Proofreading.cz

Přestože věci veřejné normálně příliš nekomentuji, dnes si dovolím udělat výjimku. Nejedná se totiž o nic menšího než o jídlo, tedy o téma, k němuž mám svým založením poměrně blízko.

Na serveru ihned.cz jsem zaregistroval článek Kvalita potravin v ohrožení. Obchodní řetězce nutí výrobce šetřit na surovinách. Jeho podstatou je informace, že obchody chtějí kompenzovat zvýšení DPH tlakem na výrobce, aby osekali náklady a dodávali jim potraviny ještě levněji.

Co to bude znamenat v praxi, to lze snadno odhadnout. Dá se předpokládat, že v rámci „racionalizace“ výroby budou u běžných potravin eliminovány i poslední zbytky čehosi, co by se snad dalo označit za kvalitní suroviny. Jejich místo zaujme další chemie, náhražky a odpad.

(Vzpomínám si, jak jsme si jednou ve chvilce nepozornosti zakoupili párky, které – jak se ukázalo při bližším ohledání štítku – neobsahovaly ani gram masa. Kromě nezbytných emulgátorů je tvořil pouze tuk a kuřecí kůže. Mňam. Podobných dobrot teď zřejmě bude ještě přibývat.)

Obchody nás (zřejmě) mají přečtené

Pořád nedokážu pochopit, že současná – ani budoucí – situace zřejmě nikterak neodporuje všeobecnému vkusu. Rozumím tomu, že vyjít s penězi dneska není jednoduché. Chápu snahu ušetřit. Ale to jsme na tom opravdu tak špatně, že si pro pár korun budeme huntovat zdraví takovými „blafy“? Tvoří opravdu dominantní část trhu spotřebitelé, kteří se stejnou samozřejmostí, s jakou si nalijí do nádrže auta „épětaosmdesátku“, nakoupí kila a kila odpadků, protože je toho hodně za (relativně) málo peněz?

Obchodní řetězce jsou očividně přesvědčené, že ano.

Ve zmiňovaném článku mě zaujal výrok pana Ditmara, generálního ředitele firmy Spar (a o něm jsem chtěl hlavně psát). Nepředpokládám, že by vědomě chtěl působit tak cynicky, ale když jsem si jeho slova „přeložil“, skoro mě zamrazilo. O to víc, když jsem si uvědomil, že má možná pravdu…

Martin Ditmar řekl: „Pokud zákazník preferuje výrobky s určitými přidanými látkami, pak mu je nabídneme. Je to otázka chuťových preferencí každého národa.“

Jinými slovy: „Ano, prodáváme odpadky prezentované jako potraviny, ale je to z toho prostého důvodu, že naši zákazníci jsou otrlá čuňata a přesně tohle po nás chtějí.“

Co na to Arthur Dent?

Při čtení článku jsem si okamžitě vybavil scénku z knížky Douglese Adamse „Restaurant na konci vesmíru“. Vzpomínáte na souboj Arthura Denta (toho původního ) s nutrimatickým syntetizérem tekutých nápojů, který mu vytrvale podstrkoval tekutinu, „jež se téměř úplně, ale ne zcela naprosto nepodobala čaji“?

Pro připomenutí:

• Arthur zahodil šestý šálek ohavné tekutiny.
• „Poslouchej, ty mašino zatracená,“ oslovil přístroj, „tvrdíš, že dokážeš syntetizovat jakýkoliv nápoj, tak co mi pořád strkáš tu břečku?“
• „Vysoce výživný nápoj vyznačující se příjemnými chuťovými vlastnostmi,“ zabublal přístroj a dodal: „Berte a vychutnávejte.“
• „Chutná to hnusně!“
• „Pokud vám nápoj poskytl příjemný zážitek,“ bublal stroj dál, „proč ho nenabídnout i svým přátelům?“
• „Protože je nechci ztratit,“ odpověděl Arthur briskně. „Tak budeš už konečně poslouchat, co říkám? Ten nápoj…“
• „Ten nápoj,“ přerušil ho přístroj sladce, „byl vyroben na míru, aby vyhovoval vašim individuálním nárokům na výživnost a požitek.“
• „Aha, takže podle tebe jsem masochista s přísnou dietou, co?“ zavrčel Arthur.
• „Berte a vychutnávejte.“

Závěr

Je dost možné, že obchodní řetězce opravdu dělají, co mohou, aby nám nabídly potraviny, které vyhovují našim „individuálním nárokům na výživnost a požitek“. Pokud to tak je, pak je to s námi jako se strávníky horší, než jsem si myslel.

