Proofreading.cz

Čas od času se s bratrem snažíme obohatit informační nádrž (nebo je to informační žumpa?) slující internet několika myšlenkami, jež více či méně, tou či onou formou, souvisí s naší mateřštinou a jejím používáním.

A jednou z nejkrásnějších podob jazyka je jistě paní Poezie, zahalená někdy též v oděvu hudebního doprovodu pod názvem Písňový text. Ne každý text písně lze nazvat poezií, ale pokud se setká nádherná hudba s hlubokými slovy, vzniká věru uchvacující harmonie. A protože se vám už jistě z mých metafor dělá špatně, přejdu rovnou k věci.

Onehdy jsem totiž jedny takové překrásné verše hledal na internetu. Složil je před mnoha desetiletími Karel Balling (1889–1972), hudební skladatel a textař. Spojil je v nesmrtelném souznění s jímavou melodií nejznámější části Fibichova Poemu. Při svém pátrání jsem ale tvrdě narazil: Ačkoli v celosvětové pavučině se to jen hemží stovkami stránek překypujících texty všech možných písní přerozličné kvality, po nádherných Ballingových verších ani stopy.

Rozhodl jsem se tedy, že se stanu prvním, kdo je uvede do virtuálního světa. Kéž by všichni autoři dnešních přízemních „lovesongů“ dokázali do svých nejapných písní vdechnout alespoň něco ze vznešeného ducha veršů, jež dokážou promlouvat o lásce tak důstojně a ušlechtile:

Zmírá háj, všechno je kolem tak cizí,

v dálnou dál sluneční záře mizí.

Krásné chvíle nám odlétly,

zbývá zvadlý květ odkvetlý,

stín, jejž zaplaší v ráz

vaše dlaň hebká a měkká.

V touze obraz váš paní má,

líbám s vlahýma očima,

láskou srdce se chví,

prosí a na vás jen čeká.

Houslí pláč, tichý jak tlumené štkaní,

vítá vás, žádoucí krásná paní,

zpívá o lásce podletí,

zpívá o pozdním objetí,

zpívá, ukolébán

v lásky sen čarovnou mocí.

Touží jak srdce tlukoucí,

touží po lásce horoucí,

zpívá, žaluje vám

o smutku bezesných nocí.

Když korektor napíše knihu, mělo by tam být minimum chyb. A když ji píšou DVA korektoři, neměla by tam být žádná. V ideálním světě.

V praxi to dopadá jinak, a tak nastal čas, abychom některé nedostatky naší vlastní knihy vynesli na světlo, než to za nás s posměšným úšklebkem na tváři udělají jiní. Neměli jsme ještě čas si celou knihu přečíst, ale poté, co jsme ji prošli, rádi bychom upozornili na tři místa.

Na straně 28 uvádíme seznam některých účelových přídavných jmen. Při bližším zkoumání zjistíte, že seznam je podle abecedy. Až na to, že poslední prvek do tohoto abecedního pořadí není zařazen. Konkrétně holicí strojek. To je naše chyba, bylo to už v rukopise.

Mnohem horší je chyba, která se navíc v knize objevuje hned na třech místech. Tato chyba však vznikla mylnou úpravou našeho původního textu, a proto za ni neneseme odpovědnost. Možná se divíte, že to tak zdůrazňujeme, ale ona je to opravdu docela školácká chyba, takže nechceme vypadat jako trubci, že jsme snad něco takového napsali. O co jde?

Jak na straně 44, tak na stranách 85 a 145 bylo na jednom místě slovo „která“ nahrazeno „jaké“. Vzniklo tak spojení „jaké slova“, respektive „jaké písmena“. Správná koncovka je samozřejmě „jaká“. Nehledě na to, že v daných větách má být opravdu použito zájmeno „který“, neboť se jedná o výběr ze souboru prvků. Ačkoli nejsme s bratrem dokonalí a chybu občas spácháme, snad nám věříte, že taková minela nemůže pocházet z našeho pera.

Ale nedá se nic dělat – každá vydaná kniha je prací mnoha lidí, kteří mohou udělat chybu. Ostatně i my jsme ten „holicí strojek“ nedali do abecedního pořadí.

