Skok na: navigace, obsah




Nacházíte se zde: Úvod » O češtině » Zápisník šíleného korektora




Zápisník šíleného korektora

V našem seriálu jsme už podrobně rozebírali, že v anglické slovní zásobě je obrovské množství francouzských a také skandinávských slov. Velmi bohaté zastoupení má ale v anglickém lexiku ještě jedna složka, a sice latinská.

Latinská slovíčka byste samozřejmě našli v každém jazyce Evropy – z prostých historických důvodů. Latina byla po dlouhá staletí nositelkou vzdělanosti a také byla úzce spjatá s šířením křesťanství.

Při pozorném pohledu však zjistíte, že množství latinských výrazů v angličtině je značně nadprůměrné, a to třeba i v porovnání s češtinou. Pokusíme se osvětlit, proč angličtina přijímala latinskou terminologii tak snadno.

V období staré angličtiny

Stojí za povšimnutí, že v prvním tisíciletí našeho letopočtu byla situace spíše opačná – výpůjčky z latiny pronikaly do angličtiny v menší míře než do většiny jiných evropských jazyků.

Typickou oblastí, v níž se po celé Evropě začaly šířit latinské výrazy, byl pochopitelně církevní život. Ale tam, kde si většina evropských národů zkrátka přizpůsobila latinské termíny, si stará angličtina často vytvářela domácí verze.

Tak například namísto dnešních z latiny vzešlých výrazů „disciple“ (učedník), „Eucharist“ (přijímání), „altar“ (oltář) nebo „scribe“ (znalec zákona, písař) měla stará angličtina domácí výrazy „leorning-cniht“ (učící se sluha [později rytíř]), „husel“ (oběť [dnes housel = přijímání]), „weofod“ (z wig-bed [wig = idol]) a „bocere“ (od slova boc, dnes book).

Teprve později byly takové germánské výrazy zhusta nahrazeny slovy latinského původu, a to v době, kdy románská složka začala do angličtina ve velké míře pronikat prostřednictvím normanštiny (jež byla latině blízce příbuzná).

Nyní se pokusíme poukázat na dvě stěžejní příčiny, proč začala angličtina zejména v období humanismu s takovou lehkostí přijímat latinskou slovní zásobu do svého slovního fondu.

Vliv výpůjček z francouzštiny

Jak jsme zmínili výše, od 13. století se v angličtině začala ve stále větším počtu objevovat slova francouzského původu. Kromě jiných důsledků to vneslo do angličtiny mnoho tzv. supletivních tvarů.

Supletivní tvary jsou tvary téhož slova utvořené z různých základů. V češtině známe třeba stupňování špatný – horší. Nebo tvary slovesa „být“: je – bude.

Jenomže zatímco v češtině a obecně ve většině jazyků jsou supletivní tvary navýsost vzácné, v angličtině jich vzniklo velké množství, a to právě v důsledku přílivu francouzských slov: Například k domácímu, germánskému výrazu „house“ (dům) se přiřadila francouzská výpůjčka „domestic“ (domácí). Podobně k prapůvodnímu anglickému slovu „eye“ (oko) se postavilo do dvojice slovo „ocular“ (oční). Jiným příkladem je dvojice „god“ (bůh – germánské slovo) a „divine“ (božský – francouzské slovo).

A právě tato četnost supletivních výrazů sehrála svou roli v tom, že angličtina mnohem ochotněji přijímá hotová slova z cizích jazyků, místo aby pro ně vytvořila vlastní pojmenování tím, že je odvodí z domácích výrazů. Je totiž prostě zvyklá na to, že jsou v ní cizorodé výrazy nijak neodvozené od slov příbuzného významu.

Všimněte si, že i tak specifický výraz jako „blitzkrieg“ převzala angličtina bez mrknutí oka do své slovní zásoby, zatímco i my Češi, ač jsme na germanismy zvyklí, jsme automaticky začali používat českou variantu „blesková válka“.

A totéž se týká pochopitelně i latinských výrazů, které angličtina absorbovala bez uzardění v hojném počtu.

Absence národního obrození

Anglická terminologie je ale mnohem více latinizovaná než ta česká i z jiné příčiny. Souvisí to s odlišným politickým vývojem na Britských ostrovech.

V době, kdy se odborná terminologie v češtině ustalovala (především 19. století), totiž čeština bojovala o své místo na slunci s němčinou. Čeští buditelé chtěli dokázat, že čeština není v porovnání s němčinou méněcenná a že i v našem jazyce je možné vyjádřit složité myšlenky a sepisovat odborné a vědecké texty.

Měli tedy motivaci vytvářet (někdy skoro za každou cenu) čistě české – nebo přinejmenším slovanské – výrazivo. Velké množství stávajících českých termínů z přírodních věd, lékařství apod. vzniklo právě v této době. Naopak v angličtině této motivace nebylo.

Tak se stalo, že četné anglické termíny mají latinský původ, zatímco jejich české protějšky jsou slovanské, tj. domácí. Vezměte si třeba anglické názvy nemocí: bronchitis, rubella, diphteria – všechno z latiny. Proti nim stojí ryze české výrazy zánět průdušek, zarděnky a záškrt.

Podobně v geometrii – porovnejte anglické výrazy rectangle, octagon nebo trapezium (vše latinská slova) s českým obdélníkem, osmiúhelníkem a lichoběžníkem. A tak by se samozřejmě dalo pokračovat i v mnoha jiných oblastech.

Výhody a nevýhody

Zbývá možná otázka, co je lepší. Měli bychom být rádi, že máme v odborném slovníku tolik domácích odvozenin, nebo bychom měli spíše závidět angličtině?

Jak se to vezme. Pokud je latina základem výchozí terminologie, přispívá to k mezinárodní srozumitelnosti. Z tohoto hlediska je český odborný slovník pochopitelně dost izolovaný od mezinárodní vědecké terminologie. Naopak angličtina si udržuje zřejmou souvislost.

Na druhou stranu díky dovedně vytvořeným domácím odvozeninám si v češtině dokáže i naprostý laik často domyslet – aspoň zčásti – význam mnoha odborných termínů. Když se vrátíme k již zmíněnému „záškrtu“: I když nevíte o medicíně vůbec nic (jako třeba my), samotný název nemoci vám napoví, že půjde o chorobu cest dýchacích. To je docela šikovné, nemyslíte?

Můžeme tedy shrnout, že značné množství supletivních tvarů a výpůjček spolu s kulturně-politickými souvislostmi na Britských ostrovech přispěly k tomu, že angličtina často namísto domácích odvozenin přijala terminologii z latiny.

Závěr seriálu

Čtrnáctý díl seriálu „Historie angličtiny“ bude posledním. Pokud už vás čtení dalších a dalších dílů vyčerpávalo, věřte, že psaní nebylo o nic lehčí. A taky už nám prostě došly nápady.

Na tomto místě bychom rádi poděkovali přítelkyni a kolegyni Stanislavě Pošustové-Menšíkové, která se s nevšední ochotou ujala recenzování článků a zabránila nám v publikování řady nesmyslů a nepřesností.

Informace uvedené v jednotlivých článcích jsme čerpali především z knih Historický vývoj angličtiny (J. Vachek), Historický vývoj češtiny (D. Šlosar, A. Lamprecht, J. Bauer), Encyklopedie jazyků Evropy (G. Price a kol.) a slovníku Merriam-Webster: Dictionary and Thesaurus.

Děkujeme za přízeň.

Další díly

Vývoj anglických řadových číslovek nevykazuje zásadních zvláštností – snad až na jedinou výjimku. Je jí anglický výraz pro „druhý“, tedy „second“.

V číselné řadě působí nepatřičně, protože na rozdíl od všech ostatních řadových (a konec konců i základních) číslovek to není výraz původně anglický, nýbrž francouzský.

Ještě ve staré angličtině se pro tuto řadovou číslovku používalo germánské slovo other, tehdy s výslovností [óðer]. V období angličtiny střední je však nahradil francouzský (resp. normanský) výraz secounde (dnes „second“).

Every second day?

Jistě jste si ale všimli, že v současné angličtině vedle sebe oba výrazy vesele koexistují. Vývoj totiž probíhal následovně.

Francouzská číslovka „second“ se začala používat na sklonku 13. století, zpočátku ještě pouze jako alternativa původního „other“. Teprve časem se původní germánský výraz z číselné řady zcela vytratil a jeho význam se zúžil na „jiný, ostatní“.

A právě tak se v angličtině používá dodnes. Jistě znáte věty typu „she is just like other people“ (je stejná jako ostatní) nebo „some people drink beer, others do not“ (někteří lidé pijí pivo, jiní ne).

Je ovšem zajímavé, že v některých ustálených spojeních a vazbách si „other“ udrželo svůj původní význam, totiž „druhý“. Jak byste do češtiny přeložili třeba tuto větu?

One man is strong, the other is not.

Patrně se shodneme na překladu „jeden muž je silný, ten druhý nikoli“. Ve výběru dvou prvků (což je velmi běžná situace a ty v jazyce obecně vždy lépe odolávají změnám) se tedy stále používá původní germánský výraz. Jistě bychom nikdy neřekli „one man is strong, the second is not“.

Podobně přežívá původní význam slova „other“ v ustálených slovních obratech. Jsou to například tyto:

The one or the other.

Every other day.

I zde je zřejmé, že nejde o význam „jiný“ nebo „ostatní“, ale „druhý“. Do češtiny bychom tato spojení přeložili „buď jeden, nebo druhý“ a „každý druhý den“.

Ustálená slovní spojení

Ustálené fráze odolávají změnám v každém jazyce. Když se pozorně podíváte na podobné zažité obraty v češtině, i tam najdete doklady o archaických vazbách, které už jinak z jazyka zmizely.

Abychom vás neochudili o příklad z naší mateřštiny, uvedeme alespoň jeden z mnoha: „Přejít [vodu] suchou nohou.“ V dnešní češtině už tato vazba nedává smysl. Dříve však byl instrumentál bez předložky vyjadřující průvodní okolnost běžnou součástí češtiny. Ve starých písemných pramenech najdete věty typu „leží rozbitou hlavou“ (neboli „leží s rozbitou hlavou“) či „jde proti němu smutnou postavou“ (tedy „se smutnou postavou/vzhle­dem“).

Tato vazba sice později z jazyka úplně vymizela, ale protože ustálená spojení změnám odolávají, přežila fráze „přešel suchou nohou“ dodnes.

A stejná zákonitost jazykového vývoje umožnila i anglickému slovu „other“ uchovat si původní význam „druhý“ v nejběžnějších spojeních i poté, co bylo v tomto významu obecně nahrazeno francouzským „second“.

Další díly

Pod tímto hrůzostrašným názvem se ve skutečnosti skrývá zajímavý jazykový jev, který vede ke vzniku nových, naprosto nečekaných slov a tvarů. Pojďme si nejprve vysvětlit, oč se jedná.

Vyjádřeno česky, mylná dekompozice je chybné přerozdělení slova. Vzniká tehdy, když mluvčí daného jazyka nerozpoznají správně, jak slovo vzniklo, a v důsledku toho jej při běžném používání pozmění, často v přímém rozporu s jeho původní logikou.

Jeden příklad z češtiny: Sloveso „balit“ vzniklo v důsledku právě takové mylné dekompozice. Ve staročeštině se totiž používalo sloveso „obvaliti“, vycházející ze základního „valiti“ (známe i z dnešní češtiny) doplněného předponou ob-. Popisovalo proces zabalení – zkrátka valením dokola omotat. Jako je ob-kroužit nebo ob-lehnout, bylo i ob-valit.

V pozdějších generacích si ale začali Češi původ slovesa vykládat mylně: Přišlo jim, že je v něm předpona o-, přidaná k základnímu „bvaliti“, což se zjednodušeně vyslovilo „baliti“. Po odsunutí domnělé předpony o- tak vzniklo základní sloveso „balit“, které vlastně vzhledem ke svému původu z „valiti“ nedává vůbec smysl. Hláska B, původně součást předpony, se stala součástí kořene slova.

Neméně pozoruhodné případy ale najdeme i v angličtině. Některé z nich souvisí s dvojím tvarem neurčitého členu, totiž „a“ a „an“.

Chybné pochopení neurčitého členu

Neurčitý člen zní v angličtině buď „a“, nebo „an“. Jejich použití není libovolné – kratší varianta se použije u slov začínajících ve výslovnosti souhláskou (a book), delší varianta u slov začínajících samohláskou (an apple). Tolik učivo základní školy.

Žádný neurčitý člen angličtina původně neměla. Kde se tedy vzal? Vznikl v době rané střední angličtiny zevšeobecněním číslovky „jedna“. Ta totiž původně zněla „an“ (vyslov [án]) Zkrácením výslovnosti na [an] vznikl neurčitý člen, který má jiné použití než číslovka (one).

Brzy se ale ukázalo, že pokud za neurčitým členem „an“ následuje slovo počínající souhláskou, celá kombinace se obtížně vyslovuje, takže mluvčí začali ono N zanedbávat. A brzy se z toho stalo gramatické pravidlo: Tam, kde následující slovo začíná souhláskou, zní neurčitý člen pouze „a“. Původní „an“ přežilo před slovy začínajícími samohláskou, protože tam se kombinace vyslovovala dobře.

Dovolte zde malou odbočku: Naprosto stejným způsobem vznikla dvojice zájmen my/mine. I zde bylo původně jediné slovo „mine“, u nějž ale začalo N před souhláskami mizet (my head vs. mine eye). U tohoto zájmena šel ale vývoj ještě dál – rozdíl mezi oběma jeho verzemi byl nakonec funkčně rozlišen syntakticky, tak jak to známe dnes: my head vs. this head of mine.

A nyní se konečně dostáváme ke slíbené mylné dekompozici. Už asi tušíte, co se stalo. Když podstatné jméno začínalo hláskou N, občas se prostě mluvčí začali mylně domnívat, že ono N je součástí neurčitého členu „an“. A naopak – pokud podstatné jméno začínalo hláskou A, chybně k němu někdy začali přiřazovat N z neurčitého členu.

Asi nejznámějším slovem, které vzniklo takovým nesprávným přerozdělením, je „nickname“ (přezdívka). Původně totiž vzniklo spojením výrazů „eke“ (také) a „name“ (jméno). Doslova přeloženo by to bylo něco jako „taky-jméno“. Jenomže ve spojení s neurčitým členem vzniklo „an ekename“ a mnoho lidí slyšelo spíš „a nekename“. A tento omyl se natolik rozšířil, že už v 15. století bylo slovo „nekename“ všeobecně přijato.

Je to úplně stejné jako s tím naším „balit“. Tak jako Angličanům nebylo jasné, kam patří N (a-n-ekename), nám zase nebylo jasné, kam patří B (o-b-valit).

Ukázkou případu, kdy byla hláska N podstatnému jménu naopak odňata, je výraz pro zmiji, tedy „adder“. Jeho základem je starobylé anglické nǣdre, které se objevuje i v jiných germánských jazycích (všimněte si dnešního německého „die Natter“). Od 14. století se ale začíná objevovat mylná dekompozice a z „a nadder“ se stala „an adder“. Slavný britský sitcom z 80. let „Černá zmije“ by se tedy v originále vlastně měl jmenovat Black Nadder, a nikoli Black Adder.

Posledním příkladem chybného přerozdělení u neurčitého členu, který si uvedeme, je výraz pro „zástěru“, tedy „apron“. Je to výpůjčka z francouzštiny, kde slovíčko znělo naperon a označovalo určitý typ ubrusu. Do angličtiny bylo slovo přejato – s lehce posunutým významem – pochopitelně i s tím N na začátku („napron“), ale protože pro mluvčí bylo i zde těžké rozpoznat, kde je vlastně rozhraní v sousloví „a napron“, hledáme dnes slovo „zástěra“ v anglických slovnících pod písmenem A.

Varianta „apron“ definitivně zvítězila až v 17. století a zcela zakryla původně zjevnou příbuznost tohoto slova s výrazem pro „ubrousek“, tedy „napkin“. Francouzština totiž měla kromě naperon (ubrus) i zdrobnělinu nape (ubrousek). I tu Angličané přejali, a to v podobě „nappekin“, ale zrovna u tohoto slůvka mylná dekompozice neproběhla, takže mu N zůstalo. Z dnešní podoby slov apron – napkin by už na tak blízkou příbuznost hádal málokdo.

Další novotvary

Nová podoba slov ale vznikala i bez pomoci neurčitého členu. Tak jako si mluvčí někdy nevěděli rady s hláskou N na začátku slov, dělala jim potíže i hláska S na jejich konci.

U řady slov zvláště cizího původu se totiž někdy začali domnívat, že tato hláska je pouze koncovkou označující množné číslo, takže v jednotném čísle začali S odsouvat. A opět – omyl se často tak rozšířil, že dnešní angličtina s ním napevno počítá.

Typicky se tento problém vyskytoval u různých plodin. O těch se pochopitelně hovoří v plurálu velmi často, takže mluvčí mají tendenci vnímat koncové S vždy jako znak množného čísla.

Tímto způsobem pronikly do angličtiny například výrazy „pea“ (hrášek) a „cherry“ (třešeň). První výraz je původně germánský a ve staré angličtině zněl pise (vyslovovalo se s dlouhým Í). Naopak slovo pro třešeň pochází z francouzštiny, kde znělo cherise.

Jak vidíte, v obou slovech bylo S neodmyslitelně přítomno i ve tvaru jednotného čísla, zatímco v dnešní angličtině ho najdete jen v plurálu: „peas“ a „cherries“.

Nešlo však jen o plodiny: Co třeba výraz „riddle“ neboli „hádanka“? Ještě na začátku středoanglického období jste mohli někomu dát redels, aby ji uhádl. I zde ale začali mluvčí vnímat koncové S jako znak množného čísla, a tak ho ve tvaru jednotného čísla jednoduše zrušili.

Ostatně i takové slovo „burial“ (tedy „pohřeb“) vlastně pochází se staroanglického byrgels, a mělo tedy původně S. Zase si všimněte, jak slovo zní v němčině: das Begräbnis. I zde příbuzný germánský jazyk prokazuje, že původně bylo S nedílnou součástí slova.

To vše je jen dalším důkazem toho, že opravdu zásadní vliv na vývoj jazyka nemají učenci a autoři slovníků, ale v konečném důsledku široká masa obyvatelstva, která jazyk používá v dennodenní komunikaci podle své vlastní vůle a představ.

Další díly

Jedním z běžných rysů vývoje jazyka je, že u některých slov dojde ke snížení počtu hlásek, a dokonce i slabik v důsledku nedbalé výslovnosti.

Všichni máme podvědomou tendenci ušetřit tzv. „artikulační energii“ – lidově řečeno výslovnost flákáme. Proto mnozí Češi používají „řek“ místo „řekl“, „jabko“ místo „jablko“ a podobně.

Děláme to pouze v případě, že tím nenarušíme srozumitelnost. U mnoha sloves například v první osobě množného čísla zanedbáváme koncové -e – říkáme například „nesem“ místo „neseme“. Všimněte si ale, že to děláme jen tam, kde zůstává jasné, o jakou osobu se jedná. Kdybychom koncové -e vynechávali třeba u slovesa „vidíme“, vzniklo by „vidím“, což je ale zároveň tvar první osoby. Nebylo by tak jasné, jestli mluvíme v jednotném, nebo množném čísle, a proto u sloves tohoto typu koncové -e neodsouváme.

Některé redukce proběhly už v tak dávné době, že byly přijaty do spisovného standardu. Například slovo „sedlka“ si naši předci zjednodušili na „selka“ a „zrcadlko“ na „zrcátko“ a nás už by dnes ani nenapadlo tyto výrazy vyslovit jinak.

Asi vás nepřekvapí, že podobný vývoj lze pozorovat i v angličtině. V průběhu staletí tam u mnoha slov došlo k redukci slabik, z nichž některé byly přijaty do spisovného úzu, jiné nikoli, a další dokonce ovlivnily psanou podobu slova.

Koncovka -tion

Jednou z největších záhad pro ty, kdo se učí anglicky, asi bývá to, proč se koncovka -tion vyslovuje [šn], tedy způsobem na hony vzdáleným zápisu. Podobně -sion se zase vyslovuje [žn].

Nejprve je třeba si uvědomit, že tato koncovka, dnes v angličtině zcela běžná, je vlastně nepůvodní – dostala se do angličtiny z románských jazyků, tj. francouzštiny a latiny. Všechny ty nation, relation, connection, vision, conclusion a další nejsou původně germánské (anglické) výrazy.

Jak už to při přejímání cizích výrazů bývá, Angličané více méně zachovali jejich původní zápis a zároveň se snažili napodobit i jejich výslovnost. Proto se také slovo pro „národ“ vyslovovalo ve 14. století [násiun]. Ve francouzštině se totiž hláska U v mnoha pozicích značila písmenem O, což je zvyk, který pro řadu svých vlastních slov přejali i Angličané (viz love nebo come – původní výslovnost je [luv] a [kum]).

Vývoj postupoval tak, že nejprve I přešlo v J, načež tam, kde předcházela hláska D, S nebo Z, bylo toto J s předešlou hláskou podrobeno asibilaci. Pojem asibilace možná neznáte, ale jednoduše můžeme říct, že ze [sj], [dj] a [zj] se staly [š], [dž] a [ž]. Tak se z [násiun] nebo [viziun] staly dnešní [neišn] a [vižn]. (Všechna [á] v angličtině se v raném novověku změnila na [ei], proto není [nášn], ale [neišn].)

Tímto způsobem se zcela změnila původní zvuková podoba slov zakončených -tion a -sion, a navíc z nich zmizela celá jedna slabika. Tento proces (tedy změna I na J a následná asibilace) samozřejmě postihl i jiná slova než ta zakončená -tion nebo -sion. Tak vznikla dnešní výslovnost výrazů jako „special“ nebo „soldier“ (dříve [spesial, soldier]). Mimochodem obě tato slova rovněž nejsou původně anglická.

Ale protože veškeré změny v jazyce probíhají živelně, ne vždy jsou provedeny do důsledku. Proto také asibilace neproběhla u některých výrazů, kde by podle výše uvedeného pravidla proběhnout měla – všimněte si například výslovnosti „guardian“ nebo „tedious“, kde k redukci slabik nedošlo.

Typy redukcí

Slabiky se však ztrácely i v mnoha jiných slovech, aniž by muselo jít o asibilaci. Tyto případy můžeme rozdělit do několika kategorií:

1. Redukce přijaté do spisovného jazyka a promítající se i v písmu: Do této kategorie patří kupříkladu slova „captain“, „chapter“ nebo „fortnight“. Kdysi se v nich uprostřed vyslovovala slabika navíc, protože vznikly z původních „capitain“, „chapiter“ (viz náš „kapitán“ a „kapitola“ – angličtina i čeština přijaly tyto výrazy z románských jazyků, ale u nás neproběhla redukce) a „fourteen-night“. Redukce byla plně přijata i do spisovného jazyka a odrazila se též v obrazu slov.

2. Redukce přijaté do spisovného jazyka, ale nepromítající se v písmu: Všimněte si třeba slova „medicine“. Z jeho výslovnosti zmizela středová samohláska – vyslovuje se [medsin] –, ale v písmu bylo ono I zachováno.

3. Redukce pouze hovorové: Toto je velmi početná kategorie výrazů, v níž najdeme mimo jiné „necessary“, „history“, „excellent“ nebo „listening“. V běžné řeči často slyšíte výslovnost [nesesry], [histry], [ekslent] a [lisning], zatímco za náležitou výslovnost je stále považováno [nesəsEry], [histƏry], [eksƏlənt] a [lisƏning].

ZAJÍMAVOST: Zaposlouchejte se někdy do slavné písně „The Sound of Silence“ od Paula Simona. Aby mu ve třetí sloce vyšel text do rytmu písně, zpívá verš „people hearing without listening“ právě s hovorovou, dvouslabičnou výslovností slova „listening“, která je pro většinu z nás, kdo jsme se učili spisovnou angličtinu ve škole, poměrně nezvyklá.

4. Redukovaná a neredukovaná podoba získaly každá jiný význam: Toto je patrně nejzajímavější případ redukce. Někdy se totiž stalo, že v jazyce přežila jak redukovaná, tak neredukovaná podoba slova, přičemž každá z nich nabyla trochu (i hodně) odlišného významu.

Sem patří i tak notoricky známý výraz jako „business“. Pochází z neredukovaného výrazu „busyness“, který tehdy jako dnes značil „zaneprázdněnost“ (viz slovo „busy“). Ve významu „zaneprázdněnost“ se vyslovuje pochopitelně [byzynys], zatímco redukovaná, dvouslabičná výslovnost [byznys] se začala používat ve významu „obchod“.

Dalšími dvojicemi výrazů, které vzešly z jednoho původního slova, jsou třeba curtsy – courtesy (úklona – zdvořilost) a fancy – fantasy (zalíbení – fantazie).

Tomuto procesu se říká významová diferenciace a známe ho i z češtiny. Dvojice výrazů jako například „táhnout“ a „tíhnout“ vznikly rovněž z jednoho původního výrazu. Zde ovšem pochopitelně nejde o redukci slabik.

Je vidět, jak moc do jazykového vývoje zasahuje lidská pohodlnost. Nedbalá výslovnost může vést nejen ke změně výslovnosti a zápisu některých slov, ale dokonce i ke vzniku slov nových.

Další díly

Možná už vás někdy napadlo, proč se kapitánovi říká v angličtině „skipper“ (vyslov [skipr]), když loď se řekne „ship“ [šip]. Logickým odvozením by přece mělo vzniknout spíš slovo „shipper“ [šipr]!

V tomto článku pochopitelně nebudeme odpovídat pouze na tuto otázku, na to by stačil jeden odstavec. Využijeme to ale jako příležitost podívat se na jistý zajímavý aspekt historie angličtiny.

SC přechází v SH

Nejdřív se musíme vrátit v čase pořádně nazpět, až do prvního tisíciletí našeho letopočtu. Od 5. století začali Britské ostrovy osidlovat Anglové a Sasové. V ostrovní izolaci se jejich jazyk začal vyvíjet odlišně od jiných jazyků vzešlých z pragermánštiny. Jednou z hláskových změn, jimiž angličtina záhy po příchodu do Británie prošla, byla změna [sk] na [š] neboli v grafice SC na SH.

Slova, v nichž se dnes objevuje [š], se před 1500 lety vyslovovala se [sk]. Zde je několik příkladů takových slov – nejprve uvádíme dnešní podobu slova, za ní v závorce pak podobu původní: shut (scyttan), ship (scip), fish (fisc), shy (sceoh), show (sceawian), short (sceort).

Platí to i pro název samotného jazyka. Tam, kde dnes říkáme English, vyslovovali staří Anglové a Sasové Englisc [englisk]. Proto se také výraz Englisc vžil jako alternativní označení celého období staré angličtiny (jinak též Old English).

Je nicméně namístě upozornit, že zdaleka ne všude tam, kde dnes slyšíme v angličtině [š], bylo dříve [sk]. Mnoho těchto slov bylo totiž přijato do angličtiny až později z jiných jazyků a [š] v nich bylo odjakživa. Platí to pro výrazy jako „finish“, „rush“ nebo „punish“, které do angličtiny pronikly z francouzštiny až na konci středověku a nikdy se pochopitelně nevyslovovaly [finisk, rask, panisk].

Jak je to s kapitánem

Čímž se dostáváme k vysvětlení, proč se kapitánovi neříká „shipper“, ale „skipper“. Toto slovo totiž v angličtině původně vůbec nebylo. Kdyby to tak bylo a stará angličtina by kromě „scip“ (lodě) měla i „scipper“ (kapitána), byl by i tento výraz podroben hláskové změně a dnes bychom opravdu říkali „shipper“ [šipr].

Jenomže slovo „skipper“ ve skutečnosti proniklo do angličtiny z holandštiny. A důležité je, kdy se tak stalo. Bylo to až ve středověku, kdy už byla hlásková změna SC na SH dávno provedena a skončena. Nově přijaté slovo již tedy změna nezasáhla a ono si uchovalo svou původní podobu.

Vliv staré severštiny

Do jazykového vývoje na Britských ostrovech v této souvislosti významně vstoupila řeč nových kolonistů, kteří do Británie přicházeli od 8. století. Byli to nájezdníci ze Skandinávie, kteří hovořili příbuzným germánským jazykem – starou severštinou. O vlivu staré severštiny na angličtinu jsme již psali v druhém díle seriálu.

Jazyk Skandinávců se v předešlých staletích vyvíjel trochu odlišným směrem než angličtina a jeden z rozdílů mezi těmito germánskými jazyky spočíval právě v kombinaci [sk]. Ve staré severštině se totiž zachovala v plném rozsahu – změna v [š] tam zkrátka neproběhla.

A protože angličtina postupně přejala ze staré severštiny spoustu slovíček, přijala také řadu slov s kombinací [sk], tedy s kombinací, která už z angličtiny mezitím zmizela. A tím se [sk] do angličtiny zase vrátilo!

Tak lze vysvětlit, že v angličtině existují slova jako „skull“, „sky“, „scream“ či „skill“. To všechno jsou původně skandinávské výrazy přejaté do angličtiny v době, kdy už byla hlásková změna SC na SH skončena, a tudíž je nezasáhla. (Zdrojem slov obsahujících kombinaci [sk] byly v malé míře i jiné jazyky – viz zmíněný „skipper“ z holandštiny nebo „discover“ z normanštiny.)

Proto také v angličtině existuje zajímavá dvojice slov „shirt“ a „skirt“. Jak asi víte, první výraz znamená „košile“, ten druhý „sukně“. A zatímco jeden obsahuje SH, ten druhý SK.

Obě slova vlastně pocházejí ze stejného pragermánského základu. Z něj se v angličtině stalo „scyrte“ a bylo podrobeno oné hláskové změně [sk] na [š]. Vzniklo z něj tedy dnešní „shirt“. A v tu chvíli přišli do Británie Skandinávci se svojí „verzí“ téhož výrazu – „skyrta“. A stalo se to, že obě slůvka v angličtině přežila, jen každé s jiným významem.

Další díly

Když se budete pídit po přesném významu pojmů znělá a neznělá hláska, dostane se vám ve slovníku dosti „anatomické“ definice, totiž že při formulování znělých hlásek nám kmitají hlasivky (díky čemuž jakoby zazní jasný tón), zatímco hlásky neznělé vytváříme bez účasti hlasivek.

Málokdo asi monitoruje aktivitu svých hlasivek při vyslovování jednotlivých hlásek, ale můžete si to vyzkoušet: Zkuste vyslovit nejprve hlásky znělé, jako jsou Z, D, V nebo B, a potom jejich neznělé protějšky, tedy S, T, F a P. Patrně poznáte rozdíl v aktivitě hlasivkových vazů.

V češtině je běžné, že v určité kombinaci hlásek nebo v určité jejich pozici vyslovíme znělou hlásku jako neznělou nebo naopak. Vyslovení původní hlásky by totiž na takovém místě vyžadovalo příliš mnoho artikulační energie, kterou se všichni podvědomě snažíme ušetřit. A tak si vypomůžeme neznělým, příp. naopak znělým protějškem.

Běžné je to na konci slov: Například ve výrazech jako „řez“, „dav“ či „hlad“ vyslovíme místo znělých hlásek jejich neznělé protějšky a výsledkem je [řes, daf, hlat]. Tato problematika se ale neomezuje jen na konce slov. Třeba ve slově „když“ vyslovujeme na začátku místo neznělého K znělé G.

Znělost a neznělost v angličtině

Otázka znělosti přichází na přetřes i v angličtině. Už v dávném období Old English například platilo, že neznělá hláska F se ve znělém okolí vyslovovala zněle, tedy jako V. Hláska V přitom v tehdejším anglickém fonetickém systému jako samostatná hláska neexistovala. Anglický výraz pro „nebe“ se tedy psal „heofon“, ale vyslovoval [hevon].

I ve žhavé současnosti angličtiny se korelace znělých a neznělých hlásek objevuje. Navíc – aniž si to možná uvědomujeme – tato znělost/neznělost je často značena i v pravopise (který tím pádem není tak chaotický, jak si mnozí myslí). Připravili jsme pro vás několik zajímavých příkladů.

Vezměte si třeba dvojici výrazů „of“ a „off“. Obě tato slova pocházejí z jednoho zdroje, a sice staroanglického „of“. Proč tedy dvojí zápis? Jeho účelem je právě odlišení znělé a neznělé výslovnosti.

V druhé polovině 14. století se totiž v mnoha nepřízvučných slabikách začaly neznělé frikativy (frikativa je souhláska třená, vytvářená třením vzduchu v úžině mluvidel) jako F nebo S vyslovovat zněle, v tomto případě jako V a Z.

Pokud tedy mluvčí použili původní „of“ jako předložku, bylo nedůrazné, nepřízvučné, v důsledku čehož znělo a dodnes zní [ov]. Všimněte si náležité výslovnosti spojení jako „of me“ nebo „of you“, totiž [ov mí] a [ov jú]. Naopak v pozici příslovce zpravidla „of“ neslo větný důraz, takže ve výslovnosti zůstalo neznělé F, jako ve spojení „get off“ vyslovovaném [ged of].

Tato odlišná výslovnost se pak promítla i v písmu, kdy se neznělá výslovnost [of] začala u příslovcí značit zdvojením F – „off“.

Podobně hláska S se začala vyslovovat jako znělé Z, a to v případech, kdy po tomto S následovalo nepřízvučné E, jež později odpadlo. Je to třeba případ anglického výrazu pro „povstat“, tedy „rise“. Původní výslovnost byla [ríse], ale když koncový zvuk značený jako E začal mizet, přešlo S v Z a nová výslovnost byla [ríz], což v souladu s přirozenými hláskovými změnami v pozdějších staletích dalo dnešní [raiz]. Výslovnost se tak liší od výslovnosti slova „rýže“, které se píše „rice“ a vyslovuje [rais], tedy se S na konci.

U slova „rice“ se zastavme. Můžeme si na něm ukázat jeden pravopisný jev angličtiny. Právě písmena CE se totiž v anglickém pravopise začala používat pro označení neznělé výslovnosti se S. Všimněte si i jiných případů, např. slov „hence“ nebo „race“. I u nich koncové CE v písmu značí hlásku S ve výslovnosti: [hens, reis].

Zajímavá je v této souvislosti výslovnost podstatného jména „house“. Když se na toto slovo podíváte, řeknete si, že by se mělo vyslovovat se Z, protože u něj tak jako u „rise“ odpadlo koncové E. Jak jsme si ale vysvětlili ve třetím díle našeho seriálu, koncové E u slova „house“ je pouze pravopisnou zvyklostí. Začalo se v písmu přidávat jako označení dlouhé předchozí slabiky, ale ve výslovnosti tam koncové E nikdy nebylo. A proto se konec slova „house“ vyslovuje nezněle, tedy se S – [haus].

Ovšem pozor: Jinak je tomu v případě, že slovo „house“ použijeme jako sloveso. Sloveso totiž koncový zvuk mělo, a tudíž výslovnost přešla ve znělou. Proto se sloveso „ubytovat“ vyslovuje [hauz]!

Zase ta francouzština

Dodejme ještě, že za větším rozšířením některých znělých frikativ, jako jsou Z a V, do určité míry stojí již mnohokrát zmíněný vliv francouzštiny. Jak jsme si v tomto článku už uvedli, hlásky Z a V bývaly ve staré angličtině jen kombinatorními variantami svých neznělých protějšků, tedy S a F (neboli nahrazovaly je v určitých kombinacích hlásek, ale nefungovaly jako samostatné fonémy).

Právě to, že angličtina přijala z francouzštiny velké množství slov, kde Z a V stály na začátku slova (např. „very“, „zero“), dalo podnět k jejich fonologizaci.

Další díly

Dalším nápadným rysem angličtiny, jehož původ se pokusíme objasnit, je dvojí stupňování přídavných jmen.

Zatímco některá adjektiva se stupňují přidáním koncovek -er a -est ke kmeni (great – greater – the greatest), u jiných se předsazuje pomocné slovo (beautiful – more beautiful – the most beautiful). V dnešním díle prozkoumáme, jak tato situace vznikla, a v závěru se podíváme i na další rysy anglického stupňování.

Původ dvojího stupňování

Leckdo z vás si možná všiml, že stupňování pomocí koncovek se používá hlavně u adjektiv krátkých (v zákl. tvaru jednoslabičných), zatímco výrazy „more“ a „most“ se přidávají ke slovům delším. Nabízí se tak vysvětlení, že příčina dvojího stupňování je právě v různé délce přídavných jmen. Tak jednoduché to ale není.

Původně se v angličtině stupňovalo pomocí koncovek. V dávné minulosti to byl prakticky jediný způsob, jak se anglická přídavná jména stupňovala. Proto se stupňování přes koncovky dodnes vyskytuje u adjektiv původně germánských.

Naopak stupňování pomocí „more“ a „most“ se v angličtině objevilo až v období Middle English (střední angličtiny) jako přímá nápodoba stupňování francouzského. A tím pádem se používá u kterých adjektiv? Samozřejmě u adjektiv převzatých do angličtiny z jazyka francouzského.

A ta bývají delší než adjektiva od původu germánská. Proto většinou přidáváme koncovky u přídavných jmen kratších a výrazy „more“ a „most“ u slov delších. Je to ale spíš vedlejší efekt. Ve skutečnosti jde o původ těchto adjektiv, ne o jejich délku.

Všimněte si, že „francouzské“ stupňování se opravdu používá převážně u přídavných jmen přijatých z francouzštiny: more normal, more patient atd. Naopak slova germánská mívají stupňování původní: greater, smaller, hotter… Jen u některých přídavných jmen se stalo, že se u nich postupně začaly používat oba způsoby a přežívají vedle sebe.

More a most

Když ve 13. a 14. století uplatňovala na Britských ostrovech silný vliv normanština (varieta francouzštiny), mělo to dopad nejen na anglickou slovní zásobu, ale i na některé jazykové prostředky. Už v jednom z minulých dílů jsme mluvili například o tom, že francouzský vliv urychlil a upevnil přechod angličtiny k analytickému vyjadřování.

Zajímavé ovšem je, že při tomto napodobení cizího jazyka angličtina většinou sáhla po čistě domácích, tedy germánských prostředcích, jak toto napodobení realizovat. Bylo to tak i v případě nového způsobu stupňování.

Ve francouzštině se totiž stupňování provádí pomocí výrazů „plus“ a „le plus“. Například adjektivum „krásný“ se francouzsky stupňuje „beau“, „plus beau“ a „le plus beau“ (krásný, krásnější, nejkrásnější). Angličtina sice ve středověku přijala velké množství různých francouzských adjektiv a stupňovala je „francouzským“ způsobem, ale místo francouzských výrazů „plus“ a „le plus“ zvolila vlastní, germánská slůvka „more“ a „most“. Vzniklo tak dnešní „more beautiful“ a „the most beautiful“.

Změna v kmeni slova

Aby bylo naše pojednání kompletní, musíme dodat, že v minulosti bylo stupňování pomocí koncovek v angličtině hojně doprovázeno i alternací kmene.

Například slova jako „silný“ nebo „dlouhý“ se dříve stupňovala strong – strenger – the strengest a long – lenger – the lengest. Této nepravidelnosti se angličtina (zcela v duchu obecného zjednodušování flexe, jemuž byla podrobena) postupně zbavila a ta přežívá již jen v pozůstatcích: Například výraz „elder“, označující dnes stařešinu či staršího v náboženském smyslu, je vlastně původně běžný a jediný tvar druhého stupně slova „old“: old – elder – the eldest.

Významové rozrůznění

Na závěr zmiňme jednu kuriozitu – velmi zajímavý osud má dnešní anglický výraz pro „blízký“, tedy „near“. Pozornému angličtináři neujde, že toto adjektivum tvarem nápadně připomíná druhý stupeň, ač jde o stupeň první.

A není to náhoda. Výraz „blízký“ a jeho dva stupně (komparativ a superlativ) totiž původně zněly nigh – near – the next. V období Early Modern English (rané nové angličtiny) se však „near“ začalo chápat jako pozitiv, tedy první stupeň. K němu se pak analogicky podle ostatních adjektiv přitvořily náležité tvary druhého a třetího stupně, tj. nearer a the nearest.

A co se stalo s původními tvary stupňování? Výraz „nigh“ přežívá jako archaismus a „next“ získalo svůj vlastní, odlišný význam a použití.

Stejným způsobem vznikly dnešní dvojice výrazů later – latter a latest – last. Původně šlo o dva způsoby, jak stupňovat přídavné jméno „late“ (late – latter – last vs. late – later – latest). Uvedené výrazy se však nakonec významově diferenciovaly tak, jak to známe z dnešního úzu.

Další díly

Pod tímto zdánlivě složitým názvem se skrývá jazykový jev dobře známý z češtiny: Jestliže formulujeme myšlenku v záporu, v řadě případů vyjádříme tuto negaci vlastně dvakrát.

Všimněte si třeba vět „nemám žádné auto“ či „nevidím nic“. Z logického hlediska by se tyto myšlenky vyjádřily spíš „nemám nějaké auto / mám žádné auto“ a „vidím nic“.

Zatímco čeština a mnohé další jazyky dvojí negaci používají, u angličtiny tomu tak není. Náležitý překlad uvedených vět by zněl „I have no car“ a „I see nothing“ (nikoli „I don’t have no car“ a „I don’t see nothing“). Proč některé jazyky dvojí negaci mají a jiné ne?

