Proofreading.cz

Informační kampaň o českém předsednictví v EU, korunovaná sloganem „Evropě to osladíme“, splnila minimálně jeden ze svých cílů. Vzbudila ohlas. Otázkou je, zda lze dosažení tohoto cíle hodnotit pozitivně.

Poznámka na úvod: Autor tohoto příspěvku není ani politolog, ani marketingový či mediální expert a vyjadřuje pouze své subjektivní dojmy jako (zřejmě) člen cílové skupiny.

Počáteční záměr byl jasný. Většina Čechů nemá o našem předsednictví v EU dostatek informací (a moje domněnka zní, že většině Čechů je celá záležitost přinejmenším lhostejná).

Zpracujme tedy kampaň, ve které ukážeme, jak už jsme Evropě prospěli a jakým přínosem pro ni můžeme být dnes, a udělejme to formou vtipnou, která lidi zaujme („To se pobavíte, lidové vrstvy“) a vzbudí v nich chuť získat další informace.

Na tomto základě vznikla kampaň, jejímiž nejvýraznějšími prvky jsou televizní spot z dílny režisérky Alice Nellis a značně kontroverzní slogan „Evropě to osladíme“.

O televizním spotu

Samotný spot bych rozhodně nehodnotil nikterak negativně. Známé osobnosti české vědy, kultury a sportu si po svém hrají s kostkami cukru, českým vynálezem. Proč ne?

Spot má naštěstí vyšší úroveň než komentář Alexandra Vondry, který se k nápadu s kostkou cukru hrdě hlásí. „Někteří skeptici říkají, že se tam rozpustíme jako kostka cukru v čaji. My přece nejsme kostkou cukru, ale my jsme ji vynalezli. A i kdybychom byli tou kostkou cukru, naší ambicí by mělo být trochu ten čaj osladit,“ poznamenává duchaplně podle ČTK. (Ufff…)

O sloganu

Daleko horší je to s tím diskutovaným sloganem. Premiér Topolánek poznamenává, že provokativnost sloganu je záměrná, ale zároveň odmítá jeho negativní výklad.

Jenže…

V české idiomatice spojení „někomu to osladit“ negativní význam rozhodně MÁ. Naopak nechápu, jak by v tom kdokoli mohl hledat jakýkoli skrytý, pozitivní výklad. Hrát si se slovy je skvělá věc (navíc u kostky cukru se něco podobného vysloveně nabízelo), ale v tomto případě by byla na místě aspoň špetka soudnosti.

A i když nechci zabíhat do politické roviny, v situaci, kdy máme v EU pověst výrazných „euroskeptiků“, je zmíněný slogan vyslovený… nepěkná věc.

Ze snahy o lehký humor se stala, s odpuštěním, těžká trapárna.

V závěru bych si dovolil odcitovat krátký úryvek z knihy Jak psát reklamní text od Zdeňka Křížka a Ivana Crhy (2. vydání, str. 177). Nevztahuje se jen k případu oslazené Evropy, má poměrně širokou platnost.

Nedělejte legraci za každou cenu. Nenuťte se do vtipkování, když vám to zrovna nejde. Násilný, křečovitý, hloupý či vulgární vtip je trapný a nadělá víc škody než užitku. Buďte proto opatrní a važte na lékárnických vážkách.

Skutečně rázně se rozhodl řešit současný nepříznivý demografický vývoj vládní kabinet. Toto řešení zvolil i přes vehementní protesty všech organizací bojujících za lidská práva, včetně Amnesty International.

Opatření se týká všech občanů ČR starších padesáti let. Jednou provždy tak řeší neustálé prodlužování věku pro odchod do penze. Příslušný zákon přitom prošel legislativním procesem až nečekaně rychle.

Ještě 13. srpna přinesl server Lidovky.cz tuto optimistickou zprávu:

Včera již ale bylo všechno jinak. Jak informoval server iDnes, opatření bylo schváleno s účinností od 1. září. O čem se zřejmě ještě bude diskutovat, je značná nehumánnost přijatého ustanovení:

P. S. Taky míváte tak stupidní asociace?

Psát, že iPhone je dominantním tématem dneška, tématem, které s přehledem válcuje i rusko-gruzínský konflikt a volbu amerického prezidenta, je poněkud zbytečné. Přesto, co bych to byl za blogera, kdybych si aspoň trochu nepřisadil.