Kéž by byl tento výčet chyb konečný. Ale nelze vyloučit, že nějaké nedostatky ještě vyplavou na povrch. Budeme upřímně rádi, když nás na případné chybky upozorníte, už proto, že vždycky může přijít dotisk a tam se nedostatky budou mýtit.

Dodatek 4. 1. 2010: Děkujeme panu Karlu Müllerovi za upozornění na další chybu: Na straně 20 je tabulka se skloňováním dvou zeměpisných jmen. První pád jednoho z nich má znít „Mallorca“, nikoli „Mallorka“.

Dodatek 28. 1. 2010: Naší kamarádce a kolegyni Monice Hutásové patří dík za objevení dalšího nedostatku: Na straně 121 uvádíme vzorovou větu „Vyprávěl o vyřezávaných nohách stolu“, přičemž slovo „stolu“ je vyznačeno kurzivou. Avšak kurzivou má být vysazeno slovo „nohách“.

Dodatek 1. 2. 2010: Na straně 126 používáme slovo „famfáry“. Slovník však povoluje pouze podobu „fanfáry“. Na straně 150 dole má potom odpověď na otázku „Čí kůže?“ znít „Naší“, nikoli „Naše“. Tyto chyby odhalil pan Josef Hora, kterému tímto děkujeme.

Dodatek 3. 2. 2010: Paní Zdena Blechová si povšimla špatného zápisu názvu na straně 18. Správný název úřadu je „Český úřad zeměměřický a katastrální“, nikoli „zeměměřičský“. Dále konec druhé věty na straně 65 má znít „… naopak ve třetí větě je mezi minutami a sekundami dvojtečka“. Děkujeme za upozornění.

Nesčetní čtenáři Intervalu se ptali, zda seriál Hříchy pro šíleného korektora náhodou nevyjde i knižně. Rádi bychom teď oběma s radostí oznámili, že ano. Nakladatelství Zoner Press vydává knížku „Pište správně česky – poradna šílených korektorů“.

Pokud vás naše jazykové mentorování z nějakého důvodu ještě neznechutilo, můžete si dát vydatný nášup. Rozsah knížky je oproti seriálu více než dvojnásobný, některá témata přibyla, jiná jsme výrazně rozšířili.

Některé díly seriálu se naopak v knižním vydání neobjevují. Jsou to buď témata příliš úzce zaměřená (Autentizace, autentikace, nebo autentifikace?), anebo díly, které měly spíš charakter jakýchsi úvah (Quo vadis, češtino?, Chýlí se přechylování ke konci?).

Knížka je rozdělena do tří částí, zaměřených na pravopis, stylistiku a typografii. Posledně jmenovaná sekce je úplně nová.

V našem dílku nenajdete žádná „nová pravidla“ ani obsáhlá teoretická pojednání – tuto práci přenecháváme povolanějším. Snažili jsme se ale v knize zúročit svoje postřehy z praxe, tedy soustředit se na jevy, ve kterých se nejčastěji chybuje.

Na stránkách Zoner Press najdete kromě anotace i obsah a poměrně rozsáhlou ukázku. Knížka „Pište správně česky – poradna šílených korektorů“ by měla být v prodeji od 21. prosince.

Možná si také vzpomínáte na proslulou filipiku doktora Vlacha na téma úpadku řemesel. Zdeněk Jirotka si tam ústy nesmrtelné postavy, kterou stvořil, stěžuje na to, jak tradiční názvy řemesel odcházejí na věčnost, aby uvolnily místo marketingově účinnějším označením. Z ševce se stala „výroba obuvi“, ze zámečníka „výroba železných konstrukcí“ a podobně.

Uplynulo téměř sedm desetiletí a doba se posunula ještě dál. Hloupé a nadnesené názvy obchodů a provozoven, které mají sloužit jako podivná reklama, už jsme si zvykli považovat za standard. A tak jako se pan Vlach naučil překládat si v duchu „návrhy, dekorace, interiéry“ na „malíř pokojů“, i my už automaticky v mysli dešifrujeme záhadné vzkazy na vývěsních štítech.

