Skok na: navigace, obsah




Nacházíte se zde: Úvod » O češtině » Zápisník šíleného korektora




Zápisník šíleného korektora

Nejlepší kniha všech dob

26. 5. 2017 v 14.58

Pokud vás bulvární nadpis tohoto příspěvku nalákal na to, že provedu velké odhalení nejúžasnějšího literárního díla lidské historie, musím vás zklamat. Žádný zázračný recept, jak takovou volbu objektivně stanovit, nemám.

Rád bych se ovšem krátce zamyslel nad tím, co vlastně dělá z obyčejné knihy dobrou knihu. Nebo spíš – co dělá z výborné knihy knihu zcela výjimečnou, která po zásluze vstoupí do dějin.

Měl bych asi podotknout, že se budu zabývat výhradně beletrií, z hodnocení tedy vyjímám nejen divadelní hry a literaturu faktu, ale i spisy filozofické a náboženské.

Způsob hodnocení

Na začátku chci zdůraznit jednu věc: V následujícím pojednání jsem se pokusil co možná nejvíc potlačit subjektivitu. Je nasnadě, že když lidé se zářícíma očima říkají o nějakém díle, že „je to ta nejlepší knížka na světě“, vyjadřují tím většinou jen svůj vkus a osobní pocity.

Mně jde o něco jiného – o nalezení co nejobjektivnějších kritérií, podle nichž by se „hodnota“ knihy dala posuzovat. Asi nikdy nepůjde o kritéria, která by byla objektivní stoprocentně, ale snad se mnou budete souhlasit, že jsou nezávislá na vkusu jednotlivce.

Podle mého se tedy kniha, která aspiruje na titul „nejlepší kniha všech dob“, musí pyšnit následujícími čtyřmi rysy:

1. Hluboké poselství

Pokud mám nějaké literární dílo postavit na piedestal výjimečnosti, musí obsahovat hluboké filosofické, etické či psychologické postřehy, které obohatí čtenářův vnitřní svět a mají dokonce potenciál pozměnit jeho hodnotový žebříček. Nebo aspoň ovlivnit jeho pohled na svět.

Je jasné, že takovou knihu dokáže sepsat jen člověk, jehož vlastní vnímání světa, lidské duše a stavu společnosti je na neobyčejně vysoké úrovni. Domnívám se, že bychom napočítali sotva dvacet z těch, kdo kdy vzali do ruky pero, na něž taková definice sedí.

Mluvím tu o nesmrtelných dílech jako Zločin a trest, Malý princ nebo Obraz Doriana Graye, ale jistě by vás napadla i řada dalších. Mohli bychom sem zařadit i mistrné politické alegorie typu Farma zvířat nebo Válka s mloky.

2. Originalita

Dalším rysem, který nesmírně povznáší hodnotu knihy, je její originalita. Tím nemyslím pouhý fakt, že nejde o plagiát.

Mám na mysli díla, jež zformovala či pomohla zformovat nový žánr, případně sub-žánr, která přinesla do světa literatury nový fenomén či přístup. V důsledku čehož se možná objevily desítky autorů, kteří jdou ve stopách této knihy, nechávají se jí inspirovat a pokračují v nové cestě.

Jistě sem patří lidé, jako byl Edgar Allan Poe, který sehrál významnou roli ve formování moderní podoby detektivky, hororu či formátu povídky. Zejména v posledních 20 letech se v této souvislosti hodně mluví i o Tolkienovi, který měl zásadní úlohu v ustavení dnes asi nejpopulárnějšího žánru světa, fantasy. Díla takových spisovatelů přinesla ve své době do světa literatury něco zcela unikátního a dodnes jsou obrovskou inspirací pro zástupy pokračovatelů.

3. Čtivost

Ano, já vím. Tohle přece pro inteligentního čtenáře není to nejdůležitější. A já s tím souhlasím, proto řadím toto kritérium až na třetí místo.

Ale přiznejme si – i to je znakem jistého literárního umění, když spisovatel dokáže čtenáře strhnout a uchvátit, doslova ho „přiková“ ke své knize a nutí ho k tomu, co všichni známe: „Ještě aspoň jednu kapitolu!“

Na rozdíl od předešlých dvou bodů zde platí, že umění napsat čtivý a napínavý příběh není žádnou výjimkou. Na světě existovaly a i dnes existují spousty autorů, kteří dokázali sepsat chytlavé příběhy. Upřímně řečeno, najdeme je i v brakové literatuře. (Proč asi mladí kluci hltali rodokapsy, že?)

Snad zde ani nemá smysl uvádět příklady, ale v tomto umění (soudě dle ohlasů) v současnosti asi vynikají lidé jako Dan Brown nebo G. R. R. Martin.

4. Řemeslná zručnost

Tohle je samozřejmě naprostý základ, ale protože jsem se pokusil seřadit kritéria podle důležitosti, dávám tento bod až na konec.

V knize se musí odrážet autorova bohatá slovní zásoba a vytříbený sloh. Zároveň očekáváme realistické dialogy, inteligentní prokreslení psychiky a motivací postav a podobně. Zkrátka schopnost psát.

Domnívám se, že tuto disciplínu ovládají prakticky všichni spisovatelé. Od toho jsou ve vydavatelstvích redaktoři, kteří si rukopis přečtou a sdělí jeho autorovi, zda umí, nebo neumí psát. Díky jejich práci bychom na pultech knihkupectví neměli narazit na naivní pokusy lidí, kteří si pouze myslí, že psát dokážou.

A výsledek?

Teď ode mne možná čekáte prohlášení o tom, která kniha dle mého názoru splňuje všechna čtyři tato kritéria nejlépe.

Ale to není mým cílem. Nemyslím si totiž, že by bylo možné jedno konkrétní literární dílo vyzdvihnout jako lepší než všechna ostatní. Ostatně mám-li být upřímný, dosud jsem nenarazil na beletrii, která by stoprocentně splňovala všechny čtyři body.

Ony se totiž někdy mezi sebou i téměř vylučují. Vezměte si třeba body 1 a 3. Chcete-li, aby váš příběh byl tak strhující, že čtenář nebude napětím ani dýchat, nemůžete ho dost dobře prokládat filozofickými nebo sociologickými úvahami. Hluboký ponor do nitra lidské duše a pochodů v ní se odehrávajících dost dobře neumožňuje pílit s dějem kupředu a vrhat hrdiny z jedné akce do druhé.

Mé poselství tkví v něčem jiném: Přijde mi tak trochu k smíchu, když slyším fanoušky různých knižních sérií, jež se zrovna vezou na vlně popularity, vykřikovat o tom, že daná knížka je „nejlepší kniha všech dob“, když veškerá senzace spočívá v tom, že „se to čte jedním dechem“.

Nic proti Hře o trůny, Stmívání, Šifře mistra Leonarda, Harry Potterovi, Divergenci nebo severským detektivkám, ale promiňte mi – odmítám je řadit po bok klasiků. O prvních dvou bodech mého výčtu si taková díla mohou nechat jen zdát.

Mnozí nekritičtí fanoušci těchto knih jsou schopni sepsout skvostná literární díla minulosti, protože „nejsou dost napínavá“, „je tam moc popisů“ nebo „hlavní hrdina mi byl nesympatický“. Jako by to byla nějaká kritéria kvality!

Ale to neznamená, že jednodušší literatura nemá v knižním světě své zasloužené místo. Ona trocha té odpočinkové četby není občas k zahození, že?

Naše „spřátelené“ vydavatelství Zoner Press vyhlásilo jarní úklid. Do 30. dubna si můžete koupit spoustu skvělých, byť druhojakostních knih za jednotnou cenu 95 Kč/kus.

Pokud chcete rovnou začít vybírat, prohlédněte si kompletní nabídku.

Já jenom doplním to, co byste se stejně dočetli přímo na stránkách Zoner Pressu… Jde o knihy s poškozenými obálkami, ale nepoškozeným obsahem (vrácené výtisky od knihkupců, z výstav apod.). Jako dárek nebo ozdoba knihovny to tedy asi nebude to pravé ořechové, ale pro osobní potřebu – proč ne? Obsah je král :-)

Brňáci si můžou objednané knížky vyzvednout na adrese Nové Sady 18, pro obyvatele vzdálenějších koutů naší země bude zřejmě praktičtější nechat si je poslat prostřednictvím Zásilkovny (55 Kč), respektive České pošty nebo PPL (75 Kč).

Původní cena některých knížek se šplhala i přes 500 Kč, takže v rámci této akce můžete poměrně slušně ušetřit.

Co v nabídce najdete

Vysloveně namátkou vybírám první, brožované vydání naší knížky Pište správně česky – Poradna šílených korektorů (odkaz vede na stránku se standardní, nesníženou cenou).

Kromě toho mezi zlevněnými tituly najdete například:

Fotografování, kreslení

  • Černobílá fotografie
  • Dobrá fotografie
  • DSLR – Naučte se používat digitální zrcadlovku
  • Expozice – problémy a řešení
  • Fotografie v praxi (několik dílů)
  • Kompendium portrétní fotografie
  • Minimalistický fotograf
  • Naučte se fotografovat (několik dílů)
  • Naučte se kreslit (několik dílů)
  • RAW – digitální fotografie v Camera Raw a Photoshop CS4
  • … a mnoho, mnoho dalších (na stránce s přehledem zlevněných knih najdete odkazy na anotace jednotlivých publikací)

Programování, webdesign

  • Ajax PROFESIONÁLNĚ
  • Eric Meyer o CSS – kompletní průvodce
  • HTML5 a CSS3 pro webové designéry
  • MySQL profesionálně
  • atd. atd.

Tak pokud zrovna řešíte, co zařadíte do svého seznamu četby, snad se vám podaří ulovit nějaký kousek, který vám udělá radost.

Pokud občas píšete nějaký odborný článek, vědeckou práci nebo něco podobného, troufám si odhadnout, že jednou z nejméně zábavných činností je pro vás sepisování použité literatury. Měl bych pro vás malý tip. Možná budu ve vašem případě nosit dříví do lesa, ale třeba zrovna ne.

Uvádění bibliografických citací vyžaduje autorský zákon a jeho podobu určuje norma ČSN ISO 690 „Pravidla pro bibliografické odkazy a citace informačních zdrojů“. V ní je stanoveno, jaké prvky by v citaci měly být obsaženy.