Jak dvojí negace vzniká

Hned zkraje je dobré si uvědomit, že dvojí negace (jako je ta česká) nikdy není původní součástí jazyka. Což nás nepřekvapí – vždyť jak už jsme si řekli, přísně vzato formulace s dvojí negací vlastně ani nedává smysl.

V žádném jazyce se tedy dvojí negace původně nepoužívala, ani v češtině. Objevila se z jednoduché příčiny: Zápor bývá totiž spjatý se silnými emocemi, ale emoční síla obyčejného záporu se častým používáním stírá, a tak mají lidé mnohdy potřebu vyjádřit negaci opakovaně, přidáním dalšího výrazu.

Všimněte si, že v běžném hovoru často slyšíte vyjádření typu „nemám ani ň“, „neustoupím ani o píď“ či „nepřestanu ani náhodou“. Stejně tak v angličtině se používají spojení jako „not a straw“, „not a bit“ apod.

Tatáž potřeba stojí i za vznikem zajímavých slov typu „nesvár“ či „nestvůra“. Všimli jste si někdy, co je na nich pozoruhodného? Mají význam zcela totožný s příbuznými výrazy, kde předpona „ne-“ chybí. Neboli „nestvůra“ je totéž co „stvůra“ a „nesvár“ znamená to samé jako „svár“! Jenže lidé chtěli negativní zabarvení onoho výrazu zesílit, a tak přidali druhý zápor v podobě předpony „ne-“.

Zkrátka a dobře, častým používáním se působnost jednoduchého záporu oslabuje, takže mluvčí mají tendenci vyjádřit zápor vlastně dvakrát.

Nu a tato tendence se projevila i u vět jako „nechci nic“ nebo „nepůjdu nikam“. Je to vlastně zdůraznění (zdvojení) záporu, které se ale plně začlenilo do gramatického systému („nemám žádné auto“), takže utvořit takovou větu jen s jedním vyjádřením záporu („chci nic“) už by bylo nepřirozené a hodnotilo by se jako zjevná chyba.

Proč v angličtině dvojí negace není

Jak jsme už zmínili v úvodu, angličtina dvojí negaci nepoužívá. Zápor je vyjádřen buď v rámci slovesa (I don’t say anything), nebo záporným zájmenem (I say nothing). Proč angličtina nevytváří věty „I don’t say nothing“ jako my?

Příčina tkví ve faktu, který již v našem seriálu několikrát přišel na přetřes: Angličtina je jazyk analytický, zatímco čeština syntetický. Angličtina tedy nedotváří významy slov a jejich mluvnické vztahy předponami, příponami a koncovkami, ale přidáním dalších výrazů, např. předložek či zájmen.

To má logický důsledek – sloveso v angličtině samo o sobě nikdy není ani kladné, ani záporné. Je to teprve výraz jiný, stojící samostatně, který mu záporný význam přisuzuje. Všimněte si, že ve větách „I say“ a „I do not say“ se samotné sloveso „say“ nijak nemění.

Už při jednoduchém záporu tedy stojí ve větě samostatné slovo se záporným významem, které posouvá celou větu do negace (not, příp. don’t). Přidávat tady ještě jeden samostatně stojící záporný výraz by bylo nepřirozené.

Například záporka „not“ vznikla jako nedůrazná varianta původního „naught“ znamenajícího „nic“ (dnes jde o archaismus). Hypotetická věta s dvojí negací „I don’t say nothing“ by tedy vlastně znamenala „I do naught say naught“, takže není divu, že takové věty v angličtině nevznikají.

V analytickém jazyce by zkrátka dvojí negace vyžadovala dvojí použití samostatného záporného výrazu. Naopak v češtině je první zápor vyjádřen pouhou modifikací slovesa pomocí předpony: říkám – neříkám. Proto lze přirozeně posílit emoční sílu záporu přidáním (prvního) samostatného záporného slova, jako třeba „nic“. Vznikne pak nám známé „neříkám nic“.

Všimněte si, že dvojí negace v záporu chybí i v jiných analytických jazycích, např. němčině: ich habe kein Auto; ich habe nichts gesagt (doslova: mám žádné auto, řekl jsem nic). Umíte si představit, jak by zněla věta „ich habe nichts nicht gesagt“?

Bývávalo, bývávalo

Možná si vzpomínáte, že v dávné minulosti bývala angličtina jazykem syntetickým. Někdy se dokonce záporka stávala součástí slovesa tak jako v češtině. Kupříkladu „nejsem“ se řeklo „ic ne eom“, což ale často splývalo v „ic neom“! (K tomuto sloučení docházelo u nejběžnějších sloves jako „mít“, „chtít“ apod.)

Dokud tento (syntetický) způsob tvoření záporu přežíval, objevovala se v angličtině i dvojí negace v záporu. Ještě v pramenech ze 14. století byste běžně našli věty jako „I ne seie nought“ neboli české „nevidím nic“.

S plným přechodem k analytismu však dvojí negace v záporu z angličtiny zmizela. Již v následujícím století se začala objevovat negace s použitím pomocného „do“, u níž už by opakování záporu pomocí dalšího samostatného výrazu bylo nepřirozené.

Další díly

Bezesporu jedním z nejzajímavějších rysů anglické skladby je používání pomocného „do“ v otázkách a v negaci. Už na základní škole jsme se učili skládat základní věty typu „do you ride?“ a „I do not ride“.

Pokud jste četli i minulé díly našeho seriálu, asi vás teď nepřekvapí, když vám řekneme, že i používání pomocného „do“ je v angličtině docela moderním prvkem, který byste ve staré a ještě i střední angličtině hledali marně.

Otázky se původně vytvářely prostým předsazením přísudku podmětu („ride you?“) a v negaci se zkrátka přidávalo „not“ („I ride not“). Jak a kdy se tedy používání pomocného slovesa pro vytváření otázek a negací uchytilo?

Vývoj slovesa „do“

Sloveso „do“ nebylo ve staré angličtině nijak frekventované a používalo se zhruba ve významu „klást“. Později se začalo v některých spojeních používat i ve smyslu „činit“, ale byl to význam značně neurčitý.

V období střední angličtiny se již začala výrazně oslabovat anglická flexe a angličtina ztrácela prostředky, jimiž předtím rozlišovala, zda je sloveso ve větě použito jako základní, nebo kauzativní. (Jeden příklad za všechny: Sloveso „go“ je jako základní ve větě „I go there“, jako kauzativní ve větě „I make you go there“.)

Jako náhrada se proto začalo používat sloveso „do“, pomocí něhož mluvčí oba významy – základní a kauzativní – mohli odlišit. Vznikaly tak věty jako „I shall do follow him“, která znamená „způsobím, aby byl následován“.

Jakmile získalo sloveso „do“ tuto úlohu, nic již nestálo v cestě jeho plné gramatikalizaci. To znamená, že ztratilo v určitém použití svůj původní význam (činit) a stalo se pouze gramatickou pomůckou. Hovoříme o tzv. „do“ expletivním. Je zkrátka nositelem mluvnických kategorií (osoba, čas, způsob), ale nenese samo žádný význam.

Už ve 13. století se tak objevovaly věty jako „Þys land ofte he dyde bytraye“, tedy dnešním pravopisem „This land often he did betray“.

Jak a proč se ale expletivní „do“ začalo používat v otázkách a negaci? Abychom tomu porozuměli, musíme si nejprve říct něco o anglickém slovosledu.

Zafixování slovosledu

Pokud mluvíte anglicky, dobře víte, že na rozdíl od češtiny má angličtina fixní, tedy neměnný slovosled. Základní větné členy jsou vždy v pořadí podmět – přísudek – předmět. A tak jako u většiny specifik angličtiny i zde platí, že tomu tak dříve nebylo.

Stará angličtina měla slovosled volný podobně jako čeština. Co způsobilo změnu? Ve druhém díle seriálu jsme si vysvětlovali, jak angličtina postupně přešla od syntetického vyjadřování k analytickému. To znamená, že přestala mluvnické vztahy ve větě určovat pomocí koncovek a místo toho zvolila jiné prostředky.

Když je slovosled v jazyce volný, rozlišíte od sebe např. podmět a předmět pomocí koncovky. Slovosled je pak možné libovolně měnit, protože koncovka jasně určuje, co je podmět a co předmět. Viz například „Petr vidí Dalibora“ vs. „Dalibora vidí Petr“.

Co když ale střídání koncovek z jazyka prakticky vymizí? Jak potom rozlišit jednotlivé větné členy, třeba podmět a předmět? V angličtině se to vyřešilo právě slovosledem – stalo se daným, že podmět se uvádí jako první, předmět následuje až po něm.

Když se tedy v období střední angličtiny (1100–1500) začala anglická flexe dramaticky zjednodušovat, nevyhnutelně to vedlo k tomu, že se začal zafixovávat dříve volný slovosled. Nebylo to ze dne na den – čím více se angličtina vyjadřovala analyticky, tím pevnější slovosled byl. Pomocí dochovaných písemných památek lze celý proces, trvající celá staletí, jednoduše sledovat.

Nová úloha expletivního „do“

Teď si možná říkáte, jak to celé souvisí s pomocným „do“. Vydržte, už se k tomu dostáváme.

V průběhu středoanglického období tedy začali angličtí mluvčí pociťovat jako přirozené klást podmět vždy před přísudek. Jenomže jak už jsme si řekli v úvodu, v otázkách byli stále nuceni používat pro ně teď již krajně nepřirozený pořádek slov přísudek – podmět (ride you?). A právě tehdy sáhli po onom expletivním „do“. Proč?

Umožňovalo jim totiž zformulovat otázku položením slovesa na začátek věty, a přitom zachovat přirozený slovosled podmět – přísudek. Tím slovesem na začátku se totiž stalo pomocné „do“ a po něm už bylo možné dát podmět a plnovýznamové sloveso do přirozeného pořadí stejně jako v oznamovací větě.

Tak vznikl dnešní formát „do you ride?“. V podstatě to bylo tak, že vlk se nažral a koza zůstala celá: Otázky se dál začínaly slovesem (do), a přitom bylo sloveso (ride) až za podmětem (you).

Takto vytvořené otázky se v historických pramenech začínají objevovat ve 14. století. Například v Chaucerových Povídkách canterburských čteme: „Unto hym seyde, fader, why do ye wepe?“ (Said to him: Father, why do you weep?)

No a odtud byl už jen krůček k tomu, aby se „do“ začalo používat i v negaci. Použití „do“ je zde totiž velmi podobné jako u otázky – opět zde na sebe toto pomocné sloveso bere úlohu nositele času a způsobu, zatímco sloveso v infinitivu nese význam. (I do not ride.)

Použití „do“ v negaci je asi o sto let mladší než použití v otázce. První výskyty datujeme do 15. století.

Postupný proces

Nelze si samozřejmě představovat, že jednoho rána se lidé na Ostrovech probudili a řekli si: „Tak ode dneška všichni přecházíme na používání pomocného slovesa!“ Ve skutečnosti vedle sebe původní a nový způsob tvoření otázek a hlavně negace žily několik staletí, než nový způsob definitivně převládl.

Ještě William Shakespeare (1564–1616) tvořil negaci častěji starým způsobem (bez „do“) než novým. A pokud byste se chtěli s původním tvarem negace setkat v modernější literatuře, lze doporučit Tolkienův Silmarillion, kde se kromě moderního způsobu také ještě poměrně často vyskytují otázky a negace bez „do“: „Seest thou not how here in this little realm…?“ „Yet he found not the Fire.“ Zde se samozřejmě jedná pouze o umělecký záměr, v Tolkienově době už takto nikdo nemluvil. Používání „do“ v otázkách a negaci se definitivně prosadilo již kolem roku 1700.

Dodejme ještě, že původní způsob utváření otázek a negace přežil do dnešních dnů u slovesa „být“ a u sloves modálních. (Are you here? Should I leave? I will not come. I cannot help.)

Další díly

V článcích, které se zabývají dějinami angličtiny, jsme už uvedli mnoho informací o tom, jak se vyvíjela ta která hláska a jak se různá slova vyslovovala v jednotlivých historických obdobích.

Následuje logická otázka, odkud to všechno víme. V minulých staletích (vyjma doby moderní) se totiž pochopitelně nepořizovaly žádné zvukové nahrávky, které by nám výslovnost prozradily. A zvláště tato otázka přichází na přetřes u angličtiny, kde – jak jsme si vysvětlili v minulých dílech – byl pravopis zafixován v určité podobě už před pěti sty lety a další hláskový vývoj se v něm již vlastně nijak nepromítal.

V tomto článku bychom proto rádi uvedli čtyři prameny, z nichž jazykovědci získávají znalosti o vývoji anglické fonetiky. Jsou to často právě svědectví z těchto pramenů, která (zvláště pokud je zkombinujeme mezi sebou) poskytují ucelený přehled o tom, jak probíhal hláskový vývoj v jednotlivých dějinných etapách.

1) Soukromé texty

Oficiální texty (jako jsou například kroniky) se téměř bezvýhradně drží daného oficiálního pravopisu, a to navzdory faktu, že hláskový vývoj mezitím výslovnost slov změnil. Dobré svědectví o hláskových změnách proto poskytují spíše dochované texty neoficiální povahy, jako jsou soukromé dopisy.

Jejich autoři totiž nebývali tak vzdělaní ani zběhlí v písmu jako autoři oficiálnějších textů, a tak často namísto určeného pravopisu zapsali slovo tak, jak ho slyšeli. A my z toho zjistíme, že „pod povrchem písma“ se vlastně určitá hláska už vyslovovala odlišně. Je jasné, že velmi důležitá je u tohoto pramene datace takových textů.

Například v řadě textů soukromé povahy se už v průběhu 15. století vyskytuje u slov vyslovovaných s dlouhým É takový zápis, který naznačuje změnu výslovnosti na Í. Konkrétně se jedná třeba o zápis weeping jako „wypyng“ nebo psaní slova meet jako „myte“. Z toho můžeme usuzovat, že již v tomto období přecházela původní výslovnost [wéping] a [mét] na [wíping] a [mít], jak to známe i dnes.

2) Rýmy básníků

To je samozřejmě výborný zdroj informací: Jestliže básník rýmuje dvě slova, dá se předpokládat (v závislosti na jeho kvalitách), že mezi nimi musí být zvuková shoda.

Platí to i dnes – už jen z toho, že se v básni objeví rýmová dvojice move–proof, jednoduše poznáte, že se musí vyslovovat s touž samohláskou [ú], a to i kdybyste o anglickém pravopise jinak nic nevěděli.

Jedinou nevýhodou této metody je fakt, že někteří angličtí poetové používali i tzv. eye-rhymes, tedy rýmy, jež staví na shodě nikoli zvukové, ale vizuální. Byli tedy schopni položit do dvojice slova jako love–move, přestože se vůbec nevyslovovala se stejnou samohláskou.

Při využívání tohoto pramene je tedy třeba postupovat obezřetně.

3) Svědectví gramatiků

Už od raného novověku se nejen na Britských ostrovech, ale i jinde objevovali lidé, kterým dnes říkáme gramatikové. Byli to lidé, kteří se snažili více či méně odbornou formou popsat stav jazyka a jeho užívání. U nás můžeme zmínit díla J. Blahoslava (16. stol.) nebo V. J. Rosy (17. stol.). V oblasti anglického jazyka zase mezi nejznámější patří John Hart či William Bullokar, kteří oba žili v 16. století.

Možná si říkáte, že nemůže být nic lepšího než popis stavu výslovnosti přímo od odborníka. I zde je ovšem namístě varování: Jazykozpyt jako vědní obor tehdy vlastně vůbec neexistoval, takže i ty nejlepší tehdejší rozbory gramatiky jsou z dnešního pohledu příliš laické. Informační „výtěžnost“ těchto děl je tedy značně omezená.

Gramatikové často selhávali i v tak zásadních věcech, jako je rozlišování pojmů „písmeno“ a „hláska“, což už samo o sobě činí hodnocení jejich údajů značně nesnadným. Navíc se nezřídka snažili vystihnout celou anglickou fonetiku pomocí těch nemnoha písmen latinky. Srovnejte to s dnešní mezinárodní fonetickou abecedou, která dokáže jemně rozlišovat i mezi jednotlivými variantami konkrétních hlásek.

Kde jsou nám tehdejší spisy zabývající se jazykem užitečné, jsou případy, kdy jejich autoři sestavovali seznamy slov, která se podle jejich vyjádření vyslovují stejně. To nám poskytuje dobrou představu o výslovnosti řady slov v konkrétních obdobích.

4) Zřetel k vývoji jazyka jako celku

Jestliže na základě zkoumání předešlých pramenů dospějeme k teorii, že v daném časovém úseku se některá hláska vyslovovala určitým způsobem, můžeme tuto teorii často potvrdit či vyvrátit, vezmeme-li v úvahu obecný vývoj jazyka jako celku.

Každá uvažovaná výslovnost určité hlásky musí mít své místo ve vývoji jazykového systému. Jestliže víme, jak se tato hláska vyslovovala řekněme o sto let dříve a jak o sto dvě stě let později, jasně se ukáže, zda daná podoba hlásky může být logickým mezistupněm mezi nimi.

A tak je vidět, že díky pečlivému výzkumu a analýze historických pramenů lze poměrně spolehlivě mapovat jazykový vývoj angličtiny, přestože se její pravopis už celá staletí nemění.

Další díly

Jako „Velké samohláskové posouvání“ (Great Vowel Shift) označujeme proces, který se v angličtině odehrál především v období rané nové angličtiny (Early Modern English), tedy zhruba v letech 1500–1650.

V této době změnila velká část samohlásek svou kvalitu neboli zvukovou platnost. Především to platí o samohláskách dlouhých, protože doslova žádná z nich nezůstala vývojem nepostižena. Změnou prošly ale i některé krátké samohlásky, a to zejména v pozicích před likvidami, tedy před hláskami R a L.

Celý tento proces byl pro angličtinu docela převratný – však si zkuste představit, jak moc by se proměnila tvář češtiny, kdybyste v ní mezi sebou zaměnili většinu samohlásek.

Než si k posunu jednotlivých hlásek řekneme víc, zkusme zodpovědět otázku, proč vůbec k Velkému samohláskovému posouvání došlo.

Příčiny Great Vowel Shift

V našich článcích občas připomínáme, že jazyk není chaotická změť hlásek, nýbrž logický systém s mnoha vnitřními souvislostmi. Tak například hlásky v jazyce často tvoří přirozené páry, jejichž hlásky se střídají v různých tvarech slov nebo jejich odvozeninách. Těmto hláskám se příhodně říká střídnice.

Velmi běžnými páry jsou v jazycích krátká a dlouhá verze téže samohlásky. Všimněte si v češtině: lhát – lhal. Nebo být – byli. Vlivem jazykového vývoje se někdy do páru dostávají i samohlásky odlišné kvality, v češtině například Ů a O (bůh – božský), U a OU (prudký – proudit) či Í a Ě (vítr – větru, mít – měl).

V angličtině jazykový vývoj způsobil, že na sklonku středoanglického období (Middle English) byl její samohláskový systém velmi rozkolísaný a nevyrovnaný. Angličtina totiž měla v té době sedm samohlásek dlouhých, ale pouze pět krátkých. Krátké samohlásky byly stejné jako v dnešní češtině, tj. I, U, E, O a A. Dlouhých samohlásek bylo víc, protože hlásky O a E měly otevřenou i zavřenou variantu – v podstatě se vyslovovaly dvěma různými způsoby, z nichž každý měl ve fonetickém systému své samostatné místo. (Chcete vědět, jaký je rozdíl mezi otevřeným a zavřeným E? Vyslovte slovo „muž“ anglicky v jednotném a množném čísle. V singuláru – „man“ – zazní E otevřené, zatímco v plurálu E zavřené, psáno „men“.)

A jak to tedy bylo se střídnicemi? Které dlouhé samohlásky byly protějšky kterých krátkých samohlásek neboli vstupovaly s nimi do mluvnických vztahů? Tady se dostáváme k oné nevyrovnanosti systému. Už z toho, že dlouhých samohlásek bylo víc než krátkých, je jasné, že dvě dlouhé samohlásky musely být zatlačeny do izolace, tedy neměly svůj protějšek mezi krátkými samohláskami. Tento osud připadl hláskám Í a Ú.

Krátké samohlásky I a U byly totiž protějšky zavřeného É a zavřeného Ó! Vznikaly tak dvojice slov jako [wiku – wékes] (slovo „týden“ v singuláru a plurálu) a [duru – dóre] (slovo „dveře“ singulár a plurál).

Takové nesystematičnosti se jazyk přirozeně brání, a tak se rozběhla série hláskových změn. Změna na jednom místě systému pak často vyvolala změny další, takže řetězovou reakcí došlo k celkové přestavbě anglického samohláskového systému.

Počátky posouvání

Velkou výhodou je, že jednotlivé změny se dají i s odstupem pěti set let poměrně jednoduše vysledovat a popsat. Jak jsme si totiž vysvětlili v minulém díle seriálu, pravopis byl v podstatě zafixován ještě před tím, než k Velkému samohláskovému posouvání došlo (resp. krátce po jeho zahájení), takže prostým porovnáním dnešní výslovnosti a pravopisu (jejich odlišností) lze změny vystopovat.

Zdá se, že všechno začalo těmi nešťastnými dlouhými samohláskami Í a Ú, o nichž jsme si už řekli, že se ocitly v izolaci, tj. neměly krátké protějšky. Tím si také můžeme vysvětlit jejich tendenci k diftongizaci – staly se z nich dvojhlásky.

Hláska Í se začala postupně vyslovovat jako II a ještě později jako EI. Tato fáze již jasně převládala v době Shakespearově, takže například slovo „fire“, původně vyslovované [fír], se v době tohoto slavného dramatika vyslovovalo [fejr]. Později se výslovnost změnila na ƏI [fəjr] (Ə značí tzv. mixed vowel, tedy onen neurčitý samohláskový zvuk, jímž se vyslovuje např. neurčitý člen „a“) a dnešní výslovnost AI [fajr] převládla až v průběhu 19. století!

Druhá dlouhá samohláska, která byla v systému izolovaná, byla Ú. Je pozoruhodné, že prodělala týž proces jako hláska Í. Nejprve se diftongizovala v UU, které postupně přešlo v OU. V této fázi zastihlo dvojhlásku ustálení pravopisu. Proto slova jako „now“, „house“, „bound“ nebo „our“, která se původně vyslovovala s Ú [nú, hús, búnd, úr] zapisujeme s OU. Tam se ale vývoj nezastavil. Dvojhláska se kolem roku 1600 mění v ƏU, aby se na počátku století devatenáctého začala jevit jako AU, které známe dnes [nau, haus, baund, aur].

Výsledkem tohoto procesu bylo, že hlásky Í a Ú ze systému zmizely. Ale ne na dlouho. Uvolnily tím totiž prostor pro změnu zavřeného É a zavřeného Ó právě na Í a Ú. Ty k tomu přirozeně měly tendenci, protože – jak už jsme si řekli – tvořily trochu nelogické páry s hláskami I a U, takže po této změně vznikly mnohem přirozenější střídnice I – Í a U – Ú. Zkrátka samohlásky É a Ó se přirozeně změnily tak, aby jejich zvuková stránka dokonaleji vystihovala jejich pozici v soustavě, v níž byly partnery krátkých I a U.

Ostatně dodnes pravopis o této změně jasně svědčí. Slova, která dnes vyslovujeme s Í, se často píšou s EE, což byl způsob, jak v písmu zachytit dlouhé zavřené É. Příklady jsou slova jako „meek“ nebo „deep“, původně vyslovované [mék, dép].

Tam, kde je v písmu dvojhláska EA, se původně vyslovovalo E otevřené, které ale později přešlo v É zavřené a postihl ho stejný posun jako původní zavřené É – tj. změnilo se na Í. Proto i slova jako „leap“ nebo „peak“ vyslovujeme s Í. (Výjimky typu „break“ a great“ se vysvětlují zpovšechněním nářeční výslovnosti.)

Některé další změny

Uvedené čtyři posuny (Í v AI, Ú v AU, É v Í a Ó v Ú) tvoří páteř Velkého samohláskového posouvání. Bylo by zbytečné v tomto článku vyjmenovávat všechny další změny, jež se v rámci tohoto jazykově dramatického období odehrály, ale zmiňme ještě aspoň některé.

Změnám byly podrobeny i mnohé původní dvojhlásky, například AI přešlo v EI (proto slova jako „lay“ nebo „rain“ vyslovujeme s EI, ale píšeme s AI, což je původní výslovnost). Podobně EU se začalo vyslovovat IU (viz dnešní výslovnost slov jako „few“ či „knew“ – původně [feu, neu]).

Jak jsme zmínili na začátku, významnou roli ve výsledku Velkého samohláskového posouvání sehrály likvidy R a L. Zvláště pokud stály za určitou samohláskou, často zabránily tomu, aby u ní proběhla změna, která jinak tuto samohlásku postihla, nebo způsobily, že měla jiný výsledek . Kupříkladu dlouhé Á přešlo v rámci Great Vowel Shift v EI, takže slova jako „state“, „make“ a „name“, původně vyslovované [stát, mák, nám], se dnes vyslovují [stejt, mejk, nejm]. Ale pokud za tímto Á stálo písmeno R, výsledkem nebylo EJR, ale ÉR. Proto slovíčka typu „bare“, „declare“ nebo „spare“ (původně [bár, diklár, spár]) vyslovujeme [bér, diklér, spér], nikoli (jak bychom čekali) [bejr, diklejr, spejr].

Silný vliv měla také následující hláska L. Opět jeden příklad: Krátké A přešlo v průběhu 16. století zpravidla v E (viz „cap“, „had“, „narrow“), ale následovalo-li po něm L, výsledkem bylo Ó. Proto výrazy jako „all“, „wall“ nebo „small“ nevyslovujeme [fel, wel, smel], ale [ól, wól, smól].

A tak všelijak podobně. Úplný přehled všech samohláskových posunů započatých na přelomu středoanglického a raněnovoanglického období by přesáhl ambice tohoto článku, ale pokud by vás kterékoli jednotlivosti nebo nepravidelnosti blíže zajímaly, neváhejte nám napsat do diskuse pod článkem.

Z čeho ale můžeme vyvodit, jakým způsobem probíhaly jednotlivé změny (například postupná změna Í v II, EI, ƏI a nakonec AI), když pravopis už na tyto posuny nijak nereflektoval? Pokusíme se tuto záhadu objasnit v příštím díle.

Další díly

Před více než sto lety britský spisovatel Jerome Klapka Jerome napsal o své mateřštině toto: „Anglická výslovnost je překážkou našeho postupu. Anglický pravopis byl asi určen hlavně k tomu, aby jím byla výslovnost zakuklena. Je to vtipný nápad, jak zabránit, aby příliš nevzrostla domýšlivost cizinců.“ (Tři muži na toulkách, přeložila Jindřiška Kaplanová-Staňková.)

Tohoto rysu angličtiny jsme si asi všichni všimli jako vůbec prvního, když jsme se anglicky začali učit. Značný počet písmen a kombinací písmen v angličtině se čte dvěma i více různými způsoby, podle toho, v jakém slově se vyskytují. Naopak touž hlásku často píšete různými písmeny. Anglický pravopis se sice řídí určitými pravidly, ale existuje ohromné množství výjimek.

Taková čeština je naproti tomu jazyk fonologický. To znamená, že píšeme přesně to, co říkáme, jen se při tom respektuje logika vzniku slova – např. píšeme „hvizd“, ač vyslovujeme [hvist], protože slovo pochází od slovesa „hvízdat“.

Naopak angličtina a francouzština jsou zástupci toho mála jazyků, kde pravopis často ani zhruba neodpovídá vyslovovaným hláskám. Ale pozor – nebylo tomu tak vždy. Když angličtí mluvčí na Britských ostrovech začali v prvním tisíciletí používat pro zápis svého jazyka latinku, pochopitelně se snažili zachytit jeho výslovnost co nejvěrněji. Jak by také ne: Proč by schválně vymýšleli komplikovaný pravopis se spoustou výjimek?

Tento stav trval i po řadu dalších staletí. Můžeme říci, že až do 15. století byl anglický pravopis fonologický, jako je třeba ten český. Dva vlivy pak ale zapříčinily, že výslovnost a pravopis se rozkmotřily a vydaly se každý úplně jinou cestou. Které vlivy to byly?

Anglický konzervatismus

Dlouhou dobu v Anglii (a nejen tam) platilo, že každý autor se snažil zkrátka co nejlépe zachytit v písmu zvuk slov. Neexistovala žádná jednoticí autorita, která by určila pravopis obecně platný pro všechny. To se pochopitelně začalo měnit zejména s nástupem knihtisku (od roku 1458).

Na Britských ostrovech se podařilo jednotné zásady pravopisu prosadit na konci 15. století hlavně díky úsilí tiskaře Williama Caxtona. Pravopisný standard, který Caxton vytvořil, byl v té době více méně fonologický. Například dlouhé E [é] se zapisovalo EE, dlouhé O [ó] zase OO.

Tak tedy slovo „meek“ se tak zapisovalo proto, že se tehdy vyslovovalo [mék]. Podobně všude tam, kde dnes vidíme v pravopise dvojité O, se opravdu vyslovovalo [ó]. „Book“ se četlo [bók], „flood“ se četlo [flód] a samozřejmě „door“ se četlo [dór].

V následujících staletích došlo v angličtině k mnoha hláskovým změnám, které způsobily, že se velká část slov začala vyslovovat jinak než dříve. Typický britský konzervatismus však zavinil, že obyvatelé Ostrovů měli pramalou chuť něco měnit na zaběhlém pravopise a drtivou většinu těchto hláskových změn zkrátka do pravopisu nepřenesli.

Když se tedy dlouhá O v angličtině změnila na dlouhá U [ú], v pravopise zůstalo OO (book, tooth, goose apod.). V pozici před hláskou R se však ve výslovnosti většinou zachovalo původní [ó], jako např. ve slovech „door“ či „floor“. Navíc po 16. století přešlo původní dlouhé O v mnoha případech v A: blood, flood…

Jenže v pravopise se u všech těchto slov pořád držel zápis z 15. století, a tak se dnes spřežka OO používá v angličtině k zápisu tří různých hlásek!

Podobným způsobem vznikla v anglickém pravopise většina nelogičností a výjimek. Například krátká A přešla v průběhu 16. století v E (cap, attack – vyslov [kep, etek]), ale v pozici po hlásce W se většinou změnila na O (want, was [wont, wos]) a před hláskou L se změnila na dlouhé O (all, wall, small [ól, wól, smól]). Jenže proč měnit pravopis, na který jsme zvyklí, že? To je důvod, proč písmeno A čtete v angličtině jednou [e], jindy [o] a ještě jindy [ó]. Původní dlouhá A [á] se zase (kromě před hláskou R) změnila v EI (state, make, name), ale ani na to pravopis nijak nereflektoval.

Dalším typickým příkladem je vývoj hlásky dlouhé I [í]. Ta se v průběhu staletí postupně transformovala v dnešní AI („mine“, „my“ čteme [majn, maj]). Opět se ale pravopis této změně nepřizpůsobil. Navíc tam, kde se I četlo krátce, se takto vyslovuje dodnes (mist, live). Zase tu tak máme situaci, kdy se jedno písmeno používá k označení tu hlásky I, tu dvojhlásky AI. A tak bychom mohli pokračovat.

Vliv francouzštiny

O rozsáhlém vlivu francouzštiny (resp. především jí blízce příbuzné normanštiny) na anglickou slovní zásobu i typologii jsme se již obsáhle zmínili v obou předešlých dílech našeho seriálu. A její vliv se podepsal i pod dnešní chaotický pravopis.

Když totiž angličtina začala ve 13. století přejímat velké množství románských slov, přirozeně se v ní tyto výrazy vyslovovaly podobně, jako se vyslovovaly ve zdrojovém jazyce, a také jejich zápis Angličané přijali v podstatě ve francouzské podobě.

Tím ale pochopitelně vznikl v pravopise obrovský zmatek. Známe to i z češtiny – ovšem v neporovnatelně menší míře: U nás máme pravidlo, že hlásky jako T, D a N se měkčí, následuje-li po nich měkké I (nic, divadlo, tisk [ňic, ďivadlo, ťisk]). Když ale přijmeme z cizího jazyka slovíčko, jako je „divize“ nebo „titul“, respektujeme jejich původní výslovnost i zápis a čteme je tvrdě, nikoli [ďivize, ťitul]. Tím vzniká v pravopise řada výjimek.

Znásobte to stokrát a získáte představu o tom, co napáchal v anglickém pravopise románský vliv. Počet francouzských slov v angličtině je totiž jednoduše obrovský.

Tak třeba slovíčko „sign“, tedy znamení. Vyslovuje se [sajn], takže když se podíváme na podobná slova jako „mine“ [majn] nebo „line“ [lajn], mělo by se psát podle téže logiky „sine“. Jenže takhle se ve francouzštině nepsalo. Psalo se „sign“ a vyslovovalo [siň]. Angličané si jeho výslovnost upravili na [sijn].

Co pak následovalo, už byl přirozený jazykový vývoj: V hovorové řeči se IJ začalo nedbalou výslovností jevit jako Í. To je zcela logické – totéž se děje v češtině. Vždyť jak vyslovíte v rychlé řeči třeba „přijde“ nebo „zabij ho“? Určitě [příde] a [zabí ho]! (Platí to pochopitelně jen tehdy, jsou-li hlásky I a J tautosylabické neboli patří-li k jedné slabice.)

No a jakmile výslovnost dospěla do stadia [sín], podlehla hláskové změně popsané výše (změna Í na AI) a máme dnešní výslovnost [sajn]. Jenže pravopis zůstal francouzský (sign), takže vznikla nepravidelnost.

Podobně v řadě slov se tam, kde bylo ve výslovnosti U, začalo psát po vzoru normanské grafiky O (bylo-li v sousedství písmeno N, M, U nebo W). Platí to i u výrazů původně anglických, tj. germánských. Slova jako „syn“, „přijít“ nebo „láska“, která ve staroangličtině zněla [sunu, kuman, luvu], se právě kvůli tomu začala psát s písmenem O, tj. „sone“, „come“ a „love“. Hláska U se později začala vyslovovat jako A – odtud dnešní výslovnost [san, kam, lav]. Písmeno O se v zápise takových slov objevilo pod vlivem francouzštiny a znamená další přínos do chaosu anglického pravopisu.

Vlivu francouzštiny můžeme připsat také další zajímavost: Výše jsme mluvili o tom, že dlouhé U [ú] se kvůli britskému konzervatismu zapisuje v mnoha slovech OO (book, tooth…). Všimněte si ale výrazů jako „move“ nebo „prove“. Tam je přece také dlouhé U [múv, prúv]! Proč se tedy nepíšou „moove“ a „proove“? Odpověď opět zní: Protože francouzština. Z tohoto jazyka (resp. z normanštiny, její variety) byly oba výrazy přejaty a toto je jejich původní pravopis.

Jak se mluvilo na konci středověku

A tak kvůli konzervatismu a vlivu francouzštiny ztratil anglický pravopis svou návaznost na mluvenou řeč. Zatímco zvuková stránka jazyka se od konce 15. století dramaticky měnila, v pravopise už se tyto změny téměř zcela přestaly odrážet. Od té doby bylo v pravopisném standardu provedeno jen pár spíše kosmetických úprav.

Možná si teď říkáte: Znamená to, že když budu současný anglický pravopis číst foneticky, vlastně budu angličtinu vyslovovat jako v pozdním středověku?

Představte si, že v podstatě ano. Když vyslovíte třeba „bound“ jako [bound], „glad“ jako [glad], „rain“ jako [rajn], „draw“ jako [drau], „few“ jako [feu] nebo „hurt“ jako [hurt], skutečně napodobíte původní výslovnost těchto výrazů.

Jenomže zdaleka to nefunguje vždy. Existuje totiž spousta míst, kde vás fonetická výslovnost zavede úplně na scestí. Uveďme si pár příkladů.

Jednou věcí je, že angličtina nikdy v pravopise neoznačovala kvantitu neboli délku samohlásek. Proto číst foneticky znamená číst všechny samohlásky krátce, přitom řada z nich se tehdy (stejně jako dnes) vyslovovala dlouze. Například původní výslovnost slova „brother“ (bratr) nebyla [broðer], ale [bróðer], tedy s dlouhým O, nikoli krátkým.

Zvláštní úlohu mělo v anglickém pravopise také koncové E u mnoha slov. Ve staré angličtině totiž měla všechna slovesa jednotnou koncovku -an. (Viz dodnes v němčině podobná koncovka -en u všech sloves.) Tato koncovka se postupně redukovala až na neurčitý samohláskový zvuk, značený v písmu jako E. Výslovnost slovesa „bite“ (kousat) tedy byla ve středověku [bítə].

Nakonec se i tato koncová samohláska přestala vyslovovat, ale protože předešlá slabika bývala dlouhá, koncové E se v pravopise zachovalo jak označení toho, že předešlá slabika se vyslovuje dlouze. A opravdu: zmíněné „bite“ se vyslovovalo [bít], „wrote“ se vyslovovalo [wrót], „time“ [tým] apod.

A pak se stala neobyčejná věc: Pisatelé začali toto koncové E používat jak obecné označení toho, že předešlá slabika se vyslovuje dlouze. Rozlišili tak například „bite“, kde se I vyslovovalo dlouze [bít], a „bit“, kde byla samohláska krátká [bit]. V důsledku toho vešlo ve zvyk přidávat v písmu koncové E i ke slovům, ve kterých byla dlouhá slabika, ale která koncové E nikdy neměla! Je to případ takových slov jako „stone“, „fire“ nebo „house“, která se tehdy vyslovovala [stón], [fír] a [hous] (ještě před tím [hús]). Koncové E se u nich začalo psát jen proto, že tato slova měla dlouhou samohlásku. Fonetická výslovnost [stóne] či [fíre] s koncovým E je tedy zcela mylná. Angličané je takto nikdy nevyslovovali.

Navíc nezapomeňme na to veliké množství přejatých francouzských slovíček, která se rovněž v řadě případů ani ve středověku nečetla tak, jak se dnes píšou. Zápis mnoha slov zase ovlivnily francouzské pravopisné zvyklosti. Už jsme si uváděli výrazy jako „sign“ nebo „son“, které se rozhodně nikdy nevyslovovaly [sign] a [son].

Velké změny

Je opravdu pozoruhodné, jak dramatickými změnami si anglická výslovnost prošla na začátku novověku. Zejména v systému dlouhých samohlásek v podstatě nezůstal kámen na kameni.

Když porovnáte výslovnost dnešní a středověkou, rozdíly jsou propastné. Co způsobilo tak rozsáhlé hláskové změny? A kdy přesně proběhly? Na to se pokusíme odpovědět v příštím dílu.

Další díly

Pojem „flexe“ je vám asi většinou znám, ale pro jistotu připomeňme, že jde o ohýbání slov (skloňování, časování), jehož účelem je vyjádřit mluvnický vztah daného slova ke zbytku věty. Jestliže tedy přidáme ke slovu Petr koncovku -ovi, vyjadřujeme tak třetí nebo šestý pád a tím i roli slova Petr ve sdělované myšlence.

Ne ve všech jazycích je ohýbání slov stejně rozvinuté. Například čeština má flexi velmi výraznou (patříme na špici evropských jazyků), naopak jiné jazyky, z nám nejbližších třeba němčina, mají flexi málo výraznou.

Angličtina však vyniká tím, že se v ní flexe nevyskytuje prakticky vůbec. Co je příčinou tohoto stavu? A bylo to tak vždy?

Syntetické vs. analytické jazyky

Nejprve musíme pochopit, jakými způsoby lze vůbec mluvnické vztahy slov ve větě vyjádřit. Jazyky, jako je čeština, kde jsou tyto vztahy zpravidla určovány přidáváním a změnami morfémů, se nazývají syntetické. Jiné jazyky však vyjadřují mluvnické vztahy převážně pomocí jiných prostředků, tedy používám pomocných slov (předložek, zájmen) nebo fixním slovosledem. Tyto jazyky nazýváme analytické.

Ukažme si to na příkladu. Rozšíříme-li příklad z prvního odstavce, můžeme sestavit věty:

Přinesu Petrovi knihu. × Přinesu Petrovu knihu.

To, zda je Petr majitelem knihy, nebo jejím příjemcem, je vyjádřeno pomocí koncovky: Buď je to -ovi, nebo -ovu. Tento způsob určování mluvnických vztahů mezi slovy je pro syntetické jazyky charakteristický.

Jak ale tyto dva významy rozlišíme v angličtině? Věty by zněly takto:

I’ll bring the book to Peter. × I’ll bring the book of Peter.

Slovo „Peter“ se samo o sobě nijak nemění. Změna jeho úlohy ve větě je vyjádřena pomocí předložek – buď použijeme „to“, nebo „of“. Podobně může namísto flexe posloužit v angličtině i zájmeno: První osobu slovesa „sedět“ značíme v češtině přidáním koncovky -ím ke kmenu (sed-ím), zato v angličtině dodáním zájmena „já“ (I sit). Angličtina je tedy jazyk typicky analytický.

To je příčinou skutečnosti, že angličtina v podstatě nemá flexi neboli neohýbá slova, nemění jejich koncovky (respektive její slova zpravidla koncovky nemají vůbec). Angličtina flexi zkrátka nepotřebuje.