P. S. Čtenář laskavě odpustí to zobecňování

V době, kdy se na různých frontách spekuluje o smrti libyjského diktátora, přinesl server iDnes exkluzivní a šokující zprávu. Kaddáfí je mrtev. Zasloužili se o to lidé, od kterých by to zřejmě čekal málokdo – libyjští diplomaté v Praze.

Inkriminovaný článek najdete tady.

Pokud máte pocit, že sportovní výsledky jsou jednou z mála oblastí, ve kterých se příliš neprojevuje schopnost médií manipulovat s informacemi, rád bych vás vyvedl z omylu.

Jako příznivci fotbalu – a Manchesteru United zvláště – jsme s bráchou poměrně napjatě čekali, jak dopadne dnešní zápas Manchesteru s Blackburnem a zda sir Alex už dnes dovede United k devatenáctému titulu v anglické lize.

Server Sport.cz o této významné sportovní události přinesl podivuhodnou reportáž a názorně předvedl, jak má vypadat vyvážené zpravodajství (jak by k tomu fanoušci Chelsea přišli, že?). Úvodní dva odstavce příslušného článku původně vypadaly takhle:

Drobná zajímavost: Oprava přišla až cca dvě hodiny po uveřejnění článku.

Trvalo mi to až strašidelně dlouho, ale konečně se dostávám k sepsání svých dojmů z ochutnávky tří zajímavých vín z internetové vinotéky Extravino.cz.

Své první dojmy spojené s uvedeným „spřáteleným“ obchůdkem jsem zformuloval ve svém prosincovém článku. Tentokrát už tedy pouze osvěžím svou chuťovou paměť a pokusím se aspoň vzdáleně přiblížit, co že jsme to vlastně pili.

1. Grilét (San Marino)

Tohle perlivé bílé víno (nezaměňovat s francouzskou apelací Château-Grillet), o kterém se můžete něco málo dočíst i přímo na stránkách Consorzio Vini tipici di San Marino, rozhodně nezklamalo. Je jemné a svěží, má ovocný buket a barvu, kterou bych (jakožto chlap, který v zásadě rozeznává cca čtyři odstíny) označil asi jako světle žlutou.

Popíjeli jsme ho k domácím minipizzám a spojení to bylo poměrně harmonické. Trošku nám připadalo jako nějaké lepší lambrusco… Podobně jako u ostatních perlivých vín platí, že je lepší vychladit je víc než běžná bílá vína – výrobce i prodejce doporučuje teplotu podávání 8 stupňů. Jo, a moc dlouho ho neskladujte.

Grilét bych nezařadil mezi nezapomenutelné vinařské zážitky, ale pokud máte rádi svěží, příjemně perlivá vína, určitě nebudete seznámení s tímhle sanmarinským sympaťákem litovat.

• Odkaz: Grilét na Extravino.cz

2. Tacama Selección Especial Reserva (Peru)

Červené víno z peruánského vinařství Tacama, které (jak jsem se dočetl) už před mnoha lety zvolilo cestu spolupráce s francouzskými vinaři. Na výsledcích je to podle všeho znát – vína z Tacamy by měla snést srovnání i s víny mnohem věhlasnější provenience.

Nám se do ruky, potažmo do sklenic, dostala kupáž dvou odrůd – 65 % Tannat (původem francouzská odrůda, která se později uchytila hlavně v Uruguayi) a 35 % Petit Verdot (odrůda s nejasnými kořeny, která se jen poměrně vzácně vyskytuje „osamoceně“ jako odrůdové víno – mnohem častěji se objevuje v různých cuvée).