S tím vás ale teď nebudu otravovat. Pokud by vás zajímaly detaily, dovolím si vás odkázat přímo na uvedenou normu nebo na docela sympaticky vyhlížející stránky o tom, jak citovat podle normy ČSN ISO 690:2011.

„Generátor“ bibliografických citací

Tuhle zajímavou a užitečnou funkci najdete na stránkách České národní bibliografie a její využití je tak neuvěřitelně snadné, že… jsem ho zvládnul i já. :-) Zkuste tohle:

1. Ve vyhledávacím formuláři zadejte název požadovaného díla. (Řekněme, že to bude Den trifidů od Johna Wyndhama – ten se v odborných pracích cituje velmi často.) ;-)
2. Ze seznamu různých vydání si vyberte to, které chcete v citaci uvést. (Dejme tomu, že vybereme vydání z roku 2014 od nakladatelství BB art.)
3. Objeví se úplné zobrazení záznamu. Z nabídky formátů si vyberte možnost „Citace“ (v rámečku).

Po tomto složitém martyriu se vespod objeví bibliografická citace v následujícím tvaru:

  • WYNDHAM, John. Den trifidů. Překlad Jaroslav Kořán. 9. vyd. v českém jazyce, 6. v nakl. BB/art. Praha: BB/art, 2014. 267 s. ISBN 978–80–7507–045–6.

No a to je všechno. Pokud jste ještě o téhle funkci náhodou nevěděli, věřím, že se vám aspoň občas bude hodit.

V závěrečné části interview paní překladatelka mimo jiné vylíčí, jak se při práci pro samizdat celé roky skrývala před pátravými zraky totalitního režimu.

Mluvíme tu podrobně o překladech Tolkiena. Možná ale málokdo tuší, že Pán prstenů zdaleka nebyla tvoje jediná překladatelská práce pro samizdat…
Já vlastně překládala ilegální literaturu po celá osmdesátá léta. Šlo o náboženský samizdat – zakázané křesťanské publikace.

Jak ses ty, která jsi vyrůstala v rodině upřímných komunistů, dostala k víře?
Já jsem byla samozřejmě vychovaná přísně marxisticky. Ale už v dětství jsem si trochu četla Bibli. Přivedlo mě to k tomu, abych si ujasnila, jestli existuje Bůh. A tak jsem se ve třiadvaceti pustila do čtení Bible systematicky.

Co tam na tebe zapůsobilo?
Třeba když jsem už poněkolikáté četla Kázání na hoře. Říkala jsem si: „Jo, to je ono. A teď už nemůžeš říct, že nevíš, co je správné. Takže se podle toho musíš naučit žít.“ A uvědomila jsem si, že když je to správné, musí to být pravda. Někdo, kdo učí takovým věcem, nemůže být přece lhář a podvodník. A jestli je pravda tohle, musí platit i to ostatní, co Ježíš učil, třeba o Bohu. Tím pádem jsem musela přijmout i myšlenku vzkříšení a nakonec i toho, že křesťané by měli mít nějaké společenství. Tak jsem to společenství začala hledat.

A stala ses svědkem Jehovovým. To ale byla za komunismu státem zakázaná a pronásledovaná organizace. Tak ses tedy dostala k překládání náboženského samizdatu?
Ano. Už když jsem na konci 70. let začala se svědky studovat Bibli, hlásila jsem se, že se můžu zapojit do přípravy biblické literatury. Jednak jsem řekla, že umím psát na stroji a můžu tedy literaturu opisovat, a jednak že umím anglicky a mohla bych i překládat.

Byla tvá nabídka vyslyšena?
Ze začátku jsem opisovala už přeložené Strážné věže (na stroji a přes deset průklepáků), ale brzy jsem dostala za úkol, abych je i překládala. Byly jsme na to dvě.

Jak vlastně taková práce „v podzemí“ probíhá? Jaká byla bezpečnostní opatření?
Tak třeba jsem neznala jména těch, kdo můj překlad přepisovali na stroji, ani kdo a kde to tiskne. Na to jsem se ani nevyptávala. Jeden spoluvěřící vždycky přišel za mnou do knihovny, aby mi předal anglický text. Aby byl nenápadný, většinou si za ruku vedl své dva malé synky. A stejným způsobem si vyzvedl překlad.

Bála ses, že se ti Státní bezpečnost dostane na kobylku? A dostala?
Ne, nedostala. Já se nebála nikdy kvůli sobě, ale kvůli tátovi. On měl totiž doma spoustu zakázané literatury, a kdyby u nás doma byla prohlídka, dostal by se do velkých problémů. A kvůli tomu jsem se modlila, aby na mě nikdy nepřišli.

A kde jsi překládala?
Zpočátku v práci, ale pak jsem usoudila, že lidé začínají být moc zvědaví, a překládala jsem pak už doma.

Víra je vlastně další věc, kterou máte s Tolkienem společnou – i on byl velmi oddaným křesťanem. Jinak to ale bylo s tvými rodiči. Co vlastně oni jako komunisté říkali na to, že ses stala zrovna svědkem Jehovovým?
Rodiče by mi nic nezakazovali. Navíc můj otec si zrovna svědků nesmírně vážil, protože mu v koncentráku zachránili život.

Povídej.
Bylo to v Mauthausenu. Byl už tehdy na konci se silami a chtěl naběhnout na dráty a skoncovat radši se životem. Ale viděl to mladý esesák, odtáhl ho a řekl mu: „Vy to musíte přežít.“ A šoupnul ho na barák ke svědkům Jehovovým, kteří tam dělali zámečníky. Věděl, že ti „bibelforscher“, jak svědkům říkali, se o něj postarají. No, tatínek měl obě ruce levé, ale svědkové ho tam kryli a chránili, dávali mu jíst ze svého, takže se dal zase trochu do formy, už nebyl jen kostra.

Vyprávěl ti to, už když jsi byla dítě?
Naopak, v podstatě jsem se to dozvěděla náhodou. On totiž o zážitcích z koncentráku 30 let nebyl schopen mluvit. Spal jenom po prášcích a léta měl ještě třes, někdy mu to tak škublo hlavou… Měl vymlácené stoličky, na zápěstí jizvu od boty, když ho kopli. Takže léta o tom nemohl mluvit, až když mu bylo asi padesát šedesát, začal vypravovat. A s různými detaily se svěřil až v posledních letech života. Dokonce pak sepsal vzpomínky. Mají je ve státním archivu na Chodovci a já mám kopii.

To musí být mrazivá četba.
Zajímal by nás ale tvůj názor i na dění v kultuře současné. Je například zajímavé, že příchod filmové trilogie Hobit nijak výrazně nezvedl prodeje knihy Hobit, jak to přitom u filmových zpracování bývá. Kdosi to vysvětloval tak, že pro dnešní děti Hobit moc není, protože tam nemají teenagera, s nímž by se mohli ztotožnit. Zkrátka Bilbo je moc starý. Přitom u dřívějších knih pro mládež bylo naprosto běžné, že hlavními hrdiny byli pouze dospělí, třeba mayovky, verneovky…
Já mám pocit, že ta dnešní generace dětí už je úplně odříznutá od světa dospělých, žije si tak trochu ve vlastním virtuálním světě. Občas poslouchám v rozhlase Praha pořady, ve kterých se k takovým věcem vyjadřují odborníci, a už víckrát tam mluvili o tom, že ta nejmladší generace už ani není zvyklá komunikovat s dospělými, existuje tam jakýsi výrazný předěl. Ten trend je dnes takový, že (i když to zní jako klišé) děti málo čtou, jsou napůl negramotné a zajímá je jen obrazový materiál.

Myslíš, že se to projevuje i v pozdějším věku?
Nedávno jsem potkala známého, který teď učí češtinu na vysoké škole, a říkal, že rok od roku je úroveň prváků horší. Ne inteligenčně, ale v tom, že se neumí kultivovaně vyjádřit ani písemně, ani verbálně. Jsou v podstatě negramotní, zvyklí jen koukat na obraz, ale neumí věci pojmenovat, popsat.

Obecně je teď v módě, že úspěšní spisovatelé už při psaní knihy vědí, že bude vzápětí zfilmována – podílejí se na výběru herců a podobně. Myslíš, že to může literatuře pomoct, nebo spíš naopak?
Víte, v naprosté většině případů mívá filmové zpracování úplně jiného ducha a vyznění než knižní předloha. Čestnou výjimkou jsou třeba Menzelovy filmy natočené podle Hrabalových románů – Menzel měl opravdu dar přenést na filmové plátno podstatu toho knižního díla. Ale většinou se to nepodaří, takže pokud spisovatel píše knihu už rovnou s myšlenkou na filmové zpracování, musí podle mě už tu samotnou knihu v podstatě „zprimitivizovat“.

Nedávno vyšel znovu jeden známý román Stefana Zweiga – a v jiném překladu než v minulosti. Ten překlad nebyl moc dobrý. Proč se to stává?
Záleží na nakladatelství – jsou mezi nimi velké rozdíly v tom, jak moc chtějí na překladu ušetřit a taky co si nechají líbit. Jsou vydavatelství, která ani nemají redaktory, o korektorech nemluvě! Někdy v knize nezvládnou ani základní dělení slov, už jsem třeba viděla rozdělení i-nteligence, zkrátka „i“ na jednom řádku a „nteligence“ na tom druhém! Takové krásy už jsem viděla…

Šetří se na všem. A s tím tak trochu souvisí další otázka: Co si myslíš o knižním pirátství? Hodně lidí ho obhajuje, že prý jsou knihy předražené a že umění má být zdarma pro všechny…
No samozřejmě mi pirátství vadí. Ten autor a třeba i překladatel do toho vložili spoustu práce a někdo pak k tomu přijde takhle lacino… Ani si toho pak neváží a umělecké dílo to v podstatě degraduje na pouhé spotřební zboží. Je to nevážnost k autorovi.

Máš ráda poezii?
Docela jo. Mám ráda Havlíčka a Nerudu – to je to moje 19. století – a asi moje největší láska budou Hora a Skácel. No a taky jsem vyrostla na Nezvalovi a Seifertovi, samozřejmě, ty znám od malička. A měla jsem vždycky ráda dekadenta Karla Hlaváčka pro tu jeho nádhernou básnickou kadenci: „Hrál kdosi na hoboj, a hrál již kolik dní, hrál vždycky na večer touž píseň mollovou a ani nerozžal si oheň pobřežní, neb všecky ohně, prý, tu zhasnou, uplovou…“

Zní to jako houpání na vlnách…
Přesně. Dodnes se tím uspávám, recituju si Hlaváčka před spaním. Ale moc toho nestihl napsat, umřel ve dvaceti třech na tuberkulózu.