Jak to bylo kdysi

Zajímavé však je, že tomu tak v žádném případě nebylo vždy. V minulosti byla totiž angličtina jazykem syntetickým a rozlišovala pády, rody i slovesné třídy s poměrně pestrou paletou koncových morfémů.

Jak daleko do historie musíme jít, abychom se dostali do doby, kdy měla angličtina rozvinutou flexi? Jde o období, které dnes označujeme jako Old English (stará angličtina) nebo též Englisc. Časově vyjádřeno, mluvíme o úseku zhruba 500–1100 n. l.

Nepředstavujte si, že angličtina měla tak bohatý flektivní systém jako třeba současná čeština. Bohatství koncovek a tvarů nebylo zdaleka takové. Nicméně angličtina rozlišovala čtyři pády a měla nejenom jednotné a množné číslo, ale dokonce i duál, tedy dvojné číslo vyjadřující vztah ke dvěma prvkům (mívala ho i čeština). Angličtina se pyšnila několika třídami sloves s odlišným časováním. Flexi podléhala také přídavná jména a zájmena.

V průběhu staletí však na angličtinu začaly silně působit určité vlivy – jak vnitřní, tak vnější –, které nakonec vedly k tomu, že zcela změnila svou typologii. Než si o nich povíme, musíme zdůraznit jednu věc: Žádný z těchto vlivů by sám o sobě nestačil na to, aby tak velkou změnu způsobil. Byla to teprve přítomnost všech těchto faktorů společně, která se o téměř úplný zánik flexe postarala.

Vnitřní tendence

V prvé řadě angličtina zdědila tendenci ke zjednodušování flexe a přechodu k analytickému vyjadřování již z pragermánštiny. Už v této vývojové fázi můžeme (na rozdíl třeba od příbuzné praslovanštiny, předka češtiny) pozorovat, že ohýbání slov ztrácí na významu.

Stačí se ostatně podívat na ostatní germánské jazyky (němčinu, holandštinu, dánštinu…): Vlastně žádný z nich si složitý flektivní systém neuchoval. Jedinou výjimkou v tomto smyslu je islandština, která si vlivem své izolovanosti zachovala značně archaický charakter a flexe je v ní stále poměrně rozvinutá.

Ale vy, kdo mluvíte třeba německy (je vás jistě celá řada), můžete potvrdit, že flexe tohoto jazyka zdaleka nedosahuje složitosti, na jakou jsme zvyklí z jazyků slovanských. Je tedy zřejmé, že zjednodušování flexe je tendence pro germánské jazyky obecně platná.

U angličtiny dosáhl tento vývoj takové míry i proto, že původní flektivní systém, už sám poměrně jednoduchý, byl dále zjednodušován hláskovým vývojem a sjednocováním flektivních tvarů (tzv. deklinační synkretismus). Na počátku druhého tisíciletí našeho letopočtu už byly staré deklinační typy natolik nevýrazné (a mnohdy zcela zaniklé), že angličtina bojovala při syntetickém způsobu vyjadřování se značnou nesoustavností a neurčitostí – zkrátka některé pády byly značeny různými koncovkami a naopak táž koncovka nesla příliš rozmanité funkce.

Dodejme ještě, že záblesky tendence k přechodu na analytický systém jsou patrné v mnoha jazycích, protože vyjadřovat mluvnické vztahy pomocí předložek je jednodušší a výraznější než pomocí koncovek. Všimněte si i v češtině: Mluvčí například často přidávají předložku „s“ do vazeb, které tradičně vytváříme jen pádovou koncovkou – namazat si chleba s máslem, opovrhovat s lidmi apod. Stejně tak třeba dřívější vazba „je lepší soupeře“ ustoupila dnešnímu „je lepší než soupeř“.

Dynamický přízvuk na první slabice

Dalším faktorem, který v angličtině vydláždil cestu směrem k analytickému systému, je výrazný přízvuk na první slabice. Ten je charakteristickým rysem angličtiny dodnes, jen s několika výjimkami – posun přízvuku totiž někdy rozlišuje sloveso od podstatného jména: Například „record“ s přízvukem na první slabice [rekrd] znamená nahrávka, [rikórd] znamená nahrávat. Podobně třeba slovo „increase“. Takové případy se však vyskytují výhradně u slov přejatých z francouzštiny.

Dynamický přízvuk na první slabice měl ten důsledek, že na vyslovení začátku slova mluvčí vynaložili hodně artikulační energie a o to méně jí zbývalo na vyslovení konce slova (tedy často právě flektivní koncovky). Ta tak měla tendenci v řeči zanikat. Opět připomeňme, že sám o sobě tento faktor zánik syntetického systému nezpůsobí. Například v češtině máme dynamický přízvuk na první slabice také, a přitom si vesele „koncovkujeme“ dál. Někdy, je-li pádová koncovka málo výrazná a brání to snadnému porozumění, dokonce neváháme koncovku rozvinout tak, že přidáme celou slabiku. Například místo „s chlapy“ říkáme „s chlapama“.

Nicméně malá artikulační energie vynakládaná na koncovky sehrála v přechodu angličtiny k analytickému systému svou roli.

Skandinávský vliv

Zajímavým způsobem vstoupili do jazykového vývoje na Britských ostrovech nájezdníci ze Skandinávie. Ti začali pronikat na Britské ostrovy – tehdy již z větší části osídlené anglicky mluvícím obyvatelstvem – koncem 8. století n. l. Po období bojů se z dobyvatelů poměrně brzy stali pokojní osadníci, kteří navázali s původními obyvateli Ostrovů blízké kontakty.

Jak se ale Britové a Skandinávci dorozuměli? Je potřeba si uvědomit, že jejich jazyky se nijak dramaticky nelišily. Nájezdníci z dnešního Norska a Dánska mluvili germánským jazykem, který dnes nazýváme stará severština. Šlo o jazyk blízce příbuzný staré angličtině (oba vzešly několik staletí předtím z pragermánštiny).

Obě složky obyvatelstva se tedy zvládly dorozumět. Nebylo to však dorozumění snadné, protože několik set let trvající oddělený vývoj znamenal, že zatímco kmeny slov zůstávaly vesměs stejné, ostatní morfémy se lišily. Vzájemné působení mezi rozdílnými, a přitom příbuznými jazyky mělo bezesporu vliv na to, že se začal klást větší důraz na kmeny slov než na flektivní koncovky.

Tento vývoj se jako první začal výrazně projevovat logicky v nářečích severních, kde byl vliv skandinávských přistěhovalců a jejich jazyka největší.

Už na přelomu tisíciletí tedy proces ztráty flexe započal. Vzápětí měl navíc přijít cizí vliv, který změnu typologie anglického jazyka posílil a dokonal.

Vliv normanštiny

Jak jsme zevrubně vysvětlovali v minulém díle seriálu, od roku 1066 přicházela na Britské ostrovy spousta osadníků z nového zdroje – byli to Normané, kteří původní germánské obyvatele vytlačili do role poddaných.

Jejich jazyk, místní varieta francouzštiny známá jako normanština, postupně začal na angličtinu uplatňovat silný vliv. Ten se projevil nejen ve slovní zásobě (viz minulý díl seriálu), ale též napomohl přechodu angličtiny k analytickému způsobu vyjadřování.

Francouzština už totiž tehdy (a je tomu tak dodnes) byla analytickým jazykem. Napodobování prestižního jazyka vzdělané, bohaté vrstvy, hovořící normansky, tedy podtrhlo a posílilo již započatý vývoj směrem k úplné změně typologie angličtiny.

Dnešní stav

Pozůstatky někdejšího flektivního systému můžeme dodnes vidět v některých nepravidelnostech. V minulosti se například tvar množného čísla vytvářel u některých deklinačních typů koncovkou -en a u jiných koncovkou -es. (Dodnes je tomu tak v němčině.) Nakonec všude pronikla koncovka -es a v moderní angličtině nám zbylo už jen pár slov připomínajících starý systém, například children a brethren.

Dodnes se rovněž pomocí koncovky -s odlišuje přivlastňovací pád, což je asi nejvýraznější pozůstatek někdejší rozvinuté deklinace. Zájmena a přídavná jména už jsou dnes v angličtině v podstatě neohebná.

Trochu výraznější ohýbání slov nám dodnes zůstalo u sloves, kde se většinou rozlišuje pomocí koncovek tvar třetí osoby jednotného čísla a také tvary minulého času.

Jinak nám už ale ze staroanglické flexe nezbylo skoro nic. Tento typologický kotrmelec samozřejmě probíhal postupně a trval mnoho staletí. Způsobila ho kombinace několika vlivů, z nichž žádný sám o sobě by tak velkou změnu nebyl s to vyvolat. Těmito vlivy byly vnitřní tendence angličtiny ke zjednodušování flektivního systému a jeho nesoustavnost, dynamický přízvuk, oslabení významové závažnosti koncovek na úkor kmene (zejména pod vlivem severským) a konečně dlouhodobé působení normanštiny na Britských ostrovech.

V důsledku toho z velké části zanikly v angličtině flektivní koncovky a ze slov vlastně zbyly jen jejich původní kmeny. Proto je také tak obrovské množství anglických slov jednoslabičných, přičemž typickými výjimkami jsou mnohá slova převzatá z latiny a francouzštiny.

Nezbývá než dodat: Komu přijde těžké naučit se anglicky, nechť si přečte nějaký text ve staroangličtině. A bude vděčný za to, jak jednoduchou gramatiku dnešní angličtina má…

Další díly

Poté, co jsme se v nedávném seriálu podívali na zoubek historii češtiny, uzrál čas, abychom se dozvěděli něco také o světovém jazyce č. 1 – angličtině. Je to řeč, která bezesporu dominuje současnému globalizovanému světu, a aspoň základní znalost angličtiny se dnes stává skoro nutností. Snad vás proto bude bavit spolu s námi poodhalit některá její tajemství.

Když mezi sebou začnete porovnávat jednotlivé germánské jazyky (němčinu, švédštinu, holandštinu, dánštinu…), logicky zjistíte, že jsou si navzájem dost podobné. Sdílejí velkou část slovní zásoby, byť jsou slovíčka v každém z jazyků už trochu pozměněná. Germánské jazyky také samozřejmě podobně zní.

Jenže když se pak podíváte na angličtinu, což je také germánský jazyk, na první pohled vidíte, že se svým příbuzným řečem skoro vůbec nepodobá. Spoustu a spoustu anglických slov byste v jiných germánských jazycích hledali marně. Čímže to?

Letmý pohled do historie

Abychom příčinu tohoto jevu odhalili, musíme se vrátit bratru tisíc let nazpět do historie. Říkají vám něco pojmy „bitva u Hastingsu“ a „Vilém Dobyvatel“? Pokud ano, tak víte, že v roce 1066 byla britská vojska na hlavu poražena nájezdníky z kontinentu – Normany v čele právě s Vilémem. Normané se po vítězné bitvě na Britských ostrovech pohodlně usadili a původní obyvatelstvo si porobili.

Z hlediska jazykového vývoje je důležitý fakt, že Normané byli sice také Germáni (stejně jako Britové), ale během svého života v Normandii se „porománštili“ neboli přijali za svůj jazyk francouzštinu (francouzština patří mezi tzv. románské jazyky).

Noví vládci Anglie tedy mluvili francouzsky, resp. dialektem francouzštiny, kterému dnes říkáme normanština nebo anglonormanština. A bylo jasné, že s příchodem nových pánů s vlastním jazykem bude angličtina podrobena zatěžkávací zkoušce.

Zpočátku však do angličtiny slovíčka z francouzštiny příliš nepronikala. Není se co divit – Normané nebyli mezi původními obyvateli logicky příliš v oblibě a zůstávali oddělenou vrstvou populace.

Uplynulo však jedno dvě staletí, a noví i původní obyvatelé se začali postupně sžívat. Jazyk Normanů (ona varieta francouzštiny) se postupně stal pro původní obyvatele přijatelnějším, a protože ho používala vládnoucí, vzdělaná vrstva, byl dokonce přitažlivý! Značil přece vzdělanost a příslušnost k vyšší vrstvě… Angličtí mluvčí proto začali zcela vědomě a dobrovolně přijímat z tohoto jazyka spoustu slov a v některých případech i rysů skladby a tvarosloví.

Tento vývoj později ještě posílila stoletá válka mezi Anglií a Francií. Obě etnika na Britských ostrovech měla po několik generací společného nepřítele, což posílilo vědomí společné národní identity a přispělo k tomu, že obě složky obyvatelstva skutečně splynuly v jeden celek. Normané ztratili své državy na kontinentu a pouto s francouzskou „vlastí“ se přetrhlo.

Vládnoucí vrstva nakonec přijala angličtinu jako svůj mateřský jazyk. Prvním králem po normanském záboru, který měl angličtinu jako mateřštinu, byl Jindřich IV., který začal vládnout roku 1399. Mezitím už ale stihl francouzský vliv zanechat na angličtině nesmazatelné stopy.

Vliv na slovní zásobu

Z dochovaných literárních památek té doby vyplývá, že zejména v období let 1250 až 1400 pronikala románská slovíčka – tj. slova z normanštiny i centrální francouzštiny – do angličtiny v ohromném množství. Když k tomu připočteme i další vlivy, které francouzština na angličtinu měla (zmíníme se o nich v seriálu později), dopadlo to tak, že na konci tohoto období byla angličtina skoro k nepoznání.

Schválně si zkuste tipnout, kolik z dnešních výrazů v anglické slovní zásobě má vlastně francouzský původ. Desetina? Pětina? Kdepak – odhaduje se, že až POLOVINA (!) dnešních anglických slovíček je francouzského původu! Není se pak co divit, že angličtina se od ostatních germánských jazyků podstatně odlišuje.

Samozřejmě když píšeme polovina, nechápejte to tak, že v jakémkoli anglicky psaném textu bude v průměru půlka slov románského původu. Germánská slovíčka (Saxon words) jsou totiž většinou frekventovanější neboli vyskytují se obecně častěji. Ale kdybyste si vzali anglický slovník a brali jedno slovíčko po druhém, bude germánská a románská složka (čistě na počet) zhruba v rovnováze.

Teď by vás možná zajímalo, například která anglická slůvka mají onen francouzský původ. Inu, protože normanští dobyvatelé okamžitě obsadili veškeré vládní, armádní a církevní posty a také se stali bohatou vrstvou obyvatelstva, nepřekvapí, že právě v těchto oblastech dnes románská složka v anglické slovní zásobě dominuje.

Od původu francouzská jsou tak typicky mnohá slovíčka z terminologie státní správy (např. government, state, royal, people, nation), vojenství (battle, victory, war, peace, soldier…) a náboženství (religion, angel, service atd.).

Nesmírně výmluvně vypovídá o majetkovém postavení Britů a Normanů po normanském záboru rozdělení slovíček v oblasti kuchyně: Zatímco označení hospodářských zvířat zůstala germánská, protože Britové tato zvířata chovali (swine, bull, calf, sheep), masa získaná z těchto zvířat mají pojmenování původu francouzského, protože vlastně jen Normané je jedli (pork, beef, veal, mutton).

Odlišné jazykové vrstvy

To vše mělo zajímavý důsledek, pociťovaný v angličtině dodnes: Slova francouzského původu totiž (až na výjimky) tvoří v rámci anglického jazyka v podstatě zřetelně odlišenou vrstvu, slohově vyšší a také trochu odosobněnější. Příčinou je to, že tato slova od začátku přejímala hlavně vzdělaná složka původního obyvatelstva, která se v normanštině zhlédla.

Samozřejmě některá původem francouzská slova jsou dnes pociťována jako zcela obyčejná, namátkou second, table, very, use apod. Jako celek ale tato složka anglické slovní zásoby (spolu se slovy přejatými z latiny a řečtiny) tvoří jakousi intelektuální jazykovou vrstvu, slohově nadnesenou a trochu „exkluzivní“. Typickými zástupci této vrstvy jsou tzv. „long words“ jako influence, beautiful, adventure (z francouzštiny), description, hostility (z latiny) apod. Pokud někdo do své řeči nebo textu zahrnuje velké množství těchto slov, výsledek je tak trochu neosobní a chybí mu vřelost a emoce.

Naopak slova původně germánská, tedy ponechaná ze staré angličtiny nebo přejatá ze staré severštiny, zpravidla označují běžné pojmy dokonale známé všem mluvčím, včetně obyčejných a nevzdělaných. Tato vrstva angličtiny nabízí přirozená slovíčka často se značným citovým zabarvením.

Ostatně posuďte sami – níže uvádíme několik dvojic slov s týmž významem. V levém sloupci je výraz germánský, vpravo výpůjčka z francouzštiny.

  • begin – commence
  • happiness – felicity
  • motherly – maternal
  • warn – admonish

Pokud umíte anglicky opravdu dobře, takže tyto jemné rozdíly dokážete zachytit, určitě nám potvrdíte, že slova v levém sloupci nesou mnohem větší emocionální náboj, zatímco výrazy v pravém sloupci jsou spíše formální.

Závěr

Když k té ohromné spoustě slov přejatých z normanštiny a centrální francouzštiny připočtete velké množství výpůjček z latiny a řečtiny, je jasné, proč je anglické lexikon mezi germánskými jazyky natolik neobvyklé. Na další neobyčejné rysy angličtiny se podíváme v dalších dílech.

Další díly

Pokud by vám váš předek ze středověku nabízel „býkové maso“, neměl by na mysli nic jiného než nám dobře známé hovězí (od slova hovado = kus dobytka).

Spojení typu „maso býkové“ nebylo tehdy nijak neobvyklým vyjádřením. Stará čeština totiž ve větší míře než dnes vyjadřovala atributivní vztahy (blíže určující význam) pomocí shodného přívlastku, a to i tam, kde dnes použijeme přívlastek neshodný nebo spojení s předložkou.

Pokud si už ze školy uvedené pojmy nepamatujete, vysvětlíme, že shodný přívlastek se svým tvarem shoduje se jménem, které blíže určuje, např. býkové maso, býkovému masu, s býkovým masem… Naopak neshodný přívlastek stojí vždy za jménem a toto jméno nemá vliv na jeho tvar, např. maso býka, masu býka, s masem býka apod.

Z dnešního pohledu jsou tedy některá spojení, která se nám dochovala ve staročeských písemných památkách, až komická. Posuďte sami:

  • nedostatek vodný (dnes: nedostatek vody)
  • východ slunečný (dnes: východ slunce)
  • vinné sbieranie (dnes: sbírání vína)
  • trud cěstný (únava z cesty)

Věřte nebo ne, mnohá taková spojení by vás mohla úplně zmást. Co byste třeba řekli, že znamená přietelská válka? Asi vás napadne, že je to válka vedená přátelsky anebo s přátelskými úmysly, ale hned si uvědomíte, že takovou válku si lze představit jen stěží. No baže! Ono to totiž znamená válka mezi přáteli.

Podobně kdyby vám někdo hrozil, že vám dá pár kyjěvých ran, možná si řeknete, že to budou rány jako od Kyjeva. Ve skutečnosti vám ale hrozí několik ran kyjem.

Závěr seriálu

Dvanáctým dílem bychom naše putování po zajímavostech z historie naší mateřštiny (aspoň prozatím) uzavřeli. Ano, víme, jak nesmírně vás to mrzí. Ale nesmutněte – už teď pro vás připravujeme seriál nový. Jeho téma si ještě necháme pro sebe, nicméně slibujeme, že bude přinejmenším tak nudný, jako byl tento.

Takže pokud se vám na formě či obsahu seriálu něco líbilo nebo byste chtěli naopak něco vylepšit, neváhejte a napište komentář. Pokusíme se v dalším seriálu vyjít vašim představám vstříc.

Další díly

Skloňování podstatných jmen patřících pod vzor „stavení“ je zvláště v jednotném čísle pěkně nepraktické. Proč? Protože tvary skoro ve všech pádech mají stejnou koncovku. Však se podívejte:

  • 1. stavení
  • 2. stavení
  • 3. stavení
  • 4. stavení
  • 5. stavení
  • 6. stavení
  • 7. stavením

Pro češtinu, která bohatou škálu koncovek nutně potřebuje k jasnému vyjádření mluvnických vztahů ve větě, není takový vzor právě praktický. Kde se v ní tedy vzal?

Zrod problému

Na začátku dovolte poznámku k terminologii: Není tak docela přesné mluvit o vzoru. Jednotlivým způsobům skloňování podstatných jmen správně říkáme deklinační typy. Vzorem je pouze konkrétní slovo, který tento deklinační typ zastupuje, v tomto případě „stavení“. Když se tedy v minulosti v ženském rodě přestal používat vzor „nůše“ a byl nahrazen běžnějším slovem „růže“, změnil se vzor, nikoli však pochopitelně deklinační typ.

Tak. Teď když máme jasno v pojmech, pojďme si vysvětlit, proč máme v naší mateřštině deklinační typ, v němž jsou skoro všechny tvary stejné.

Příčinu hledejme v již vícekrát zmíněných hláskových změnách. Původně totiž byly v tomto deklinačním typu koncovky docela pestré. Staročeský stav vypadal takto:

  • 1. stavenie
  • 2. stavenie
  • 3. staveňú
  • 4. stavenie
  • 5. stavenie
  • 6. stavení
  • 7. stavením

Jenže pak do tohoto skloňování zasáhly hláskové změny na konci středověkého období. Tou hlavní byl přechod dvojhlásky IE na Í. Ten proběhl napříč celým českým slovníkem. Možná si ještě ze školy pamatujete na Chelčického traktát Siet viery pravé, který by se dnes jmenoval Síť víry pravé. Další změnou v tomto vzoru byla přehláska Ú na Í.

Když se na uvedené změny podíváte, je vám už asi jasné, co se stalo: Najednou se skoro všechny koncovky singuláru sjednotily na tvar „stavení“. Před uvedenými hláskovými změnami ale byl tento deklinační typ docela funkční – dokonce natolik, že se v minulosti vyskytoval i v mužském a ženském rodě.

Mužský rod

V mužském rodě patřila řada podstatných jmen do deklinačního typu „řebří“ (žebřík). Střídaly se v něm stejné koncovky jako v rodě středním, byť trochu jinak rozložené.

Když se pak koncovky neúnosně sjednotily a tento deklinační typ se stal takzvaně neproduktivním, vyřešila se situace jednoduše: Některá podstatná jména tohoto typu změnila koncovku a přesunula se k jiným vzorům (z řebří se stal žebřík, z úlí se stal úl apod.); některá se přesunula k jinému typu beze změny koncovky (např. sudí); jiná zkrátka změnila rod (původně byl TEN pondělí a TEN září, zatímco dnes jde o neutra). Původní deklinační typ s koncovkou -í tak v mužském rodě zcela zanikl.

Ženský rod

Podobně to dopadlo v rodě ženském. I zde existoval deklinační typ s koncovkou -í – používá se vzor „laní“ (pozor, jde o 1. pád: TA laní). Když i zde hláskové změny prakticky zrušily singulárové sklonění, přešla drtivá většina jmen z tohoto typu k typům jiným a původní deklinační typ „laní“ zanikl.

Tak se z laní stala laň, z pradlí pradlena, z rolí role a tak dále. Původní deklinaci ale přece zůstal jeden pohrobek – slovo paní. Jak to, že se udrželo? Jde tu zřejmě o fakt, že slovo „paní“ se v češtině málokdy vyskytuje samo, zpravidla ho rovnou doprovází příjmení dotyčné dámy anebo zájmeno. Příjmení či zájmeno se skloňuje obvyklým způsobem a právě jeho tvar bohatě stačí k určení pádu celého spojení. Například s paní Novákovou, bez paní Novákové či té paní a podobně.

Hromadná a slovesná

Zbývá tedy poslední otázka: Když po sjednocení koncovek zanikl deklinační typ s koncovkou -í v mužském i ženském rodě, proč se totéž nestalo i v rodě středním? Tam nám deklinační typ „stavení“ zůstal!

Příčinou je skutečnost, že tento deklinační typ měl ve středním rodě velmi bohaté a specifické využití. Používal se (a dodnes používá) jednak pro vytváření podstatných jmen hromadných (listí, větvoví, proutí…) a jednak pro podstatná jména slovesná (vedení, povídání, bití atd.).

Dodnes je ale skloňování podle vzoru „stavení“ nepohodlné a lidé mají často podvědomou snahu nějak od sebe jednotlivé pády rozlišit. To může být příčinou faktu, proč se tato slova (zvláště ta nově do jazyka proniklá) často zdrobňují nebo jinak upravují, aby byla koncovka zřetelnější. Lidé například velmi často místo selfie říkají selfíčko, což je tvar, který jim umožňuje využít pestrost koncovek v deklinačním typu „město“.

Další díly

Oblíbený zdroj bílkovin, který nazýváme „vejce“, se skloňuje skoro ve všech pádech normálně: vejci, vejcem, vejcích… Jedinou výjimkou je 2. pád množného čísla, kde se náhle E mění na A: vajec. Proč máme vEjce, ale vAjec a vAjíčko?

V našem seriálu už jsme stihli zmínit celou řadu hláskových změn, kterými naše mateřština procházela zejména v jazykově bouřlivém období 14. až 16. století. Jednou z těchto změn byla i změna dvojhlásky AJ v EJ.

Tak se z původního vajce stalo dnešní vejce. Podobně se z krajčího stal krejčí, z volaj bylo volej a najlepší dalo nejlepší. Proč se ale u slova vajce změnil kmen ve všech pádech na EJ a jenom v jednom jediném pádě zůstalo AJ (vajec)?

Nezapomeňte, že v EJ se změnily pouze dvojhlásky AJ. Jenomže ve slově vajec žádná dvojhláska AJ není! Ano, jsou tam písmena A a J po sobě, jenomže dvojhlásku netvoří.

Příčinou je to, že ve slově vajec patří hlásky A a J každá k jiné slabice. Odborně říkáme, že A a J jsou heterosylabické. Všimněte si, kde se nachází rozhraní slabik: va-jec. Naopak v ostatních pádech je dvojhláska zachována: vej-ce, vej-cích, vej-ci (E a J jsou tautosylabické). Stejně tak zdrobnělina vajíčko dvojhlásku AJ nemá: va-jíč-ko. Proto se v těchto případech zachovala hláska A.

Dodejme ještě, že u některých slov a tvarů byla změna AJ v EJ postupně zase odstraněna a lidé se vrátili k původní podobě. Například hajný se změnil na hejného, ale pak se zase vžila podoba hajný, kterou známe dodnes. Příčinou byla nám už známá analogie – lidé totiž stále používali podstatné jméno háj (které má dlouhé Á, tudíž se ho změna AJ v EJ nedotkla) a pod vlivem tohoto podstatného jména se hejnému vrátila původní podoba hajný, aby měla obě příbuzná slova stejný kmen.

Další díly

„Vezmu šířku, vezmu délku. Moc-li chcete přes prdélku?“ Slavný veršovaný citát z cimrmanovské scénky Elektrická sesle představuje zajímavé použití příklonného „-li“.

Jsme totiž zvyklí, že tato příklonka se přidává k přísudku a vytváří tak větu podmínkovou. Například:

  • Najdeš-li ho doma, zavolej mi. (První věta je podmínkou té druhé.)

V cimrmanovském citátu ale žádná podmínková věta není. Příklonka „-li“ uvozuje větu tázací, a navíc není připojená k přísudku, ale k příslovci „moc“. Čím to?

Staročeská skladba

Dovolte nám tentokrát začít výklad poněkud ze široka. V raných obdobích českého písemnictví bylo běžné, že mluvnické vztahy mezi větami v souvětí zůstávaly nevyjádřené. Jednotlivé věty byly prostě položeny za sebe bez konkrétních spojovacích výrazů, které by ukázaly, že je mezi nimi např. důsledkový, odporovací nebo podmínkový vztah.

Takovému volnému kladení vět za sebe bez vyjádření jejich vzájemného vztahu se říká juxtapozice. Všechny ty spojky vyjadřující mluvnické vztahy (ale, protože, jestliže, kdyby…) vznikaly teprve postupně. Tak například Tomáš ze Štítného psal ve 14. století o panenství toto:

  • Jedinú je ztratíš, věčně jeho jmieti nebudeš. (Jednou ho ztratíš, navěky ho mít nebudeš.)

Dnes bychom řekli: „Když ho jednou ztratíš, věčně už ho mít nebudeš.“ Spojka „když“ nám jasně pomáhá určit podmínkový vztah.

Mluvené vs. psané slovo

Znamená to, že naši předkové byli nějak primitivnější, když nevytvářeli složitá souvětí s jasně vyjádřenými mluvnickými vztahy? V žádném případě! Naši předkové taková souvětí nepoužívali prostě proto, že je nepotřebovali. Nároky mluveného jazyka na stavbu věty jsou totiž neporovnatelně nižší. Jednodušší je oproti psaném textu zpravidla už sdělovaný obsah. Navíc adresátovi pomáhá pochopit vztahy mezi větami kontext situace, intonace mluvčího, jeho gesta a podobně.

Když chcete nějakou myšlenku sdělit písemně, tu náhle můžete zvažovat, jak přesně myšlenku vyjádříte, a vytváření delších souvětí se přímo nabízí. Vlastně vám nic jiného nezbývá – často přesně nevíte, kdo text bude číst, a nemůžete odstíny významu dovysvětlit intonací ani gesty. A tak musíte vztahy mezi větami vyjádřit co možná nejjednoznačněji.

Zase zkusme příklad. Když si s někým jen tak povídáte, klidně řeknete něco jako: „Támhle v krámu prodávaj housky. Chodím je tam často kupovat. Mám housky rád.“ Klasická juxtapozice – jen věty položené k sobě.

Možná vám to tak nepřijde, ale v běžné konverzaci takhle formulujeme myšlenky úplně běžně a všichni. Ve spojení se správnou intonací zní takové vyjadřování zcela přirozeně a každý posluchač si vztahy mezi větami snadno domyslí.

Zato když tutéž myšlenku budete psát do školního slohového cvičení, asi se pokusíte napsat třeba: „Tamhle v krámu prodávají housky, a protože já mám housky rád, chodím je tam často kupovat.“

Je logické, že taková složitá větná stavba se začala rozvíjet až s nástupem písemnictví a později spisovného jazyka. To, co byly dříve jen částice nebo citoslovce uvozující určité myšlenky, se postupně transformovalo do spojek se specifickým významem. Jak nabýval písemný projev na významu, začaly se tyto spojovací výrazy používat stále zřetelnějším způsobem k vyjádření konkrétních mluvnických vztahů.

Od otázky k podmínce

A teď se konečně dostáváme zpět k Cimrmanovi: Ona příklonka -li totiž opravdu původně značila prostou otázku, a nikoli podmínkovou větu. Tato příklonka se přidala za první slovo ve větě a tím se z věty stala otázka. Slova krejčího Lišky z cimrmanovské scénky Elektrická sesle „Moc-li chcete přes prdélku?“ znamenají vlastně prostou otázku „Chcete moc přes prdélku?“.

Vzniká tedy otázka, jak se z tohoto užívání přesunulo „-li“ k označování věty podmínkové. Je to snadné: Mluvčí totiž často hned po položení otázky nečekal na odpověď a rovnou řekl, co by z kladné odpovědi vyplývalo. Asi takhle:

  • Chceš-li zítra přijít? Můžeš.

A odtud byl již jen krůček k tomu, aby věty splynuly v jednu a původní otázka získala význam podmínkové věty:

  • Chceš-li zítra přijít, můžeš.

Nicméně používání příklonky „-li“ na začátku otázek se jako archaismus udrželo až do 19. století. Proto čteme ještě u Máchy „Vidíš-li poutníka, an dlouhou lučinou spěchá ku cíli?“ a u Jiráska třeba „Ty-li mne neznáš?“. A právě jazyk 19. století byl samozřejmě silným inspiračním zdrojem tvůrců her Divadla Járy Cimrmana.

Dodejme ještě zajímavou informaci, že stejným způsobem vznikla dnešní spojka jestli. Když se totiž „-li“ začalo chápat jako označení vět podmínkových, nejčastěji se připojovalo k nejběžnějšímu českému slovesu, totiž „být“. Proto byl výraz „jest-li“ nejčastější a brzy ustrnul na podřadicí spojku.

Další díly

Výraz „protéza“ dobře známe z medicíny. V lingvistice se používá příbuzný pojem, totiž proteze. „Protetickými hláskami“ nazýváme hlásky přidané na začátek slova, aby se snáze vyslovovalo v proudu řeči.

Určitě nejznámější a u nás nejrozšířenější protezí je přidávání hlásky V ke slovům začínajícím na O. Tedy vokno místo okno, vopřít místo opřít a podobně. První doklady o této změně pocházejí už ze 14. století, ale do spisovného jazyka tato proteze nebyla přijata.

Naopak jiná slova, k nimž byla protetická hláska přidána, zakotvila ve slovnících a dnes už by nás ani nenapadlo vyslovit je jinak. Jsou to například jiskra (původně iskra), jablko (z německého der Apfel) nebo vejce (všimněte si, že v řadě nám příbuzných jazyků je toto slovo bez V – das Ei, the egg –, což ukazuje, že původně zde V nebylo).

Přidávání V je velmi rozšířené, a to samozřejmě i v jiných jazycích. S touto protezí se setkáte například v ukrajinštině nebo běloruštině. Ale projevila se dokonce i v angličtině: Právě přidání protetického V stojí za dnešní výslovností anglického slova „jeden“. Zápis „one“ svědčí o původní výslovnosti začínající O, ale později bylo přidáno V a vznikla dnešní výslovnost [van].

Mezi protetické hlásky řadíme i tzv. ráz. Co že to je? Jde o zvuk, který vznikne prudkým uvolněním sevřených hlasivek. Možná si říkáte, že vy nic takového se svými nebohými hlasivkami neprovádíte, ale opak je pravdou. Ráz se vyskytuje v takových slovech jako bez·emisní nebo ne·ambulantní.

Funkci protetické hlásky má ráz hlavně mezi předložkami a slovy počínajícími samohláskou. Vezměte si takové „v uchu“. Bez rázu byste vlastně toto spojení vyslovili vuchu, jenže skutečná výslovnost je f·uchu. Už ten ráz slyšíte?

Zajímavé je, že ve staré češtině se ráz v těchto případech nepoužíval. Spojení „v oku“, které bychom dnes vyslovili f·oku znělo tehdy vóči. Chcete důkaz? Z tohoto spojení a jeho tehdejší výslovnosti vznikla dnešní předložka vůči (všechna Ó se v češtině změnila na Ů – viz 4. díl našich Perliček). Ano, vůči je vlastně původně „z očí do očí“.

Další díly

V dávných dobách lidé docela běžně věřili, že název určité bytosti nebo jevu má jakési sepětí s její podstatou. A že tedy vyslovením tohoto jména je například možné takovou věc přivolat.

Známe to z náboženské oblasti – například v židovské kultuře se zhruba před dvěma tisíci lety přestalo vyslovovat i zapisovat Boží jméno, protože se rozšířilo přesvědčení, že by to bylo znevažování, které přivolá Boží nelibost či pomstu.

Běžnější ale bylo, že lidé raději nevyslovovali jména různých nebezpečných jevů či zvířat, aby je snad nepřivolali. Místo toho použili nějaké zástupné označení. Tak třeba začali říkat zubatá místo smrt, což je obyčej, který se občas objevuje i dnes, byť už jen ze zvyku. Málokdo si asi dnes ještě myslí, že vyslovením slova „smrt“ přivolá něco zlého.

Týž původ má i prazvláštní „přání“ zlom vaz. Lidé se báli, že když někomu popřejí štěstí, tak to „zakřiknou“. Pozoruhodnou logikou tedy došli k závěru, že když popřejí opak (zlomení vazu), dostaví se úspěch.

U některých slov vzniklo zástupné označení už tak dávno, že se nám skutečný název vůbec nedochoval. Příkladem je slovo medvěd. Je to nebezpečné zvíře, a protože se lidé báli, že vyslovením jeho jména ho přivolají, začali mu místo toho říkat medu-jed (jedlík medu), z čehož vzniklo dnešní medvěd.

A neudělali to jen Slované – například Germáni používali jako zástupný název pro tohoto živočicha označení „ten hnědý“ (viz anglické the bear nebo německé der Bär).

A jak se tedy medvěd jmenoval „doopravdy“? To je právě ta legrace: Nevíme! Z původního indoevropského slova (z indoevropštiny vzešly skoro všechny dnešní evropské jazyky) vzniklo latinské ursus a řecké árktos. Nějak podobně říkali medvědovi i Slované a Germáni, ale jak přesně, to už asi nezjistíme. Zbyl nám jen ten hnědý jedlík medu.

Další díly

Ve vývoji jazyka hrají zásadní roli hláskové změny. Z hlásek se stávají dvojhlásky, souhlásky se měkčí, výslovnost se zjednodušuje a tak dále a tak dále.

Neustálé hláskové změny mají zajímavý vedlejší efekt: Výjimečně se totiž stane, že původní podoba slova (před hláskovou změnou) a nová podoba slova (po změně) zůstanou v jazyce obě a každá získá svůj vlastní význam. Tomuto jevu říkáme „významová diferenciace“.

Jak jsme si řekli v minulém díle seriálu, jazyk (vlastně spíš lidé, kteří ho používají) moc nemá rád, když se při skloňování nebo časování slov musí měnit jejich kořen. Pokud takové vzory (přesněji deklinační typy) v jazyce vzniknou, často se objeví tendence je zjednodušit.

Kupříkladu ještě ve 14. století se měnil kmen slova u sloves jako smát, přát nebo vzít. Zatímco tvary jednotného čísla v minulém čase zněly smál, přál a vzal, v množném čísle se říkalo přieli, smieli a vzěli.

Takové razantní zásahy do znění slovesa při časování jsou pochopitelně pro lidi nepohodlné, a tak se brzy tvary sjednotily na „smál – smáli“, „přál – přáli“ nebo „vzal – vzali“.

Občas se ale stalo, že oba tvary kmene se zachovaly, dotvořily k sobě tvary ostatních osob a čísel a vznikla dvě nezávislá slovesa s různým významem. Tak například sloveso táhnúti mívalo v 1. osobě tvar táhnu, ale už ve 2. osobě se kmen měnil, takže zněla tiehneš. A zatímco z kmene prvního (tedy -táh-) vzniklo sloveso táhnout (táhnu, táhneš) s původním významem, druhý kmen (-tieh-) se rozvinul do slovesa tíhnout s vlastním, odlišným významem.

Podobně si můžeme vysvětlit i nezvyklý archaismus ve slavném verši z Nerudových Písní kosmických, totiž „jen trochu blíže, hrdobci, jimž hrouda nohy víže“. Víže (resp. dříve „vieže“) byl původně jen tvar slovesa vázati. Dnes ale existují oba tvary (váže – víže) vedle sebe, byť „víže“ už pociťujeme jako archaismus.

Další díly

Že se v češtině dá jedna a tatáž věc označit různými názvy, všichni dobře víme. Proč se tedy zdržovat přemýšlením o tom, že máme dvojici synonym „břímě – břemeno“?

Odpověď je prostá: V tomto článku nám totiž nepůjde konkrétně o dvojici „břímě – břemeno“, ale o celou skupinu takových dvojic, vytvořených podle stejné šablony:

  • témě – temeno
  • rámě – rameno
  • plémě – plemeno
  • símě/sémě – semeno

… a to ještě nejsou všechny. Kde se tyto zvláštní dvojice v češtině vzaly?

Už jste si patrně zvykli, že skoro v každém díle našeho seriálu vás seznámíme s nějakým pojmem z jazykovědy, a ani tentokrát neuděláme výjimku. Dnes nás bude zajímat analogie.

V lingvistice tento pojem značí běžný jev ve vývoji jazyka, kdy se určitý tvar vytvoří (analogicky) podle tvaru obdobného. A právě vlivem takové analogie vznikla v češtině výše zmíněná skupina dvojic.

Původně totiž žádné břemeno, plemeno ani temeno neexistovaly. Znali jsme jen břímě, plémě, témě atd. Jak se ale tato slova skloňovala? Že by „bez ráměte“, „s rámětem“…?

Kdepak. Při skloňování se ke slovům v tomto dnes již zaniklém vzoru přidávala vkladná slabika. Deklinace proto vypadala takto:

  • 1. rámě
  • 2. ramene
  • 3. rameni
  • 4. rámě
  • 6. rameni
  • 7. ramenem

Je tedy vidět, že u 1. a 4. pádu se odlišovala nejen koncovka, ale dokonce i kmen slova. Takové různosti se ovšem jazyk přirozeně brání, a tak si lidé (aby se vzor zjednodušil) podle koncovek ostatních pádů dotvořili novou podobu 1. a 4. pádu: rameno.

Uplatnila se zde zkrátka zmíněná analogie: Změna kmene byla provedena napodobením kmene v ostatních pádech. A proč koncovka -o? Ta byla přejata od nejčastějšího vzoru podstatných jmen středního rodu, tj. „město“.

A tak k původním slovům zakončeným na -mě vznikly paralelní výrazy s koncovkou -no. Ve většině případů se už původní podoba pociťuje jako zastaralá, u některých dvojic získal každý z obou výrazů trochu jiný okruh významu (rámě – rameno).

