Skok na: navigace, obsah




Nacházíte se zde: Úvod » O češtině » Zápisník šíleného korektora




Zápisník šíleného korektora

Nejlepší kniha všech dob

26. 5. 2017 v 14.58

Pokud vás bulvární nadpis tohoto příspěvku nalákal na to, že provedu velké odhalení nejúžasnějšího literárního díla lidské historie, musím vás zklamat. Žádný zázračný recept, jak takovou volbu objektivně stanovit, nemám.

Rád bych se ovšem krátce zamyslel nad tím, co vlastně dělá z obyčejné knihy dobrou knihu. Nebo spíš – co dělá z výborné knihy knihu zcela výjimečnou, která po zásluze vstoupí do dějin.

Měl bych asi podotknout, že se budu zabývat výhradně beletrií, z hodnocení tedy vyjímám nejen divadelní hry a literaturu faktu, ale i spisy filozofické a náboženské.

Způsob hodnocení

Na začátku chci zdůraznit jednu věc: V následujícím pojednání jsem se pokusil co možná nejvíc potlačit subjektivitu. Je nasnadě, že když lidé se zářícíma očima říkají o nějakém díle, že „je to ta nejlepší knížka na světě“, vyjadřují tím většinou jen svůj vkus a osobní pocity.

Mně jde o něco jiného – o nalezení co nejobjektivnějších kritérií, podle nichž by se „hodnota“ knihy dala posuzovat. Asi nikdy nepůjde o kritéria, která by byla objektivní stoprocentně, ale snad se mnou budete souhlasit, že jsou nezávislá na vkusu jednotlivce.

Podle mého se tedy kniha, která aspiruje na titul „nejlepší kniha všech dob“, musí pyšnit následujícími čtyřmi rysy:

1. Hluboké poselství

Pokud mám nějaké literární dílo postavit na piedestal výjimečnosti, musí obsahovat hluboké filosofické, etické či psychologické postřehy, které obohatí čtenářův vnitřní svět a mají dokonce potenciál pozměnit jeho hodnotový žebříček. Nebo aspoň ovlivnit jeho pohled na svět.

Je jasné, že takovou knihu dokáže sepsat jen člověk, jehož vlastní vnímání světa, lidské duše a stavu společnosti je na neobyčejně vysoké úrovni. Domnívám se, že bychom napočítali sotva dvacet z těch, kdo kdy vzali do ruky pero, na něž taková definice sedí.

Mluvím tu o nesmrtelných dílech jako Zločin a trest, Malý princ nebo Obraz Doriana Graye, ale jistě by vás napadla i řada dalších. Mohli bychom sem zařadit i mistrné politické alegorie typu Farma zvířat nebo Válka s mloky.

2. Originalita

Dalším rysem, který nesmírně povznáší hodnotu knihy, je její originalita. Tím nemyslím pouhý fakt, že nejde o plagiát.

Mám na mysli díla, jež zformovala či pomohla zformovat nový žánr, případně sub-žánr, která přinesla do světa literatury nový fenomén či přístup. V důsledku čehož se možná objevily desítky autorů, kteří jdou ve stopách této knihy, nechávají se jí inspirovat a pokračují v nové cestě.

Jistě sem patří lidé, jako byl Edgar Allan Poe, který sehrál významnou roli ve formování moderní podoby detektivky, hororu či formátu povídky. Zejména v posledních 20 letech se v této souvislosti hodně mluví i o Tolkienovi, který měl zásadní úlohu v ustavení dnes asi nejpopulárnějšího žánru světa, fantasy. Díla takových spisovatelů přinesla ve své době do světa literatury něco zcela unikátního a dodnes jsou obrovskou inspirací pro zástupy pokračovatelů.

3. Čtivost

Ano, já vím. Tohle přece pro inteligentního čtenáře není to nejdůležitější. A já s tím souhlasím, proto řadím toto kritérium až na třetí místo.

Ale přiznejme si – i to je znakem jistého literárního umění, když spisovatel dokáže čtenáře strhnout a uchvátit, doslova ho „přiková“ ke své knize a nutí ho k tomu, co všichni známe: „Ještě aspoň jednu kapitolu!“

Na rozdíl od předešlých dvou bodů zde platí, že umění napsat čtivý a napínavý příběh není žádnou výjimkou. Na světě existovaly a i dnes existují spousty autorů, kteří dokázali sepsat chytlavé příběhy. Upřímně řečeno, najdeme je i v brakové literatuře. (Proč asi mladí kluci hltali rodokapsy, že?)

Snad zde ani nemá smysl uvádět příklady, ale v tomto umění (soudě dle ohlasů) v současnosti asi vynikají lidé jako Dan Brown nebo G. R. R. Martin.

4. Řemeslná zručnost

Tohle je samozřejmě naprostý základ, ale protože jsem se pokusil seřadit kritéria podle důležitosti, dávám tento bod až na konec.

V knize se musí odrážet autorova bohatá slovní zásoba a vytříbený sloh. Zároveň očekáváme realistické dialogy, inteligentní prokreslení psychiky a motivací postav a podobně. Zkrátka schopnost psát.

Domnívám se, že tuto disciplínu ovládají prakticky všichni spisovatelé. Od toho jsou ve vydavatelstvích redaktoři, kteří si rukopis přečtou a sdělí jeho autorovi, zda umí, nebo neumí psát. Díky jejich práci bychom na pultech knihkupectví neměli narazit na naivní pokusy lidí, kteří si pouze myslí, že psát dokážou.

A výsledek?

Teď ode mne možná čekáte prohlášení o tom, která kniha dle mého názoru splňuje všechna čtyři tato kritéria nejlépe.

Ale to není mým cílem. Nemyslím si totiž, že by bylo možné jedno konkrétní literární dílo vyzdvihnout jako lepší než všechna ostatní. Ostatně mám-li být upřímný, dosud jsem nenarazil na beletrii, která by stoprocentně splňovala všechny čtyři body.

Ony se totiž někdy mezi sebou i téměř vylučují. Vezměte si třeba body 1 a 3. Chcete-li, aby váš příběh byl tak strhující, že čtenář nebude napětím ani dýchat, nemůžete ho dost dobře prokládat filozofickými nebo sociologickými úvahami. Hluboký ponor do nitra lidské duše a pochodů v ní se odehrávajících dost dobře neumožňuje pílit s dějem kupředu a vrhat hrdiny z jedné akce do druhé.

Mé poselství tkví v něčem jiném: Přijde mi tak trochu k smíchu, když slyším fanoušky různých knižních sérií, jež se zrovna vezou na vlně popularity, vykřikovat o tom, že daná knížka je „nejlepší kniha všech dob“, když veškerá senzace spočívá v tom, že „se to čte jedním dechem“.

Nic proti Hře o trůny, Stmívání, Šifře mistra Leonarda, Harry Potterovi, Divergenci nebo severským detektivkám, ale promiňte mi – odmítám je řadit po bok klasiků. O prvních dvou bodech mého výčtu si taková díla mohou nechat jen zdát.

Mnozí nekritičtí fanoušci těchto knih jsou schopni sepsout skvostná literární díla minulosti, protože „nejsou dost napínavá“, „je tam moc popisů“ nebo „hlavní hrdina mi byl nesympatický“. Jako by to byla nějaká kritéria kvality!

Ale to neznamená, že jednodušší literatura nemá v knižním světě své zasloužené místo. Ona trocha té odpočinkové četby není občas k zahození, že?

Naše „spřátelené“ vydavatelství Zoner Press vyhlásilo jarní úklid. Do 30. dubna si můžete koupit spoustu skvělých, byť druhojakostních knih za jednotnou cenu 95 Kč/kus.

Pokud chcete rovnou začít vybírat, prohlédněte si kompletní nabídku.

Já jenom doplním to, co byste se stejně dočetli přímo na stránkách Zoner Pressu… Jde o knihy s poškozenými obálkami, ale nepoškozeným obsahem (vrácené výtisky od knihkupců, z výstav apod.). Jako dárek nebo ozdoba knihovny to tedy asi nebude to pravé ořechové, ale pro osobní potřebu – proč ne? Obsah je král :-)

Brňáci si můžou objednané knížky vyzvednout na adrese Nové Sady 18, pro obyvatele vzdálenějších koutů naší země bude zřejmě praktičtější nechat si je poslat prostřednictvím Zásilkovny (55 Kč), respektive České pošty nebo PPL (75 Kč).

Původní cena některých knížek se šplhala i přes 500 Kč, takže v rámci této akce můžete poměrně slušně ušetřit.

Co v nabídce najdete

Vysloveně namátkou vybírám první, brožované vydání naší knížky Pište správně česky – Poradna šílených korektorů (odkaz vede na stránku se standardní, nesníženou cenou).

Kromě toho mezi zlevněnými tituly najdete například:

Fotografování, kreslení

  • Černobílá fotografie
  • Dobrá fotografie
  • DSLR – Naučte se používat digitální zrcadlovku
  • Expozice – problémy a řešení
  • Fotografie v praxi (několik dílů)
  • Kompendium portrétní fotografie
  • Minimalistický fotograf
  • Naučte se fotografovat (několik dílů)
  • Naučte se kreslit (několik dílů)
  • RAW – digitální fotografie v Camera Raw a Photoshop CS4
  • … a mnoho, mnoho dalších (na stránce s přehledem zlevněných knih najdete odkazy na anotace jednotlivých publikací)

Programování, webdesign

  • Ajax PROFESIONÁLNĚ
  • Eric Meyer o CSS – kompletní průvodce
  • HTML5 a CSS3 pro webové designéry
  • MySQL profesionálně
  • atd. atd.

Tak pokud zrovna řešíte, co zařadíte do svého seznamu četby, snad se vám podaří ulovit nějaký kousek, který vám udělá radost.

Pokud občas píšete nějaký odborný článek, vědeckou práci nebo něco podobného, troufám si odhadnout, že jednou z nejméně zábavných činností je pro vás sepisování použité literatury. Měl bych pro vás malý tip. Možná budu ve vašem případě nosit dříví do lesa, ale třeba zrovna ne.

Uvádění bibliografických citací vyžaduje autorský zákon a jeho podobu určuje norma ČSN ISO 690 „Pravidla pro bibliografické odkazy a citace informačních zdrojů“. V ní je stanoveno, jaké prvky by v citaci měly být obsaženy.

S tím vás ale teď nebudu otravovat. Pokud by vás zajímaly detaily, dovolím si vás odkázat přímo na uvedenou normu nebo na docela sympaticky vyhlížející stránky o tom, jak citovat podle normy ČSN ISO 690:2011.

„Generátor“ bibliografických citací

Tuhle zajímavou a užitečnou funkci najdete na stránkách České národní bibliografie a její využití je tak neuvěřitelně snadné, že… jsem ho zvládnul i já. :-) Zkuste tohle:

1. Ve vyhledávacím formuláři zadejte název požadovaného díla. (Řekněme, že to bude Den trifidů od Johna Wyndhama – ten se v odborných pracích cituje velmi často.) ;-)
2. Ze seznamu různých vydání si vyberte to, které chcete v citaci uvést. (Dejme tomu, že vybereme vydání z roku 2014 od nakladatelství BB art.)
3. Objeví se úplné zobrazení záznamu. Z nabídky formátů si vyberte možnost „Citace“ (v rámečku).

Po tomto složitém martyriu se vespod objeví bibliografická citace v následujícím tvaru:

  • WYNDHAM, John. Den trifidů. Překlad Jaroslav Kořán. 9. vyd. v českém jazyce, 6. v nakl. BB/art. Praha: BB/art, 2014. 267 s. ISBN 978–80–7507–045–6.

No a to je všechno. Pokud jste ještě o téhle funkci náhodou nevěděli, věřím, že se vám aspoň občas bude hodit.

V závěrečné části interview paní překladatelka mimo jiné vylíčí, jak se při práci pro samizdat celé roky skrývala před pátravými zraky totalitního režimu.

Mluvíme tu podrobně o překladech Tolkiena. Možná ale málokdo tuší, že Pán prstenů zdaleka nebyla tvoje jediná překladatelská práce pro samizdat…
Já vlastně překládala ilegální literaturu po celá osmdesátá léta. Šlo o náboženský samizdat – zakázané křesťanské publikace.

Jak ses ty, která jsi vyrůstala v rodině upřímných komunistů, dostala k víře?
Já jsem byla samozřejmě vychovaná přísně marxisticky. Ale už v dětství jsem si trochu četla Bibli. Přivedlo mě to k tomu, abych si ujasnila, jestli existuje Bůh. A tak jsem se ve třiadvaceti pustila do čtení Bible systematicky.

Co tam na tebe zapůsobilo?
Třeba když jsem už poněkolikáté četla Kázání na hoře. Říkala jsem si: „Jo, to je ono. A teď už nemůžeš říct, že nevíš, co je správné. Takže se podle toho musíš naučit žít.“ A uvědomila jsem si, že když je to správné, musí to být pravda. Někdo, kdo učí takovým věcem, nemůže být přece lhář a podvodník. A jestli je pravda tohle, musí platit i to ostatní, co Ježíš učil, třeba o Bohu. Tím pádem jsem musela přijmout i myšlenku vzkříšení a nakonec i toho, že křesťané by měli mít nějaké společenství. Tak jsem to společenství začala hledat.

A stala ses svědkem Jehovovým. To ale byla za komunismu státem zakázaná a pronásledovaná organizace. Tak ses tedy dostala k překládání náboženského samizdatu?
Ano. Už když jsem na konci 70. let začala se svědky studovat Bibli, hlásila jsem se, že se můžu zapojit do přípravy biblické literatury. Jednak jsem řekla, že umím psát na stroji a můžu tedy literaturu opisovat, a jednak že umím anglicky a mohla bych i překládat.

Byla tvá nabídka vyslyšena?
Ze začátku jsem opisovala už přeložené Strážné věže (na stroji a přes deset průklepáků), ale brzy jsem dostala za úkol, abych je i překládala. Byly jsme na to dvě.

Jak vlastně taková práce „v podzemí“ probíhá? Jaká byla bezpečnostní opatření?
Tak třeba jsem neznala jména těch, kdo můj překlad přepisovali na stroji, ani kdo a kde to tiskne. Na to jsem se ani nevyptávala. Jeden spoluvěřící vždycky přišel za mnou do knihovny, aby mi předal anglický text. Aby byl nenápadný, většinou si za ruku vedl své dva malé synky. A stejným způsobem si vyzvedl překlad.

Bála ses, že se ti Státní bezpečnost dostane na kobylku? A dostala?
Ne, nedostala. Já se nebála nikdy kvůli sobě, ale kvůli tátovi. On měl totiž doma spoustu zakázané literatury, a kdyby u nás doma byla prohlídka, dostal by se do velkých problémů. A kvůli tomu jsem se modlila, aby na mě nikdy nepřišli.

A kde jsi překládala?
Zpočátku v práci, ale pak jsem usoudila, že lidé začínají být moc zvědaví, a překládala jsem pak už doma.

Víra je vlastně další věc, kterou máte s Tolkienem společnou – i on byl velmi oddaným křesťanem. Jinak to ale bylo s tvými rodiči. Co vlastně oni jako komunisté říkali na to, že ses stala zrovna svědkem Jehovovým?
Rodiče by mi nic nezakazovali. Navíc můj otec si zrovna svědků nesmírně vážil, protože mu v koncentráku zachránili život.

Povídej.
Bylo to v Mauthausenu. Byl už tehdy na konci se silami a chtěl naběhnout na dráty a skoncovat radši se životem. Ale viděl to mladý esesák, odtáhl ho a řekl mu: „Vy to musíte přežít.“ A šoupnul ho na barák ke svědkům Jehovovým, kteří tam dělali zámečníky. Věděl, že ti „bibelforscher“, jak svědkům říkali, se o něj postarají. No, tatínek měl obě ruce levé, ale svědkové ho tam kryli a chránili, dávali mu jíst ze svého, takže se dal zase trochu do formy, už nebyl jen kostra.

Vyprávěl ti to, už když jsi byla dítě?
Naopak, v podstatě jsem se to dozvěděla náhodou. On totiž o zážitcích z koncentráku 30 let nebyl schopen mluvit. Spal jenom po prášcích a léta měl ještě třes, někdy mu to tak škublo hlavou… Měl vymlácené stoličky, na zápěstí jizvu od boty, když ho kopli. Takže léta o tom nemohl mluvit, až když mu bylo asi padesát šedesát, začal vypravovat. A s různými detaily se svěřil až v posledních letech života. Dokonce pak sepsal vzpomínky. Mají je ve státním archivu na Chodovci a já mám kopii.

To musí být mrazivá četba.
Zajímal by nás ale tvůj názor i na dění v kultuře současné. Je například zajímavé, že příchod filmové trilogie Hobit nijak výrazně nezvedl prodeje knihy Hobit, jak to přitom u filmových zpracování bývá. Kdosi to vysvětloval tak, že pro dnešní děti Hobit moc není, protože tam nemají teenagera, s nímž by se mohli ztotožnit. Zkrátka Bilbo je moc starý. Přitom u dřívějších knih pro mládež bylo naprosto běžné, že hlavními hrdiny byli pouze dospělí, třeba mayovky, verneovky…
Já mám pocit, že ta dnešní generace dětí už je úplně odříznutá od světa dospělých, žije si tak trochu ve vlastním virtuálním světě. Občas poslouchám v rozhlase Praha pořady, ve kterých se k takovým věcem vyjadřují odborníci, a už víckrát tam mluvili o tom, že ta nejmladší generace už ani není zvyklá komunikovat s dospělými, existuje tam jakýsi výrazný předěl. Ten trend je dnes takový, že (i když to zní jako klišé) děti málo čtou, jsou napůl negramotné a zajímá je jen obrazový materiál.

Myslíš, že se to projevuje i v pozdějším věku?
Nedávno jsem potkala známého, který teď učí češtinu na vysoké škole, a říkal, že rok od roku je úroveň prváků horší. Ne inteligenčně, ale v tom, že se neumí kultivovaně vyjádřit ani písemně, ani verbálně. Jsou v podstatě negramotní, zvyklí jen koukat na obraz, ale neumí věci pojmenovat, popsat.

Obecně je teď v módě, že úspěšní spisovatelé už při psaní knihy vědí, že bude vzápětí zfilmována – podílejí se na výběru herců a podobně. Myslíš, že to může literatuře pomoct, nebo spíš naopak?
Víte, v naprosté většině případů mívá filmové zpracování úplně jiného ducha a vyznění než knižní předloha. Čestnou výjimkou jsou třeba Menzelovy filmy natočené podle Hrabalových románů – Menzel měl opravdu dar přenést na filmové plátno podstatu toho knižního díla. Ale většinou se to nepodaří, takže pokud spisovatel píše knihu už rovnou s myšlenkou na filmové zpracování, musí podle mě už tu samotnou knihu v podstatě „zprimitivizovat“.

Nedávno vyšel znovu jeden známý román Stefana Zweiga – a v jiném překladu než v minulosti. Ten překlad nebyl moc dobrý. Proč se to stává?
Záleží na nakladatelství – jsou mezi nimi velké rozdíly v tom, jak moc chtějí na překladu ušetřit a taky co si nechají líbit. Jsou vydavatelství, která ani nemají redaktory, o korektorech nemluvě! Někdy v knize nezvládnou ani základní dělení slov, už jsem třeba viděla rozdělení i-nteligence, zkrátka „i“ na jednom řádku a „nteligence“ na tom druhém! Takové krásy už jsem viděla…

Šetří se na všem. A s tím tak trochu souvisí další otázka: Co si myslíš o knižním pirátství? Hodně lidí ho obhajuje, že prý jsou knihy předražené a že umění má být zdarma pro všechny…
No samozřejmě mi pirátství vadí. Ten autor a třeba i překladatel do toho vložili spoustu práce a někdo pak k tomu přijde takhle lacino… Ani si toho pak neváží a umělecké dílo to v podstatě degraduje na pouhé spotřební zboží. Je to nevážnost k autorovi.

Máš ráda poezii?
Docela jo. Mám ráda Havlíčka a Nerudu – to je to moje 19. století – a asi moje největší láska budou Hora a Skácel. No a taky jsem vyrostla na Nezvalovi a Seifertovi, samozřejmě, ty znám od malička. A měla jsem vždycky ráda dekadenta Karla Hlaváčka pro tu jeho nádhernou básnickou kadenci: „Hrál kdosi na hoboj, a hrál již kolik dní, hrál vždycky na večer touž píseň mollovou a ani nerozžal si oheň pobřežní, neb všecky ohně, prý, tu zhasnou, uplovou…“

Zní to jako houpání na vlnách…
Přesně. Dodnes se tím uspávám, recituju si Hlaváčka před spaním. Ale moc toho nestihl napsat, umřel ve dvaceti třech na tuberkulózu.

Umřít mladý, to byl osud mnoha básníků: Václav Hrabě, Jiří Wolker…
Ten se taky dá číst!

My osobně máme kromě jiných rádi Karla Kryla. Málokdo ví, že vydal několik úspěšných básnických sbírek, i když i jeho písňové texty mají takovou kvalitu, že obstojí i bez hudebního doprovodu.
Já dokonce zažila Karla Kryla naživo – když byla studentská stávka v roce 1968, přišel hrát k nám na fakultu. Vyprávěl, že mu rozhlasáci vyčítali, že píše jen politické písně a oni ho nemůžou hrát. Ať prý taky napíše nějakou milostnou píseň. A tak napsal píseň Motýl, a když ji prý zahrál ostravskému rozhlasákovi, tak ten mu řekl: „Víš, tak to radši piš ty politický.“ (smích)

A kdybys tedy měla vybrat jednoho básníka?
Ono těch výborných básníků máme moc, ale když mám říct jedno jméno, tak je to ten Josef Hora. Říkali o něm, že je to „básník času a ticha“.

Podělíš se s námi na závěr o nějaký jeho verš?
Tak třeba: „Čas, bratr mého srdce, jež jde a odměřuje mi hodiny bytí, zaváhá, zhroutí se do tváře mé, usne a zavoní jak kvítí.“

Děkujeme za rozhovor.

Další díly

V další části interview se mluví o tom, v čem je unikátní jazyk Silmarillionu, proč jsou paní překladatelka a Tolkien spřízněné duše nebo v čem se slovenská verze Pána prstenů liší od té naší.

Pojďme na chvíli k Silmarillionu. Kde jsi za minulého režimu vzala originál k překladu?
Ten mi myslím někdo přivezl z Británie.

Jenomže Silmarillion na rozdíl od Pána prstenů v samizdatu nevyšel. Nestihla ses do něj před revolucí pustit?
Ale stihla, Silmarillion jsem začala překládat, hned jak jsem dokončila Pána prstenů. Jenže pak můj překlad dali na přepsání nějakému podivínovi, který ho začal předělávat podle svých představ, no, a nakonec se ten můj překlad úplně ztratil.

Takže Silmarillion jsi musela potom po revoluci přeložit znovu?
Ano.

Nevyhnutelně musí následovat srovnávací dotaz: Co se ti líbilo víc? Pán prstenů, nebo Silmarillion? A co se lépe překládalo?
No stoprocentně Pán prstenů! Ten Silmarillion, to už je vlastně takový kompilát, nemá to takový spád. Sestavoval to Tolkienův syn Christopher, a protože bylo od každého příběhu snad pět set tisíc verzí, musel to nějak sestavit, aby to dostalo nějaký tvar, ale tím pádem značně „oholil“ toho Tolkiena. Tím věčným přepisováním totiž Tolkien způsobil, že jedna postava měla třeba tři jména a několik různých osudů. Takže Christopher už musel do původního textu svého otce zasahovat, aby mu vznikly ucelené dějiny. Musel to prostě učesat.
Proto jsem byla zase pro změnu nadšená z Nedokončených příběhů, protože ty jsou plně původní a už je to zase ten pravý Tolkien! Ty jsou vlastně autentičtější než Silmarillion, protože jsou „nedokončené“ – Christopher je nijak nedokončoval. V důsledku toho je Silmarillion jazykově chudší a navíc rozkolísaný: Kus je básnický, kus prozaický, protože je to zkrátka poslepované. Tolkien často napsal kus legendy, rozběhl se… a pak to zase odložil.

Jinak vůbec první příběh ze Středozemě napsal Tolkien roku 1916 v nemocničním lazaretu, kde ležel se střevní horečkou…
Ano, Tolkien si prošel tou strašnou bitvou na Sommě. V úvodu k Pánu prstenů napsal, že válku přežil ze všech jeho kamarádů jeden jediný.

Tím prvním příběhem, který začal sepisovat, byl pád Gondolinu, že?
Ano, začal od prostředka.

Tak jako my v našem interview. Ale pojďme dál. V Silmarillionu se na rozdíl od Pána prstenů všude používá takový starobyle znějící, patetický jazyk. Takové to: „In the midst of this strife, whereat the halls of Ilúvatar shook and a tremor ran out into the silences yet unmoved, Ilúvatar arose a third time, and his face was terrible to behold…“ Evidentně Tolkien chtěl, aby legendy působil jako vzniklé před tisíci lety. Jak jsi tenhle efekt zachovala v češtině?
Jednoduše – překládala jsem hodně doslova, opravdu jsem se držela struktury anglického textu.

Je v originále jazyk Silmarillionu svým patosem a jistou vznešeností odlišný i od jazyka Pána prstenů?
Je dost jiný, je takový jednotnější. A já překládám hodně doslovně, snažím se zachovat charakter autorského jazyka, takže se snad podařilo toho ducha přenést i do češtiny.

Určitě působí hodně staře, jako by byl opravdu starými bájemi vytvořenými kdysi v dávnověku. Je tam hodně archaismů: thither, aforetime, to hearken, to forsake…
… koncovka -eth a podobně. Ano.

To je Middle English?
To je ještě Shakespearova doba, raná nová angličtina, jak se jí říká. Middle English (střední angličtina) se promítla třeba do některých jmen v Pánovi prstenů, například u Rohanských, to bude takové 12. století, raná střední angličtina. Ta shakespearovská a pozdější angličtina, to už je v podstatě běžná norma pro mluvu Gondorských, elfů a podobně. Ale Pán prstenů je takový klasický vyprávěcí příběh, takže jazyk jako takový je standardní, to jen když promluví Denethor nebo Elrond, tak to musí mít tu vznešenost… Ale třeba Gandalf mluví běžnou angličtinou. Akorát když potřeboval někoho „utřít“, tak přešel na starobylejší jazyk.

Chápeme, že tahle pestrost jazykových stylů ti u Silmarillionu chyběla. Když jsi Silmarillion překládala, použila jsi také nějaké zastaralé koncovky, abys replikovala styl anglického textu?
Tak já jsem vyrůstala na češtině 19. století. Ještě když jsem ani neuměla číst, babička mi předčítala Nerudu, Vrchlického a Havlíčka; a taky prastaré překlady anglických knih. Takže pro mě překládat Silmarillion bylo vlastně přirozené vyjadřování. I redaktoři mi občas tvrdili, že nějaké slovo, které jsem použila, není česky, a já jim ho musela najít ve slovníku. Ale používat třeba koncovku -ti u sloves v infinitivu…, to už mi přišlo zbytečné. Pořád je to přece knížka a měla by být čtivá.