Nebudu se tu snažit imitovat sommeliéry, a tak jenom napíšu, že barva, chuť i vůně tohohle kousku jsou opravdu intenzivní a syté. Barva jde místy skoro až do fialova, ve vůni jsme asi nejvýrazněji cítili švestky. Skoro ale tipuju, že uložit tohle víno na nějakou dobu „do archivačního chládku“, byl by ten zážitek ještě mnohem silnější.

• Odkaz: Tacama Selección Especial Reserva na Extravino.cz

3. Teran (Slovinsko)

Řeknu to hned na úvod – chcete-li ochutnat opravdu zajímavé víno, vyzkoušejte Teran. Jak jsem psal už posledně, za svou charakteristickou chuť vděčí Teran hlavně kombinaci kyseliny mléčné a dvojmocného železa. Víno se vyrábí z odrůdy Refošk, která se pěstuje na typické červené půdě (terra rossa) – a ta má právě na svědomí onen vysoký obsah kyseliny mléčné.

Nedokážu už úplně charakterizovat tu chuť (musel bych opisovat), ale každopádně je to víno, na které jen tak nezapomenete. A prý je navíc docela zdravé.

• Odkaz: Teran na Extravino.cz

Dobré zprávy z Bolívie

A ještě jedna informace na závěr – bolivijská vína, na která se podle vyjádření extravinařů mnozí návštěvníci ptali, jsou konečně na skladě.

Začnu sérií šokujících přiznání. Ještě nikdy jsem neobjednával víno v internetové vinotéce. Ještě nikdy jsem neochutnal víno z Peru. Ani víno ze Slovinska. A už vůbec ne ze San Marina. Za to, že jsem v těchto směrech překročil (či v brzké době překročím) svůj stín, může malý e-shop nesměle se krčící na adrese Extravino.cz. .[#perex]

Hned v úvodu bych rád vysvětlil, co bylo vlastně podnětem pro tento nezodpovědný počin. Nuže, příčina byla hned trojí:

• 1. Množina zemí, z nichž víno v sortimentu tohoto obchodu pochází, je natolik netradiční, že mi zvědavost zkrátka nedala.
• 2. Každý čtvrtek rozvážejí provozovatelé obchodu objednaná vína po Praze zdarma. Ale hlavně:
• 3. Ve vytvoření tohoto obchůdku mají mimo jiné prsty dva moji dobří kamarádi.

Vzhledem k příčině číslo tři by se přímo nabízelo, abych do svého internetového bločku „vylepil“ klasický PR článek, oslavující originální podnikatelský záměr, jakož i neuvěřitelně nízké ceny a bezchybné služby.

Jenže to se mi právě nechtělo. I rozhodl jsem se, že milou virtuální vinotéku i její pachatele podrobím klasickému zákaznickému testování, a standardní cestou jsem si objednal tři lahvinky onoho moku, o němž se říká, že „jest zrcadlem mysli“.

Než ale popíšu první dojmy, zřejmě bych vám měl vysvětlit, jakou mám v oboru enologie vlastně erudici.

Víno a já

(Následující pasáž nijak nesouvisí s obsahem příspěvku jako takového. Pokud vás z nějakých nepochopitelných důvodů nezajímá, co si cizí člověk myslí o vínu, s klidným svědomím tuto pasáž přeskočte)

Moje kvalifikace by se dala shrnout dvěma slovy: nic moc. Pokud byste měli chuť si na nějakém blogu přečíst skutečně zasvěcené informace o víně, zajděte si k panu Skleničkovi nebo navštivte Jižní svah. Vzhledem k tomu, že nejsem ani vinař, ani sommeliér, ani sběratel (ještě nikdy se mi nepodařilo nakupovat vína takovým fofrem, abychom měli doma víc než pět lahví najednou), jsou moje znalosti o poznání chudší.

Zřejmě nejvyšším projevem vinného snobismu je v případě mě a mé krásnější polovičky skutečnost, že bílé a červené víno popíjíme z RŮZNÝCH SKLENIČEK.