U některých dvojic dokonce původní tvar zcela zanikl a v nové češtině už neexistuje. Uhodnete, o která slova jde? Věřte nebo ne, jsou to výrazy písmeno a jméno. Zcela v duchu výše popsané logiky vznikla i tato slova analogií podle ostatních pádů, protože původně zněla písmě a jmě. (Odtud otázka vznesená duchem středověkého profesora v knize Pan Posleda: „Jaké že jest vaše jmě?“)

Jako zajímavost dodejme, že v jihočeském nářečí proběhl vývoj poněkud jinak: Udržely se zde původní tvary (břímě, plémě) a naopak jejich skloňování se změnilo podle vzoru „kuře“ – tedy bříměte, bříměti… (další možnost, jak se vyhnout změně kmene při deklinaci). Takže i zde se vlastně jedná o analogii, protože tyto pádové tvary byly vytvořeny analogicky podle tvarů v jiném vzoru.

Další díly

Jedna ze základních pouček, které jsme se naučili při hodinách češtiny, zní, že uprostřed slova a na konci je vždy Ů, zatímco na začátku výhradně Ú. Přitom výslovnost je stejná, takže uvedené pravidlo vypadá jako zbytečná zvůle pánú profesorú. Pardon, pánů profesorů.

Samozřejmě jen tak zbůhdarma se toto rozlišení v češtině neobjevilo. Pokusíme se příčinu tohoto stavu povšechně objasnit. Pro začátek jen připomeňme, že ono pravidlo neplatí stoprocentně – pochopitelně Ú se může objevit i uvnitř slova, a to v případě slov přejatých (múza) a u některých slov s předponami (zúčastněný).

„Já jsem diftongizace. Těší mě“

Dlouhé U se v češtině vyskytuje od počátku její historie. A v diakritickém systému se odjakživa zapisovalo s čárkou, tedy Ú. Žádné Ů v počátečních staletích českého písemnictví neexistovalo.

Protože ale v každém jazyce nevyhnutelně v průběhu doby dochází k řadě hláskových změn, začalo takové změně podléhat i Ú (za chvíli si vysvětlíme, proč se tak stalo). Prošlo tzv. diftongizací neboli stala se z něj dvojhláska. Konkrétně dvojhláska OU. Proto jsme namísto „múka“ začali říkat „mouka“, místo „súd“ „soud“ a tak dále.

Tato změna se začala šířit z Čech směrem na východ, ale do všech oblastí Moravy a na území dnešního Slovenska změna nedorazila. Proto se dodnes v některých moravských nářečích říká múka, súd a podobně.

Kde se vzalo Ů

Naproti tomu Ů vzniklo docela jinak, vlastně přímo opačným procesem, tedy monoftongizací. Všude tam, kde dnes máme Ů, bývala kdysi hláska Ó. Tedy „vól“, a ne „vůl“ nebo „ptákóv“ místo dnešního „ptáků“ (v tomto případě navíc zaniklo koncové V).

Z tohoto Ó se postupně vlivem hláskového vývoje stala dvojhláska UO (vuol, ptákuov). A tuto dvojhlásku následně postihla zmíněná monoftongizace – z UO zbylo jen U s prodlouženou výslovností. A vešlo ve zvyk tento vývoj zachytit v písmu tak, že se O přesunulo ve zmenšené podobě nad U, čímž vzniklo Ů.

A právě z tohoto důvodu také existuje v češtině ona známá alternace v základu slova, kdy se Ů v kořeni mění při skloňování a odvozování na O: Máme sice „vůl“ (1. pád), ale „vola“ (2. pád) nebo „volovina“. Podobně například „bůh“, ale „bohu“ a „božský“. Z dnešního pohledu je nesmyslné, že se Ů střídá s O, ale ono se taky v těchto slovech dřív střídalo jen dlouhé a krátké O, což je naprosto normální (vól – vola).

Proč se i v ostatních pádech nezměnilo Ó na UO a posléze na Ů? Zkrátka proto, že v jiných pádech žádné Ó nebylo! Vždycky se tam totiž tato hláska vyslovovala krátce, jako O. A krátkého O se hlásková změna z Ó na Ů pochopitelně nedotkla.

Proč zůstalo Ú na začátku slov

Výše jsme si popsali, jak se z Ú stalo OU. Jenomže na začátku slov se dlouhé Ú v žádné OU nezměnilo (např. údolí, úspěch). Jak to?

Abychom to pochopili, musíme si vysvětlit chronologii změn, o nichž zde mluvíme. Všechno totiž začalo onou změnou dlouhého O v dlouhé U (tedy Ó ˃ Ů). Tato změna se stihla celá provést od závěru 14. století do konce 15. století.

Mělo to logický důsledek: Dlouhé U, nově vzniklé z bývalého Ó, začalo vytlačovat z morfologického systému dlouhé U, které v něm bylo původně (Ú). Právě to byla příčina toho, že toto Ú se začalo vyslovovat OU.

Jenomže existovala jedna pozice, v níž se Ó nikdy v češtině nevyskytovalo: na začátku slov. Žádné ze slov, kde se Ó změnilo na Ů, nemělo tuto hlásku na svém začátku. Proto když se Ú začalo měnit na OU, nepostihla tato změna slova, kde bylo Ú na začátku, tedy slova jako úroda nebo úzký. U těchto slov totiž mluvčí nepociťovali tak silně tendenci Ú změnit, aby ho odlišili od nově vzniklého Ů.

Jen ve velmi hovorové řeči se někdy objeví tendence uplatnit hláskovou změnu z Ú na OU i na začátku slov – asi už jste někdy slyšeli věty jako: „Ty jsi mi ale ouřada!“ Nebo: „Je mi z toho nějak ouzko.“

Závěr

Vidíme tedy, že dvojí zápis dlouhého U (buď jako Ú, nebo jako Ů) má jasné a logické historické příčiny. Zatímco Ú se vyskytuje tam, kde bylo už od raných fází historie češtiny, Ů píšeme tam, kde tato hláska vznikla z dřívějšího Ó.

Ještě štěstí, že v rámci jinak složitého českého pravopisu je práce s těmito písmeny docela jednoduchá a snadno zapamatovatelná.

Další díly

Hláska Ř je jedním z unikátů českého fonetického systému. Ani v nám nejblíže příbuzných jazycích ji nenajdete, snad jen v polštině existuje foném, který české Ř připomíná. Jak vůbec v češtině vznikla tak komplikovaná hláska, natolik složitá na vyslovení, že se ji mnohé děti musí učit na logopedii?

Chceme-li vznik této hlásky vystopovat, musíme se vrátit bratru osm století nazpět, na přelom 12. a 13. století. V té době ještě v češtině existovaly měkké verze některých souhlásek, které později zmizely – například měkké R.

V období, o němž mluvíme, se začala u měkkého R (a některých dalších fonémů) projevovat tzv. asibilace. To není moc známý pojem, ale jde v podstatě o to, že ve výslovnosti hlásky se oslabuje závěr a místo něj se objevuje sykavkový šum – zkrátka se v ústech vytvoří úžina, ve které se takzvaně tře vzduch.

Možná ten popis zní složitě, ale zkuste si Ř pomalu vyslovit a sledujte, co se ve vašich ústech děje. A určitě se všimnete, jak se mezi jednotlivými „kmity“ hlásky R objevuje určitý třecí šum, příbuzný sykavkám typu S. No a Ř je na světě!

Někdy se Ř objevilo i při přejímání cizích slov, v nichž po sobě následovaly hlásky R a S. Ty se spojily a vzniklo Ř. Jedním z takových pojmů je archaický výraz pro koně, totiž „oř“, což je vlastně staroněmecký „Ors“. Legrační je, že toto slovo nakonec z němčiny zcela zmizelo (asi znáte dnešní „Pferd“), zatímco čeština, která ho pouze přejala, si jej podržela podnes, byť jako výraz spíše básnický.

Dodejme ještě, že na území dnešního Slovenska došlo k zániku měkkého R jinak – měkké R tam „ztvrdlo“ na klasické R. Proto například z původního mor’e (s měkkým R) vzniklo u nás moře a u Slováků more.

Další díly

Uvažujete o koupi rozšířeného vydání naší knihy „Pište správně česky – poradna šílených korektorů“? Pokud ano, můžete využít slevu, kterou vydavatelství Zoner Press nabízí návštěvníkům našich stránek.

Pravda, sleva zřejmě není tak vysoká, že by někoho sama o sobě přesvědčila k nákupu. Ale pokud jste investici do našeho díla zvažovali, třeba těch 15 korun oceníte. :-)

(K této slevě samozřejmě získáte i klasickou „e-shopovou slevu“, takže za tištěnou verzi místo standardní maloobchodní ceny 349 Kč zaplatíte 299 Kč.)

Slevu lze uplatnit na tištěnou i elektronickou verzi.

Jak na to?

Vyberte si, o kterou verzi máte zájem:

Po vložení knihy do košíku zadejte do pole Slevový kód / Dárkový šek následující kód: pistesrpc

Sleva by se měla okamžitě projevit.

Ještě připomenu, že majitelé předchozího vydání naší knihy mají na tištěnou verzi 30% slevu (viz informace o knize přímo na stránkách Zoner Pressu).

Poupravíme-li známý citát Johna Donna, můžeme říct, že „žádný jazyk není ostrov sám pro sebe“. Vždycky na něj působí, ovlivňují ho a pozměňují jazyky okolní. Jazyky si mezi sebou vyměňují slova a někdy se v jednom objeví i celá vazba vzniklá pod působením druhého.

Jak je to s cizími hláskami

Zároveň ale ve světě jazyků panuje pozoruhodná zákonitost: Jazyky od sebe nikdy nepřejímají hlásky, či přesněji fonémy. Nikdy se nestane, že by mluvčí určitého jazyka přijali a začali používat cizorodou hlásku. Pokud přejímají z cizího jazyka slovo obsahující foném, který ve svém jazyce nemají, vždycky ho nahradí nějakou svojí hláskou, která je mu zvukově blízká.

Všimněte si příkladu: Na českém území se vlivem historického vývoje začala používat celá řada německých příjmení. Jedním z nich je dnes velmi rozšířené příjmení Müller. Většina z vás určitě ví, že hláska Ü se v němčině vyslovuje temně, jako zaokrouhlená samohláska.

Takový foném neboli zvuk se ale v češtině nevyskytuje. A jak naši předkové tuto situaci vyřešili? Samozřejmě se nezačali učit formulovat nějaký pro ně cizorodý foném. K tomu nikdy žádný národ nedonutíte. Prostě nahradili Ü nejbližším českým zvukem – vyslovujeme Miler.

Otázkou tedy je, jak mohla do češtiny v nezměněné podobě proniknout slova jako „fyzika“, „fontána“ nebo „forma“, když obsahují pro češtinu neznámou hlásku F.

Spodoba znělosti

Odpověď je více než pozoruhodná. V minulosti jsme totiž opravdu všechna přejatá slova obsahující F upravovali tak, že jsme F nahradili jiným fonémem. Například německé „Fassant“ jsme přejali v podobě „bažant“. Stejně tak namísto „lucifer“ říkali naši předkové ve středověku „luciper“ a z latinského „biscofa“ udělali „biskupa“.

Co způsobilo změnu? Jak to, že jsme postupně začali přebírat slova s F v původní podobě? Odpověď paradoxně spočívá v používání hlásky jiné, jmenovitě V. Tato hláska se totiž v minulosti vyslovovala jako obouretná, nikoli retozubná jako dnes. Pokud vám tyhle termíny z lingvistiky nejsou úplně známé, vyzkoušejte si to: Když vyslovíte V tak, jak jsme zvyklí, všimněte si, že při tom přiložíte horní zuby ke spodnímu rtu. Proto jde o výslovnost retozubnou. Když ale místo zubů a spodního rtu použijete horní a spodní ret (jako anglické W ve slově wind, write apod.), jde o V obouretné neboli bilabiální.

Všude tam, kde dnes vyslovujeme naše retozubné V, jsme dřív vyslovovali V obouretně (dodnes tak činí například Poláci). Pro zajímavost: tato výslovnost dodnes přežila u některých slov ve východočeském nářečí. V něm se dodnes vyslovuje třeba „kreu“ nebo „prauda“.

Když jsme před pár staletími přešli na výslovnost retozubnou, mělo to zajímavý vedlejší dopad: V některých slovech se totiž místo V začal vyslovovat foném F. Však si zkuste říct třeba „dav“, „včela“ nebo „název“. Že je vyslovujete „daf“, „fčela“ a „názef“, viďte?

Tomuto jevu se odborně říká spodoba znělosti. Díky ní do češtiny pronikl foném F – jako změněná výslovnost V v některých slovech. Jakmile se to stalo, foném F se stal Čechům známým, stal se přirozenou součástí jejich fonetiky.

Od té doby už nebylo třeba si cizí slova s F jakkoli upravovat, protože jsme F znali. Možná ne jako písmeno, ale jako zvuk ano. Cesta k tomu, abychom cizí slova s F přijímali v nepřizpůsobené podobě, byla otevřená.

Další díly

Od vydání naší nové knihy neuplynuly ještě ani dva měsíce, a světlo světa už spatřila její elektronická verze.

Přináší všechny klasické výhody e-knih, totiž možnost vyhledávání (u příruček zvlášť praktické) a také skutečnost, že můžete do textu kdykoli nahlédnout, aniž byste si museli do náprsní kapsy strkat tištěnou bichli. (Nevejde se tam, zkoušeli jsme to.)

Za zmínku stojí i fakt, že oproti tištěné verzi ušetříte, protože e-book vás přijde na pouhých 249 Kč.

E-book si můžete koupit přímo na stránkách Zoner Pressu.

A pokud nechcete kupovat elektronického zajíce v pytli a zajímal by vás nestranný názor, nahlédněte do recenze bloggera Knihošlápka, kterému tímto děkujeme.

Sleva pro naše čtenáře

Vydavatelství Zoner Press nabízí návštěvníkům našich stránek slevu. Podrobnosti najdete v samostatném článku.

Ačkoli se ve své práci zabýváme převážně žhavou současností naší mateřštiny, myslíme si, že také v její dávné i méně vzdálené minulosti se dají najít zajímavé momenty, které potěší každého, kdo má práci s jazykem rád. Pokusíme se je v příštích týdnech postupně zpracovat ve formě nového seriálu zde v Zápisníku.

„Byl jest Vova na honu, u Rostova na Donu…“ Tímto veršem začíná poněkud méně známá píseň Karla Kryla s názvem Z ohlasů písní ruských. Známý písničkář a básník, od jehož smrti uplynulo už přes 20 let, byl odkojený starou literaturou, a tak není divu, že v řadě jeho písní se objevují archaická slova a vazby.

Na internetu byste dokonce našli celé slovníky „krylovštiny“, které těm méně znalým posluchačům vysvětluje některé neobvyklé výrazy z jeho písní.

Verš, který jsme citovali na začátku, obsahuje zvlášť výživný příklad Krylových hrátek s češtinou: Leckoho spojení „byl jest“ úplně zmate. Copak je to za prapodivnou vazbu?

Věřte nebo ne, tohle je časování, jaké se skutečně v minulosti používalo. A bylo vlastně docela logické. Všimněte si, že když převádíte sloveso do minulého času, tak v první a druhé osobě přidáváte k tvaru příčestí i tvar slovesa „být“:

viděl JSEM (1. os.)

viděl JSI (2. os.)

Platí to i v množném čísle:

viděli JSME (1. os.)

viděli JSTE (2. os.)

Přidávání tvaru slovesa „být“ je nezbytné, máme-li rozpoznat, zda jde o první, druhou, nebo třetí osobu: Kdybychom řekli pouze „viděl“, můžu to být já, ty, nebo i on, kdo „viděl“.

Sloveso „být“ je zde vždy ve tvaru, který odpovídá dané osobě – v první osobě JSEM, ve druhé JSI a tak dále. A podle stejné logiky se v minulosti sloveso „být“ přidávalo i do tvaru třetí osoby.

Dnes bychom podle tohoto postupu vytvořili tvary třetí osoby jako „viděl JE“ (singulár) a „viděli JSOU“ (plurál). Jenže v době, kdy se toto časování používalo, vypadaly tvary slovesa „být“ ještě trochu jinak než dnes, a proto kompletní časování znělo takto:

viděl JSEM

viděl JSI

viděl JEST

viděli JSME

viděli JSTE

viděli SÚ

Používání slovesa „být“ u třetí osoby se ale ukázalo jako nadbytečné. Zbylé dvě osoby byly jasně odlišeny pomocí „jsem“, „jsi“, „jsme“ a „jste“, takže nakonec používání „jest“ a „sú“ u třetí osoby vymizelo, protože nebylo třeba – samotné „viděl“ a „viděli“ (bez tvarů slovesa „být“) jasně označovalo třetí osobu.

A to je vlastně jednoduché vysvětlení toho, co znamená ona podivná vazba „byl jest Vova na honu“ na začátku páně Krylovy písně. Znamená to totéž jako prosté „byl Vova na honu“. Zbývá jen otázka, zda Kryla k použití starého časování vedla záliba ve staré češtině, nebo zkrátka jen to, že mu ve verši chyběla slabika…

Další díly

Je to tak časté, že už to zkrátka nemůžu vydržet a musím o tom napsat. Snad mi odpustíte.

O čem mluvím? Každou chvíli v televizi slyším, jak jedna postava vyznává druhé lásku. Ale není to tím, že bych se díval na romantické filmy, kdepak. Větu „miluju tě“ totiž na obrazovce říkají rodiče dětem, vnoučata prarodičům, a dokonce kamarádi jeden druhému.

Jde samozřejmě o zahraniční seriály a filmy. Je nad slunce jasné, že v původní anglické verzi zní ona věta „I love you“. A všem překladatelům z televizní branže už by měl konečně někdo vysvětlit, že tuhle větu prostě nemohou tupě překládat jako „miluju tě“ pokaždé, když na ni narazí.

Prakticky žádná dvě slova nebo vazby ve dvou různých jazycích totiž nemají dočista stejný okruh významu (referential area) a stejnou oblast užití (connotations). Nechci se pouštět do podrobného rozboru lingvistiky ani překladatelských technik. Úplně postačí, když řekneme, že v angličtině se věta „I love you“ používá pro vyjádření silné náklonnosti k někomu – zcela běžně je to nejen partner, ale i děti a další příbuzní.

Naopak česká věta „miluji tě“ se používá prakticky jen jako vyznání romantické lásky mezi partnery. Určitě nejsem jediný, který v životě od svých (byť milujících) rodičů takovou větu neslyšel a slyšet by ani nechtěl. Upřímně řečeno, kdybych někde slyšel otce, jak říká taková slova své dospívající dceři, volám policii.

V češtině zcela přirozeně vyjádříme své city k přátelům a příbuzným větou „mám tě rád“. Ta v sobě nese hluboké city a je mnohem silnější než anglické „I like you“, které bychom do češtiny spíše přeložili jako „líbíš se mi“ nebo „jsi sympaťák“.

A tak vždycky, když v televizi vidím příbuzné a kamarády, jak se častují vyznáními lásky, otevírá se mi příslovečná kudla v kapse. Všechna čest výjimkám, ale je jich zoufale málo.

A když už jsme u toho, mohl by českým TV překladatelům někdo laskavě vysvětlit, že „morning“ není vždycky ráno a že zdaleka ne všichni „athletes“ jsou atleti?

To, čeho se mnozí tak obávali, se stalo skutečností: Jistý úspěch knihy Pište správně česky – poradna šílených korektorů nás přiměl (spolu s nakopáváním ze strany vydavatele) překonat vrozenou lenost a opět poskvrnit něco papíru svými radami a postřehy na poli jazykovědném. V nakladatelství Zoner Press tak v těchto dnech vychází nové, výrazně rozšířené vydání naší knihy.

Na začátku jsme si vytkli cíl docela skromný: Maličko svou knihu poopravit, něco v ní aktualizovat a také ji doplnit trochou nového textu. Kdo nás ale zná, ten ví, že jakmile se nám svěří pero do ruky, neumíme ho odložit. Výsledkem je, že kniha je skoro o 60 procent delší oproti původní verzi.

A na co že se tedy v nové verzi našeho spisku můžete „těšit“?

– Sepsali jsme zcela nový IV. oddíl s kapitolami jako „Čeština na internetu“, „Co je v češtině nového“, „Jak psát oficiální korespondenci“ nebo „Historie a současnost češtiny“

– Na konci každé původní kapitoly objevíte rafinované testy, díky nimž si v praxi vyzkoušíte probranou látku

– V některých kapitolách jsme přidali pojednání o jazykových jevech a chybách, na které se v původním vydání nedostalo

– Několik částí jsme aktualizovali v duchu nových trendů a příruček

– Vymýtili jsme spoustu drobných nedostatků, překlepů či nepřesností

Právě dnes (15. 12.) jde kniha do předprodeje. Možná vás potěší, že je připravena 30procentní sleva pro ty, kdo už vlastní některé z předchozích vydání. Základní cena je 349 Kč, což odráží fakt, že kniha vychází tentokrát v trvanlivější pevné vazbě, takže se bude hezky vyjímat ve vaší knihovně.

Vydavatelství slibuje, že se bude snažit vyřizovat objednávky co nejrychleji, takže výtisky dorazí ještě před svátky. V nejbližší době bude Pište správně česky k dispozici i jako e-book.

Pokud tedy z nějakého důvodu chcete potýrat své mozkové závity záplavou jazykových pouček nebo tuto blahodárnou kúru chcete dopřát někomu ze svých přátel (o kterého chcete přijít), neváhejte.

Sleva pro naše čtenáře

Vydavatelství Zoner Press nabízí návštěvníkům našich stránek slevu. Podrobnosti najdete v samostatném článku.

Kterak zprzniti lososa

12. 11. 2015 v 14.26

Představte si, že přijdete do kvalitní restaurace, otevřete jídelní lístek a tam vám mezi pokrmy běžné ceny padne zrak na položku, která vás okamžitě upoutá: Losos na citrusech jen za 95 Kč! Bez dalšího váhání si objednáte a těšíte se na lahodnou krmi za výhodnou cenu.

Právě tak jsem si připadal, když jsem ve svém oblíbeném pražském knihkupectví narazil na Čapkův román „Válka s mloky“ v krásné pevné (!) vazbě za pouhých 149 korun českých. I když jsem původně cílil na docela jinou knížku a navíc už mám „Válku s mloky“ přečtenou, hned jsem vytáhl z prkenice požadovanou částku a bez váhání jsem si jeden z největších románů 20. století koupil.

Nedlouho poté se ten laciný poklad dostal v mé osobní knihotéce na řadu a… přišlo veliké zklamání. Už po několika stránkách mi totiž bylo jasné, kde vydavatelství ušetřilo. Bohužel nejen na autorských právech (nedávno uplynulo 70 let od páně Čapkovy smrti, a jeho díla jsou již tedy k dispozici bez licence), ale také na korektuře a pořádné práci redaktora.

Frekvence překlepů si nezadá s nejubožejšími dívčími romány a oko typografovo nepohlédlo na knihu ani z projíždějícího vlaku. Různé ty „žádny“ místo „žádný“ (str. 7), „tustými“ místo „tlustými“ (str. 8), „čertí“ místo „čerti“ (str. 8 i 9) na vás vyskakují v každém druhém odstavci. Nejsmutnější je, že na zachycení řady těchto hrubic by stačila i automatická kontrola pravopisu.

Nesmírně bych také ocenil, kdyby si redaktor nastudoval něco o uvozovkách. Na koncích přímých řečí se (přinejmenším v úvodní kapitole) tak systematicky střídaly české a anglické uvozovky, až jsem si začal myslet, že jde o nějaký bizarní umělecký záměr. Anglické koncové uvozovky dost převažovaly, a když už se objevily české, bylo to třeba taky na začátku (!) přímé řeči místo na konci.

Takové diletantství bych chápal u knih určených čtenářům, jež překlepy a typografie moc netrápí. Počítám, že čtenáři různých rodokapsů nebo třeba Twilight ságy jsou na takovou úroveň zvyklí. Ale „servírovat“ v takovéto podobě patrně největšího českého spisovatele, to je jako uspořádat výstavu Gauguinových obrazů v chlévě. Jistě, obrazy budou pořád nádherné, ale z toho prostředí, v němž si je prohlížíte, vám nevyhnutelně na patru ulpí pachuť zkaženého zážitku.

Milí vydavatelé: Jestli musíte vykupovat nízkou cenu takovouto „kvalitou“, pak vězte, že příště si milerád připlatím. Jen prosím dodejte skvostnému obsahu důstojnou formu.

A tak pomalu žvýkám svého levného lososa – přismahnutého, bez slíbených citrusů a s nechutnými, rozvařenými bramborami. A jen fakt, že jde pořád o lahodné lososí masíčko, mi brání v tom, abych znechuceně odložil příbor.

Už několikrát jsem si všiml zajímavého jazykového jevu, který souvisí s postavením přívlastků. Naposledy to bylo včera – konkrétně se jednalo o formulaci uvedenou v nadpise. A tak jsem si řekl, že už by bylo načase překonat lenost a zaujmout k tomu nějaké jednoznačné stanovisko.

Nechci tohle zamyšlení pojímat jako odborný lingvistický rozbor (který bych stejně asi nebyl schopen zplodit), a tak se předem omlouvám všem jazykozpytcům, pokud se dopustím nějaké drobné nepřesnosti nebo přílišného zjednodušení.

Trocha šedé teorie

Snad neurazím, když připomenu, že přívlastek je větný člen (nejčastěji přídavné jméno), který rozvíjí jiný větný člen (většinou podstatné jméno).

Přívlastky se dělí na přívlastky shodné, které se s rozvíjeným větným členem shodují v pádě, rodě a čísle (starý hradstarého hradu) a na přívlastky neshodné, jejichž tvar se při skloňování rozvíjeného větného členu nemění (hrad Karla IV.hradu Karla IV.).

Kromě toho rozlišujeme přívlastky holé, na které už není navázán žádný další větný člen (třípatrový dům), a přívlastky rozvité (dům s červenou střechou) a podle významu přívlastky těsné a přívlastky volné, o kterých jsme kdysi dávno psali v článku Přívlastky volné a těsné aneb Jak je to s čárkami. (Zdá se, že záliba v „aneb“ se mě pořád drží :-) )

No a když je přívlastků víc, rozlišujeme přívlastek několikanásobný (ochotný, přátelský mladík) a přívlastek postupně rozvíjející (malá japonská zahrada).

Tolik opakování látky základní školy.

Postavení přívlastků

Přívlastek může stát PŘED rozvíjeným větným členem – v takovém případě mluvíme o antepozici (bílý pes, všichni moji blízcí, nový, ještě krémovější… cokoli, třeba krém na boty).

Může ale také stát ZA rozvíjeným větným členem – to se pro změnu označuje jako postpozice (kyselina sírová, zmrzlina posypaná ořechy, kuchyně mojí maminky).

Zatímco holé přívlastky většinou stojí v antepozici, ty rozvitější jsou často v postpozici – i když to zdaleka není pravidlo. Pravidlem by však podle mého skromného mínění mělo být to, že si člověk jednu z těchto možností vybere a nebude se snažit je kombinovat.

Prostřelený iPhone šípem, nadívaná kachna jablky

V příkladu s nebohým iPhonem si pisatel může dokonce vybrat – formulace šípem prostřelený iPhoneiPhone prostřelený šípem by byly naprosto v pořádku. Ale spojit obě alternativy dohromady v jakousi ANTEPOSTPOZICI, to už chce věru kus odvahy. (Na dálku se omlouvám autorovi, že jsem si vzal na paškál zrovna jeho výtvor. Rozhodně v tom není sám.)

Mrzí mě, že jsem si jednotlivé ukázky tohoto novátorského přístupu k přívlastkům v průběhu let nepoznamenával. Zřejmě bych mohl posloužit větším počtem příkladů. (Nejednou jsem se s tímto jevem setkal v jídelních lístcích – nevím, zda šlo přímo o nadívanou kachnu jablky, ale bylo to něco v tomto duchu.)

Pokud už jste na inkriminovaný přístup narazili a vybavujete si nějaké konkrétní příklady, budu rád, když se o ně podělíte v komentářích.

Hudbu složil, slova napsal

25. 9. 2015 v 8.44

Už dlouho se nemohu zbavit dojmu, že písňové texty mají v hudebním průmyslu pozici otloukánka. Nejen nahrávací společnosti, ale mnohdy i sami hudebníci přirozeně sázejí hlavně na okamžitou přitažlivost chytlavé melodie nebo poutavého instrumentálního zpracování, zatímco do textu moc invence nevloží. Možná předpokládají, že textem se většina posluchačů ani nebude zabývat. A mají zřejmě pravdu.

Výsledkem je, že najít píseň s opravdu hlubokým a smysluplným textem je přinejmenším ve světě pop music skoro neřešitelný úkol. Snad by někdo namítl, že to nevadí. Vždyť není to právě hudební stránka písně, která vzbouzí emoce, není právě ona tím, do čeho se jako posluchači zamilováváme a co umí z písně udělat hit? Není konec konců text jen nezbytná výplň, sloužící k tomu, aby zpěvákův či zpěvaččin hlas nemusel mumlat náhodné slabiky? Neměl by být.

Hudební krasavice

V jedné romantické komedii (ano, pár jsem jich viděl, a tahle byla dokonce opravdu dobrá) zazněla trefná metafora. Podle mě vystihuje roli písňových textů přesněji než cokoli jiného: Jestliže vztah k písni přirovnáme k romantickému vztahu k nějakému člověku, pak hudební stránka písně je jako fyzická přitažlivost. Může vzniknout velmi rychle a být velice intenzivní. Podobně jako ve vášnivém vztahu posloucháme onu píseň klidně několikrát denně a máme pocit, že většina ostatních songů je ve srovnání s ní jen dětským brnkáním na xylofon.

Jenže ouha – prvotní přitažlivost a zamilovanost odezní a náhle se ukazuje, že trvalý vztah na ní založit nelze. Stejně tak láska k nejnovějšímu hitu, je-li založená pouze na hudební složce, snadno a rychle vyprchá. Známe to všichni – píseň se „oposlouchala“. Proto nahrávací společnosti musí chrlit nové a nové hity, které v srdcích posluchačů nahradí ty vyčpělé z minulého měsíce. Však také když se v popu zrodí nový hit, hrají ho rádia do omrzení pětasedmdesátkrát denně, zatímco o dva měsíce později ho nezaslechnete ani jednou, i kdybyste ladili jako o život.

Jak si tedy lze vytvořit k písni trvalý, řekněme s nadsázkou „hlubší“ vztah? Je to jako u člověka – poznat jeho osobnost, onen vnitřek, či chcete-li, duši. A právě tomuto vnitřku člověka se podobá písňový text.

Stejně jako je tomu u lidí, i mezi písněmi najdete spoustu takových, které jsou obsahově ploché, povrchní, plytké. Mohou mít prsatou melodii a napudrované aranžmá a být oblečené do trendy hudebního stylu, ale když se snažíte proniknout hlouběji, najdete jen povrchní klišé o „missing you“, „your eyes“ nebo „with you forever“.

Když ale najdete píseň nejen s krásným zevnějškem (melodie), ale také s krásnou duší (text), pak si k ní můžete vytvořit trvalý vztah. Taková píseň se těžko „oposlouchá“ či „ohraje“. Celé roky může být vaší favoritkou a zprostředkovávat vám znovu a znovu silné emoce, silnější, než jaké může přinést samotná hudba.

Melodie a text splynou do jednoho krásného příběhu, poselství, které znovu a znovu rozechvívá struny vašeho nitra – právě jako při skutečné lásce dvou lidí. (Teď už zním jako romantická komedie i já.)

Proč nemá rád pondělky

Dovolím si uvést jeden příklad. Už je to několik let, co jsem si na internetu pustil kousek záznamu z proslulého globálního charitativního koncertu Live Aid. Spoluorganizátor projektu, Bob Geldof, na videu hraje se svou kapelou The Bloomtown Rats jejich největší hit, I Don’t Like Mondays (v překladu „nemám rád pondělky“).

Ze zájmu jsem se podíval do diskuse pod videem. Někdo tam vysvětloval pozadí vzniku této 35 let staré písně. Pokud nevíte, připomenu, že Bob Geldof text písně napsal v reakci na vůbec první zaznamenaný případ hromadného střílení ve škole, k němuž došlo v pondělí 29. ledna 1979 na jedné základní škole v San Diegu. Střelkyně, 16letá dívka, později vysvětlovala, že střílela pro potěšení a proto, že „nemá ráda pondělky“.

A pak mi v diskusi padl zrak na komentář jakési mladé slečny. Pod komentář o smyslu písně napsala, že je to pro ni velký objev, protože prý o textu nikdy nepřemýšlela a vždycky se domnívala, že píseň je prostě o tom, že autor nemá rád pondělí, poněvadž víkend je pryč a musí se vstávat do práce.

Chápete? Umíte si představit, že by její vztah (nebo vztah kohokoli jiného) k této písni byl stejný, když bude chápat její hluboké poselství, jako když si bude myslet, že je píseň pouze o tom, že se někomu nechce z postele?

Možná jste na tom podobně jako já, totiž že uvedenou píseň – a také mnoho jiných inteligentních songů – máte rádi už celá léta a z nějakého důvodu ten vztah nevychládá. Je-li to tak, pak věřte, že je to čím dál víc díky její duši skryté v textu než díky její krásné hudební postavě a tváři.

Máte svůj „harém“?

Ve skutečném životě může mít každý z nás jen jednoho manžela či manželku. A je to tak zcela v pořádku. Ale v hudbě to platí jinak – můžete se nejen zamilovat, ale vytvořit si dokonce trvalé pouto k libovolnému počtu písní. Hudební polygamie je povolená. A pokud se nepohybujete jen ve vlnách pop music, kde se dá jen krátkodobě zamilovávat, a pokud se na texty soustřeďujete, pak můžete mít brzy hrst, sbírku, ba celý harém spanilých písňových manželek! Takových, které nejen krásně vypadají, ale mají i skutečný charakter.

Jsou Pravidla českého pravopisu, která jsou k dispozici na internetu, „ta správná“? Jaké další zdroje informací o češtině se dají na síti najít? A jsou spolehlivé? I když nemám ambice poskytnout na tyto otázky vyčerpávající odpověď, pokusím se sepsat aspoň to nejpodstatnější.

Pravidla českého pravopisu, Slovník spisovné češtiny a další uznávané jazykové příručky hledají na internetu každý den stovky lidí. Vyplývá z toho potěšující zjištění, že zdaleka ne všem uživatelům jazyka českého je úroveň jejich psaného projevu lhostejná.

Ovšem vzhledem k tomu, kolik informačních zdrojů o češtině je v současné době k dispozici, může být těžké se v nich zorientovat. A i když pro základní orientaci poslouží leckterý zdroj, zdaleka ne vždycky se jedná o kodifikační příručky, na které se lze odkázat jako na nezpochybnitelnou autoritu.

O pravopisu obecně

V České republice, jak známo, neexistuje jazykový zákon, který by závaznost Pravidel českého pravopisu nebo kterékoli jiné příručky stanovoval. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy pouze určuje, které publikace se budou používat jako standard při výuce češtiny na školách.

Zároveň ale platí, že za oficiální jsou považována pravidla stanovená Ústavem pro jazyk český Akademie věd ČR. Příručky vydávané tímto ústavem mají kodifikační pravomoc, a lze je tedy bez obav využívat jako spolehlivý zdroj.

Které z nich jsou k dispozici na internetu? A jak je to s ostatními stránkami o češtině?

Pravidla českého pravopisu

Kromě Pravidel českého pravopisu připravených autorským kolektivem ÚJČ AV ČR existuje i celá řada publikací téhož názvu od jiných autorů, které jsou z Pravidel od ÚJČ odvozeny.

Nejnovější Akademická pravidla českého pravopisu od ÚJČ vyšla v nakladatelství Academia v roce 2005 a koupit se dají třeba na Kosmas.cz. (Nenechte se zmýlit označením „studentské vydání“ – opravdu se nejedná o školní pravidla, ale o ta akademická.)

Důležitá poznámka: „Oficiální“ Pravidla českého pravopisu od ÚJČ nejsou k dispozici online.

Na stránkách Ústavu je k tomu uvedeno:

  • PČP zpracovaná ÚJČ dosud nejsou dostupná v elektronické podobě na internetu. ÚJČ není autorem webových stránek www.pravidla.cz, www.ocestine.cz a www.nechybujte­.cz. Upozorňujeme, že neodpovídáme za informace o českém pravopisu, tvarosloví aj. na těchto adresách.

To samozřejmě neznamená, že na těchto stránkách musí být chybné informace. Pro běžnou orientaci v jazykových jevech určitě postačí. (Ostatně, ke stránkám Nechybujte.cz se ještě vrátíme.) Ale nedají se považovat za normativní, kodifikační a stoprocentně spolehlivé zdroje.

Slovník spisovné češtiny

Slovník spisovné češtiny je normativní výkladový slovník, taktéž z dílny Ústavu pro jazyk český, který knižně vychází v nakladatelství Academia.

Potěšitelná informace: Slovník spisovné češtiny je k dispozici online. Je součástí Internetové jazykové příručky na stránkách ÚJČ. Podrobněji jsme to okomentovali v článku SSČ a SSJČ v rámci Internetové jazykové příručky.

Pokud byste potřebovali i „off-line verzi“, pak elektronickou podobu Slovníku spisovné češtiny vydává nakladatelství LEDA.

Předchůdcem Slovníku spisovné češtiny byl Slovník spisovného jazyka českého. I ten je k dispozici v rámci Internetové jazykové příručky.

Nový akademický slovník cizích slov

Pokud byste pátrali po normativním slovníku cizích slov, tak je to právě tento – Nový akademický slovník cizích slov, jehož autory je znovu kolektiv pracovníků ÚJČ AV ČR a který rovněž vyšel v nakladatelství Academia – a to i jako studentské vydání.

Nový akademický slovník cizích slov žel není k dispozici online. Elektronickou verzi vydává nakladatelství LEDA.

Online je ale k dispozici jiný slovník – Akademický slovník cizích slov – a znovu jako součást Internetové jazykové příručky. (Viz např. heslo implementace.)

Další publikace ÚJČ

Z ostatních publikací Ústavu pro jazyk český bych rád upozornil alespoň na dvě:

  • Akademická příručka českého jazyka – De facto knižní vydání Internetové jazykové příručky. Vychází se schvalovací doložkou MŠMT. Psali jsme o ní v článku Akademická příručka českého jazyka je na světě
  • Akademická gramatika spisovné češtiny – Skoro 1000stránkové seznámení se současnou českou gramatikou.

Jiné zdroje

Nechybujte.cz
Přestože se od stránek Nechybujte.cz ÚJČ distancuje (což je, vzhledem k tomu, že není jejich autorem, pochopitelné), patří určitě k tomu lepšímu, co je na internetu stran českého jazyka k dispozici.

Web provozuje společnost Lingea, která je známá především jako vydavatel tištěných a elektronických cizojazyčných slovníků.

Stránky Nechybujte.cz mimo jiné obsahují:

  • Slovník současné češtiny (výkladový slovník s aktuální slovní zásobou; několik informací o knižní verzi najdete v článku Slovník současné češtiny – první dojmy)
  • Slovník českých synonym a antonym
  • Pravidla českého pravopisu („neoficiální verze“, viz výše)
  • Stručný přehled české gramatiky

Dotazy týdne
Na stránkách ÚJČ AV ČR najdete mimo jiné i přehled zajímavých otázek a odpovědí z let 2006–2010.

KonText – rozhraní Českého národního korpusu
Pokud váš zájem o češtinu přesahuje běžnou snahu nepáchat pravopisné chyby, jednoznačně doporučuji se zaregistrovat k používání Českého národního korpusu. Myslím, že neexistuje lepší způsob, jak se seznámit s aktuálním stavem českého jazyka – s tím, která slova a spojení jsou běžná a která méně, která slova se spolu nejpřirozeněji pojí, a podobně.

A ještě poznámka pod čarou
Kdyby vám ani výše uvedené zdroje nestačily, pořád tu máte naši Češtinu pod lupou. :-) Rozsahem se samozřejmě s výše uvedenými zdroji nemůže ani zdaleka rovnat, ale snažíme se do ní průběžně doplňovat ty výrazy, se kterými mají čeští pisatelé největší potíže – a kromě správných variant vždycky uvádíme i ty chybné.

Shrnutí

V případě, že na internetu hledáte spolehlivý zdroj informací o českém jazyce, jednoznačně doporučujeme Internetovou jazykovou příručku ÚJČ AV ČR. Pro porovnání pak můžete využít třeba Slovník současné češtiny na stránkách Nechybujte.cz.

Nová kniha od šílených korektorů

Pište správně českyChcete umět dobře psát, ale tradiční učebnice vám přijdou nezáživné? Vydavatelství Zoner Press vydalo novou, rozšířenou verzi naší knihy Pište správně česky – poradna šílených korektorů. A vy ji teď můžete získat se slevou.

Lidé „od fochu“ už asi vědí, že 1. srpna začala platit revidovaná norma ČSN 01 6910 Úprava dokumentů zpracovaných textovými procesory. A aniž bych příliš podléhal emocím, chce se mi dodat „konečně“.

Kolegové korektoři možná někdy podobnou situaci zažili. Nový (potenciální) klient a zadání tohoto stylu: „Požadujeme korekci podle aktuálních pravidel a podle normy ČSN 01 6910 pro úpravu písemností.“

Co s tím? Začít vysvětlovat, že inkriminovaná norma je v mnoha bodech v rozporu s typografickými doporučeními a někdy i s Pravidly českého pravopisu? Nebo rezignovat a se skřípěním zubů „jet podle normy“?