A nějaké další techniky?
Ony nebyly moc potřeba. Čím starší angličtina, tím bližší staré češtině, pokud jde o vyjadřování. Takže když to překládáte, skoro to jde samo, aby i překlad zněl starobyle.

Jistě, protože čím dál jdeme do historie, tím více se blížíme i společným kořenům obou jazyků…
Přesně tak.

Pro nás osobně má Silmarillion největší emocionální náboj.
Já už za ta léta zjistila, že lidé se opravdu dělí na tři druhy: Jedni mají nejraději Hobita, další Pána prstenů a ještě jiní Silmarillion.

Přece jen Pán prstenů je úžasné dílo, ale takových skvěle napsaných, jazykově bohatých románů existuje celá řada, ovšem který spisovatel kdy stvořil pro svou vlast celou mytologii? Podle nás je právě Silmarillion a potažmo Nedokončené příběhy to, co dělá z Tolkiena v podstatě zcela unikátního.
Ano, to jistě.

Dnes existují desítky překladů Tolkiena do dalších jazyků. Byla jsi někdy v kontaktu s těmi tolkienovskými překladateli v jiných zemích, případně četla Tolkiena v těchto jazycích?
Ne, tuhle možnost jsem neměla.

Co třeba Slováci? Je zajímavé, že Pán prstenů byl do slovenštiny přeložen až po vzniku Jacksonových filmů (což je podle nás dost ostuda). Inspirovali se třeba u tvého překladu, když jsou si obě řeči jazykově tak blízké?
Tak možné to je, ale nikdy jsem to nezkoumala. Každopádně na Slovensku několik let běžel Tolkien v rozhlase a používali můj překlad.

Protože slovenský ještě nebyl?
Ale to bylo v době, když už svůj překlad měli, jenomže lidem od rozhlasu se nelíbil, tak mě poprosili, zda by směli použít můj. Jen to prý „poslovenští“.

Nemáš pocit, že některým překladatelům Tolkiena zkrátka chybí ty ohromné znalosti lingvistiky a historie jazyků, které máš třeba ty a které měl právě i Tolkien? Že to člověku dost pomůže při překládání?
Asi ano. Proto také v řadě jazyků nejsou přeložena anglická jména a názvy (tedy ty v obecné řeči) do toho cílového jazyka a zůstaly v angličtině, čímž se dost ztrácí.

Co třeba slovo Shire neboli Kraj? Je jasné, že to Tolkien myslel jako odkaz na Anglii (Devonshire apod.). To slovo dokonce pochází ještě ze staré angličtiny, Englisc, a kořeny se dají vysledovat až do pragermánštiny.
Ano, ještě si vzpomínám, jak jsme se učili ten citát z jedné anglosaské kroniky: „… vor unrychtum daedum búton Hámtunscíre“. Tam je to scíre [vyslovuje se „skýre“, pozn. red.], tedy „kraj“. Učili jsme se výslovnost anglosaštiny, protože jsme měli starého profesora Trnku, což byla velká osobnost Pražského lingvistického kroužku.

Ve slovenštině se vydali jinou cestou a Kraj nazvali grófstvo, tedy „hrabství“. Protože dnes těm anglickým shires tak říkáme: hrabství Devon.
To já bych zase nezvolila, protože hobiti byli právě takový lidový nárůdek bez té šlechty.

Podobně nás trochu zarazil drak Šmak, který na Slovensku zůstal v angličtině: Smaug.
No s tím si dítě těžko poradí. Právě že na tom Šmakovi je hezké, i že se to rýmuje: drak-Šmak. (To je samozřejmě „vynález“ Františka Vrby.)

Zkrátka není to úplně samozřejmost, že zrovna v češtině máme překlad opravdu prvotřídní. Tolkien se dožil například překladů do holandštiny a švédštiny a doháněly ho prý k zuřivosti.
No já právě doufám, že nad tím naším překladem by nezuřil. Já měla asi opravdu prostě tu výhodu, že jsme s Tolkienem takové spřízněné duše. Dokonce on se narodil třetího ledna a já čtvrtého.

Fantasy se teď veze na vlně popularity. Když filmaři viděli úspěch filmového Pána prstenů a Harryho Pottera (ačkoli ten samozřejmě kvalitativně a žánrově patří trochu do jiné kategorie), hned znovu zfilmovali Letopisy Narnie. A objevili se další, kteří hned začali na téhle vlně popularity vydělávat: Nějaké ty Hunger Games a podobně. Sleduješ tahle díla? Co tomu říkáš?
Pro mě to nemá pražádnou zajímavost. Já prakticky neviděla ani tu trilogii Pán prstenů. Akorát mě firma LS Productions, která zajišťovala jejich české znění, požádala právě o vyhotovení překladu. Takže já vlastně překládala scénář a pak z toho ještě udělali titulky a mně dali za úkol zkontrolovat, jestli jsou správně. Takže jsem musela celý první díl zhlédnout, ale jinak bych se na něj ani nedívala.

A nějaký postřeh bys k filmu měla?
No když jsem viděla, co udělali z Elronda… Připadal mi spíš jako nějaký indiánský náčelník nebo tak, ale rozhodně ne jako elfský kníže.

Je pravda, že má trochu drsňácké, až zločinecké rysy.
No právě, jde o toho herce, kterého vybrali. Takhle jsem si Elronda nikdy nepředstavovala.

Většina tolkienistů si taky stěžovala na přehnaný důraz na love story Arwen a Aragorna. Ale je jasné, že bez toho by na ten film spousta popcornových diváků nešla.
Tohle mi taky vadilo. A hodně mi nesedělo, co udělali z Faramira. Takovou bábovku. Přitom někde jsem se dočetla, že právě s postavou Faramira se sám Tolkien nejvíc ztotožňoval. Zkrátka někdy jsem při překladu toho scénáře skřípala zuby. Ale zase je třeba říct, že ty filmy mi vlastně udělaly důchod. Bez nich bych měla důchod tak malý, že bych ani nezaplatila byt.

A scénář k „hobití“ trilogii překládal František Vrba?
Naneštěstí zemřel už začátkem 90. let. Ale má taky dva velice schopné vnuky, kteří jsou překladateli, tak to možná dělali už oni. Jeden je ovšem franštinář, překládal i nějaké knihy o Tolkienovi z francouzštiny. Ale Tomáš Vrba je anglista jako František.

Říkáme to dobře, že každý překladatel je vlastníkem práv ke svému překladu, takže pokud chtěl distributor použít v trilogii Pán prstenů jména jako Smíšek nebo Pipin, vlastně s tebou musel spolupracovat?
Ano, je to tak.

Mimochodem – jak vlastně hobití jména vznikala?
Hledala jsem významy původních slov ve slovnících, ale vždycky se mi nepovedlo význam zjistit, tak jsem si vymýšlela něco, co by postavě sedlo. Třeba Samvěd Křepelka je v angličtině Samwise Gamgee – to samozřejmě není anglicky „křepelka“ [to by bylo „quail“, pozn. red.]. „Gamgee“ původně bylo jakési nářeční slovo pro „vatu“. Tolkienovi se to zkrátka zalíbilo a vůbec mu nešlo o to, nějak spojit Sama s vatou.

Ovšem u takového Smíška už je to něco jiného…
Samozřejmě, tam bylo potřeba vymyslet takové jméno, aby se z něj dal zkrácením vytvořit odkaz na smích. V angličtině Meriadoc – Merry. Já se nikdy tak nebavila, jako když jsem vymýšlela ta jména!

To ti rádi věříme. Ale nešlo jen o jména: Třeba scéna v komnatě Mazarbul – kde se začnou z dálky ozývat skřetí bubny a jejich zvuk zní (v originále) jako „doom, doom“. Šikovná slovní hříčka. My bychom si s ní nevěděli rady, ale ty sis poradila vynalézavě: V češtině zní bubny jako „jdu, jdu“, což opravdu zní jako bubnování, a přitom to má svůj význam. Zdržovaly tě takové překladatelské oříšky hodně?
Ani ne. Že bych se třeba kvůli tomu zasekla na celé týdny, to ne. Navíc až tolik tam takových oříšků nebylo, to třeba některé ty Rushdieho povídky byly na slovní hříčky mnohem horší. Tady u těch bubnů šlo hlavně o to, aby zněly dostatečně děsivě.

Tak to tě ujišťujeme, že nám z téhle kapitoly vstávaly chlupy na těle. Které Tolkienovo dílo jsi překládala naposledy?
To bylo samostatné vydání Húrinových dětí, vyšlo to v roce 2007. Pak už jsem jen pro nějakou odbornou prózu přeložila jednu Tolkienovu báseň.

V poslední části interview nám paní překladatelka poodhalí, jak vypadala práce pro samizdat, co zažil její otec v koncentráku a co si myslí o trendech v současné kultuře.

Další díly

V této části interview zjistíme, co všechno obnášel překlad Pána prstenů, a nahlédneme do fascinujících zákoutí jazykovědy.

Už tedy víme, jak se ti ocitlo v rukou dílo J. R. R. Tolkiena a jaké okolnosti vedly k tomu, že ses pustila do překladu. Rádi bychom zevrubněji vyzvěděli, co všechno to obnášelo.
Kde jsi získala podklady pro překlad tak složitého díla? Nebyl internet, jen omezený přístup k anglosaským encyklopediím… Kde jsi třeba zjistila, jaký původ mají jednotlivé názvy v Pánovi prstenů?
Což o to, encyklopedie a slovníky jsme měli v knihovně naprosto výborné. Ale já jsem při tom překladu především neměla ani Dodatky [Tolkienův vlastní komentář k Pánovi prstenů obsahující i informace o původu různých názvů, pozn. red.]. Vydání s Dodatky sice bylo, ale já se o něm dozvěděla až potom, co už jsem měla překlad hotový.

A znamenalo to nějaké revize, opravy?
V něčem ano, ale v něčem ne, protože některé věci jsem se dozvěděla, až když to vyšlo.

Mohla bys uvést nějaký příklad? Co bys dnes ráda viděla v knize jinak?
No třeba řeka Lipava, v originále Limlight. Původ jsem mohla jen hádat. To „lime“ má v angličtině víc významů a jedním z nich je „lípa“. Přišlo mi to docela logické, že by podél té řeky rostly lípy. A „Lipava“ zněla opravdu dobře. Teprve mnohem později jsem zjistila, že význam toho názvu Tolkien odvozoval naopak od té druhé části, „light“. [Obsáhlé pojednání o etymologii slova Limlight „viz“: [http://www.el­vish.org/…mlig­ht.phtml], pozn. red.]

Podle čeho jsi určovala, co přeložit a co nechat v původní podobě?
No, to pravidlo bylo jednoduché: Co bylo obecnou řečí neboli západštinou, to Tolkien „překládal“ jako angličtinu, zbylé názvy zůstávaly v původní podobě. Takže anglické názvy jsem překládala do češtiny a zbytek nechávala, například elfská jména zůstávala elfská.

A co slova z dalších jazyků? Slyšeli jsme třeba o souvislosti mezi trpaslíky a Old Norse, starou severštinou…
Když mluví trpaslíci, je to klasická, víceméně bezpříznaková angličtina (byť trochu starobylejší), ale jejich jména opravdu jsou severská. On dokonce jména mnoha trpaslíků vytahal ze starých severských eposů a básní. Tam se třeba setkáte s Dvalinem. Ostatně Tolkien byl profesor právě severských jazyků.

A byly v originále Pána prstenů ty čárky ve jménech jako Óin a Glóin? Nebo jsi je tam přidala, aby získaly nám přirozenější fonetiku?
Ne, já jsem opravdu žádná elfí ani trpasličí jména neměnila. Ty čárky tam Tolkien měl.

Ale vždyť anglická abeceda čárky ani nemá!
Ale Tolkien byl polyglot, ten znal spoustu evropských jazyků. On používal diakritická znaménka, která angličtina nemá, úplně běžně.

Třeba přehlásky: Eä, Fëanor…
Ano, tím Tolkien označoval, že se to nečte jako dvojhláska, ale každé písmeno zvlášť. Jinak by se to v angličtině četlo jako jedna hláska.

A jak to, že v Hobitovi jsou ta jména bez čárek? Oin, Gloin…
Protože v Hobitovi nejsou ani v originále! Tolkien svůj přístup k jazykům postupně měnil.

Taky šlo možná o to, že nechtěl do dětské knihy, jakou je Hobit, dávat znaky, které anglické děti neznaly.
Dost možná. Každopádně František Vrba přeložil Hobita skvěle, já bych to tak hravě jako on neuměla. Mně zase vysloveně seděl styl Pána prstenů.

Ostatně Hobit ani nezapadá ve všem do logiky Tolkienova světa, je to zkrátka upravené pro děti. Třeba se tam slaví Vánoce (ačkoli místo slova „Christmas“ použil Tolkien obecnější výraz „yule-tide“)…
Jistě. Já myslím, že on by nakonec i Hobita přepsal, kdyby žil o něco déle.

Ó ano, Tolkienovo věčné přepisování vlastních děl – takový Narn i Hîn Húrin existuje snad v padesáti verzích. A když už o tomto názvu mluvíme: Tady se zase objevuje cirkumflex neboli stříška.
Ano, má značit ještě větší prodloužení hlásky než obyčejná čárka.

A z jakého jazyka si Tolkien cirkumflex vypůjčil?
To nevím, ale ani to nemuselo být z jiného jazyka. V angličtině existovalo víc fonetických abeced, i když se nakonec ujala abeceda Daniela Jonese. Takže on to mohl mít od nějakého anglického fonetika.
Tolkien se totiž začal historií jazyků zabývat v době, kdy byla tahle věda více méně ještě v plenkách. Jeho učiteli byli vůbec první odborníci, kteří se tomu věnovali. On byl hned následující generace po těch prvních, kteří „norovali“ rukopisy ze všech těch klášterů. Za Tolkiena byla fonetika pořád ještě novinka. Třeba Shawova hra Pygmalion pochází z roku 1914, tehdy ta fonetika byla v módě.
Ale samozřejmě mohl cirkumflex mít od Francouzů, od Rumunů, prostě z těch románských jazyků.

Když jsme u té inspirace jinými jazyky: Co elfské jazyky, tedy sindarština a quenijština? Laicky nám přijde, že se podobají irštině…
Tak sindarština má inspiraci ve velštině, která je irštině podobná. A pro quenijštinu ho navíc inspirovala myslím ještě finština. Ale tohle všechno nejsou nějaké exkluzivní informace. Všechno se to píše v Tolkienově životopisu od Humphreyho Carpentera. Ten jsem taky překládala, ale už je to k nesehnání dneska. To je kvalitní dílo, on to Carpenter všechno napsal po rozmluvách přímo s Tolkienem.

Vraťme se k různým jazykovým rovinám v Pánovi prstenů: Takže zatímco trpaslíci mluví víceméně soudobou angličtinou…
… tak třeba hobiti mluví lidovým nářečím. Rohanští zase byli střihnutí gótštinou (tady Tolkien využil vyhynulý germánský jazyk). Gondorští a elfové mluví krásnou starobylou angličtinou.

Jistě, Gondorští jsou přece dědici Númenoru! Ale v jednom tvém rozhovoru jsme se dočetli, že v překladu do češtiny jsi bohužel nemohla to velké množství jazykových stylových rovin replikovat. Proč ne?
Protože čeština ty stylové roviny v podstatě nemá! Nenajdete v ní jazyk šlechty, který by se lišil od jazyka prostých lidí a podobně. Je to dáno historickým vývojem. U nás bylo období asi dvou set let, kdy byla pouze lidová čeština, zatímco vzdělanci a šlechta mluvili německy. A ani předtím to nebylo o moc jiné, vždyť takoví Přemyslovci byli taky takoví Češi Nečeši – všechny jejich manželky mluvily německy, umělci (minnesängři) jim taky chodili z Německa, takže je otázka, jak se mluvilo u českého dvora v té době. Zkrátka v češtině máme vlastně jen hovorovou stylovou rovinu.

Nedalo se to vyřešit použitím češtiny z nějaké doby před pár staletími? Zmínila jsi, že Tolkien někdy použil jazyk třeba Shakespearovy doby…
Tak trochu se to využít dalo. Třeba pro názvy měsíců – to jsem šla dolů do slovanského semináře a tam jsem hledala staročeské názvy měsíců. No a výroky elfů jsem překládala lehce archaičtější a důsledně spisovnou češtinou. Ale ten rozdíl není zdaleka tak patrný jako v angličtině. A hlavně – staročeština není pro dnešní Čechy tak srozumitelná, jako stará angličtina pro současné anglické mluvčí.

Jak to?
V každém jazyce se v průběhu staletí přirozeně mění výslovnost. A protože v češtině zápis více méně přesně odpovídá výslovnosti, musel se pravopis měnit tak jako ta výslovnost. Stovky let stará čeština už je dnes proto pro běžné čtenáře téměř nesrozumitelná. Třeba až do poloviny 19. století se tam, kde dnes píšeme „j“, psalo „g“.

Pravda. Když v knížce Pan Posleda, přítel študáků mluví duch středověkého profesora, ptá se: „Gaké že gesť vaše gmě?“
A teď si představte, že by takhle mluvil Elrond! V angličtině to funguje jinak. Jejich zápis není vázán na výslovnost, takže i v průběhu staletí mohl zůstat prakticky stejný. Oni si v podstatě nechali pravopis ze 16. století. Tím vlastně vzniklo to, že se dneska angličtina vyslovuje úplně jinak, než se píše. Nicméně dnešním mluvčím je psaná angličtina z doby Shakespeara naprosto srozumitelná, protože ta slova se píšou stejně, i když se tehdy jinak vyslovovala.

Mohla bys uvést nějaký příklad?
V angličtině se dřív měkké „i“ vyslovovalo „ej“ a dnes „áj“. S dvojhláskami se stalo totéž. Je zajímavé, že u nás byl ten vývoj podobný. V Čechách se už ve 14. století říkala koncovka -ej místo -ý, třeba „rychlej“ (místo „rychlý“). To byla normální česká výslovnost. Ne už na Moravě, ta byla přece jenom blíž Slovensku. Ono je to totiž tak, že čím víc na východ, tím víc je tam těch „í“ a „ý“. Ale za spisovnou normu byla stanovena čeština, kterou hovoří 12 vesnic okolo Blanska. Je to asi dáno i tím, že většina kodifikátorů na začátku 20. století byli Brňáci, takže nepřipustili, aby se u nás ujalo něco tak „odporného“ jako ta obecná čeština. (smích)

Taky se ve starých mluvnicích uvádělo jako pomůcka: „Kde vyslovuješ ‚ej‘, piš ‚ý‘.“
Ano, protože „ý“ se změnilo na „ej“. A to je další důvod, proč nemělo smysl vložit elfům do úst starobylou češtinu. Ono by to totiž neznělo vznešeněji, nějak šlechticky. Už tehdy se používaly ty dnešní nespisovné koncovky.

A co jazyk skřetů? V českém překladu se odlišují tím, že mluví obecnou češtinou. Jak je to v anglickém originále?
V originále mají skřeti svůj speciálně hrubý slang. A to ještě autor někde řekl, že ho zmírňoval. Dělala jsem tedy, co jsem mohla. Ale angličtina má těch jazykových úrovní opravdu neúrekom, ani nemluvě o využívání dialektů. Ty stylové roviny jsou v angličtině víc rozlišené, než jsem dokázala reprodukovat.

S obecnou češtinou u skřetů jsi určitě nesáhla vedle, vytváří to dobrý dojem. Děkujeme za lingvistický výlet! Další téma: runy. Tolkien je ve svém díle chutě používal, ale málokdo ví, že se po nich nemusel poohlížet za hranicemi, protože přímo na britských ostrovech se psalo runami po staletí. Latinka se rozšířila až s příchodem křesťanství. Ale svůj původ mají runy předpokládáme ve Skandinávii, že?
Ano, na britské ostrovy je přinesli Vikingové. A všichni ti Anglové a Sasové, to byly všechno germánské národy, které přivandrovaly a vytlačily Kelty až na samý západ.

Aha, takže proto Tolkien určil runy jako písmo trpaslíků, protože pro tuto rasu čerpal inspiraci v severských národech, je to tak?
Ano.

Nicméně protože runy jsou původním písmem angličtiny, máme to chápat tak, že vlastně runami vládnoucí anglický mluvčí normálně runové nápisy v Tolkienových knihách přečte?
Je to tak, jen to není můj případ, já runy číst neumím. Ale jsou to skutečné nápisy, ne jen vymyšlené klikyháky.

Podle severské ságy Hávamál získal Ódin runy od bohů, kteří mu zjevili jejich tajemství. A on ho pak (tak trochu v Prométheově stylu) předal lidem. Tudíž Seveřané věřili, že zápisem run mohou měnit běh osudu, protože věřili, že runy mají tajemnou moc nad skutečností…
… a Tolkien měl tajemno rád.

Čtvrtá část interview se soustředí na Tolkienův monumentální Silmarillion, ale paní překladatelka se podělí také o postřehy ke slovenskému překladu Pána prstenů a k Jacksonovým filmům.

Další díly

Ve druhé části interview se dozvíme, kde se v člověku za hluboké totality vezme láska k angličtině a jaké to bylo, studovat západní jazyky za normalizace.

Zajímá nás, kde se v člověku za tehdejšího režimu vzala láska k angličtině a anglické literatuře. Čím byl tvůj otec?
Když jsem byla malá, otec pracoval na Ostravsku na okresním výboru strany, v referátu měl doly. Byl to takový „tajemník přes doly“.

Tak to byl spíš technický typ, když měl takové zaměstnání, ne?
Absolutně ne. Měl reálné gymnázium, přičemž neustále propadal z matematiky a podobných předmětů. On byl mladý básník a toužil po umění…

Jak se tedy dostal k takové práci?
Naše rodina ve skutečnosti pochází z Prahy, kde jsem se i narodila. Otce oslovila poezie a divadlo E. F. Buriana. Zatkli ho za protektorátu jako mladého sociálního demokrata a v koncentračním táboře se přiklonil ke komunismu. Maminka byla taky vždycky kulturně založená, od šestnácti hrála u Vlasty Buriana. Za války spolupracovala s partyzány. Oba rodiče byli takoví ti lidé, kteří nechtěli nic pro sebe, chtěli lepší, spravedlivý řád. Patřili mezi ty upřímné komunisty, kteří to brali vážně a jimž se líbily ideje spolupráce a rovnosti.

Tak to asi nebyli u některých straníků zrovna v oblibě…
No právě. Už v roce 1952 otce tady v Praze vyhodili z funkce a poslali za trest na Ostravsko, aby tam dělal toho tajemníka. Jako by mu řekli: „Když jseš takovej, tak si užij, ty horníky tam.“ Ale on se svých ideálů nevzdal ani tam, zničil jim tam „morálku“. Podle tabulek měl brát dva platy (byl zároveň poslancem), ale řekl, že tohle v Karlu Marxovi není, že funkcionář má pobírat průměrný dělnický plat. A to hlásal setrvale. Ostatním funkcionářům nevadilo brát dva platy, jenže otec nakonec přesvědčil i jiné, aby se druhého platu vzdali. Jejich nadřízení nevěděli, co s těmi penězi, tak je snad nakonec věnovali straně nebo co…

Takže si to na bonusech rozebrali vyšší funkcionáři… Vyrůstala jsi tedy v Ostravě?
Vlastně v Orlové, do Ostravy jsem přišla studovat až střední školu. Ale dneska je Orlová známější, než bývala tehdy.

Je tam tvoje pamětní deska?
(smích) Ta tam tedy není. Ale tam už asi nic není tak, jak si pamatuju, protože stará část se postupně bortila. Většinu Orlové dnes tvoří sídliště postavená v 50. letech a později.

Uchovala sis k tomu kraji nějaký vztah?
Vřelý! Já to tam miluji. Já když slyším Ostraváka, tak začnu automaticky zkracovat.

Každopádně jsi tedy vyrůstala v prostředí zájmu o humanitní vědy?
Rozhodně. Vždycky se u nás jedlo tak, že každý měl na klíně svou knížku a z té si četl…

Dobře, po rodičích láska k literatuře a k češtině, ale kde se tam vzala láska k angličtině?
Já jsem četla verneovky a chtěla se učit francouzsky. Jenže v Orlové – kde by se vzala francouzština! Až někdy v sedmé osmé třídě k nám přišel učitel češtiny a ruštiny, který dělal i angličtinu, a nabídl nám soukromé vyučování. Takže nakonec jsem místo s francouzštinou začala s angličtinou.

Ještě že tak. Kdyby to bylo jinak, měli bychom dnes třeba nové překlady Vernea, ale Tolkiena ne.
Ona navíc maminka byla zaměřená na Anglii a Skotsko. Ale z pochopitelných důvodů se o tom nešířila. Tomu učiteli tu výuku angličtiny ostatně po roce zatrhli. To víte, jazyk imperialistů. Pak jsem tedy chodila na angličtinu k jedné staré dámě, jenže po čtvrt roce jsem zjistila, že bereme pořád tutéž lekci. Takže až na střední škole v Ostravě (zrovna jsme se přestěhovali) jsem šla na větev, která měla rozšířenou výuku matematiky, fyziky a angličtiny.

Takže ty jsi musela kvůli lásce k angličtině podstoupit i matematiku a fyziku?
Ale mně matematika nedělala potíže. Fyzika byla horší. Matematika měla logiku, algebra mě bavila. Geometrie ale ne. Dokonce mě přemlouvali, abych šla studovat matematiku do Olomouce. Jenže angličtina mě holt bavila víc.

Následovalo studium na vysoké škole. Jak ses z Ostravy dostala na Univerzitu Karlovu?
My jsme se celá rodina vrátili v roce 1967 do Prahy. Jednak kvůli pracovní možnosti otce a jednak kvůli prarodičům, kteří už potřebovali pomoc.

Otce režim „omilostnil“?
Oni ho z té Ostravy vytáhli, aby pomáhal reformním komunistům dělat Pražské jaro. Dělal na ústředním výboru na odboru kultury. Ovšem jakmile přišla normalizace, zase se odtamtud poroučel. Jeho i matku vyhodili ze strany a příjmení Pošustová mi pak zavíralo dveře.

Mimochodem, vstoupili rodiče po revoluci zase do strany?
Ani náhodou. Otec měl ideově blíž spíš k sociální demokracii a matka vystřízlivěla z veškerých iluzí už dávno, když se dostala na pracovní cestu do Sovětského svazu a viděla tamní poměry.

Vraťme se k tobě. Jaký obor jsi šla studovat?
Já věděla, že chci buď češtinu nebo angličtinu. Pak jsem zjistila, že ono to jde obojí společně – dvouoborové studium. Akorát diplomní byla buď čeština, nebo angličtina. Já si vybrala angličtinu. Dobré bylo, že angličtina se dělala pět let, zatímco čeština čtyři. Takže jsem po čtyřech letech udělala státnice z češtiny a poslední rok už jsem měla jen nějaké semináře překladatelství, to bylo skvělé.

Byly vůči vám jako studentům ústrky kvůli tomu, že jste si vybrali takový obor?
Spíš celá katedra byla taková přiškrcená. Nikdy nebyly peníze na to, někam jet. Třeba francouzštináři jezdili do Paříže, do francouzsky mluvících zemí…

Vy jste mohli tak leda k Máchovu jezeru, že?
No přesně. Ale já se jednou v devatenácti dostala do Anglie na pozvání jedné studentky, se kterou jsem si dopisovala. Strávila jsem pár dní v Banbury nedaleko Oxfordu.