Umřít mladý, to byl osud mnoha básníků: Václav Hrabě, Jiří Wolker…
Ten se taky dá číst!

My osobně máme kromě jiných rádi Karla Kryla. Málokdo ví, že vydal několik úspěšných básnických sbírek, i když i jeho písňové texty mají takovou kvalitu, že obstojí i bez hudebního doprovodu.
Já dokonce zažila Karla Kryla naživo – když byla studentská stávka v roce 1968, přišel hrát k nám na fakultu. Vyprávěl, že mu rozhlasáci vyčítali, že píše jen politické písně a oni ho nemůžou hrát. Ať prý taky napíše nějakou milostnou píseň. A tak napsal píseň Motýl, a když ji prý zahrál ostravskému rozhlasákovi, tak ten mu řekl: „Víš, tak to radši piš ty politický.“ (smích)

A kdybys tedy měla vybrat jednoho básníka?
Ono těch výborných básníků máme moc, ale když mám říct jedno jméno, tak je to ten Josef Hora. Říkali o něm, že je to „básník času a ticha“.

Podělíš se s námi na závěr o nějaký jeho verš?
Tak třeba: „Čas, bratr mého srdce, jež jde a odměřuje mi hodiny bytí, zaváhá, zhroutí se do tváře mé, usne a zavoní jak kvítí.“

Děkujeme za rozhovor.

Další díly

V další části interview se mluví o tom, v čem je unikátní jazyk Silmarillionu, proč jsou paní překladatelka a Tolkien spřízněné duše nebo v čem se slovenská verze Pána prstenů liší od té naší.

Pojďme na chvíli k Silmarillionu. Kde jsi za minulého režimu vzala originál k překladu?
Ten mi myslím někdo přivezl z Británie.

Jenomže Silmarillion na rozdíl od Pána prstenů v samizdatu nevyšel. Nestihla ses do něj před revolucí pustit?
Ale stihla, Silmarillion jsem začala překládat, hned jak jsem dokončila Pána prstenů. Jenže pak můj překlad dali na přepsání nějakému podivínovi, který ho začal předělávat podle svých představ, no, a nakonec se ten můj překlad úplně ztratil.

Takže Silmarillion jsi musela potom po revoluci přeložit znovu?
Ano.

Nevyhnutelně musí následovat srovnávací dotaz: Co se ti líbilo víc? Pán prstenů, nebo Silmarillion? A co se lépe překládalo?
No stoprocentně Pán prstenů! Ten Silmarillion, to už je vlastně takový kompilát, nemá to takový spád. Sestavoval to Tolkienův syn Christopher, a protože bylo od každého příběhu snad pět set tisíc verzí, musel to nějak sestavit, aby to dostalo nějaký tvar, ale tím pádem značně „oholil“ toho Tolkiena. Tím věčným přepisováním totiž Tolkien způsobil, že jedna postava měla třeba tři jména a několik různých osudů. Takže Christopher už musel do původního textu svého otce zasahovat, aby mu vznikly ucelené dějiny. Musel to prostě učesat.
Proto jsem byla zase pro změnu nadšená z Nedokončených příběhů, protože ty jsou plně původní a už je to zase ten pravý Tolkien! Ty jsou vlastně autentičtější než Silmarillion, protože jsou „nedokončené“ – Christopher je nijak nedokončoval. V důsledku toho je Silmarillion jazykově chudší a navíc rozkolísaný: Kus je básnický, kus prozaický, protože je to zkrátka poslepované. Tolkien často napsal kus legendy, rozběhl se… a pak to zase odložil.

Jinak vůbec první příběh ze Středozemě napsal Tolkien roku 1916 v nemocničním lazaretu, kde ležel se střevní horečkou…
Ano, Tolkien si prošel tou strašnou bitvou na Sommě. V úvodu k Pánu prstenů napsal, že válku přežil ze všech jeho kamarádů jeden jediný.

Tím prvním příběhem, který začal sepisovat, byl pád Gondolinu, že?
Ano, začal od prostředka.

Tak jako my v našem interview. Ale pojďme dál. V Silmarillionu se na rozdíl od Pána prstenů všude používá takový starobyle znějící, patetický jazyk. Takové to: „In the midst of this strife, whereat the halls of Ilúvatar shook and a tremor ran out into the silences yet unmoved, Ilúvatar arose a third time, and his face was terrible to behold…“ Evidentně Tolkien chtěl, aby legendy působil jako vzniklé před tisíci lety. Jak jsi tenhle efekt zachovala v češtině?
Jednoduše – překládala jsem hodně doslova, opravdu jsem se držela struktury anglického textu.

Je v originále jazyk Silmarillionu svým patosem a jistou vznešeností odlišný i od jazyka Pána prstenů?
Je dost jiný, je takový jednotnější. A já překládám hodně doslovně, snažím se zachovat charakter autorského jazyka, takže se snad podařilo toho ducha přenést i do češtiny.

Určitě působí hodně staře, jako by byl opravdu starými bájemi vytvořenými kdysi v dávnověku. Je tam hodně archaismů: thither, aforetime, to hearken, to forsake…
… koncovka -eth a podobně. Ano.

To je Middle English?
To je ještě Shakespearova doba, raná nová angličtina, jak se jí říká. Middle English (střední angličtina) se promítla třeba do některých jmen v Pánovi prstenů, například u Rohanských, to bude takové 12. století, raná střední angličtina. Ta shakespearovská a pozdější angličtina, to už je v podstatě běžná norma pro mluvu Gondorských, elfů a podobně. Ale Pán prstenů je takový klasický vyprávěcí příběh, takže jazyk jako takový je standardní, to jen když promluví Denethor nebo Elrond, tak to musí mít tu vznešenost… Ale třeba Gandalf mluví běžnou angličtinou. Akorát když potřeboval někoho „utřít“, tak přešel na starobylejší jazyk.

Chápeme, že tahle pestrost jazykových stylů ti u Silmarillionu chyběla. Když jsi Silmarillion překládala, použila jsi také nějaké zastaralé koncovky, abys replikovala styl anglického textu?
Tak já jsem vyrůstala na češtině 19. století. Ještě když jsem ani neuměla číst, babička mi předčítala Nerudu, Vrchlického a Havlíčka; a taky prastaré překlady anglických knih. Takže pro mě překládat Silmarillion bylo vlastně přirozené vyjadřování. I redaktoři mi občas tvrdili, že nějaké slovo, které jsem použila, není česky, a já jim ho musela najít ve slovníku. Ale používat třeba koncovku -ti u sloves v infinitivu…, to už mi přišlo zbytečné. Pořád je to přece knížka a měla by být čtivá.

A nějaké další techniky?
Ony nebyly moc potřeba. Čím starší angličtina, tím bližší staré češtině, pokud jde o vyjadřování. Takže když to překládáte, skoro to jde samo, aby i překlad zněl starobyle.

Jistě, protože čím dál jdeme do historie, tím více se blížíme i společným kořenům obou jazyků…
Přesně tak.

Pro nás osobně má Silmarillion největší emocionální náboj.
Já už za ta léta zjistila, že lidé se opravdu dělí na tři druhy: Jedni mají nejraději Hobita, další Pána prstenů a ještě jiní Silmarillion.

Přece jen Pán prstenů je úžasné dílo, ale takových skvěle napsaných, jazykově bohatých románů existuje celá řada, ovšem který spisovatel kdy stvořil pro svou vlast celou mytologii? Podle nás je právě Silmarillion a potažmo Nedokončené příběhy to, co dělá z Tolkiena v podstatě zcela unikátního.
Ano, to jistě.

Dnes existují desítky překladů Tolkiena do dalších jazyků. Byla jsi někdy v kontaktu s těmi tolkienovskými překladateli v jiných zemích, případně četla Tolkiena v těchto jazycích?
Ne, tuhle možnost jsem neměla.

Co třeba Slováci? Je zajímavé, že Pán prstenů byl do slovenštiny přeložen až po vzniku Jacksonových filmů (což je podle nás dost ostuda). Inspirovali se třeba u tvého překladu, když jsou si obě řeči jazykově tak blízké?
Tak možné to je, ale nikdy jsem to nezkoumala. Každopádně na Slovensku několik let běžel Tolkien v rozhlase a používali můj překlad.

Protože slovenský ještě nebyl?
Ale to bylo v době, když už svůj překlad měli, jenomže lidem od rozhlasu se nelíbil, tak mě poprosili, zda by směli použít můj. Jen to prý „poslovenští“.

Nemáš pocit, že některým překladatelům Tolkiena zkrátka chybí ty ohromné znalosti lingvistiky a historie jazyků, které máš třeba ty a které měl právě i Tolkien? Že to člověku dost pomůže při překládání?
Asi ano. Proto také v řadě jazyků nejsou přeložena anglická jména a názvy (tedy ty v obecné řeči) do toho cílového jazyka a zůstaly v angličtině, čímž se dost ztrácí.

Co třeba slovo Shire neboli Kraj? Je jasné, že to Tolkien myslel jako odkaz na Anglii (Devonshire apod.). To slovo dokonce pochází ještě ze staré angličtiny, Englisc, a kořeny se dají vysledovat až do pragermánštiny.
Ano, ještě si vzpomínám, jak jsme se učili ten citát z jedné anglosaské kroniky: „… vor unrychtum daedum búton Hámtunscíre“. Tam je to scíre [vyslovuje se „skýre“, pozn. red.], tedy „kraj“. Učili jsme se výslovnost anglosaštiny, protože jsme měli starého profesora Trnku, což byla velká osobnost Pražského lingvistického kroužku.

Ve slovenštině se vydali jinou cestou a Kraj nazvali grófstvo, tedy „hrabství“. Protože dnes těm anglickým shires tak říkáme: hrabství Devon.
To já bych zase nezvolila, protože hobiti byli právě takový lidový nárůdek bez té šlechty.

Podobně nás trochu zarazil drak Šmak, který na Slovensku zůstal v angličtině: Smaug.
No s tím si dítě těžko poradí. Právě že na tom Šmakovi je hezké, i že se to rýmuje: drak-Šmak. (To je samozřejmě „vynález“ Františka Vrby.)

