Proofreading.cz

Bratr mi přeposlal kouzelnou větu z textu, který korigoval. Není to žel žádná výjimečná záležitost, spíš jeden z mnoha dokladů, jak daleko (čti: hluboko) už se dostala čeština ve sféře, kterou z nedostatku příhodnějších slov nazýváme „státní správou“.

Cituji bez dalšího komentáře:

Díky novele se ohlášení živnosti prokáže před zápisem do rejstříku stejnopisem ohlášení s prokázáním doručení ohlášení živnostenskému úřadu.

A ještě malý bonus. Pro změnu od svého kamaráda jsem obdržel mail, jejž dostal jako odpověď od jisté renomované společnosti, kterou požádal o změnu kontaktních údajů u domény. Znovu uveřejňuji (kromě jména) v plném znění bez úprav:

Vazeny pane XY,

v pripade ze mate aktualizovat dle systemu NIC CZ udaje o vlastnikovi domeny ,jako nezbytny kontakt kam Vam zasilame faktury je emailovi kontakt ,nicmene bohuzel tento kontakt je veden v registru jako neverejny a neni tedy mozne ho u nas v systemu aktualizovat.

Prosim v pripade ze chcete tedy zmenit udaje ktere jsou uvedeny v registru jako neverejne aby jste mi napsal o jake udaje se jedna

Tohle maličké rýpnutí si nedokážu odpustit. Ach jo, něco s tím nedostatkem sebekontroly budu muset dělat…

Jsem korektor. To samo o sobě naznačuje jistou deformaci, která spočívá například v tom, že při cestě MHD (když zrovna nedělám něco užitečnějšího) si na vylepených reklamách všímám spíš jejich jazykové a typografické úrovně než vlastního sdělení. Přesto jsem zjistil, že jsem pořád ještě slabý odvar oproti jiným, mnohem zodpovědnějším jazykovým puristům.

Proč o tom píšu. Jako fotbalový fanda jsem před chvilkou zabrousil na rozhovor s Radkem Bejblem a nad jedním z dotazů jsem se nemohl nepozastavit. Cituji doslova:

Dobry den pane Bejble. Chtel bych Vas poprosit, zda by jste se mohl pri komentovani pokusit alespon trochu mluvit spisovne. Vazne se to neda poslouchat. Dekuji.

Radek kupodivu zareagoval vstřícně a smířlivě, bez invektiv a vulgarismů, což jsem musel ocenit.

Ale přesto mi přijde zvláštní, že člověk, který se tak halasně domáhá spisovnosti v mluveném projevu, nedokáže stvořit čtyři primitivní psané věty bez hrubek (o absenci diakritiky ani nemluvím).

Nemám v úmyslu se strefovat do onoho konkrétního tazatele. Přijde mi ale (a jako korektor bych si za to možná měl vrazit pár facek), že samozvaní strážci češtiny páchají často víc škody než užitku a jako vedlejší efekt ze sebe dělají šašky…

Možná bych to na sebe neměl prozrazovat, ale jsou chvíle, kdy mi čárky dokážou pěkně zamotat hlavu. Existující pravidla (tedy ta, která znám) nedávají jasnou odpověď, a tak je jedinou šancí obrátit se na experty.

Nedávno jsem psal dotaz jazykové poradně ohledně dvou jevů, ve kterých jsem si právě čárkami nebyl zrovna jistý. A protože si myslím, že se s příslušnými jevy nesetkávám jenom já, předkládám lehce upravené otázky a odpovědi k pročtení a k případným komentářům.

1. Od… přes… až po – ve funkci výčtu

Příklad: Nabízíme veškeré služby související se stavbou rodinných domů(,) od vypracování projektové dokumentace(,) přes vybudování inženýrských sítí a položení základní desky(,) až po finální úpravy.

Mají se v této větě psát čárky?

Zkrácená odpověď jazykové porady: Kromě první vyznačené čárky, která na svém místě být může i nemusí, nikoli. Jednotlivé členy spojení jsou propojeny právě spojovacími výrazy (od, přes, až po), a čárky jsou tedy zbytečné.