Mám-li někdy chuť předstírat hlubší znalosti, pochlubím se, že nejvíc nám zatím chutnala bariková vína ze španělské vinařské oblasti Rioja, a že když potřebujeme střílet na jistotu mezi bílými víny z Moravy, často si vezmeme na mušku Rulandské šedé z oblasti… no prostě z nějaké oblasti a s nějakým přívlastkem. Tím mi většinou dochází dech a já tiše doufám, že můj partner v komunikaci nerozumí vínům natolik, aby poznal, jaká jsem lama.

To ale neznamená, že by mi bylo jedno, co piju. Sice s železnou pravidelností porušuju klíčovou zásadu pro nakupování vín (čti: většinou je kupuju v obchodech typu Makro, ne ve vinotékách ani přímo od vinařů), ale když mi nějaké víno chutná či naopak nechutná, dokážu svůj dojem k velkému užitku svého okolí bezostyšně ventilovat. Když se mi tedy naskytla příležitost zhodnotit zmiňovaný internetový obchůdek, bez váhání jsem se tohoto odpovědného úkolu ujal, aniž by se mě o to kdokoli prosil

Takže tady jsou moje první poznatky:

Netradiční vína z netradičních oblastí

Název Extravino.cz sice na první pohled vypadá, jako by ho vytvořil automatický generátor doménových jmen, ale své opodstatnění má. Velká část sortimentu totiž opravdu pochází ze zemí, jejichž vinné produkty jsem aspoň já osobně dosud nekonzumoval.

Vína z Peru, San Marina, Lichtenštejnska, Slovinska… Chystají se i vína z Bolívie, jejichž dovoz ale zatím komplikují nějaké byrokratické zádrhele. Navíc fantazie majitelů podle všeho nezná mezí, takže výhledově se uvažuje i o vínech z Albánie, Arménie nebo Tanzanie. Skoro čekám, jestli nakonec nepřibude i ledové víno z Islandu…

Nabídku vín sice doplňují i vína z tradičních oblastí (zatím je zastoupena Morava, ale chystá se i Itálie a Francie), ale i tam se „extravinaři“ snaží vybírat vína z vinařství, jejichž produktu zatím na našem trhu nejsou tolik rozšířené.

Trojice vyvolených

Já jsem si pro svou prvotní objednávku vybral následující tři kousky:

• Grilét (bílé víno ze San Marina) – jedno z levnějších vín; lehké, jemně perlivé; zvlášť moje choť už odpočítává hodiny do ochutnávky
• Tacama Selección Especial Reserva (červené víno z Peru) – prý mimořádně plné a mohutné víno atd. atd., no uvidíme
• Teran (červené víno ze Slovinska) – na tohle víno jsem zvlášť zvědavý; prý má dost charakteristickou chuť tvořenou kombinací kyseliny mléčné a dvojmocného železa; ať to znamená cokoli, asi to nebude žádný tuctový zážitek

Ochutnávky máme rozvrstvené do následujících přibližně dvou týdnů. Nikdy jsem to ještě nedělal, ale pokusím se pak sepsat, jak se nám jednotlivá vína zamlouvala, a dám vědět

Čtvrteční doprava po Praze zdarma

Pro Pražáky myslím docela lákavá nabídka. Co mě zatím od nákupu vín a dalších mých oblíbených tekutin (skotských whisky Talisker, Lagavulin apod.) na internetu odrazovalo, byla právě cena dopravy. I když samotnou láhev člověk koupí o něco levněji než v kamenném obchodě, právě doprava tuhle výhodu často do značné míry smaže. (Pokud člověk zrovna nekupuje šest skotských najednou…)

Bezplatnou dopravu jsem tedy využil. Zásilka dorazila včas, v souladu s telefonickým avízem, a dovezené láhve odpovídaly tomu, co jsem opravdu objednal.

Jediný drobný problém vidím v tom, že zatím je jedinou (oficiálně uváděnou) možností platby dobírka. Ptal jsem se, jestli provozovatelé neplánují tuto nabídku rozšířit o možnost platby převodem, a prý ano. A podle všeho není ani teď problém se na téhle formě úhrady domluvit.