Co nás asi bude čekat v „nehtovém studiu“? Tam přece dámy zajdou na manikúru! Ale to je málo vznešené, že? Kdyby bylo nad dveřmi napsáno „Manikúra“, asi by tam žádná dnešní dáma nevkročila… Vzhledem k tomu, že manikúra je dle slovníku „odborné pěstění rukou“, pak tento výraz dozajista popisuje vše, co se ve „studiu“ děje, i když se v dnešní době jedná třeba i o umělé nehty a podobně. A název „Manikúra-pedikúra“ by bohatě postačoval, pokud by se pracovníci starali i o dolní končetiny.

Ta „studia“ se v poslední době vůbec rozmohla: Kdo shání kuchyň, zajde do „kuchyňského studia“. Nedejte se zmást, tam se neprovádí nic jiného než ve starých známých „prodej kuchyní“, případně „prodej a návrhy kuchyní“. To se jen obchodníci snaží povznést. Ale je to stejný princip, jako když se před 70 lety pokrývač přejmenoval na „továrnu dehtových výrobků“, jak o tom mluvil doktor Vlach.

Koho neláká „studio“, může zajít do „centra“. Takových „koupelnových center“ je všude plno. Že se obchodník snaží zdůraznit, že neprodává jen vany a umyvadla, ale i dlaždice a vůbec kompletní návrhy koupelen? Ale na to přece bohatě stačí název „koupelny, koupelnový materiál“. Vždyť ruku na srdce – když si přečteme „koupelnové centrum“, stejně si to v duchu přeložíme právě jako „koupelny a materiál pro ně“. Tak proč zákazníkovi rovnou neušetřit práci?

A proč že mi všemožná „studia“ a „centra“ tak vadí? Nejprve z čistě jazykového hlediska: Použití těchto termínů je v daném kontextu povětšinou nesmyslné. „Centrum“ je „střed, středisko, ústředí“ (SSČ), místo, kde se „výrazně soustřeďuje nějaká stránka lidské činnosti“ (SCS). Takže spojení „koupelnové centrum“ by se dalo použít možná tak na obrovský komplex, kde by všichni přední světoví výrobci koupelen a jejich doplňků vystavovali/pro­dávali své výrobky. Zapadlý krcálek s prodejní plochou 40 m2 není centrum, i kdyby to měl nad dveřmi napsané stokrát.

„Studio“ je na tom krapítek lépe. Ale i tento výraz má primární významy úplně jinde. Především je to „místnost, zařízení pro přípravu a vysílání rozhlasových a televizních pořadů, pro natáčení a úpravu filmů“, dále pak „studijní a experimentální scéna“. Ve specifických případech se pak používá i ve významu „atelier, provozovna, prac. místnost“, např. grafické studio. Ano, ve spojení se slovem „grafický“ to docela ladí, že? Ale „nehtové“?

Celá otázka nicméně zdaleka nemá jen jazykový rozměr. Vrátíme-li se k doktoru Vlachovi: „ ‚A co ten Volek naproti? (…) Má tam napsáno: tovární sklad nábytku. On má továrnu?‘ Syn by shovívavě vysvětloval, že Volek nemá továrnu, že to je jen taková reklama, víš? ‚Reklama?‘ vybuchl by starý pán, ‚u mne to není reklama, u mne je to lež, klamání lidí a jalová pejcha…‘ “

Samozřejmě nemůžeme žalovat majitele „továren“ a „center“ za podvod nebo klamavou reklamu, ale za hloupé a nedůstojné podbízení se zákazníkům to možná označit lze.

Třetí problém hloupých názvů je čistě praktický – vždyť některé provozovny se snaží o tak povznesený název, že už potenciální klienty spíš matou, než lákají. Posuďte sami: Co vás jako první napadne, když vidíte nápis „autokosmetické centrum“? Pomiňme, že tu opět máme ústředí lidské činnosti (centrum), a řekněme si, co že se vlastně v dané provozovně děje? Když jsem nápis viděl před časem já, vycházel jsem z kořenného slova „kosmetický“. Jasně, kosmetika, salón, kadeřnictví… něco takového to bude, uvažoval jsem. A co ta předpona „-auto“? Že by nějaká forma částečné samoobsluhy?