Takže doporučená varianta:
Nabízíme veškeré služby související se stavbou rodinných domů(,) od vypracování projektové dokumentace přes vybudování inženýrských sítí a položení základní desky až po finální úpravy.

Ať už… nebo

Příklad: Ať už si vyberete dovolenou v tuzemsku(,) nebo v zahraničí, věříme, že si ji užijete.

Stejný dotaz: Má na vyznačeném místě být čárka?

Odpověď jazykové poradny: Ano, má. Jedná se totiž o dvojitý spojovací výraz, podobně jako třeba „ani-ani“, „buď-nebo“, „ať-či“ apod.

(Tuhle záležitost bych asi označil tak trochu za šedou oblast, vzhledem k názoru jiných autorů – třeba p. Staněk v publikaci Jak psát správně čárky např. „buď-nebo“ mezi dvojité spojovací výrazy očividně neřadí, protože za možnou označuje i variantu bez čárek – samozřejmě pokud se nejedná o vylučovací poměr. Každopádně ale „varianta jazykové poradny“ je přinejmenším možná, takže pokud po ní sáhnete, rozhodně neuděláte chybu.)

Doporučená varianta tedy je:
Ať už si vyberete dovolenou v tuzemsku, nebo v zahraničí, věříme, že si ji užijete.

Po delší době předkládám čtenářské obci k veřejné korektuře piditextík z reklamního banneru. Jedná se o upoutávku na poměrně nový snímek V údolí Elah.

Protože jsem čas od času nemilosrdně konfrontován s vlastní korektorskou omylností (jinak řečeno: občas něco zvořu a někdo mi to oprávněně omlátí o hlavu), odvykl jsem si podrobovat pravopisné chyby druhých nějaké sžíravé kritice. Prostě si říkám: Stane se, člověk ledacos přehlédne.

Následující chybky jsou ale poměrně časté, a tak si říkám, že by stálo za to na ně upozornit (autoři banneru odpustí…).

Takže, najdete dva nedostatky?

Ještě jedna pikantnost. Jak jsem zmínil v úvodu, banner propaguje drama V údolí Elah. Protože jsem ale výjimečně neodolal a na banner klikl, mohu konstatovat, že odkaz vede na stránku o žánrově poněkud odlišném snímku Suprhrdina, což je podle všeho jakási parodie na filmy o hrdinech typu Superman, Batman apod. Prostě když se daří…

Původně jsem chtěl tento příspěvek nazvat „Jak správně psát C dur a c moll“, jenže to bych odpověď na inkriminovanou otázku vyžvanil už v nadpise. Takhle jsem vás dokázal udržovat v nepochybném napětí až do úvodní věty článku.

Abych to dlouho neprotahoval… Zjistil jsem zajímavou věc, a sice, že durové stupnice (A dur, D dur, Š dur apod.) se píšou s oním rozlišujícím písmenkem velkým, zatímco stupnice mollové (a moll, d moll apod.) s písmenkem malým.

Hudební znalci a možná i mnozí znalci jazykoví z řad čtenářstva teď pravděpodobně nechápavě kroutí hlavou s nevyslovenou otázkou: „A tys to nevěděl?“ A já musím ke své hanbě jednoznačně odpovědět: „Ano. Ne.“

Zjistil jsem to až ve chvíli, kdy jsem korigoval nějaký materiál propagující Dvořákovu Prahu (podle zdrojů blízkých ministerstvu kultury se jedná o hudební festival) a potřeboval jsem si ověřit, jak je to se zápisem tónin jednotlivých symfonií.

Pokud náhodou nevíte, jaký je vlastně mezi durovou a mollovou stupnicí rozdíl, rád vám poskytnu zcela srozumitelné vysvětlení. Tak aby bylo jasno, dur je stupnice n. tónina vyznačující se velkou tercií nad zákl. tónem a půltóny mezi 3. a 4. a 7. a 8. stupněm, zatímco moll je stupnice n. tónina vyznačující se zejm. malou tercií nad zákl. tónem. (Definice dle Slovníku spisovné češtiny.) Prosté, že?

Kdyby vás zajímaly podrobnosti, odkážu vás na příslušná hesla na Wikipedii. Pro případ, že vám už dnešní dávka hudební nauky stačila, jenom shrnuji, že durové stupnice píšeme s velkým písmenem (C dur), stupnice mollové s malým (c moll).