Podobné dilema by už teď hrozit nemělo.

Co je nového

Tak především, zpracovatelem aktuální verze není nakladatelství FORTUNA (jako v případě verze z roku 2007), ale přímo Ústav pro jazyk český.

Jedním z autorů je paní Markéta Pravdová, která tak vytváří most mezi touto normou a nedávno vydanou Akademickou příručkou českého jazyka. To zaručuje zdravou „kompatibilitu“ mezi aktuálními publikacemi.

S tím souvisí další věc. V mnoha případech se ze striktních pravidel stala doporučení, případně je jako „správných“ uvedeno víc možností.

Na stránce ÚJČ věnované právě této normě je uvedeno:

  • „Norma by nyní měla být přijatelná pro mnohem širší okruh uživatelů, kteří se s ní dříve nemohli ztotožnit, když v některých případech neodpovídala jazykovým zásadám nebo typografickým zvyklostem.“

(Mimochodem, na uvedené stránce jsou odpovědi na skoro všechny myslitelné otázky, které mohou v souvislosti s příslušnou normou vzniknout, takže zájemcům o hlubší prozkoumání dané problematiky mohu tento zdroj jen doporučit.)

Co zůstává

Dál žel platí, že normy jsou drahé. Za aktuální normu ČSN 01 6910 zaplatíte přes 500 korun, což je za „áčtyřkový“ sešit poměrně dost. Chápu, že se z prodeje financuje provoz Úřadu pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví, ale stejně…

Možnost dostat se k elektronické verzi mi navíc přijde neskutečně komplikovaná.

Dobrá zpráva ale je, že už člověk nemusí volit mezi normou a „dobrými typografickými mravy“, ale že aktuální verze normy tyto dobré mravy zohledňuje.

Karel Kryl, slavný skladatel, plnohodnotný básník a odhodlaný exulant, by se v těchto dnech dožil sedmdesáti let. Většina jeho děl už je dnes u široké veřejnosti bohužel pozapomenuta, ale při kulatém výročí jeho narození i smrti (letopočty končící čtyřkou) se vždycky rádia, televize i kolegové hudebníci rozhodnou jeho památku oživit a připomenout.

Letos – stejně jako před deseti lety – patřil ke vzpomínkovým akcím i koncert Jarka Nohavici v ostravském klubu Parník. Pokud jste zrovna nepatřili mezi těch několik vyvolených, kteří se koncertu osobně zúčastnili, mohli jste koncert na živo poslouchat díky živému internetovému audiopřenosu.

Řada lidí by možná měla chuť zpochybnit, zda má vůbec Jarek Nohavica právo Kryla připomínat – skandál s jeho údajnou (polo)spoluprací s STB před pár lety rezonoval českou kulturní scénou. Faktem ale je, že nikoho vhodnějšího bychom asi mezi českými muzikanty nenašli: Jarek Nohavica se s Krylem poměrně dobře znal, sám patří mezi zavedené a úspěšné skladatele, a především jako jeden z mála českých písničkářů vyniká tak jako Kryl nejen skvělými hudebními motivy a hloubkou svých textů, ale také skutečným básnickým umem.

Jen pár písní bylo pro fajnšmekry

A jak si tedy tento v současnosti nejúspěšnější český bard s nelehkým úkolem poradil? Moudře se vyvaroval prázdných a rádoby dojímavých klišé. Nevzlykal nad tím, jak nám všem Karel chybí, ale jak je tu vlastně s námi, nevyprávěl společné historky z pivnice ani nic podobného. Nohavica vůbec omezil slovní projevy na minimum; jednoduše hrál jednotlivé písně jednu za druhou, aniž by je prokládal jakýmikoli komentáři. A to byla správná volba. Jen po úvodní raritce Žalm 120. pronesl několik střízlivých, ale důstojných vět, načež rovnou spustil další kus. A i po zbytek koncertu nechal hovořit téměř výhradně svou kytaru, svůj hlas a nádherné Krylovy texty.

Jedenadvacet Krylových písní, které tvořily náplň koncertu, vybral velmi dobře. Velké plus dostává za to, že do svého výběru nezahrnul žádnou z Krylových „sranda písní“, které Kryl s takovou oblibou skládal především v sedmdesátých letech a v nichž zpravidla ztrácel mnoho ze svého poetického kouzla, zato roztahoval tvář do trochu nuceného šklebu. Nohavica se ani prvoplánově nesnažil šokovat posluchače sledem neznámých písní, jimiž by předváděl show typu „Tuhle taky neznáte, co? Já jo!“ Zároveň se naopak nedržel jen notoricky známých songů (tj. hlavně z autorova prvního alba Bratříčku, zavírej vrátka). Kromě již zmíněné Žalm 120. tak došlo i na apolitickou Kateřinu, na Žalm 71., neprávem opomíjenou Novoroční, a dokonce i na raritní Stéblo pšenice.

Hlavní součástí koncertu byly především „středně známé“ písně: drsně ironická Pušky a děla, nádherná Nehažte kamení, pacifistická Srdce a kříž nebo překrásně jímavá Ukolébavka. Teprve ke konci stále víc a víc převládaly krylovky nejznámější: Veličenstvo kat, Lilie, Píseň neznámého vojína a samozřejmě „Bratříček“ s Andělem na závěr. Koncert tak měl potřebnou gradaci a na reakcích publika to bylo znát.

Pokud jde tedy o výběr z katalogu Krylových písní, Nohavica si poradil víc než dobře. Snad jen jednu malou výtku: Téměř všechny písně představovaly pouze ranou autorovu tvorbu, léta šedesátá a sedmdesátá. Kdyby Nohavica zalovil i ve vodách pozdějších, objevil by skutečné poklady, ať už apolitické Tekuté písky a Monology, nebo typické protestsongy jako Sametové jaro či Platýs. Pro mnohé posluchače by to sice bylo první, ale jistě milé setkání s pro ně dosud neznámými produkty fy Kryl. Obecně se ale setlist jeví i při zpětném pohledu jako opravdu vyvážený.

Kamarád akordeon

Co se týče samotného provedení písní, situace je samozřejmě složitější. Každý umělec, který chce vzdát čest kolegovi interpretací jeho písní, balancuje na ostří nože: Nechce jen mechanicky odzpívat písně přesně v tomtéž stylu jako jejich autor (takové nucené kopírování by nemohlo dopadnout dobře), ale zároveň, když vkládá do písní kus sebe a svého pochopení, je neustále v nebezpečí, že neodhadne míru. Může pak snadno překročit tenkou hranici nevkusu nebo zvolit interpretaci, která už k písni absolutně nesedí. Jarek Nohavica se naštěstí v neděli večer většinou strefil.

Při koncertu ho doprovázel jeho dvorní akordeonista Robert Kuśmierski a ten se samozřejmě v doprovodu řady písní dostal výrazně ke slovu. V některých případech to znamenalo skvělý zážitek: Určitě u takové Kateřiny nebo v písních Pieta či Důchodce. Naopak třeba u Lilie šlápli oba muzikanti s akordeonem a zrychlením rytmu písně vedle. Vznešená píseň s atmosférou středověkého eposu potřebuje rozhodně jiný přednes než uspěchané tempo a hravý doprovod. Asi největším omylem večera pak byla podivná interpretace Písně neznámého vojína. Karel Kryl vložil padlému vojákovi do úst jízlivá, výsměšná slova podaná obecnou češtinou („Co tady čumíte? Táhněte někam“ nebo „Copak si myslíte, že jsem chtěl zdechnout?“). Jenže Nohavica zpíval píseň smutně, jemně, spíš jako tiché vyznání lásky. Kontrast mezi obsahem a formou působil chvílemi až komicky.

Jinak je ale potřeba Nohavicu za přednes jednotlivých songů pochválit. Neupozorňoval na sebe bombastickým nebo přehnaně dramatickým projevem; veškerý dojem vytvářely autorovy verše samotné. Zvláště povedené byly v jeho podání Veličenstvo kat nebo Nehažte kamení, do kterých se hlasově pořádně opřel a slušelo jim to. Nohavica obecně nemá ve svém hlasovém rejstříku takový přídech sžíravé ironie hraničící s hrubostí, který tak rád uplatňoval právě Kryl, ale využil jiné přednosti svého projevu. Nesnažil se stát se pro jeden večer jakýmsi vtělením Karla Kryla – a to bylo jedině dobře.

Kryl s Nohavicou mají společnou ještě jednu věc, díky níž se druhý jmenovaný na tento koncert velmi hodil: polštinu. Karel Kryl se naučil polsky v exilu a přeložil do tohoto jazyka řadu svých písní. A Nohavica polsky samozřejmě umí, jak je celkem notoricky známo, a tak zazněly i dvě písně v polštině: Jeřabiny a Lásko! Úplně na člověka v té chvíli dýchla atmosféra Krylových koncertů pro krajany, které pořádal během svých let v exilu a na které běžně chodilo česko-polské publikum – tam se rovněž střídaly písně v obou jazycích. Já osobně bych pro tento koncert zvolil vůbec první song, jejž Kryl složil původně v polštině a až dodatečně ho přeložil do češtiny, totiž Organy w oliwie. Ale to už je opravdu pouze věc vkusu…

A na závěr trochu krylovské filozofie…

Na závěr koncertu vytvořil Nohavica atmosféru spíš rozdováděnou než tklivou. Anděla zpíval rozverně, a halasně vyzýval publikum, aby zpívalo s sebou. Trochu to připomínalo společný zpěv kamarádů na nějakém bujarém večírku. Řadu Krylových fanoušků z toho musely brnět uši, ale na druhou stranu… Karel Kryl takový byl. Miloval život a dovedl si ho užívat. Jako pravý Moravan měl rád dobré víno, ženy a zpěv. A tak možná Nohavica nepotěšil ty, kdo doufali v závěr jako na pohřbu, ale vzdal takto svému vzoru čest celkem trefně.

A jako by si chtěl nakonec usmířit i ty, kdo toužili po důstojném, pietním závěru, vytáhl jako přídavek smutnou Vánoční, která tklivě líčí pocity odloučení a samoty v exilu. Po dlouhém potlesku nakonec přidal i vlastní píseň, skvělou Kometu. Je to jistě jeden z jeho nejlepších kousků, ale trochu jsem doufal, že ze svého repertoáru zvolí jinou píseň – svůj patrně jediný typický politický protestsong v krylovském duchu: Dál se háže kamením a píská. Nu, snad příště.

Jarek Nohavica bavil ostravské publikum něco přes hodinu. Z celkového počtu 161 Krylových písní pečlivě vybral především středně známé písně, a přestože čerpal převážně jen z prvních tří autorových desek, potěšila skladba jeho koncertu asi všechny skupiny posluchačů. Vyhnul se teatrálnímu patosu a dotěrné podlézavosti, takže těžištěm večera zůstaly opravdu písně Karla Kryla. Které snad i díky onomu nedělnímu večeru neupadnou v zapomnění.

Setlist: Žalm 120., Pasážová revolta, Kateřina, Nevidomá dívka, Srdce a kříž, Pieta, Pušky a děla, Nehažte kamení, Jeřabiny (polsky), Důchodce, Žalm 71., Veličenstvo kat, Ukolébavka, Lilie, Píseň neznámého vojína, Stéblo pšenice, Lásko! (polsky), Novoroční, Morituri te salutant, Bratříčku, zavírej vrátka!, Anděl + Vánoční, Kometa

„Vážené nakladatelství, ráda bych se zeptala, kdy už bude Vaše nová kniha konečně ke stažení na Uložto.cz. Děkuji, XY“

Možná i vy jste zaregistrovali zprávu o šokujícím e-mailu zhruba tohoto znění, který dostali v jednom nakladatelství. Tak trochu demonstruje, jak daleko už se nelegální sdílení duševního vlastnictví dostalo – objevují se jedinci, kteří jaksi předpokládají, že umění je zdarma. Zároveň sílí hlasy, které knižní (a také hudební, filmové) pirátství obhajují. Jaké vlastně mají tito lidé argumenty? Dovolte mi některé z nich uvést a zároveň vysvětlit, proč mi coby paličatému odpůrci pirátství jejich obhajoba nevoní. Zároveň doufám, že má úvaha se těch z vás, kdo snad za knihy neplatíte, nijak nedotkne.

„Vždyť se to smí!“

Lidé, kteří si knihy stahují z nelegálních zdrojů, se paradoxně často ohánějí zákonem: Stáhnout si knihu z neautorizovaného zdroje není zločin, ba ani přestupek. To je pravda. Nezákonné je pouze takovou kopii e-knihy na internet umístit. Na druhou stranu každý, kdo si knihu stáhne, vědomě zločin podporuje. Pro mě je to podobné jako nakupovat elektroniku v obchodě, o němž na sto procent vím, že veškeré zboží bere od zlodějů. Já bych na to tedy neměl žaludek.

„Je to vina nakladatelství“

Věřte nebo ne, jedním z nejčastějších argumentů je také to, že e-knihy jsou předražené. Nakladatelství si prý za úspěch pirátství mohou sama, protože nabízí elektronické knihy za přemrštěné ceny – klidně jen o pár korun nižší než u tištěné verze. Inu, tohle je sice pochopitelný omyl, ale stále omyl. Jako člověk, který při své práci dosti „přičichl“ k tomu, co se děje v nakladatelské dílně, vím, že většinu nákladů knihy netvoří papír, tiskařská čerň a doprava, ale zakoupení práv (příp. honorář autora), překlad, korektura, editace, sazba… V tom všem jsou desítky až stovky tisíc korun a spousty člověkohodin. U e-knihy tedy ve skutečnosti neodpadá nijak obrovská porce nákladů. Očekávat, že tištěný titul za 350 Kč si stáhnu do čtečky za 59 Kč, to svědčí jednoduše o nedostatku informací.

Navíc i kdyby opravdu byla cena e-knih přemrštěná: Opravdu tím lze ospravedlnit vědomou podporu nelegální činnosti? Když soukromě usoudím, že auta jsou zkrátka příliš drahá, dává mi to morální právo nějaké ukrást, nebo aspoň nechat souseda, aby schoval ukradené auto ke mně do garáže? Přemrštěná cena možná ovlivní prodeje a svědčí o nesprávné cenové politice nakladatelství, to jistě, ale na etičnost knižního pirátství nemůže mít z podstaty věci žádný vliv.

„Dělá jim to reklamu“

Najdou se i výtečníci, kteří přikvačí s příběhem, jak si stáhli nelegální kopii a ta je tak zaujala, že koupili tři výtisky pro příbuzenstvo. Takže pirátství vlastně zvedlo tržbu! Tedy opravdu se to asi občas stává, ale věřte, že těch pár stovek, které takto nakladatelství „vydělá“, ani zdaleka nevyváží finanční ztráty, které mu celkově pirátství přivodí.

„Nemám jinou možnost“

Někteří čtenáři si stěžují, že z praktických důvodů chtějí číst výhradně knihy v elektronické podobě, jenomže jejich vytoužený titul se oficiálně nabízí jen v tištěné podobě. A tak jim „nezbývá“ nic jiného, že si knihu stáhnout z nelegálního zdroje. Tenhle argument jako vášnivý čtenář chápu ze všech uvedených asi nejvíc. Ale mám pro takového člověka aspoň poloviční řešení: Když už tedy musí mít nelegální kopii ve čtečce nebo v počítači, tak ať si aspoň koupí tištěnou verzi a třeba si s ní podloží stůl.

Co mi doopravdy vadí

Víte, vlastně mě ani tak strašně netrápí knižní pirátství jako takové; znám mnohem děsivější globální problémy. Co mě skutečně uráží, je ten postoj, k němuž se spousta lidí otevřeně hlásí: Za knihy – a vlastně ani jiné umění, jako je hudba nebo film – by se vůbec platit nemělo. Je skoro nemorální za něj peníze požadovat. Umění je pro všechny a má být zdarma!

Takový přístup vlastně ponižuje literaturu na něco bezcenného, co nestojí ani za těch pár korun investice. Z mého hlediska to až hanobí a zneuctívá jak svět umění, tak i samotné umělce: „Ukaž, umělče, co pro mě máš, a jestli se mi to nebude až tak líbit, hodím to do koše. A co, stejně jsem si to jen tak stáhnul…“ Není divu, že pirátské kopie se zpravidla nejvíce šíří u brakové literatury – knihy pro dospívající, erotika, laciné detektivky. Od čtenářů, kteří vyhledávají takový druh knih, asi opravdu nelze čekat, že budou investovat do něčeho tak „hloupého“, jak jsou knížky.

Jenomže také nikdy nezažijí ten pocit, kdy se konečně dočkáte nového vydání klasiky, kterou si už dlouho chcete přečíst, a tak zajdete do nejbližšího knihkupectví a dáte za tu knihu čtyři sta svých těžce vydělaných korun. Už jen tím získává ten kousek lidského umění, jejž si nesete domů, na hodnotě. A když se pak sdostatek pokocháte obalem, pomalu knihu otevřete a nasajete vůni čerstvě potištěného papíru…

Já si zkrátka takhle vychutnám své oblíbené dílo způsobem, jejž by mi nelegální kopie dát nemohla.

Původně měl být tenhle příspěvek žhavou aktualitou, ale dny a týdny nemilosrdně plynuly a v současnosti už se jedná spíš o alibistické sdělení někoho, kdo se chce tvářit, že dění na jazykozpyteckém poli vskutku bedlivě sleduje.

Ústav pro jazyk český před nedávnem doplnil do své Internetové jazykové příručky užitečnou funkci, a sice hledání ve Slovníku spisovného jazyka českého a Slovníku spisovné češtiny.

Dřív to fungovalo tak, že po vyhledání konkrétního hesla se zobrazila pouze velmi stručná definice, naznačené dělení, tabulka se skloňováním a jeden či dva příklady. Dnes je kromě toho možné zjistit, jak je příslušný výraz definován i ve dvou výše uvedených slovnících.

Například po vyhledání slova „korektor“ se dnes zobrazí toto:

korektor_jazykova-prirucka.png

(Rád bych jen upozornil, že ten „šílený korektor“, co počmáral noviny, jsem nebyl já.)

Pokud mi nic neuniklo, mám pocit, že je to možná poprvé, kdy je Slovník spisovné češtiny k dispozici on-line. Slovník spisovného jazyka českého už sice na webu byl, ale uživatelské rozhraní nevypadalo nikterak přívětivě. V současnosti je to přece jenom lepší.

Velká výhoda navíc je, že téměř všechno podstatné k danému výrazu lze dnes najít na jednom místě. O důvod víc, proč tuhle stránku používat.

Je tomu několik málo dní, kdy spatřila světlo světa Akademická příručka českého jazyka, publikace z dílny Ústavu pro jazyk český AV ČR. A musím říct, že mi udělala radost.

Rád bych tvrdil, že od vydání této příručky jsem rezignoval na veškeré další činnosti, včetně jídla a spánku, a veškerý čas jsem zasvětil jejímu zkoumání. Od šíleného korektora by se to asi i očekávalo. No, musím se přiznat, že tomu tak není. Leč i prozatím zběžné prozkoumání mě naplnilo příjemným očekáváním.

Příručka v kostce

Základem pro Akademickou příručku českého jazyka, která vyšla v nakladatelství Academia, se stala Internetová jazyková příručka, která je podle mého soudu nejužitečnějším internetovým zdrojem informací o češtině (ano, snad ještě užitečnějším, než je Čeština pod lupou). :-)

Stojí za ní dvě známá jména – Markéta Pravdová a Ivana Svobodová. (Pokud to chápu správně, první dáma ručí za spolehlivost informací a druhá za to, že češtinářské poučky nebudou přespříliš svazující.)

Příručka nemá charakter Pravidel českého pravopisu, v nichž je hlavní část věnovaná pravopisnému slovníku. Příručka je psaná formou výkladu jednotlivých jazykových jevů, samozřejmě s množstvím konkrétních příkladů.

Proč mám z Akademické příručky radost

  • Příručka je obsáhlá (přes půltisíce stran), takže živím naději, že by mohla pokrýt většinu svízelných oblastí.
  • Zároveň ale působí jakýmsi „vzdušným“ dojmem – nepřipadá mi jako suchopárná, ryze akademická stať (pokud občas pracujete s Příruční mluvnicí češtiny, víte, o čem mluvím).
  • Schvalovací doložku MŠMT sice nepřeceňuji, ale mám pocit, že by Akademická příručka mohla být klasickou kodifikační publikací, na kterou bude možné se v případě jazykových nesrovnalostí směle odkázat. „Hlavička“ Ústavu pro jazyk český tomu určitě pomůže.

Co by mi udělalo ještě větší radost

  • Trochu nižší cena – základní cena je cca 400 Kč, při objednání v e-shopu je to o necelou stokorunu méně. Není to zas tak moc, ale ti, kdo s češtinou nepracují často či profesionálně, si její nákup možná budou déle rozmýšlet.
  • E-kniha – nevím přesně, jakou „filozofii“ v tomto směru Academia vyznává, ale doufám, že jednou se tahle publikace objeví i v elektronickém formátu.

Celkově si myslím, že vydání Akademické příručky českého jazyka je jednou z nejvýznamnějších „jazykovědných“ událostí poslední doby, a těším se, až se s tímhle dílem seznámím podrobněji.

Zase jednou trocha sebepropagace – ale nebojte se, nebude to dlouhé ;-) Naše knížka „Pište správně česky – poradna šílených korektorů“ má už pěkných pár neděl elektronickou sestřičku. No a teď si ji můžete stáhnout v rámci služby Knihy Google Play.

Nejsme žádní velcí narcisové, takže jsme si téhle skutečnosti sami nevšimli, ale upozornil nás na to náš vydavatel a poprosil nás, abychom o tom ztratili slovo. Proto tak činíme.

Pokud naši knížku ještě nemáte, z nějakého důvodu byste to rádi změnili a jste uživateli Google Play, můžete si Šílené korektory stáhnout za poměrně sympatických 135 korun (a 32 haléřů k tomu) zde:

Nezávazný dotaz

Rád bych udělal drobný průzkum trhu – kdybychom se náhodou zbláznili a uvažovali o sepsání druhého dílu, je nějaké konkrétní téma, které byste ocenili (a které vám případně v prvním díle chybí)? Za jakékoli odpovědi předem děkujeme.

Bylo by to speciální…

13. 10. 2013 v 10.35

Kdybych byl egocentrik, měl bych pocit, že mi to ti novináři a sportovní komentátoři snad dělají naschvál. Ve chvíli, kdy nějaký sportovec o něčem prohlásí, že je to „special“, můžete se skoro vsadit, že v překladu zazní hezké české slovo „speciální“.

Je to už přes pět let, co jsem si na toto téma „odblognul“ (co myslíte, chytlo by se to jako varianta k „odplivnul“?) v článečku Velmi speciální příspěvek.

Od té doby jsem si výraz „speciální“ vyslechl v různých kontextech asi tak stotisíckrát. Samozřejmě včetně mnoha a mnoha speciálních pocitů, speciálních zápasů a speciálních momentů. Většinou už jsem tak apatický, že se mi na rtech jen objeví trpký úsměšek a ani nemám sílu se rozčilovat.

Ale předevčírem jsem v podstatě náhodou narazil na článek, který mi zase trochu přizvednul mandle. Autorka v něm „přeložila“ vyjádření Sebastiana Vettela takto:

  • „Bylo by to speciální, zajistit si titul už v Japonsku. Je to fantastické místo, speciální dráha, jsou tu blázniví fanoušci. Ale naším cílem je samozřejmě získat titul, ne získat ho na určitém místě.“

To není špatný výkon, co říkáte? Protože nepředpokládám, že by se autorka (kterou neznám a tímto se jí omlouvám, že to schytává i za všechny kolegy) snažila článek optimalizovat na slovo „speciální“, přijde mi, že buď článek připravovala v příšerném shonu, nebo ji ani nenapadlo, že by se nad tímhle výrazem mohla trochu zamyslet.

Co třeba taková vyjádření jako „skvělý, úžasný, perfektní, mimořádný, jedinečný, výjimečný“? Jsou málo speciální? Nebo je to moc velký odvaz (když přece v angličtině je „special“)?

No nic. Kdybyste snad ve svém okolí měli někoho, kdo má toto spojení v oblibě, prosím prosím, zkuste mu nějak taktně domluvit :-) Děkuji.

50 odstínů reality

20. 9. 2013 v 19.35

Ondyno jsem na webu narazil na článek pojednávající o literárním fenoménu posledních let, sérii románů „50 odstínů“ do E. L. Jamesové. Zabrousil jsem i na následnou diskusi, jelikož mě zajímalo, co o těchto románech soudí zástupci běžné internetové komunity.

Výsledek byl očekávaný a odpovídal hypu, který se kolem románů vytvořil – většině mužů se nelíbily, zatímco čtenářky byly vesměs nadšené. Zaujal mě výrok jisté dámy, která reagovala na argument jiných diskutujících, že nejvíce jim na knize vadí její nerealističnost: Postavy se chovají na každé stránce jinak, scény z intimního života takhle v životě nefungují… a tak podobně. Ona paní (fanynka knihy) tyto argumenty nevyvracela, jen podotkla, že to přece nevadí, vždyť taková nerealističnost prý k literatuře patří. A jako příklad mimo jiné uvedla J. R. R. Tolkiena a jeho slavné fantasy knihy, protože jeho příběhy se dokonce odehrávají v neexistujícím světě a také to nikomu nevadí.

Aby nedošlo k mýlce – nechci zde porovnávat kvalitu 50 odstínů se Středozemí. Ostatně první zmíněnou sérii jsem ani nečetl a číst nehodlám. Jenže argument oné dámy mě přinutil k zamyšlení: Proč nám vlastně někdy „nerealističnost“ vadí a jindy ne?

Hned mě napadlo, že pleteme hrušky s jablky. Je totiž potřeba rozlišovat mezi dvěma aspekty, které bychom mohli pracovně nazvat „nereálnost“ a „nerealističnost“. Jedna věc je psát o věcech, jež se nikdy nestaly a jsou tedy nereálné – to je vlastně v beletrii pravidlem. Pokud kniha pojednává pouze o skutečnostech, které se udály, řadíme ji pod hlavičku „literatura faktu“. V beletrii považujeme nereálnost za naprosto přirozenou a nevyhnutelnou a v žádném případě nejde o známku neschopnosti autora.

Vlastně je to spíš naopak, svědčí to o míře jeho fantazie a kreativity.Všechna slavná literární díla, na něž si dokážete vzpomenout, od Bhagavadgíty přes Odysseu až po Malého prince, vypráví o událostech, postavách a někdy i místech, jež nikdy neexistovaly. Vytvořit pak celou mytologickou soustavu a fiktivní svět s vlastními zákonitostmi a tisíciletími historie, jako to dovedl oxfordský profesor Tolkien, po zásluze znamená vstupenku mezi nesmrtelné.

Něco docela jiného je to, co nazvěme nerealističností: Postavy mění svoje reakce a charakter bez zjevného důvodu, vyjadřují se vzhledem k okolnostem či svému původu absurdně, děj je prošpikován nesmyslnými náhodami, logickými nesrovnalostmi a nepravděpodobnými souhrami okolností a před očima překvapeného čtenáře se odehrávají scény, které připomínají nepovedenou grotesku. To prosím není projev autorovy fantazie a tvořivosti, ale literárního diletantství.

Kdo četl skvostný literární kousek Saturnin, asi si teď vzpomněl na závěrečnou pasáž této knihy, kde Saturnin v dopisech líčí panu Oulickému právě takovou nerealističnost některých literárních děl. Kupříkladu když šestileté pachole po ztroskotání na pustém ostrově prohlásí k ostatním: „Bohdá, že žízní nezahyneme!“ Problém není v tom, že si autor scénu s dítětem vymyslel – to k beletrii patří. Potíž spočívá v tom, jak ji vymyslel, totiž že do úst šestiletého dítěte vložil sloh jak z Bible kralické.

Znamená to, že nerealističnost nemá v literárním světě místo? Chtělo by se říci, že nemá, ale odpověď není tak jednoduchá. Co třeba pohádky? Jsou plné stereotypních, šablonovitých postav, jaké v životě zpravidla nepotkáme, okolnosti vždycky neuvěřitelnou náhodou hrají ve prospěch hlavního hrdiny… A přece takové knihy pořizujeme a čteme je svým dětem. Proč? Protože dětem se to líbí. A totéž platí o morzakorech pro pubertální chlapce nebo červené knihovně pro dívky. Samozřejmě taková literatura je určená pro zatím nedospělé čtenáře, jejichž vkus se stále vyvíjí.

Snad je trochu smutné vidět, že i miliony dospělých s nadšením sahají po nerealistických příbězích. Ale dokud bude poptávka, bude i nabídka. I když se nám to nemusí líbit, literatura není jen světem umění, ale i miliardovým trhem. A i kdyby byly knihy E. L. Jamesové prodchnuty třeba všemi 50 odstíny nerealističnosti, pochybuji, že to tuto čerstvou multimilionářku nějak zvlášť trápí.

Po delší době – přibližně po sedmi měsících – se na lehce skomírajícím Intervalu objevil v rubrice Hříchy pro šíleného korektora další článek, opět z pera mého ctěného bratra.
(Pokračování textu…)</texy>

Dneska to nebude žádné hlubokomyslné jazykové zamyšlení, spíš krátká glosa. Až překvapivě často si všímám, kolik chyb se objevuje v bannerových (a samozřejmě nejen bannerových) reklamách i poměrně renomovaných firem. Reklama Air Bank je jednou z nich.
(Pokračování textu…)</texy>

Pro všechny, kdo se radovali, že kniha Pište správně česky se konečně vyprodala a přestala v policích knihkupectví zabírat místo hodnotnějším titulům, jako je 100 + 1 příběh Rosamunde Pilcherové, máme špatnou zprávu: Šílení korektoři dostali novou podobu, která se navíc vyprodat nedá.

Ano, je to tak, naši knihu češtinářských záhlavců si můžete stáhnout do svých čteček a kazit si tak oči zcela novým způsobem. Pro nás to moc není, neb jsme příznivci klasického fetiše, totiž papíru, ale tento formát má určitě řadu praktických výhod. Pokud patříte mezi ty, kdo takové výhody ocení, pak směle do nákupu!

A abychom nezapomněli: Až do 16. listopadu je kniha ke stažení za „akční“ cenu 99 Kč (aka 100 − 1 příběh Rosamunde Pilcherové). Poté už zaplatíte trochu více, připravte si něco kolem 130 korun českých.

Dodatečná informace

Omlouváme se za chybějící odkaz a děkujeme za upozornění. Knížku si můžete koupit na stránkách Zoner Pressu.

Pěkně prosím…

14. 8. 2012 v 18.39

Jak „správně“ prosit? Proč slovo „laskavě“ nepůsobí vždycky laskavě? A jak je to s čárkami? Po delší době se pouštím do ryze češtinářského příspěvku, jehož účelem je zprostředkovat vám kromě ryze subjektivních názorů i několik málo užitečných informací. Tak mi držte palce.

  • Mamííí, kup mi nanuka!
  • A co kouzelné slovíčko?
  • Prosííím!

Je vám tenhle dialog povědomý? I když mé vzpomínky na dětská léta jsou už notně rozmazané, mám poměrně intenzivní pocit, že jsem podobný rozhovor nejednou absolvoval. A dodatečně za to svým neskonale trpělivým rodičům děkuji.

Protože to prachobyčejné „prosím“ někdy opravdu dokáže divy, a to ať už se vyskytne v běžném rozhovoru, nebo v psané podobě. Totéž, byť v opačném gardu, platí i o jeho absenci.

Ale dost moralizování, pojďme k jazykozpytectví. Chce-li totiž našinec poprosit nejenom slušně, ale také jazykově správně, může narazit na několik drobných problémů.

Když chce například zformulovat prosbu za větší skupinu lidí (třeba za firmu), může řešit otázku:

Musíme prosit v množném čísle?

Mám takový pocit (ničím nepodložený), že zdvořilé „prosím“ někdy pisatelé vynechají z toho důvodu, aby se vyhnuli lehce kostrbatým formulacím typu:

  • Svou odpověď nám prosíme zašlete do pěti pracovních dnů.

Něco tam drhne, není-liž pravda?

Dobrá zpráva je, že i když prosíme za větší skupinu, množné číslo používat nemusíme. Jak to? Slovo „prosím“ totiž plní nejen funkci slovesa (v 1. osobě jednotného čísla), ale také funkci částice (která je pochopitelně nesklonná).

Můžeme tedy s čistým svědomím napsat:

  • Svou odpověď nám prosím zašlete do pěti pracovních dnů.

To už zní líp, ne?

Jak je to s čárkami?

Poměrně často (už se mi to stalo asi dvakrát) narážím na otázku, zda se mají kolem „prosím“ psát čárky. Odpověď je prostá – čárky psát můžete i nemusíte. Varianta bez čárek je slohově neutrálnější, naopak čárkami se slovíčko „prosím“ výrazně vypíchne.

V drtivé většině případů bych doporučoval čárky nepsat – zbytečně poutají pozornost. Rozhodnutí je ale opravdu na vás.

Jinak je tomu v situaci, kdy je „prosím“ předsazeno na začátek věty. Pokud potom nenásleduje například předložka „o“ (např. „prosím o klid“), ale klasická věta uvozená třeba slovesem („prosím, pošlete mi svou cenovou nabídku“), určitě bych doporučoval čárku psát.

  • Vysvětli mi, prosím, svůj plán. (možné)
  • Vysvětli mi prosím svůj plán. (lepší)
  • Prosím, zavolej mi za půl hodiny.

Pozor na „laskavé žádání“

V úvodu článku jsem slíbil odpověď na otázku: „Proč slovo ‚laskavě‘ nepůsobí vždycky laskavě?“ Teď se musím přiznat, že sám nevím. Možná svou původní „chuť“ ztratilo ve spojeních typu „laskavě sklapněte a vypadněte“, případně „mohl byste mi laskavě vysvětlit, jak vás takový nesmysl napadl?“.

(Myslím, že v angličtině takový problém nemají. Když napíšete „we kindly ask you“, působí to opravdu zdvořile, ne arogantně.)

Zkrátka a dobře, když zrovna nejste úředník, který má chuť někomu otrávit život, se slovem „laskavě“ raději šetřete.

Totéž platí o „žádání“. Když třeba do kontaktního formuláře na svém webu napíšete něco ve smyslu „žádáme vás o vyplnění všech údajů označených hvězdičkou“, citlivější duše tím spolehlivě odradíte.

Takže se nebojte prosit. Nic tím nezkazíte.

Zdroje: Slovník spisovné češtiny, viz také heslo Prosím – s čárkami, nebo bez? v Češtině pod lupou

Už delší dobu jsem pošilhával po zajímavém počinu brněnského nakladatelství Lingea – výkladovém Slovníku současné češtiny. A dnes konečně nastala ta chvíle, kdy jsem si jeden exemplář přivezl a aspoň zběžně se mu podíval na zoubek.

Slovník současné češtiny (Lingea).jpg

Upřímně doufám, že se výhledově dostanu i k nějaké obsáhlejší recenzi. Zatím skutečně jen první dojmy.

Slovník současné češtiny vydala Lingea v roce 2011 a o rok později dostalo toto dílo od Jednoty tlumočníků a překladatelů cenu Slovník roku 2012. To není špatné doporučení.

Cena a rozsah

V plné verzi je slovník tvořen jednak tištěnou publikací a jednak cédéčkem s elektronickou verzí. To vše za poměrně lidovou cenu. Na stránkách Lingey najdete cenu 590 Kč, já jsem slovník koupil asi za čtyři stovky a předpokládám, že podobnou cenu najdete i vy. Případně můžete sáhnout výhradně po elektronické verzi, která vás vyjde na 390 Kč.

Slovník obsahuje přibližně 30 000 hesel, s důrazem na nové výrazy a spojení. Pokud se dokopu k avizované recenzi, zkusil bych obsah Slovníku současné češtiny porovnat s „konkurenčním“ (a o něco rozsáhlejším) Slovníkem spisovné češtiny.

Uživatelská přívětivost

Tištěná i elektronická verze slovníku působí velmi sympaticky. Slovník je přehledný, k čemuž přispívá i šikovně zvolené barevné provedení, samotná heslová slova jsou doplněna jejich významy (je to ostatně výkladový slovník) a příklady použití.

Přidaná hodnota

Autorský kolektiv se očividně snažil eliminovat tradiční slovníkovou strohost, a tak klasickou jednolitou plochu slovníkových statí tu a tam přerušují ilustrativní obrázky a barevné rámečky s něčím, co tvůrci sami označují za „jazykové vychytávky“. Dozvíte se třeba, jaký je rozdíl mezi kefírem, podmáslím a zákysem, případně mezi nakladatelstvím a vydavatelstvím.

Docela si tedy umím představit, že bych si tenhle slovník vzal a jen tak si v něm pro potěchu listoval, což by mě kupříkladu u Slovníku spisovného jazyka českého asi nenapadlo ;-)

Postřehy po prvních desítkách minut

Musím říct, že první seznámení se Slovníkem současné češtiny ve mě zanechalo ryze pozitivní dojmy. Příznivá cena, hezké grafické zpracování, aktuální slovní zásoba a pár příjemných „bonusů“ činí z tohoto slovníku produkt, který si podle mého soudu určitě své (spokojené) uživatele najde.

Slovník současné češtiny
Lingea s.r.o., 2011
www.lingea.cz

Ústav pro jazyk český AV ČR dostal grant na výzkum v oblasti velkých písmen, jehož řešitelkou je PhDr. Ivana Svobodová. V rámci výzkumu ÚJČ připravil jednoduchý dotazník, který má odhalit, jak se k této problematice staví lid obecný.

Dotazník je zaměřen na spojení typu:

  • HOTEL PYRAMIDA
  • NÁBŘEŽÍ PROTIFAŠISTICKÝCH BOJOVNÍKŮ
  • KAVÁRNA U HRNEČKU
  • 12. VŠESOKOLSKÝ SLET apod.

(Omlouvám se za ty verzálky, ale nechci vás ovlivňovat…)

Průzkum má tři části

  • První část je v zásadě klasickým testem – člověk má zaškrtnout, kterou variantu považuje za správnou, tj. v souladu s platnými pravidly. Nevýhodou je, že se v tuto chvíli jaksi nedozvíte, která odpověď je správná ;-)
  • Druhá část je zaměřena na preference uživatelů, pokud jde o současná pravidla, která se týkají právě zmiňovaných spojení. Jinými slovy, máte možnost vyjádřit svůj nadšený souhlas, nebo zavilý odpor.
  • Třetí část je obdobou té druhé, ale tentokrát máte příležitost vyjádřit se k pravidlům týkajícím se velkých písmen obecněji.

Vzhledem k tomu, že pravidla ohledně velkých písmen jsou podle mého soudu jedna z nejsložitějších vůbec, připadá mi tahle snaha ÚJČ o „kontakt s veřejností“ poměrně sympatická. Jsem docela zvědav, co z toho ve finále vyleze…

Čili ještě jednou: Pokud máte co říct k velkým písmenům, řekněte to.

Rupert Brooke: Voják

16. 1. 2012 v 16.14

Před časem mě zklamalo, že jsem na internetu nenašel text Karla Ballinga k Fibichovu Poemu, a hned jsem také tento stav napravil a sem do Zápisníku onen text napsal.

Stejně marné pátrání v mezinárodní kabelové síti jsem prodělal i nyní, když jsem pátral po nejslavnějším díle Ruperta Brooka (1887–1915), básni Voják. Zkrátka jsem českou verzi nenašel. Tak pro příští generace:

A kdybych umřel, to o mně vězte jen:

že kdesi v cizím poli kout je malý

a ten navždy Anglii je zasvěcen,

tam v bohatou zem bohatší prach skryli,

prach Anglií zrozený a křtěný,

to tělo, jež anglický vzduch dýchalo,

hýčkáno květy, šlo cestami všemi,

a jemu anglické slunce žehnalo.

Buď přesvědčen: to srdce prosté zla

– jež pulsem věčné mysli stane se –

ty dary přijalo, Anglii vrátí je.

Vzdech, hlas i sny změněné na kouzla,

smích přátel, jemnost ponese

vždy s mírem v srdci ten, jejž zrodí Anglie.

Anglický originál si už na internetu či jinde jistě najdete sami. Jen bych dodal, že tuto báseň napsal Rupert Brooke za bojů první světové války, jíž se účastnil. Tragickým paradoxem zůstává, že slova této básně se nakonec vyplnila na něm, když v roce 1915 ve věku 27 let zahynul na otravu krve a byl pochován (a dodnes leží) v „malém koutě“ na řeckém ostrově Skýru.

V dnešních sportovních zprávách se objevily (přinejmenším) dvě jazykové perličky, o které bych se vámi rád rozdělil. Věřím, že je oceníte stejně jako já.

Hlava se prostě musí točit

Přímo učebnicovým příkladem jazykové neobratnosti způsobené doslovným překladem je věta v článku Basketbalista Veselý budí v NBA emoce: nadšení, rozpaky i zděšení. Ať to nemusíte hledat:

sportidnes.PNG

Z toho až přecházejí moje oči. A trochu se i zvedá můj žaludek…

Když se hvězdy zužují

Otřes mozku může mít nedozírné následky. Nejen na činnost samotného mozku, ale dokonce i na tělesnou konstituci. Nevěříte? Nechte se přesvědčit článkem s pozoruhodným titulkem NHL se přitvrdila. Mnoho hvězd zužuje otřes mozku. Pro případ, že by náhodou došlo k nápravě…

lidovky.PNG

Ve večerních zprávách se před několika dny objevila reportáž zabývající se pokynem ombudsmana, aby byly sečteny všechny děti romské národnosti na českých školách.