Dotkla ses zajímavého tématu. Hodně anglicky mluvících Čechů dřívějších generací má špatnou výslovnost, protože nepřišli moc do kontaktu s mluvenou angličtinou. Ale ty máš výslovnost výbornou. Jak to?
Já vám ani nevím. Na katedře jsme vždycky měli rodilého mluvčího. British Council totiž posílal své učitele do zahraničí. A v těch 60. letech už byly navíc poměry volnější. Tak jsme ty mluvčí měli. A na americkou literaturu jsme měli Američana, to zase zařídila americká ambasáda. Oni totiž s Brity soupeřili. A díky tomu jsme do knihovny občas dostali nějaké knížky. Koupit ze zahraničí jsme si úřední cestou nemohli téměř nic – a když, tak ještě nebylo jisté, že to dostaneme. My žili vysloveně z darů. Britové zásobovali slušně, a když to viděli Američani, začali taky dávat.

Přežila katedra normalizaci?
To nás tehdy spojili s katedrou germanistiky. U nás všechny profesory, kteří byli členy strany, z té strany vyhodili. Ale nechali je u nás pracovat, akorát s nulovými vyhlídkami na nějaké přidání na platu. A na germanistice to dopadlo stejně s tím rozdílem, že tam jeden zaměstnanec ve straně mohl zůstat, tak katedry spojili a jeho udělali jejich šéfem. On tedy naneštěstí neměl ani doktorát…

… ale měl stranickou knížku.
No právě. Dodatečně mu doktorát dali za učebnici, u níž byl spoluautor.

Zvláštní poměry. Jaký byl námět tvé diplomové práce?
Divadelní hry Williama Butlera Yeatse.

A v jakém roce jsi obhajovala?
1971.

A vzhůru do praktického života!
No spíš zpět do knihovny, kde jsem předtím pět let strávila jako pomvěd.

Jak jsi to říkala?
Pomvěd, pomocná vědecká síla.

To zní jako Medděd.
Anebo jako Samvěd. To jsem byla já, Pomvěd Křepelka. (smích) Pomvědi byli studenti, kteří pracovali v knihovně a půjčovali tam knihy a starali se o ně. Já jsem v knihovně pracovala jako pomvěd už od prvního ročníku a po dostudování jsem tam zvláštním řízením získala i stálé místo.

Zvláštním řízením? Vyprávěj.
Když jsem končila fakultu, byl rok 1971 a nevěděla jsem, co budu dělat. Otce čerstvě vyhodili z práce, matku taky. Otec měl díky své povaze hodně přátel a jeden z nich mi slíbil místo v Měsíčníku Praha, ale tehdy právě naštěstí odešla na mateřskou dovolenou paní, která měla knihovnu anglistiky na starosti. Ona to stejně i předtím dělala tak, že spíš učila a knihovnu dala na starost nám studentům. Ale ta pozice se teď oficiálně uvolnila. Profesor anglického jazyka Poldauf (spoluautor dřív hodně známého slovníku Osička-Poldauf) tam byl vedoucím a tomu se v šedesátém osmém podařilo „vydyndat“ zřízení toho knihovnického místa. On vlastně dal tu knihovnu po roce 1945 dohromady. Mě tam přijal, protože jsem tam stejně už léta pracovala.
Ale sotva jsem tam nastoupila, už byl u kormidla ten komunista z germanistiky. I když ten mi vlastně pomohl, protože on vysvětlil té paní, co to dělala předtím, že nemůže zároveň učit a dělat knihovnu. Takže se na katedru z té mateřské už nevrátila a já si to místo udržela. Vlastně jsem se tam tak nějak nenápadně „prosákla“.

A nelákalo tě pokračovat v akademické dráze?
Chtěla jsem. Udělala jsem si doktorát vylepšením diplomky a zkouškami (proto jsem PhDr.), ale vysvětlili mi, že na kandidaturu věd nemám ani pomyslet, to prý se jménem Pošustová nepůjde. Další možnost byla vstoupit do strany, ale to jsem nechtěla, už kvůli tomu, co jsem viděla doma. Nedala jsem se zlákat ani v roce 1968, kdy hodně lidí vstupovalo do strany z nadšení, že přijde náprava, třeba Martin Hilský, známý překladatel Shakespeara. Ten na katedře studium končil, když já jsem začínala. S tím jsme byli docela kamarádi.

Tak to nás nepřekvapuje, že se ta překladatelská smetánka zná…
On pan Hilský u nás celá léta učil. Ale udělal tu chybu, že v šedesátém osmém v tom mladickém nadšení – bylo mu nějakých dvaadvacet třiadvacet let – vstoupil do strany a pak ho zase v sedmdesátém roce vyhodili, takže měl pak taky zaražený postup, až do roku 1990. Vlastně na tom byl ještě hůř než já, která jsem byla přece jen nenápadnější, protože jsem nikdy ničeho účastna nebyla.

Následující část interview se točí kolem překladu slavného Pána prstenů. Bude řeč i o fascinujících zákoutích angličtiny a našeho mateřského jazyka.

Další díly

Když Peter Jackson dobyl svět filmovou trilogií Pán prstenů, vyvolal (nejen) v naší zemi novou vlnu zájmu o knihy oxfordského profesora Johna Ronalda Reuela Tolkiena. Příběhy z mytologické Ardy už najednou nezdobily jen dětské pokoje gymnazistů a kolejní kamrlíky vysokoškoláků a takříkajíc pronikly do mainstreamu. Málokterý z nových „fanoušků“ ale asi plně pochopil jazykovou hloubku a kulturní přesah Tolkienova díla. A málokterý asi také dokázal docenit, jak neobyčejně kvalitní je český překlad jeho knih. Jeho dvorní překladatelkou do češtiny je totiž žena, která s Tolkienem sdílí nejen vášeň pro svou mateřštinu, ale také erudici ve filologii. PhDr. Stanislava Pošustová-Menšíková (66) patří již po desetiletí mezi stálice českého překladatelského nebe. Měli jsme tu čest, že nám věnovala několik hodin svého času a mohli jsme vyslechnout jak její odborné postřehy a zkušenosti, tak i mimořádně působivý životní příběh. Příběh ženy, jejíž rodinu tvrdě postihlo nepřátelství dvou totalitních režimů, ale která si i navzdory tomu dokázala najít cestu k překládání děl Rudyarda Kiplinga, Virginie Woolfové či Salmana Rushdieho. V příštích týdnech uveřejníme v našem Zápisníku celé rozsáhlé interview.

V prvním díle se seznámíme s radostmi a strastmi práce překladatelské…

Mezi českými překladateli patříš mezi zkušené harcovníky. Čemu se teď na profesním poli věnuješ?
Já už teď nic nedělám.

Ani jako koníček, přivýdělek?
Loni jsem to prostě zapíchla. Možná jsem prohloupila, ale ono je dneska těžké najít něco, co bych mohla překládat s dobrým svědomím. Slabost jsem vždycky měla pro ty „fantastiky“.

U současné literatury už je tedy těžké najít něco slušného?
To už se opravdu nedá. Leda tak snad detektivky?

A je nějaký zahraniční autor, s nímž máš dobrou zkušenost?
Myslím, že velice inteligentní autor je Kazuo Ishiguro. Je to Japonec, který vyrostl v Anglii. A pořád to v jeho díle osciluje mezi Japonskem a Anglií. Do češtiny je přeložená kniha Soumrak dne a pak snad ještě Umělec… plovoucího světa nebo tak nějak [Malíř pomíjivého světa, pozn. red.]. Dá se to v knihovnách normálně sehnat v angličtině. Má výbornou angličtinu. A je to autor, který není posedlý sexem. To třeba Američané konce dvacátého století, to je úchylná literatura, to je tak dekadentní! Tam není nic normálního. To už jsem pak odmítla cokoli takového číst.
Ale Ishigura jsem četla, čtyři pět knih, ale ty dvě, co jsem jmenovala, jsou nejlepší. Malíř pomíjivého světa se odehrává v Japonsku v letech 1945 až 1948. Člověk se dozví něco o té době, jak se s tím Japonci vyrovnávali. Hrdinou knihy je vlastenec (takové to: „Japonsko zvítězí!“), umělec, který byl po válce se svými postoji najednou nepopulární, vyrovnával se se svou minulostí, bilancoval. A mnohým to připomínalo situaci u nás, jak to někteří za komunismu dělali z upřímné víry a najednou přišlo zklamání.

Ano, ti, kteří byli takovými čestnými komunisty s idejemi, ne oportunisty nebo prospěcháři, byli najednou po pádu režimu zatracovaní… To je těžká krize identity.
Z takových knih má člověk pocit, že mu něco daly, že byly „o něčem“. Tyhle knihy stály za to.

Takže tvoje poslední překladatelská práce byla…?
Edith Warthonová – šlo o takové strašidelné příběhy. Překládala jsem to kvůli té pěkné americké angličtině… A Henryho Jamese jsem předtím dělala – byla to součást takové dlouhé řady strašidelných povídek. S Ondřejem Müllerem [šéfredaktor Albatrosu, pozn. red.] jsme se shodli, že máme Jamese rádi pro jeho složité myšlení a složitou angličtinu, a jemu se ho v nakladatelství podařilo prosadit, přestože je to náročný autor. V jedné z povídek dokázal napsat jednu větu na jedenáct řádek.

To by sedělo tak na dobu Daniela Defoe…
Ale ne, je to začátek 20. století. Ale James je takový autor. On se vyvíjel. Psal rozumnou, kultivovanou americkou angličtinou, ale furt vsouval myšlenečky a myšlenečky…, až ta věta opravdu měla jedenáct řádek. Ta Edith Warthonová, to byla vlastně jeho žačka. Psala trochu jeho stylem, ale přece jen srozumitelněji. Tak to jsem taky překládala s potěšením, ale pak jsem si už opravdu řekla: Už toho musíš nechat, je to svého druhu narkomanie.

Takže vy si takhle občas sednete s šéfredaktorem…
No ne sedneme, to je vždycky po telefonu. Já ho viděla možná jednou, když přišel k nám do knihovny [knihovna katedry anglistiky na filosofické fakultě Univerzity Karlovy, kde paní Pošustová-Menšíková dlouhá léta pracovala, pozn. red.].

Každopádně když se shodnete, že se vám líbí nějaký autor, stejně nemůžete sami rozhodnout, že ho přeložíte a vydáte, je to tak?
No právě proto jsem i skončila. Já bych ráda překládala 19. století, ale to se nezaplatí, neprodává se to dost. Ondřej Müller ale dělal sérii strašidelných věcí a podařilo se mu tam aspoň tyhle dva autory propašovat. Navíc Albatros je docela bohatý a on je tam šéfredaktorem, tak si může leccos dovolit. Udělal sobě i mně radost.

Překládala jsi i Rushdieho…
K tomu jsem přišla náhodou, taky šlo o povídky. Dostala jsem se k nim přes Pavla Dominika, což je náš bývalý student, jemuž jsem kdysi opravovala počáteční překlady a on je dneska známý překladatel. Měl tehdy hodně práce, dělal Nabokova, tak mě poprosil, abychom se o Rushdieho podělili. Což dopadlo tak, že já to přeložila a on to pak nějak upravil k obrazu svému. Jde o zajímavé povídky, o Indii a tamním myšlení. Takové to kolísání mezi nedostatkem sebevědomí a přehnaným sebevědomím, ta určitá nejistota…

Vždycky jsme měli dojem, že Rushdie psal příběhy obyčejných lidí z obou světů, Východu i Západu, a na nich ukazoval, že lidé jsou vlastně všude stejní. O titulu své knihy Východ, Západ řekl, že sám neví, ke kterému světu víc patří. Že má dojem, že on je v tom názvu ta čárka.
On patřil v Indii k těm, kdo měli vlastně anglické vzdělání, takže pro něj angličtina byla druhým mateřským jazykem. Nebylo pro něj těžké se s tím i oním ztotožnit.

Zmínila jsi několik kolegů z branže. Jak bys vůbec definovala dobrého překladatele?
Chápe, že je jen nástrojem, a nevkládá do textu nic svého. Pouze převádí autorovy myšlenky a sám zůstává nenápadný. Jako když převádíte klavírní partituru třeba na trubku: Cílový jazyk může mít úplně jiné vyjadřovací prostředky, ale výsledný text musí být pořád stejná „skladba“.
Dobrý překladatel taky respektuje rozdíly mezi oběma jazyky. Například v angličtině je základem sdělení podstatné jméno, zatímco v češtině je základem věty a hlavním nositelem významu sloveso. Když na to překladatel nedbá, výsledný český text je nepřirozený. Podobně je třeba mít stále na paměti, že angličtina se vyjadřuje dost obecně a čeština spíš konkrétně – typické anglické slovo je takový obláček, zatímco české výrazy jsou jako tečky.

Je to zkrátka věda. Z tvé překladatelské práce je pochopitelně zdaleka nejznámější dílo J. R. R. Tolkiena. Než se tě na něj podrobně vyptáme, dovol otázku: Četla jsi i jiné fantasy autory než Tolkiena?
Cokoli jsem otevřela, to mě nebavilo. Snad něco ze sci-fi, třeba Stopařův průvodce po galaxii, to je legrace. No a když už jsme u sci-fi, tak Stanislav Lem, ten to umí taky řádně nakopnout.

Ale Stopařova průvodce jsi nepřekládala…
Ne.

A ani to nehrozilo?
Ne, tu knihu znám proto, že se ocitla v naší knihovně, tak jsem to přečetla.

Ale překlad je povedený, že?
Myslím, že to dělala Jana Holanová [opravdu dělala, pozn. red.], taky naše studentka, moc chytrá holka.

Jak ses v době, kdy fantasy ze Západu neměla zrovna zelenou, dostala k Tolkienovi?
Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, když jsem pracovala v knihovně, jsme dostali z pozůstalosti trilogii Pán prstenů v originále. Dlouho jsem ji ignorovala – slyšela jsem, že je to nějaká fantasy, tak jsem si říkala: „Kdo ví, co to bude za pitomost…“ A pak jsem jednou o prázdninách neměla co číst, otevřela to a už jsem to neodložila.

To jsme zažili s Tolkienem všichni… Jak tě ale napadlo ho začít překládat?
Je to složitá historie. Protože se mi Pán prstenů líbil, chtěla jsem si přečíst i Hobita, ale ten nebyl nikde k sehnání, ačkoli už byl přeložený do češtiny.

Promiň: Hobit vyšel oficiálně, nebo samizdatem?
Ten vyšel oficiálně, ale pod překladem byl z politických důvodů podepsán Lubomír Dorůžka, i když byl dílem Františka Vrby. Hobit komunistům nevadil, to byla taková neškodná pohádka.

Pokračuj prosím. Jak tedy Hobit souvisí s překládáním Pána prstenů?
Hobita v češtině jsem si v knihovně (už nevím, jestli v městské, nebo univerzitní) zamluvila a tři čtvrtě roku si ho vyčekala. Dala jsem ho přečíst i otci a tomu se moc líbil. Ale Pána prstenů si přečíst nemohl, protože angličtinou nevládl. Tak jsem si řekla: „Tak já ti teda kus toho Pána prstenů přeložím…“

A když ses pustila do překládání Pána prstenů, tušila jsi už, že tohle za tehdejšího režimu nevyjde, nebo jsi doufala, že když vyšel Hobit, mohl by projít i Pán prstenů?
Mě především ani ve snu nenapadlo, že by Pán prstenů vůbec měl vyjít. Já ho překládala sobě a otci pro radost (hlavně teda sobě, tomu jsem se nemohla ubránit). Takže jsem tam seděla v půjčovně knihovny a překládala si.

Jak to šlo, takhle v zaměstnání – byl na to klid?
Vůbec nebyl klid, tam jsem se perfektně naučila rychle se soustředit, protože během jedné věty jsem musela třeba třikrát vstát a jít někomu hledat knížky.

Tak to my bychom nepřeložili nic, v takových podmínkách!
Jinak to ale nešlo, nesrovnala bych si to se svědomím, kdybych kvůli tomu zanedbávala svou práci. Takže kdykoli někdo něco potřeboval, vstala jsem a šla. Když někdo potřeboval něco vědět, odpověděla jsem. No ale ve zbylém čase… Měla jsem si číst, nebo jsem měla překládat?

Psala jsi na stroji, nebo ručně?
Ručně.

Kdo pak zajistil vydání Pána prstenů v samizdatu?
Byl to Daniel Kumermann, člověk, který podepsal Chartu a v důsledku toho pak myl okna. Znal se s jinými signatáři, kteří přepisovali samizdat na stroji, a vyžádal si ode mě ten můj rukopis. Později jsem zjistila, že do přípravy vydání byla zapojená i Petruška Šustrová. Pan Kumermann původně zamýšlel, že to bude jen pro pár jeho přátel, kteří neuměli anglicky, ale získalo si to širokou oblibu.

Nezkoušela jsi nabídnout rukopis k vydání „standardní“ cestou?
Tady mi velmi pomohl tehdejší redaktor Odeonu a vynikající překladatel Jiří Josek. Zjistil, že titul měla k vydání zamluvený Mladá Fronta, a když jsem někdy v prosinci 1980 dokončila překlad, domluvil s tamním redaktorem, abych jim ho dala. Jenomže vydání se pořád odkládalo a odkládalo… Tak to tehdy chodilo. Zodpovědní lidé se báli, co by tomu řekli ti nebo ti, jestli by se nedostali do problémů, tak to radši shazovali pod stůl. Takže to dopadlo tak, že nakonec Pán prstenů oficiálně vyšel až po revoluci.

V další části interview paní překladatelka poodhalí, kde se v ní za hluboké totality vzala láska k angličtině a jak studium západních jazyků vypadalo za normalizace.

Další díly

Chcete si založit ING Konto?

28. 12. 2014 v 21.42

Spořicí účty dlouhou dobu byly (a vlastně dosud jsou) jednou z nejoblíbenějších forem ukládání peněz. A i když vzhledem k nízkému úročení žel nejsou zdaleka tak výhodné jako dřív, pořád představují lepší alternativu než běžné účty.

Upřímně řečeno, spořicí účty rozhodně nejsou investičním nástrojem ani prostředkem pro generování gigantického pasivního příjmu.

Já sám „spořák“ používám hlavně z psychologických důvodů. S chotí si na něj odkládáme peníze, které aktuálně můžeme postrádat, ale které chceme mít takříkajíc na dosah ruky. Kdybychom si je ovšem nechali na běžném účtu, zřejmě bychom je „rozfofrovali“ daleko snáz. :-)

Přednosti spořicích účtů v kostce:

  • (přece jen o něco) výhodnější úrok než na běžném účtu
  • peníze kdykoli k dispozici
  • správa a transakce bývají zdarma
  • u některých účtů nemusíte měnit banku

Pár slov o ING Kontu

Jedním z nejoblíbenějších spořicích účtů je ING Konto. V dobách jeho největší slávy přesahovala úroková sazba 3 % p. a. To už samozřejmě dávno není pravda. Aktuální sazba je na úrovni 0,7 % p. a. u vkladů do 500 000 Kč a 0,5 % p. a. u vyšších vkladů.

Je pravda, že některé banky aktuálně nabízejí na spořicích účtech vyšší zhodnocení, takže není problém jednotlivé nabídky porovnat a vybrat si tu nejvýhodnější.

Důvody, proč u ING Konta zůstávám, jsou mj. tyto:

  • U relativně nižších vkladů (deseti- či statisíce) rozdíly ve výnosech nejsou tak výrazné, že by se při každé změně sazby vyplatilo spořicí účet měnit.
  • ING Konto má hezky a přehledně vyřešené internetové bankovnictví a funkční aplikace pro iOS a Android. (Viz ING Konto – vstup na účet, aplikace ING Bank na App Store, respektive na Google Play.)
  • Neplatí se opravdu žádné poplatky.
  • Převody mezi běžným a spořicím účtem jsou rychlé.
  • Není potřeba měnit banku.
  • Hezky je vyřešeno provázání mezi ING Kontem a ING Podílovými fondy.

Bonusový kód k ING Kontu

Novým klientům, kteří přicházejí na základě doporučení, nabízí ING Konto (v době psaní tohoto příspěvku) na první tři měsíce zvýhodněnou 1,5% sazbu. Pravda, na zbohatnutí to není, ale pár set až tisíc korun navíc tak získat můžete (samozřejmě záleží na výši vkladu).

Je to jednoduché. Při sjednávání ING Konta (naštěstí to jde i přes internet) uvedete unikátní kód, který jste dostali od toho, kdo vám tento spořicí účet doporučil. Váš rádce dostane malé „všimné“ a vy zvýhodněnou 1,5% sazbu.

Pokud má ING Konto někdo z vašich známých, asi rádi využijete jeho bonusový kód (aby z toho také něco měl). Pokud ale nikoho takového v okolí nemáte, a přesto byste rádi zvýhodněnou sazbu získali, směle využijte kód 3738792.

Jak se tedy dostat k výhodnější sazbě?
Postupujte podle návodu na stránkách ING a při sjednávání zadejte kód 3738792.

Další informace:

  • Podrobněji se seznámit s tímto spořicím účtem můžete přímo na stránkách ING Konta. Dostanete se na ně i přesměrováním ze stránek www.ingkonto.cz.
  • Moje ING Konto – vstup na účet: Do internetového bankovnictví se přihlásíte na adrese https://www.in­gbank.cz/ib/lo­gin.
  • ING Konto – kalkulačka: Pokud si chcete spočítat, „kolik vám to hodí“, vyzkoušejte kalkulačku.

Říkávalo se, že nejlepším přítelem fotografa je odpadkový koš. V duchu třetího přikázání George Orwella by se dalo konstatovat, že nejlepším přítelem copywritera je tlačítko „Delete“. A já bych si dovolil dodat, že nejlepším přítelem „Sklik Partnera“ je filtr konkurence.

Nejdřív krátká sci-fi povídka…

Kdesi daleko v ideálním paralelním vesmíru žije na jedné malé planetě moudrý korektor, který provozuje skromný web. Píše blog „Zápisník moudrého korektora“ a jazykovou on-line příručku „Galakcijština pod lupou“.

Ve snaze nabídnout svým čtenářům kromě užitečných rad i lákavé obchodní nabídky navázal spolupráci s reklamním systémem Scvak.

Všichni z toho měli ohromnou radost. Na stránkách moudrého korektora teď totiž najdou nejen praktické informace, které jim usnadní život, ale také dokonale relevantní nákupní doporučení.

Typický návštěvník díky tomu přijde, dozví se, co potřebuje, a ještě dostane tip na úžasný nákup, který mu zpříjemní, ne-li přímo zkvalitní život.

Návštěvníci, inzerenti i samotný moudrý korektor – všichni jsou spokojení.

A teď realita

Na našem webu se Sklik objevil po slavné kauze Google AdSense vs. DPH. Musím říct, že pokud jde o spolupráci samotnou, jsme se Sklikem naprosto spokojení. Férové provize, poměrně kvalitní přehledy, spolehlivé platby.

Problémy jsou v zásadě dva (a myslím, že s nimi bojuje skoro každý poskytovatel reklamního prostoru):

  • kvalita reklam
  • a jejich relevance

Kvalita reklam
Kvalitou reklam myslím jak způsob, kterým jsou napsány reklamní texty, tak kvalitu produktů či služeb, jež tyto reklamy propagují. Některé z nich působí natolik odpudivě, že mám vážné podezření, jestli tak nejsou psány schválně.

Relevance reklam
Je mi naprosto jasné, že nabídnout relevantní reklamy k heslům typu Respektive, nikoli respektivě nebo Shora, ale zdola je v podstatě nemožné. Bohužel i u tematicky mnohem jednoznačnějších a z pohledu reklamy atraktivnějších příspěvků je relevance Skliku často poměrně slabá.

Je docela možné, že je to i „zásluhou“ zadavatelů reklam, kteří cílí na hodně obecná slova. Nebo je to moje chyba, protože málo používám HTML komentář. :-)

Co s tím

Z pohledu poskytovatele reklamního prostoru by samozřejmě bylo ideální mít možnost si u nejnavštěvo­vanějších stránek aktivně určit množinu reklam, které by se na nich mohly zobrazovat.

To ale v praxi nejde, takže je potřeba přistoupit k „negativní filtraci“. K tomu se dá využít filtr konkurence.

V mém filtru je v současné době několik set adres, což, uznávám, je poměrně dost. Bohužel jsem zjistil, že to nějak jinak nejde.

Adresy do filtru nepřidávám nijak systematicky. Prostě jednou za čas proklikám nejnavštěvovanější stránky a odfiltruju to nejhorší. Řídím se přitom velmi sofistikovanou metodou: podle sebe soudím ostatní (tj. co se nelíbí mně, nebude se podle mého soudu líbit ani ostatním).

(I tak si ale někdy připadám jako don Quijote – odfiltrovanou reklamu někdy nahradí ještě větší příšernost ;-) )

Které stránky do filtru konkurence přidávám

(Úvodem bych rád upozornil, že nejsem odborník na internetový marketing, a už vůbec ne na PPC reklamu. Následující přehled vychází čistě z mých dojmů a preferencí.)

1. Přímou konkurenci
To je samozřejmé. Propagovat na našem webu jiné korektory či copywritery by asi působilo zvláštně.

2. Nezajímavé reklamy, které se objevují VŠUDE
Odfiltrovat všechny nezajímavé reklamy na nezajímavé produkty se opravdu nedá. Snažím se tedy eliminovat aspoň ty, které se z nějakého důvodu objevují skoro na všech stránkách webu.

3. Reklamy na produkty a služby, které se mi nelíbí
Tohle je čistě subjektivní záležitost. Odfiltrovávám třeba reklamy na různé podezřelé půjčky (bez nahlížení do registru, do 5 minut kurýrem, přes SMS atd. atd.), věštení z karet, bizarní metody hubnutí, tabákové výrobky a tak všelijak podobně.

4. Reklamy, které jsou totálně nesrozumitelné
Pokud se mi na webu objeví reklama typu: „Systémy FrSX05 – nabízíme XVCo, včetně modulů ER2 a Wo12“, nemilosrdně ji likviduju.

5. Reklama, která oslovuje příliš úzkou cílovou skupinu
Upřímně věřím, že na světě existují lidé, kteří se živě zajímají o mostní váhy, informační systémy pro soukromá letiště nebo o servis vysokozdvižných vozíků. Bohužel pochybuji, že by právě oni patřili k návštěvníkům mého webu. Pokud se tedy taková reklama neobjevuje na stránce, na které jsem psal o váhách, informačních systémech nebo vysokozdvižných vozících, s těžkým srdcem se s ní rozloučím.

Asi bych mohl pokračovat dál. Třeba tím, že pokud zrovna využívám formát reklamních bloků, kde se zobrazují náhledy stránek, snažím se likvidovat reklamy, jejichž náhled je přespříliš ohavný.

Nebo tím, že se snažím filtrovat reklamy, které obsahují víc než pět pravopisných či gramatických chyb. Ale to by bylo nadlouho.