Ale kdeže! „Autokosmetické centrum“ je šifra, pod níž se skrývá „Ruční čištění aut“. Nejen že se jedná o vzorovou floskuli, tedy slohově nadnesené vyjádření. Je to významový nesmysl, protože kosmetika se buď vztahuje přímo na výrobky k pěstění těla, nebo na „odstraňování drobných nedostatků“, na „nepodstatné, bezvýznamné“ změny. Ve slově kosmetický se tedy nemůže skrývat ani mytí karoserie, ani luxování potahů, ani leštění palubní desky.

A navíc, pokud nejsem absolutní výjimka, takový název je zavádějící a nepřitáhne pozornost cílové skupiny.

Zkrátka i na vývěsní štíty už proniklo heslo „reklama nade vše, na ostatním nezáleží“. Nebo ne? Napište svůj názor a třeba se podělte o své vlastní objevy ze světa „floskuloidních“ názvů. A teď mě, prosím, omluvte, chce se mi na malou, musím si odskočit do „vyměšovacího studia“. Nebo je to „vylučovací a odpadní centrum“?

Uznávám, že je trochu trapné psát v pětadvaceti letech retro-příspěvek, ale neodolal jsem. Samotného mě totiž překvapilo, kolik detailů z té doby mi uvízlo v mé jinak dosti sklerotické paměti.

Dobu reálného socialismu, na kterou většina retro-pořadů vzpomíná, si vybavuji jen velice mlhavě. V onom slavném devětaosmdesátém jsem se právě stal dítkem školou povinným. Matně si pamatuji na slogan „Být dobrým žákem znamená být dobrým vlastencem“, který se skvěl ve vstupu ZŠ ve Vratislavově ulici, mám takový pocit, že snad ještě probíhaly přípravy na spartakiádu… A to je v podstatě všechno.

Daleko lépe si ale vzpomínám na první vlny do té doby nevídaného zboží všeho druhu, které pozvolna začalo plnit regály prodejen a které bylo pro prvňáka fascinujícím a zhusta též zcela nedostupným lákadlem.

Žvýká celá škola

Žvýkačky jsou v mých vzpomínkách zapsány jako jeden z fenoménů té doby. Kromě tradičního Pedra se objevily i novinky. Žvýkačky se samolepkami, na kterých pózovali želví ninjové, a potom nějaké žvýkačky (mimochodem dosti hnusně chutnající), které obsahovaly „peníze“ – liry, doláče a mařeny. A když jste těch peněz nasbírali dost, vyhráli jste tričko, hodinky nebo (famfáry, prosím) digihru!

Mimochodem jsem nepotkal nikoho, kdo by se k téhle vytoužené metě dopracoval.

A to mi připomíná…

Digihry

Je dost možné, že první digihry se objevily ještě před „sametovkou“, to už opravdu nevím, ale každopádně v prvních cca třech letech mé školní docházky zažívaly nebývalý rozmach.

Potápěči, kteří se pokoušejí vytáhnout ze ztroskotané lodi (nebo co to bylo) pár pytlů zlata, byť jejich řady neustále řídnou pod útoky zákeřné chobotnice. Vlk chytající vajíčka. Kuchař chytající palačinky. Vesmírná loď chytající kosmonauty, kteří z neznámého důvodu skáčou šipky do žhavé lávy. Panečku, to byly doby!

A když zbyl čas nebo se vybily baterky, přišel čas na…

Něco ke čtení

Nestárnoucí Ábíčka přetrvala, Čtyřlístky rovněž a přibyly novoty. Vzpomínám si, jak jsme hltali komiksové příběhy z časopisu Tom a Jerry, případně – když přišla chuť na trochu té kvalitnější literatury – jsme sahali po osvědčené trojici Foglar–Verne–May. (Kolikrát jsme přečetli komiksové vydání dobrodružství Rychlých šípů, nedokážu ani odhadnout…)

A k tomu krátké období mánie kolem časopisu ČAU (Čti a usmívej se) a horečné sbírání čaulířů. Vzpomínáte?