Ptal se tedy reportér jistého činitele, jak mají učitelé (ti budou sčítat) poznat, které děti jsou Romové. Dostal velmi sofistikovanou odpověď, při níž mu dotyčný s velmi vědeckým výrazem ve tváři líčil, že se použije „metoda vizuálního pozorování“, která se již v minulosti osvědčila.

Tato odborně znějící formulace vyvolává dojem, že ombudsmanova kancelář si snad na vývoj této složité metody musela najmout tým expertů. Jenže za touto metodou se samozřejmě skrývá jednoduše „podívaj’ se na ně a prostě to poznaj’ “. To by ale tak nevyznělo, že?

Ústav pro jazyk český AV ČR pokračuje v sympatickém trendu zveřejňovat stěžejní lingvistická díla online. Po Příručním slovníku jazyka českého přišel na řadu i druhý největší výkladový slovník spisovné češtiny, Slovník spisovného jazyka českého.

Ač bych rád tvrdil, že se jedná o žhavou novinku, musím upřímně doznat, že tomu tak není. Zveřejnění SSJČ oznámil Ústav pro jazyk český už v polovině června. Byla to, myslím, stylová oslava stého výročí založení Kanceláře Slovníku jazyka českého, což byla předchůdkyně dnešního ÚJČ.

Přestože Slovník spisovného jazyka českého vycházel především v 60. letech minulého století (konkrétně mezi roky 1960 a 1971), myslím, že i v dnešní době může být (a je) pro jazykozpytce všeho druhu užitečným nástrojem. Hlavním důvodem je samozřejmě to, že jeho plnohodnotný nástupce ještě nevyšel ;-) Slovník obsahuje skoro 200 000 hesel, u nichž uvádí nejenom významy, ale také poměrně početné příklady použití.

Oproti tištěné verzi je pochopitelně výhodou fulltextové vyhledávání (stačí zaškrtnout, že chcete vyhledávat v heslech i heslových statích).

No a ještě odkaz: Slovník spisovného jazyka českého online

Jak je důležitý slovosled

10. 5. 2011 v 7.48

Jen nerad narušuji sled série Daliborových článků na téma tipů Jirky Orwella, ale nejnovější objev ze světa internetu si nemohu nechat pro sebe.

Tak si tak prohlížím některé ty zpravodajské servery, jak jsem tomu přivykl, když v tu chvíli zjistím, že mi zřejmě v minulých dnech a týdnech něco zcela podstatného z mezinárodních vztahů uniklo. Na iDnesu totiž narazím na šokující titulek:

Rusové slavili konec války s Klausem

Cože, oni vedou válku s Klausem? Odkdy? A jakou? První souvislost, která mě napadla, se týkala právě probíhajícího mistrovství světa v hokeji. Ale jak se toho týká Klaus? Pak jsem si vzpomněl, jak náš prezident popírá (či bagatelizuje) vliv člověka na globální oteplování – ale jak to zase souvisí s Ruskem? Nebo snad panu prezidentovi končí období ve funkci a největší slovanská země to vidí jako důvod k oslavám?

Titulek každopádně splnil svůj účel: Pln zvědavosti jsem na něj klikl… A světě, div se – jde o to, že Rusové spolu s Klausem slaví konec druhé světové války před 66 lety. Hm, zase nic zajímavého, škoda.

Očekávatelné poučení: Ať píšete cokoli, ohlídejte si slovosled, ať nematete čtenářstvo. Ten titulek měl samozřejmě znít „Rusové s Klausem slavili konec války“. Pokud máte zkušenost s podobně vyšperkovanými titulky či hesly, podělte se v diskusi.

Už nějakou dobu nás „oblažuje“ další z nekončící řady reality show, totiž „Farmář hledá ženu“. Nechci se tady ovšem pouštět do rozboru kvalitativní úrovně tohoto pořadu – ostatně jsem ho nikdy neviděl. Jen jsem přemýšlel o samotném jeho názvu, a to samozřejmě z češtinářského hlediska.

Farmáři prý totiž hledají ženu, jenže spíš by to chtělo jít hledat ty farmáře – a to s lupou. V Čechách se totiž nevyskytují a ani nikdy nevyskytovali. Jsou to endemité z amerického kontinentu. Když se řekne farmář, vybavíme si scénu z amerických plání, kde kůň je stále hlavním dopravním prostředkem (ledaže ho nahradil džíp) a na zdi visí flinta. U nás se majitelům větších zemědělských usedlostí odjakživa říká „statkáři“.

A pod tímhle krásným českým slovíčkem se nám také vytvoří v mysli ta správná středoevropská představa – žádní cowboys dávných dob ani nekonečné pláně amerického Středozápadu z dneška. Kdepak: takové ty pěkné usedlosti z českých vesnic, jejichž obilné lány nesahají víc než kilometr daleko a vedle nichž nestojí džíp, ale starý forman, to jsou statky, a žádné farmy.

A pokud by někomu přišlo, že čeština je v synonymech příliš chudá, takže potřebuje pomocné slůvko zpoza Velké louže, pak nechť si vzpomene na sedláka, hospodáře či rolníka.

Máme jich v Čechách hromadu a určitě jich spousta hledá ženu. Asi mají smůlu – nová show se jich zdá se netýká. A naši zemědělci zas dopadnou jak farmáři u Chlumce.

Poslední den roku 2010 byl zároveň posledním dnem, kdy jazyková poradna Ústavu pro jazyk český AV ČR poskytovala bezplatné poradenství prostřednictvím e-mailů a klasické pošty. Telefonické poradenství zůstává v provozu, za písemné odpovědi se bude platit v řádu stokorun.

Vzhledem k drobným problémům s webem přináším tuto zprávu v době, kdy ji ani při nejlepší vůli nelze označit za aktualitu. Pokud jste však tuto skutečnost ještě nezaznamenali a byli jste zvyklí služby jazykové poradny využívat, možná vám tato zvěst přijde vhod.

Zájemce o češtinu ÚJČ jednak odkazuje na svou Internetovou jazykovou příručku a jednak je upozorňuje na prodlouženou provozní dobu své telefonické poradny. (Tento způsob komunikace jsem ještě netestoval, takže nedokážu říct, jaká je šance se dovolat ani jak se pracovníkům poradny daří v omezeném čase, který mají k dispozici, nacházet potřebné informace.)

A ti, kdo to s řešením nějakého jazykového rébusu myslí opravdu vážně, si mohou vyžádat písemnou odpověď, která jim z peněženky vytáhne obnos v rozmezí 300 až 1 500 Kč.

Podrobnější informace se vynacházejí přímo na stránkách jazykové poradny.

Když se člověk živí korekturami, opraví denně stovky nudných, stále se opakujících chyb. Docela milým zpestřením je pak narazit na chybu, která korektora vyvede z nezáživné rutiny a dokáže ho pobavit. Abyste se také mohli zasmát, přinášíme nejnovější přírůstky z našeho archivu perliček.

Jeden se nestačí divit, co mu radí autoři různých návodů a receptů. Například:

  • Spojte pohyb levného kolena s levou paží.

Kdepak se asi takové levné koleno shání? Asi v řeznictví naproti přes ulici. A pokud si ke kolínku chcete udělat něco sladkého, bude se vám hodit toto doporučení:

  • Nadbytečné těsto obřež.

To jsem netušil, že i těsto má předkožku…

Vy se smějete, ale některé překlepy mohou vyvolávat docela děsivé představy. Jako následující:

  • Prohlídka způsobilosti k řízení morového vozidla

Morové vozidlo, to je jako ze středověku. Ale ani současnost nejedná s lidmi zrovna v rukavičkách, takoví pojišťovací agenti to nemají lehké:

  • Ve dnech 3. a 4. září 2010 se uskutečnilo již tradiční sekání pojišťovacích agentů.

To jsou ty roztomilé lidové tradice…

Na závěr se ještě podívejte na to, jak zrádná může být automatická kontrola pravopisu. Někdy nám sama opravuje překlepy, ale opravdu doporučuji si každou takovou automatickou opravu zkontrolovat. Následující věty by asi ve svých textech nikdo nechtěl vidět:

  • V kostele St. Sulpice se točil film Šifra mistra Leoparda.
  • Studoval Univerzitu Jana Evangelisty Turkyně.

Pokud máte v zásobě ještě výživnější překlepy, neváhejte a pochlubte se.

Nejen v poezii (kterou čte málokdo), ale i v písňových textech (které poslouchá skoro každý) hrají většinou svou roli rýmy. Možná jste už zažili, že jste poslouchali píseň a tak nějak jste měli neurčitý pocit, že ačkoli je zrýmovaná, něco s těmi rýmy není v pořádku. Že tam sice jsou, ale… Pojďme se tedy na „rýmovou teorii“ trochu podívat a zjistit, v čem může být problém.

Rýmový aparát a mluvnické rýmy

Základním pravidlem, které by autoři neměli pominout, je dodržovat určitý rýmový aparát. Tedy nestřídat třeba rýmy sdružené a střídavé, a pokud ano, tedy v určitém pravidelném rytmu. Jestliže se několik prvních veršů rýmuje podle nejjednoduššího schématu AABB a pak najednou přijde třeba rým obkročný (ABBA), působí to rušivě. Po několika rýmových dvojicích se totiž najednou bez varování objevuje verš, který k sobě „partnera“ nemá. Rým pak (v lepším případě) objevujeme až později.

Velmi rozšířeným nešvarem, jímž si mnozí průměrně talentovaní autoři písňových textů zjednodušují práci, je používání mluvnických rýmů. Tedy takových dvojic slov, které sice končí týmiž hláskami, ale jen díky tomu, že jsou ze stejné mluvnické kategorie. Třeba „malovat – nalévat“. Nebo „nachová – Nováková“. Teoreticky se o rýmy jedná, ale skoro každý už při poslechu vnitřně pocítí rozdíl oproti skutečné poezii. S takovými rýmy pak píseň jako poezie ani nepůsobí. Takové rýmy s oblibou využívá například kapela Chinaski – jen se zkuste do jejich písní zaposlouchat.

Kolik písmenek je třeba?

Řada autorů si též myslí, že rým vznikne už při shodě dvou posledních hlásek. Což bohužel většinou není pravda. U takové dvojice „kytička – lopatka“ zkrátka souzvuk neobjevíte. Ale ani opačný extrém není vítán – slavný cimrmanovský absolutní rým „na políčku prala len – měla vlasy jako len“ patří opravdu jen do satiry. Ovšem tady pozor! Neměli bychom mezi nežádoucí absolutní rým řadit i dvojice slov, která zní zcela stejně, ale přesto se o tatáž slova nejedná. Kupříkladu rým sestávající ze slov „neřeš – neřež“. Nebo „o svícen – osvícen“. Takové dvojice, ačkoli by z nich neměl být složen každičký rým v písni, jsou považovány za důstojnou součást poezie.

Ano, tři hlásky jsou pro rým zpravidla minimum. A co maximální počet? Ten není stanoven, ale praxe ukazuje, že jakmile počet shodných hlásek začne být dvouciferný, je to na úkor přirozenosti a významu. Ačkoli těžko nějakou hranici určovat – ono velmi kostrbatý rým můžete vytvořit i s mnohem menším počtem shodných hlásek. Každopádně zatímco rým o devíti shodných hláskách může znít ještě velice dobře („Když stíny k sobě v touze lnou – tma prohlásí se kouzelnou“), nijak zvlášť libozvučný – či „libomyšlenkový“ – nám připadá patrně rekordní verš mezi reálně vydanými českými písněmi: Píseň „Bivoj“ obsahuje rým o 13 (!) hláskách „vatra nectila tě – bratranec ti latě – vysušil“. No, berme to jako zajímavý experiment…

Výzva pro profesionály

Jen málokdo (zvláště lidé, kteří nikdy nezkusili v rýmech psát) si uvědomuje, že čím dále jsou od sebe verše, které rýmujeme, tím náročnější je poezii psát. Skutečně je to tak, že rým sdružený (AABB CCDD) je neporovnatelně snazší než rým postupný (ABCD ABCD). Proč tomu tak je? Je totiž relativně snadné vymýšlet verš, jestliže jej napojujete na verš předchozí jak myšlenkově, tak i co do rýmu. Mnohem těžší je naopak psát verš, který myšlenkově naváže na verš (verše) předchozí, ale slovo na konci musí jazykově souviset s veršem o čtyři a více řádků výše. Navíc platí, že čím kratší verše jsou, tím těžší je rým utvořit. Jestliže totiž máte v každém verši například jen pět šest slabik, máte nesmírně malý manipulační prostor. Do těchto několika slabik se musí vejít nejen pokračování myšlenky, ale zároveň shodné hlásky na konci. Jako dílo věru umělecké se pak ve světle těchto dvou hledisek jeví refrén písně „Marat ve vaně“, kde se objevuje brutální schéma ABCDEF ABCDEF, a navíc mají jednotlivé verše průměrně pouhopouhých pět slabik.

A poslední postřeh: Co takhle trojice slov místo dvojice? Jinými slovy, lze použít i trojverší, které by se rýmovalo? Bezpochyby lze, ale je to již skutečné mistrovství. Udržet logický a přirozený sled myšlenek bez násilného ohýbání jazyka a s plynulou návazností, a přitom zakončovat tři různé verše shodnými hláskami, to není práce pro amatéra. Jestliže navíc takové verše nenásledují po sobě, obtížnost se násobí. Pokud se do toho pustíte, opět se snažte udržet schéma jednotné. Má-li tedy například první sloka aparát AAABCCBB, tedy dvě trojice a jednu dvojici, bude lépe toto schéma udržet i ve slokách dalších. Jako vzor doporučuji v tomto ohledu asi nepřekonatelnou píseň Lilie, obsahující tři sloky po 13 verších. Každá sloka má majestátní aparát ABC ABC DEDEDE C. Tak tedy verše C, D a E se spolu rýmují třikrát, verše A a B dvakrát. Mistrovská práce.

A pak k tomu máte ještě napsat hudbu! Myslím, že se budu držet korektur…

Knížka „Pište správně česky – poradna šílených korektorů“ je na trhu už tři čtvrtě roku. Nyní nastal slavný čas dotisku. Odhalené chyby a chybky, které se objevily v prvním vydání, by již měly být odstraněny, takže věříme, že počet rušivých prvků klesl na minimum.

anotaci na webu Zoner Pressu je dokonce optimisticky napsáno, že se jedná o „první dotisk“. Netroufáme si odhadovat, zda bude i nějaký další, ale každopádně nás zájem o náš spisek upřímně těší.

Zároveň bych rád touto cestou poděkoval všem, kdo si „Poradnu šílených korektorů“ nejenom přečetli, ale dokonce věnovali čas sepsání (vesměs pozitivních) recenzí. Obávám se, že na někoho určitě zapomenu, ale každopádně bych si dovolil zmínit alespoň Martina Malého za jeho článek „Šílení korektoři učí češtinu přístupnou formou“. Děkujeme také Jiřímu Sekerovi za recenzi na serveru Design Portal, Petru Chlebkovi alias Chytráku Timovi za totéž a všem ostatním, kterým knižní „Šílený korektor“ stál za zmínku.

Kompletní errata

Jak už jsme několikrát se zarděním přiznali, v knížce se objevily některé chyby, jež povětšinou padají na naši hlavu. Před dotiskem jsme vydavatelství poslali jejich seznam, který zčásti vycházel i z vašich postřehů. Všem pozorným čtenářům mnohokráte děkujeme.

Opravené stránky jsme už žel neměli možnost zhlédnout, ale důvěřujeme grafikovi, korektorovi nebo jakékoli jiné osobě, která toto cizelování dostala na starost, že svou práci odvedli dobře.

Pokud chcete – a zejména pokud jste majiteli exempláře z prvního „lisu“ –, můžete si ve formátu PDF stáhnout kompletní přehled oprav v té podobě, v jaké jsme ho poslali do Zoner Pressu.

Závěrem ještě jednou děkujeme všem čtenářům i recenzentům za jejich přízeň a užitečné postřehy.

Čas od času se s bratrem snažíme obohatit informační nádrž (nebo je to informační žumpa?) slující internet několika myšlenkami, jež více či méně, tou či onou formou, souvisí s naší mateřštinou a jejím používáním.

A jednou z nejkrásnějších podob jazyka je jistě paní Poezie, zahalená někdy též v oděvu hudebního doprovodu pod názvem Písňový text. Ne každý text písně lze nazvat poezií, ale pokud se setká nádherná hudba s hlubokými slovy, vzniká věru uchvacující harmonie. A protože se vám už jistě z mých metafor dělá špatně, přejdu rovnou k věci.

Onehdy jsem totiž jedny takové překrásné verše hledal na internetu. Složil je před mnoha desetiletími Karel Balling (1889–1972), hudební skladatel a textař. Spojil je v nesmrtelném souznění s jímavou melodií nejznámější části Fibichova Poemu. Při svém pátrání jsem ale tvrdě narazil: Ačkoli v celosvětové pavučině se to jen hemží stovkami stránek překypujících texty všech možných písní přerozličné kvality, po nádherných Ballingových verších ani stopy.

Rozhodl jsem se tedy, že se stanu prvním, kdo je uvede do virtuálního světa. Kéž by všichni autoři dnešních přízemních „lovesongů“ dokázali do svých nejapných písní vdechnout alespoň něco ze vznešeného ducha veršů, jež dokážou promlouvat o lásce tak důstojně a ušlechtile:

Zmírá háj, všechno je kolem tak cizí,

v dálnou dál sluneční záře mizí.

Krásné chvíle nám odlétly,

zbývá zvadlý květ odkvetlý,

stín, jejž zaplaší v ráz

vaše dlaň hebká a měkká.

V touze obraz váš paní má,

líbám s vlahýma očima,

láskou srdce se chví,

prosí a na vás jen čeká.

Houslí pláč, tichý jak tlumené štkaní,

vítá vás, žádoucí krásná paní,

zpívá o lásce podletí,

zpívá o pozdním objetí,

zpívá, ukolébán

v lásky sen čarovnou mocí.

Touží jak srdce tlukoucí,

touží po lásce horoucí,

zpívá, žaluje vám

o smutku bezesných nocí.

Když korektor napíše knihu, mělo by tam být minimum chyb. A když ji píšou DVA korektoři, neměla by tam být žádná. V ideálním světě.

V praxi to dopadá jinak, a tak nastal čas, abychom některé nedostatky naší vlastní knihy vynesli na světlo, než to za nás s posměšným úšklebkem na tváři udělají jiní. Neměli jsme ještě čas si celou knihu přečíst, ale poté, co jsme ji prošli, rádi bychom upozornili na tři místa.

Na straně 28 uvádíme seznam některých účelových přídavných jmen. Při bližším zkoumání zjistíte, že seznam je podle abecedy. Až na to, že poslední prvek do tohoto abecedního pořadí není zařazen. Konkrétně holicí strojek. To je naše chyba, bylo to už v rukopise.

Mnohem horší je chyba, která se navíc v knize objevuje hned na třech místech. Tato chyba však vznikla mylnou úpravou našeho původního textu, a proto za ni neneseme odpovědnost. Možná se divíte, že to tak zdůrazňujeme, ale ona je to opravdu docela školácká chyba, takže nechceme vypadat jako trubci, že jsme snad něco takového napsali. O co jde?

Jak na straně 44, tak na stranách 85 a 145 bylo na jednom místě slovo „která“ nahrazeno „jaké“. Vzniklo tak spojení „jaké slova“, respektive „jaké písmena“. Správná koncovka je samozřejmě „jaká“. Nehledě na to, že v daných větách má být opravdu použito zájmeno „který“, neboť se jedná o výběr ze souboru prvků. Ačkoli nejsme s bratrem dokonalí a chybu občas spácháme, snad nám věříte, že taková minela nemůže pocházet z našeho pera.

Ale nedá se nic dělat – každá vydaná kniha je prací mnoha lidí, kteří mohou udělat chybu. Ostatně i my jsme ten „holicí strojek“ nedali do abecedního pořadí.

Kéž by byl tento výčet chyb konečný. Ale nelze vyloučit, že nějaké nedostatky ještě vyplavou na povrch. Budeme upřímně rádi, když nás na případné chybky upozorníte, už proto, že vždycky může přijít dotisk a tam se nedostatky budou mýtit.

Dodatek 4. 1. 2010: Děkujeme panu Karlu Müllerovi za upozornění na další chybu: Na straně 20 je tabulka se skloňováním dvou zeměpisných jmen. První pád jednoho z nich má znít „Mallorca“, nikoli „Mallorka“.

Dodatek 28. 1. 2010: Naší kamarádce a kolegyni Monice Hutásové patří dík za objevení dalšího nedostatku: Na straně 121 uvádíme vzorovou větu „Vyprávěl o vyřezávaných nohách stolu“, přičemž slovo „stolu“ je vyznačeno kurzivou. Avšak kurzivou má být vysazeno slovo „nohách“.

Dodatek 1. 2. 2010: Na straně 126 používáme slovo „famfáry“. Slovník však povoluje pouze podobu „fanfáry“. Na straně 150 dole má potom odpověď na otázku „Čí kůže?“ znít „Naší“, nikoli „Naše“. Tyto chyby odhalil pan Josef Hora, kterému tímto děkujeme.

Dodatek 3. 2. 2010: Paní Zdena Blechová si povšimla špatného zápisu názvu na straně 18. Správný název úřadu je „Český úřad zeměměřický a katastrální“, nikoli „zeměměřičský“. Dále konec druhé věty na straně 65 má znít „… naopak ve třetí větě je mezi minutami a sekundami dvojtečka“. Děkujeme za upozornění.

Dodatek 7. 2. 2012: Na straně 190 zcela dole chybí v textu předložka. Výňatek z předposledního řádku má znít „… s pravidlem o neslabičných předponách“.

Šílený korektor ve vazbě

12. 12. 2009 v 21.02

Nesčetní čtenáři Intervalu se ptali, zda seriál Hříchy pro šíleného korektora náhodou nevyjde i knižně. Rádi bychom teď oběma s radostí oznámili, že ano. Nakladatelství Zoner Press vydává knížku „Pište správně česky – poradna šílených korektorů“.

Pokud vás naše jazykové mentorování z nějakého důvodu ještě neznechutilo, můžete si dát vydatný nášup. Rozsah knížky je oproti seriálu více než dvojnásobný, některá témata přibyla, jiná jsme výrazně rozšířili.

Některé díly seriálu se naopak v knižním vydání neobjevují. Jsou to buď témata příliš úzce zaměřená (Autentizace, autentikace, nebo autentifikace?), anebo díly, které měly spíš charakter jakýchsi úvah (Quo vadis, češtino?, Chýlí se přechylování ke konci?).

Knížka je rozdělena do tří částí, zaměřených na pravopis, stylistiku a typografii. Posledně jmenovaná sekce je úplně nová.

V našem dílku nenajdete žádná „nová pravidla“ ani obsáhlá teoretická pojednání – tuto práci přenecháváme povolanějším. Snažili jsme se ale v knize zúročit svoje postřehy z praxe, tedy soustředit se na jevy, ve kterých se nejčastěji chybuje.

Na stránkách Zoner Press najdete kromě anotace i obsah a poměrně rozsáhlou ukázku. Knížka „Pište správně česky – poradna šílených korektorů“ by měla být v prodeji od 21. prosince.

O úpadku řemesel

21. 9. 2009 v 12.56

Možná si také vzpomínáte na proslulou filipiku doktora Vlacha na téma úpadku řemesel. Zdeněk Jirotka si tam ústy nesmrtelné postavy, kterou stvořil, stěžuje na to, jak tradiční názvy řemesel odcházejí na věčnost, aby uvolnily místo marketingově účinnějším označením. Z ševce se stala „výroba obuvi“, ze zámečníka „výroba železných konstrukcí“ a podobně.

Uplynulo téměř sedm desetiletí a doba se posunula ještě dál. Hloupé a nadnesené názvy obchodů a provozoven, které mají sloužit jako podivná reklama, už jsme si zvykli považovat za standard. A tak jako se pan Vlach naučil překládat si v duchu „návrhy, dekorace, interiéry“ na „malíř pokojů“, i my už automaticky v mysli dešifrujeme záhadné vzkazy na vývěsních štítech.

Co nás asi bude čekat v „nehtovém studiu“? Tam přece dámy zajdou na manikúru! Ale to je málo vznešené, že? Kdyby bylo nad dveřmi napsáno „Manikúra“, asi by tam žádná dnešní dáma nevkročila… Vzhledem k tomu, že manikúra je dle slovníku „odborné pěstění rukou“, pak tento výraz dozajista popisuje vše, co se ve „studiu“ děje, i když se v dnešní době jedná třeba i o umělé nehty a podobně. A název „Manikúra-pedikúra“ by bohatě postačoval, pokud by se pracovníci starali i o dolní končetiny.

Ta „studia“ se v poslední době vůbec rozmohla: Kdo shání kuchyň, zajde do „kuchyňského studia“. Nedejte se zmást, tam se neprovádí nic jiného než ve starých známých „prodej kuchyní“, případně „prodej a návrhy kuchyní“. To se jen obchodníci snaží povznést. Ale je to stejný princip, jako když se před 70 lety pokrývač přejmenoval na „továrnu dehtových výrobků“, jak o tom mluvil doktor Vlach.

Koho neláká „studio“, může zajít do „centra“. Takových „koupelnových center“ je všude plno. Že se obchodník snaží zdůraznit, že neprodává jen vany a umyvadla, ale i dlaždice a vůbec kompletní návrhy koupelen? Ale na to přece bohatě stačí název „koupelny, koupelnový materiál“. Vždyť ruku na srdce – když si přečteme „koupelnové centrum“, stejně si to v duchu přeložíme právě jako „koupelny a materiál pro ně“. Tak proč zákazníkovi rovnou neušetřit práci?

A proč že mi všemožná „studia“ a „centra“ tak vadí? Nejprve z čistě jazykového hlediska: Použití těchto termínů je v daném kontextu povětšinou nesmyslné. „Centrum“ je „střed, středisko, ústředí“ (SSČ), místo, kde se „výrazně soustřeďuje nějaká stránka lidské činnosti“ (SCS). Takže spojení „koupelnové centrum“ by se dalo použít možná tak na obrovský komplex, kde by všichni přední světoví výrobci koupelen a jejich doplňků vystavovali/pro­dávali své výrobky. Zapadlý krcálek s prodejní plochou 40 m2 není centrum, i kdyby to měl nad dveřmi napsané stokrát.

„Studio“ je na tom krapítek lépe. Ale i tento výraz má primární významy úplně jinde. Především je to „místnost, zařízení pro přípravu a vysílání rozhlasových a televizních pořadů, pro natáčení a úpravu filmů“, dále pak „studijní a experimentální scéna“. Ve specifických případech se pak používá i ve významu „atelier, provozovna, prac. místnost“, např. grafické studio. Ano, ve spojení se slovem „grafický“ to docela ladí, že? Ale „nehtové“?

Celá otázka nicméně zdaleka nemá jen jazykový rozměr. Vrátíme-li se k doktoru Vlachovi: „ ‚A co ten Volek naproti? (…) Má tam napsáno: tovární sklad nábytku. On má továrnu?‘ Syn by shovívavě vysvětloval, že Volek nemá továrnu, že to je jen taková reklama, víš? ‚Reklama?‘ vybuchl by starý pán, ‚u mne to není reklama, u mne je to lež, klamání lidí a jalová pejcha…‘ “

Samozřejmě nemůžeme žalovat majitele „továren“ a „center“ za podvod nebo klamavou reklamu, ale za hloupé a nedůstojné podbízení se zákazníkům to možná označit lze.

Třetí problém hloupých názvů je čistě praktický – vždyť některé provozovny se snaží o tak povznesený název, že už potenciální klienty spíš matou, než lákají. Posuďte sami: Co vás jako první napadne, když vidíte nápis „autokosmetické centrum“? Pomiňme, že tu opět máme ústředí lidské činnosti (centrum), a řekněme si, co že se vlastně v dané provozovně děje? Když jsem nápis viděl před časem já, vycházel jsem z kořenného slova „kosmetický“. Jasně, kosmetika, salón, kadeřnictví… něco takového to bude, uvažoval jsem. A co ta předpona „-auto“? Že by nějaká forma částečné samoobsluhy?

Ale kdeže! „Autokosmetické centrum“ je šifra, pod níž se skrývá „Ruční čištění aut“. Nejen že se jedná o vzorovou floskuli, tedy slohově nadnesené vyjádření. Je to významový nesmysl, protože kosmetika se buď vztahuje přímo na výrobky k pěstění těla, nebo na „odstraňování drobných nedostatků“, na „nepodstatné, bezvýznamné“ změny. Ve slově kosmetický se tedy nemůže skrývat ani mytí karoserie, ani luxování potahů, ani leštění palubní desky.

A navíc, pokud nejsem absolutní výjimka, takový název je zavádějící a nepřitáhne pozornost cílové skupiny.

Zkrátka i na vývěsní štíty už proniklo heslo „reklama nade vše, na ostatním nezáleží“. Nebo ne? Napište svůj názor a třeba se podělte o své vlastní objevy ze světa „floskuloidních“ názvů. A teď mě, prosím, omluvte, chce se mi na malou, musím si odskočit do „vyměšovacího studia“. Nebo je to „vylučovací a odpadní centrum“?

Slučovací, nebo vylučovací? V ponurém světě čárek snad neexistuje těžší úkol než v určitých specifických případech určit, zda psát, či nepsat čárku před „nebo“.

Obecná zásada zní poměrně jednoznačně: Čárka před „nebo“ se nepíše v případě, že jde o spojení vět či členů v poměru slučovacím, tedy v případě, že se jedná o libovolně zaměnitelné eventuality.

Čárku před „nebo“ proto nepíšeme například v těchto větách:

  • Koupím si housky nebo rohlíky.
  • Kontaktujte nás písemně nebo telefonicky.
  • Vydat se s námi můžete do Itálie, Španělska nebo Portugalska.

Určit poměr ale může být složitější třeba v tomto případě: „Nabídka platí do 1. 10.(,) nebo do vyprodání zásob.“ OK, možná to není ideální příklad, ale nic lepšího mě žel nenapadlo. Zkrátka a dobře, v některých situacích je „čárkové rozhodnutí“ poměrně těžkým oříškem a u příjemců sdělení je na místě určitá benevolence.

Stoprocentní shoda nepanuje ani v případech, kdy je nebo (či či) součástí dvojitých spojovacích výrazů, například buď–nebo či ať–nebo. Příklady:

  • Dám si buď guláš(,) nebo svíčkovou.
  • Nejradši bych někam vypadnul, ať už k moři(,) nebo na hory.

Jazyková poradna ÚJČ AV se přiklání k tomu, psát v těchto případech čárku vždy, PhDr. Vladimír Staněk, autor publikace Jak psát správně čárky, doporučuje i v těchto případech rozlišovat mezi poměrem vylučovacím a slučovacím. Inu…

Poměrně často se ale poslední dobou setkávám s tím, že čárka chybí v případech, kdy je poměr vět či členů jednoznačně vylučovací.

Je to dobře, nebo špatně?

Tyran, nebo hrdina? Blázen, nebo zneuznaný génius? Černá, nebo bílá? Pokud věta dává na výběr ze dvou vzájemně neslučitelných (pro relativisty dodávám: „… nebo obtížně slučitelných“) alternativ, jedná se o učebnicový příklad vylučovacího poměru. Zase několik příkladů:

  • Je Kaplického chobotnice paskvil, nebo skvost moderní architektury?
  • Mám se naštvat, nebo konečně začneš spolupracovat?
  • Musím to dneska dodělat, nebo bude průšvih.

Podobný princip platí i okřídlených vět typu: „Peníze, nebo život!“ „Stůj, nebo střelím.“ Ani při nejlepší vůli se v těchto případech nedá říct, že by se jednalo o libovolně zaměnitelné alternativy. :-)

Příště zase zkusím nějaké odlehčenější téma…

Nová kniha od šílených korektorů

Pište správně českyChcete umět dobře psát, ale tradiční učebnice vám přijdou nezáživné? Vydavatelství Zoner Press vydalo novou, rozšířenou verzi naší knihy Pište správně česky – poradna šílených korektorů. A vy ji teď můžete získat se slevou.

O češtině jazykem obrazným

15. 1. 2009 v 17.34

Arthur Dent připomíná okřídlenou větu „na pravopisu nezáleží, hlavně, že si rozumíme“, oblíbené to heslo odpůrců jazykových norem. Původně jsem chtěl se svou troškou do mlýna přispěchat v komentáři, nakonec ale zvítězil pocit, že bych mohl po měsíci zase oprášit svůj zápisník…

To, že s uvedeným heslem nesouhlasím, vzhledem k mé profesi zřejmě příliš nepřekvapí. Už z toho důvodu, že – jak ostatně dokládá jeden z komentářů u Martinova článku – zdaleka není pravda, že by se kašláním na pravopis nemohl udělat zmatek ve významu sdělení.

Jak je to ale v případech, kdy smysl opravdu zůstane nedotčen, a jedná se tedy „jen“ o vědomé či nevědomé opomíjení pravopisných a gramatických zásad?

Nejen šaty dělají člověka

Svůj postoj ke spisovnému jazyku jsem si v duchu definoval podobně jako postoj k oblečení.

Oblečení slouží (alespoň z mého pohledu) v první řadě k tomu, aby člověk v zimě nezmrzl a aby na své bližní nevystrkoval holý zadek. Tuto funkci ovšem může plnit ledajaký kousek oděvu. Člověk si může natáhnout vytahané tepláky s dírou na koleni a stoleté tílko pokecané rajskou a oprávněně prohlásit: „Mé oblečení plní svou základní funkci – není mi zima a pozadí mám vkusně zakryté.“

Pokud se podle tohoto kréda člověk chová doma – a jeho případný partner je ochoten to tolerovat -, v zásadě se nic neděje. Horší je, když chce tuto filozofii aplikovat i na veřejnosti. Zřejmě jen málokterý zaměstnavatel či obchodní partner projeví pro tento svobodomyslný postoj pochopení. Jinými slovy, kromě své základní funkce plní oblečení i funkci další, řekněme společenskou. Respektování či nerespektování této skutečnosti pak do značné míry vypovídá o míře kultivovanosti daného individua.

Nejsem žádný jazykový purista, takže mi nevadí, když člověk „u sebe doma“ (tj. v soukromých SMS, e-mailech apod.) píše tak, jak mu klávesnice narostla. Pokud není dotčen význam sdělení, pak se nic tragického neděje.

Odmítám ale připustit, že by podobná benevolence byla na místě i při „společenském styku“, tj. zejména ve veřejných projevech. Pozor, nemluvím o samotné existenci chyb (ty se pochopitelně tu a tam objeví a nedá se s tím nic dělat) – mluvím o přístupu, o nemístné snaze přesvědčit okolí, že „vlastně o nic nejde“.

Samozřejmě, člověk má nezadatelné právo psát tak, jak chce – stejně jako má právo chodit po městě v teplácích a flekatém triku. Ale prezentovat názor, že na formě nezáleží, jako univerzálně platné moudro je stejný nesmysl jako prohlašovat, že děravé tepláky jsou vhodným společenským oděvem.

Budu se trapně opakovat, ale používání předložky „díky“ tam, kam významově patří předložky „vinou“, „následkem“ nebo neutrální „kvůli“, pokládám za jeden z nejzbytečnějších stylistických prohřešků. Přikládám jeden čerstvý příklad.

V pražské Písnici vyhořela tzv. Malá Hanoj. O následcích požáru pro vietnamskou populaci promluvil předseda Česko-vietnamské společnosti Marcel Winter. Autorka článku Požár tržnice Vietnamce zruinoval, řekl jejich český předseda jej uvedla slovy, která by bylo možné vnímat jako poněkud xenofobní:

diky_pozaru.png

Aktualizace: V článku už je vše opraveno.

Už minulý rok jsem odkazoval na internetovou verzi tradičního diktátu Zdeňka Svěráka. Letos bych si to dovolil zopakovat.

Svůj diktát tentokrát Zdeněk Svěrák přednášel v prostorách Národního muzea, za doprovodu žáčků, které představovali (mám pocit) členové nějakého dětského divadelního sboru. Obsah diktátu odpovídal prostředí a kromě několika drobných záludností nebyl nijak zvlášť těžký.

Takže tady je odkaz na iDnes: Svěrákův diktát z Národního muzea

Nescháníte kopyrajtra?

9. 7. 2008 v 17.52

Napýšu vám úplně všecko co budete chťít z jakýhokolif oboru. Z psaňím mám mraki skušeností a hlavňe píšu správně a bez chip. A gdybych náhodou nemoch, doporučým vám našeho sqělýho spolupracovňýka.

Bližší informace najdete zde.

Rád bych ujistil všechny návštěvníky i nešťastného majitele stránek (pokud sem náhodou zabrousí), že se nechci trapně bavit na cizí účet. (A když, tak jenom trochu.) Každý nějak začínal a skoro každý začátek je těžký.

Ale nabízet copywriting (a k tomu zdůrazňovat, že texty budou určitě pravopisně správné a s „košer“ interpunkcí), k tomu je potřeba víc než jenom chuť psát. Je potřeba minimálně „vyčistit“ od hrubek první větu vlastního webu. To bych označil jako dobrý základ…

K úspěchu na poli textařiny vede dlouhá cesta. Každopádně vám ale, Josefe (pokud tenhle příspěvek čtete a máte sto chutí mi zakroutit krkem), přeji, ať ta vaše cesta úspěchem skončí.

Bratr mi přeposlal kouzelnou větu z textu, který korigoval. Není to žel žádná výjimečná záležitost, spíš jeden z mnoha dokladů, jak daleko (čti: hluboko) už se dostala čeština ve sféře, kterou z nedostatku příhodnějších slov nazýváme „státní správou“.

Cituji bez dalšího komentáře:

Díky novele se ohlášení živnosti prokáže před zápisem do rejstříku stejnopisem ohlášení s prokázáním doručení ohlášení živnostenskému úřadu.

A ještě malý bonus. Pro změnu od svého kamaráda jsem obdržel mail, jejž dostal jako odpověď od jisté renomované společnosti, kterou požádal o změnu kontaktních údajů u domény. Znovu uveřejňuji (kromě jména) v plném znění bez úprav:

Vazeny pane XY,

v pripade ze mate aktualizovat dle systemu NIC CZ udaje o vlastnikovi domeny ,jako nezbytny kontakt kam Vam zasilame faktury je emailovi kontakt ,nicmene bohuzel tento kontakt je veden v registru jako neverejny a neni tedy mozne ho u nas v systemu aktualizovat.

Prosim v pripade ze chcete tedy zmenit udaje ktere jsou uvedeny v registru jako neverejne aby jste mi napsal o jake udaje se jedna

Tohle maličké rýpnutí si nedokážu odpustit. Ach jo, něco s tím nedostatkem sebekontroly budu muset dělat…

Jsem korektor. To samo o sobě naznačuje jistou deformaci, která spočívá například v tom, že při cestě MHD (když zrovna nedělám něco užitečnějšího) si na vylepených reklamách všímám spíš jejich jazykové a typografické úrovně než vlastního sdělení. Přesto jsem zjistil, že jsem pořád ještě slabý odvar oproti jiným, mnohem zodpovědnějším jazykovým puristům.

Proč o tom píšu. Jako fotbalový fanda jsem před chvilkou zabrousil na rozhovor s Radkem Bejblem a nad jedním z dotazů jsem se nemohl nepozastavit. Cituji doslova:

Dobry den pane Bejble. Chtel bych Vas poprosit, zda by jste se mohl pri komentovani pokusit alespon trochu mluvit spisovne. Vazne se to neda poslouchat. Dekuji.

Radek kupodivu zareagoval vstřícně a smířlivě, bez invektiv a vulgarismů, což jsem musel ocenit.

Ale přesto mi přijde zvláštní, že člověk, který se tak halasně domáhá spisovnosti v mluveném projevu, nedokáže stvořit čtyři primitivní psané věty bez hrubek (o absenci diakritiky ani nemluvím).

Nemám v úmyslu se strefovat do onoho konkrétního tazatele. Přijde mi ale (a jako korektor bych si za to možná měl vrazit pár facek), že samozvaní strážci češtiny páchají často víc škody než užitku a jako vedlejší efekt ze sebe dělají šašky…

Možná bych to na sebe neměl prozrazovat, ale jsou chvíle, kdy mi čárky dokážou pěkně zamotat hlavu. Existující pravidla (tedy ta, která znám) nedávají jasnou odpověď, a tak je jedinou šancí obrátit se na experty.

Nedávno jsem psal dotaz jazykové poradně ohledně dvou jevů, ve kterých jsem si právě čárkami nebyl zrovna jistý. A protože si myslím, že se s příslušnými jevy nesetkávám jenom já, předkládám lehce upravené otázky a odpovědi k pročtení a k případným komentářům.

1. Od… přes… až po – ve funkci výčtu

Příklad: Nabízíme veškeré služby související se stavbou rodinných domů(,) od vypracování projektové dokumentace(,) přes vybudování inženýrských sítí a položení základní desky(,) až po finální úpravy.

Mají se v této větě psát čárky?