Když mi do komentářů napíšete svoje zkušenosti a postřehy, budu rád. A když nebudou v duchu „všecku reklamu stejně blokuju“ nebo „s žádnou reklamou bys tady votravovat neměl“, budu ještě radši. ;-)

Když jsem se v červenci dozvěděl, že Google zastaví provoz personalizovaných domovských stránek iGoogle, tušil jsem, že mě čeká stěhování. Asi jsem staromódní a konzervativní, ale koncept domovské stránky, kde mám všechno, co potřebuju, a která je pořád stejná, ať se připojuju odkudkoliv, je mi pořád blízký.

Těžké hledání

Začal jsem – asi jako mnozí trosečníci – u nejrůznějších klonů iGooglu. Zkusil jsem si vytvořit stránku v Netvibes, což je možná nejznámější a taky nejrobustnější řešení.

Vyzkoušel jsem igHome, které se otevřeně hlásí ke své snaze kopírovat iGoogle co nejvěrněji. Ale ani tahle varianta mi nějak nesedla. Spíš než jako věrná kopie mi igHome přišlo jako takový ne úplně povedený padělek.

Potom jsem zkusil uStart.org a možná ještě další stránky, ale pořád to nějak nebylo ono.

Čím dál víc jsem řešil otázku: Fakticky hledám kopii iGooglu?

A zjistil jsem, že vlastně ne. Že pro mě sice bylo fajn mít na domovské stránce nějaké ty widgety (maily, kalendář, počasí atd. atd.), ale že jsem je ve skutečnosti zas tolik nevyužíval. Jednotlivé aplikace jsem si stejně vždycky radši otevřel v nové záložce.

A widget, který jsem využíval vlastně vůbec nejvíc, byl widget se záložkami.

Takže jsem si stanovil nové zadání: Hledám stránku, na které bych mohl mít odkazy na weby, kam často lezu, ideálně v nějakém dlaždicovém uspořádání.

Padlo to na Symbaloo

S přesnější představou o tom, co vlastně hledám, už nebyl takový problém najít řešení, které mě zaujalo. Šlo o nizozemský projekt Symbaloo.com. Ukázková domovská stránka vypadá asi takhle:

symbaloo-small.png

Hlavní rysy Symbaloo se pokusím aspoň v kostce shrnout:

  • Symbaloo umožňuje naimportovat záložky z iGooglu, ale také např. z Del.icio.us.
  • V rámci svého účtu si můžete vytvořit (zřejmě) libovolný počet tzv. webmixů (což jsou ty jednotlivé stránky s dlaždicemi).
  • U jednotlivých webmixů si určíte, jestli se má jednat o stránku s RSS zdroji, nebo o stránku s dlaždicemi (tiles).
  • U každé dlaždice si (samozřejmě kromě URL cílové stránky) nastavíte barvu, obrázek a to, jestli se má na dlaždici zároveň objevovat text s popiskem.
  • Ad obrázek na dlaždici – můžete použít ten, který se (někdy) automaticky natáhne po zadání URL, nebo některou z předpřipravených ikonek anebo si nahrát obrázek svůj.

(Pokud si ještě na něco důležitého vzpomenu, doplním to dodatečně.)

Když přemýšlím o uživatelích iGooglu, které znám, říkám si, že Symbaloo asi nebude řešením pro každého pozůstalého. Symbaloo sice nabízí pár widgetů, ale v porovnání s iGooglem nestojí za nějakou výraznější zmínku. (Je ale možné, že s nárůstem počtu uživatelů se Symbaloo v tomhle směru zlepší.)

Možnost vytvořit si webmix s RSS feedy je fajn, ale pro mě je stejně nejpříjemnější si oblíbené zdroje projet ve Feedly na iPadu.

Přesto se mi Symbaloo líbí. I když se prezentuje jako alternativa k iGooglu, není to obyčejná kopie. Jde vlastní cestou – a mně tahle cesta (zatím) vyhovuje. ;-)

A co vy? Má někdo z vás taky za sebou stěhování z iGooglu? A kam jste zamířili?

P. S. Krátké představení Symbaloo na YouTube

Zpráva, o které všichni webložníci a vůbec lidé od webu dávno vědí. (Jinými slovy, zpráva pro ty tři lidi, kteří do Zápisníku lezou odjinud.) Marek Prokop, uznávaný odborník na SEO a internetový marketing (snad jsem to napsal správně…), hodlá zúročit své léty nabyté vědomosti v nelítostném světě čajového byznysu.
(Pokračování textu…)</texy>

První zkušenosti s Mobil.cz

23. 6. 2013 v 19.02

Přibližně po 12 letech jsem se odhodlal ke změně operátora. Díky tomu, že se trh s voláním po těch nekonečných letech aspoň trochu rozhýbal, objevily se konečně důvody, abych překonal svou lenost a „změnil lokál“.
(Pokračování textu…)</texy>

Na poli smartphonů se mobily s hardwarovou QWERTY klávesnicí stávají ohroženým druhem. Podle všeho po nich není poptávka, a tak se renomovaní výrobci zaměřují na klasické „dotykáče“, vesměs olbřímích rozměrů. Jsem opravdu takový exot, když mi hardwarová klávesnice vyhovuje?
(Pokračování textu…)</texy>

Vzhledem k tomu, že jsme svoje poslední příspěvky ladili buď kriticky (viz chybějící čárka v reklamě Airbank či příliš nápomocné vyhledávání Googlu), nebo sebepropagačně (viz e-kniha a nový díl Šíleného korektora), rozhodl jsem se napsat pro změnu něco pozitivního, konkrétně o své zkušenosti s e-shopem Čočky-kontaktní.cz.
(Pokračování textu…)</texy>

Nemám nic proti umělé inteligenci. Svým způsobem taky chápu snahu vyhledávačů nabídnout uživatelům to, co chtěli hledat, bez ohledu na to, jak neobratně/špatně to napsali. Ale někdy mi už ta úslužnost leze na nervy.

Před chvilkou jsem se pokoušel dohledat nějaké informace o přechylování barmských jmen (ano, uznávám, není to téma, které by se mělo objevit v příštím Zeitgeistu). Strýček Google mi každopádně nabídl toto:

hledani_google.PNG

A já se ptám proč. To se slovo „barmština“ opravdu tak výrazně podobá „ruštině“? A i kdyby to tak bylo, nemohl by se Google normálně slušně zeptat, jestli jsem nechtěl hledat ruštinu?

Ne, on mi prostě „vyplivne“ to, co si MYSLÍ, že jsem chtěl hledat, a milostivě se mě pidipísmem na hranici viditelnosti otáže, jestli jsem svůj předchozí dotaz náhodou nemyslel vážně. Nádhera.

Trochu mi to připomíná „výtahovou scénu“ z klasického díla „Restaurant na konci vesmíru“ od Douglase Adamse:


  • „Umíš kromě žvanění ještě něco?“ zeptal se Zafod výtahu.
  • „Jezdím nahoru, nebo dolů.“
  • „Fajn. Zavez nás nahoru.“
  • „Nebo dolů,“ připomněl výtah.
  • „Jo. Fajn. Nahoru, prosím tě.“
  • Výtah se na chvíli odmlčel. Pak s nadějí navrhl: „Dolů je to ale moc hezký.“
  • „Jo?“
  • „Senza.“
  • „Prima,“ pochválil Zafod. „Tak nás rychle zavez nahoru.“
  • „Dovolíte otázku,“ vtíral se výtah nasládlým tónem. „Zvážili jste všechny možnosti, jež vám může poskytnout směr dolů?“
  • Zafod se jal mlátit jednou ze svých hlav o stěnu kabiny.

Obávám se, že jestli to takhle půjde dál, budu podobné pocity zažívat čím dál častěji.

Jo, a vím, že tohle téma není nikterak nové ani objevné. Ale nějak mi dneska „přeteklo“ a potřeboval jsem se někomu svěřit. ;-)

iGoogle skončí, no bezva!

4. 7. 2012 v 7.00

Před chvilkou na mě „vyběhla“ hláška, že služba iGoogle bude k 1. listopadu 2013 ukončena. Mobilní verze skončí ještě dřív – už koncem července 2012. Škoda.

Své rozhodnutí Google vysvětluje takto:

  • iGoogle jsme spustili v roce 2005 – v době, kdy si nikdo nedokázal plně představit, jakými způsoby budou moderní webové a mobilní služby nabízet lidem osobní, na míru přizpůsobené informace v reálném čase. Dnes pracujeme s aplikacemi na platformách jako Chrome nebo Android a potřeba služby typu iGoogle se časem vytratila. Proto jsme se rozhodli provoz iGoogle postupně ukončit.

Nevím, čím to je (možná jsem dostatečně nezachytil překotný vývoj), ale i když „s aplikacemi na platformách jako Chrome a Android“ pracuji, iGoogle mi pořád přijde jako šikovná věc. Nebo jsem opravdu zaspal dobu a personalizované domovské stránky se už nepoužívají? Může za tímhle rozhodnutím být nějaká, já nevím, ekonomická motivace?

No, nedá se svítit. Aspoň se naučím zase něco nového. Jak píše strýček Google, mám „celých 16 měsíců na nalezení alternativního řešení“.

Aktualizace

Oznámení o chystaném zrušení služby iGoogle se setkalo s poměrně bouřlivou reakcí uživatelů. Dokonce už existuje i petice za její záchranu. Pokud tedy máte iGoogle rádi, zkuste se přidat, třeba to zabere ;-)

Uznávám, že psát článek o tarifech může v době všeobecného zhnusení nad cenovou politikou tuzemských operátorů působit poněkud lacině, ale … můžou si za to sami. Vysvětlím. A navíc se tentokrát pokusím být i trošku konstruktivní.

K napsání tohoto článku mě inspiroval další díl z nekonečného seriálu rozhovorů na téma „Nabízíme nejlepší tarif na světě“. Na tarifozvěsty se snažím být hodný – mám měkké srdce a chápu, že se nějak živit musí (ti tarifozvěsti, ne to srdce). Většinou bohatě stačí, když stručně popíšu…

Jak používám mobilní telefon

Moje běžná útrata (bez přehánění) se pohybuje někde kolem stokoruny měsíčně. Možná sto padesáti, ale mám podezření, že v takovém případě zpravidla tvoří významnou část útraty SMS jízdenky na MHD.

Drtivou většinu mé komunikace obstarává buď osobní kontakt, nebo e-maily. Mobil využívám sporadicky – napíšu pár esemesek (většinou z t-zones) a provolám odhadem 15 minut. Smartphone v současné době nevlastním (i když navzdory svému konzervatismu to zřejmě výhledově změním), takže jsem doposud neřešil ani data.

Tyto informace v drtivé většině případů prodejce přesvědčí, že jsem duševně narušený asociál z doby kamenné, se kterým není třeba ztrácet čas a kterého lze s čistým svědomím ponechat jeho komické předplacence.

Paní, která volala naposledy, však byla mimořádně aktivní, takže se naše povídání trochu protáhlo. Odehrálo se to asi takhle:

Posloucháte mě vůbec?

  • ONA: [Úžasný tarif, neveřejná nabídka, máte čas na monitorovaný rozhovor?]
  • JÁ: Víte, já za měsíc provolám tak stovku, takže pro mě ty vaše nabídky většinou moc zajímavé nejsou. Navíc asi před týdnem volal kolega…
  • ONA: Ale vždyť ještě nevíte, o co jde!
  • JÁ: No tak schválně. [Očekávám nabídku, která bude relevantní pro člověka, který za měsíc provolá stovku.]
  • ONA: [Popíše tarif (samozřejmě bez dat) s nějakými volnými minutami za 240 Kč/měsíc]
  • JÁ: Víte, ale to je přesně to, o čem mluvím. Aby se mi ten váš tarif vyplatil, tak bych musel mobil začít používat tak dvakrát až třikrát tolik. A to se rozhodně nechystám.
  • ONA: A vy fakt voláte tak málo?! [atd.]

Chci tarif pro „asociály“

Chápu, že operátoři vnímají uživatele mého ražení jako takové lepší zloděje, ale kdyby to snad někoho z nich zajímalo, pokusil bych se krátce zformulovat, co bych si od svého tarifu představoval.

Nejdřív o co nestojím:

  • Nechci „neomezený tarif“ (nepotřebuju 1000 volných minut a 1000 volných SMS, i kdyby to bylo za lidovou cenu, třeba 600 Kč – jakkoli by to bylo výhodné, pro mě by to byl vysloveně kanón na vrabce
  • Nechci slevu na nový telefon rozpuštěnou v ceně tarifu.
  • Nestojím o akce typu „volání do T-Mobilu o víkendu a mimo špičku zdarma/se slevou“ (z mobilu volám, když potřebuju a komu potřebuju; nebudu přece volat jenom proto, že je to zrovna výhodné).
  • Nestojím o akce typu „po páté provolané minutě voláte zdarma“, respektive „po páté SMS máte všechny další zdarma“ (tolik minut/SMS za den v životě nespotřebuju).
  • Nechci platit nehorázné peníze za data.

A teď moje rámcová představa:

  • volné minuty: 20
  • volné SMS: 20
  • cena za volání do všech sítí: 3 Kč/min.
  • SMS: 1 Kč
  • data: 500 MB (odhad; prostě tolik, abych se mohl jednou za čas připojit k internetu a něco najít, případně zkouknout maily a nemuset řešit, jestli nějakou přílohu můžu stáhnout, nebo ne; jinak mi celá FUP přijde poněkud ujetá)
  • cena: 200 Kč/měsíc
  • (Jo, už se můžete smát.)

Až se, milí operátoři, stane nemožné a vy budete schopni přijít s podobnou nabídkou, s potěšením si vás vyslechu. Do té doby budeme společnou řeč hledat dost obtížně.

P. S. Nejsem odborník na telekomunikace a tento článek jsem psal bez hlubšího výzkumu. Prosím tedy o shovívavost ;-)

Právo na pseudonym patří k základním osobním právům. Až do včerejška jsem si ale myslel, že pro tuto formu skrývání identity se dotyčný většinou rozhodne sám a že si pseudonym i sám vymyslí. Leč mýliti se je lidské.

Včera jsem totiž zjistil, že několik internetových knihkupectví, která nabízejí naši Poradnu šílených korektorů, uznalo za vhodné taktně skrýt naši skutečnou identitu. Pochybná kvalita našeho díla je podle všeho dovedla k závěru, že tuto iniciativu vřele uvítáme. Nu, proč ne.

Můj ctěný bratr dopadl ještě relativně dobře – ponechali mu alespoň křestní jméno. Mně už (kromě očí pro pláč) zůstaly pouze iniciály.

Až se tedy po nás budete shánět, vězte, že už se jmenujeme jinak. Brůha Daniel a Brůha Petr.

A pro jistotu ještě screenshot:

spravne_cesky.PNG

„Berte a vychutnávejte“

16. 11. 2011 v 16.54

Přestože věci veřejné normálně příliš nekomentuji, dnes si dovolím udělat výjimku. Nejedná se totiž o nic menšího než o jídlo, tedy o téma, k němuž mám svým založením poměrně blízko.

Na serveru ihned.cz jsem zaregistroval článek Kvalita potravin v ohrožení. Obchodní řetězce nutí výrobce šetřit na surovinách. Jeho podstatou je informace, že obchody chtějí kompenzovat zvýšení DPH tlakem na výrobce, aby osekali náklady a dodávali jim potraviny ještě levněji.

Co to bude znamenat v praxi, to lze snadno odhadnout. Dá se předpokládat, že v rámci „racionalizace“ výroby budou u běžných potravin eliminovány i poslední zbytky čehosi, co by se snad dalo označit za kvalitní suroviny. Jejich místo zaujme další chemie, náhražky a odpad.

(Vzpomínám si, jak jsme si jednou ve chvilce nepozornosti zakoupili párky, které – jak se ukázalo při bližším ohledání štítku – neobsahovaly ani gram masa. Kromě nezbytných emulgátorů je tvořil pouze tuk a kuřecí kůže. Mňam. Podobných dobrot teď zřejmě bude ještě přibývat.)

Obchody nás (zřejmě) mají přečtené

Pořád nedokážu pochopit, že současná – ani budoucí – situace zřejmě nikterak neodporuje všeobecnému vkusu. Rozumím tomu, že vyjít s penězi dneska není jednoduché. Chápu snahu ušetřit. Ale to jsme na tom opravdu tak špatně, že si pro pár korun budeme huntovat zdraví takovými „blafy“? Tvoří opravdu dominantní část trhu spotřebitelé, kteří se stejnou samozřejmostí, s jakou si nalijí do nádrže auta „épětaosmdesátku“, nakoupí kila a kila odpadků, protože je toho hodně za (relativně) málo peněz?

Obchodní řetězce jsou očividně přesvědčené, že ano.

Ve zmiňovaném článku mě zaujal výrok pana Ditmara, generálního ředitele firmy Spar (a o něm jsem chtěl hlavně psát). Nepředpokládám, že by vědomě chtěl působit tak cynicky, ale když jsem si jeho slova „přeložil“, skoro mě zamrazilo. O to víc, když jsem si uvědomil, že má možná pravdu…

Martin Ditmar řekl: „Pokud zákazník preferuje výrobky s určitými přidanými látkami, pak mu je nabídneme. Je to otázka chuťových preferencí každého národa.“

Jinými slovy: „Ano, prodáváme odpadky prezentované jako potraviny, ale je to z toho prostého důvodu, že naši zákazníci jsou otrlá čuňata a přesně tohle po nás chtějí.“

Co na to Arthur Dent?

Při čtení článku jsem si okamžitě vybavil scénku z knížky Douglese Adamse „Restaurant na konci vesmíru“. Vzpomínáte na souboj Arthura Denta (toho původního ;-) ) s nutrimatickým syntetizérem tekutých nápojů, který mu vytrvale podstrkoval tekutinu, „jež se téměř úplně, ale ne zcela naprosto nepodobala čaji“?

Pro připomenutí:

  • Arthur zahodil šestý šálek ohavné tekutiny.
  • „Poslouchej, ty mašino zatracená,“ oslovil přístroj, „tvrdíš, že dokážeš syntetizovat jakýkoliv nápoj, tak co mi pořád strkáš tu břečku?“
  • „Vysoce výživný nápoj vyznačující se příjemnými chuťovými vlastnostmi,“ zabublal přístroj a dodal: „Berte a vychutnávejte.“
  • „Chutná to hnusně!“
  • „Pokud vám nápoj poskytl příjemný zážitek,“ bublal stroj dál, „proč ho nenabídnout i svým přátelům?“
  • „Protože je nechci ztratit,“ odpověděl Arthur briskně. „Tak budeš už konečně poslouchat, co říkám? Ten nápoj…“
  • „Ten nápoj,“ přerušil ho přístroj sladce, „byl vyroben na míru, aby vyhovoval vašim individuálním nárokům na výživnost a požitek.“
  • „Aha, takže podle tebe jsem masochista s přísnou dietou, co?“ zavrčel Arthur.
  • „Berte a vychutnávejte.“

Závěr

Je dost možné, že obchodní řetězce opravdu dělají, co mohou, aby nám nabídly potraviny, které vyhovují našim „individuálním nárokům na výživnost a požitek“. Pokud to tak je, pak je to s námi jako se strávníky horší, než jsem si myslel.

P. S. Čtenář laskavě odpustí to zobecňování ;-)

V době, kdy se na různých frontách spekuluje o smrti libyjského diktátora, přinesl server iDnes exkluzivní a šokující zprávu. Kaddáfí je mrtev. Zasloužili se o to lidé, od kterých by to zřejmě čekal málokdo – libyjští diplomaté v Praze.

kaddafi.PNG

Inkriminovaný článek najdete tady.

Pokud máte pocit, že sportovní výsledky jsou jednou z mála oblastí, ve kterých se příliš neprojevuje schopnost médií manipulovat s informacemi, rád bych vás vyvedl z omylu.

Jako příznivci fotbalu – a Manchesteru United zvláště – jsme s bráchou poměrně napjatě čekali, jak dopadne dnešní zápas Manchesteru s Blackburnem a zda sir Alex už dnes dovede United k devatenáctému titulu v anglické lize.

Server Sport.cz o této významné sportovní události přinesl podivuhodnou reportáž a názorně předvedl, jak má vypadat vyvážené zpravodajství (jak by k tomu fanoušci Chelsea přišli, že?). Úvodní dva odstavce příslušného článku původně vypadaly takhle:

manchester.png

Drobná zajímavost: Oprava přišla až cca dvě hodiny po uveřejnění článku.

Trvalo mi to až strašidelně dlouho, ale konečně se dostávám k sepsání svých dojmů z ochutnávky tří zajímavých vín z internetové vinotéky Extravino.cz.

Své první dojmy spojené s uvedeným „spřáteleným“ obchůdkem jsem zformuloval ve svém prosincovém článku. Tentokrát už tedy pouze osvěžím svou chuťovou paměť a pokusím se aspoň vzdáleně přiblížit, co že jsme to vlastně pili.

1. Grilét (San Marino)

grilet.jpg Tohle perlivé bílé víno (nezaměňovat s francouzskou apelací Château-Grillet), o kterém se můžete něco málo dočíst i přímo na stránkách Consorzio Vini tipici di San Marino, rozhodně nezklamalo. Je jemné a svěží, má ovocný buket a barvu, kterou bych (jakožto chlap, který v zásadě rozeznává cca čtyři odstíny) označil asi jako světle žlutou. ;-)

Popíjeli jsme ho k domácím minipizzám a spojení to bylo poměrně harmonické. Trošku nám připadalo jako nějaké lepší lambrusco… Podobně jako u ostatních perlivých vín platí, že je lepší vychladit je víc než běžná bílá vína – výrobce i prodejce doporučuje teplotu podávání 8 stupňů. Jo, a moc dlouho ho neskladujte.

Grilét bych nezařadil mezi nezapomenutelné vinařské zážitky, ale pokud máte rádi svěží, příjemně perlivá vína, určitě nebudete seznámení s tímhle sanmarinským sympaťákem litovat.

2. Tacama Selección Especial Reserva (Peru)

tacama_seleccion.jpg Červené víno z peruánského vinařství Tacama, které (jak jsem se dočetl) už před mnoha lety zvolilo cestu spolupráce s francouzskými vinaři. Na výsledcích je to podle všeho znát – vína z Tacamy by měla snést srovnání i s víny mnohem věhlasnější provenience.

Nám se do ruky, potažmo do sklenic, dostala kupáž dvou odrůd – 65 % Tannat (původem francouzská odrůda, která se později uchytila hlavně v Uruguayi) a 35 % Petit Verdot (odrůda s nejasnými kořeny, která se jen poměrně vzácně vyskytuje „osamoceně“ jako odrůdové víno – mnohem častěji se objevuje v různých cuvée).

Nebudu se tu snažit imitovat sommeliéry, a tak jenom napíšu, že barva, chuť i vůně tohohle kousku jsou opravdu intenzivní a syté. Barva jde místy skoro až do fialova, ve vůni jsme asi nejvýrazněji cítili švestky. Skoro ale tipuju, že uložit tohle víno na nějakou dobu „do archivačního chládku“, byl by ten zážitek ještě mnohem silnější.

3. Teran (Slovinsko)

teran.jpg Řeknu to hned na úvod – chcete-li ochutnat opravdu zajímavé víno, vyzkoušejte Teran. Jak jsem psal už posledně, za svou charakteristickou chuť vděčí Teran hlavně kombinaci kyseliny mléčné a dvojmocného železa. Víno se vyrábí z odrůdy Refošk, která se pěstuje na typické červené půdě (terra rossa) – a ta má právě na svědomí onen vysoký obsah kyseliny mléčné.

Nedokážu už úplně charakterizovat tu chuť (musel bych opisovat), ale každopádně je to víno, na které jen tak nezapomenete. A prý je navíc docela zdravé. :-)

Dobré zprávy z Bolívie

A ještě jedna informace na závěr – bolivijská vína, na která se podle vyjádření extravinařů mnozí návštěvníci ptali, jsou konečně na skladě.

Začnu sérií šokujících přiznání. Ještě nikdy jsem neobjednával víno v internetové vinotéce. Ještě nikdy jsem neochutnal víno z Peru. Ani víno ze Slovinska. A už vůbec ne ze San Marina. Za to, že jsem v těchto směrech překročil (či v brzké době překročím) svůj stín, může malý e-shop nesměle se krčící na adrese Extravino.cz. .[#perex]

extravino_uvod.jpg

Hned v úvodu bych rád vysvětlil, co bylo vlastně podnětem pro tento nezodpovědný počin. Nuže, příčina byla hned trojí:

  • 1. Množina zemí, z nichž víno v sortimentu tohoto obchodu pochází, je natolik netradiční, že mi zvědavost zkrátka nedala.
  • 2. Každý čtvrtek rozvážejí provozovatelé obchodu objednaná vína po Praze zdarma. Ale hlavně:
  • 3. Ve vytvoření tohoto obchůdku mají mimo jiné prsty dva moji dobří kamarádi.

Vzhledem k příčině číslo tři by se přímo nabízelo, abych do svého internetového bločku „vylepil“ klasický PR článek, oslavující originální podnikatelský záměr, jakož i neuvěřitelně nízké ceny a bezchybné služby.

Jenže to se mi právě nechtělo. I rozhodl jsem se, že milou virtuální vinotéku i její pachatele podrobím klasickému zákaznickému testování, a standardní cestou jsem si objednal tři lahvinky onoho moku, o němž se říká, že „jest zrcadlem mysli“.

Než ale popíšu první dojmy, zřejmě bych vám měl vysvětlit, jakou mám v oboru enologie vlastně erudici.

Víno a já

(Následující pasáž nijak nesouvisí s obsahem příspěvku jako takového. Pokud vás z nějakých nepochopitelných důvodů nezajímá, co si cizí člověk myslí o vínu, s klidným svědomím tuto pasáž přeskočte) :-)

Moje kvalifikace by se dala shrnout dvěma slovy: nic moc. Pokud byste měli chuť si na nějakém blogu přečíst skutečně zasvěcené informace o víně, zajděte si k panu Skleničkovi nebo navštivte Jižní svah. Vzhledem k tomu, že nejsem ani vinař, ani sommeliér, ani sběratel (ještě nikdy se mi nepodařilo nakupovat vína takovým fofrem, abychom měli doma víc než pět lahví najednou), jsou moje znalosti o poznání chudší.

Zřejmě nejvyšším projevem vinného snobismu je v případě mě a mé krásnější polovičky skutečnost, že bílé a červené víno popíjíme z RŮZNÝCH SKLENIČEK.

Mám-li někdy chuť předstírat hlubší znalosti, pochlubím se, že nejvíc nám zatím chutnala bariková vína ze španělské vinařské oblasti Rioja, a že když potřebujeme střílet na jistotu mezi bílými víny z Moravy, často si vezmeme na mušku Rulandské šedé z oblasti… no prostě z nějaké oblasti a s nějakým přívlastkem. Tím mi většinou dochází dech a já tiše doufám, že můj partner v komunikaci nerozumí vínům natolik, aby poznal, jaká jsem lama.