Závěr

S většími závěry počkám radši až na dobu po ochutnávce, ale zatím si myslím, že Extravino.cz má slušný potenciál. Řekl bych, že i v českém národu pivařů už je dostatečně široká základna vinných fajnšmekrů, kteří rádi vyzkoušejí něco nového.

Víno je navíc skoro univerzální dárek, a pokud člověk, který už má v tomto směru něco za sebou, dostane pro změnu láhev jiné značky, než je „supermarketový“ J.P.Chenet nebo třeba Habánské sklepy, myslím, že to ocení.

„Extravinařům“ tímto přeju hodně zdaru a jejich současným i budoucím zákazníkům spoustu zajímavých chuťových zážitků.

P. S. Budete-li se chtít podělit o své zkušenosti s tradičními i netradičními víny, budu rád. Diskuzní fórum je vám k dispozici

Uznávám, že je trochu trapné psát v pětadvaceti letech retro-příspěvek, ale neodolal jsem. Samotného mě totiž překvapilo, kolik detailů z té doby mi uvízlo v mé jinak dosti sklerotické paměti.

Dobu reálného socialismu, na kterou většina retro-pořadů vzpomíná, si vybavuji jen velice mlhavě. V onom slavném devětaosmdesátém jsem se právě stal dítkem školou povinným. Matně si pamatuji na slogan „Být dobrým žákem znamená být dobrým vlastencem“, který se skvěl ve vstupu ZŠ ve Vratislavově ulici, mám takový pocit, že snad ještě probíhaly přípravy na spartakiádu… A to je v podstatě všechno.

Daleko lépe si ale vzpomínám na první vlny do té doby nevídaného zboží všeho druhu, které pozvolna začalo plnit regály prodejen a které bylo pro prvňáka fascinujícím a zhusta též zcela nedostupným lákadlem.

Žvýká celá škola

Žvýkačky jsou v mých vzpomínkách zapsány jako jeden z fenoménů té doby. Kromě tradičního Pedra se objevily i novinky. Žvýkačky se samolepkami, na kterých pózovali želví ninjové, a potom nějaké žvýkačky (mimochodem dosti hnusně chutnající), které obsahovaly „peníze“ – liry, doláče a mařeny. A když jste těch peněz nasbírali dost, vyhráli jste tričko, hodinky nebo (famfáry, prosím) digihru!

Mimochodem jsem nepotkal nikoho, kdo by se k téhle vytoužené metě dopracoval.

A to mi připomíná…

Digihry

Je dost možné, že první digihry se objevily ještě před „sametovkou“, to už opravdu nevím, ale každopádně v prvních cca třech letech mé školní docházky zažívaly nebývalý rozmach.

Potápěči, kteří se pokoušejí vytáhnout ze ztroskotané lodi (nebo co to bylo) pár pytlů zlata, byť jejich řady neustále řídnou pod útoky zákeřné chobotnice. Vlk chytající vajíčka. Kuchař chytající palačinky. Vesmírná loď chytající kosmonauty, kteří z neznámého důvodu skáčou šipky do žhavé lávy. Panečku, to byly doby!

A když zbyl čas nebo se vybily baterky, přišel čas na…

Něco ke čtení

Nestárnoucí Ábíčka přetrvala, Čtyřlístky rovněž a přibyly novoty. Vzpomínám si, jak jsme hltali komiksové příběhy z časopisu Tom a Jerry, případně – když přišla chuť na trochu té kvalitnější literatury – jsme sahali po osvědčené trojici Foglar–Verne–May. (Kolikrát jsme přečetli komiksové vydání dobrodružství Rychlých šípů, nedokážu ani odhadnout…)

A k tomu krátké období mánie kolem časopisu ČAU (Čti a usmívej se) a horečné sbírání čaulířů. Vzpomínáte?