Zkrácená odpověď jazykové porady: Kromě první vyznačené čárky, která na svém místě být může i nemusí, nikoli. Jednotlivé členy spojení jsou propojeny právě spojovacími výrazy (od, přes, až po), a čárky jsou tedy zbytečné.

Takže doporučená varianta:
Nabízíme veškeré služby související se stavbou rodinných domů(,) od vypracování projektové dokumentace přes vybudování inženýrských sítí a položení základní desky až po finální úpravy.

Ať už… nebo

Příklad: Ať už si vyberete dovolenou v tuzemsku(,) nebo v zahraničí, věříme, že si ji užijete.

Stejný dotaz: Má na vyznačeném místě být čárka?

Odpověď jazykové poradny: Ano, má. Jedná se totiž o dvojitý spojovací výraz, podobně jako třeba „ani-ani“, „buď-nebo“, „ať-či“ apod.

(Tuhle záležitost bych asi označil tak trochu za šedou oblast, vzhledem k názoru jiných autorů – třeba p. Staněk v publikaci Jak psát správně čárky např. „buď-nebo“ mezi dvojité spojovací výrazy očividně neřadí, protože za možnou označuje i variantu bez čárek – samozřejmě pokud se nejedná o vylučovací poměr. Každopádně ale „varianta jazykové poradny“ je přinejmenším možná, takže pokud po ní sáhnete, rozhodně neuděláte chybu.)

Doporučená varianta tedy je:
Ať už si vyberete dovolenou v tuzemsku, nebo v zahraničí, věříme, že si ji užijete.

Po delší době předkládám čtenářské obci k veřejné korektuře piditextík z reklamního banneru. Jedná se o upoutávku na poměrně nový snímek V údolí Elah.

Protože jsem čas od času nemilosrdně konfrontován s vlastní korektorskou omylností (jinak řečeno: občas něco zvořu a někdo mi to oprávněně omlátí o hlavu), odvykl jsem si podrobovat pravopisné chyby druhých nějaké sžíravé kritice. Prostě si říkám: Stane se, člověk ledacos přehlédne.

Následující chybky jsou ale poměrně časté, a tak si říkám, že by stálo za to na ně upozornit (autoři banneru odpustí…).

Takže, najdete dva nedostatky?

banner-v-udoli-elah.png

Ještě jedna pikantnost. Jak jsem zmínil v úvodu, banner propaguje drama V údolí Elah. Protože jsem ale výjimečně neodolal a na banner klikl, mohu konstatovat, že odkaz vede na stránku o žánrově poněkud odlišném snímku Suprhrdina, což je podle všeho jakási parodie na filmy o hrdinech typu Superman, Batman apod. Prostě když se daří…

Původně jsem chtěl tento příspěvek nazvat „Jak správně psát C dur a c moll“, jenže to bych odpověď na inkriminovanou otázku vyžvanil už v nadpise. Takhle jsem vás dokázal udržovat v nepochybném napětí až do úvodní věty článku.

Abych to dlouho neprotahoval… Zjistil jsem zajímavou věc, a sice, že durové stupnice (A dur, D dur, Š dur apod.) se píšou s oním rozlišujícím písmenkem velkým, zatímco stupnice mollové (a moll, d moll apod.) s písmenkem malým.

Hudební znalci a možná i mnozí znalci jazykoví z řad čtenářstva teď pravděpodobně nechápavě kroutí hlavou s nevyslovenou otázkou: „A tys to nevěděl?“ A já musím ke své hanbě jednoznačně odpovědět: „Ano. Ne.“

Zjistil jsem to až ve chvíli, kdy jsem korigoval nějaký materiál propagující Dvořákovu Prahu (podle zdrojů blízkých ministerstvu kultury se jedná o hudební festival) a potřeboval jsem si ověřit, jak je to se zápisem tónin jednotlivých symfonií.

Pokud náhodou nevíte, jaký je vlastně mezi durovou a mollovou stupnicí rozdíl, rád vám poskytnu zcela srozumitelné vysvětlení. Tak aby bylo jasno, dur je stupnice n. tónina vyznačující se velkou tercií nad zákl. tónem a půltóny mezi 3. a 4. a 7. a 8. stupněm, zatímco moll je stupnice n. tónina vyznačující se zejm. malou tercií nad zákl. tónem. (Definice dle Slovníku spisovné češtiny.) Prosté, že?

Kdyby vás zajímaly podrobnosti, odkážu vás na příslušná hesla na Wikipedii. Pro případ, že vám už dnešní dávka hudební nauky stačila, jenom shrnuji, že durové stupnice píšeme s velkým písmenem (C dur), stupnice mollové s malým (c moll).

Pro aktivní uživatele jazyka Shakespearova mohou být pomůckou i anglické ekvivalenty těchto hudebních termínů. (C dur = C major, tedy velké C; c moll = c minor, tedy malé „c“).

Dosti bylo lamentování nad spícím Seznambotem a chlubení se 150% návštěvností. V tomto příspěvku se vracím jako příslovečný švec ke svému kopytu a budu psát o češtině. Konkrétně o mimořádně oblíbeném tématu – psaní čárek před spojkou „a“.

Čárky obecně, a čárky před „a“ zejména, jsou jednou z nejproblema­tičtějších jazykových disciplín. Věnoval jsem se jí už dříve v rámci seriálu Hříchy pro šíleného korektora (v článku Nerovný boj s čárkami) a dnes bych se chtěl trochu specializovat.

Při popisu problematiky čárek před „a“ bych se chtěl zaměřit hlavně na praktické příklady, ze kterých by bylo možné pochopit obecné zákonitosti. Nepředpokládám totiž, že by se většímu počtu čtenářů chtělo učit dlouhé jazykové definice – o které ale stejně nepřijdete, nebojte. Za slabomyslnost některých modelových vět se předem omlouvám, nejsem v tomhle oboru žádný přeborník.

Dvě moudra na úvod

1. Zapomeňte na to, že před „a“ se čárka nikdy nepíše. Přestože z hlediska absolutních čísel zřejmě můžeme říct, že čárka před „a“ se většinou nepíše, případů, kdy je tomu naopak, je víc než dost.

2. Čárka před „a“ se nepíše zejména při spojení větných členů či souřadně spojených vět ve významu slučovacím. V těchto situacích netřeba příliš váhat. V jiných případech je to už trochu složitější – každopádně je potřeba vnímat strukturu věty a význam jednotlivých částí.

  • Koupil jsem si nový mobil a notebook.
  • Sešli se ve své oblíbené hospůdce a dali si dvě tři piva.

A teď trochu systematičtěji…

Čárka před „a“ – význam slučovací

Jak už jsem se zmínil v moudru číslo dvě, čárka před „a“ se ve významu slučovacím nepíše. Jde o „neutrální“ spojení dvou členů či vět, které jsou z hlediska významu na stejné úrovni. Nejedná se tedy např. o případy, kdy druhý člen je důsledkem prvního, je jeho vystupňováním nebo je s ním v rozporu.

  • Prodáváme potraviny a nápoje.
  • Rozloučil se a odešel.

Dodatek: Čárka se nepíše ani v případě, že je „a“ spojeno s vytýkacími příslovci či částicemi (a také, a rovněž, a zároveň, a k tomu apod.).

  • Přišel on a také jeho dva kamarádi.
  • Byl to nadaný a zároveň pilný student.

A proto, a tedy, a tak – význam důsledkový

Je-li druhý člen (či věta) důsledkem toho prvního (té první), píšeme před druhý člen čárku, i když jsou členy spojeny spojkou „a“. Často se v těchto případech uplatňují spojovací výrazy „a proto, a tudíž, a tedy, a tak, a tím“.

  • Byl to kvalitní, a proto oblíbený produkt.
  • Nebyl v zaměstnání spokojen, a často tedy přemýšlel o změně.
  • Hráli jsme dobře, a tak si myslím, že jsme zvítězili zaslouženě.

Dodatek: Použití spojovacích výrazů „a tak“ či „a tím“ ještě automaticky neznamená, že se jedná o důsledkový význam. Jestliže je „tak“ nebo „tím“ příslovcem způsobu, čárku nepíšeme.

  • Musíme zlepšit marketing a tím zvýšit obrat. (tím způsobem)
  • Vytáhl ho z hořícího auta a tak mu zachránil život. (tím způsobem)

A dokonce – význam stupňovací

Je-li druhý člen „vystupňováním“ členu prvního, píšeme před druhý člen čárku, ačkoli je uvozen spojkou „a“. Občas se v takových větách používá např. spojovací výraz „a dokonce“.

  • Urážel mě, a dokonce mě i fyzicky napadl.
  • Věnoval mnoho peněz na charitu, a nadto se do řady dobročinných projektů osobně zapojil.

„A“ ve smyslu „ale“ – význam odporovací

Spojka „a“ může spojovat dva členy, které jsou ve vzájemném rozporu. V takových případech se často používají výrazy typu „a přesto, a přece, a přitom“, ale není to pravidlem.

  • Slíbil mi návštěvu, a vůbec se tu neukázal.
  • Byl to okamžik všední, a přece tak nezapomenutelný.
  • Svalil se na zem, a protihráč se ho přitom ani nedotkl.

A to, a sice – příklady, bližší vysvětlení

Volná přístavková spojení, která zahrnují například výčet, dovysvětlení, opravu či shrnutí předchozího vyjádření, se oddělují čárkou, přestože jsou uvozeny spojkou „a“. Často se používají např. spojovací výrazy „a to“ či „a sice“.

  • Mám pouze jedinou výhradu, a sice vůči vaší arogantnosti.
  • Prodáváme kancelářské potřeby, a to v mnoha typech a barevných provedeních.
  • Všechny děti, a to hlavně ty menší, byly naprosto nadšené.

Rozhraní vět závislých a řídících

Jedna z nejčastějších chyb, s nimiž se setkávám, vyplývá z opomenutí toho, že vložená věta závislá (vedlejší) se od vět řídících musí oddělit čárkou z obou stran. To se samozřejmě týká i případů, kdy po větě závislé začíná věta řídící spojkou „a“.

  • Nabízíme vám větší domácí spotřebiče, které vám na přání rádi přivezeme, a také drobnou elektroniku.
  • Dlouze se zamyslel, protože takovou otázku vůbec nečekal, a potom v klidu odpověděl.

Když se setkají dva spojovací výrazy

Tohle je také poměrně častý zdroj chybek. Když se mezi větami setkají dva spojovací výrazy, z nichž každý náleží jedné větě, píše se čárka jen před prvním z nich – i když se jedná o spojku „a“. Raději pár příkladů:

  • Vrátil jsem se domů, a protože už bylo pozdě, šel jsem hned spát.
  • Sbohem, a kdybychom se víckrát nesetkali, bylo to překrásné a bylo toho dost.
  • Otočil se, a jak ji uviděl, hrůzou strnul.

Závěr

Doufám, že jsem vás tématem čárek před „a“ moc neznechutil. Pokud jsem na něco zapomněl (a je to dost možné, páč jsem sklerotik a tohle téma je dosti široké), dejte mi prosím vědět v komentářích. Pokusím se doplnit…

Nová kniha od šílených korektorů

Pište správně českyChcete umět dobře psát, ale tradiční učebnice vám přijdou nezáživné? Vydavatelství Zoner Press vydalo novou, rozšířenou verzi naší knihy Pište správně česky – poradna šílených korektorů. A vy ji teď můžete získat se slevou.

Velmi speciální příspěvek

15. 1. 2008 v 10.45

Dnes jsem si pro vás nachystal něco opravdu velmi speciálního. Chtěl bych se krátce zmínit o jednom velmi speciálním spojení, které se v češtině mimořádně ochotně zabydlelo. Speciálně pro vás.

Na to, že se čeština v médiích, ve vládních kruzích nebo třeba v oblasti reklamy hemží amerikanismy a floskulemi, jsem si už docela zvykl a nijak zvlášť mě to neuráží.

V poslední době si ale zejména (speciálně) všímám jednoho oblíbeného výrazu, který je doslovným překladem anglického ekvivalentu, ale v češtině prostě nezní moc česky. Jedná se o slovo speciální, či dokonce velmi speciální.

Velmi speciální zápas a ještě speciálnější pocit

Slovo „speciální“ se samozřejmě v češtině zcela přirozeně používá, a to ve významu „zaměřený, určený jen k urč. věci, urč. cíli“ – speciální výcvik, speciální mapa apod. (Slovník spisovné češtiny)

Angličtina ale tento výraz používá v mnohem širším významu, a tak když kupříkladu fotbalista do televize řekne „it was a very special game“, nikdo se nad tím zřejmě nepozastaví.

Jenže českým komentátorům, kteří jeho vyjádření tlumočí, se pak obvykle nechce vynakládat zbytečnou energii na vymýšlení opravdu české věty, a tak se spokojí s mrzáčkem v podobě vyjádření „byl to velmi speciální zápas“.

Takovouhle perlu svým způsobem chápu u simultánního tlumočení, kde tlumočník nemá moc času vymýšlet hezké české věty. Ale u připravovaných interpretací tomu nerozumím.

Přitom mám pocit, že čeština nabízí v tomto směru možností víc než dost. Co třeba „mimořádný“ či „jedinečný“ zápas? Nebo snad (v jiném kontextu) slova jako „zvláštní, netradiční“…

Za ještě příšernější považuji spojení „speciální pocit“. „Zahrát si zase na tomto hřišti, to je velmi speciální pocit.“ Při konfrontaci s takovýmto vyjádřením jsem rád, že jazykocit není fyzický orgán, protože bych byl okamžitě stižen jeho akutním zánětem a zřejmě bych potřeboval bezodkladnou transplantaci.

(Zkuste si schválně vyhledat v Googlu spojení speciální pocit. Přečtěte si prvních pár výskytů, a určitě pochopíte, o čem mluvím.)

Shrnutí

Nepovažuji se za jazykového puristu, sám často mluvím jako barbar a změny v češtině mi vesměs nevadí. V tomto případě bych si ale dovolil udělat výjimku. Slovo speciální mi ve výše zmíněných spojeních opravdu hodně „překáží“.

Důvod číslo jedna: Výraz „speciální“ v tomto kontextu neodpovídá skutečnému významu tohoto slova. A důvod číslo dvě: Existují české výrazy, které smysl a ducha anglického „special“ vystihují daleko lépe.

Máte také nějaké slovo či spojení, které vám působí alergické reakce či jiné zdravotní obtíže? :-)

Češtině pod lupou je bez jednoho dne jeden rok a jeden měsíc. A toto mimořádně kulaté výročí si bezesporu zaslouží krátkou vzpomínku.

Historie Češtiny se začala psát 6. prosince 2006, premiérovým příspěvkem Být s to. K dnešnímu dni dosáhl počet hesel čísla 225, dvoustovkařem se, pokud mě paměť neklame, stalo heslo Skútr, nikoli skůtr.

Očekávání versus realita

Doufal jsem, že na stránky Češtiny se dostanou především návštěvníci z vyhledávačů, kteří buď zadají chybnou variantu daného výrazu, nebo budou přímo hledat, která ze dvou (či více) alternativ je správně.

To se snad v zásadě podařilo. Některá hesla jsou sice nenávratně zaváta internetovým prachem, ale k jiným si nacházejí cestu stále noví návštěvníci. No, abych byl úplně přesný, u těch úspěšnějších hesel jsou to řádově jednotky návštěvníků denně. Nejedná se tedy o žádnou masovou osvětu, ale ani tak to není špatné. (Ostatně, míra oné osvěty se řídí i mírou poptávky.)

Pro zajímavost, nejnavštěvovanější hesla za celé období byla tato (výsledek je samozřejmě částečně ovlivněn stářím jednotlivých příspěvků):

Současnost Češtiny pod lupou – značky firem

Jak jste si možná všimli, aktuálně se jednotlivá hesla v Češtině věnují nejen českému jazyku jako takovému, ale také chybám, které se objevují při psaní názvů nejrůznějších známých firem a produktů.

Nikdy bych neřekl, že to bude představovat tak široké pole působnosti. V poslední době jsem si vzal „na paškál“ hlavně názvy automobilek a obchodních řetězců. Nikdy jsem si třeba nepomyslel, kolik lidí otáčí jednoduché a dvojité „v“ v názvu Volkswagen (píšou Wolksvagen). Pár značek z poslední doby:

Spousta potenciálních kandidátů přitom ještě zbývá, a to i přes to, že z výběru vynechávám překlepy či „nedoklepy“ – ty přenechávám specialistům. :-)

Paradoxem je, že i chybné varianty názvů (zvlášť některé) jsou z pohledu vyhledávačů poměrně konkurenčními slovy, takže uvidíme, zda spisování těchto hesel bude mít nějaký větší efekt.

Děkuji divákům ve čtvrté řadě

Závěrem na dálku a virtuálně děkuji všem, kteří rozvoj Češtiny pod lupou podpořili buď e-mailem s konkrétním nápadem, odkazem ze svých stránek nebo prostě tím, že Češtinu využívají. Budete-li mít jakékoli nápady na zlepšení, budu za ně vděčen.

Po půl roce jsem zase zalovil ve svém korektorském rybníku, abych vytáhl šest zajímavých češtinářských kousků. Některé jsou snad vcelku vtipné, jiné snad vcelku poučné. No, dost plků, jdeme na to.

  • Lékař Vám naordinuje hospitalizaci v nemocnici. (Tohle není moc vtipný jev, bohužel je o to častější. „Umístění v nemocnici v nemocnici“ se objevuje i v serióznějších médiích, viz např. tento článek, poslední odstavec.)
  • Každá strana mince má dvě strany. (Pozoruhodná filozofická teorie, vhodná pro hlubší zamyšlení.)
  • Od 1. září se stalo přimíchávání bioložky do nafty ze zákona povinné. (Výroba nafty už není nic pro slabé a útlocitné povahy.)
  • Maso Planá, a.s. funguje jako člen skupiny Agrofet. (Raději se nechci domýšlet, co tahle společnost vyrábí.)
  • Pojištění zahrnuje rovněž vandalismus v souvislosti s krádeží vloupáním nebo loupeží. (Pro naše zákazníky vždy něco navíc.)
  • Řezpof, člen skupiny ZŘUD. (Tohle bohužel není chyba – to je můj kandidát na jeden z nejohavnějších názvů obchodní společnosti, resp. dva adepti v jednom balení.)

Související: Perličky z korektorské praxe (1. díl)

O češtině se šéfem ÚJČ

15. 12. 2007 v 12.28

Na serveru Lidovky.cz se začátkem listopadu objevil zajímavý rozhovor s ředitelem Ústavu pro jazyk český AV ČR Karlem Olivou.

V článku O češtinu se bát nemusíme popisuje práci ústavu a vysvětluje, jak hodnotí vývoj současné češtiny. Podobně jako jeho spolupracovníci, jejichž vyjádření jsem měl možnost zaznamenat, zastává spíš liberální než konzervativní přístup k jazyku.

Tento „moderní“ přístup je mi blízký, snad s jedinou výhradou – a tou je (jak už jsem ostatně dříve naznačoval) typografie. Vytvářet v této oblasti dvojí pravidla (bez bližší specifikace, v jakých oblastech je ta či ona podoba vhodnější, a to na základě odborně poněkud pochybné normy) mi nepřijde šťastné. Ale to už jsem psal a navíc to se samotnou češtinou zas tolik nesouvisí.

V článku mě kromě jiného zaujalo následující vyjádření pana Olivy:

Musím přiznat, že pravidla z roku 1993 to trochu přehnala v očekávání jazykového vývoje a povolila i varianty, o kterých se předpokládalo, že se v jazyce brzy prosadí – leč nestalo se.

Konkrétně se jedná o používání tvarů třech, čtyřech ve druhém pádě (bez třech lidí, vedle „tradičnější“ varianty bez tří lidí) a o tvar koncovky -izmus (organizmus, optimizmus, komunizmus).

Znamená to, že ÚJČ funguje nejen jako kodifikátor rozšířených jazykových zvyklostí, ale také částečně jako prognostik – odhaduje tedy, jaké varianty mají šanci se prosadit, a ty někdy zařadí do „povolených“ variant. Protože nemám nejmenší důvod ani právo pochybovat o fundovanosti pracovníků ÚJČ, pevně věřím, že se to „nepřežene“ – slova jako „bysme“, „dvěmi“ apod. bych asi vydýchával dlouho.

Ze zbytku rozhovoru už jenom malá upoutávka:

  • Je vůbec ÚJČ potřeba?
  • Proč není nutný jazykový zákon?
  • Jakou váhu lze připisovat Českému národnímu korpusu?
  • Jak v ÚJČ probíhají lingvistické diskuze?

Po více než měsíci, kdy jsem Češtinu pod lupou vlivem pracovní přetíženosti až macešsky zanedbával, jsem se dneska „přeskočil“ a přidal jsem do Češtiny několik hesel, která jsem si už dlouho syslil.

Možná se vám bude zdát, že řada hesel je přinejmenším zbytečných. Až slabomyslných. A svým způsobem máte pravdu. Ale mám alibi. Všechna (nebo skoro všechna) hesla, která do Češtiny zařadím, vycházejí z mé pracovní praxe – tj. jsou to slova, ve kterých už někdo někdy chyboval.

Takže pokud by se vám náhodou někdy hodilo připomenout si,

Čeština pod lupou je tu pro vás. :-)

Aktualizace, 7. 1. 2008

Čeština pod lupou se těší z dalších přírůstků. Přibývala zejména hesla zachycující pravopis zeměpisných názvů a známých značek. Konkrétně se jedná o tyto příspěvky:

Zeměpisné názvy

Názvy značek

Ostatní

Ranní, raný, nebo ranný?

29. 11. 2007 v 16.04

Ranní čaj, rané brambory, šestiranný revolver – tak nějak vypadá užití inkriminovaných výrazů v praxi. O tom, jak se úspěšně popasovat s pravopisem těchto záludných adjektiv, jsem si dovolil sepsat krátký příspěvek.

Zvolit „košer“ variantu uvedených slov není pro většinu pisatelů žádný složitý problém. Přesto někteří z nás občas trochu tápou. Například u spojení rané brambory převládá, alespoň podle pana Gůgla, správná varianta nad nesprávnou (ranné brambory) pouze v poměru cca 2 : 1.

Jak tedy spolehlivě vybrat správnou podobu? Vezmeme to pěkně po pořadě.

Ranní – ranní čaj, ranní noviny

Adjektivum ranní, které se řadí mezi měkká přídavná jména skloňovaná podle vzoru „jarní“, je pochopitelně odvozeno od slova „ráno“ a používá se u výrazů, které se k ránu bezprostředně vztahují.

  • Bez své ranní kávy nedám ani ránu.
  • Musím stihnout ranní vlak do Vídně.
  • Zítra budu vstávat dřív, mám ranní.

Raný – rané brambory, raný středověk

Výraz raný už není oproti slovu ranní s ránem tak úzce významově spojen. Je definován jako „časný“ (raný podzim) a „počáteční“ (raný středověk).

  • Trhali jsme rané třešně.
  • Tvrz pochází z období rané gotiky.
  • Jeho raná díla se vyznačují typickými mladickými ideály.

Ranný – ranná infekce, dvouranná brokovnice

Přídavné jméno ranný je odvozeno od slova „rána“ a v praxi se samostatně příliš nepoužívá (nejčastěji v lékařských textech). Daleko spíše se s tímto slovem setkáte ve spojení s číselným údajem (jednoranný, dvouranný, šestiranný).

  • Objevil se u něj ranný šok.
  • Koupil jsem si historický šestiranný revolver, jak z dob Divokého západu.
  • Dvouranná brokovnice je ideální pro boj na krátkou vzdálenost.

Doufám, že jsem celou otázku ještě víc nezamotal. Případné dotazy rád zodpovím :-)

Po dlouhatánské odmlce se šílený korektor znovu prezentoval i mimo své domovské území. Pravidelní čtenáři Intervalu si už možná nového přírůstku v seriálu o češtině povšimli, pro ty ostatní připojuji odkaz.

V pořadí šestnácté Hříchy pro šíleného korektora vyšly pod názvem Jak nám čeština dává na výběr, jejich autorem je tentokráte můj ctěný bratr a zaměřují se zejména na problematiku dublet. Přečtěte si o těch nemnohých případech, kdy se v jazykovém projevu co do pravopisu nemůžete splést.

Svěrákův diktát na iDNES

5. 11. 2007 v 14.30

Až po dvou měsících od uveřejnění jsem si ráčil všimnout, že na iDNES vyšla psaná forma tradičního diktátu v podání Zdeňka Svěráka. Chcete-li znovu trochu potrápit své mozkové buňky a oprášit školní znalosti, mohu diktát vřele doporučit.

Diktát 2007 s tematikou dravé zvěře není nijak dlouhý, ale obsahuje několik drobných záludností. Přesto mám jednu malou útěchu – maximální počet chyb je pouhých 22. :-)

Jo, málem bych zapomněl, tady je odkaz: Diktát Zdeňka Svěráka na serveru iDNES.

Mpx, MP, MPx, MPix, MPX – se všemi těmito značkami pro megapixel se můžete setkat. Jaká varianta má šanci uchytit se v jazykovém úzu? A co na to jazyková poradna?

Pokud zrovna netvoříte recenze či marketingové materiály z oblasti mobilů a digitálních foťáků nebo pokud nepatříte do cechu jazykových korektorů, možná se vás problematika značek pro pixely a megapixely zatím nikterak netkla.

Pravdou ale je, že pixely, potažmo megapixely, patří v současnosti k nejpoužívanějším jednotkám vůbec, a tak by si dle mého zasloužily vlastní kodifikovanou značku. :-)

Názor jazykové poradny

Postoj jazykové poradny je v současnosti poměrně neutrální, což je pochopitelné. Značka pro megapixel nikde kodifikována není a žádný standardizovaný postup tvorby značek neexistuje. Jejich případné zakotvení v jazykovém úzu je tedy spíš otázkou dohody. A i prosté většiny výskytů.

Názor šíleného korektora

Souhlasím s názorem, že o finální podobě značky by měl rozhodnout většinový úzus a že by zřejmě bylo předčasné v tomto případě „násilně“ stanovovat nějaké pravidlo.

Přesto ale mám mezi výše zmíněnými kandidáty svého favorita – a tím je značka Mpx. Důvod je poměrně prostý. Dle (nejen) mého pozorování se totiž pro pixel v praxi de facto ujala značka px. K ní se přidá standardní velké M (mega-), a favorit je na světě.

Názor váš

A co o tom soudíte vy? Stálo by za to v dohledné době stanovit nějakou doporučenou variantu značky pro megapixel? A máte představu, která by to měla být? Budu vděčný za vaše postřehy.

Čtyřikrát o psaní závorek

2. 11. 2007 v 17.00

Tento příspěvek je celý věnován závorkám – jejich funkci, podobě i zásadám spojeným s jejich psaním. Dozvíte se například, jaké závorky v češtině používáme, kdy psát na konci věty tečku za závorkou a kdy ještě před ní.

1. Funkce závorek

V běžném písemném vyjadřování slouží závorky zejména k označení částí textu, které jsou do výpovědi volně vloženy, případně které nejsou součástí vlastního sdělení.

  • Chtěl bych vám říct (a myslím to naprosto vážně), že tak dobrou kávu jsem ještě neochutnal.

Kromě toho slouží k označování výslovnosti (hranaté závorky), používají se v podřazené sazbě, při zápisu zákonů, pochopitelně také v matematické sazbě apod.

Podřazená sazba:
1. Hlavní text
a) text
b) text

Zápis zákonů
§ 8
(1) Text.
(2) Text.

2. Podoby závorek

V klasické sazbě jsou nejběžnější standardní kulaté závorky – ( ). K dalším typům závorek patří tyto:

  • [ ] – hranaté závorky, používají se pro označení výslovnosti (book [bu:k])
  • { } – tzv. „svorky“
  • < >
  • / /

(Tento výčet je zároveň pořadím vhodnosti používání závorek v běžných textech – viz také následující bod. Poslední dva typy závorek by se ve standardním beletristickém textu vyskytovat neměly.)

3. Závorky v závorkách

Čas od času se stane, že potřebujeme do textu umístěného v závorkách vložit další závorky. Jak v takovém případě postupovat?

Optimálním řešením je zvolit pro takový případ jiný typ závorek, a to podle pořadí uvedeného v předchozím bodu. Nejprve tedy sáhneme po hranatých závorkách.

  • (Toto je text psaný v závorkách [do kterého jsme se rozhodli vložit další text] a následně pokračujeme v psaní.)

4. Závorky a tečky

V případě, že konec závorky je shodný s koncem věty, řešíme otázku, zda nejprve napsat konec závorky, či tečku.

Zásada je poměrně jednoduchá – pokud závorka netvoří celou větu, ale pouze její část, napíšeme nejprve konec závorky a potom tečku. Je-li v závorce umístěna celá věta (nebo dokonce několik vět), napíšeme nejprve tečku, a potom teprve závorku.

  • O této problematice jsme se v naší studii již zmínili (viz stranu 62).
  • E-mail s dotazem jsem vám posílal už minulý týden. (A pevně doufám, že brzy dostanu odpověď.)

Zpracováno podle knihy Praktická typografie.

Navzdory lehce zavádějícímu názvu nebyly tyto pozoruhodné znaky v české typografii (naštěstí) dosud kodifikovány. To však, zdá se, nikterak nesnižuje jejich oblibu.

Poměrně často se v korigovaných textech setkávám se zajímavým fenoménem. Autor se nechce nechat omezovat úzkoprsými mantinely české typografie, které počítají pouze s nudnou tečkou a výpustkou („trojtečkou“), a přidává si znaky další, zejména tyto:

  • .. (pracovně tomuto znaku říkám „horizontální dvojtečka“)
  • …. (tzv. „čtyřtečka“)

Kdy se nové znaky uplatňují

Zdá se, že horizontální dvojtečka nachází použití v zásadě ve dvou případech:

  • u mírně „rozpolcených“ autorů, kteří se nemohou rozhodnout, zda na konci věty použít tečku, nebo výpustku, a tak sáhnou po (ne)rozumném kompromisu
  • v případech (a ty jsou častější), kdy věta končí zkratkou (např. atd., s. r. o. a podobně) a autor cítí nutnost nějak zdůraznit, že tady ta věta opravdu končí

U čtyř- a víceteček je situace složitější. Jejich existenci většinou připisuji prachobyčejnému překlepu (nebo spíš „příklepu“). Nechce se mi totiž věřit, že by někdo cítil potřebu psát za větu, která je ukončena výpustkou, ještě koncovou tečku.

Co na to typografické zásady

Stručně řečeno, horizontální dvojtečky ani čtyřtečky v zásadě nemají v českých textech co dělat. Proč „v zásadě“?

Jediný případ, kdy česká typografie umožňuje použití „nestandardního“ počtu teček, je moment, kdy chceme počtem teček naznačit množství chybějící znaků.

  • Jak dělá kráva? Búúú…..úúú. (doplňte chybějící písmena:-)

Zhusta této zásady využívají diskutující v nejrůznějších fórech, kteří chtějí své peprné příspěvky „ukrýt“ před zrakem cenzora.

Jinak ale platí, že ani tehdy, když věta končí zkratkou, se další tečka na konci věty nepíše.

  • Navázali jsme spolupráci s firmou XYZ, s. r. o.
  • V našem časopise se dočtete o současných trendech, životním stylu, technických novinkách atd.

V dnešním příspěvku bych se rád pustil do sféry interpunkce a typografie. A protože nejlépe se člověk učí na příkladech, jeden tu pro vás mám. Stojí za to.

Nemám moc ve zvyku pročítat si v MHD reklamy, natož si je fotit a psát o nich na webu. Kromě toho se mi nelíbí, když se někdo zbytečně „naváží“ do jiného jenom kvůli písemnému projevu.

Leč níže zdokumentovaný inzerát mě nadchl natolik, že jsem porušil všechny své zvyky. Snad za to mohla ta úvodní věta o zdravém rozumu. Když někdo vyžaduje od svých potenciálních zaměstnanců zdravý rozum, trochu si říká o to, aby druzí hodnotili, jak si v tomto ohledu vede on.

Zdravý rozum by třeba mohl vypadat tak, že reklamka investuje pár desítek korun do korektury nebo že si svůj výtvor po sobě aspoň přečte. Ale každý to asi vidí trochu jinak.

No nic. Na níže uvedené fotce, za jejíž mizernou kvalitu se omlouvám, můžete odhalit celou řadu větších i menších prohřešků z oblasti interpunkce a typografie, o stylistice nemluvě.

Poradíte pachatelům?

hm_new.jpg

Dobít, nebo dobýt? Denodeně, nebo dennodenně? Ranné brambory, nebo rané brambory? Váš jazykocit podrobí bedlivému zkoumání krátký jazykový test…

Před nějakou dobou jsem v Zápisníku uveřejnil odkaz na poměrně záludný jazykozpytecký test, ve kterém byly shromážděny jedny z nejvypečenějších češtinářských oříšků, jimiž nás naše mateřština oblažuje.

Tentokrát jsem objevil nepoměrně milosrdnější variantu testu pravopisných znalostí na Atlasu. Jednak je svým rozsahem pouze poloviční (10 otázek) a jednak po vás nebude chtít takové šílenosti, jako je skloňování Odoleny Vody. Zkušenější češtináři se zřejmě budou trochu nudit :-)

Možná ještě ze školy si pamatujete výklady o rozdílu mezi volným a těsným přívlastkem – že totiž jeden je podstatný pro smysl dané věty a druhý nikolivěk a že to má vliv i na pravopis, resp. na interpunkci. Mnoho textů ale naznačuje, že správné určení rozdílu mezi těmito dvěma přívlastky nepatří mezi nejrozšířenější jazykové dovednosti.

Trocha suché teorie

Rozdělení přívlastku na volný (nerestriktivní) a těsný (restriktivní) vychází z rozdílné funkce těchto přívlastků.

Přívlastek těsný zužuje význam podstatného jména. (Viz např. Černá kočka přináší smůlu. Pes, který štěká, nekouše.) Tento přívlastek není možné vynechat, aniž by to mělo přímý vliv na význam věty. Větám „Kočka přináší smůlu“ či „Pes nekouše“ zkrátka něco chybí.

Přívlastek volný přináší doplňkovou informaci, která není pro smysl věty klíčová. (Viz např. Stověžatá Praha leží v srdci Evropy.) Logicky vyplývá, že tento přívlastek je možné vynechat, aniž by to natropilo nějakou neplechu.

Kdy to má vliv na pravopis

Klíčové je určení volného/těsného přívlastku v případech, kdy se jedná o tzv. postponovaný rozvitý přívlastek, tedy rozvitý přívlastek umístěný za podstatným jménem, k němuž se vztahuje.

Příklady:

  • Lidé trpící chřipkou by toto onemocnění rozhodně neměli přecházet. (přívlastek těsný)
  • Mluvnice Josefa Dobrovského, napsaná na samém počátku minulého století, podává hlubší popis jazykového systému než mluvnice napsané koncem padesátých let. (přívlastek volný)

(U druhé zmíněné věty by se o přívlastek těsný jednalo v případě, že by pan Dobrovský napsal během let několik mluvnicí, a časový údaj by tedy vymezoval, o jakou mluvnici se to vlastně jednalo.)

Příklad z praxe

Na jedné větě, se kterou jsem se nedávno setkal, bych chtěl ukázat, že správné určení jednotlivých typů rozvitých přívlastků opravdu není jen tak. (Větu jsem lehce upravil.)

Původní podoba:

  • Více než třetina dotací, poskytnutých v rámci Programu Panel, je využívána klienty, čerpajícími úvěr od naší banky.

V této podobě jsou oba přívlastky pravopisně určeny jako přívlastky volné (nerestriktivní). Ale je to tak doopravdy? Vyzkoušíme to:-)

  • Více než třetina dotací je čerpána klienty.

Asi sami cítíte, že to není úplně ono. Oba rozvité přívlastky jsou pro plný význam věty nezbytné. Správná podoba by tedy měla být:

  • Více než třetina dotací poskytnutých v rámci Programu Panel je využívána klienty čerpajícími úvěr od naší banky.

Pokud bychom chtěli dlouhatánskou větu trochu opticky rozdělit, můžeme jeden z rozvitých přívlastků nahradit vedlejší větou:

  • Více než třetina dotací poskytnutých v rámci Programu Panel je využívána klienty, kteří čerpají úvěr od naší banky.

Na první pohled (a u někoho možná i na druhý) se jedná o naprostou malichernost. V písemném projevu se ale s těmito jazykovými jevy a rozhodnutími ohledně interpunkce, která s nimi souvisí, setkáváme poměrně často. A nezřídka mají tato rozhodnutí přímý dopad na srozumitelnost našeho vyjádření.

Některé příklady vět byly převzaty z publikace Příruční mluvnice češtiny.

Dnešní češtinářské zastavení se týká oříšku, který asi většinu čtenářů zas tolik trápit nemusí – je to spíš klasická korektorská specialita. Název některých firem se totiž v oficiální podobě píše s malým počátečním písmenem. Jak s tím naložit v češtině? Zeptal jsem se jazykové poradny…

Nevím pořádně, čím je to způsobeno, ale řada (mám pocit, že především německých, ale už i několik českých) firem si pro svůj oficiální název zvolila malé počáteční písmeno. Z těch známějších je to třeba adidas, experti na IT asi budou znát visionapp a podobně.

Uvažoval jsem o tom, do jaké míry je potřeba tuto oficiální podobu v běžných textech respektovat. Nevím, jak vám, ale mně se věty typu:

  • Koupil jsem si boty adidas.
  • Začali jsme spolupracovat s firmou visionapp.

prostě moc nelíbí.

Vyjádření jazykové poradny

Se svými úvahami jsem se obrátil na jazykovou poradnu ÚJČ a od paní Černé jsem dostal následující odpověď:

Vážený pane Behúne,

pravopis velkých počátečních písmen patří k nejobtížnějším pravopisným oblastem. Máte pravdu, že se v názvech společností a firem poměrně často setkáváme s různými záměrnými odchylkami od doporučených pravopisných zásad (adidas, eBanka). Autoři si patrně ani nepřipouštějí, jaké problémy mohou odchylně řešená pojmenování působit v uživatelské praxi.

Z jazykového hlediska doporučujeme chovat se v běžných textech k takovýmto názvům stejně, jako kdyby byly psány podle doporučených pravopisných zásad (společnost Visionapp, firma Adidas); v textech právních však respektujeme způsob zápisu v obchodním rejstříku.

Přijde mi to jako rozumné doporučení. V běžných textech lze tedy vycházet z našich pravopisných pravidel, v textech právních z oficiální podoby.

Zahrajte si na korektory…

11. 9. 2007 v 20.36

… na rozjezd mám pro vás jednu lahůdku. Před chvilkou jsem náhodou zabrousil na portál Take it a okamžitě mě upoutal olbřímí banner uprostřed stránky. Nedá mi to, abych se s vámi nepodělil.

banner-take-it1.PNG

Tak co, najdete tři chyby? :-)

UPDATE: Potvrzuji to, co už bylo uvedeno v příspěvcích – banner byl opraven. Pokud bych byl hnidopich, ještě bych odstranil mezeru před třemi tečkami (chybějící otazník by se s trochou dobré vůle dal považovat za grafickou licenci vzhledem k použití loga Týden.cz), ale budiž. A ani to nebolelo…

Desetinné třídění jednotlivých částí textu je běžnou součástí (nejen) odborných textů. K jeho správné podobě se vyjadřuje norma ČSN 01 6910, typografické příručky a teď už i Zápisník šíleného korektora :-)

Lidi dělíme různě. Já například, řekl kat, je dělím na hlavy a trupy.

Podobná zásada, jaká je vyjádřena ve staré anekdotě uvedené výše, platí i v případě prakticky veškerých textů. I jejich členění je možné pojmout různě. Obecně vzato, v odborné literatuře se s úspěchem využívá označování jednotlivých částí textu údaji složenými z arabských číslic členěných tečkami.

To je to známé:

1 Co vám nabízíme
1.1 Korektury
1.1.1 České
1.1.1.1 Gramatické
1.1.1.2 Stylistické
1.1.2 Cizojazyčné
1.2 Copywriting
atd. atd.

Jaké zásady platí

  • jednotlivé číslice se rozdělují tečkami bez mezer
  • za poslední číslici se neklade tečka (píšeme tedy 1.1, 1.1.2, nikoli 1.1., 1.1.2.)
  • číslování může začínat i nulou (např. úvod)

Co se týče začátku textu po číselném údaji, norma doporučuje psát text od jednotné svislice se zřetelem k nejdelšímu číselnému označení. Kniha Praktická typografie to rovněž uvádí jako jednu z možností.

Jako správnou však udává i variantu bez jednotné svislice pro psaní textu (viz modelový výčet s korekturou a copywritingem).

ciselne_oznacovani.PNG

Číslovaný výčet podle zásad normy ČSN 01 6910

Co nového obsahuje revidovaná verze normy o úpravě písemností? Co zůstalo při starém? Kde se norma rozchází s Pravidly českého pravopisu a s typografickými zásadami? Žádný obsáhlý rozbor těchto témat jsem si pro vás zatím nepřipravil. Ale budu pracovat na tom, aby se to změnilo.

Po dlouhé době jsem překonal svůj odpor k normě ČSN 01 6910 (Úprava písemností zpracovaných textovými editory) a na stránkách Českého normalizačního institutu jsem si objednal její aktualizovanou verzi z dubna tohoto roku.

