Němci přes zeď ambasády v Praze. Na Karlově mostě se každý večer debatovalo o politice – všude spousta tajných a mezi nimi lidi s podpisovými archy. V srpnu pořádali lidi ze SVS (Bára Štěpánová např.) běhy ulicí Politických vězňů, to byla docela sranda… Omlouvám se, já si holt pamatuju na tyhle věci ostřeji než na cokoli jiného z té doby.

Ne, kecám, na něco si přeci jen vzpomínám: Na obrovskou vlnu nejrůznějších časopisů a tiskovin a novin – jako by každý chtěl něco vydávat a něco říct. A na první číslo Rock&Popu

– Martin Malý vložil(a) 2. 2. 2009, 20.56

Napadá mě ještě nezapomenutelný časopis PIF a Herkules a pak reklamní akce na Kukuruku, což byla myslím nějaká sušenka. Nevzpomene si někdo na slogan?

– Bohdan vložil(a) 2. 2. 2009, 23.24

Jsem, Dalibore, vrstevník, který byl také v první třídě zmaten prudkým přechodem ze „soušky“ na paní učitelku Většina v článku vyjmenovaných věcí zapadá do mé paměti na ony časy, jen bych ještě doplnil dva drobečky.
LEGO byl fenomén, kterému jsem bezmezně propadl v outlém věku. Relativně dostupné bylo už za poslední spartakiády, tedy kolem roku '85, a to v Tuzexu za bony. Tehdy jich mámě pár zbylo a nevěda, za co je utratit, ukázala prodavačce pod skleněný pult na krabičku s „maršmelově“ sladkým logem LEGO. Bylo to autíčko s přívěsem, na kterém si legáček vozil motorku
Druhým drobečkem byly nápoje v plechovkách (Fanta, 7up apod.), které bylo najednou možné pořídit včetně obsahu

– Roman Pištěk vložil(a) 3. 2. 2009, 0.51

Pěkné vzpomínání. Mimo zmíněného i první barevná televize, zahraniční pořady na televizi OK3, pořady pro děti Vega a Magion, později v rádiu každý den Soutěže a písničky Michala Mücksteina, každé odpoledne strávené kopáním meruny na vrata (bránu), vystřihovánky z Abíčka, sbírání seriálů o programování v QBasicu – tehdy pro mě něco těžce scifi, co budu dělat, až budu velký (první komp až na střední). V první třídě první pusa. Přepisování v učebnicích z ČSSR na ČSFR, zákaz říkat soudružko, ale správně paní učitelko (stále nám to nějak nešlo do pusy a tak jsme to stále pletli). Ale co mi dnes nejde do hlavy, v 89. se lidi dali dohromady i bez mobilů a internetu – nechápu. Dnes tolik možností a lidi si nechají s..t od politiků na hlavu a ani jim to moc nevadí.

– LuKo vložil(a) 3. 2. 2009, 5.47

Pokud jde o ty zmíněné soudruhy učitele a soudružky učitelky, já byl v té době na gymplu a také to byl trochu nezvyk se ze dne na den přehodit. Tím spíše, že někteří byli opravdu soudruzi a soudružky, bez ohledu na oslovení. Co mi ale nešlo přes pysky, nikdy jsem to neakceptoval a měl skrzevá to krapet problémy, bylo přepnutí nikoliv na pan/paní, ale profesor/profe­sorka. Nějak mi nedávalo smysl, proč by si tento akademicko-pedagogický titul měli svévolně přivlastňovat absolventi pajdáku nebo pedagogické nadstavby matfyzu (v tom lepším případě).

No a to lego, to samořejmě byla a pořád je klasika. Já jsem na něm však nevyrůstal, naší husákovské generaci musel stačit ten klon ze Semil, nebo kde to tenkrát vyráběli. Ovšem v kombinaci s Merkurem, které by také bylo hřích opomenout, šlo o dvě bez diskuse „killer“ hračky mého mládí.