Pro aktivní uživatele jazyka Shakespearova mohou být pomůckou i anglické ekvivalenty těchto hudebních termínů. (C dur = C major, tedy velké C; c moll = c minor, tedy malé „c“).

Dosti bylo lamentování nad spícím Seznambotem a chlubení se 150% návštěvností. V tomto příspěvku se vracím jako příslovečný švec ke svému kopytu a budu psát o češtině. Konkrétně o mimořádně oblíbeném tématu – psaní čárek před spojkou „a“.

Čárky obecně, a čárky před „a“ zejména, jsou jednou z nejproblema­tičtějších jazykových disciplín. Věnoval jsem se jí už dříve v rámci seriálu Hříchy pro šíleného korektora (v článku Nerovný boj s čárkami) a dnes bych se chtěl trochu specializovat.

Při popisu problematiky čárek před „a“ bych se chtěl zaměřit hlavně na praktické příklady, ze kterých by bylo možné pochopit obecné zákonitosti. Nepředpokládám totiž, že by se většímu počtu čtenářů chtělo učit dlouhé jazykové definice – o které ale stejně nepřijdete, nebojte. Za slabomyslnost některých modelových vět se předem omlouvám, nejsem v tomhle oboru žádný přeborník.

Dvě moudra na úvod

1. Zapomeňte na to, že před „a“ se čárka nikdy nepíše. Přestože z hlediska absolutních čísel zřejmě můžeme říct, že čárka před „a“ se většinou nepíše, případů, kdy je tomu naopak, je víc než dost.

2. Čárka před „a“ se nepíše zejména při spojení větných členů či souřadně spojených vět ve významu slučovacím. V těchto situacích netřeba příliš váhat. V jiných případech je to už trochu složitější – každopádně je potřeba vnímat strukturu věty a význam jednotlivých částí.

• Koupil jsem si nový mobil a notebook.
• Sešli se ve své oblíbené hospůdce a dali si dvě tři piva.

A teď trochu systematičtěji…

Čárka před „a“ – význam slučovací

Jak už jsem se zmínil v moudru číslo dvě, čárka před „a“ se ve významu slučovacím nepíše. Jde o „neutrální“ spojení dvou členů či vět, které jsou z hlediska významu na stejné úrovni. Nejedná se tedy např. o případy, kdy druhý člen je důsledkem prvního, je jeho vystupňováním nebo je s ním v rozporu.

• Prodáváme potraviny a nápoje.
• Rozloučil se a odešel.

Dodatek: Čárka se nepíše ani v případě, že je „a“ spojeno s vytýkacími příslovci či částicemi (a také, a rovněž, a zároveň, a k tomu apod.).

• Přišel on a také jeho dva kamarádi.
• Byl to nadaný a zároveň pilný student.

A proto, a tedy, a tak – význam důsledkový

Je-li druhý člen (či věta) důsledkem toho prvního (té první), píšeme před druhý člen čárku, i když jsou členy spojeny spojkou „a“. Často se v těchto případech uplatňují spojovací výrazy „a proto, a tudíž, a tedy, a tak, a tím“.

• Byl to kvalitní, a proto oblíbený produkt.
• Nebyl v zaměstnání spokojen, a často tedy přemýšlel o změně.
• Hráli jsme dobře, a tak si myslím, že jsme zvítězili zaslouženě.

Dodatek: Použití spojovacích výrazů „a tak“ či „a tím“ ještě automaticky neznamená, že se jedná o důsledkový význam. Jestliže je „tak“ nebo „tím“ příslovcem způsobu, čárku nepíšeme.

• Musíme zlepšit marketing a tím zvýšit obrat. (tím způsobem)
• Vytáhl ho z hořícího auta a tak mu zachránil život. (tím způsobem)

A dokonce – význam stupňovací

Je-li druhý člen „vystupňováním“ členu prvního, píšeme před druhý člen čárku, ačkoli je uvozen spojkou „a“. Občas se v takových větách používá např. spojovací výraz „a dokonce“.