Lego a další luxusní vymoženosti

Na co si vzpomínám poměrně živě, je to, že na spoustu věcí prostě nebyly peníze. Když se objevilo LEGO, bylo to jako zjevení. Jenže vypláznout za stavebnici pár stovek nebylo jen tak. A tak zajít si s rodiči do prodejny na Karlově náměstí a koupit si tam krabičku s „legáčky“ a pár kostičkami bylo pro nás s bráchou na úrovni státního svátku. Na druhou stranu (abych tomuto příspěvku dal také nějaký morální rozměr), zase jsme si toho opravdu považovali.

Ale abych nežvanil jenom já – máte s „posametore­volučními“ roky spojenou také nějakou specifickou vzpomínku?

Nepatřím k zavilým odpůrcům bank ani k bojovníkům proti výši bankovních poplatků. Někdy si ale říkám, že bych za ten průběžný sponzoring mohl od své banky dostávat trochu víc. A to hlavně v nabídce služeb internetového bankovnictví.

Abych uzavřel výčet toho, co všechno nejsem, dodám, že nejsem ani odborník na osobní finance. Čas od času ale zaregistruji nejrůznější články upozorňující na to, že Češi obecně nejsou zrovna nejefektivnější ve schopnosti nakládat s volnými finančními prostředky.

Místo aby je nějakým, byť nejprimitivnějším způsobem zhodnocovali, nechávají je válet na běžném účtu, kde z nich inflace a již zmíněné poplatky mlsně ukusují nemalé podíly, které komickými úroky nemohou být ani zdaleka kompenzovány.

Pominu otázku, zda je to tak správně, nebo ne. Do toho ostatně nikdo nemá nikomu co mluvit.

Spíš mě zajímá otázka, co je příčinou tohoto jevu. A myslím, že jedno vysvětlení bych měl.

Typický Čech a jeho přístup k financím

Termín „typický Čech“ používám nikoli na základě empirických výzkumů, alébrž na základě nechuti psát pořád o sobě. Tak tedy, typický Čech:

1. Je líný
Chodit na pobočky a zakládat si spořicí produkty nebo uzavírat koncesionářské smlouvy pro investice do podílových fondů, to není nic pro něj. Zvlášť když jde „o pár korun“.

2. Chce mít pocit, že svými financemi může zcela volně disponovat
V tomto směru je pro typického Čecha běžný účet skvělá věc. Peníze může opravdu vybrat prakticky kdykoli, navíc se pomocí internetu nebo jiných kanálů přímého bankovnictví může vždycky přesvědčit, jak si stojí. Přelít peníze kamkoli jinak znamená „pocitově“ ztratit nad těmito prostředky stoprocentní kontrolu. Co na tom, že člověk málokdy potřebuje ze dne na den vybrat nějakou horentní sumu.

Co bych ocenil u internetového bankovnictví

Možná jsem opravdu naivní a některé z mých nápadů jsou nerealizovatelné. Anebo u některých bank tyhle možnosti jsou a já mám prostě smůlu. Ale třeba něco z toho by se dalo…

Všechno pod jednou střechou
Mou hlavní představou by bylo mít přehled o všech svých „aktivech“ pod jednou střechou. Teď mám internetbankingem podchycený svůj běžný účet. Fajn. A co dál? Spořicí účet. Penzijní připojištění. Životní pojištění. Podílové fondy. Kreditní účet. Atd.

Podle mého soudu by na řadu klientů psychologicky působilo pozitivně to, že by své peníze, které investují nebo se jimi (při)pojišťují, neodesílali do „černé díry“, ale měli by o nich neustálý přehled.

Samozřejmě by to asi znamenalo, že by člověk měl všechny tyhle produkty uzavřené u jedné banky (pokud by tedy mezibankovní spolupráce nebyla opravdu na mimořádně důvěrné úrovni). Ale pokud by mi nějaká banka tohle všechno nabídla a patřičně si mě jako věrného klienta hýčkala, myslím, že bych podlehl.