To ale neznamená, že by mi bylo jedno, co piju. Sice s železnou pravidelností porušuju klíčovou zásadu pro nakupování vín (čti: většinou je kupuju v obchodech typu Makro, ne ve vinotékách ani přímo od vinařů), ale když mi nějaké víno chutná či naopak nechutná, dokážu svůj dojem k velkému užitku svého okolí bezostyšně ventilovat. Když se mi tedy naskytla příležitost zhodnotit zmiňovaný internetový obchůdek, bez váhání jsem se tohoto odpovědného úkolu ujal, aniž by se mě o to kdokoli prosil ;-)

Takže tady jsou moje první poznatky:

Netradiční vína z netradičních oblastí

Název Extravino.cz sice na první pohled vypadá, jako by ho vytvořil automatický generátor doménových jmen, ale své opodstatnění má. Velká část sortimentu totiž opravdu pochází ze zemí, jejichž vinné produkty jsem aspoň já osobně dosud nekonzumoval.

Vína z Peru, San Marina, Lichtenštejnska, Slovinska… Chystají se i vína z Bolívie, jejichž dovoz ale zatím komplikují nějaké byrokratické zádrhele. Navíc fantazie majitelů podle všeho nezná mezí, takže výhledově se uvažuje i o vínech z Albánie, Arménie nebo Tanzanie. Skoro čekám, jestli nakonec nepřibude i ledové víno z Islandu…

Nabídku vín sice doplňují i vína z tradičních oblastí (zatím je zastoupena Morava, ale chystá se i Itálie a Francie), ale i tam se „extravinaři“ snaží vybírat vína z vinařství, jejichž produktu zatím na našem trhu nejsou tolik rozšířené.

Trojice vyvolených

Já jsem si pro svou prvotní objednávku vybral následující tři kousky:

  • Grilét (bílé víno ze San Marina) – jedno z levnějších vín; lehké, jemně perlivé; zvlášť moje choť už odpočítává hodiny do ochutnávky ;-)
  • Tacama Selección Especial Reserva (červené víno z Peru) – prý mimořádně plné a mohutné víno atd. atd., no uvidíme ;-)
  • Teran (červené víno ze Slovinska) – na tohle víno jsem zvlášť zvědavý; prý má dost charakteristickou chuť tvořenou kombinací kyseliny mléčné a dvojmocného železa; ať to znamená cokoli, asi to nebude žádný tuctový zážitek

Ochutnávky máme rozvrstvené do následujících přibližně dvou týdnů. Nikdy jsem to ještě nedělal, ale pokusím se pak sepsat, jak se nám jednotlivá vína zamlouvala, a dám vědět :-)

Čtvrteční doprava po Praze zdarma

Pro Pražáky myslím docela lákavá nabídka. Co mě zatím od nákupu vín a dalších mých oblíbených tekutin (skotských whisky Talisker, Lagavulin apod.) na internetu odrazovalo, byla právě cena dopravy. I když samotnou láhev člověk koupí o něco levněji než v kamenném obchodě, právě doprava tuhle výhodu často do značné míry smaže. (Pokud člověk zrovna nekupuje šest skotských najednou…)

Bezplatnou dopravu jsem tedy využil. Zásilka dorazila včas, v souladu s telefonickým avízem, a dovezené láhve odpovídaly tomu, co jsem opravdu objednal.

Jediný drobný problém vidím v tom, že zatím je jedinou (oficiálně uváděnou) možností platby dobírka. Ptal jsem se, jestli provozovatelé neplánují tuto nabídku rozšířit o možnost platby převodem, a prý ano. A podle všeho není ani teď problém se na téhle formě úhrady domluvit.

Závěr

S většími závěry počkám radši až na dobu po ochutnávce, ale zatím si myslím, že Extravino.cz má slušný potenciál. Řekl bych, že i v českém národu pivařů už je dostatečně široká základna vinných fajnšmekrů, kteří rádi vyzkoušejí něco nového.

Víno je navíc skoro univerzální dárek, a pokud člověk, který už má v tomto směru něco za sebou, dostane pro změnu láhev jiné značky, než je „supermarketový“ J.P.Chenet nebo třeba Habánské sklepy, myslím, že to ocení.

„Extravinařům“ tímto přeju hodně zdaru a jejich současným i budoucím zákazníkům spoustu zajímavých chuťových zážitků.

P. S. Budete-li se chtít podělit o své zkušenosti s tradičními i netradičními víny, budu rád. Diskuzní fórum je vám k dispozici ;-)

Tenkrát v devadesátém

2. 2. 2009 v 16.45

Uznávám, že je trochu trapné psát v pětadvaceti letech retro-příspěvek, ale neodolal jsem. Samotného mě totiž překvapilo, kolik detailů z té doby mi uvízlo v mé jinak dosti sklerotické paměti.

Dobu reálného socialismu, na kterou většina retro-pořadů vzpomíná, si vybavuji jen velice mlhavě. V onom slavném devětaosmdesátém jsem se právě stal dítkem školou povinným. Matně si pamatuji na slogan „Být dobrým žákem znamená být dobrým vlastencem“, který se skvěl ve vstupu ZŠ ve Vratislavově ulici, mám takový pocit, že snad ještě probíhaly přípravy na spartakiádu… A to je v podstatě všechno.

Daleko lépe si ale vzpomínám na první vlny do té doby nevídaného zboží všeho druhu, které pozvolna začalo plnit regály prodejen a které bylo pro prvňáka fascinujícím a zhusta též zcela nedostupným lákadlem.

Žvýká celá škola

Žvýkačky jsou v mých vzpomínkách zapsány jako jeden z fenoménů té doby. Kromě tradičního Pedra se objevily i novinky. Žvýkačky se samolepkami, na kterých pózovali želví ninjové, a potom nějaké žvýkačky (mimochodem dosti hnusně chutnající), které obsahovaly „peníze“ – liry, doláče a mařeny. A když jste těch peněz nasbírali dost, vyhráli jste tričko, hodinky nebo (famfáry, prosím) digihru!

Mimochodem jsem nepotkal nikoho, kdo by se k téhle vytoužené metě dopracoval.

A to mi připomíná…

Digihry

Je dost možné, že první digihry se objevily ještě před „sametovkou“, to už opravdu nevím, ale každopádně v prvních cca třech letech mé školní docházky zažívaly nebývalý rozmach.

Potápěči, kteří se pokoušejí vytáhnout ze ztroskotané lodi (nebo co to bylo) pár pytlů zlata, byť jejich řady neustále řídnou pod útoky zákeřné chobotnice. Vlk chytající vajíčka. Kuchař chytající palačinky. Vesmírná loď chytající kosmonauty, kteří z neznámého důvodu skáčou šipky do žhavé lávy. Panečku, to byly doby!

A když zbyl čas nebo se vybily baterky, přišel čas na…

Něco ke čtení

Nestárnoucí Ábíčka přetrvala, Čtyřlístky rovněž a přibyly novoty. Vzpomínám si, jak jsme hltali komiksové příběhy z časopisu Tom a Jerry, případně – když přišla chuť na trochu té kvalitnější literatury – jsme sahali po osvědčené trojici Foglar–Verne–May. (Kolikrát jsme přečetli komiksové vydání dobrodružství Rychlých šípů, nedokážu ani odhadnout…)

A k tomu krátké období mánie kolem časopisu ČAU (Čti a usmívej se) a horečné sbírání čaulířů. Vzpomínáte?

Lego a další luxusní vymoženosti

Na co si vzpomínám poměrně živě, je to, že na spoustu věcí prostě nebyly peníze. Když se objevilo LEGO, bylo to jako zjevení. Jenže vypláznout za stavebnici pár stovek nebylo jen tak. A tak zajít si s rodiči do prodejny na Karlově náměstí a koupit si tam krabičku s „legáčky“ a pár kostičkami bylo pro nás s bráchou na úrovni státního svátku. Na druhou stranu (abych tomuto příspěvku dal také nějaký morální rozměr), zase jsme si toho opravdu považovali.

Ale abych nežvanil jenom já – máte s „posametore­volučními“ roky spojenou také nějakou specifickou vzpomínku?

Nepatřím k zavilým odpůrcům bank ani k bojovníkům proti výši bankovních poplatků. Někdy si ale říkám, že bych za ten průběžný sponzoring mohl od své banky dostávat trochu víc. A to hlavně v nabídce služeb internetového bankovnictví.

Abych uzavřel výčet toho, co všechno nejsem, dodám, že nejsem ani odborník na osobní finance. Čas od času ale zaregistruji nejrůznější články upozorňující na to, že Češi obecně nejsou zrovna nejefektivnější ve schopnosti nakládat s volnými finančními prostředky.

Místo aby je nějakým, byť nejprimitivnějším způsobem zhodnocovali, nechávají je válet na běžném účtu, kde z nich inflace a již zmíněné poplatky mlsně ukusují nemalé podíly, které komickými úroky nemohou být ani zdaleka kompenzovány.

Pominu otázku, zda je to tak správně, nebo ne. Do toho ostatně nikdo nemá nikomu co mluvit.

Spíš mě zajímá otázka, co je příčinou tohoto jevu. A myslím, že jedno vysvětlení bych měl.

Typický Čech a jeho přístup k financím

Termín „typický Čech“ používám nikoli na základě empirických výzkumů, alébrž na základě nechuti psát pořád o sobě. Tak tedy, typický Čech:

1. Je líný
Chodit na pobočky a zakládat si spořicí produkty nebo uzavírat koncesionářské smlouvy pro investice do podílových fondů, to není nic pro něj. Zvlášť když jde „o pár korun“.

2. Chce mít pocit, že svými financemi může zcela volně disponovat
V tomto směru je pro typického Čecha běžný účet skvělá věc. Peníze může opravdu vybrat prakticky kdykoli, navíc se pomocí internetu nebo jiných kanálů přímého bankovnictví může vždycky přesvědčit, jak si stojí. Přelít peníze kamkoli jinak znamená „pocitově“ ztratit nad těmito prostředky stoprocentní kontrolu. Co na tom, že člověk málokdy potřebuje ze dne na den vybrat nějakou horentní sumu.

Co bych ocenil u internetového bankovnictví

Možná jsem opravdu naivní a některé z mých nápadů jsou nerealizovatelné. Anebo u některých bank tyhle možnosti jsou a já mám prostě smůlu. Ale třeba něco z toho by se dalo…

Všechno pod jednou střechou
Mou hlavní představou by bylo mít přehled o všech svých „aktivech“ pod jednou střechou. Teď mám internetbankingem podchycený svůj běžný účet. Fajn. A co dál? Spořicí účet. Penzijní připojištění. Životní pojištění. Podílové fondy. Kreditní účet. Atd.

Podle mého soudu by na řadu klientů psychologicky působilo pozitivně to, že by své peníze, které investují nebo se jimi (při)pojišťují, neodesílali do „černé díry“, ale měli by o nich neustálý přehled.

Samozřejmě by to asi znamenalo, že by člověk měl všechny tyhle produkty uzavřené u jedné banky (pokud by tedy mezibankovní spolupráce nebyla opravdu na mimořádně důvěrné úrovni). Ale pokud by mi nějaká banka tohle všechno nabídla a patřičně si mě jako věrného klienta hýčkala, myslím, že bych podlehl. :-)

Jednotlivé funkce, které bych ocenil, shrnu už jenom heslovitě:

Spoření a investování

  • dokonalý přehled o prostředcích na spořicím účtu včetně průběžně aktualizovaných výnosů z úroků (pro harpagony by denní či týdenní připisování úroků a jejich průběžné zobrazování mohlo být příjemným bonusem)
  • přehled podílových fondů s možností do těch vybraných začít jednoduše investovat (samozřejmě s uzavřenou koncesionářskou smlouvou, to bych překousl)
  • snadný odprodej podílových listů (byť, dejme tomu, s „čekací dobou“)
  • průběžně aktualizovaný přehled výnosů spořicích a investičních produktů (u podílových fondů např. s údaji investováno/ak­tuální hodnota inv. podílů)

Kreditní a debetní karty

  • možnost nastavit si „ad hoc“ denní/týdenní limit debetní karty (samozřejmě do určité předschválené hranice)
  • přehled kreditního účtu
  • zobrazení „dluhu“ na kreditní kartě v internetovém bankovnictví ve chvíli vystavení výpisu a možnost „jedním kliknutím“ příslušnou sumu přelít z běžného účtu

A možná ještě další věci, na které už jsem pochopitelně zapomněl… Velká část těchto funkcí by předpokládala více než standardní zabezpečení internetového bankovnictví a více než standardně poučeného klienta. Ovšem možnost finance prostřednictvím internetu nejen přijímat a odesílat, ale také s nimi pracovat je pro mě poměrně lákavá.

Máte-li i vy nějakou konkrétní představu o internetovém bankovnictví budoucnosti, případně o funkcích, které byste ocenili, budu poctěn vašimi komentáři.

Už ani nevím, v jaké souvislosti se to stalo, ale vzpomněl jsem si na báseň, kterou mě naučili mí rodičové v době, kdy jsem byl ještě ledva odrostlé pachole. Mám pocit, že právě toto dílo (z mého pohledu naprosto geniální) výrazně ovlivnilo můj pozdější vztah k mateřskému jazyku.

Nuže tedy, tady je trocha poezie pro všední den:

Na stráni vinice (M. Horníček)

Na stráni vinice,
za svitu měsíce,
tančili tři zajíce.

A koroptev.
Ten tančil nejvíce.

O ekonomické krizi pro laiky

8. 10. 2008 v 12.20

Kdybych se obtěžoval používat Twitter, asi bych na následující článek odkázal jenom z něj. Takhle z toho bude superstručný příspěvek do blogu.

Přiznám se (nesmějte se mi), že o příčinách a vlastně ani o samotném principu současné ekonomické krize toho příliš mnoho nevím. Sám pro sebe jsem si to zjednodušeně zformuloval asi tak, že prostě „prožíráme“ víc, než umožňují zdroje, které jsou fyzicky k dispozici.

Hlubší pochopení celé problematiky mi zprostředkoval článek ekonoma Miroslava Svobody z VŠE Krize není u konce, spořte. Chápu, že experti se nad modelovými příklady, jejichž protagonisty jsou pánové Houžvička a Semtele, možná pousmějí, ale pro mě, příslušníka skupiny ekonomických nedouků, byly užitečné.

Pokud tu a tam míváte cestu přes Dolní Počernice (předpokládám, že tudy jezdíte nejméně dvakrát denně), dovolil bych si doporučit vaší pozornosti podnik s názvem Léta Páně.

Jelikož se můj první kulinářský příspěvek setkal u čtenářů s mimořádně shovívavým přijetím, odhodlal jsem se sepsat pokračování.

Nejprve jeden dodatek k textu předešlému, kde jsem mimo jiné spílal podniku T.G.I. Friday’s. Ve snaze o objektivitu a upřímnost bych rád doplnil, že od napsání tohoto nactiutrhačného příspěvku jsme do této restaurace dvakrát či třikrát zavítali, a sice ze dvou důvodů:

  • Poté, co jsem ochutnal hamburger v podniku Jarmark ve Vodičkově ulici, měl jsem i přes výrazné nechutenství chuť pokleknout před personálem T.G.I. a omluvit se jim za kritické hodnocení JEJICH pokrmů.
  • V T.G.I. nám chutnají koktejly – já jsem si oblíbil třeba Lynchburg lemonade. Zejména ve své „plné verzi“ označované jako Ultimate (jejíž sklenice svou velikostí ze všeho nejvíc připomíná skleněné umyvadlo na stopce), při konzumaci za horkého slunečného dne, je učiněným balzámem, který člověku pomůže získat na svět vyrovnanější náhled. Trénovanějším jedincům doporučuji kúru opakovat.

A teď už konečně k restauraci Léta Páně

Tuhle restauraci najdete u dolnopočernic­kého zámeckého parku, vedle rybníka, ve zrekonstruované budově bývalého pivovaru. V blízkosti se podle všeho nachází ještě starý mlýn, protože kousek od restaurace se vine náhon, do kterého lze při troše šikovnosti spadnout.

Prostředí
Sedět se dá buď venku pod slunečníky, s výhledem na zmiňovaný náhon, přírodní amfiteátr, park a rybník, nebo vevnitř. Samotný interiér je příjemný, židle a stoly masivní dřevěné, osvětlení tlumené. Člověka prostě nic nerozptyluje od toho podstatného, čímž je zejména…

Pivo a ostatní nápoje
Ačkoli jsem v předchozím příspěvku důkladně nakydal hnůj na lahvové produkty Plzeňského Prazdroje (a za tím si také stojím), točená plzeň mi nevadí, a speciály Master (13stupňový polotmavý a 18stupňový tmavý) jsem si dokonce oblíbil. Oběma variantami si můžete v Léta Páně vysmolit hrdlo.

Z ostatních nápojů zmíním jenom poměrně širokou nabídku vín (neměl jsem dosud tu čest) a destilátů (Taliskerem si u mě šplhli). Nově jsem zaregistroval různé druhy mojita (zázvorovo-grepové, jahodové, …) – testoval jsem první jmenované a nechutnalo špatně.

Z jídelního lístku
Parádní disciplínou téhle restaurace (alespoň podle mých chutí) jsou produkty zdravé výživy – zejména kuřecí křídla, hovězí i vepřová žebra v marinádě, jakož i kolena nejrůznějších živočichů.

Moje choť dvakrát testovala biftek (středně propečený), který se v obou případech nadobyčej povedl, což rozhodně není samozřejmostí. Já jsem si naposledy dal půlku kachny s knedlíkem a zelím (proč mi nikdo nepřipomněl, že jsou tihle opeřenci tak velcí?) a znovu mohu udělit známku výbornou.

Z předkrmů si dovolím doporučit bramborové placičky s lososem, zakysanou smetanou a koprem, které (případně doplněné o slepičí vývar s játrovým knedlíčkem) dají večeru ten správný start.

Jediným problémem je množství. Porce jsou natolik poctivé, že aby konzument mohl sníst to, co by chtěl, potřeboval by mít žaludek jako Gargantua a Pantagruel dohromady.

S dezerty jsme byli taktéž spokojeni (zmíním např. pečené švestky s domácím perníkem či čokoládové suflé s višněmi), ale upřímně řečeno, málokdy jsem byl po pozření předchozích chodů schopen se ke konzumaci dezertu vůbec odhodlat.

Obsluha a další služby
Obsluha rozhodně nenarušuje celkový dobrý dojem. Na jídlo ani na pití se dlouho nečeká, návštěvník nemá pocit, že číšníky otravuje.

Z doplňkových služeb bych zmínil taxislužbu, která vás v případě zájmu dopraví, kam si v okolí budete přát, třeba na nejbližší zastávku metra Černý Most. Zatím jsme také nezkoušeli – ona taková malá procházka za určitých okolností vůbec není špatná.

Závěr

Pokud míváte cestu přes Dolní Počernice a jste spíš příznivci kvalitní „hospody“ na úrovni než francouzské restaurace se stříbrnými příbory, určitě Léta Páně vyzkoušejte. Ale abych uvedl aspoň jedno negativum – štve mě, že tahle hospoda není někde blíž.

Kontakt:
Léta Páně
Národních hrdinů 3
Dolní Počernice, Praha 9
Tel.: 281 867 474, mobil: 774 008 556
Web: www.letapane.cz
Možnost on-line rezervace: ano

Evropě to osladíme. Hurá!

7. 9. 2008 v 11.51

Informační kampaň o českém předsednictví v EU, korunovaná sloganem „Evropě to osladíme“, splnila minimálně jeden ze svých cílů. Vzbudila ohlas. Otázkou je, zda lze dosažení tohoto cíle hodnotit pozitivně.

Poznámka na úvod: Autor tohoto příspěvku není ani politolog, ani marketingový či mediální expert a vyjadřuje pouze své subjektivní dojmy jako (zřejmě) člen cílové skupiny.

Počáteční záměr byl jasný. Většina Čechů nemá o našem předsednictví v EU dostatek informací (a moje domněnka zní, že většině Čechů je celá záležitost přinejmenším lhostejná).

Zpracujme tedy kampaň, ve které ukážeme, jak už jsme Evropě prospěli a jakým přínosem pro ni můžeme být dnes, a udělejme to formou vtipnou, která lidi zaujme („To se pobavíte, lidové vrstvy“) a vzbudí v nich chuť získat další informace.

Na tomto základě vznikla kampaň, jejímiž nejvýraznějšími prvky jsou televizní spot z dílny režisérky Alice Nellis a značně kontroverzní slogan „Evropě to osladíme“.

O televizním spotu

Samotný spot bych rozhodně nehodnotil nikterak negativně. Známé osobnosti české vědy, kultury a sportu si po svém hrají s kostkami cukru, českým vynálezem. Proč ne?

Spot má naštěstí vyšší úroveň než komentář Alexandra Vondry, který se k nápadu s kostkou cukru hrdě hlásí. „Někteří skeptici říkají, že se tam rozpustíme jako kostka cukru v čaji. My přece nejsme kostkou cukru, ale my jsme ji vynalezli. A i kdybychom byli tou kostkou cukru, naší ambicí by mělo být trochu ten čaj osladit,“ poznamenává duchaplně podle ČTK. (Ufff…)

O sloganu

Daleko horší je to s tím diskutovaným sloganem. Premiér Topolánek poznamenává, že provokativnost sloganu je záměrná, ale zároveň odmítá jeho negativní výklad.

Jenže…

V české idiomatice spojení „někomu to osladit“ negativní význam rozhodně MÁ. Naopak nechápu, jak by v tom kdokoli mohl hledat jakýkoli skrytý, pozitivní výklad. Hrát si se slovy je skvělá věc (navíc u kostky cukru se něco podobného vysloveně nabízelo), ale v tomto případě by byla na místě aspoň špetka soudnosti.

A i když nechci zabíhat do politické roviny, v situaci, kdy máme v EU pověst výrazných „euroskeptiků“, je zmíněný slogan vyslovený… nepěkná věc.

Ze snahy o lehký humor se stala, s odpuštěním, těžká trapárna.

V závěru bych si dovolil odcitovat krátký úryvek z knihy Jak psát reklamní text od Zdeňka Křížka a Ivana Crhy (2. vydání, str. 177). Nevztahuje se jen k případu oslazené Evropy, má poměrně širokou platnost.

Nedělejte legraci za každou cenu. Nenuťte se do vtipkování, když vám to zrovna nejde. Násilný, křečovitý, hloupý či vulgární vtip je trapný a nadělá víc škody než užitku. Buďte proto opatrní a važte na lékárnických vážkách.

Skutečně rázně se rozhodl řešit současný nepříznivý demografický vývoj vládní kabinet. Toto řešení zvolil i přes vehementní protesty všech organizací bojujících za lidská práva, včetně Amnesty International.

Opatření se týká všech občanů ČR starších padesáti let. Jednou provždy tak řeší neustálé prodlužování věku pro odchod do penze. Příslušný zákon přitom prošel legislativním procesem až nečekaně rychle.

Ještě 13. srpna přinesl server Lidovky.cz tuto optimistickou zprávu:

padesatnici-utek.png

Včera již ale bylo všechno jinak. Jak informoval server iDnes, opatření bylo schváleno s účinností od 1. září. O čem se zřejmě ještě bude diskutovat, je značná nehumánnost přijatého ustanovení:

padesatnici.png
P. S. Taky míváte tak stupidní asociace?

Psát, že iPhone je dominantním tématem dneška, tématem, které s přehledem válcuje i rusko-gruzínský konflikt a volbu amerického prezidenta, je poněkud zbytečné. Přesto, co bych to byl za blogera, kdybych si aspoň trochu nepřisadil.

V úvodu trocha upřímnosti (které se ode mě jinak dočkáte jen sporadicky): Mobil používám výhradně k tomu, abych s ním volal a psal SMS. (Jo, a ještě k tomu, aby mě ráno tahal z pelechu.) K těmto čestným funkcím mi bohatě dostačuje můj starý dobrý, s láskou opatrovaný Siemens ME45.

A jelikož jsem podstatnou část dne přikován ke své kancelářské židli, nepotřebuji se při svých ojedinělých cestách po světě „tam venku“ ani připojovat na internet, ani se věnovat řadě „cool“ aktivit, které by mi mohly zprostředkovat moderní mobilní přístroje, iPhone nevyjímaje. A ještě skandální odhalení: k focení, ač to zní neuvěřitelně, používám foťák.

To samozřejmě neznamená, že bych neměl rád technické vymoženosti. Nikoli. Sdílím postoj Davea Barryho, který na počítači nedělá nic jiného, než že dvěma prsty deset minut smolí větu typu „Henry Kissinger vypadá jako velká bradavice“, aby ji po dalších deseti minutách vylepšil na „Henry Kissinger vypadá jako velká tučná bradavice.“ Přesto k tomuto konání POTŘEBUJE ten nejvýkonnější počítač, který je k dispozici, a jak sám říká, v nejbližší době plánuje koupi stroje ještě výkonnějšího. (Viz Rukověť správného chlapa.)

Může se tedy stát, že až mé chlapské pudy převládnou nad rozumem, dojdu k nezvratnému přesvědčení, že nový mobil prostě potřebuji. A protože u sebe žel pozoruji tytéž rysy, které ironizoval Karel Havlíček Borovský ve svém epigramu (Není nad původnost, každý po ní touží, lidé chodí po mostě, tož já půjdu louží) – ale nejen proto –, vyjde u mě v souboji iPhone versus zbytek světa vítězně druhý jmenovaný soupeř.

O tom jsem ale vlastně původně psát nechtěl.

SMS z iPhonu – projev skutečné lásky

Dnes, v době e-mailů a esemesek, je mimořádným zážitkem, když od někoho dostanete opravdický dopis. Na dopisním papíře, ručně psaný… Myslím si ale, že s nástupem iPhonu by se tato situace mohla změnit.

Pokud je pravda to, že v současné době nelze u iPhonu legálně, resp. standardní cestou, vypnout anglickou T9, myslím, že by se česká SMS napsaná na iPhonu měla považovat za nejvyšší projev náklonnosti vůči adresátovi. Věřím, že se pak dočkáme konverzací dvou romantických duší v tomto duchu:

  • Já jsem jí napsal své vyznání na okvětní lístek růže kaligrafickým perem.
  • To nic není. Já jsem jí poslal esemesku z iPhonu.
  • [němý údiv]

P. S. Nechci svým článkem vytvářet další kolbiště pro souboj milovníků a odpůrců iPhonu. Nemám obavy, že by se to mohlo takhle zvrhnout, ale jistota je jistota…

O těžkém životě překladatelů beletrie. Měla by výši jejich honorářů určovat neviditelná ruka trhu? O „taky překladatelích“ a jejich výplodech.

V Kavárně na iDnesu vyšly dvě poměrně zajímavé úvahy o českých překladatelích krásné literatury. Jednalo se o článek Chudý jako český překladatel pedagoga a překladatele Petra Fantyse a jako reakce na něj článek Překladatel bere 150 korun za stránku, ale měl by brát třikrát tolik předsedkyně Obce překladatelů Hany Linhartové.

Nízké honoráře, mizerná platební morálka

Oba autoři se shodují v jedné věci – nakladatelství s překladateli často zacházejí jako s nádeníky, čemuž odpovídá nejen odměna, ale také podoba smluv a (ne)ochota vyplatit byť onu komicky nízkou odměnu.

Nakladatelství hřeší na to, že překladatele jejich práce baví a berou ji jako své poslání. Obec překladatelů nemá v podstatě žádné páky s tím něco udělat a ani autorský zákon v tomto směru neposkytuje žádné účinné nástroje.