• Urážel mě, a dokonce mě i fyzicky napadl.
• Věnoval mnoho peněz na charitu, a nadto se do řady dobročinných projektů osobně zapojil.

„A“ ve smyslu „ale“ – význam odporovací

Spojka „a“ může spojovat dva členy, které jsou ve vzájemném rozporu. V takových případech se často používají výrazy typu „a přesto, a přece, a přitom“, ale není to pravidlem.

• Slíbil mi návštěvu, a vůbec se tu neukázal.
• Byl to okamžik všední, a přece tak nezapomenutelný.
• Svalil se na zem, a protihráč se ho přitom ani nedotkl.

A to, a sice – příklady, bližší vysvětlení

Volná přístavková spojení, která zahrnují například výčet, dovysvětlení, opravu či shrnutí předchozího vyjádření, se oddělují čárkou, přestože jsou uvozeny spojkou „a“. Často se používají např. spojovací výrazy „a to“ či „a sice“.

• Mám pouze jedinou výhradu, a sice vůči vaší arogantnosti.
• Prodáváme kancelářské potřeby, a to v mnoha typech a barevných provedeních.
• Všechny děti, a to hlavně ty menší, byly naprosto nadšené.

Rozhraní vět závislých a řídících

Jedna z nejčastějších chyb, s nimiž se setkávám, vyplývá z opomenutí toho, že vložená věta závislá (vedlejší) se od vět řídících musí oddělit čárkou z obou stran. To se samozřejmě týká i případů, kdy po větě závislé začíná věta řídící spojkou „a“.

• Nabízíme vám větší domácí spotřebiče, které vám na přání rádi přivezeme, a také drobnou elektroniku.
• Dlouze se zamyslel, protože takovou otázku vůbec nečekal, a potom v klidu odpověděl.

Když se setkají dva spojovací výrazy

Tohle je také poměrně častý zdroj chybek. Když se mezi větami setkají dva spojovací výrazy, z nichž každý náleží jedné větě, píše se čárka jen před prvním z nich – i když se jedná o spojku „a“. Raději pár příkladů:

• Vrátil jsem se domů, a protože už bylo pozdě, šel jsem hned spát.
• Sbohem, a kdybychom se víckrát nesetkali, bylo to překrásné a bylo toho dost.
• Otočil se, a jak ji uviděl, hrůzou strnul.

Závěr

Doufám, že jsem vás tématem čárek před „a“ moc neznechutil. Pokud jsem na něco zapomněl (a je to dost možné, páč jsem sklerotik a tohle téma je dosti široké), dejte mi prosím vědět v komentářích. Pokusím se doplnit…

Dnes jsem si pro vás nachystal něco opravdu velmi speciálního. Chtěl bych se krátce zmínit o jednom velmi speciálním spojení, které se v češtině mimořádně ochotně zabydlelo. Speciálně pro vás.

Na to, že se čeština v médiích, ve vládních kruzích nebo třeba v oblasti reklamy hemží amerikanismy a floskulemi, jsem si už docela zvykl a nijak zvlášť mě to neuráží.

V poslední době si ale zejména (speciálně) všímám jednoho oblíbeného výrazu, který je doslovným překladem anglického ekvivalentu, ale v češtině prostě nezní moc česky. Jedná se o slovo speciální, či dokonce velmi speciální.

Velmi speciální zápas a ještě speciálnější pocit

Slovo „speciální“ se samozřejmě v češtině zcela přirozeně používá, a to ve významu „zaměřený, určený jen k urč. věci, urč. cíli“ – speciální výcvik, speciální mapa apod. (Slovník spisovné češtiny)

Angličtina ale tento výraz používá v mnohem širším významu, a tak když kupříkladu fotbalista do televize řekne „it was a very special game“, nikdo se nad tím zřejmě nepozastaví.

Jenže českým komentátorům, kteří jeho vyjádření tlumočí, se pak obvykle nechce vynakládat zbytečnou energii na vymýšlení opravdu české věty, a tak se spokojí s mrzáčkem v podobě vyjádření „byl to velmi speciální zápas“.

Takovouhle perlu svým způsobem chápu u simultánního tlumočení, kde tlumočník nemá moc času vymýšlet hezké české věty. Ale u připravovaných interpretací tomu nerozumím.