Lego a další luxusní vymoženosti

Na co si vzpomínám poměrně živě, je to, že na spoustu věcí prostě nebyly peníze. Když se objevilo LEGO, bylo to jako zjevení. Jenže vypláznout za stavebnici pár stovek nebylo jen tak. A tak zajít si s rodiči do prodejny na Karlově náměstí a koupit si tam krabičku s „legáčky“ a pár kostičkami bylo pro nás s bráchou na úrovni státního svátku. Na druhou stranu (abych tomuto příspěvku dal také nějaký morální rozměr), zase jsme si toho opravdu považovali.

Ale abych nežvanil jenom já – máte s „posametore­volučními“ roky spojenou také nějakou specifickou vzpomínku?

Slučovací, nebo vylučovací? V ponurém světě čárek snad neexistuje těžší úkol než v určitých specifických případech určit, zda psát, či nepsat čárku před „nebo“.

Obecná zásada zní poměrně jednoznačně: Čárka před „nebo“ se nepíše v případě, že jde o spojení vět či členů v poměru slučovacím, tedy v případě, že se jedná o libovolně zaměnitelné eventuality.

Čárku před „nebo“ proto nepíšeme například v těchto větách:

• Koupím si housky nebo rohlíky.
• Kontaktujte nás písemně nebo telefonicky.
• Vydat se s námi můžete do Itálie, Španělska nebo Portugalska.

Určit poměr ale může být složitější třeba v tomto případě: „Nabídka platí do 1. 10.(,) nebo do vyprodání zásob.“ OK, možná to není ideální příklad, ale nic lepšího mě žel nenapadlo. Zkrátka a dobře, v některých situacích je „čárkové rozhodnutí“ poměrně těžkým oříškem a u příjemců sdělení je na místě určitá benevolence.

Stoprocentní shoda nepanuje ani v případech, kdy je nebo (či či) součástí dvojitých spojovacích výrazů, například buď–nebo či ať–nebo. Příklady:

• Dám si buď guláš(,) nebo svíčkovou.
• Nejradši bych někam vypadnul, ať už k moři(,) nebo na hory.

Jazyková poradna ÚJČ AV se přiklání k tomu, psát v těchto případech čárku vždy, PhDr. Vladimír Staněk, autor publikace Jak psát správně čárky, doporučuje i v těchto případech rozlišovat mezi poměrem vylučovacím a slučovacím. Inu…

Poměrně často se ale poslední dobou setkávám s tím, že čárka chybí v případech, kdy je poměr vět či členů jednoznačně vylučovací.

Je to dobře, nebo špatně?

Tyran, nebo hrdina? Blázen, nebo zneuznaný génius? Černá, nebo bílá? Pokud věta dává na výběr ze dvou vzájemně neslučitelných (pro relativisty dodávám: „… nebo obtížně slučitelných“) alternativ, jedná se o učebnicový příklad vylučovacího poměru. Zase několik příkladů:

• Je Kaplického chobotnice paskvil, nebo skvost moderní architektury?
• Mám se naštvat, nebo konečně začneš spolupracovat?
• Musím to dneska dodělat, nebo bude průšvih.

Podobný princip platí i okřídlených vět typu: „Peníze, nebo život!“ „Stůj, nebo střelím.“ Ani při nejlepší vůli se v těchto případech nedá říct, že by se jednalo o libovolně zaměnitelné alternativy.

Příště zase zkusím nějaké odlehčenější téma…

Arthur Dent připomíná okřídlenou větu „na pravopisu nezáleží, hlavně, že si rozumíme“, oblíbené to heslo odpůrců jazykových norem. Původně jsem chtěl se svou troškou do mlýna přispěchat v komentáři, nakonec ale zvítězil pocit, že bych mohl po měsíci zase oprášit svůj zápisník…

To, že s uvedeným heslem nesouhlasím, vzhledem k mé profesi zřejmě příliš nepřekvapí. Už z toho důvodu, že – jak ostatně dokládá jeden z komentářů u Martinova článku – zdaleka není pravda, že by se kašláním na pravopis nemohl udělat zmatek ve významu sdělení.

Jak je to ale v případech, kdy smysl opravdu zůstane nedotčen, a jedná se tedy „jen“ o vědomé či nevědomé opomíjení pravopisných a gramatických zásad?