Je to v pořádku? Je na místě zásah zvenčí?

Myslím si, že odpověď na obě otázky zní záporně.

Jako korektor jsem měl možnost poznat, jak spolupráce s nakladatelstvím (a to ještě poměrně seriózním) vypadá.

Překladatelé, jejichž knihy jsem korigoval, byli opravdu odborníci na svém místě. Byli to vzdělaní lidé (právník, inženýr, vysokoškolští profesoři), jejichž překlady byly mimořádně kvalitní – a v podstatě ani nebylo poznat, že se jedná o překlady, což je podle mého to největší překladatelské umění.

Jejich odměna byla z mého pohledu naprosto neodpovídající. Jenže oni svou práci měli rádi, nebyla pro ně jediným zdrojem příjmů a představovala pouze způsob, jak si přivydělat k důchodu či vysokoškolskému platu. A protože byli dobří a rychlí, docela jim to fungovalo.

A tak nějak si představuji způsob, jak s překládáním beletrie přežít v kapitalismu. Čekat, že se nakladatelství chytnou za nos a začnou svým překladatelům pořádně platit, je nereálné – už kvůli nízkému nákladu většiny knih a snaze nakladatelství šetřit, kde se dá. Postihovat tuto oblast zákonem bych viděl jako nešťastné.

Řešení – hnusná komerce

Asi to bude znít jako rouhání, ale zřejmě bych navrhoval toto: Nechť si překladatelé najdou „komerčnější“ zakázky (technické překlady, výuka apod.), které je třeba nebudou tolik „naplňovat“, ale umožní jim vydělat si na víc než na slanou vodu. Překlady beletrie, pokud se jich nebudou chtít vzdát, pak budou moci dělat jako doplňkovou práci, které se budou moci věnovat bez frustrace z toho, jak málo za ni dostávají.

A možná pak začnou překládat i zadarmo:-) Viz skupinku dobrovolníků, která českým čtenářům průběžně zprostředkovává dílo jednoho z nejvýznamnějších velikánů světové literatury Davea Barryho.

(S korekturami je to podobné. Kdybych zůstal u korektur knih, jakkoli mě spolupráce se skvělými překladateli těšila, musel bych pracovat odhadem 14 hodin denně a na uživení mé maličkosti a mé polovičky by to stačilo jen tak tak. Proto jsem spolupráci s nakladatelstvími omezil na naprosté minimum. A když už nějakou knihu koriguji, jsem schopen překousnout, že odměna je oproti běžným zakázkám cca čtvrtinová.)

Rozhodně bych nechtěl, aby to vyznělo tak, že se zastávám často opravdu „mafiánských“ praktik některých nakladatelství nebo že snižuji význam kvalitní překladatelské práce. Bohužel je naivní očekávat, že odměna za práci bude vždy odpovídat její „společenské hodnotě“ (viz už stokrát omleté srovnávání profesionálních fotbalistů a lékařů či učitelů).

Kdoví, možná přijde doba, kdy Češi začnou požadovat špičkové překlady, za něž budou ochotni si připlatit, a vytvoří se elitní skupina vysoce kvalitních překladatelů, kteří budou za svou práci náležitě ohodnoceni. Do té doby, ač to může znít nepříjemně, je prostě potřeba přizpůsobit se trhu.

O „taky překladatelích“

Nevím, kde má tahle fáma počátek, ale někteří lidé mají podle všeho pocit, že kvalitně překládat může v podstatě kdokoli, kdo má středoškolskou znalost příslušného zdrojového jazyka. Nebo, jak jeden mudřec vyjádřil v diskuzi k jednomu z odkazovaných článků, že text prostě stačí „pastnout“ do automatického překladače a pak ho lehce upravit.

Řada překladů pak podle toho bohužel vypadá. Z pozice korektora neznám horší rachotu než korigovat překlad někoho, kdo očividně nevěděl, o čem překládá. Překlady slovo od slova, bez jakéhokoli ohledu na specifika české syntaxe a na to, že ve zdrojovém jazyce se nachází zvláštní útvary zvané idiomy, jsou mnohem strašlivější než běžný text hemžící se hrubkami.

Dobrý překladatel by měl splňovat přinejmenším následující požadavky:

  • vynikající znalost zdrojového jazyka, včetně idiomatiky
  • schopnost výborně pracovat s cílovým jazykem, aby nevznikl ohavný paskvil, který si čtenář musí nejdřív slovo od slova přeložit do zdrojového jazyka, aby pochopil, co chtěl autor říci
  • znalost reálií
  • u technických a odborných textů vynikající znalosti o příslušném oboru (v opačném případě je tragédie na světě)

Naštěstí v beletrii se co do kvality překladů od počátku devadesátých let hodně zlepšilo. Mnohem smutnější je situace právě u odborných textů nebo, kupříkladu, u filmových titulků.

Jak to vypadá, když se do překladu pustí „taky překladatel“, jste mohli najít třeba na stránce věnované perlám z překladů již zmiňovaných filmových titulků.

Stránka již žel nefunguje (update 9/2011), tak alespoň dvě ukázky za všechny:

  • Podívejte jak jste ho obšťastnil? Jeho srdce z vás zabublalo. (You see how happy you make him? Huh? You make his heart go „boop“.)
  • Mám plán na odchyt. (I have a plane to catch.)

A ještě drobná poznámka: „Dick“ může být také JMÉNO, zvlášť jedná-li se o bývalého viceprezidenta USA – viz Lapiduch, třetí příklad (červený font).

P. S. Tipli byste si, jak se do angličtiny přeloží věta „Vrhl na ni dlouhý pohled“? Správně, „He vomited a long postcard on her“. Další užitečné překlady najdete na stránkách Brno English Centre.

Teď během dopoledne jsem korigoval zajímavý, asi dvacetistránkový článek pro Golf Digest, který pojednával o rozvoji golfu v Číně. Asi nemusím dodávat, že se to v něm hemžilo místními i osobními čínskými jmény.

Jelikož se s nutností přepisovat čínské názvy do češtiny nesetkávám příliš často, nepokládal jsem zatím za nutné ukládat si do paměti pravidla pro správnou transkripci. (Hle, jak poeticky lze vyjádřit to, že prostě něco neumím.)

Proto mi přišly velmi vhod tabulky pro transkripci čínštiny na stránkách Akademie věd ČR. Převodní tabulky obsahují běžnou anglickou transkripci, oficiální čínskou transkripci (tzv. pchin-jin) a doporučenou českou transkripci. Můžete si také zvolit třídění podle kterékoli z těchto variant.

Musím sportovně přiznat, že bez uvedených tabulek bych si u řady jmen v žádném případě „neškrtl“. (Článek byl překládán z angličtiny, ale přišlo mi, že autor použil spíš pchin-jin než klasickou anglickou transkripci.)

A ještě odkaz: Převodní tabulky pro transkripci čínštiny

minulém příspěvku na toto téma jsem nadhazoval otázku, jak je to s rozšiřováním počtu volných živností poté, co vstoupila v platnost novela živnostenského zákona. Tímto děkuji všem, kdo v komentářích připojili užitečné informace.

Anžto jsem už příslušný legislativní proces absolvoval, dovoluji si shrnout jeho průběh – třeba by se to někomu mohlo hodit. Jenom doplňuji, že místem činu byl Úřad MČ Praha 2. Předpokládám, že proces by měl všude probíhat podobně, ale (svoji) ruku do ohně bych za to nedal.

Východisko:
Jsem majitelem živnostenských oprávnění ke dvěma volným živnostem. Chci rozšířit okruh své činnosti o další volné živnosti. Podle novely živnostenského zákona už není nutné platit za každou ohlášenou volnou živnost zvlášť. Ostatně i samotná živnostenská oprávnění (živnostenské listy) nahrazuje tzv. výpis ze živnostenského rejstříku.

Přesto je ale nutné další žádané obory „nahlásit“. Nově můžete vybírat z 80 oborů volných živností a teoreticky si můžete (zejména jste-li výjimečně renesanční osobností) „zaškrtnout“ třeba všechny.

Změnový proces:
Při žádosti o rozšíření počtu oborů jsme použili dva formuláře (s celou anabází mi pomáhala mimořádně ochotná úřednice u přepážky – nevím, jak se jmenuje, ale tímto jí děkuji). Ty formuláře jsou:

  • Změnový list (PDF)
  • Seznam oborů činností náležející do živnosti volné (PDF)

A teď, pokud si to dobře pamatuju:

  • Do Změnového listu (kromě jména, IČ a RČ) jsem do řádku 01 napsal: „Transformace VŽ – rozšíření“. (VŽ = volné živnosti)
  • Na druhé straně Změnového listu už se napíše jenom „kde, kdy“ + podpis.
  • Seznamu oborů činností náležející (asi by mělo být „náležejících“) do živnosti volné jsem zaškrtl jak své dosavadní obory činnosti, tak ty nové, jimž se hodlám věnovat.

A to bylo prakticky všechno. Příští týden bych si měl vyzvednout již aktuální výpis ze živnostenského rejstříku.

Dnešním dnem, tj. 1. červencem, vstoupila v platnost novela živnostenského zákona. Ti, jichž se to týká, to už bezesporu vědí, takže nepřináším žádnou novinku. Mám ale v téhle souvislosti jednu otázku na případné odborně fundovanější čtenáře.

Novela živnostenského zákona přináší několik změn, které by živnostníkům měly zjednodušit podnikání. Má samozřejmě, jak už to bývá, své příznivce i odpůrce. Objektivně vzato lze konstatovat, že ke změnám, které novela zavádí, patří (jenom telegraficky):

  • redukce počtu živností (počet volných živností se snížil pouze na jednu)
  • živnostenské listy budou nahrazeny výpisem ze živnostenského rejstříku
  • bude zrušena místní příslušnost
  • usnadní se vstup do podnikání z hlediska kvalifikací
  • možnost komunikace se živnostenským úřadem prostřednictvím kontaktního místa veřejné správy

A můj dotaz
V současné době mám živnosťáky na dvě volné živnosti. Předpokládejme, že bych chtěl v budoucnu rozšířit svou činnost o další volnou živnost. Budu kvůli tomu muset zažádat o ten „nový, univerzální živnosťák“ (respektive výpis ze živnostenského rejstříku), nebo to nebude zapotřebí?

Rozumíte téhle problematice trochu víc než já? Předem moc děkuju za případné rady.

UPDATE 9. 7.: Proces rozšíření počtu volných živností zachycuji v tomto příspěvku.

Jako člověk, který si už nesčetněkrát osobně vařil čaj a který na první pohled rozpozná bílé víno od červeného, jsem myslím dostatečně erudovaným odborníkem, abych se mohl podělit o svá kulinářská zjištění a tipy.

O jídle už dneska píše kdekdo. A nejsou to jen profesionální food-bloggeři jako Mr. Cuketka, ale i ti, kdož prosluli svými počiny spíše v jiných oborech než v gastronomii. Z těch, které čtu, bych si dovolil zmínit například pana Pixyho.

(Je-li mi známo, čas od času víří vody českého internetu svými hlubokými gastronomickými tezemi i jistý p. Macek – a pak ti, kdo na něj neméně vybraným stylem reagují –, ale jsem líný dohledávat příklady.)

Svou troškou do mlýna bych rád přispěl i já, ač informační hodnota tohoto zápisku bude zřejmě za úrovní výše zmíněných pánů notně pokulhávat.

Všechny sympatické restaurace…

… se zákonitě časem zhorší. Skoro mi přijde, jako by v tomto směru platil nějaký Murphyho zákon.

Zdá se mi, že management téměř všech restaurací, které jsme si s chotí oblíbili, přistoupil do roka a do dne k následujícím krokům:

  • snížení kvality všech podávaných pokrmů
  • posun cen opačným směrem, a to na úroveň, která až žalostně neodpovídá kvalitě předloženého
  • redukce jídelního lístku, respektive eliminace pokrmů, které opravdu stály za to

Příklad za všechny:
Na smíchovskou restauraci T.G.I. Friday’s jsme kápli díky kladné recenzi řečeného pana Cuketky.

A nebyli jsme zklamáni. T.G.I. splňovala všechno, co člověk čeká od klasické americké hospody. Výzdoba, koktejly, vynikající hamburgery ve dvou velikostech, steaky (o něco méně vynikající, leč ucházející), hranolky v kvalitě s běžnou produkcí nesrovnatelné, buffalo wings, mexické speciality atd. atd.

Ale co se nestalo. Zřejmě před několika málo měsíci se management konečně odhodlal přistoupit ke třem zmíněným krokům, čili:

  • jídlo začalo být ošizené, hranolky začaly nápadně připomínat své jmenovce z fast-foodů, ani s estetickou stránkou pokrmů si už nikdo tolik hlavu nelámal
  • ceny se dostaly na úroveň, která skutečně neodpovídá nabízené kvalitě (tři stovky za hamburger bez hranolků jsem ochoten z principu dát jenom v případě, že se bude jednat o opravdu světový zážitek)
  • jídelního lístku zmizely (kromě jiného) menší, 150g verze hamburgerů, které si s oblibou objednávala moje krásnější polovička, jejíž kapacita je v tomto směru, při vší úctě, přece jenom o něco menší než u jejího téměř dvoumetrového chotě

Resumé: Ohromná škoda. Nevím, do jaké míry tato restaurace a mnoho jí podobných počítají se štamgasty, ale přijde mi, že se o notnou část stálých zákazníků připravují. Máte podobnou zkušenost?

A teď už stručněji, slibuju.

Gambáč, plzeň a ti ostatní

Když jsem byl mlád a začínal se blíže seznamovat se zlatavým mokem, představoval pro mě a pro mé vrstevníky, mluvím-li o lahvovém pivu, gambáč jasnou volbu. Později se přidala plzeň – když jsem si ji dal, měl jsem pocit, že piju to nejlepší, co mi tato země může stran piva nabídnout. Neříkaly to snad ty reklamy dostatečně jasně?

Nevím, co se od té doby stalo. Možná jsem zmlsanější, možná se cosi v Plzni pokazilo.

Teď mi přijde, že plzeň (a teď prosím všechny Plzeňáky a milovníky plzeňského, aby přeskočili až k dalšímu podnadpisu) je jakousi hodně naředěnou imitací piva a Gambrinus (který pochopitelně musí být nechutnější než vlajková loď skupiny) naředěnou imitací té imitace.

Nejsem odborník na pivo, ba nejsem ani nikterak zkušeným laikem, takže budu rád i za vaše postřehy. (Když teď dostanu chuť na zrzavou vodu, sáhnu většinou po Svijanech nebo po takových těch speciálech od Bernarda.)

Máte rádi skotskou? Zkuste Talisker

A teď už opravdu jenom krátce. Pokud si čas od času rádi dáte sklenku whisk(e)y a ještě jste tuhle značku nevyzkoušeli, upřímně doporučuji dát si při vhodné příležitosti skotskou s názvem Talisker.

Jste-li zvyklí na „klasiku“ typu Johnnieho Walkera, Tullamore Dew či Jamesona (ty já taky rád), Talisker vám připraví mimořádný a úplně odlišný zážitek. Dřevo, kouř, rašelinová příchuť… něco pro posezení u krbu.

I v tomto směru ocením vaše případné tipy.

Předpokládám, že následující informace vás zamrzí stejně jako mě: Nemám čas na psaní. Rád bych tedy alespoň sesumíroval to, o čem jsem původně psát chtěl, což bezesporu mnozí nesmírně ocení. Člověk by měl vědět, o co přichází.

Přehled počeštěných názvů měst
Ano, do takhle šíleného projektu jsem se chystal pustit. Chtěl jsem sestavit a průběžně doplňovat přehled počeštěných názvů měst, jako je třeba… třeba takový Londýn. Nebo Trevír, Mohuč, Řezno a Cáchy. Prostě je takových názvů hodně – sám bych jich dokázal vyjmenovat nejmíň… pět. A protože si sám spoustu správných „českých“ tvarů z hlavy nepamatuju, chtěl jsem si sepsat tahák. No, možná někdy dozraje čas.

Recenze softwaru Foxit
programu Foxit se zmínil jeden můj kolega (zdravím, Žane) v komentáři k jistému příspěvku uveřejněnému tady v Zápisníku. Má to být bezplatný program umožňující provádět korektury PDF dokumentů (např. zvýrazňovat části textu), což třeba Adobe Reader, mám pocit, neumožňuje.

Sám sice používám klasický Adobe Acrobat, ale umím si představit, že pro některé začínající korektory může být dvanáctitisícová investice poměrně značnou překážkou. No, zatím jsem si Foxit ani nenainstaloval, takže z recenze nějakou dobu nic moc nebude…

Skloňování hardwaru a softwaru
Mají se slova jako hardware, software, shareware apod. skloňovat, nebo ne? I o tom jsem chtěl psát. No, v podstatě jsem chtěl hodně rozvláčně napsat, že spíš hlasuju pro skloňování (současné slovníky ostatně rovněž). Takže spíš „distribuce softwaru“ než „distribuce software“.

Pár kousků z korektorské dílny
Několik se jich zase nashromáždilo, ale na samostatný příspěvek by to nevydalo, tak to přilepím sem. Shovívavý čtenář promine…

  • Přečtěte si naše složení
  • Soubor osmdesáti původních vinných klepů
  • Responsible dribling
  • Butch Hormon (pro nezasvěcené, Butch Harmon je známý golfový trenér; mimochodem, tento a předchozí kousek padají na 99 % na vrub automatickým opravám ve Wordu – i proto je silně nedoporučuju)
  • Debatní kroužky několika na slovo vzatých odporníků.

A na závěr jeden poměrně zdařilý novinový titulek:

  • Policie odloží střelbu na budovu BIS, viníka nenašla (předpokládám, že si v BIS docela oddychli)

Je to zajímavá shoda okolností. V době, kdy se mohutně spekuluje o případné akvizici portálu Yahoo společností Microsoft, probíhá něco podobného v drobnějším vydání i v malém českém rybníku.

Na webu Hospodářských novin se včera objevila zpráva, že americký investiční fond Warburg Pincus, který v prosinci minulého roku získal českou portálovou dvojku Centrum.cz, jedná o koupi Atlasu.

Situace jako přes kopírák. Nezpochybnitelnému lídrovi trhu (Google/Seznam) by fúzí dvou menších hráčů (Microsoft + Yahoo/Atlas + Centrum) vznikla silnější konkurence.

Reakce lídra je ale v obou případech poněkud odlišná. Zatímco Google se ústy Davida Drummonda ve svém vyjádření vehementně bouří a poukazuje na ohrožení samotné podstaty internetu, Seznam podle všeho zůstává v klidu (je-li autentické vyjádření Iva Lukačoviče citované v již zmíněném článku na ihned.cz).

Osobně jsem přesvědčen, že by českému i světovému internetu větší konkurence na poli vyhledávačů prospěla – to je ale objevná myšlenka, že? :-) Neřekl bych, že by Seznam či Google pouze žily z podstaty, ale přece jenom ona jistota neotřesitelné pozice a s tím spojená suverenita může být někdy na škodu. U Seznamu se možná (zdůrazňuji MOŽNÁ, nevidím do toho) může projevovat drobnou liknavostí třeba vzhledem k funkčnosti fulltextového vyhledávání, u Googlu zase občasnou drobnou arogancí vůči provozovatelům stránek.

Myslím si, že Google ani Seznam by se kvůli fúzi protihráčů nemusely o svou existenci bát. Zároveň by ale mohlo vzrůst konkurenční prostředí, které by mohlo být přínosem jak pro majitele stránek, tak pro uživatele.

A jak to vidíte vy?

Pokud si zpravodajský server CNN nepospíšil s aprílem, zdá se, že softwarový gigant Microsoft to s akvizicí Yahoo myslí vážně.

Podle článku učinil Microsoft nabídku ve výši 44,6 miliard dolarů, což vychází na 31 dolarů za akcii. Potvrdily by se tak spekulace, které se v médiích objevily už minulý rok – viz např. článek Patricka Zandla z května 2007. Tak uvidíme, co z toho bude.

Původně jsem chtěl zkusit, zda se mi povede přijít s tímhle objevem dřív než českým zpravodajským portálům, ale než jsem to dopsal, o nějakou tu minutku jsem bohužel prohrál. :-)

Jsem závislý na internetu

28. 1. 2008 v 12.28

… ale neléčím se. Události posledních pár dní mě přesvědčily o tom, jak vážně na tom jsem. Utěšuje mě snad jen vědomí, že v tom podle všeho nejsem sám.

Ve škole nás, mám ten pocit, učili, že závislost se dělí na tři typy – na fyzickou, psychickou a sociální. Třeba u drog to funguje tak, že člověk si prostě nedokáže odpustit nějaký extatický zážitek (psychická), miluje svou partu spolusmažek (sociální) anebo je už jeho tělo tak zhuntované, že bez pravidelné dávky chřadne a skomírá (fyzická).

Moje závislost na internetu není ani psychická (internet mi žádné mimořádné prožitky nepřináší), ani sociální (žádné klasické sociální sítě nevyužívám a kontakt mám nejraději osobní).

Na internetu jsem závislý čistě fyzicky. Stojí na něm moje obživa (bez funkčního e-mailu bych se mohl jít tak maximálně klouzat – i když nevím, zda by mi za to někdo byl ochoten platit), přes internet vyřizuji všechny bankovní záležitosti, přes internet nakupujeme skoro všechno kromě jídla a oblečení. O jízdních řádech a třeba televizním programu ani nemluvím.

Neděle večer + nefunkční internet = poplach

Minulou neděli v podvečer jsem ke své hrůze zjistil, že se nemohu připojit k netu. Všechny lamerské pokusy o nápravu selhaly, i volal jsem na infolinku, kde jsem zjistil, že poskytovatel žádné problémy v našich zeměpisných šířkách neregistruje.

Nebylo tedy zbytí. Zavolal jsem svému kamarádovi, který mi s neuvěřitelnou ochotou a trpělivostí zajišťuje veškerý IT servis, ten přijel (naštěstí to v tu chvíli neměl zas tak daleko) a problém vyřešil.

Chvilku jsme se pak o téhle poměrně kuriózní situaci bavili. Za běžných okolností by asi každému přišlo normální počkat do pondělka a řešit vzniklý problém v poněkud rozumnější dobu. Ale to jsem si neuměl představit. V pondělí ráno jsem prostě potřeboval mít funkční internet – nejen kvůli sobě, ale hlavně kvůli klientům, kteří jaksi předpokládají, že jsem on-line.

Google a Seznam – s infarktem se poznám

Asi bych o tomhle v podstatě banálním zážitku nepsal, nebýt toho, co pozoruji v posledních několika málo měsících (tedy ne že by to byl trend jenom posledních měsíců, ale až teď si toho víc všímám). Řada podnikatelů je totiž fyzicky závislá nejenom na internetu jako takovém, ale i na vrtoších majoritních vyhledávačů.

Příklad: Johnu Vanharovi před nějakou dobou vypadly dva weby z indexu Googlu, a i když kvůli tomu rozhodně nekrachuje, je to rázem problém jako hrom – nečekaně, ze dne na den.

Kromě toho se prakticky denně, nebo přinejmenším hodně často, v nejrůznějších diskuzích spekuluje o tom, co se to děje s tím Seznamem. Uživatelé, respektive majitelé stránek, si zoufají nad poklesem S-ranku či propadem svých stránek ve výsledcích vyhledávání. Kromě toho marně páčí ze členů fulltextového týmu, jak to bude s tou zatracenou indexací.

Vůbec teď nehodnotím, do jaké míry je třeba takový pokles S-ranku významný (asi moc ne). Spíš se pokouším představit si, jak by mi bylo, kdyby moje podnikání ne snad přímo stálo a padalo, ale rozhodně úzce souviselo s návštěvností z vyhledávačů. V poslední době bych asi moc nadšený nebyl…

Slovo závěrem

Takto hluboce filozofická úvaha by si jistě zasloužila důstojný závěr. Ale vlastně ani nevím, jak by měl vypadat. Snad jenom doplním ryze osobní poznámku, že už se těším na dovolenou, kde si po delší době vyzkouším, jaké to je, být off-line déle než 24 hodin a mít příjemnější starosti, než je (ne)funkčnost e-mailů a náladovost robotů.

Píšete v angličtině a nejste si čas od času jisti správným použitím toho kterého slova? Potřebujete vědět, jak správně napsat adresu? Jak používat zkratky? Jak se poprat s anglickou gramatikou? Jakožto pomocníka s angličtinou nabízím odkaz na poměrně šikovný on-line nástroj.

Na stránku SparkNotes Ultimate Style jsem se dostal díky Martymu, který na ni odkázal v diskuzi u Yuhůa. Díky, Marty. :-) Protože jsem s „košer“ angličtinou často na štíru, a přesto jsem tu a tam nucen nějaký ten textík v jazyce Shakespearově zplodit, určitě se mi tahle stránka bude hodit.

Angličtina pod lupou

Troufalé srovnání s mou skromnou Češtinou pod lupou opírám o několik, vesměs velmi překvapivých, shodných rysů:

  • hesla jsou řazena abecedně
  • kromě klasického vyhledávání lze využít i index
  • jednotlivé jazykové jevy jsou doplněny příklady z praxe

Je tu ale i minimálně jedna významná odlišnost (když tedy pominu poněkud odlišný GTPR a, upozorňuji, hezčí URL u Češtiny:-) – na SparkNotes jsou jednotlivá anglická hesla řazena nejen abecedně, ale kromě toho ještě do šesti tematických skupin – zkratky, časté chyby, formátování (takové ty „techničtější záležitosti“), slovní druhy, interpunkce, použití (usage – v podstatě se jedná o stylistiku).

Co na SparkNotes (ne)najdete

Tenhle anglický jazykový rádce očividně nemá sloužit jako osnova pro výuku angličtiny v kurzech pro začátečníky a mírně pokročilé. Spíš zahrnuje „špeky“, v nichž pravděpodobně i angličtí rodilí mluvčí, resp. rodilí pisatelé, čas od času páchají chyby.

Pokud byste se tedy chtěli na internetu vysloveně učit anglicky, asi by vám server SparkNotes moc nepomohl. Naopak pokud už angličtinu ovládáte a chcete si dát záležet na tom, abyste psali opravdu správně, myslím, že vám tyhle stránky mohou být k užitku.

Čekání na Seznambota

10. 1. 2008 v 18.04

Nový Seznambot má všechny klady, které si člověk spojuje s moudrým a důstojným stářím. Pravda, není zrovna nejrychlejší, ale zato si neuvěřitelně dobře pamatuje i věci z dávné minulosti.

Dnes jsem si to ověřil, když jsem se díval, do jaké míry je fulltext Seznamu obeznámen s novými příspěvky, které jsem v posledních 14 dnech v potu tváře umisťoval na svůj web.

Výsledek byl fantastický. Seznam sice moje nová dílka nezná, ale zato mi připomněl, jak vypadaly moje stránky před více než rokem. A to jsem měl pocit, že už to, stejně jako já, dávno zapomněl.

indexace-seznamcz.jpg

Ne, teď vážně. Nemáte prosím nějaké zaručené zvěsti, jak si nový (no, už spíš „nový“) Seznambot stojí? Přijde mi, že se někdy kolem Vánoc uložil k zimnímu spánku a vylézá k smrti nerad. Není to nikterak zásadní problém (živnost mi na rychlosti indexace naštěstí nestojí), spíš jsem prachobyčejně zvědavý. :-)

Aktualizace 17. 1.