Zkrátka není to úplně samozřejmost, že zrovna v češtině máme překlad opravdu prvotřídní. Tolkien se dožil například překladů do holandštiny a švédštiny a doháněly ho prý k zuřivosti.
No já právě doufám, že nad tím naším překladem by nezuřil. Já měla asi opravdu prostě tu výhodu, že jsme s Tolkienem takové spřízněné duše. Dokonce on se narodil třetího ledna a já čtvrtého.

Fantasy se teď veze na vlně popularity. Když filmaři viděli úspěch filmového Pána prstenů a Harryho Pottera (ačkoli ten samozřejmě kvalitativně a žánrově patří trochu do jiné kategorie), hned znovu zfilmovali Letopisy Narnie. A objevili se další, kteří hned začali na téhle vlně popularity vydělávat: Nějaké ty Hunger Games a podobně. Sleduješ tahle díla? Co tomu říkáš?
Pro mě to nemá pražádnou zajímavost. Já prakticky neviděla ani tu trilogii Pán prstenů. Akorát mě firma LS Productions, která zajišťovala jejich české znění, požádala právě o vyhotovení překladu. Takže já vlastně překládala scénář a pak z toho ještě udělali titulky a mně dali za úkol zkontrolovat, jestli jsou správně. Takže jsem musela celý první díl zhlédnout, ale jinak bych se na něj ani nedívala.

A nějaký postřeh bys k filmu měla?
No když jsem viděla, co udělali z Elronda… Připadal mi spíš jako nějaký indiánský náčelník nebo tak, ale rozhodně ne jako elfský kníže.

Je pravda, že má trochu drsňácké, až zločinecké rysy.
No právě, jde o toho herce, kterého vybrali. Takhle jsem si Elronda nikdy nepředstavovala.

Většina tolkienistů si taky stěžovala na přehnaný důraz na love story Arwen a Aragorna. Ale je jasné, že bez toho by na ten film spousta popcornových diváků nešla.
Tohle mi taky vadilo. A hodně mi nesedělo, co udělali z Faramira. Takovou bábovku. Přitom někde jsem se dočetla, že právě s postavou Faramira se sám Tolkien nejvíc ztotožňoval. Zkrátka někdy jsem při překladu toho scénáře skřípala zuby. Ale zase je třeba říct, že ty filmy mi vlastně udělaly důchod. Bez nich bych měla důchod tak malý, že bych ani nezaplatila byt.

A scénář k „hobití“ trilogii překládal František Vrba?
Naneštěstí zemřel už začátkem 90. let. Ale má taky dva velice schopné vnuky, kteří jsou překladateli, tak to možná dělali už oni. Jeden je ovšem franštinář, překládal i nějaké knihy o Tolkienovi z francouzštiny. Ale Tomáš Vrba je anglista jako František.

Říkáme to dobře, že každý překladatel je vlastníkem práv ke svému překladu, takže pokud chtěl distributor použít v trilogii Pán prstenů jména jako Smíšek nebo Pipin, vlastně s tebou musel spolupracovat?
Ano, je to tak.

Mimochodem – jak vlastně hobití jména vznikala?
Hledala jsem významy původních slov ve slovnících, ale vždycky se mi nepovedlo význam zjistit, tak jsem si vymýšlela něco, co by postavě sedlo. Třeba Samvěd Křepelka je v angličtině Samwise Gamgee – to samozřejmě není anglicky „křepelka“ [to by bylo „quail“, pozn. red.]. „Gamgee“ původně bylo jakési nářeční slovo pro „vatu“. Tolkienovi se to zkrátka zalíbilo a vůbec mu nešlo o to, nějak spojit Sama s vatou.

Ovšem u takového Smíška už je to něco jiného…
Samozřejmě, tam bylo potřeba vymyslet takové jméno, aby se z něj dal zkrácením vytvořit odkaz na smích. V angličtině Meriadoc – Merry. Já se nikdy tak nebavila, jako když jsem vymýšlela ta jména!

To ti rádi věříme. Ale nešlo jen o jména: Třeba scéna v komnatě Mazarbul – kde se začnou z dálky ozývat skřetí bubny a jejich zvuk zní (v originále) jako „doom, doom“. Šikovná slovní hříčka. My bychom si s ní nevěděli rady, ale ty sis poradila vynalézavě: V češtině zní bubny jako „jdu, jdu“, což opravdu zní jako bubnování, a přitom to má svůj význam. Zdržovaly tě takové překladatelské oříšky hodně?
Ani ne. Že bych se třeba kvůli tomu zasekla na celé týdny, to ne. Navíc až tolik tam takových oříšků nebylo, to třeba některé ty Rushdieho povídky byly na slovní hříčky mnohem horší. Tady u těch bubnů šlo hlavně o to, aby zněly dostatečně děsivě.

Tak to tě ujišťujeme, že nám z téhle kapitoly vstávaly chlupy na těle. Které Tolkienovo dílo jsi překládala naposledy?
To bylo samostatné vydání Húrinových dětí, vyšlo to v roce 2007. Pak už jsem jen pro nějakou odbornou prózu přeložila jednu Tolkienovu báseň.

V poslední části interview nám paní překladatelka poodhalí, jak vypadala práce pro samizdat, co zažil její otec v koncentráku a co si myslí o trendech v současné kultuře.

Další díly

V této části interview zjistíme, co všechno obnášel překlad Pána prstenů, a nahlédneme do fascinujících zákoutí jazykovědy.

Už tedy víme, jak se ti ocitlo v rukou dílo J. R. R. Tolkiena a jaké okolnosti vedly k tomu, že ses pustila do překladu. Rádi bychom zevrubněji vyzvěděli, co všechno to obnášelo.
Kde jsi získala podklady pro překlad tak složitého díla? Nebyl internet, jen omezený přístup k anglosaským encyklopediím… Kde jsi třeba zjistila, jaký původ mají jednotlivé názvy v Pánovi prstenů?
Což o to, encyklopedie a slovníky jsme měli v knihovně naprosto výborné. Ale já jsem při tom překladu především neměla ani Dodatky [Tolkienův vlastní komentář k Pánovi prstenů obsahující i informace o původu různých názvů, pozn. red.]. Vydání s Dodatky sice bylo, ale já se o něm dozvěděla až potom, co už jsem měla překlad hotový.

A znamenalo to nějaké revize, opravy?
V něčem ano, ale v něčem ne, protože některé věci jsem se dozvěděla, až když to vyšlo.

Mohla bys uvést nějaký příklad? Co bys dnes ráda viděla v knize jinak?
No třeba řeka Lipava, v originále Limlight. Původ jsem mohla jen hádat. To „lime“ má v angličtině víc významů a jedním z nich je „lípa“. Přišlo mi to docela logické, že by podél té řeky rostly lípy. A „Lipava“ zněla opravdu dobře. Teprve mnohem později jsem zjistila, že význam toho názvu Tolkien odvozoval naopak od té druhé části, „light“. [Obsáhlé pojednání o etymologii slova Limlight „viz“: [http://www.el­vish.org/…mlig­ht.phtml], pozn. red.]

Podle čeho jsi určovala, co přeložit a co nechat v původní podobě?
No, to pravidlo bylo jednoduché: Co bylo obecnou řečí neboli západštinou, to Tolkien „překládal“ jako angličtinu, zbylé názvy zůstávaly v původní podobě. Takže anglické názvy jsem překládala do češtiny a zbytek nechávala, například elfská jména zůstávala elfská.

A co slova z dalších jazyků? Slyšeli jsme třeba o souvislosti mezi trpaslíky a Old Norse, starou severštinou…
Když mluví trpaslíci, je to klasická, víceméně bezpříznaková angličtina (byť trochu starobylejší), ale jejich jména opravdu jsou severská. On dokonce jména mnoha trpaslíků vytahal ze starých severských eposů a básní. Tam se třeba setkáte s Dvalinem. Ostatně Tolkien byl profesor právě severských jazyků.

A byly v originále Pána prstenů ty čárky ve jménech jako Óin a Glóin? Nebo jsi je tam přidala, aby získaly nám přirozenější fonetiku?
Ne, já jsem opravdu žádná elfí ani trpasličí jména neměnila. Ty čárky tam Tolkien měl.

Ale vždyť anglická abeceda čárky ani nemá!
Ale Tolkien byl polyglot, ten znal spoustu evropských jazyků. On používal diakritická znaménka, která angličtina nemá, úplně běžně.

Třeba přehlásky: Eä, Fëanor…
Ano, tím Tolkien označoval, že se to nečte jako dvojhláska, ale každé písmeno zvlášť. Jinak by se to v angličtině četlo jako jedna hláska.

A jak to, že v Hobitovi jsou ta jména bez čárek? Oin, Gloin…
Protože v Hobitovi nejsou ani v originále! Tolkien svůj přístup k jazykům postupně měnil.

Taky šlo možná o to, že nechtěl do dětské knihy, jakou je Hobit, dávat znaky, které anglické děti neznaly.
Dost možná. Každopádně František Vrba přeložil Hobita skvěle, já bych to tak hravě jako on neuměla. Mně zase vysloveně seděl styl Pána prstenů.

Ostatně Hobit ani nezapadá ve všem do logiky Tolkienova světa, je to zkrátka upravené pro děti. Třeba se tam slaví Vánoce (ačkoli místo slova „Christmas“ použil Tolkien obecnější výraz „yule-tide“)…
Jistě. Já myslím, že on by nakonec i Hobita přepsal, kdyby žil o něco déle.

Ó ano, Tolkienovo věčné přepisování vlastních děl – takový Narn i Hîn Húrin existuje snad v padesáti verzích. A když už o tomto názvu mluvíme: Tady se zase objevuje cirkumflex neboli stříška.
Ano, má značit ještě větší prodloužení hlásky než obyčejná čárka.

A z jakého jazyka si Tolkien cirkumflex vypůjčil?
To nevím, ale ani to nemuselo být z jiného jazyka. V angličtině existovalo víc fonetických abeced, i když se nakonec ujala abeceda Daniela Jonese. Takže on to mohl mít od nějakého anglického fonetika.
Tolkien se totiž začal historií jazyků zabývat v době, kdy byla tahle věda více méně ještě v plenkách. Jeho učiteli byli vůbec první odborníci, kteří se tomu věnovali. On byl hned následující generace po těch prvních, kteří „norovali“ rukopisy ze všech těch klášterů. Za Tolkiena byla fonetika pořád ještě novinka. Třeba Shawova hra Pygmalion pochází z roku 1914, tehdy ta fonetika byla v módě.
Ale samozřejmě mohl cirkumflex mít od Francouzů, od Rumunů, prostě z těch románských jazyků.