První dotyk s počítačem mě potkal už v pětaosmdesátém na nechvalně proslulých IQ151, kolega Malý jistě bude také pamatovat Moc se na něm toho nedalo dělat, ale zážitek to byl i tak. QBasic na školním PC XT klonu ze Slušovic o nějaké 3 roky později byl pak hotovou programátorskou nirvánou

Joj, dost vzpomínání, nebo mi vyroste další šedivý vlas…

– Bochi vložil(a) 3. 2. 2009, 10.22

Bohdan:
Doteď se mi vybaví text i melodie, až je mi to trapný :D. „Kukuruku, štěstí nové, křupavé a kakaové.“

– f0x vložil(a) 3. 3. 2009, 19.52

Zrovna dneska sem se trochu ponořila do nostalgie a přes Hry bez hranic, Pedro, Kukuruku, Vitacit a podobně jsem se dostala někam, odkud si nevím rady:o)) Je mi 25, tenkrát mi mohlo být tak 10 a vím, že jsme ve velkým nakupovali bud žvýkačky nebo čokoládu a vždy byla uvnitř skládací figurka ( z nějakýho tvrdýho papíru) na kulatým podstavci. Spíš než čokoláda to byla možná taková ta placatá hnusná tvrdá žvýkačka…to je jedno, šlo o ty figurky a měla jsem jich doma kopici. Potíž je v tom, že se nemůžu vzpomenout na název, hledala jsem a hledala, našla spoustu diskuzí, ale nikde ani zmínka. Pomůže někdo?:o)

– Terka vložil(a) 16. 5. 2009, 16.49

Ja vzpomínám na tuto dobu taktéž s nostlagií. Ke Kukuruku přidám ještě jednu větu
Kukuruku, štěstí nové, křupavé a kakaové, chceš ho večer, chceš ho ráno, Kukuruku řekni mámě ! Možná se mně to už plete, ale takto mně to v hlavě uvízlo
Ke žvýkačkám Želvy ninja. Já opravdu nasbíral 500 DM a dostal jsem opravdu digihru ( koupili jsme celou krabici těchto žvýkaček a ve škole navzájem vyměňovali libry, dolary a marky ). Žvýkačky jsme vyhodili, protože se opravdu nedaly žvýkat. Byly sladké snad prvních 20s a pak okamžitě hned bez chuti a hořké, větš. dokonce tvrdé a staré… no fuj !
V době, kdy se najednou ze „souško“ druhý den říkalo paní učitelko ( taky jsem to další měsíce pletl jako ostatní ), mám vzpomínku na jednu ruštinářku, šílenou soudružku a věrnou členku KSČ. Najednou totiž přestala učit ruštinu a vyprávět zaníceně o Auroře a V. I. Lenínovi a začala učit němčinu a občanskou nauku. Německy vůbec neuměla a pletla páté přes deváté a všelijak to motala, vůbec samozřejmě neměla ani výslovnost ( já německy trochu už uměl, moje babička měla státnice a doma mě už předtím učila, takže jsem ve svých 10 letech věděl že říká nesmysly ). V obč. nauce vyprávěla najednou všelijaké bláboly a nikdo nevěděl o čem přesně mluví. Ale udržela se a odešla až 4 roky po převratu. Vůbec hodně lidí se ještě nějakou tu dobu udrželo na svých místech…
V této době u nás na základce začala velká „šmelina“. Vyměňovaly se maxi plakáty hudebích skupin z Bravíček apod., digitálky s kalkulačkou ( u kterých se tlačítka daly zmáčknout snad jen špičkou propisky ), „angličáky“, autíčka, která šla rozložit na roboty ( ja vzpomínám že jsem sehnal jednu sanitku – robota ).
Byla to doba plná mnohých překvapení, nových možností, věcí v obchodech, tiskovin apod. Takto jsem to vnímal já.

– LooK vložil(a) 16. 8. 2009, 11.10

Jo Časopis ČAU byl prima i s těma Zlozobákama :)).
Ještě je dokonce i mám (2 edice) Zlozobáci a Disney.
Na další naši neměli pač to stálo 8,60Kčs a to bylo kdysi celkem dost peněz.

– zezelenaly vložil(a) 29. 4. 2010, 23.10