Seznambot žije! :-) Nejenže znovu aktualizoval inkriminovaný screenshot, ale také už dobrých… možná pět dní indexuje nové stránky na mém webu. A poměrně rychle. Za Googlebotem sice lehce zaostává, ale jinak se zdá, že mu zimní spánek prospěl.

Aktualizace 26. 1.

Asi jsem to s tím optimismem trochu přehnal. Seznambota zřejmě pobyt na čerstvém internetovém vzduchu natolik unavil, že se opět odebral do své nory k zaslouženému odpočinku. :-)

Travian, Gladiatus, Divoké kmeny, superhry, online hry zdarma, Java hry zdarma… Slova a slovní spojení nějak související s online hrami, potažmo hrami pro mobil, se těší hledanosti, o jaké se drtivé většině ostatních hesel může jenom zdát.

Tímto příspěvkem chci navázat na svůj dřívější text o pilířových článcích a zejména na komentář Michala Čížka o jeho experimentálním článku, kterým zkoumal, jak lze získat masovou (a pochopitelně naprosto necílenou) návštěvnost psaním v duchu současných preferencí internetového uživatelstva.

Moje zatím ničím nepodložené doporučení zní: Pokud nechcete soupeřit s Michalem na poli spoře oděných či neoděných českých celebrit (a z nějakého důvodu toužíte po masové návštěvnosti), zaměřte se na online hry. Svým poněkud delším příspěvkem chci částečně ověřit, zda lze na tomto poli bez větších časových či finančních investic prorazit.

Online hry typu Divoké kmeny, Gladiatus, Travian či Stargate jsou jednoznačným hitem a jejich popularita bude zřejmě dál stoupat.

Kromě toho zřejmě bude vždycky dost těch, kdo si rádi vydechnou u více či méně primitivních, třeba flashových, her. Ti se zřejmě budou zajímat o superhry, flash hry, hry zdarma či hry online. A to je (za uvedeného předpokladu, tedy že prahnete po necílené návštěvnosti) vaše šance.

Online hry – co šeptá Našeptávač

Vybral jsem několik hesel spojených s online hrami a zjišťoval jsem u nich orientační počet denních hledání, jak je uvádí Našeptávač (s patřičným uživatelským stylem). Nepostupoval jsem nikterak systematicky, takže se zdaleka nejedná o vyčerpávající přehled (ačkoli věřím, že pro někoho může být vyčerpávající ažaž).

  • češtiny (143×) – denně na Češtinu pod lupou zavítá několik návštěvníků, kteří zadali právě dotaz „češtiny“. Těm, kteří tu nenašli, co hledali, se tímto omlouvám.
  • divokekmeny.cz (345×)
  • divoke kmeny (178×)
  • flash hry (151×) – překvapilo mě, jak konkurenční je i poněkud surrealistická varianta flesh hry :-) (Seznam našel na tuto frázi cca 21 000 výskytů.)
  • gladiatus.cz (339×)
  • gladiatus (115×)
  • hry online (1014×)
  • hry zdarma (628×)
  • hry na mobil zdarma (269×)
  • java hry (258×)
  • java hry ke stazeni zdarma (136×)
  • superhry (3357×)
  • superhry.cz (1405×)
  • travian (719×)
  • travian.cz (759×)

Tak, a to by mohlo stačit. Asi nemusím upozorňovat, že všechna tato obecná slova a spojení jsou poměrně dosti konkurenční. Navíc celá řada „bloggerů“ si podle všeho zřídila živnost spočívající ve stahování „traffiku“ na své stránky „optimalizací“ i na ta nejkrkolomnější spojení, která jim Našeptávač poradí.

Pokud byste se tedy náhodou rozhodli nalákat návštěvníky na svůj web třeba na velmi specifickou frázi „java hry na k750i ke stazeni zdarma“, připravte se na nelítostný souboj se smečkou blogů (z nichž na většině samozřejmě žádné takové hry nenajdete). Pro hledání jiných frází můžete využít třeba nástroj pro analýzu klíčových slov Google Adwords. Jak ho použít, vám poradí Marek Prokop.

Já se ve svém experimentu pokusím zaměřit na tři konkrétní položky – již zmíněné online hry Divoké kmeny, Gladiatus a Travian. A abych nebyl úplný podrazák, zjistil jsem o těchto hrách i několik informací.

Divoké kmeny

Divoké kmeny, jejichž českou verzi najdete na adrese www.divokekme­ny.cz, jsou bezplatná online hra, jejíž děj se odehrává ve středověku.

Jako hráč v Divokých kmenech dostanete do správy malou vesničku a vaším úkolem je starat se o její rozvoj, ať už v oblasti těžby surovin, obchodu nebo obrany. A protože se jedná o online hru, samozřejmě v tomto světě nejste sami. S ostatními hráči se můžete sdružovat do (divokých) kmenů a prát se o nehynoucí moc a slávu s dalšími kmeny.

O tom, že Divoké kmeny dokážou zkonzumovat neuvěřitelné množství času (a o tom, co za to hráčům nabízejí), napsal článek Milan Kvita. Herní návod pro Divoké kmeny najdete přímo na stránkách divokekmeny.cz. (Šílený korektor varuje: Nic pro úzkostlivé jazykozpytce, zejména po infarktu.)

Gladiatus

Hardwarově nenáročná online hra Gladiatus, jejíž česká verze se nachází na www.gladiatus.cz a verze anglická na www.gladiatus­.com, je přesně o tom, o čem nasvědčuje její název – o gladiátorech.

Nakoupíte si zbraně a zbroj, a hurá do arény vyzvat ostatní hráče k nelítostnému duelu, případně hurá za hospodským, který vás pověří nějakým úkolem – někoho zlikvidovat, něco najít, s někým si popovídat.

Významnou součástí hry Gladiatus je také obchodování – na tržišti, u obchodníka nebo v aukční síni můžete nakoupit (resp. prodat) věci, které potřebujete (resp. nepotřebujete).

Na samotném serveru Gladiatus.cz se mi o hře nepodařilo najít žádné podrobnější informace, proto Vám k bližšímu seznámení se s touto online hrou doporučuji třeba článek Lukáše Vozába Co je Gladiatus?.

Travian

Online hra Travian, kterou v české verzi najdete na www.travian.cz a ve verzi anglické na www.travian.com, se svým zaměřením hodně podobá Divokým kmenům.

Travianu se můžete rozhodnout pro hru za jeden ze tří národů – na výběr máte Římany, Galy a Germány. Každý z těchto národů má svá specifika, pokud jde o způsob útočné a obranné taktiky, ale také pokud jde o pohyb či ukrývání surovin. Znovu dostanete do správy jednu vesničku, jejíž zdárný rozvoj máte zajistit.

Na stránkách Travian.cz najdete přehledný manuál. Další informace o hře Travian najdete třeba na stránkách travian.inven­tar.cz.

A ještě korektorský dodatek: Název hry je skutečně Travian, nikoli tedy Trevian, Travien, Traivan ani Travain. (Analogicky samozřejmě platí, že adresa webového serveru je Travian.cz, ne Trevian.cz, Travien.cz, Traivan.cz či Travain.cz).

Shrnutí

Jak jste asi poznali, tento článek měl posloužit nejen jako laický popis současných (a zřejmě dlouhodobých) trendů a vybraných online her, ale také jako experiment s návštěvností. Vzhledem k tomu, že jsem se zaměřil na hodně obecné dotazy (názvy jednotlivých her a serverů), sám jsem na výsledky docela zvědavý. Budu o nich průběžně informovat přímo v závěru tohoto příspěvku.

Podle dosavadních měření a odhadů měla u běžných internetových projektů tvořit návštěvnost z vyhledávačů cca 70 procent. Podle nejnovějších poznatků však tento podíl může být mnohem vyšší – a dokonce přesahovat hranici 120 procent.

Nevěříte? Věřte. Jako nezpochybnitelný důkaz předkládám své dnešní statistiky:

150procentni-navstevnost.png

Společnost, která dala vysavačům jméno, nemá na českém internetu na růžích ustláno. Jak lidé hledají její produkty? A co najdete na adresách electrolux.cz, elektrolux.cz a elux.cz?

Úvodní slovo pro návštěvníky z vyhledávačů

Pokud jste sem přišli z některého z vyhledávačů, předpokládám, že vás ani tak nezajímá obsáhlá úvaha o doménových jménech. Hledáte-li informace o myčkách, ledničkách a dalších elektrospotře­bičích, zřejmě Vás zajímají produkty firmy Electrolux, jejíž prezentaci najdete na www.electrolux­.cz.

Electrolux a Elektrolux ve vyhledávačích

Popis souboje mezi názvy Electrolux a Elektrolux bych v podstatě mohl zkopírovat ze svého dřívějšího příspěvku Elektroworld poráží Electroworld. I tady je „nesprávná“ varianta názvu (elektrolux) o něco hledanější a i tady se najdou tací, kteří si na častých záměnách chtějí přihřát polívčičku. Třeba já :-)

Tentokrát je ale všechno ještě trochu zamotanější – v tomto případě totiž příslušná „nesprávná“ doména (elektrolux.cz) patří někomu jinému než majiteli dané značky (Electrolux).

Ve vyhledávačích není na rozdíl od Elektroworldu a Electroworldu převaha na straně „nesprávné“ varianty tolik výrazná. Na Seznamu je to přibližně 1200 hledání denně pro Elektrolux a cca 850 pro Electrolux (údaje z 1. 1. 2008). Při hledání na českém Googlu vám vyhledávač dokonce při zadání hesla „elektrolux“ poradí správnou podobu.

Domény a jejich majitelé

Vezměme to hezky postupně.

Na adrese www.electrolux.cz najdete českou prezentaci společnosti Electrolux, a to včetně prezentace produktů. Doména byla zaregistrována v roce 1997. V té době žel zřejmě majitele nenapadlo pro jistotu „klofnout“ i doménu elektrolux.cz.

Návrat o pět let zpátky. V roce 1992 byla zapsána do OR společnost Elux, spol. s r.o., zaměřující se na inženýrskou a elektromontážní činnost. I tato společnost si zaregistrovala doménu, a to v roce 2000. Kupodivu však nikoli doménu elux.cz, alébrž www.elektrolux­.cz. Zajímavé řešení.

A teď třešnička na závěr. V roce 2006 byla konečně zaregistrována i doména www.elux.cz. Nikoli však firmou Elux, ale (zřejmě) společností Electrolux, která si na této adrese zřídila takovou miniprezentaci aktuálních akcí.

Skoro to na mě působí tak, že si Electrolux se zpožděním uvědomil, že by se mohla hodit i doména elektrolux.cz, a když zjistil, že je zabraná, vyfoukl aspoň majiteli domény adresu elux.cz, kterou si firma Elux z nepochopitelných důvodů nezaregistrovala.

No, upřímně řečeno, sám téhle za vlasy hodně přitažené hypotéze moc nevěřím. Vycházím výhradně z údajů CZ.NIC a hlubší průzkum jsem nedělal. Každopádně mi to ale přijde jako kuriózní situace.

Krátký přehled na závěr

  • Electrolux.cz – prezentace firmy Electrolux, výrobce elektrospotřebičů
  • Elektrolux.cz – prezentace projektantské firmy Elux
  • Elux.cz – akční nabídky, návody a kontakty firmy Electrolux

P. S. Omlouvám se, že hned na prahu nového roku vypouštím do světa takhle nepřehledný a zmatený výplod. Ať je tenhle příspěvek tím nejhorším, co vás letos potká :-)

Šílený korektor v roce 2007

31. 12. 2007 v 15.16

Rád bych vám slíbil, že vám tento příspěvek přinese nějakou přidanou hodnotu. Žel, není tomu tak. Je to prachobyčejný přehled těch relativně „povedenějších“ článků z mé produkce, ke kterým se možná ještě někdy budu (nedejbože) vracet.

Tento narcismem značně zavánějící krok slouží k neutralizaci jednoho drobného nedostatku Zápisníku šíleného korektora. Je to jeho tematické dělení na pouhé tři kategorie. Následující index nezohledňuje články balastoidní či s omezenou platností a člení příspěvky do vícero skupin.

Odkazy na články o copywritingu a marketingu

Pravopis, gramatika, stylistika

Slovníky

Tvorba názvů

Typografie, interpunkce

Ačkoli se moje znalost řečtiny rovná téměř přesně nule, v poslední době jsem do zákoutí tohoto sympatického jazyka několikrát nahlédl při tvorbě názvů. K tomu jsem samozřejmě potřeboval řecký on-line slovník a nějaký nástroj pro transkripci řecké abecedy do latinky.

Předpokládám-li správně, jsou tyto nástroje tím posledním, co vám po našem vstupu do Schengenu chybělo ke štěstí. :-) Ne, vážně. Řeckých slovníků si na internetu můžete najít nepřeberné množství během několika sekund. Protože ale ne všechny jsou zcela funkční a použitelné, nabízím pár odkazů, které jsem si já sám uložil.

Ještě maličkost. Nějaký „schopný“ řecko-český/česko-řecky on-line slovník jsem žel neobjevil. Pokud něco takového existuje a vy o tom víte, budu vděčný za informaci, rád sem odkaz doplním. Většina mých doporučení má co do činění s jazykem Shakespearovým.

Řecko-anglický on-line slovník

Řecko-anglický slovník na Babylon.com – Poměrně sympaticky vyhlížející řecko-anglický slovník. Další alternativou je slovník na ECTACO.com, kde jsem se ale setkával s poměrně častou nedostupností serverů.

Transkripce řecké abecedy

Greeklish Converter – Jednoduché udělátko pro převod libovolného množství řeckého textu do latinky. Nejsem odborník (všiml jsem si jenom, že řecký výraz pro „děkuji“ se netranskribuje jako „evcharisto“, jak jsem byl zvyklý, ale „eycharisto“), takže prosím bez záruky. Minimálně pro základní práci s řeckým textem ale tento nástroj zřejmě stačí.

Řecký slovník i transkripce v jednom

Řecko-anglický slovník na Kypros.org – Můj favorit, na kterého jsem narazil až nedávno. Kombinuje slovník s transkripcí – čiližto zadáte anglické slovo, které se vám vypíše jak v originále, tak přepsané do latinky. Šikovná věc.

Řecká abeceda

Alfabeta od Yuhůa – Přehlednou tabulku s řeckou abecedou najdete třeba na Dušanově stránce Kréta.rovnou.cz.

Pidislovníček česko-řecký

Řecká slovíčka na Orbion.cz – Chystáte-li se na dovolenou do slunného Řecka a potřebujete dostat do hlavy aspoň základní slovíčka, tady najdete jejich přehled.

Tip pro znalce

Čtenář Ermis doporučuje obsáhlý a kvalitně zpracovaný anglicko-řecký a řecko-anglický slovník. Znalost řecké abecedy nutná.

… si laskavě zjistěte někde jinde. Tímto heslem se zřejmě řídí společnost Eiffel optic, alespoň pokud jde o její internetovou komunikaci s klienty.

Jsem člověk obrýlený. U individua denně civícího několik hodin na monitor nikterak pozoruhodná diagnóza. Počet dioptrií, na který jsem se usilovnou námahou vypracoval, je natolik vysoký, že po sundání brýlí vidím přibližně stejně dobře jako tetřev… éé… tetřev slepec.

Za normálních okolností mi nošení brýlí nikterak nevadí. Avšak vzhledem k blížící se dovolené, při níž hrozí, že se budu koupat, ba snad dokonce i strkat hlavu pod hladinu, jsem začal uvažovat o alternativách. Nabízejí se jednodenní kontaktní „čučky“, případně dioptrické potápěčské brýle (vůbec jsem netušil, že něco takového existuje).

Vyčerpávající informace u Eiffel optic

Něco jsem si nastudoval, a protože jsem v poslední době své zrakové potřeby řešil nejčastěji právě v prodejnách Eiffel optic, rozhodl jsem se vyzkoumat, jakou nabídku mi v tomto směru mohou učinit. Naivní, že?

No, nečekal jsem zázraky, to rozhodně ne. Ovšem skutečný stav webu Eiffel optic s přehledem předčil i má nejsmělejší očekávání. Pokud se vám nechce klikat, rád shrnu: na titulní (a zároveň jediné) stránce webu na vás přátelsky vykoukne „jépégéčko“ s VELMI stručnými informacemi o tom, co od zmíněné společnosti můžete čekat.

Informace o společnosti (kromě kontaktu na několik prodejen) – nula. Informace o prodávaných značkách – nula. Rady pro výběr a údržbu brýlí a čoček – nula. O absenci kontaktního formuláře a podobných zbytečností asi vzhledem k technickému „řešení“ netřeba mluvit.

Naprosto chápu, že webová prezentace není (v současné podobě ostatně ani nemůže být) pro společnost klíčovým prodejním kanálem. Ale PROČ se neobtěžuje investovat pár korun do prajednoduchého webíku aspoň se základními informacemi? Proč tak okázale dává najevo, jak má své klienty na háku? Nechápu…

(Možná Eiffel optic křivdím a už teď pracují na skvělém webu se spoustou užitečných informací, přičemž doba potřebná pro tvorbu je přímo úměrná kvalitě budoucích stránek. Snad se dočkám.)

(A ještě jedna závorková poznámka: Abych byl úplně spravedlivý, když pominu onu webovou příšernost, byl jsem s Eiffelem vždycky poměrně spokojený – ochotný personál, široký výběr a tak vůbec. Jenom ten web, ten web…)

Věčné téma

Dodatečně jsem zjistil, že na podobné téma psal už před třemi roky Jirka Macich. Škoda, že se toho od té doby tak málo změnilo…

Aktualizace – červen 2008

Tak přece jenom! Na stránkách Eiffel Optic teď najdete plnohodnotnou webovou prezentaci.

Poměrně často dostáváme otázky, zda bychom nechtěli do svého týmu přibrat dalšího českého korektora. Všech těchto nabídek si vážím a děkuji za ně. Protože ale na všechny odpovídám záporně, rád bych touto cestou vysvětlil, proč to tak je.

Uznávám, asi to opravdu vypadá nepochopitelně. Na našem webu „straší“ už skoro půl roku (s krátkou přestávkou) informace o stop-stavu, i ty klienty, které tato informace neodradí (čehož si navýsost považuji), musíme s díky odmítat, a přitom NECHCEME PŘIJÍMAT NOVÉ SPOLUPRACOVNÍKY.

Spoustu lidí asi napadne: Copak oni nechtějí víc práce? Copak je neláká možnost vybudovat specializovanou korektorskou agenturu a vydělat si nějakou tu (desetitisíci­)korunu navíc?

Odpověď zní poměrně jednoduše – nikolivěk. Vysvětlím, proč.

1. V jednoduchosti je síla

To, v čem vidím kouzlo naší práce, je její jednoduchost. Klient nám pošle práci, já na ní začnu pracovat nebo ji předám bratrovi. Žádné složité domlouvání, žádné sledování, kdo kdy je „na příjmu“ a komu mohu práci přidělit, žádné urgování termínů. Nemluvě o jednodušší administrativě.

2. Zaručit se za cizí práci je problém

Nechci dělat z korektury nějaké vysoké umění. Marek Prokop tady v Zápisníku jednou označil s trochou nadsázky (aspoň doufám, že to bylo s trochou nadsázky, Marku:-) korektory za cvičené opice. Něco na tom je. Bohužel ta cvičená opice se toho musí naučit poměrně dost.

Pravopis, gramatika, stylistika, typografie. K tomu schopnost udělat „něco navíc“ a odhalit třeba nějaký logický nesmysl. Všeobecný rozhled.

Rozhodně nechci říct, že takovéhle schopnosti nikdo z uchazečů nemá. Naopak, vůbec nepochybuji o tom, že na českém trhu je řada lepších korektorů, než jsem já. Ale já to nemůžu posoudit. Musel bych vymyslet a vytvořit dostatečně průkazný systém testování, a to nechci. Viz předchozí bod.

3. Chceme držet ceny na rozumné úrovni

Kvalitní korektor nepracuje za pár šupů. Abychom mohli zaplatit dobrého korektora a nechat si zaplatit s tím spojený čas a práci (nemluvě o vyšších daních – při odpočtu nákladů paušálem bychom si honorář externího spolupracovníka nemohli odečíst), ceny by výrazně vzrostly. I tak čas od času musíme ceny trochu zvednout. Ale všeho s mírou.

4. Čas a nervy jsou mi milejší peněz

Zní to jako klišé, chápu. Kdybych měl vyjít z životního minima, asi bych mluvil jinak. Ale v současné době mi bohatě stačí, když mě a mou choť korektura slušně uživí. Nemám ambice budovat megafirmu.

5. Nelidské požadavky na potenciální spolupracovníky

Kdybychom někdy o rozšíření týmu uvažovali, měl bych na svého spolupracovníka tři dosti zásadní požadavky:

  • Stoprocentní dostupnost a časová flexibilita – Dostávám nabídky od lidí, kteří by chtěli dělat korekturu třeba po večerech. Nebo prostě tu a tam, jak mají čas. To nejde. Naši klienti pošlou práci a chtějí ji prakticky ihned. Nebo minimálně hodně rychle. Potřebuji odeslat mail s prací a vědět, že dotyčný si ho do deseti minut přečte. Na týdenní dodací lhůty můžete zapomenout.
  • Bohaté zkušenosti – Občas nám někdo napíše, že by ho korektura bavila. Nebo že právě dodělal školu a chtěl by si korekturu vyzkoušet. Beru to. Ale také nemůžeme sloužit. My korektory nevychováváme. Sice se sami pořád učíme, ale potřebujeme hotové korektory, kteří už se v praxi setkali skoro se vším, s čím se korektor setkat může.
  • Kompletní korektorské zázemí – Souvisí to s předchozím bodem. Pokud bychom sháněli korektora, potřebovali bychom člověka, který už to dělá, který může korigovat ve Wordu i v Acrobatu a který má ŽL. Jiné formy spolupráce žel nepadají v úvahu.

Pár dobře míněných doporučení

Nebojte, už bude konec. :-) Vím, jak je těžké s korekturou začínat. Zažil jsem to cca před třemi roky, když jsem začal fungovat na volné noze. Obdivuju všechny, kteří se do toho pustí.

Pokud to myslíte opravdu vážně, buďte iniciativní a spoléhejte se hlavně na sebe. Jste dobří? Dokažte to. Pište, publikujte, prezentujte svoje schopnosti. Udělejte si jméno. Nechte si udělat aspoň jednoduchý web. Nabídněte korektury na zkoušku zdarma. Nebo začněte třeba někde v novinách a získejte zkušenosti.

Poptávka po korekturách je veliká a myslím, že se pořád zvětšuje. Práce tedy je, ale musíte se k ní dostat. Až budete mít jméno a reference, nebudete vědět, kam dřív skočit. A Šíleného korektora pak jako pracovního dohazovače nebudete potřebovat. :-)

Omlouvám se za dlouhý a vyčerpávající příspěvek. Budete-li se chtít zapojit do diskuze, budu rád. Jenom podotýkám, že příjemnou tradicí čtenářů Zápisníku jsou komentáře slušné a věcné. Díky.

Přibližně před měsícem jsem si se zájmem přečetl duo článků Jirky Bureše o preferované délce e-mailových adres. Rád bych na toto téma navázal zajímavým příkladem z praxe.

Chtěl bych totiž vyhlásit neoficiální žebříček nejdelších firemních e-mailových adres, a mám i prvního favorita. V jeho světle se tzv. dlouhé e-mailové adresy popisované na conBLOGu stávají ryze relativním pojmem.

Podoba adres aspirujících na titul má podobu: [jmeno].[prij­meni].[firma]@[spe­cifikace firmy].[partner]­.cz. Firemní vizitky zřejmě mají formát záložky do hodně velké knihy…

Nevěříte?

Dave Barry v dotisku

25. 11. 2007 v 18.59

Pokud jste si oblíbili nezaměnitelný humor možná vůbec nejslavnějšího současného amerického fejetonisty, ověnčeného Pulitzerovou cenou, možná vás potěší rozhodnutí nakladatelství Talpress vydat některé z jeho knih v dotisku.

Dave Barry je dle mého soudu jeden z mála lidí, kteří byli zrozeni se zvláštním darem (čti: poškozením mozku), jenž jim umožňuje vidět každodenní realitu v natolik absurdní podobě, že se z nich prostě musí stát skvělí humoristé.

Styl „práce“ tohohle sloupkaře Miami Heraldu vypadá asi následovně – vezme běžnou či méně běžnou životní situaci (inspirací jsou mu často dopisy jeho věrných čtenářů), důkladně ji rozpitvá, zveličí ad absurdum a doplní několik tipů, jak danou situaci řešit, přežít nebo na ní vydělat.

Krátký citát:

Televize je zamořená reklamami na léky, o kterých bychom si určitě měli promluvit se svými lékaři. Hlasatel obvykle prohlásí něco děsivého, například: „Pokud jste jedním z tři sta třiceti sedmi milionů lidí, kteří trpí parabolickou distabulací frenula, promluvte si se svým lékařem o Varvacronu. Udělejte to hned. Nečekejte, až se vám vytvoří vředy velikosti kotlíků na fondue.“

V tu chvíli si řeknete: „Sakra, radši si nějaký Varvacron seženu!“

Pak vám hlasatel vyjmenuje vedlejší účinky.

„Některým pacientům,“ řekne, „je po Varvacronu špatně od žaludku a z čela se jim klube jedna ruka navíc. Jeden pacient se také proměnil v lemura. Neužívejte Varvacron, pokud v současné době užíváte nebo jste si v poslední době potřásli rukou s někým, kdo užívá Fladamol, Lavadil, Fromagil, Havadam, Lexavon, Clamadam, Gungadin nebo pastilky na svěží dech. Přerušte užívání, pokud se vám prudce zmenší oční bulvy. Těhotné ženy by se neměly dívat ani na tuhle reklamu.“

(Dave Barry si na to musí sednout, fejeton „Pomoc proti všem zdravotním potížím“, Talpress, Praha 2005)

e-shopu Talpressu se v současnosti dá koupit celkem pět Barryho knížek:

  • Rukověť správného chlapa (přísně vědecká studie o rozdílu mezi muži a chlapy)
  • Zlozvyky Davea Barryho (sbírka fejetonů)
  • Velký průšvih („román“, který se dočkal i filmového zpracování)
  • Dave Barry je z Marsu i z Venuše (sbírka fejetonů)
  • Dave Barry si na to musí sednout (sbírka fejetonů

Co se týče kvality překladu (abych aspoň částečně spojil tenhle příspěvek s převažujícím tématem Zápisníku), byl jsem spokojen. Knížka by asi snesla (ještě jednu) korekturu, aby se vychytaly některé drobné mušky, ale překladatelka Jana Dušková podle mě odvedla velmi dobrou práci, takže i česká verze Barryho výplodů je čtivá a vtipná. Jako oddychové čtivo vřele doporučuji.

Varování pro všechny „ajťáky“: Tento článek je nekompromisně lamerský. Pojednává o mém objevu Ameriky, totiž o tom, jak editovat soubor „hosts“ v systému Windows Vista.