V úvodu trocha upřímnosti (které se ode mě jinak dočkáte jen sporadicky): Mobil používám výhradně k tomu, abych s ním volal a psal SMS. (Jo, a ještě k tomu, aby mě ráno tahal z pelechu.) K těmto čestným funkcím mi bohatě dostačuje můj starý dobrý, s láskou opatrovaný Siemens ME45.

A jelikož jsem podstatnou část dne přikován ke své kancelářské židli, nepotřebuji se při svých ojedinělých cestách po světě „tam venku“ ani připojovat na internet, ani se věnovat řadě „cool“ aktivit, které by mi mohly zprostředkovat moderní mobilní přístroje, iPhone nevyjímaje. A ještě skandální odhalení: k focení, ač to zní neuvěřitelně, používám foťák.

To samozřejmě neznamená, že bych neměl rád technické vymoženosti. Nikoli. Sdílím postoj Davea Barryho, který na počítači nedělá nic jiného, než že dvěma prsty deset minut smolí větu typu „Henry Kissinger vypadá jako velká bradavice“, aby ji po dalších deseti minutách vylepšil na „Henry Kissinger vypadá jako velká tučná bradavice.“ Přesto k tomuto konání POTŘEBUJE ten nejvýkonnější počítač, který je k dispozici, a jak sám říká, v nejbližší době plánuje koupi stroje ještě výkonnějšího. (Viz Rukověť správného chlapa.)

Může se tedy stát, že až mé chlapské pudy převládnou nad rozumem, dojdu k nezvratnému přesvědčení, že nový mobil prostě potřebuji. A protože u sebe žel pozoruji tytéž rysy, které ironizoval Karel Havlíček Borovský ve svém epigramu (Není nad původnost, každý po ní touží, lidé chodí po mostě, tož já půjdu louží) – ale nejen proto –, vyjde u mě v souboji iPhone versus zbytek světa vítězně druhý jmenovaný soupeř.

O tom jsem ale vlastně původně psát nechtěl.

SMS z iPhonu – projev skutečné lásky

Dnes, v době e-mailů a esemesek, je mimořádným zážitkem, když od někoho dostanete opravdický dopis. Na dopisním papíře, ručně psaný… Myslím si ale, že s nástupem iPhonu by se tato situace mohla změnit.

Pokud je pravda to, že v současné době nelze u iPhonu legálně, resp. standardní cestou, vypnout anglickou T9, myslím, že by se česká SMS napsaná na iPhonu měla považovat za nejvyšší projev náklonnosti vůči adresátovi. Věřím, že se pak dočkáme konverzací dvou romantických duší v tomto duchu:

• Já jsem jí napsal své vyznání na okvětní lístek růže kaligrafickým perem.
• To nic není. Já jsem jí poslal esemesku z iPhonu.
• [němý údiv]

P. S. Nechci svým článkem vytvářet další kolbiště pro souboj milovníků a odpůrců iPhonu. Nemám obavy, že by se to mohlo takhle zvrhnout, ale jistota je jistota…

O těžkém životě překladatelů beletrie. Měla by výši jejich honorářů určovat neviditelná ruka trhu? O „taky překladatelích“ a jejich výplodech.

V Kavárně na iDnesu vyšly dvě poměrně zajímavé úvahy o českých překladatelích krásné literatury. Jednalo se o článek Chudý jako český překladatel pedagoga a překladatele Petra Fantyse a jako reakce na něj článek Překladatel bere 150 korun za stránku, ale měl by brát třikrát tolik předsedkyně Obce překladatelů Hany Linhartové.

Nízké honoráře, mizerná platební morálka

Oba autoři se shodují v jedné věci – nakladatelství s překladateli často zacházejí jako s nádeníky, čemuž odpovídá nejen odměna, ale také podoba smluv a (ne)ochota vyplatit byť onu komicky nízkou odměnu.

Nakladatelství hřeší na to, že překladatele jejich práce baví a berou ji jako své poslání. Obec překladatelů nemá v podstatě žádné páky s tím něco udělat a ani autorský zákon v tomto směru neposkytuje žádné účinné nástroje.