Když jsme u té inspirace jinými jazyky: Co elfské jazyky, tedy sindarština a quenijština? Laicky nám přijde, že se podobají irštině…
Tak sindarština má inspiraci ve velštině, která je irštině podobná. A pro quenijštinu ho navíc inspirovala myslím ještě finština. Ale tohle všechno nejsou nějaké exkluzivní informace. Všechno se to píše v Tolkienově životopisu od Humphreyho Carpentera. Ten jsem taky překládala, ale už je to k nesehnání dneska. To je kvalitní dílo, on to Carpenter všechno napsal po rozmluvách přímo s Tolkienem.

Vraťme se k různým jazykovým rovinám v Pánovi prstenů: Takže zatímco trpaslíci mluví víceméně soudobou angličtinou…
… tak třeba hobiti mluví lidovým nářečím. Rohanští zase byli střihnutí gótštinou (tady Tolkien využil vyhynulý germánský jazyk). Gondorští a elfové mluví krásnou starobylou angličtinou.

Jistě, Gondorští jsou přece dědici Númenoru! Ale v jednom tvém rozhovoru jsme se dočetli, že v překladu do češtiny jsi bohužel nemohla to velké množství jazykových stylových rovin replikovat. Proč ne?
Protože čeština ty stylové roviny v podstatě nemá! Nenajdete v ní jazyk šlechty, který by se lišil od jazyka prostých lidí a podobně. Je to dáno historickým vývojem. U nás bylo období asi dvou set let, kdy byla pouze lidová čeština, zatímco vzdělanci a šlechta mluvili německy. A ani předtím to nebylo o moc jiné, vždyť takoví Přemyslovci byli taky takoví Češi Nečeši – všechny jejich manželky mluvily německy, umělci (minnesängři) jim taky chodili z Německa, takže je otázka, jak se mluvilo u českého dvora v té době. Zkrátka v češtině máme vlastně jen hovorovou stylovou rovinu.

Nedalo se to vyřešit použitím češtiny z nějaké doby před pár staletími? Zmínila jsi, že Tolkien někdy použil jazyk třeba Shakespearovy doby…
Tak trochu se to využít dalo. Třeba pro názvy měsíců – to jsem šla dolů do slovanského semináře a tam jsem hledala staročeské názvy měsíců. No a výroky elfů jsem překládala lehce archaičtější a důsledně spisovnou češtinou. Ale ten rozdíl není zdaleka tak patrný jako v angličtině. A hlavně – staročeština není pro dnešní Čechy tak srozumitelná, jako stará angličtina pro současné anglické mluvčí.

Jak to?
V každém jazyce se v průběhu staletí přirozeně mění výslovnost. A protože v češtině zápis více méně přesně odpovídá výslovnosti, musel se pravopis měnit tak jako ta výslovnost. Stovky let stará čeština už je dnes proto pro běžné čtenáře téměř nesrozumitelná. Třeba až do poloviny 19. století se tam, kde dnes píšeme „j“, psalo „g“.

Pravda. Když v knížce Pan Posleda, přítel študáků mluví duch středověkého profesora, ptá se: „Gaké že gesť vaše gmě?“
A teď si představte, že by takhle mluvil Elrond! V angličtině to funguje jinak. Jejich zápis není vázán na výslovnost, takže i v průběhu staletí mohl zůstat prakticky stejný. Oni si v podstatě nechali pravopis ze 16. století. Tím vlastně vzniklo to, že se dneska angličtina vyslovuje úplně jinak, než se píše. Nicméně dnešním mluvčím je psaná angličtina z doby Shakespeara naprosto srozumitelná, protože ta slova se píšou stejně, i když se tehdy jinak vyslovovala.

Mohla bys uvést nějaký příklad?
V angličtině se dřív měkké „i“ vyslovovalo „ej“ a dnes „áj“. S dvojhláskami se stalo totéž. Je zajímavé, že u nás byl ten vývoj podobný. V Čechách se už ve 14. století říkala koncovka -ej místo -ý, třeba „rychlej“ (místo „rychlý“). To byla normální česká výslovnost. Ne už na Moravě, ta byla přece jenom blíž Slovensku. Ono je to totiž tak, že čím víc na východ, tím víc je tam těch „í“ a „ý“. Ale za spisovnou normu byla stanovena čeština, kterou hovoří 12 vesnic okolo Blanska. Je to asi dáno i tím, že většina kodifikátorů na začátku 20. století byli Brňáci, takže nepřipustili, aby se u nás ujalo něco tak „odporného“ jako ta obecná čeština. (smích)

Taky se ve starých mluvnicích uvádělo jako pomůcka: „Kde vyslovuješ ‚ej‘, piš ‚ý‘.“
Ano, protože „ý“ se změnilo na „ej“. A to je další důvod, proč nemělo smysl vložit elfům do úst starobylou češtinu. Ono by to totiž neznělo vznešeněji, nějak šlechticky. Už tehdy se používaly ty dnešní nespisovné koncovky.

A co jazyk skřetů? V českém překladu se odlišují tím, že mluví obecnou češtinou. Jak je to v anglickém originále?
V originále mají skřeti svůj speciálně hrubý slang. A to ještě autor někde řekl, že ho zmírňoval. Dělala jsem tedy, co jsem mohla. Ale angličtina má těch jazykových úrovní opravdu neúrekom, ani nemluvě o využívání dialektů. Ty stylové roviny jsou v angličtině víc rozlišené, než jsem dokázala reprodukovat.

S obecnou češtinou u skřetů jsi určitě nesáhla vedle, vytváří to dobrý dojem. Děkujeme za lingvistický výlet! Další téma: runy. Tolkien je ve svém díle chutě používal, ale málokdo ví, že se po nich nemusel poohlížet za hranicemi, protože přímo na britských ostrovech se psalo runami po staletí. Latinka se rozšířila až s příchodem křesťanství. Ale svůj původ mají runy předpokládáme ve Skandinávii, že?
Ano, na britské ostrovy je přinesli Vikingové. A všichni ti Anglové a Sasové, to byly všechno germánské národy, které přivandrovaly a vytlačily Kelty až na samý západ.

Aha, takže proto Tolkien určil runy jako písmo trpaslíků, protože pro tuto rasu čerpal inspiraci v severských národech, je to tak?
Ano.

Nicméně protože runy jsou původním písmem angličtiny, máme to chápat tak, že vlastně runami vládnoucí anglický mluvčí normálně runové nápisy v Tolkienových knihách přečte?
Je to tak, jen to není můj případ, já runy číst neumím. Ale jsou to skutečné nápisy, ne jen vymyšlené klikyháky.

Podle severské ságy Hávamál získal Ódin runy od bohů, kteří mu zjevili jejich tajemství. A on ho pak (tak trochu v Prométheově stylu) předal lidem. Tudíž Seveřané věřili, že zápisem run mohou měnit běh osudu, protože věřili, že runy mají tajemnou moc nad skutečností…
… a Tolkien měl tajemno rád.

Čtvrtá část interview se soustředí na Tolkienův monumentální Silmarillion, ale paní překladatelka se podělí také o postřehy ke slovenskému překladu Pána prstenů a k Jacksonovým filmům.

Další díly

Ve druhé části interview se dozvíme, kde se v člověku za hluboké totality vezme láska k angličtině a jaké to bylo, studovat západní jazyky za normalizace.

Zajímá nás, kde se v člověku za tehdejšího režimu vzala láska k angličtině a anglické literatuře. Čím byl tvůj otec?
Když jsem byla malá, otec pracoval na Ostravsku na okresním výboru strany, v referátu měl doly. Byl to takový „tajemník přes doly“.

Tak to byl spíš technický typ, když měl takové zaměstnání, ne?
Absolutně ne. Měl reálné gymnázium, přičemž neustále propadal z matematiky a podobných předmětů. On byl mladý básník a toužil po umění…

Jak se tedy dostal k takové práci?
Naše rodina ve skutečnosti pochází z Prahy, kde jsem se i narodila. Otce oslovila poezie a divadlo E. F. Buriana. Zatkli ho za protektorátu jako mladého sociálního demokrata a v koncentračním táboře se přiklonil ke komunismu. Maminka byla taky vždycky kulturně založená, od šestnácti hrála u Vlasty Buriana. Za války spolupracovala s partyzány. Oba rodiče byli takoví ti lidé, kteří nechtěli nic pro sebe, chtěli lepší, spravedlivý řád. Patřili mezi ty upřímné komunisty, kteří to brali vážně a jimž se líbily ideje spolupráce a rovnosti.

Tak to asi nebyli u některých straníků zrovna v oblibě…
No právě. Už v roce 1952 otce tady v Praze vyhodili z funkce a poslali za trest na Ostravsko, aby tam dělal toho tajemníka. Jako by mu řekli: „Když jseš takovej, tak si užij, ty horníky tam.“ Ale on se svých ideálů nevzdal ani tam, zničil jim tam „morálku“. Podle tabulek měl brát dva platy (byl zároveň poslancem), ale řekl, že tohle v Karlu Marxovi není, že funkcionář má pobírat průměrný dělnický plat. A to hlásal setrvale. Ostatním funkcionářům nevadilo brát dva platy, jenže otec nakonec přesvědčil i jiné, aby se druhého platu vzdali. Jejich nadřízení nevěděli, co s těmi penězi, tak je snad nakonec věnovali straně nebo co…

Takže si to na bonusech rozebrali vyšší funkcionáři… Vyrůstala jsi tedy v Ostravě?
Vlastně v Orlové, do Ostravy jsem přišla studovat až střední školu. Ale dneska je Orlová známější, než bývala tehdy.

Je tam tvoje pamětní deska?
(smích) Ta tam tedy není. Ale tam už asi nic není tak, jak si pamatuju, protože stará část se postupně bortila. Většinu Orlové dnes tvoří sídliště postavená v 50. letech a později.

Uchovala sis k tomu kraji nějaký vztah?
Vřelý! Já to tam miluji. Já když slyším Ostraváka, tak začnu automaticky zkracovat.

Každopádně jsi tedy vyrůstala v prostředí zájmu o humanitní vědy?
Rozhodně. Vždycky se u nás jedlo tak, že každý měl na klíně svou knížku a z té si četl…

Dobře, po rodičích láska k literatuře a k češtině, ale kde se tam vzala láska k angličtině?
Já jsem četla verneovky a chtěla se učit francouzsky. Jenže v Orlové – kde by se vzala francouzština! Až někdy v sedmé osmé třídě k nám přišel učitel češtiny a ruštiny, který dělal i angličtinu, a nabídl nám soukromé vyučování. Takže nakonec jsem místo s francouzštinou začala s angličtinou.