Jednotlivé funkce, které bych ocenil, shrnu už jenom heslovitě:

Spoření a investování

• dokonalý přehled o prostředcích na spořicím účtu včetně průběžně aktualizovaných výnosů z úroků (pro harpagony by denní či týdenní připisování úroků a jejich průběžné zobrazování mohlo být příjemným bonusem)
• přehled podílových fondů s možností do těch vybraných začít jednoduše investovat (samozřejmě s uzavřenou koncesionářskou smlouvou, to bych překousl)
• snadný odprodej podílových listů (byť, dejme tomu, s „čekací dobou“)
• průběžně aktualizovaný přehled výnosů spořicích a investičních produktů (u podílových fondů např. s údaji investováno/ak­tuální hodnota inv. podílů)

Kreditní a debetní karty

• možnost nastavit si „ad hoc“ denní/týdenní limit debetní karty (samozřejmě do určité předschválené hranice)
• přehled kreditního účtu
• zobrazení „dluhu“ na kreditní kartě v internetovém bankovnictví ve chvíli vystavení výpisu a možnost „jedním kliknutím“ příslušnou sumu přelít z běžného účtu

A možná ještě další věci, na které už jsem pochopitelně zapomněl… Velká část těchto funkcí by předpokládala více než standardní zabezpečení internetového bankovnictví a více než standardně poučeného klienta. Ovšem možnost finance prostřednictvím internetu nejen přijímat a odesílat, ale také s nimi pracovat je pro mě poměrně lákavá.

Máte-li i vy nějakou konkrétní představu o internetovém bankovnictví budoucnosti, případně o funkcích, které byste ocenili, budu poctěn vašimi komentáři.

Už ani nevím, v jaké souvislosti se to stalo, ale vzpomněl jsem si na báseň, kterou mě naučili mí rodičové v době, kdy jsem byl ještě ledva odrostlé pachole. Mám pocit, že právě toto dílo (z mého pohledu naprosto geniální) výrazně ovlivnilo můj pozdější vztah k mateřskému jazyku.

Nuže tedy, tady je trocha poezie pro všední den:

Na stráni vinice (M. Horníček)

Na stráni vinice,
za svitu měsíce,
tančili tři zajíce.

A koroptev.
Ten tančil nejvíce.

Kdybych se obtěžoval používat Twitter, asi bych na následující článek odkázal jenom z něj. Takhle z toho bude superstručný příspěvek do blogu.

Přiznám se (nesmějte se mi), že o příčinách a vlastně ani o samotném principu současné ekonomické krize toho příliš mnoho nevím. Sám pro sebe jsem si to zjednodušeně zformuloval asi tak, že prostě „prožíráme“ víc, než umožňují zdroje, které jsou fyzicky k dispozici.

Hlubší pochopení celé problematiky mi zprostředkoval článek ekonoma Miroslava Svobody z VŠE Krize není u konce, spořte. Chápu, že experti se nad modelovými příklady, jejichž protagonisty jsou pánové Houžvička a Semtele, možná pousmějí, ale pro mě, příslušníka skupiny ekonomických nedouků, byly užitečné.

Pokud tu a tam míváte cestu přes Dolní Počernice (předpokládám, že tudy jezdíte nejméně dvakrát denně), dovolil bych si doporučit vaší pozornosti podnik s názvem Léta Páně.

Jelikož se můj první kulinářský příspěvek setkal u čtenářů s mimořádně shovívavým přijetím, odhodlal jsem se sepsat pokračování.

Nejprve jeden dodatek k textu předešlému, kde jsem mimo jiné spílal podniku T.G.I. Friday’s. Ve snaze o objektivitu a upřímnost bych rád doplnil, že od napsání tohoto nactiutrhačného příspěvku jsme do této restaurace dvakrát či třikrát zavítali, a sice ze dvou důvodů:

• Poté, co jsem ochutnal hamburger v podniku Jarmark ve Vodičkově ulici, měl jsem i přes výrazné nechutenství chuť pokleknout před personálem T.G.I. a omluvit se jim za kritické hodnocení JEJICH pokrmů.
• V T.G.I. nám chutnají koktejly – já jsem si oblíbil třeba Lynchburg lemonade. Zejména ve své „plné verzi“ označované jako Ultimate (jejíž sklenice svou velikostí ze všeho nejvíc připomíná skleněné umyvadlo na stopce), při konzumaci za horkého slunečného dne, je učiněným balzámem, který člověku pomůže získat na svět vyrovnanější náhled. Trénovanějším jedincům doporučuji kúru opakovat.