Upřímně řečeno, donedávna jsem ani netušil, že cosi jako soubor „hosts“ existuje. (Pokud jste na tom náhodou podobně jako já, můžete si o tomto souboru něco přečíst.) Potom mi ale jeden klient poslal instrukce k editaci tohoto souboru, abych se dostal na testovací stránky jejich nového webu.

Pod Win XP šlo všechno bez problémů. Pak jsem se ale rozhodl podstoupit martyrium s názvem „přechod na Windows Vista“ (resp. o tom rozhodl vskutku geniální nápad koupit nový počítač a říkal jsem si, že to aspoň budu mít brzo za sebou), a s milým souborem hosts byl náhle problém. Visty mi zavile odmítaly změny v souboru uložit.

Řešení mi (poté co jsem půlhodiny láteřil a pak jsem si ho našel na internetu) připadalo nesmírně prosté. Je to asi takhle:

  • Otevřete např. Wordpad jako správce (Start – Programy – Příslušenství – pravý klik na Wordpad – volba „Spustit jako správce“)
  • Otevřete v něm soubor hosts (C:\Windows\Sys­tem32\drivers\et­c)
  • Nafrkáte do něj požadované úpravy
  • Uložíte – tentokrát by to už mělo jít bez problémů

No, a to je asi tak všechno :-)

Od kamaráda jsem dostal tip na cca měsíc starý sloupek populárního amerického humoristy Davea Barryho, ve kterém se svěřuje se svými dojmy ze zahájení letošního ročníku soutěže American Idol.

Pokud jste náhodou dostali chuť na trochu typického nedělního čtení (ať už tento příspěvek čtete kdykoliv), mohu vám sloupek Talented? Get in line for ‚American Idol‘ tryouts vřele doporučit.

A abych se ve svém pidi-příspěvku neomezil jenom na poskytnutí odkazu, přikládám krátký citát (vzhledem k mým překladatelským schopnostem doporučuji originál) :-) Barry zde popisuje jednoho z porotců, sžíravého kritika Simona Cowella.

Simon, s výrazem člověka, jehož zažívacím traktem právě putuje živý jezevec, řekne něco krutého. Simon je během konkurzů vždycky podrážděný, protože a) by si chtěl zapálit; b) je znechucený tím, že musí poslouchat ty ubohé naivky, kteří se, aniž by za to dostali jediný halíř, nechávají využívat a ponižovat v televizní show, která vydělává miliony a miliony dolarů pro… no dobře, pro Simona…, ale Simon je stejně podrážděný, protože c) by si opravdu chtěl zapálit.

Stojíte před úkolem vymyslet nějaký šikovný název pro svou firmu nebo produkt a předpokládáte, že byste v latině mohli najít inspiraci? Chcete své kamarády oslnit latinským moudrem? Nebo vás naopak kamarádi častují latinskými rčeními a vy se chcete přesvědčit, zda vám náhodou nenadávají?

Latinsko-český a česko-latinský on-line slovník jsem na internetu nějakou dobu hledal bezvýsledně, a většinou jsem tedy používal nejrůznější latinsko-anglické varianty. Nakonec jsem ale ke své hanbě zjistil, že i na českém internetu latinské slovníky jsou a že se prostě jenom musí umět hledat. Nuže:

  • Slovník.cz – kdo by to byl řekl, že na téhle adrese bude nějaký šikovný slovník? :-) Najdete tu nejen slovník latinsko-český a česko-latinský, ale také slovník anglický, německý, francouzský, italský, španělský a ruský. Data pro slovník poskytla společnost LangSoft, tvůrce známého PC Translatoru.
  • eSlovníky.cz jsou další stránkou, kde se můžete seznámit s latinskými slovíčky. Pro přístup ke slovníkům je nutná registrace.

Alea iacta est a další latinské citáty

Doktor Vlach v Saturninovi, slavném to díle od Zdeňka Jirotky, v úvodu své filipiky proti příslovím mimo jiné podotkl:

Není potřebí, abyste byli vtipní, moudří a rozšafní, protože i to za vás obstarali jiní. Po celé věky chystali pro vás nepřebernou zásobu přísloví, pořekadel, úsloví a konverzačních obratů, takže stačí jen sáhnout, vytáhnout to pravé a již můžete vtipně glosovat jakoukoliv situaci.

Chcete-li tedy být vtipní a rozšafní bez větší námahy a navíc si vybudovat pověst vzdělance (případně latinu ovládající tety Kateřiny), sáhněte po latinských citátech a úslovích. Najdete je třeba tady:

  • Wikicitáty – sbírka několika „vyhlášených“ latinských pořekadel a citátů. Za jeden z nejduchaplnějších považuji Meum est propositum in taverna mori (Mým záměrem je zemřít v hospodě). Pěkné novoroční předsevzetí, nemyslíte?
  • Yuni.com – pokud to s latinou myslíte vážně a zároveň ovládáte jazyk Shakespearův, budete se na těchto stránkách cítit jako doma. Dle množství citátů soudím, že je tu zaznamenáno úplně všechno, co kdy kdo v latině pronesl.

Související články

Zajímá vás čeština?

  • Chcete odhalit úskalí českého pravopisu, gramatiky a stylistiky? Vyzkoušejte jazykového rádce Čeština pod lupou.

Při korekturách PDF souborů v Adobe Acrobat jsem zpočátku řešil drobný problém. Do korektorských poznámek nešly standardní cestou vkládat některé potřebné znaky. Zjednodušení přišlo až ve chvíli, kdy jsem překonal svou lenost a začal používat klávesové zkratky. Tahák s těmi nejpoužívanějšími je obsažen v tomto příspěvku.

Nejčastější patálie spočívaly ve vkládání pomlček a uvozovek. Obvyklý příklad: V textu byly místo standardních uvozovek („ “) použity palce (″ ″).

I označil jsem inkriminovanou pasáž nástrojem Zvýraznění a snažil se do příslušného okénka vepsat správnou variantu. Leč Acrobat nebyl ochoten spolupracovat. Musel jsem to tedy (lamersky) řešit tak, že jsem korektní podobu napsal v textovém editoru a z něj ji zkopíroval do Acrobatu. Příšerná ztráta času.

Klávesové zkratky naštěstí Acrobat „bere“ a práce je s nimi o dost jednodušší. Jde jen o to, mít je někde po ruce – pokud už je tedy člověk nemá dostatečně hluboko vryty do příslušných mozkových závitů.

Proto jsem se rozhodl sepsat pro sebe (i pro případné další nešťastníky, kterým by se to občas mohlo hodit) malý tahák. Základem pro něj je velmi obsáhlá tabulka entit z dílny Yuhůovy. V mém přehledu jsou obsaženy pouze zkratky, které sám aktivně používám, protože je v Acrobatu nedokážu standardně vložit ani s českou, ani s anglickou klávesnicí.

Nejpoužívanější klávesové zkratky

  • Alt + 0215 – křížek; krát (2 × 2 = 4)
  • Alt + 8211 – střední pomlčka (10.00–12.00)
  • Alt + 8722 – minus (12 − 2 = 10)
  • Alt + 0146 – apostrof (McDonald’s)

  • Alt + 8222 – české dolní uvozovky („Začátek…)
  • Alt + 8220 – české horní uvozovky (… a konec.“)

  • Alt + 8218 – české dolní uvozovky jednoduché (‚Začátek…)
  • Alt + 8216 – české horní uvozovky jednoduché (… a konec.‘)

Zvyk je železná košile, praví známé přísloví. Jak moc toto přísloví platí při nakupování produktů a služeb? Jak moc na něj brát ohled při spřádání podnikatelských záměrů? Nečekejte prosím od tohoto příspěvku žádná přesná fakta a čísla, snad jenom výpověď jednoho obyčejného spotřebitele a základ pro případnou diskuzi.

Jak mě to vůbec napadlo

Na úvahu o významu síly zvyku mě přivedla diskuze pod článkem Johna Vanhary, který vytvořil zajímavou platformu pro debatu o nápadech, jak vydělat peníze podnikáním na internetu.

Jeden z přispěvatelů vyslovil upřímné obavy, zda svým podnikatelským záměrem – nabídnout bombastický webhosting za super cenu a zlikvidovat konkurenci – příliš nepopudí velké hostingové hráče.

Další diskutující poté vyjádřil myšlenku, se kterou musím souhlasit – přetáhnout zákazníky od konkurence totiž v některých oborech není ani zdaleka tak snadné, jak se na první pohled zdá. Byť nabízíte (objektivně, nebo minimálně ze svého pohledu) perfektní služby za ještě perfektnější ceny.

O českých spotřebitelích se obecně říká, že jsou poměrně konzervativní, a asi na tom něco bude. Určitě ale platí, že jak v čem a jak u koho. Za druhé mluvit nemůžu, takže nebudu formulovat žádné obecné postuláty – spokojím se s „odhalením“ svých konzumentských zvyklostí a budu vděčen za vaše postřehy.

Stupně zakonzervovanosti mé maličkosti

Nízká zakonzervovanost
Do této oblasti bych zařadil třeba gastronomii, v níž bych se označil vysloveně za milovníka novot. Rád „prubnu“ novou poživatinu, nápoj či podnik, pokud mě neodradí třeba podezřele nízkou (nebo nesmyslně vysokou) cenou.

Mám své favority, ale konzervativní nejsem – noví výrobci, dodavatelé i provozovatelé u mě mají velkou šanci, pokud nabídnou zajímavé a kvalitní zboží.

Střední zakonzervovanost
Za středně konzervativního bych se označil, třeba pokud jde o využívání běžných služeb, jako je např. zušlechťování vlasového porostu (rozuměj: jeho periodicky se opakující zkracování), případně různé zdravotnické služby. Do určitých provozoven rád chodím, protože je mám blízko a už mě tam občas i znají, zároveň ale nemám problém jít někam jinam.

Nový podnik si mě může „získat“, pokud nabízí kvalitní služby, disponuje příjemným personálem a má to štěstí, že se nachází někde v blízkosti mého bydliště, a nenutí mě tedy plahočit se někam do Tramtárie:-) Poměrně velký význam pro mě má i doporučení důvěryhodných známých.

Za „střední konzervu“ bych se označil, i pokud jde o nakupování v internetových obchodech – rád nakupuji tam, kde už jsem udělal nějakou pozitivní zkušenost, ale klidně vyzkouším i něco nového.

Vysoká zakonzervovanost
Do této kategorie řadím všechny oblasti, v nichž je změna spojena s výraznou časovou nebo „kapacitní“ investicí. Patří sem třeba volba mobilních operátorů nebo tarifů – jasně, tuším, že kdybych strávil několik hodin hledáním ideálního řešení a pak se zlobil s přechodem někam jinam, možná bych ušetřil pár korun měsíčně. Ale prostě mi to za to nestojí, a to rozhodně nejsem milovníkem zbytečného utrácení.

Zcela určitě bych do této kategorie zařadil i již zmiňovaný webhosting. Hosting jsem měnil jen jednou, a to díky dvěma okolnostem – s tím předchozím jsem začal být poměrně dost nespokojen a navíc se chystal náš nový web, takže nebyl problém změnu provést „z jedné vody načisto“.

Abych takovou změnu provedl znovu, musely by být okolnosti hodně podobné – musel bych začít mít s tím stávajícím výrazné problémy (což zatím nenastalo, díky, Český hostingu🙂 a musel by mi někdo zaručit, že změna nebude moc „bolet“. Rozhodně bych neměnil jen kvůli tomu, že mi někdo nabídne o pár MB navíc nebo cenu o pár Kč nižší.

Jak u spotřebitelů zdolat sílu zvyku

Slíbil jsem, že nebudu formulovat žádné obecné rady, tak následující body berte jenom jako moje subjektivní názory – nejsou to ale natolik odvážná tvrzení, že bych se obával nějaké prudké polemiky.

  • v oblastech s obecně nižší zakonzervovaností často stačí vzbudit zvědavost nějakou novinkou, případně zabodovat nižší cenou za srovnatelné zboží, případně vyšší kvalitou za stejnou cenu
  • jedná-li se o oblast se střední zakonzervovaností, je často potřeba vyvinout větší úsilí – vzbudit naprostou důvěru, výrazně se odlišit (ať už cenově, nebo kvalitativně), přesvědčit klienty, že se u vás budou mít ještě lépe než tam, kde byli dosud
  • v oborech, kde se spotřebiteli často nepohnete ani párem volů, musíte zvolit nejsilnější argumenty – i zde platí pravidlo o naprosté důvěře a odlišení, plus nutnost odhalit, co klientům u současného „poskytovatele“ nejvíc chybí, a naprosto zřetelně a průhledně formulovat, co změna klientům přinese a proč výhody VÝRAZNĚ převýší investice, které si změna vyžádá

Pesimistický dovětek

Bohužel, někdy i v případě, že jste pro vítězství nad silou zvyku udělali maximum, se kýžené ovoce nedostaví. Nevěříte? Potom vřele doporučuji článek Jirky Bureše Síla zvyku, který vám poskytne pádný důkaz.

Tak jsem si po delší době zase zapřekládal. Ovšem nikoli z angličtiny, jak tomu bylo dříve, alébrž z jazyka našich východních sousedů. Ačkoli to celkem vzato byla příjemná oddychovka, přece jenom jsem nedosahoval takové suverenity, jakou bych při své vrozené skromnosti očekával.

Čas od času zaslechnu hlasy, že znalost slovenštiny, zvlášť u mladší generace, po rozdělení federace rapidně poklesla. A asi to tak opravdu bude.

Kdesi v hlubinách svých mozkových závitů mám uloženo, že třeba čučoriedka je borůvka a zemiaky jsou brambory, přičemž mám pocit, že minimálně padesát procent těchto mých famózních znalostí (konkrétně se jedná o borůvku) pramení z osvětové činnosti pánů Lasici a Satinského, jejichž vyprávění o tom, jak se jednoho krásného dne v lese nacpali čučoriedkami, jsem rovněž jednoho krásného dne zhlédl.

V překládaném textu jsem se ale s čučoriedkami a zemiaky kupodivu příliš nesetkával – jednalo se sice o popis jakéhosi automobilu, ale výrobce ani marketéry zjevně nenapadlo, jak skvěle by se tento vůz hodil pro výlety na borůvky a pro přepravu brambor. Škoda.

Zato jsem měl co do činění s termíny, kterým jsem opravdu nerozuměl – že vrátane znamená včetně, mi došlo až zpětně (kurzíva označuje mimořádně povedený rým), výrazu ohúriť (ohromit, ohlušit) jsem nerozuměl vůbec.

Proto jsem velmi ocenil šikovný on-line slovensko-český a česko-slovenský slovník, který zahrnuje výrazy, jež se v obou jazycích vzájemně liší, a který se nachází na portálu e-Slovensko.cz. Budete-li někdy chtít porozumět nějakému tajuplnému slovenskému výrazu, mohu tuto pomůcku vřele doporučit.

Související články

Zajímá vás čeština?

  • Chcete odhalit úskalí českého pravopisu, gramatiky a stylistiky? Vyzkoušejte jazykového rádce Čeština pod lupou.

Od doby svého vzniku se Proofreading.cz, přes svůj „světový“ název, zaměřoval výhradně na češtinu – nejprve jsme pouze dělali rotyku v textech jiných autorů, následně jsme začali české texty i sami tvořit. Teď přišel čas, kdy chceme svůj repertoár zase trochu rozšířit.

Čas od času se na nás klienti obracejí s dotazem, zda bychom jim byli schopni zajistit i korektury textů v cizích jazycích. Proto bychom rádi navázali spolupráci s lidmi, kteří by se tohoto úkolu dokázali se ctí zhostit. Určité kontakty už máme, ale přesto:

Hledáme korektory angličtiny, němčiny, ruštiny…

… a dalších alespoň trochu rozšířených jazyků. Jednalo by se o externí spolupráci na ŽL, s tím, že objem zakázek bude s největší pravděpodobností dosti proměnlivý. Nemůžeme tedy zaručit, že svému spolupracovníkovi zajistíme obživu, ač bychom samozřejmě rádi. :-)

Vzhledem k tomu, že jde o korektury, tedy o gramatické a stylistické cizelování již napsaných, resp. přeložených textů, uvítali bychom rodilé mluvčí s nadprůměrnou znalostí jejich mateřštiny.

Profil ideálního kandidáta:

  • vynikající znalost daného jazyka (perfektní znalost gramatiky, jazykový cit – viz výše)
  • alespoň základní znalost češtiny
  • počítač s připojením k internetu (nejlépe nějaké rychlejší, často je nutné stahovat i poměrně velké soubory)
  • vlastnictví a znalost práce s MS Word (korektury DOC) a Adobe Acrobat (korektury PDF)
  • odpovídající živnostenské oprávnění
  • „dostupnost“ on-line (rychlé reakce na e-maily)
  • rychlost, spolehlivost

V současné době hledáme korektory pro následující jazyky:

  • angličtina
  • francouzština
  • italština
  • maďarština
  • němčina
  • polština
  • ruština
  • slovenština
  • španělština
  • atd.

Pokud vás tato nabídka zaujala nebo se chcete na cokoliv zeptat, určitě mi napište na dbehun (at) pro­ofreading.cz. Zároveň pokud byste věděli o nějakém šikovném „native speakerovi“, kterého by korektury bavily, budu vám zavázán, když mu dáte tip.

UPDATE

Děkujeme všem, kdo na naši poptávku zareagovali – v tuto chvíli jsou naše potřeby v této oblasti pokryty. Jak už jste si možná všimli, cizojazyčné korektury se staly součástí našich služeb, a můžete je tedy směle využívat :-)

Letošní dovolenou chceme strávit v tuzemsku. I vnořili jsme se s mou polovičkou do hlubokých vod českého internetu, abychom načerpali inspiraci na webech českých penzionů. Své laické postřehy z tohoto virtuálního potápění jsem zachytil v následujícím příspěvku.

Při pátrání jsem výjimečně nepoužíval fulltext, ale katalog Seznamu – bylo užitečné mít jednotlivé penziony setříděné podle lokality a případně i podle „hvězdiček“. Zejména druhý postřeh tedy plně vychází právě z použitého způsobu hledání.

1. Být na síti – standardní záležitost

Začnu zvesela. Význam webové prezentace při podnikání v oboru cestovního ruchu si podle všeho uvědomuje stále více majitelů ubytovacích zařízení. Proto je v jednotlivých lokalitách z čeho vybírat.

Prezentace mívají v podstatě ustálenou strukturu – nějaký úvod, popis ubytování, případně okolí, nabídka stravování, ceník, fotogalerie, objednávka, kontakt, občas i nějaké tipy na výlet.

Úroveň zpracování jednotlivých webů je samozřejmě hodně rozmanitá – některé působí vcelku sympaticky, jiné vypadají, jako kdyby si na nich dvanáctiletý klučina trénoval práci s FrontPage. Není pochopitelně možné čekat, že maličký penziónek investuje padesát tisíc do přepychového webu, ale alespoň některým zařízením by nové stránky určitě slušely (a věřím, že by přinesly rychlou návratnost).

2. Nezvládnuté katalogové zápisy

Co mě u některých prezentací skoro zděsilo, byla podoba katalogových zápisů. Předpokládal jsem, že těch 250 (nebo kolik?) znaků velkoryse poskytnutých Seznamem pro popisek se budou hoteliéři (či penzionéři:-)) snažit využít pokud možno do poslední mrtě.

Jak jinak přece přesvědčit ubytováníchtivého turistu, aby klikl na patřičný odkaz, než lákavým popisem toho, jak báječně se v tom či onom zařízení bude mít? (Samozřejmě s ohledem na averzi Seznamu vůči příliš poetickým výlevům.)

Leč mýlil jsem se – což se mi ostatně stává poměrně často. Troufám si tvrdit, že u většiny prezentací zůstal potenciál katalogového zápisu trestuhodně nevyužit, nemluvě o extrémech typu „Nabízíme ubytovací služby“, „Nabízíme ubytování v penziónu“ či o zcela lakonickém „Nabízíme ubytování“.

3. Údaje o cenách zpravidla nechybí, i když…

Jeden z klíčových faktorů důvěryhodného webu, tedy přesné údaje o cenách (viz článek Davida Špinara Osm kroků k důvěryhodnějšímu webu), u drtivé většiny penzionů naštěstí nechybí.

Poměrně velké překvapení mi proto přinesla návštěva webu jistého nejmenovaného čtyřhvězdičkového (!) penzionu, kde jsem příslušnou informaci hledal marně. Až na stránkách rezervace jsem se „ke své úlevě“ dozvěděl, že když si zarezervuji pokoj, údaj o ceně mi bude sdělen.

Samozřejmě, kdybych se chtěl za každou cenu ubytovat zrovna v tomhle penzionu, asi bych tam zavolal a zeptal se, případně bych si pokoj zarezervoval a po sdělení ceny, pokud by se mi nezamlouvala, bych rezervaci zrušil. Jenže takhle velkorysý postup lze očekávat jen od málokterého návštěvníka. Přišel jsem si podobně, jako kdyby mi v e-shopu s elektronikou sdělili, že cenu televize mi prozradí, až si ji objednám…

4. Objevují se nenápadné stopy copywriterů

Obsahová úroveň webů českých penzionů dle mého soudu nijak nevybočuje z českého standardu. Na drtivé většině prezentací je vidět, že se neocitly ve spárech žádného šťouravého korektora, který by „dotáhl“ interpunkci, vychytal překlepy a aplikoval příslušná typografická pravidla. To ale platí o spoustě webů, takže jsem se necítil nikterak pobouřen.

Co mě zaujalo, byla skutečnost, že na hrstce webů byla znát snaha uplatnit „copywriterské principy“. Jako příklad bych uvedl penzion Dobré časy, na jejichž webu (v levém sloupci) najdete přehled důvodů, proč zavítat zrovna do tohohle hnízda. A věty typu „Vaše sny může rušit jen šumění řeky pod okny s zařehtáním koně na pastvině“ jako by psal nějaký učenlivý žák Marka Prokopa (snad až na nevyslovitelné „s zařehtáním“) :-) Je to příjemná změna…

Suma sumárum, přijde mi, že i když oblast prezentace tuzemského cestovního ruchu na internetu už dávno není „pole neorané“, stále představuje velký potenciál a velký prostor pro zlepšování. Kdo to vezme za správný konec (tj. nabídne kvalitní služby atraktivním způsobem), může udělat díru do světa – nebo aspoň do té malé české kotliny.

Zvědavost mi nedala. S notným zpožděním následuji první vlnu českých bloggerů a na nekomerční části svých stránek, tedy do Zápisníku šíleného korektora a do Češtiny pod lupou, nasazuji AdSense.

Ano, je mi jasné, že mi radost z téhle hračky dlouho nevydrží a že v budoucnu možná i já začnu od AdSense ustupovat :-)

Ale to nevadí. AdSense je fenomén, který mě zajímá – ani ne tak z pohledu toho, kolik bude (čti: nebude) sypat, ale spíš z ryze profesního hlediska.

Tou profesí nemám na mysli oblast webdesignu či internetového marketingu (webdesignérem a internetovým marketérem jsem totiž přibližně stejně jako kosmonautem). Spíš mě zajímá, jak inzerenti (resp. správci jejich kampaní) dokážou formulovat své nabídky a zda v nich nepáchají moc chyb. Také se tomu říká, pokud si dobře vzpomínám, profesionální deformace.

(Abych si ale nehrál na něco, co nejsem: Možnost vydělat si nějaký ten peníz něčím jiným než korekturou a psaním textů je i pro mě svým způsobem lákavá.)

Snad čtenář odpustí…

Primárním cílem AdSense v Češtině a v Zápisníku není generovat maximální možné množství kliků. Proto jsme ve spolupráci s Víťou Dlouhým vyhradili reklamě důstojné, leč snad přiměřené místo.

Věřím, že vám díky tomu nebude příliš ztrpčovat život a že zároveň těm, kdo by si za každou cenu chtěli přečíst, co dnes vlastně inzerenti nabízí, nezůstane skryta :-)

Proofreading.cz celý v novém

12. 12. 2006 v 8.00

Premiérový příspěvek Zápisníku šíleného korektora bych rád věnoval dramatickým změnám, které se u nás v posledních týdnech odehrály. Naše webové stránky dostaly nový kabát, rozšířil se náš týmnabídka služeb a k drobným úpravám došlo i v našem ceníku. Vezměme to tedy pěkně po pořadě.

1. Nová krev v našich řadách

Před několika týdny se náš doposud dvojčlenný tým rozšířil o vítané posily. První z nich je Petr Behún, který u nás působí jako korektor a copywriter. Kromě toho má lví podíl na postupném vytváření naší Češtiny pod lupou.

Navázali jsme také spolupráci se Zdeňkem Bauerem, zkušeným informačním specialistou, který se už řadu let věnuje informačním analýzám, rešerším a dalším příbuzným činnostem.

Na korektorských zakázkách s námi navíc externě spolupracují další dva zkušení korektoři. Naše kapacita se tedy významně rozšířila, od čehož si slibujeme zejména to, že vám budeme moci nabídnout kratší dodací lhůty a větší časovou přizpůsobivost.

2. Pestřejší nabídka služeb

Hlavní náplní naší činnosti i nadále zůstávají jazykové korektury českých textů. Kromě toho jsme však do své nabídky zahrnuli i služby, které některým svým klientům poskytujeme již delší dobu, ale které dosud představovaly spíše jakési „podpultové zboží“.

K těmto službám patří copywriting, tedy psaní čtivých, srozumitelných a obchodně účinných textů, tvorba názvů společností, produktů či internetových projektů a již zmiňované informační analýzy a rešerše.

S rozšířením nabídky služeb souvisí i nový ceník. Jednak v něm najdete orientační ceny nových služeb, jednak v něm došlo k drobným úpravám cen jazykové korektury. Snížili jsme cenu za rozšířenou korekturu a zároveň jsme nastavili rozdílné ceny za korekturu textových dokumentů a za korekturu dokumentů PDF.

3. Nové prvky na našem webu

Kromě popisu našich služeb najdete na našich stránkách dva nové prvky, které, jak doufáme, zvýší jejich informační hodnotu.

Zápisník šíleného korektora

aneb blog o češtině a nejen o ní. Na stránkách Zápisníku chceme uveřejňovat příspěvky zaměřené zejména na český jazyk a na psaní účinných textů. Občas si uděláme malou exkurzi do etymologie nebo si představíme nějakou zajímavou knihu.

Čeština pod lupou

Průběžně aktualizovaný jazykový koutek Čeština pod lupou má sloužit jako rozsáhlý zdroj spolehlivých informací o češtině. Najdete zde poučky týkající se pravopisu, gramatiky, stylistiky i základů typografie. V současné době je Čeština pod lupou zatím „v plenkách“, ale věříme, že postupem času povyroste a že vám bude ku prospěchu.

Upřímně doufám, že se vám naše nové stránky budou líbit a že s našimi službami budete (i nadále) spokojeni.


Podrubriky

RSS Zápisníku šíleného korektora

Novinky


Objednávka korektury

Objednávka vám zabere jen pár minut.


Kontakt

Alena Žitníková
Jiskrova 517/4
147 00 Praha 4

azitnikova@proofreading.cz


© 2006–2013 Petr Behún. Všechna práva vyhrazena. Web běží na systému WordPress.
Mapa webu, O webu, Kontakt