Ještě že tak. Kdyby to bylo jinak, měli bychom dnes třeba nové překlady Vernea, ale Tolkiena ne.
Ona navíc maminka byla zaměřená na Anglii a Skotsko. Ale z pochopitelných důvodů se o tom nešířila. Tomu učiteli tu výuku angličtiny ostatně po roce zatrhli. To víte, jazyk imperialistů. Pak jsem tedy chodila na angličtinu k jedné staré dámě, jenže po čtvrt roce jsem zjistila, že bereme pořád tutéž lekci. Takže až na střední škole v Ostravě (zrovna jsme se přestěhovali) jsem šla na větev, která měla rozšířenou výuku matematiky, fyziky a angličtiny.

Takže ty jsi musela kvůli lásce k angličtině podstoupit i matematiku a fyziku?
Ale mně matematika nedělala potíže. Fyzika byla horší. Matematika měla logiku, algebra mě bavila. Geometrie ale ne. Dokonce mě přemlouvali, abych šla studovat matematiku do Olomouce. Jenže angličtina mě holt bavila víc.

Následovalo studium na vysoké škole. Jak ses z Ostravy dostala na Univerzitu Karlovu?
My jsme se celá rodina vrátili v roce 1967 do Prahy. Jednak kvůli pracovní možnosti otce a jednak kvůli prarodičům, kteří už potřebovali pomoc.

Otce režim „omilostnil“?
Oni ho z té Ostravy vytáhli, aby pomáhal reformním komunistům dělat Pražské jaro. Dělal na ústředním výboru na odboru kultury. Ovšem jakmile přišla normalizace, zase se odtamtud poroučel. Jeho i matku vyhodili ze strany a příjmení Pošustová mi pak zavíralo dveře.

Mimochodem, vstoupili rodiče po revoluci zase do strany?
Ani náhodou. Otec měl ideově blíž spíš k sociální demokracii a matka vystřízlivěla z veškerých iluzí už dávno, když se dostala na pracovní cestu do Sovětského svazu a viděla tamní poměry.

Vraťme se k tobě. Jaký obor jsi šla studovat?
Já věděla, že chci buď češtinu nebo angličtinu. Pak jsem zjistila, že ono to jde obojí společně – dvouoborové studium. Akorát diplomní byla buď čeština, nebo angličtina. Já si vybrala angličtinu. Dobré bylo, že angličtina se dělala pět let, zatímco čeština čtyři. Takže jsem po čtyřech letech udělala státnice z češtiny a poslední rok už jsem měla jen nějaké semináře překladatelství, to bylo skvělé.

Byly vůči vám jako studentům ústrky kvůli tomu, že jste si vybrali takový obor?
Spíš celá katedra byla taková přiškrcená. Nikdy nebyly peníze na to, někam jet. Třeba francouzštináři jezdili do Paříže, do francouzsky mluvících zemí…

Vy jste mohli tak leda k Máchovu jezeru, že?
No přesně. Ale já se jednou v devatenácti dostala do Anglie na pozvání jedné studentky, se kterou jsem si dopisovala. Strávila jsem pár dní v Banbury nedaleko Oxfordu.

Dotkla ses zajímavého tématu. Hodně anglicky mluvících Čechů dřívějších generací má špatnou výslovnost, protože nepřišli moc do kontaktu s mluvenou angličtinou. Ale ty máš výslovnost výbornou. Jak to?
Já vám ani nevím. Na katedře jsme vždycky měli rodilého mluvčího. British Council totiž posílal své učitele do zahraničí. A v těch 60. letech už byly navíc poměry volnější. Tak jsme ty mluvčí měli. A na americkou literaturu jsme měli Američana, to zase zařídila americká ambasáda. Oni totiž s Brity soupeřili. A díky tomu jsme do knihovny občas dostali nějaké knížky. Koupit ze zahraničí jsme si úřední cestou nemohli téměř nic – a když, tak ještě nebylo jisté, že to dostaneme. My žili vysloveně z darů. Britové zásobovali slušně, a když to viděli Američani, začali taky dávat.

Přežila katedra normalizaci?
To nás tehdy spojili s katedrou germanistiky. U nás všechny profesory, kteří byli členy strany, z té strany vyhodili. Ale nechali je u nás pracovat, akorát s nulovými vyhlídkami na nějaké přidání na platu. A na germanistice to dopadlo stejně s tím rozdílem, že tam jeden zaměstnanec ve straně mohl zůstat, tak katedry spojili a jeho udělali jejich šéfem. On tedy naneštěstí neměl ani doktorát…

… ale měl stranickou knížku.
No právě. Dodatečně mu doktorát dali za učebnici, u níž byl spoluautor.

Zvláštní poměry. Jaký byl námět tvé diplomové práce?
Divadelní hry Williama Butlera Yeatse.

A v jakém roce jsi obhajovala?
1971.

A vzhůru do praktického života!
No spíš zpět do knihovny, kde jsem předtím pět let strávila jako pomvěd.

Jak jsi to říkala?
Pomvěd, pomocná vědecká síla.

To zní jako Medděd.
Anebo jako Samvěd. To jsem byla já, Pomvěd Křepelka. (smích) Pomvědi byli studenti, kteří pracovali v knihovně a půjčovali tam knihy a starali se o ně. Já jsem v knihovně pracovala jako pomvěd už od prvního ročníku a po dostudování jsem tam zvláštním řízením získala i stálé místo.

Zvláštním řízením? Vyprávěj.
Když jsem končila fakultu, byl rok 1971 a nevěděla jsem, co budu dělat. Otce čerstvě vyhodili z práce, matku taky. Otec měl díky své povaze hodně přátel a jeden z nich mi slíbil místo v Měsíčníku Praha, ale tehdy právě naštěstí odešla na mateřskou dovolenou paní, která měla knihovnu anglistiky na starosti. Ona to stejně i předtím dělala tak, že spíš učila a knihovnu dala na starost nám studentům. Ale ta pozice se teď oficiálně uvolnila. Profesor anglického jazyka Poldauf (spoluautor dřív hodně známého slovníku Osička-Poldauf) tam byl vedoucím a tomu se v šedesátém osmém podařilo „vydyndat“ zřízení toho knihovnického místa. On vlastně dal tu knihovnu po roce 1945 dohromady. Mě tam přijal, protože jsem tam stejně už léta pracovala.
Ale sotva jsem tam nastoupila, už byl u kormidla ten komunista z germanistiky. I když ten mi vlastně pomohl, protože on vysvětlil té paní, co to dělala předtím, že nemůže zároveň učit a dělat knihovnu. Takže se na katedru z té mateřské už nevrátila a já si to místo udržela. Vlastně jsem se tam tak nějak nenápadně „prosákla“.

A nelákalo tě pokračovat v akademické dráze?
Chtěla jsem. Udělala jsem si doktorát vylepšením diplomky a zkouškami (proto jsem PhDr.), ale vysvětlili mi, že na kandidaturu věd nemám ani pomyslet, to prý se jménem Pošustová nepůjde. Další možnost byla vstoupit do strany, ale to jsem nechtěla, už kvůli tomu, co jsem viděla doma. Nedala jsem se zlákat ani v roce 1968, kdy hodně lidí vstupovalo do strany z nadšení, že přijde náprava, třeba Martin Hilský, známý překladatel Shakespeara. Ten na katedře studium končil, když já jsem začínala. S tím jsme byli docela kamarádi.

Tak to nás nepřekvapuje, že se ta překladatelská smetánka zná…
On pan Hilský u nás celá léta učil. Ale udělal tu chybu, že v šedesátém osmém v tom mladickém nadšení – bylo mu nějakých dvaadvacet třiadvacet let – vstoupil do strany a pak ho zase v sedmdesátém roce vyhodili, takže měl pak taky zaražený postup, až do roku 1990. Vlastně na tom byl ještě hůř než já, která jsem byla přece jen nenápadnější, protože jsem nikdy ničeho účastna nebyla.

Následující část interview se točí kolem překladu slavného Pána prstenů. Bude řeč i o fascinujících zákoutích angličtiny a našeho mateřského jazyka.

Další díly

Když Peter Jackson dobyl svět filmovou trilogií Pán prstenů, vyvolal (nejen) v naší zemi novou vlnu zájmu o knihy oxfordského profesora Johna Ronalda Reuela Tolkiena. Příběhy z mytologické Ardy už najednou nezdobily jen dětské pokoje gymnazistů a kolejní kamrlíky vysokoškoláků a takříkajíc pronikly do mainstreamu. Málokterý z nových „fanoušků“ ale asi plně pochopil jazykovou hloubku a kulturní přesah Tolkienova díla. A málokterý asi také dokázal docenit, jak neobyčejně kvalitní je český překlad jeho knih. Jeho dvorní překladatelkou do češtiny je totiž žena, která s Tolkienem sdílí nejen vášeň pro svou mateřštinu, ale také erudici ve filologii. PhDr. Stanislava Pošustová-Menšíková (66) patří již po desetiletí mezi stálice českého překladatelského nebe. Měli jsme tu čest, že nám věnovala několik hodin svého času a mohli jsme vyslechnout jak její odborné postřehy a zkušenosti, tak i mimořádně působivý životní příběh. Příběh ženy, jejíž rodinu tvrdě postihlo nepřátelství dvou totalitních režimů, ale která si i navzdory tomu dokázala najít cestu k překládání děl Rudyarda Kiplinga, Virginie Woolfové či Salmana Rushdieho. V příštích týdnech uveřejníme v našem Zápisníku celé rozsáhlé interview.

V prvním díle se seznámíme s radostmi a strastmi práce překladatelské…

Mezi českými překladateli patříš mezi zkušené harcovníky. Čemu se teď na profesním poli věnuješ?
Já už teď nic nedělám.

Ani jako koníček, přivýdělek?
Loni jsem to prostě zapíchla. Možná jsem prohloupila, ale ono je dneska těžké najít něco, co bych mohla překládat s dobrým svědomím. Slabost jsem vždycky měla pro ty „fantastiky“.

U současné literatury už je tedy těžké najít něco slušného?
To už se opravdu nedá. Leda tak snad detektivky?