A teď už konečně k restauraci Léta Páně

Tuhle restauraci najdete u dolnopočernic­kého zámeckého parku, vedle rybníka, ve zrekonstruované budově bývalého pivovaru. V blízkosti se podle všeho nachází ještě starý mlýn, protože kousek od restaurace se vine náhon, do kterého lze při troše šikovnosti spadnout.

Prostředí
Sedět se dá buď venku pod slunečníky, s výhledem na zmiňovaný náhon, přírodní amfiteátr, park a rybník, nebo vevnitř. Samotný interiér je příjemný, židle a stoly masivní dřevěné, osvětlení tlumené. Člověka prostě nic nerozptyluje od toho podstatného, čímž je zejména…

Pivo a ostatní nápoje
Ačkoli jsem v předchozím příspěvku důkladně nakydal hnůj na lahvové produkty Plzeňského Prazdroje (a za tím si také stojím), točená plzeň mi nevadí, a speciály Master (13stupňový polotmavý a 18stupňový tmavý) jsem si dokonce oblíbil. Oběma variantami si můžete v Léta Páně vysmolit hrdlo.

Z ostatních nápojů zmíním jenom poměrně širokou nabídku vín (neměl jsem dosud tu čest) a destilátů (Taliskerem si u mě šplhli). Nově jsem zaregistroval různé druhy mojita (zázvorovo-grepové, jahodové, …) – testoval jsem první jmenované a nechutnalo špatně.

Z jídelního lístku
Parádní disciplínou téhle restaurace (alespoň podle mých chutí) jsou produkty zdravé výživy – zejména kuřecí křídla, hovězí i vepřová žebra v marinádě, jakož i kolena nejrůznějších živočichů.

Moje choť dvakrát testovala biftek (středně propečený), který se v obou případech nadobyčej povedl, což rozhodně není samozřejmostí. Já jsem si naposledy dal půlku kachny s knedlíkem a zelím (proč mi nikdo nepřipomněl, že jsou tihle opeřenci tak velcí?) a znovu mohu udělit známku výbornou.

Z předkrmů si dovolím doporučit bramborové placičky s lososem, zakysanou smetanou a koprem, které (případně doplněné o slepičí vývar s játrovým knedlíčkem) dají večeru ten správný start.

Jediným problémem je množství. Porce jsou natolik poctivé, že aby konzument mohl sníst to, co by chtěl, potřeboval by mít žaludek jako Gargantua a Pantagruel dohromady.

S dezerty jsme byli taktéž spokojeni (zmíním např. pečené švestky s domácím perníkem či čokoládové suflé s višněmi), ale upřímně řečeno, málokdy jsem byl po pozření předchozích chodů schopen se ke konzumaci dezertu vůbec odhodlat.

Obsluha a další služby
Obsluha rozhodně nenarušuje celkový dobrý dojem. Na jídlo ani na pití se dlouho nečeká, návštěvník nemá pocit, že číšníky otravuje.

Z doplňkových služeb bych zmínil taxislužbu, která vás v případě zájmu dopraví, kam si v okolí budete přát, třeba na nejbližší zastávku metra Černý Most. Zatím jsme také nezkoušeli – ona taková malá procházka za určitých okolností vůbec není špatná.

Závěr

Pokud míváte cestu přes Dolní Počernice a jste spíš příznivci kvalitní „hospody“ na úrovni než francouzské restaurace se stříbrnými příbory, určitě Léta Páně vyzkoušejte. Ale abych uvedl aspoň jedno negativum – štve mě, že tahle hospoda není někde blíž.

Kontakt:
Léta Páně
Národních hrdinů 3
Dolní Počernice, Praha 9
Tel.: 281 867 474, mobil: 774 008 556
Web: www.letapane.cz
Možnost on-line rezervace: ano