Nejen šaty dělají člověka

Svůj postoj ke spisovnému jazyku jsem si v duchu definoval podobně jako postoj k oblečení.

Oblečení slouží (alespoň z mého pohledu) v první řadě k tomu, aby člověk v zimě nezmrzl a aby na své bližní nevystrkoval holý zadek. Tuto funkci ovšem může plnit ledajaký kousek oděvu. Člověk si může natáhnout vytahané tepláky s dírou na koleni a stoleté tílko pokecané rajskou a oprávněně prohlásit: „Mé oblečení plní svou základní funkci – není mi zima a pozadí mám vkusně zakryté.“

Pokud se podle tohoto kréda člověk chová doma – a jeho případný partner je ochoten to tolerovat -, v zásadě se nic neděje. Horší je, když chce tuto filozofii aplikovat i na veřejnosti. Zřejmě jen málokterý zaměstnavatel či obchodní partner projeví pro tento svobodomyslný postoj pochopení. Jinými slovy, kromě své základní funkce plní oblečení i funkci další, řekněme společenskou. Respektování či nerespektování této skutečnosti pak do značné míry vypovídá o míře kultivovanosti daného individua.

Nejsem žádný jazykový purista, takže mi nevadí, když člověk „u sebe doma“ (tj. v soukromých SMS, e-mailech apod.) píše tak, jak mu klávesnice narostla. Pokud není dotčen význam sdělení, pak se nic tragického neděje.

Odmítám ale připustit, že by podobná benevolence byla na místě i při „společenském styku“, tj. zejména ve veřejných projevech. Pozor, nemluvím o samotné existenci chyb (ty se pochopitelně tu a tam objeví a nedá se s tím nic dělat) – mluvím o přístupu, o nemístné snaze přesvědčit okolí, že „vlastně o nic nejde“.

Samozřejmě, člověk má nezadatelné právo psát tak, jak chce – stejně jako má právo chodit po městě v teplácích a flekatém triku. Ale prezentovat názor, že na formě nezáleží, jako univerzálně platné moudro je stejný nesmysl jako prohlašovat, že děravé tepláky jsou vhodným společenským oděvem.

Nepatřím k zavilým odpůrcům bank ani k bojovníkům proti výši bankovních poplatků. Někdy si ale říkám, že bych za ten průběžný sponzoring mohl od své banky dostávat trochu víc. A to hlavně v nabídce služeb internetového bankovnictví.

Abych uzavřel výčet toho, co všechno nejsem, dodám, že nejsem ani odborník na osobní finance. Čas od času ale zaregistruji nejrůznější články upozorňující na to, že Češi obecně nejsou zrovna nejefektivnější ve schopnosti nakládat s volnými finančními prostředky.

Místo aby je nějakým, byť nejprimitivnějším způsobem zhodnocovali, nechávají je válet na běžném účtu, kde z nich inflace a již zmíněné poplatky mlsně ukusují nemalé podíly, které komickými úroky nemohou být ani zdaleka kompenzovány.

Pominu otázku, zda je to tak správně, nebo ne. Do toho ostatně nikdo nemá nikomu co mluvit.

Spíš mě zajímá otázka, co je příčinou tohoto jevu. A myslím, že jedno vysvětlení bych měl.

Typický Čech a jeho přístup k financím

Termín „typický Čech“ používám nikoli na základě empirických výzkumů, alébrž na základě nechuti psát pořád o sobě. Tak tedy, typický Čech:

1. Je líný
Chodit na pobočky a zakládat si spořicí produkty nebo uzavírat koncesionářské smlouvy pro investice do podílových fondů, to není nic pro něj. Zvlášť když jde „o pár korun“.

2. Chce mít pocit, že svými financemi může zcela volně disponovat
V tomto směru je pro typického Čecha běžný účet skvělá věc. Peníze může opravdu vybrat prakticky kdykoli, navíc se pomocí internetu nebo jiných kanálů přímého bankovnictví může vždycky přesvědčit, jak si stojí. Přelít peníze kamkoli jinak znamená „pocitově“ ztratit nad těmito prostředky stoprocentní kontrolu. Co na tom, že člověk málokdy potřebuje ze dne na den vybrat nějakou horentní sumu.

