Už dlouho se nemohu zbavit dojmu, že písňové texty mají v hudebním průmyslu pozici otloukánka. Nejen nahrávací společnosti, ale mnohdy i sami hudebníci přirozeně sázejí hlavně na okamžitou přitažlivost chytlavé melodie nebo poutavého instrumentálního zpracování, zatímco do textu moc invence nevloží. Možná předpokládají, že textem se většina posluchačů ani nebude zabývat. A mají zřejmě pravdu.
Výsledkem je, že najít píseň s opravdu hlubokým a smysluplným textem je přinejmenším ve světě pop music skoro neřešitelný úkol. Snad by někdo namítl, že to nevadí. Vždyť není to právě hudební stránka písně, která vzbouzí emoce, není právě ona tím, do čeho se jako posluchači zamilováváme a co umí z písně udělat hit? Není konec konců text jen nezbytná výplň, sloužící k tomu, aby zpěvákův či zpěvaččin hlas nemusel mumlat náhodné slabiky? Neměl by být.
Hudební krasavice
V jedné romantické komedii (ano, pár jsem jich viděl, a tahle byla dokonce opravdu dobrá) zazněla trefná metafora. Podle mě vystihuje roli písňových textů přesněji než cokoli jiného: Jestliže vztah k písni přirovnáme k romantickému vztahu k nějakému člověku, pak hudební stránka písně je jako fyzická přitažlivost. Může vzniknout velmi rychle a být velice intenzivní. Podobně jako ve vášnivém vztahu posloucháme onu píseň klidně několikrát denně a máme pocit, že většina ostatních songů je ve srovnání s ní jen dětským brnkáním na xylofon.
Jenže ouha – prvotní přitažlivost a zamilovanost odezní a náhle se ukazuje, že trvalý vztah na ní založit nelze. Stejně tak láska k nejnovějšímu hitu, je-li založená pouze na hudební složce, snadno a rychle vyprchá. Známe to všichni – píseň se „oposlouchala“. Proto nahrávací společnosti musí chrlit nové a nové hity, které v srdcích posluchačů nahradí ty vyčpělé z minulého měsíce. Však také když se v popu zrodí nový hit, hrají ho rádia do omrzení pětasedmdesátkrát denně, zatímco o dva měsíce později ho nezaslechnete ani jednou, i kdybyste ladili jako o život.
Jak si tedy lze vytvořit k písni trvalý, řekněme s nadsázkou „hlubší“ vztah? Je to jako u člověka – poznat jeho osobnost, onen vnitřek, či chcete-li, duši. A právě tomuto vnitřku člověka se podobá písňový text.
Stejně jako je tomu u lidí, i mezi písněmi najdete spoustu takových, které jsou obsahově ploché, povrchní, plytké. Mohou mít prsatou melodii a napudrované aranžmá a být oblečené do trendy hudebního stylu, ale když se snažíte proniknout hlouběji, najdete jen povrchní klišé o „missing you“, „your eyes“ nebo „with you forever“.
Když ale najdete píseň nejen s krásným zevnějškem (melodie), ale také s krásnou duší (text), pak si k ní můžete vytvořit trvalý vztah. Taková píseň se těžko „oposlouchá“ či „ohraje“. Celé roky může být vaší favoritkou a zprostředkovávat vám znovu a znovu silné emoce, silnější, než jaké může přinést samotná hudba.
Melodie a text splynou do jednoho krásného příběhu, poselství, které znovu a znovu rozechvívá struny vašeho nitra – právě jako při skutečné lásce dvou lidí. (Teď už zním jako romantická komedie i já.)
Proč nemá rád pondělky
Dovolím si uvést jeden příklad. Už je to několik let, co jsem si na internetu pustil kousek záznamu z proslulého globálního charitativního koncertu Live Aid. Spoluorganizátor projektu, Bob Geldof, na videu hraje se svou kapelou The Bloomtown Rats jejich největší hit, I Don’t Like Mondays (v překladu „nemám rád pondělky“).
Ze zájmu jsem se podíval do diskuse pod videem. Někdo tam vysvětloval pozadí vzniku této 35 let staré písně. Pokud nevíte, připomenu, že Bob Geldof text písně napsal v reakci na vůbec první zaznamenaný případ hromadného střílení ve škole, k němuž došlo v pondělí 29. ledna 1979 na jedné základní škole v San Diegu. Střelkyně, 16letá dívka, později vysvětlovala, že střílela pro potěšení a proto, že „nemá ráda pondělky“.
A pak mi v diskusi padl zrak na komentář jakési mladé slečny. Pod komentář o smyslu písně napsala, že je to pro ni velký objev, protože prý o textu nikdy nepřemýšlela a vždycky se domnívala, že píseň je prostě o tom, že autor nemá rád pondělí, poněvadž víkend je pryč a musí se vstávat do práce.
Chápete? Umíte si představit, že by její vztah (nebo vztah kohokoli jiného) k této písni byl stejný, když bude chápat její hluboké poselství, jako když si bude myslet, že je píseň pouze o tom, že se někomu nechce z postele?
Možná jste na tom podobně jako já, totiž že uvedenou píseň – a také mnoho jiných inteligentních songů – máte rádi už celá léta a z nějakého důvodu ten vztah nevychládá. Je-li to tak, pak věřte, že je to čím dál víc díky její duši skryté v textu než díky její krásné hudební postavě a tváři.
Máte svůj „harém“?
Ve skutečném životě může mít každý z nás jen jednoho manžela či manželku. A je to tak zcela v pořádku. Ale v hudbě to platí jinak – můžete se nejen zamilovat, ale vytvořit si dokonce trvalé pouto k libovolnému počtu písní. Hudební polygamie je povolená. A pokud se nepohybujete jen ve vlnách pop music, kde se dá jen krátkodobě zamilovávat, a pokud se na texty soustřeďujete, pak můžete mít brzy hrst, sbírku, ba celý harém spanilých písňových manželek! Takových, které nejen krásně vypadají, ale mají i skutečný charakter.