Přitom mám pocit, že čeština nabízí v tomto směru možností víc než dost. Co třeba „mimořádný“ či „jedinečný“ zápas? Nebo snad (v jiném kontextu) slova jako „zvláštní, netradiční“…

Za ještě příšernější považuji spojení „speciální pocit“. „Zahrát si zase na tomto hřišti, to je velmi speciální pocit.“ Při konfrontaci s takovýmto vyjádřením jsem rád, že jazykocit není fyzický orgán, protože bych byl okamžitě stižen jeho akutním zánětem a zřejmě bych potřeboval bezodkladnou transplantaci.

(Zkuste si schválně vyhledat v Googlu spojení speciální pocit. Přečtěte si prvních pár výskytů, a určitě pochopíte, o čem mluvím.)

Shrnutí

Nepovažuji se za jazykového puristu, sám často mluvím jako barbar a změny v češtině mi vesměs nevadí. V tomto případě bych si ale dovolil udělat výjimku. Slovo speciální mi ve výše zmíněných spojeních opravdu hodně „překáží“.

Důvod číslo jedna: Výraz „speciální“ v tomto kontextu neodpovídá skutečnému významu tohoto slova. A důvod číslo dvě: Existují české výrazy, které smysl a ducha anglického „special“ vystihují daleko lépe.

Máte také nějaké slovo či spojení, které vám působí alergické reakce či jiné zdravotní obtíže?

Češtině pod lupou je bez jednoho dne jeden rok a jeden měsíc. A toto mimořádně kulaté výročí si bezesporu zaslouží krátkou vzpomínku.

Historie Češtiny se začala psát 6. prosince 2006, premiérovým příspěvkem Být s to. K dnešnímu dni dosáhl počet hesel čísla 225, dvoustovkařem se, pokud mě paměť neklame, stalo heslo Skútr, nikoli skůtr.

Očekávání versus realita

Doufal jsem, že na stránky Češtiny se dostanou především návštěvníci z vyhledávačů, kteří buď zadají chybnou variantu daného výrazu, nebo budou přímo hledat, která ze dvou (či více) alternativ je správně.

To se snad v zásadě podařilo. Některá hesla jsou sice nenávratně zaváta internetovým prachem, ale k jiným si nacházejí cestu stále noví návštěvníci. No, abych byl úplně přesný, u těch úspěšnějších hesel jsou to řádově jednotky návštěvníků denně. Nejedná se tedy o žádnou masovou osvětu, ale ani tak to není špatné. (Ostatně, míra oné osvěty se řídí i mírou poptávky.)

Pro zajímavost, nejnavštěvovanější hesla za celé období byla tato (výsledek je samozřejmě částečně ovlivněn stářím jednotlivých příspěvků):

• 1. Akademické tituly
• 2. Anonce, annonce, nebo anonnce?
• 3. Spravit, nebo zpravit?
• 4. Pí, nikoli pí. (zkratka slova „paní“)
• 5. Zpoždění, nebo spoždění?

Současnost Češtiny pod lupou – značky firem

Jak jste si možná všimli, aktuálně se jednotlivá hesla v Češtině věnují nejen českému jazyku jako takovému, ale také chybám, které se objevují při psaní názvů nejrůznějších známých firem a produktů.

Nikdy bych neřekl, že to bude představovat tak široké pole působnosti. V poslední době jsem si vzal „na paškál“ hlavně názvy automobilek a obchodních řetězců. Nikdy jsem si třeba nepomyslel, kolik lidí otáčí jednoduché a dvojité „v“ v názvu Volkswagen (píšou Wolksvagen). Pár značek z poslední doby:

• Citroën
• Ferrari
• Husqvarna
• Hyundai
• Lamborghini
• Maserati (spousta lidí zdvojuje některou ze souhlásek „s“ či „t“)
• Mountfield
• Nissan
• Peugeot
• Tesco
• Volkswagen

Spousta potenciálních kandidátů přitom ještě zbývá, a to i přes to, že z výběru vynechávám překlepy či „nedoklepy“ – ty přenechávám specialistům.