Rozporů ubylo, ale úplně nezmizely

Slyšel jsem, že norma prošla důkladnou revizí – a zdá se, že v řadě ohledů je to pravda. KONEČNĚ například bylo v normě zakotveno, že rozsahy se píšou s pomlčkou bez mezer. To jsou takové drobné korektorské radosti.

Některé kontroverznosti zůstaly zachovány – viz psaní hodin s dvojtečkami místo tečkami (10:30 místo 10.30) nebo psaní poměrů s dvojtečkou bez mezer (poměr 2:3 místo 2 : 3, jak uvádí např. Praktická typografie). Nezbývá tedy než doufat, že někdy v budoucnu se všechny autority sjednotí a korektoři budou mít zase klidnější spánek.

O tom jsem ale vlastně ani tolik psát nechtěl. Protože norma kromě několika málo sporných momentů obsahuje i řadu užitečných informací, pokusím se (nechci raději slibovat) zprostředkovat vám některé z uvedených doporučení/norem na stránkách Zápisníku. Brousím si zuby třeba na psaní výčtů, číslovaných obsahů apod. Ještě mě ale čeká důkladné samostudium.

Nepředpokládám sice, že bychom před nutností skloňovat uvedená jména stáli každý den, ale přesto jsem se odhodlal sepsat na toto téma samostatný, byť krátký, příspěvek.

Se skloňováním cizích vlastních jmen bývá legrace – kdo se někdy pokoušel popasovat se skloňováním takového Jacquesa Cousteaua, dá mi zřejmě za pravdu.

Specifickou skupinou cizích vlastních jmen jsou jména slovanského původu, která jsou v originálu adjektivy. Patří sem třeba již zmiňovaný Bukowski, Grabowski, ale také Slowacki nebo Krasicki.

O panu Grabowski, Grabowskim, Grabowském…

Příruční mluvnice češtiny (str. 273, konec paragrafu 431) uvádí, že slovanská adjektivní jména mají při skloňování adjektivní tvary i v češtině.

Skloňujeme tedy:

  • 1. p. Bukowski, Grabowski, Slowacki
  • 2. p. Bukowského, Grabowského, Slowackého
  • 3. p. Bukowskému, Grabowskému, Slowackému
  • atd.

Jenom doplním, že stejná zásada platí i v případě „adjektivních“ vlastních jmen ruského původu zakončených na -j. Skloňujeme tedy Ruckoj – Ruckého, Ruckému, Tolstoj – Tolstého, Tolstému.

Po dlouhé době jsem znovu zavítal na stránky jazykové poradny ÚJČ AV ČR a narazil jsem na několik nových, většinou velmi užitečných, příspěvků. O postřehy k několika z nich bych se s vámi rád podělil.

Celá řada nových hesel je zaměřena na formální stránku úpravy písemností, a většinou tedy vycházejí ze státních norem. Najdete tu poučení k psaní adres, podpisů, výčtů apod.

Problémy s normami

Můj skromný názor je, že právě použití státních norem (např. ČSN 01 6910 Úprava písemností zpracovaných textovými editory) jako autority pro vytváření typografických pouček je poněkud problematické.

Několikrát jsem už zaregistroval, že tyto normy neodpovídají všeobecně uznávaným a používaným typografickým pravidlům. Jedná se např. o psaní rozsahů – typografická pravidla doporučují pomlčku bez mezer, ČSN pomlčku s mezerami.

Typografická názorová pluralita

Využitím ČSN jako typografické autority logicky dochází k „rozmělnění“ typografických pravidel – čas už se např. nezapisuje pouze ve tvaru 10.00, ale také 10:00, datum je možné psát i bez mezer (06.06.2007) apod.

Abyste mi správně rozuměli. Nejsem zastáncem nelítostných a svazujících pravopisných pravidel (jsem rád, že existují dubleta atd.) a zároveň chápu, že jazyk se vyvíjí a je potřeba na to reagovat.

Ale u typografie je to podle mě jinak. Pro grafiky a korektory je lepší, když pro konkrétní jev (zápis času, rozsahu apod.) je jedno dané řešení, a nedochází tedy ke zbytečným diskuzím a sporům. Nevím tedy, zda ÚJČ v tomto případě vykročil správným směrem.

Kontroverzní momenty

Jak už jsem zmínil v úvodu, řadu hesel považuji skutečně za užitečná, zejména pro toho, kdo tvoří oficiální dokumenty. Přesto jsem si všiml několika bodů, se kterými se (aspoň zatím) nedokážu ztotožnit:

  • Oddělení PSČ od dodací pošty dvěma mezerami, heslo adresy (např. 120 00 Praha 2) – kniha Praktická typografie (Kočička, Blažek) uvádí, že z typografického hlediska to „není optimální“ a doporučuje v sazbě vložit za normální mezeru ještě mezeru zúženou. Při běžném používání, kdy není praktické vždy vkládat ještě zúženou mezeru, bych se osobně přikláněl k jedné mezeře.
  • Zápis časových údajů – 10.00 i 10:00, heslo časové údaje – PČP, Praktická typografie a další významné zdroje úvádějí jako jediný způsob zápisu variantu s tečkou (tedy např. 10.00) – osobně si nejsem jist, proč by se na tom něco mělo měnit.
  • Zápis data, heslo psaní kalendářních dat – jazyková poradna na základě ČSN 01 6910 „připouští“ i dvoumístný způsob zápisu bez mezer (např. 06.08.2007) – chápu, že se technických důvodů to někdy může být potřeba, ale pro běžné použití mi (a zřejmě nejen mně – viz např. znovu knihu Praktická typografie) tento zápis přijde přinejmenším zbytečný.
  • Psaní rozsahů, hesla psaní kalendářních dat a pomlčka a spojovník – u víceslovných rozsahů ÚJČ doporučuje psát pomlčku s mezerami (např. trasa Praha – Hradec Králové, naproti tomu trasa Praha–Brno). Chápu estetický význam tohoto doporučení, ale z hlediska praktického se mi to jeví jako značně neštastné. Např. u zeměpisných názvů je pomlčka s mezerami vyhrazena pro bližší určení třeba městské části (Ostrava – Poruba, Praha – Nové Město). Ve chvíli, kdy se pomlčka s mezerami začne používat i pro rozsah (tedy pro udávání trasy), budou vznikat zbytečné zmatky (viz např. již zmíněná Praha – Nové Město – je to městská čtvrť, nebo trasa vlaku?).

Je mimochodem zajímavé, že v souvislosti s posledním bodem (psaní rozsahů) jazyková poradna doslova píše: „Pokud se však pomlčka objeví mezi výrazy víceslovnými, doporučujeme (na rozdíl od typografů) mezery vkládat…“ Opravdu si nejsem jist, zda je to ideální postup.

Naprosto chápu, že ani typografická pravidla nejsou neměnná, a nejsem natolik konzervativní, abych nebyl ochoten je přijmout. Přesto se ale (aspoň zatím) budu držet těch starých, osvědčených a doposud platných.

Perličky z korektorské praxe

18. 6. 2007 v 16.17

Už nějakou dobu si ukládám nejpovedenější překlepy a nejoriginálnější formulace, s nimiž se setkávám při svém korektorském snažení. Často nejsou ovocem nedostatečné znalosti jazyka českého, ale prostě dílem náhody či kouskem tiskařského šotka. Ačkoli z nich nepramení nějaké zvláštní ponaučení, rozhodl jsem se dát některé z nich k lepšímu.

Autory jednotlivých příspěvků samozřejmě neuvádím a v některých případech lehce pozměňuji formulace, aby je ani detektivním pátráním nebylo možné vystopovat:-) Snad tedy nikoho neurazím. A pokud ano, věřím, že mi jednou bude odpuštěno.

Nuže, tady jsou vítězové:

  • [název firmy] – dvě slova, která změnila můj život o 360 °C.
  • Jednou z fotbalových legend je i Argentinec Diego Madona.
  • Pokud si nebudete jisti, zda můžete požít například kalkulačku, zeptejte se před zahájením zkoušky pedagoga.
  • Čokolády s oříšky patří mezi nejpreferovanější oříškové čokolády.
  • Poškození autolaku a boulí na vozidle provádíme přímo na místě, rychle, bezpečně, čistě a spolehlivě.
  • Díky naší analýze rodinného hospodaření získáte příležitost projíst své finance.
  • Ideální příležitostí k vybití dětí je orientační běh.

Poměrně morbidní větou o dětech bych dnešní přehled zakončil. Až se v naší pokladnici znovu nashromáždí nějaké češtinářské perly, dám vědět.

… a pak si třeba objednejte Proofreading korektury. Ano, dnešní příspěvek chci věnovat subjektivně zabarvenému, politicky nekorektnímu a především naprosto zbytečnému nářku nad jedním z nejrozšířenějších způsobů moderního týrání českého jazyka.

Byli jste celý život zvyklí chodit třeba v botách Puma (nebo Baťa), jezdit automobilem Škoda a v létě se mazat opalovacími krémy Nivea? Tak na to hezky rychle zapomeňte. Pokud chcete být „in“, začnete chodit v Puma botách, jezdit ve Škoda autě a patlat se Nivea krémem. Nebo ještě lépe, Nivea Krémem. Tam totiž směřuje vývoj naší drahé mateřštiny.

Nedokážu přesně říct, co stojí za nápadem cpát názvy značek před obecná označení produktů, ale s největší pravděpodobností to můžeme zase svést na onu nebohou angličtinu. Respektive, ne snad na samotnou angličtinu, ale spíš na zvyk otrocky přenášet anglický pravopis a skladbu do češtiny.

Když se v angličtině řekne např. „Dove products“, je všechno v pořádku. Když se v češtině řekne „Dove produkty“, zmocňuje se mě lehká nevolnost (a předpokládám, že v tom nejsem sám).

Nedávno jsem se setkal s další perličkou, a to jsou „O2 Prodejny“. A já se ptám, PROČ?! Proč to nemohou být prostě „prodejny O2“? A proč se tam píše velké P? To opravdu musíme být tak světoví?

Dobře vím, že (jako už tolikrát) nejsem první, kdo se nad touto záležitostí pohoršuje, a že tento příspěvek rozhodně nepovede ke změně. Byl bych ale navýsost šťasten, kdyby se tyto obraty – alespoň za mého života – nestaly standardem.

(Anebo jsem možná úplně mimo a tento způsob vyjadřování má své logické opodstatnění. Pokud tomu tak je, prosím, nakopněte mě, ať se konečně proberu… :-) )

Zcela po právu mi můžete vyčinit, že tímto příspěvkem objevuji nový kontinent – jmenovitě Ameriku (použiju-li upravený citát ze semináře Divadla Járy Cimrmana). O výslovnosti cizích zkratek se mluví už dlouho a konkrétně DVD se stalo předmětem mnoha vášnivých polemik. Přesto si alespoň krátký komentář k tomuto fenoménu neodpustím.

Tedy, ne že bych dokázal pronést nějaké slovo do pranice a na základě nevyvratitelných lingvistických argumentů prokázat, že jedna či druhá výslovnost je chybná. Spíš jsem se jako mnoho jiných zamýšlel nad tím, proč se vlastně DVD tak výrazně vymyká výslovnosti podobných zkratek.

Příbuzné CD asi málokdo vysloví jako „sý dý“ a u dalších termínů je situace obdobná – viz LCD (el cé dé),
wi-fi, hi-fi a spol. Přesto se dle mého pozorování v češtině spíš uhnízdila výslovnost „dývýdý, dývýdýčko“ a mám podezření, že kdybych se zvlášť ve společnosti teenagerů zmínil o „dévédéčku“, okamžitě by si mě zaškatulkovali jako prehistorického negramota.

V jedné diskuzi jsem se setkal s názorem, že příčinou může být stále sílící vliv angličtiny – že za tu dobu, která uběhla mezi nástupem CD a DVD, se její dopad na češtinu výrazně zintenzivnil. Nu což, možné to určitě je…

Zajímavé je, že podobná „nesystematičnost“ panuje i v jiných oblastech. Vezměte si třeba názvy společností AMD (česká výslovnost „á em dé“) versus IBM (ponechána původní výslovnost „aj bý em“). Anebo můžeme zabrousit na sportovní kolbiště – napadlo vás někdy, proč se NHL vyslovuje většinou jako „en há el“, ale basketbalová NBA jako „en bý ej“?

Ale abych nezapomněl, s čím jsem vlastně začal – chováte větší sympatie k dévédéčkům, nebo k dývýdýčkům? Nebo je vám to „ganz egal“? :-)

Status, nebo statut?

12. 4. 2007 v 21.46

Jednou z relativně častých chyb, s nimiž se při korekturách setkávám, je nesprávné používání výrazů status a statut. Ačkoli jsou tyto termíny velmi podobné, mají rozdílný význam.

Zřejmě nejčastější variantou této chybky je eliminace nebohého statusu a jeho nahrazování výrazem statut. Možná je to tím, že řadě pisatelů zní „statut“ o něco libozvučněji (výraz „status“ i mně samotnému trochu připomíná slova typu „santus“). Nic to ale nemění na tom, že oba termíny mají přesně definovaný význam, který je záhodno respektovat.

Status

Výraz status (základní skloňování: statusu, statusem…, odvozené přídavné jméno: statusový) označuje obecně stav věcí či osob, postavení, pozici člověka či organizace v právním nebo sociálním ohledu.

Výjimku ve skloňování představuje spojení status quo (nynější stav), který se skloňuje „krátce“: bez statu quo, se statem quo atd.

Příklady použití:

  • Výhodou našeho kurzu je, že vám zůstane zachován status studenta.
  • statusu Kosova se vedly bouřlivé debaty.

Statut

Slovo statut (skloňování: statutu, statutem…, příd. jméno statutární) znamená výlučně „stanovy, pravidla, předpisy pro zřízení a jednání nějaké instituce“ (Slovník cizích slov).

Příklady použití:

  • Tato listina je statutem zřizované organizace.
  • Ve statutu fondu jsou uvedeny podrobnosti o činnosti fondu a jeho organizaci.
  • Statutární město Opava vyhlásilo výběrové řízení.

Na stejné téma…

Rozbor „kauzy“ status/statut najdete i na stránkách ÚJČ AV ČR, v sekci Dotaz týdne (dotaz 11/2007).

Nová kniha od šílených korektorů

Pište správně českyChcete umět dobře psát, ale tradiční učebnice vám přijdou nezáživné? Vydavatelství Zoner Press vydalo novou, rozšířenou verzi naší knihy Pište správně česky – poradna šílených korektorů. A vy ji teď můžete získat se slevou.

Akvizice, o tvar více

2. 4. 2007 v 9.54

Březen není jen měsícem knihy, internetu a daňových přiznání, ale také měsícem výročních zpráv. Vzhledem k tomu, že jsem řadu zpráv měl tu čest korigovat, zhusta jsem se setkával s mnohokráte skloňovaným výrazem akvizice.

Význam termínu akvizice, tak jak je používán ve světě byznysu, je známý – jde o to, že jedna společnost spolkne (čti: koupí nebo jiným způsobem ovládne) společnost druhou, která disponuje zajímavým know-how nebo zajímavým okruhem zákazníků.

Pokud se akvizice povede, je potřeba o tom podat zprávu. V odosobněném žargonu výročních zpráv, v němž se to hemží obraty typu provedení opatření pro zabezpečení rozšiřování, se tak zpravidla činí například tímto způsobem:

  • Úspěšně proběhla akvizice společnosti ABC společností XYZ.

Což nemusí být vždy ideální. Průměrnému čtenáři totiž může chvíli trvat, než identifikuje, kdo koho vlastně „spolknul“.

Lepší by proto občas bylo vyjádření ve smyslu:

  • Naše firma úspěšně [něco] společnost ABC.

Co doplnit do hranatých závorek? Jedním řešením je třeba obrat „provést akvizici“, který se poměrně často používá.

Plnohodnotné sloveso pro akvizici

Kupodivu mnohem méně rozšířeným řešením je plnohodnotné sloveso příbuzné se slovem akvizice, které uvádí Slovník cizích slov. To sloveso zní:

AKVÍROVAT

Tedy například:

  • Naše firma úspěšně akvírovala společnost ABC.

Toto možná trochu exoticky znějící sloveso může být elegantním řešením v případech, kdy je cílem popsat provedenou akvizici srozumitelným způsobem.

Až tedy budete psát svou příští výroční zprávu, věřím, že se vám výraz akvírovat bude hodit :-)

Máte problémy se svou mateřštinou? Činí vám potíže správně se rozhodnout mezi velkými a malými písmeny? Nedokážete určit rozdíl mezi uvozovkami a palci? To vůbec nevadí! Přes to přese všechno se z vás může stát úspěšný reklamní autor. Nevěříte?

Při čtení článku na jednom z nejnavštěvo­vanějších zpravodajských serverů mi padl zrak na skutečně vydařenou reklamu. Pokud jste s ní dosud neměli tu čest (jako že už jste zřejmě měli), věřím, že vezmete zavděk alespoň amatérským screenshotem.

Screenshot - Zelená karta

Líbí? :-)

Jazykový koutek Čeština pod lupou se těší ze svého stého přírůstku. A protože jsme s mým bratrem, spolupachatelem Češtiny, tento milník dlouho vyhlíželi (dobrých několik týdnů), nemohu si odpustit alespoň krátkou zmínku i v Zápisníku.

Čeština pod lupou se stala nástupcem jazykového koutku na našich předchozích stránkách. Předčila jej nejen počtem hesel, který je v tuto chvíli už několikanásobně vyšší, ale také přece jen propracovanějším „uživatelským prostředím“ (za něž ještě jednou mnohokrát děkuji Víťovi Dlouhému a Michalu Tuláčkovi, kteří mé šílené nápady úspěšně realizovali a ani mě nezabili, za což jim dodnes patří můj nelíčený obdiv).

Dosavadní vývoj Češtiny a její nepochybně světlé zítřky

Protože rozvoj Češtiny je přímo závislý na množství volného času jejích tvůrců, bylo od začátku jasné, že po prvotní vlně grafomanského nadšení, jež se vyznačovalo přidáváním několika hesel každý den, přijdou i „hubenější léta“. Přesto Čeština neumřela a nakonec slavně dokráčela k oné očekávané první stovce.

Mám radost z toho, že si na jednotlivé příspěvky Češtiny nachází cestu poměrně velké množství lidí z vyhledávačů. Často do vyhledávání zadávají dvě varianty určitého slova, mezi nimiž se rozhodují, případně zadají pouze tvar chybný a jsou nepochybně velmi potěšeni, když zjistí, že se inkriminované slovo píše úplně jinak. :-)

Trochu to naznačuje směr, kterým by se Čeština měla dál ubírat. Nechtěl jsem, aby to bylo školometské plkání o jemných nuancích češtiny (ano, správně, třeba takové, jakým se vyznačuje můj Zápisník:-)), ale spíš praktická on-line příručka, která čtenáři dychtícímu po korektním písemném projevu umožní rychle a snadno najít to, co potřebuje – ať už přímo z vyhledávačů, nebo pomocí indexu či interního vyhledávání.

Podpořte Češtinu šťouravými dotazy

Aby mohla Čeština plnit svou úlohu, musí odpovídat na otázky, které čtenáře opravdu zajímají. Studnice možných námětů je samozřejmě skoro nevyčerpatelná, ale právě proto bychom se chtěli v první řadě zaměřit na témata, která budou mít pro uživatele nějakou praktickou hodnotu.

Předpokládám, že většina z vás má na starosti poněkud důležitější věci než řešit, co by se mělo objevit v Češtině pod lupou. Ale pokud by vás kdykoli napadl nějaký jazykový oříšek, se kterým si lámete hlavu, stačí zadat nějaké související heslo do vyhledávání na těchto stránkách.

Buď zjistíte, že už je tato otázka v Češtině vyřešena, anebo my zjistíme, že se po tomto tématu někdo pídil, a pokusíme se příslušné heslo zpracovat. Případně to jistí mail nebo podčlánkové diskuze.

Závěrem mnohokráte děkuji všem čtenářům Češtiny i Zápisníku za přízeň i za praktické podněty a upozornění, díky nimž se daří na těchto stránkách průběžně vychytávat alespoň ty nejvypasenější mouchy.

Nedávno jsem dostal zajímavý dotaz, jaká je správná podoba 3. a 6. pádu j. č. u kombinace jména a příjmení v mužském rodu. Tedy zda se říká „k panu Karlu Vonáskovi“ nebo „k panu Karlovi Vonáskovi“. Odpověď vyštrachanou z jazykových příruček najdete v tomto příspěvku.

Obecně se dá říct, že u životných jmen mužského rodu se vyskytují dvojí koncovky – u tvrdých vzorů je to -ovi a -u (pánovi, pánu), u vzorů měkkých -ovi a -i (mužovi, muži).

Výraz pan, který se používá k označení či oslovení muže ve spojení se jménem nebo jiným označením (pan Novák, pan učitel), má ve 3. a 6. pádě pouze jednu koncovku, a sice -u (panu Novákovi, panu učiteli).

A jak je to se jménem a příjmením? U příjmení se ve 3. a 6. pádu zásadně používá koncovka -ovi (panu Novákovi, Horákovi) – samozřejmě tam, kde příjmení nemá např. adjektivní koncovku (Černý, Janovský).

Je-li ale toto příjmení kombinováno se jménem jiným, je snaha vyhnout se opakování „dlouhé koncovky“. Proto se u předcházejících jmen používá zásadně kratší varianta – píše se tedy o Karlu Hynku Máchovi nebo o Josefu Kajetánu Tylovi, nikoli o Karlovi Hynkovi Máchovi nebo Josefovi Kajetánovi Tylovi.

U již zmíněných adjektivních příjmení si můžeme vybrat – lze psát o Josefu Černém, ale i o Josefovi Černém (i když mně osobně se i v těchto případech spíš zamlouvá první varianta. To ale nemusíte brát nikterak vážně). :-)

V každém případě platí, že u spojení jména a příjmení volíme tvary dvou inkriminovaných pádů tak, aby se pokud možno neopakovaly dvě dlouhé koncovky -ovi za sebou.

Příklady:

  • Musím se objednat k panu doktoru Štěpánkovi.
  • Přečetl jsem si zajímavý článek o Karlu Krylovi.

Zdroje:

Tří- a šestidenní kurzy

21. 1. 2007 v 15.24

Dnes jsem si všiml dalšího billboardu, který mi dal impuls k napsání příspěvku do Zápisníku. (Jak je ta reklama inspirativní!) :-) Stálo na něm něco ve smyslu: Nabízíme 3 a 6 denní individuální kurzy. Poznáte, co by se v této větě dalo a mělo zlepšit?

Především bych rád ocenil, že tvůrce billboardu nepoužil také poměrně rozšířenou variantu nabízíme 3 a 6-ti denní kurzy, která většinu lidí s blízkým vztahem k češtině uvádí do stavu zoufalství kombinovaného s nepříčetností.

Leč nad použitou variantou také nelze úplně zaplesat. Vytváří-li totiž číslovka s počítaným předmětem dohromady přídavné jméno, je nutné psát toto adjektivum dohromady (tedy např. 18letý, 20kilometrový, ale také 3denní a 6denní).

Někdy však není praktické vypisovat všechna (v tomto případě obě) přídavná jména celá – tedy nabízíme 3denní a 6denní kurzy, případně nabízíme třídenní a šestidenní kurzy.

V tomto případě si vypomůžeme spojovníkem, kterým jeden z počítaných předmětů nahradíme. Napíšeme tedy:

  • Nabízíme 3- a 6denní kurzy.
  • Nabízíme tří- a šestidenní kurzy.

Další příklady:

  • Můžete si u nás koupit 5-, 20- i 50litrový sud. (případně pěti-, dvaceti- i padesátilitrový)
  • Ubytování je zajištěno ve dvou- a čtyřlůžkových pokojích. (případně 2- a 4lůžkových)
  • Na cyklisty čeká řada tří- až pětikilometrových stoupání. (případně 3- až 5kilometrových)

Na Bleskově.cz vyšel tuto neděli zajímavý test, v němž si můžete vyzkoušet, jak si rozumíte se svou mateřštinou.

Test se zaměřuje zejména na nenáviděné chytáky, takže se u některých otázek možná lehce zapotíte. Já jsem se nechal nachytat na švestkách při skloňování názvu obce Odolena Voda.

Za upozornění tímto vřele děkuji Víťovi Dlouhému.

Zásada týkající se psaní čárek před zkratkami jako atd. či apod. není všeobecně příliš známá, takže jejich používání či nepoužívání často záleží spíše na jazykovém a grafickém cítění pisatele. Přesto i tato interpunkční otázka je podchycena vcelku logickým pravidlem.

Poměrně často se můžeme setkat s větami typu: Prodáváme jablka, hrušky, švestky, apod. Nebo: Na našich stránkách najdete vtipná videa, tapety, melodie pro mobilní telefony, atd. Má se v těchto případech čárka psát, nebo ne?

Vladimír Staněk ve své příručce Jak psát správně čárky (Fortuna, 1997) uvádí následující zásadu:

Pokud zkratky atd. či apod. naznačují pokračování několikanásobného větného členu (což je většina případů), čárku před nimi nepíšeme. Správně je tedy:

  • Prodáváme jablka, hrušky, švestky apod.
  • Na našich stránkách najdete vtipná videa, tapety, melodie pro mobilní telefony atd.

Naproti tomu, předchází-li zkratce apod. či atd. vedlejší věta, čárku před těmito zkratkami psát budeme. Může se jednat například o následující věty:

  • Prodáváme jablka, hrušky, dále švestky, které jsou tentokrát mimořádně chutné, apod.
  • Na našich stránkách najdete vtipná videa, tapety, ale také melodie, z nichž si určitě vyberou příznivci všech hudebních žánrů, atd.

Nová kniha od šílených korektorů

Pište správně českyChcete umět dobře psát, ale tradiční učebnice vám přijdou nezáživné? Vydavatelství Zoner Press vydalo novou, rozšířenou verzi naší knihy Pište správně česky – poradna šílených korektorů. A vy ji teď můžete získat se slevou.

V podstatě náhodou jsem narazil na docela zajímavý jazykový koutek skrývající se na stránkách Klubu kamarádu Kapitána Kida.

Jazzykový koutek tety Alice tvoří deset krátkých článků zaměřených na nešvary či šedé oblasti v soudobé češtině.

Jedná se například o postupné vymírání zájmena svůj, „dvojité skloňování“ (méně poruchovější apod.) či o metamorfózu významu slova přehršle.

Movitý, nebo mohovitý člověk?

Jednou z otázek, kterým se teta Alice věnovala, je používání slova movitý. Jeho základní význam je jasný – jedná se o označení něčeho, co může být přemisťováno (např. movitý majetek).

Slovo movitý se ale používá také ve spojeních typu movitý člověk. Tady už se samozřejmě nejedná o přenosnost dotyčného, alébrž o jeho zazobanost. Tedy movitý rovná se zámožný.

Podle tety Alice (i dalších milovníků jazyka českého) je to ale špatně. Správné označení pro zámožného člověka by mělo být mohovitý.

Anžto jsem se o tuto otázku zatím nikdy nezajímal (přiznávám, že coby nefalšovaný ignorant jsem slovo „mohovitý“ ani neznal), podnikl jsem další výzkum.

Kromě jiného jsem našel i článek p. Tomáše Lhoty, který se použití slova „movitý“ ve významu „zámožný“ zastává. Uvádí, že už slavní lingvisté Josef Jungmann a Jan Gebauer toto slovo ve zmíněném významu objevili i ve staré češtině.

Co na to slovníky

Jelikož díla těchto dvou lingvistů v mé knihovně žel chybí, nemohl jsem tento údaj ověřit (ač samozřejmě nemám důvod p. Lhotovi nevěřit). Proto jsem se alespoň podíval, co o mo(ho)vitosti říkají soudobé či lehce historické slovníky.

Slovník spisovné češtiny taktně mlčí. U slova movitý uvádí jako jediný význam onu přemístitelnost a slovo mohovitý zapírá úplně.

Slovník spisovného jazyka českého je trochu sdílnější. U výrazu movitý je jako druhý význam uvedeno zámožný, mohovitý, ačkoli u tohoto významu září hvězdička signalizující, že se jedná spíše o řídce používaný význam.

Na druhou stranu, u slova mohovitý, definovaného jako majetný, zámožný, bohatý, je uvedeno, že se jedná o výraz poněkud zastaralý.

Suma sumárum, v současné době se zdá, že slovo mohovitý pomalu vymírá (ačkoli se ho určitě někteří budou snažit udržet při životě) a naopak že je čím dál obvyklejší onen druhý význam slova movitý. Jak se s tím nakonec čeština popere, ukáže čas.

(Dero, nemáš prosím náhodou po ruce ten Jungmannův Slovník česko-německý?) :-)

Zabrousil jsem si takhle navečer do Jyxo Top 500, abych se podíval, zda je mezi nejhledanějšími výrazy nějaký takový, ve kterém se páchají chyby a o kterém by stálo za to napsat. A zjistil jsem poměrně zajímavou věc…

Na pěkném 190. místě skončil v září minulého roku výraz „elektroworld“. Je to poměrně pikantní skutečnost vzhledem k tomu, že žádný internetový obchod Elektroworld neexistuje. E-shop provozovaný společností Electro World s.r.o. se nachází na adrese Electroworld.cz.

Výraz Electroworld se ale zahanbeně skrývá někde hluboko v poli poražených. Zajímavé je porovnat počet vyhledávání těchto dvou slov ve fulltextu Seznamu. Zatímco Elektroworld se může pochlubit denní návštěvností blížící se 4000, Electroworld se musí spokojit s necelou čtvrtinou tohoto počtu.

Z jazykového hlediska je všechno jasné…

Ano, logicky vzato by to neměl být problém. World je anglické slovo, takže je pochopitelné, že i u slova electro zůstane zachován anglický pravopis. Jenže takhle uživatelé očividně nepřemýšlejí. Proto Elektroworld nad Electroworldem vítězí.

Společnost samotná to však svým potenciálním klientům nikterak neusnadňuje. Má sice zaregistrovánu i doménu elektroworld.cz, ale pokud byste tipovali, že z ní bude fungovat automatické přesměrování na správnou adresu, šeredně byste se spletli. Prostě je vám jenom sděleno, že jste adresu napsali špatně.

Zajímavé také je, jak k celé kauze staví vyhledávače. Když si výraz elektroworld necháte vyhledat v Googlu, objeví se vám jako první výsledek hledání „správná adresa“, tj. Electroworld.cz. V Seznamu je to jinak. Na Electroworld.cz byste narazili až po velmi usilovném hledání.

Mám pocit, že jde o jeden z mála případů, kdy nesprávná varianta slova v počtu hledání vítězí nad variantou správnou. Další z dokladů toho, že není nad jednoduchá a snadno zapamatovatelná doménová jména. Co třeba takový… Proofreading.cz? ;-)

Uznávám bez mučení, že nadhozená otázka se proslulému „být, či nebýt“ svou důležitostí nemůže rovnat ani vzdáleně. Protože ale slovo e-mail (či email) je jedním z nejpoužívanějších termínů dneška, myslím si, že stojí za to, zamyslet se i nad formou jeho psaní.

Oblast informačních technologií patří mezi obory, které se rozvíjejí tak rychle, že jazykové příručky tak říkajíc „nestíhají kodifikovat“. Má to své výhody. Patří k nim to, že člověk má při psaní do značné míry volnou ruku a není neustále pronásledován tlupou jazykových pouček.

Rozhodně nemám v úmyslu na tom cokoli měnit. Obě varianty, tj. e-mail i email, spolu vcelku spokojeně vycházejí a dle počtu výskytů můžeme říct, že se těší i srovnatelné popularitě.

Tento příspěvek tedy není stanovením dogmatu. Chtěl bych v něm ale vysvětlit, proč já osobně dávám přednost „spojovníkové verzi“ (e-mail), a budu rád, když v diskuzi připojíte svůj pohled na věc.

Proč mám radši e-maily

V zásadě pro to mám tři důvody, které následně blíž rozvedu:

  • 1. Vyjádření slovníků
  • 2. Otázka výslovnosti
  • 3. Terminologická jednotnost

1. Vyjádření slovníků

Přestože, jak už jsem se zmínil, slovníky v oblasti IT poněkud „nestíhají“, e-maily už některé z nich zaznamenaly.

Akademický slovník cizích slov uvádí jako jedinou variantu e-mail. U výrazu email uvádí tři definice, z nichž ale žádná se oblasti elektronické komunikace příliš neblíží.

Podobně je na tom i Slovník neologismů, který rovněž uvádí jako jedinou variantu e-mail.

2. Otázka výslovnosti

Pokud je mi známo, jak v angličtině, tak v češtině platí následující: Spojovník indikuje, že písmeno před spojovníkem se čte jako samostatná slabika (odborník by mě za toto vysvětlení asi lynčoval, ale věřím, že mi rozumíte). :-)

Několik příkladů:

  • T-mobile [tý mobajl], bez spojovníku by to byl asi „tmobajl“
  • T-bone [tý boun]
  • U-rampa [ú rampa, bez spojovníku by to byla „urampa“]

Výslovnost [í mejl] naznačuje, že spojovník v tomto případě má své místo. Pokud by tam nebyl, výslovnost by zřejmě zněla krátce, tj. „imejl“.

Samozřejmě, je tu i určitý „výslovnostní úzus“, takže asi jen naprostý laik by četl email (ve smyslu elektronické pošty) jako „imejl“, nebo dokonce „emajl“. Přesto bych ale výslovnost považoval za další důvod pro používání podoby e-mail.

3. Terminologická jednotnost

Kromě termínu e-mail se s rozvojem internetu rozšířily i další, podobná slova, jako je např. e-banking, e-shop, e-podpis, e-adresa apod. Zvlášť u výrazů odvozených z českých slov (e-adresa, e-podpis) je patrný výrazný příklon ke „spojovníkové verzi“.

Protože mi přijde užitečné psát všechna tato slova jednotně, dávám i u označení elektronické pošty přednost e-mailu před emailem.

A jak to vidíte vy? Budu se těšit na vaše názory.

Při toulkách pražskými ulicemi jsem dnes narazil na slogan „Nejlevnější ceny v okolí“. Nejlevnější ceny? Přišlo mi to jako nesmysl. Snad „nejnižší ceny“, ne? Nemohl jsem se dočkat, až zasednu k počítači a svěřím se s tímto poznatkem čtenářům Zápisníku.

Přišlo mi to jako nejjasnější věc pod sluncem. Slovo levný je ve slovnících definováno jako „stojící málo peněz“ (SSČ). Může tedy být levný rohlík, levné auto, levný byt. Ale cena přece nemůže stát málo peněz! Cena může být nízká, vysoká nebo tak akorát. Ale ne levná.

Zažil jsem však těžké zklamání. Než jsem se totiž pustil do psaní, podíval jsem se do Slovníku spisovné češtiny na heslo levný. Čekal jsem, že tento věrný pomocník můj názor přinejmenším mlčky odsouhlasí, ne-li přímo potvrdí.

Bohužel, vše bylo jinak. Ve slovníku jsem u hesla levný našel jako jeden ze dvou příkladů spojení levná cena (ve významu nízká).

Barbaři, pomyslel jsem si znechuceně. Okamžitě jsem se však chytl posledního stébla. Starý dobrý Slovník spisovného jazyka českého. Tam to určitě bude správně! Horečně jsem zalistoval…

… a skoro jsem cítil, jak se ono poslední stéblo zlomilo a já se potopil do hlubin marnosti. SSJČ svému mladšímu kolegovi zbaběle přitakal a spojení levná cena posvětil jako jazykově správné.

Resumé

Původně to měla být klasická jazykozpytecká filipika – chtěl jsem pomocí průkazných argumentů doložit, že spojení levné či nejlevnější ceny není z logického ani jazykového hlediska nejšťastnější. Z těchto velkolepých plánů žel sešlo. Musím se tedy spokojit s čistě subjektivním konstatováním, že mně osobně se toto spojení příliš nezamlouvá :-)

Časování sloves, která spadají do první slovesné třídy ke vzoru maže (např. psát, kázat, vázat, plakat), je poněkud problematické. Konkrétně se jedná o tvary jako „píši/píšu“, „dokáží/dokážou“ apod. Které varianty jsou správné?

Se zmíněnými tvary jsem se potýkal už delší dobu. Tvary napíši (napíší) mi připadaly nepříjemně knižní, tvary napíšu (napíšou), ač pro mě osobně sympatičtější, zase poněkud hovorové. A zlatá střední cesta samozřejmě neexistuje.

Co na to Slovník spisovné češtiny

Slovník spisovné češtiny mluví poměrně jasně. U sloves jako psát či plakat uvádí jako základní tvar 1. os. j. č. píšu, pláču a pouze jako knižní tvary píši, pláči. U jiných sloves této třídy (mazat, kázat) neuvádí tvary s -i dokonce vůbec.

Podobně je to i s tvary 3. os. mn. č., tedy tvary jako píší/píšou, dokáží/dokážou apod. Konkrétně u slovesa psát je varianta píšou uvedena jako základní, varianta píší pak jako knižní.

Zajímavé je, že už v osmidílném Slovníku spisovného jazyka českého z roku 1989 je např. tvar píši hodnocen jako „poněkud knižní“.

Protože ale tvary jako dokáží či napíši jsou poměrně rozšířené, a v některých případech dokonce rozšířenější než tvary uváděné jako základní, musel jsem poměrně často řešit, zda tyto tvary při korekturách opravovat, nebo ne. Obrátil jsem se proto na osoby povolané:-)

Vyjádření jazykové poradny ÚJČ AV ČR

jazykové poradny, konkrétně od pí Ježdíkové, které tímto na dálku ještě jednou děkuji, jsem dostal odpověď, jež potvrdila vyjádření slovníků.

Tvary jako dokážu/dokážou, napíšu/napíšou jsou hodnoceny jako základní (slohově neutrální), tvary dokáži/dokáží, napíši/napíší jako knižní a zastarávající.

Zároveň jsem byl upozorněn na jednu výjimku, a sice sloveso stonat, kde se zmiňované tvary, jak už nám jazykocit napoví, vyskytují pouze ve své základní variantě, tj. pouze stůňu (stůňou), nikoli stůni (stůní).

Závěr

Knižní tvary samozřejmě nejsou zapovězené. Psát dokáži, dokáží, píši, píší tedy není chybou. Při psaní většiny textů ale bude „progresivnější“ přiklonit se k tvarům základním, tj. dokážu, dokážou, píšu, píšou.

Vymyslet krátký, a přitom poutavý název článku, to dá někdy opravdu zabrat. Snaha zhustit co nejvíce informací do natolik stručného a výstižného výroku, že by nad ním zbledli závistí i ve starověké Lakonii, má někdy žel za následek vznik nežádoucích dvojznačností. Přečtěte si, jak takové perličky vznikají a jak se jich můžeme kulantně zbavit.

Jako příklad jsem vybral dva titulky, které se v posledních týdnech objevily na českých zpravodajských serverech. Přestože věcně mnoho společného nemají, problém je u obou naprosto stejný – nelze rozeznat podmět od předmětu. Jinými slovy, není možné určit, kdo je původcem děje.

Překvapení pod vysokou sítí

První příklad nás zanese do světa sportu:

Srbské volejbalistky zaskočily na MS i Kubánky (Sport.cz, 1. 11. 2006)

A teď prosím zkuste bez dlouhého přemýšlení určit, kdo koho vlastně zaskočil. Zaskočil srbský tým svého soupeře, nebo to bylo naopak?

Pravda, dostat do krátkého titulku vše podstatné, tedy že srbský tým k všeobecnému překvapení udolal kubánské volejbalistky, a zároveň nezplodit žádnou dvojznačnost, to není nic jednoduchého. Přesto se o to můžeme alespoň pokusit. Co třeba takhle:

  • Srbské volejbalistky zaskočily na MS i kubánský tým (tím, že se změní rod předmětu, lze přísudek jednoznačně přiřadit ke správnému podmětu)

Případně úplně přeformulovat:

  • Vítězství srbských volejbalistek nad favoritkami z Kuby

Věřím, že byste vymysleli i další varianty – a pokud budete mít čas a chuť, diskuse pod článkem je vám plně k dispozici. Podívejme se teď ještě na druhý příklad.

České bankovky versus německý pervitin

Druhý novinový titulek ilustruje problematiku dvojznačností možná ještě lépe. Z naleštěných palubovek se přesouváme do drogového podsvětí…

Německé bankovky možná ničí český pervitin (iDnes, 12. 11. 2006)

A znovu – dokázali byste po prvním přečtení okamžitě říct, kdo je původcem děje? Tedy zda český pervitin rozežírá německá platidla, nebo zda naopak německé bankovky jsou natolik nevychované, že uživatelům pervitinu znehodnocují jejich oblíbený český produkt?

Přitom i v tomto případě by stačilo drobně přeformulovat. Třeba takto:

  • Český pervitin znehodnocuje německé bankovky

Jak jsem se zmínil v úvodu, napsat poutavý a výstižný titulek je umění. Přesto stojí za to se při jeho tvorbě zamyslet nad tím, zda skutečně říká to, co má, a zda to říká dostatečně jasně a srozumitelně.


Podrubriky

RSS Zápisníku šíleného korektora

Novinky


Objednávka korektury

Objednávka vám zabere jen pár minut.


Kontakt

Alena Žitníková
Jiskrova 517/4
147 00 Praha 4

azitnikova@proofreading.cz


© 2006–2013 Petr Behún. Všechna práva vyhrazena. Web běží na systému WordPress.
Mapa webu, O webu, Kontakt