Co bych ocenil u internetového bankovnictví

Možná jsem opravdu naivní a některé z mých nápadů jsou nerealizovatelné. Anebo u některých bank tyhle možnosti jsou a já mám prostě smůlu. Ale třeba něco z toho by se dalo…

Všechno pod jednou střechou
Mou hlavní představou by bylo mít přehled o všech svých „aktivech“ pod jednou střechou. Teď mám internetbankingem podchycený svůj běžný účet. Fajn. A co dál? Spořicí účet. Penzijní připojištění. Životní pojištění. Podílové fondy. Kreditní účet. Atd.

Podle mého soudu by na řadu klientů psychologicky působilo pozitivně to, že by své peníze, které investují nebo se jimi (při)pojišťují, neodesílali do „černé díry“, ale měli by o nich neustálý přehled.

Samozřejmě by to asi znamenalo, že by člověk měl všechny tyhle produkty uzavřené u jedné banky (pokud by tedy mezibankovní spolupráce nebyla opravdu na mimořádně důvěrné úrovni). Ale pokud by mi nějaká banka tohle všechno nabídla a patřičně si mě jako věrného klienta hýčkala, myslím, že bych podlehl.

Jednotlivé funkce, které bych ocenil, shrnu už jenom heslovitě:

Spoření a investování

• dokonalý přehled o prostředcích na spořicím účtu včetně průběžně aktualizovaných výnosů z úroků (pro harpagony by denní či týdenní připisování úroků a jejich průběžné zobrazování mohlo být příjemným bonusem)
• přehled podílových fondů s možností do těch vybraných začít jednoduše investovat (samozřejmě s uzavřenou koncesionářskou smlouvou, to bych překousl)
• snadný odprodej podílových listů (byť, dejme tomu, s „čekací dobou“)
• průběžně aktualizovaný přehled výnosů spořicích a investičních produktů (u podílových fondů např. s údaji investováno/ak­tuální hodnota inv. podílů)

Kreditní a debetní karty

• možnost nastavit si „ad hoc“ denní/týdenní limit debetní karty (samozřejmě do určité předschválené hranice)
• přehled kreditního účtu
• zobrazení „dluhu“ na kreditní kartě v internetovém bankovnictví ve chvíli vystavení výpisu a možnost „jedním kliknutím“ příslušnou sumu přelít z běžného účtu

A možná ještě další věci, na které už jsem pochopitelně zapomněl… Velká část těchto funkcí by předpokládala více než standardní zabezpečení internetového bankovnictví a více než standardně poučeného klienta. Ovšem možnost finance prostřednictvím internetu nejen přijímat a odesílat, ale také s nimi pracovat je pro mě poměrně lákavá.

Máte-li i vy nějakou konkrétní představu o internetovém bankovnictví budoucnosti, případně o funkcích, které byste ocenili, budu poctěn vašimi komentáři.

Budu se trapně opakovat, ale používání předložky „díky“ tam, kam významově patří předložky „vinou“, „následkem“ nebo neutrální „kvůli“, pokládám za jeden z nejzbytečnějších stylistických prohřešků. Přikládám jeden čerstvý příklad.

V pražské Písnici vyhořela tzv. Malá Hanoj. O následcích požáru pro vietnamskou populaci promluvil předseda Česko-vietnamské společnosti Marcel Winter. Autorka článku Požár tržnice Vietnamce zruinoval, řekl jejich český předseda jej uvedla slovy, která by bylo možné vnímat jako poněkud xenofobní:

Aktualizace: V článku už je vše opraveno.

Už ani nevím, v jaké souvislosti se to stalo, ale vzpomněl jsem si na báseň, kterou mě naučili mí rodičové v době, kdy jsem byl ještě ledva odrostlé pachole. Mám pocit, že právě toto dílo (z mého pohledu naprosto geniální) výrazně ovlivnilo můj pozdější vztah k mateřskému jazyku.

Nuže tedy, tady je trocha poezie pro všední den:

Na stráni vinice (M. Horníček)

Na stráni vinice,
za svitu měsíce,
tančili tři zajíce.

A koroptev.
Ten tančil nejvíce.