Je to v pořádku? Je na místě zásah zvenčí?

Myslím si, že odpověď na obě otázky zní záporně.

Jako korektor jsem měl možnost poznat, jak spolupráce s nakladatelstvím (a to ještě poměrně seriózním) vypadá.

Překladatelé, jejichž knihy jsem korigoval, byli opravdu odborníci na svém místě. Byli to vzdělaní lidé (právník, inženýr, vysokoškolští profesoři), jejichž překlady byly mimořádně kvalitní – a v podstatě ani nebylo poznat, že se jedná o překlady, což je podle mého to největší překladatelské umění.

Jejich odměna byla z mého pohledu naprosto neodpovídající. Jenže oni svou práci měli rádi, nebyla pro ně jediným zdrojem příjmů a představovala pouze způsob, jak si přivydělat k důchodu či vysokoškolskému platu. A protože byli dobří a rychlí, docela jim to fungovalo.

A tak nějak si představuji způsob, jak s překládáním beletrie přežít v kapitalismu. Čekat, že se nakladatelství chytnou za nos a začnou svým překladatelům pořádně platit, je nereálné – už kvůli nízkému nákladu většiny knih a snaze nakladatelství šetřit, kde se dá. Postihovat tuto oblast zákonem bych viděl jako nešťastné.

Řešení – hnusná komerce

Asi to bude znít jako rouhání, ale zřejmě bych navrhoval toto: Nechť si překladatelé najdou „komerčnější“ zakázky (technické překlady, výuka apod.), které je třeba nebudou tolik „naplňovat“, ale umožní jim vydělat si na víc než na slanou vodu. Překlady beletrie, pokud se jich nebudou chtít vzdát, pak budou moci dělat jako doplňkovou práci, které se budou moci věnovat bez frustrace z toho, jak málo za ni dostávají.

A možná pak začnou překládat i zadarmo:-) Viz skupinku dobrovolníků, která českým čtenářům průběžně zprostředkovává dílo jednoho z nejvýznamnějších velikánů světové literatury Davea Barryho.

(S korekturami je to podobné. Kdybych zůstal u korektur knih, jakkoli mě spolupráce se skvělými překladateli těšila, musel bych pracovat odhadem 14 hodin denně a na uživení mé maličkosti a mé polovičky by to stačilo jen tak tak. Proto jsem spolupráci s nakladatelstvími omezil na naprosté minimum. A když už nějakou knihu koriguji, jsem schopen překousnout, že odměna je oproti běžným zakázkám cca čtvrtinová.)

Rozhodně bych nechtěl, aby to vyznělo tak, že se zastávám často opravdu „mafiánských“ praktik některých nakladatelství nebo že snižuji význam kvalitní překladatelské práce. Bohužel je naivní očekávat, že odměna za práci bude vždy odpovídat její „společenské hodnotě“ (viz už stokrát omleté srovnávání profesionálních fotbalistů a lékařů či učitelů).

Kdoví, možná přijde doba, kdy Češi začnou požadovat špičkové překlady, za něž budou ochotni si připlatit, a vytvoří se elitní skupina vysoce kvalitních překladatelů, kteří budou za svou práci náležitě ohodnoceni. Do té doby, ač to může znít nepříjemně, je prostě potřeba přizpůsobit se trhu.

O „taky překladatelích“

Nevím, kde má tahle fáma počátek, ale někteří lidé mají podle všeho pocit, že kvalitně překládat může v podstatě kdokoli, kdo má středoškolskou znalost příslušného zdrojového jazyka. Nebo, jak jeden mudřec vyjádřil v diskuzi k jednomu z odkazovaných článků, že text prostě stačí „pastnout“ do automatického překladače a pak ho lehce upravit.

Řada překladů pak podle toho bohužel vypadá. Z pozice korektora neznám horší rachotu než korigovat překlad někoho, kdo očividně nevěděl, o čem překládá. Překlady slovo od slova, bez jakéhokoli ohledu na specifika české syntaxe a na to, že ve zdrojovém jazyce se nachází zvláštní útvary zvané idiomy, jsou mnohem strašlivější než běžný text hemžící se hrubkami.