Paradoxem je, že i chybné varianty názvů (zvlášť některé) jsou z pohledu vyhledávačů poměrně konkurenčními slovy, takže uvidíme, zda spisování těchto hesel bude mít nějaký větší efekt.

Děkuji divákům ve čtvrté řadě

Závěrem na dálku a virtuálně děkuji všem, kteří rozvoj Češtiny pod lupou podpořili buď e-mailem s konkrétním nápadem, odkazem ze svých stránek nebo prostě tím, že Češtinu využívají. Budete-li mít jakékoli nápady na zlepšení, budu za ně vděčen.

Po půl roce jsem zase zalovil ve svém korektorském rybníku, abych vytáhl šest zajímavých češtinářských kousků. Některé jsou snad vcelku vtipné, jiné snad vcelku poučné. No, dost plků, jdeme na to.

• Lékař Vám naordinuje hospitalizaci v nemocnici. (Tohle není moc vtipný jev, bohužel je o to častější. „Umístění v nemocnici v nemocnici“ se objevuje i v serióznějších médiích, viz např. tento článek, poslední odstavec.)
• Každá strana mince má dvě strany. (Pozoruhodná filozofická teorie, vhodná pro hlubší zamyšlení.)
• Od 1. září se stalo přimíchávání bioložky do nafty ze zákona povinné. (Výroba nafty už není nic pro slabé a útlocitné povahy.)
• Maso Planá, a.s. funguje jako člen skupiny Agrofet. (Raději se nechci domýšlet, co tahle společnost vyrábí.)
• Pojištění zahrnuje rovněž vandalismus v souvislosti s krádeží vloupáním nebo loupeží. (Pro naše zákazníky vždy něco navíc.)
• Řezpof, člen skupiny ZŘUD. (Tohle bohužel není chyba – to je můj kandidát na jeden z nejohavnějších názvů obchodní společnosti, resp. dva adepti v jednom balení.)

Související: Perličky z korektorské praxe (1. díl)

Na serveru Lidovky.cz se začátkem listopadu objevil zajímavý rozhovor s ředitelem Ústavu pro jazyk český AV ČR Karlem Olivou.

V článku O češtinu se bát nemusíme popisuje práci ústavu a vysvětluje, jak hodnotí vývoj současné češtiny. Podobně jako jeho spolupracovníci, jejichž vyjádření jsem měl možnost zaznamenat, zastává spíš liberální než konzervativní přístup k jazyku.

Tento „moderní“ přístup je mi blízký, snad s jedinou výhradou – a tou je (jak už jsem ostatně dříve naznačoval) typografie. Vytvářet v této oblasti dvojí pravidla (bez bližší specifikace, v jakých oblastech je ta či ona podoba vhodnější, a to na základě odborně poněkud pochybné normy) mi nepřijde šťastné. Ale to už jsem psal a navíc to se samotnou češtinou zas tolik nesouvisí.

V článku mě kromě jiného zaujalo následující vyjádření pana Olivy:

Musím přiznat, že pravidla z roku 1993 to trochu přehnala v očekávání jazykového vývoje a povolila i varianty, o kterých se předpokládalo, že se v jazyce brzy prosadí – leč nestalo se.

Konkrétně se jedná o používání tvarů třech, čtyřech ve druhém pádě (bez třech lidí, vedle „tradičnější“ varianty bez tří lidí) a o tvar koncovky -izmus (organizmus, optimizmus, komunizmus).

Znamená to, že ÚJČ funguje nejen jako kodifikátor rozšířených jazykových zvyklostí, ale také částečně jako prognostik – odhaduje tedy, jaké varianty mají šanci se prosadit, a ty někdy zařadí do „povolených“ variant. Protože nemám nejmenší důvod ani právo pochybovat o fundovanosti pracovníků ÚJČ, pevně věřím, že se to „nepřežene“ – slova jako „bysme“, „dvěmi“ apod. bych asi vydýchával dlouho.

Ze zbytku rozhovoru už jenom malá upoutávka:

• Je vůbec ÚJČ potřeba?
• Proč není nutný jazykový zákon?
• Jakou váhu lze připisovat Českému národnímu korpusu?
• Jak v ÚJČ probíhají lingvistické diskuze?