A je nějaký zahraniční autor, s nímž máš dobrou zkušenost?
Myslím, že velice inteligentní autor je Kazuo Ishiguro. Je to Japonec, který vyrostl v Anglii. A pořád to v jeho díle osciluje mezi Japonskem a Anglií. Do češtiny je přeložená kniha Soumrak dne a pak snad ještě Umělec… plovoucího světa nebo tak nějak [Malíř pomíjivého světa, pozn. red.]. Dá se to v knihovnách normálně sehnat v angličtině. Má výbornou angličtinu. A je to autor, který není posedlý sexem. To třeba Američané konce dvacátého století, to je úchylná literatura, to je tak dekadentní! Tam není nic normálního. To už jsem pak odmítla cokoli takového číst.
Ale Ishigura jsem četla, čtyři pět knih, ale ty dvě, co jsem jmenovala, jsou nejlepší. Malíř pomíjivého světa se odehrává v Japonsku v letech 1945 až 1948. Člověk se dozví něco o té době, jak se s tím Japonci vyrovnávali. Hrdinou knihy je vlastenec (takové to: „Japonsko zvítězí!“), umělec, který byl po válce se svými postoji najednou nepopulární, vyrovnával se se svou minulostí, bilancoval. A mnohým to připomínalo situaci u nás, jak to někteří za komunismu dělali z upřímné víry a najednou přišlo zklamání.

Ano, ti, kteří byli takovými čestnými komunisty s idejemi, ne oportunisty nebo prospěcháři, byli najednou po pádu režimu zatracovaní… To je těžká krize identity.
Z takových knih má člověk pocit, že mu něco daly, že byly „o něčem“. Tyhle knihy stály za to.

Takže tvoje poslední překladatelská práce byla…?
Edith Warthonová – šlo o takové strašidelné příběhy. Překládala jsem to kvůli té pěkné americké angličtině… A Henryho Jamese jsem předtím dělala – byla to součást takové dlouhé řady strašidelných povídek. S Ondřejem Müllerem [šéfredaktor Albatrosu, pozn. red.] jsme se shodli, že máme Jamese rádi pro jeho složité myšlení a složitou angličtinu, a jemu se ho v nakladatelství podařilo prosadit, přestože je to náročný autor. V jedné z povídek dokázal napsat jednu větu na jedenáct řádek.

To by sedělo tak na dobu Daniela Defoe…
Ale ne, je to začátek 20. století. Ale James je takový autor. On se vyvíjel. Psal rozumnou, kultivovanou americkou angličtinou, ale furt vsouval myšlenečky a myšlenečky…, až ta věta opravdu měla jedenáct řádek. Ta Edith Warthonová, to byla vlastně jeho žačka. Psala trochu jeho stylem, ale přece jen srozumitelněji. Tak to jsem taky překládala s potěšením, ale pak jsem si už opravdu řekla: Už toho musíš nechat, je to svého druhu narkomanie.

Takže vy si takhle občas sednete s šéfredaktorem…
No ne sedneme, to je vždycky po telefonu. Já ho viděla možná jednou, když přišel k nám do knihovny [knihovna katedry anglistiky na filosofické fakultě Univerzity Karlovy, kde paní Pošustová-Menšíková dlouhá léta pracovala, pozn. red.].

Každopádně když se shodnete, že se vám líbí nějaký autor, stejně nemůžete sami rozhodnout, že ho přeložíte a vydáte, je to tak?
No právě proto jsem i skončila. Já bych ráda překládala 19. století, ale to se nezaplatí, neprodává se to dost. Ondřej Müller ale dělal sérii strašidelných věcí a podařilo se mu tam aspoň tyhle dva autory propašovat. Navíc Albatros je docela bohatý a on je tam šéfredaktorem, tak si může leccos dovolit. Udělal sobě i mně radost.

Překládala jsi i Rushdieho…
K tomu jsem přišla náhodou, taky šlo o povídky. Dostala jsem se k nim přes Pavla Dominika, což je náš bývalý student, jemuž jsem kdysi opravovala počáteční překlady a on je dneska známý překladatel. Měl tehdy hodně práce, dělal Nabokova, tak mě poprosil, abychom se o Rushdieho podělili. Což dopadlo tak, že já to přeložila a on to pak nějak upravil k obrazu svému. Jde o zajímavé povídky, o Indii a tamním myšlení. Takové to kolísání mezi nedostatkem sebevědomí a přehnaným sebevědomím, ta určitá nejistota…

Vždycky jsme měli dojem, že Rushdie psal příběhy obyčejných lidí z obou světů, Východu i Západu, a na nich ukazoval, že lidé jsou vlastně všude stejní. O titulu své knihy Východ, Západ řekl, že sám neví, ke kterému světu víc patří. Že má dojem, že on je v tom názvu ta čárka.
On patřil v Indii k těm, kdo měli vlastně anglické vzdělání, takže pro něj angličtina byla druhým mateřským jazykem. Nebylo pro něj těžké se s tím i oním ztotožnit.

Zmínila jsi několik kolegů z branže. Jak bys vůbec definovala dobrého překladatele?
Chápe, že je jen nástrojem, a nevkládá do textu nic svého. Pouze převádí autorovy myšlenky a sám zůstává nenápadný. Jako když převádíte klavírní partituru třeba na trubku: Cílový jazyk může mít úplně jiné vyjadřovací prostředky, ale výsledný text musí být pořád stejná „skladba“.
Dobrý překladatel taky respektuje rozdíly mezi oběma jazyky. Například v angličtině je základem sdělení podstatné jméno, zatímco v češtině je základem věty a hlavním nositelem významu sloveso. Když na to překladatel nedbá, výsledný český text je nepřirozený. Podobně je třeba mít stále na paměti, že angličtina se vyjadřuje dost obecně a čeština spíš konkrétně – typické anglické slovo je takový obláček, zatímco české výrazy jsou jako tečky.

Je to zkrátka věda. Z tvé překladatelské práce je pochopitelně zdaleka nejznámější dílo J. R. R. Tolkiena. Než se tě na něj podrobně vyptáme, dovol otázku: Četla jsi i jiné fantasy autory než Tolkiena?
Cokoli jsem otevřela, to mě nebavilo. Snad něco ze sci-fi, třeba Stopařův průvodce po galaxii, to je legrace. No a když už jsme u sci-fi, tak Stanislav Lem, ten to umí taky řádně nakopnout.

Ale Stopařova průvodce jsi nepřekládala…
Ne.

A ani to nehrozilo?
Ne, tu knihu znám proto, že se ocitla v naší knihovně, tak jsem to přečetla.

Ale překlad je povedený, že?
Myslím, že to dělala Jana Holanová [opravdu dělala, pozn. red.], taky naše studentka, moc chytrá holka.

Jak ses v době, kdy fantasy ze Západu neměla zrovna zelenou, dostala k Tolkienovi?
Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, když jsem pracovala v knihovně, jsme dostali z pozůstalosti trilogii Pán prstenů v originále. Dlouho jsem ji ignorovala – slyšela jsem, že je to nějaká fantasy, tak jsem si říkala: „Kdo ví, co to bude za pitomost…“ A pak jsem jednou o prázdninách neměla co číst, otevřela to a už jsem to neodložila.

To jsme zažili s Tolkienem všichni… Jak tě ale napadlo ho začít překládat?
Je to složitá historie. Protože se mi Pán prstenů líbil, chtěla jsem si přečíst i Hobita, ale ten nebyl nikde k sehnání, ačkoli už byl přeložený do češtiny.

Promiň: Hobit vyšel oficiálně, nebo samizdatem?
Ten vyšel oficiálně, ale pod překladem byl z politických důvodů podepsán Lubomír Dorůžka, i když byl dílem Františka Vrby. Hobit komunistům nevadil, to byla taková neškodná pohádka.

Pokračuj prosím. Jak tedy Hobit souvisí s překládáním Pána prstenů?
Hobita v češtině jsem si v knihovně (už nevím, jestli v městské, nebo univerzitní) zamluvila a tři čtvrtě roku si ho vyčekala. Dala jsem ho přečíst i otci a tomu se moc líbil. Ale Pána prstenů si přečíst nemohl, protože angličtinou nevládl. Tak jsem si řekla: „Tak já ti teda kus toho Pána prstenů přeložím…“

A když ses pustila do překládání Pána prstenů, tušila jsi už, že tohle za tehdejšího režimu nevyjde, nebo jsi doufala, že když vyšel Hobit, mohl by projít i Pán prstenů?
Mě především ani ve snu nenapadlo, že by Pán prstenů vůbec měl vyjít. Já ho překládala sobě a otci pro radost (hlavně teda sobě, tomu jsem se nemohla ubránit). Takže jsem tam seděla v půjčovně knihovny a překládala si.

Jak to šlo, takhle v zaměstnání – byl na to klid?
Vůbec nebyl klid, tam jsem se perfektně naučila rychle se soustředit, protože během jedné věty jsem musela třeba třikrát vstát a jít někomu hledat knížky.

Tak to my bychom nepřeložili nic, v takových podmínkách!
Jinak to ale nešlo, nesrovnala bych si to se svědomím, kdybych kvůli tomu zanedbávala svou práci. Takže kdykoli někdo něco potřeboval, vstala jsem a šla. Když někdo potřeboval něco vědět, odpověděla jsem. No ale ve zbylém čase… Měla jsem si číst, nebo jsem měla překládat?

Psala jsi na stroji, nebo ručně?
Ručně.

Kdo pak zajistil vydání Pána prstenů v samizdatu?
Byl to Daniel Kumermann, člověk, který podepsal Chartu a v důsledku toho pak myl okna. Znal se s jinými signatáři, kteří přepisovali samizdat na stroji, a vyžádal si ode mě ten můj rukopis. Později jsem zjistila, že do přípravy vydání byla zapojená i Petruška Šustrová. Pan Kumermann původně zamýšlel, že to bude jen pro pár jeho přátel, kteří neuměli anglicky, ale získalo si to širokou oblibu.

Nezkoušela jsi nabídnout rukopis k vydání „standardní“ cestou?
Tady mi velmi pomohl tehdejší redaktor Odeonu a vynikající překladatel Jiří Josek. Zjistil, že titul měla k vydání zamluvený Mladá Fronta, a když jsem někdy v prosinci 1980 dokončila překlad, domluvil s tamním redaktorem, abych jim ho dala. Jenomže vydání se pořád odkládalo a odkládalo… Tak to tehdy chodilo. Zodpovědní lidé se báli, co by tomu řekli ti nebo ti, jestli by se nedostali do problémů, tak to radši shazovali pod stůl. Takže to dopadlo tak, že nakonec Pán prstenů oficiálně vyšel až po revoluci.

V další části interview paní překladatelka poodhalí, kde se v ní za hluboké totality vzala láska k angličtině a jak studium západních jazyků vypadalo za normalizace.

Další díly

Chcete si založit ING Konto?

28. 12. 2014 v 21.42

Spořicí účty dlouhou dobu byly (a vlastně dosud jsou) jednou z nejoblíbenějších forem ukládání peněz. A i když vzhledem k nízkému úročení žel nejsou zdaleka tak výhodné jako dřív, pořád představují lepší alternativu než běžné účty.

Upřímně řečeno, spořicí účty rozhodně nejsou investičním nástrojem ani prostředkem pro generování gigantického pasivního příjmu.

Já sám „spořák“ používám hlavně z psychologických důvodů. S chotí si na něj odkládáme peníze, které aktuálně můžeme postrádat, ale které chceme mít takříkajíc na dosah ruky. Kdybychom si je ovšem nechali na běžném účtu, zřejmě bychom je „rozfofrovali“ daleko snáz. :-)

Přednosti spořicích účtů v kostce:

  • (přece jen o něco) výhodnější úrok než na běžném účtu
  • peníze kdykoli k dispozici
  • správa a transakce bývají zdarma
  • u některých účtů nemusíte měnit banku

Pár slov o ING Kontu

Jedním z nejoblíbenějších spořicích účtů je ING Konto. V dobách jeho největší slávy přesahovala úroková sazba 3 % p. a. To už samozřejmě dávno není pravda. Aktuální sazba je na úrovni 0,7 % p. a. u vkladů do 500 000 Kč a 0,5 % p. a. u vyšších vkladů.

Je pravda, že některé banky aktuálně nabízejí na spořicích účtech vyšší zhodnocení, takže není problém jednotlivé nabídky porovnat a vybrat si tu nejvýhodnější.

Důvody, proč u ING Konta zůstávám, jsou mj. tyto:

  • U relativně nižších vkladů (deseti- či statisíce) rozdíly ve výnosech nejsou tak výrazné, že by se při každé změně sazby vyplatilo spořicí účet měnit.
  • ING Konto má hezky a přehledně vyřešené internetové bankovnictví a funkční aplikace pro iOS a Android. (Viz ING Konto – vstup na účet, aplikace ING Bank na App Store, respektive na Google Play.)
  • Neplatí se opravdu žádné poplatky.
  • Převody mezi běžným a spořicím účtem jsou rychlé.
  • Není potřeba měnit banku.
  • Hezky je vyřešeno provázání mezi ING Kontem a ING Podílovými fondy.

Bonusový kód k ING Kontu

Novým klientům, kteří přicházejí na základě doporučení, nabízí ING Konto (v době psaní tohoto příspěvku) na první tři měsíce zvýhodněnou 1,5% sazbu. Pravda, na zbohatnutí to není, ale pár set až tisíc korun navíc tak získat můžete (samozřejmě záleží na výši vkladu).

Je to jednoduché. Při sjednávání ING Konta (naštěstí to jde i přes internet) uvedete unikátní kód, který jste dostali od toho, kdo vám tento spořicí účet doporučil. Váš rádce dostane malé „všimné“ a vy zvýhodněnou 1,5% sazbu.

Pokud má ING Konto někdo z vašich známých, asi rádi využijete jeho bonusový kód (aby z toho také něco měl). Pokud ale nikoho takového v okolí nemáte, a přesto byste rádi zvýhodněnou sazbu získali, směle využijte kód 3738792.

Jak se tedy dostat k výhodnější sazbě?
Postupujte podle návodu na stránkách ING a při sjednávání zadejte kód 3738792.

Další informace:

  • Podrobněji se seznámit s tímto spořicím účtem můžete přímo na stránkách ING Konta. Dostanete se na ně i přesměrováním ze stránek www.ingkonto.cz.
  • Moje ING Konto – vstup na účet: Do internetového bankovnictví se přihlásíte na adrese https://www.in­gbank.cz/ib/lo­gin.
  • ING Konto – kalkulačka: Pokud si chcete spočítat, „kolik vám to hodí“, vyzkoušejte kalkulačku.

Říkávalo se, že nejlepším přítelem fotografa je odpadkový koš. V duchu třetího přikázání George Orwella by se dalo konstatovat, že nejlepším přítelem copywritera je tlačítko „Delete“. A já bych si dovolil dodat, že nejlepším přítelem „Sklik Partnera“ je filtr konkurence.

Nejdřív krátká sci-fi povídka…

Kdesi daleko v ideálním paralelním vesmíru žije na jedné malé planetě moudrý korektor, který provozuje skromný web. Píše blog „Zápisník moudrého korektora“ a jazykovou on-line příručku „Galakcijština pod lupou“.

Ve snaze nabídnout svým čtenářům kromě užitečných rad i lákavé obchodní nabídky navázal spolupráci s reklamním systémem Scvak.

Všichni z toho měli ohromnou radost. Na stránkách moudrého korektora teď totiž najdou nejen praktické informace, které jim usnadní život, ale také dokonale relevantní nákupní doporučení.

Typický návštěvník díky tomu přijde, dozví se, co potřebuje, a ještě dostane tip na úžasný nákup, který mu zpříjemní, ne-li přímo zkvalitní život.

Návštěvníci, inzerenti i samotný moudrý korektor – všichni jsou spokojení.

A teď realita

Na našem webu se Sklik objevil po slavné kauze Google AdSense vs. DPH. Musím říct, že pokud jde o spolupráci samotnou, jsme se Sklikem naprosto spokojení. Férové provize, poměrně kvalitní přehledy, spolehlivé platby.

Problémy jsou v zásadě dva (a myslím, že s nimi bojuje skoro každý poskytovatel reklamního prostoru):

  • kvalita reklam
  • a jejich relevance

Kvalita reklam
Kvalitou reklam myslím jak způsob, kterým jsou napsány reklamní texty, tak kvalitu produktů či služeb, jež tyto reklamy propagují. Některé z nich působí natolik odpudivě, že mám vážné podezření, jestli tak nejsou psány schválně.

Relevance reklam
Je mi naprosto jasné, že nabídnout relevantní reklamy k heslům typu Respektive, nikoli respektivě nebo Shora, ale zdola je v podstatě nemožné. Bohužel i u tematicky mnohem jednoznačnějších a z pohledu reklamy atraktivnějších příspěvků je relevance Skliku často poměrně slabá.

Je docela možné, že je to i „zásluhou“ zadavatelů reklam, kteří cílí na hodně obecná slova. Nebo je to moje chyba, protože málo používám HTML komentář. :-)

Co s tím

Z pohledu poskytovatele reklamního prostoru by samozřejmě bylo ideální mít možnost si u nejnavštěvo­vanějších stránek aktivně určit množinu reklam, které by se na nich mohly zobrazovat.

To ale v praxi nejde, takže je potřeba přistoupit k „negativní filtraci“. K tomu se dá využít filtr konkurence.

V mém filtru je v současné době několik set adres, což, uznávám, je poměrně dost. Bohužel jsem zjistil, že to nějak jinak nejde.

Adresy do filtru nepřidávám nijak systematicky. Prostě jednou za čas proklikám nejnavštěvovanější stránky a odfiltruju to nejhorší. Řídím se přitom velmi sofistikovanou metodou: podle sebe soudím ostatní (tj. co se nelíbí mně, nebude se podle mého soudu líbit ani ostatním).

(I tak si ale někdy připadám jako don Quijote – odfiltrovanou reklamu někdy nahradí ještě větší příšernost ;-) )

Které stránky do filtru konkurence přidávám

(Úvodem bych rád upozornil, že nejsem odborník na internetový marketing, a už vůbec ne na PPC reklamu. Následující přehled vychází čistě z mých dojmů a preferencí.)

1. Přímou konkurenci
To je samozřejmé. Propagovat na našem webu jiné korektory či copywritery by asi působilo zvláštně.

2. Nezajímavé reklamy, které se objevují VŠUDE
Odfiltrovat všechny nezajímavé reklamy na nezajímavé produkty se opravdu nedá. Snažím se tedy eliminovat aspoň ty, které se z nějakého důvodu objevují skoro na všech stránkách webu.

3. Reklamy na produkty a služby, které se mi nelíbí
Tohle je čistě subjektivní záležitost. Odfiltrovávám třeba reklamy na různé podezřelé půjčky (bez nahlížení do registru, do 5 minut kurýrem, přes SMS atd. atd.), věštení z karet, bizarní metody hubnutí, tabákové výrobky a tak všelijak podobně.

4. Reklamy, které jsou totálně nesrozumitelné
Pokud se mi na webu objeví reklama typu: „Systémy FrSX05 – nabízíme XVCo, včetně modulů ER2 a Wo12“, nemilosrdně ji likviduju.

5. Reklama, která oslovuje příliš úzkou cílovou skupinu
Upřímně věřím, že na světě existují lidé, kteří se živě zajímají o mostní váhy, informační systémy pro soukromá letiště nebo o servis vysokozdvižných vozíků. Bohužel pochybuji, že by právě oni patřili k návštěvníkům mého webu. Pokud se tedy taková reklama neobjevuje na stránce, na které jsem psal o váhách, informačních systémech nebo vysokozdvižných vozících, s těžkým srdcem se s ní rozloučím.

Asi bych mohl pokračovat dál. Třeba tím, že pokud zrovna využívám formát reklamních bloků, kde se zobrazují náhledy stránek, snažím se likvidovat reklamy, jejichž náhled je přespříliš ohavný.

Nebo tím, že se snažím filtrovat reklamy, které obsahují víc než pět pravopisných či gramatických chyb. Ale to by bylo nadlouho.

Když mi do komentářů napíšete svoje zkušenosti a postřehy, budu rád. A když nebudou v duchu „všecku reklamu stejně blokuju“ nebo „s žádnou reklamou bys tady votravovat neměl“, budu ještě radši. ;-)


Podrubriky

RSS Zápisníku šíleného korektora

Novinky


Objednávka korektury

Objednávka vám zabere jen pár minut.


Kontakt

Alena Žitníková
Jiskrova 517/4
147 00 Praha 4

azitnikova@proofreading.cz


© 2006–2013 Petr Behún. Všechna práva vyhrazena. Web běží na systému WordPress.
Mapa webu, O webu, Kontakt