Dobrý překladatel by měl splňovat přinejmenším následující požadavky:

• vynikající znalost zdrojového jazyka, včetně idiomatiky
• schopnost výborně pracovat s cílovým jazykem, aby nevznikl ohavný paskvil, který si čtenář musí nejdřív slovo od slova přeložit do zdrojového jazyka, aby pochopil, co chtěl autor říci
• znalost reálií
• u technických a odborných textů vynikající znalosti o příslušném oboru (v opačném případě je tragédie na světě)

Naštěstí v beletrii se co do kvality překladů od počátku devadesátých let hodně zlepšilo. Mnohem smutnější je situace právě u odborných textů nebo, kupříkladu, u filmových titulků.

Jak to vypadá, když se do překladu pustí „taky překladatel“, jste mohli najít třeba na stránce věnované perlám z překladů již zmiňovaných filmových titulků.

Stránka již žel nefunguje (update 9/2011), tak alespoň dvě ukázky za všechny:

• Podívejte jak jste ho obšťastnil? Jeho srdce z vás zabublalo. (You see how happy you make him? Huh? You make his heart go „boop“.)
• Mám plán na odchyt. (I have a plane to catch.)

A ještě drobná poznámka: „Dick“ může být také JMÉNO, zvlášť jedná-li se o bývalého viceprezidenta USA – viz Lapiduch, třetí příklad (červený font).

P. S. Tipli byste si, jak se do angličtiny přeloží věta „Vrhl na ni dlouhý pohled“? Správně, „He vomited a long postcard on her“. Další užitečné překlady najdete na stránkách Brno English Centre.

Teď během dopoledne jsem korigoval zajímavý, asi dvacetistránkový článek pro Golf Digest, který pojednával o rozvoji golfu v Číně. Asi nemusím dodávat, že se to v něm hemžilo místními i osobními čínskými jmény.

Jelikož se s nutností přepisovat čínské názvy do češtiny nesetkávám příliš často, nepokládal jsem zatím za nutné ukládat si do paměti pravidla pro správnou transkripci. (Hle, jak poeticky lze vyjádřit to, že prostě něco neumím.)

Proto mi přišly velmi vhod tabulky pro transkripci čínštiny na stránkách Akademie věd ČR. Převodní tabulky obsahují běžnou anglickou transkripci, oficiální čínskou transkripci (tzv. pchin-jin) a doporučenou českou transkripci. Můžete si také zvolit třídění podle kterékoli z těchto variant.

Musím sportovně přiznat, že bez uvedených tabulek bych si u řady jmen v žádném případě „neškrtl“. (Článek byl překládán z angličtiny, ale přišlo mi, že autor použil spíš pchin-jin než klasickou anglickou transkripci.)

A ještě odkaz: Převodní tabulky pro transkripci čínštiny

V minulém příspěvku na toto téma jsem nadhazoval otázku, jak je to s rozšiřováním počtu volných živností poté, co vstoupila v platnost novela živnostenského zákona. Tímto děkuji všem, kdo v komentářích připojili užitečné informace.

Anžto jsem už příslušný legislativní proces absolvoval, dovoluji si shrnout jeho průběh – třeba by se to někomu mohlo hodit. Jenom doplňuji, že místem činu byl Úřad MČ Praha 2. Předpokládám, že proces by měl všude probíhat podobně, ale (svoji) ruku do ohně bych za to nedal.

Východisko:
Jsem majitelem živnostenských oprávnění ke dvěma volným živnostem. Chci rozšířit okruh své činnosti o další volné živnosti. Podle novely živnostenského zákona už není nutné platit za každou ohlášenou volnou živnost zvlášť. Ostatně i samotná živnostenská oprávnění (živnostenské listy) nahrazuje tzv. výpis ze živnostenského rejstříku.

Přesto je ale nutné další žádané obory „nahlásit“. Nově můžete vybírat z 80 oborů volných živností a teoreticky si můžete (zejména jste-li výjimečně renesanční osobností) „zaškrtnout“ třeba všechny.

Změnový proces:
Při žádosti o rozšíření počtu oborů jsme použili dva formuláře (s celou anabází mi pomáhala mimořádně ochotná úřednice u přepážky – nevím, jak se jmenuje, ale tímto jí děkuji). Ty formuláře jsou:

• Změnový list (PDF)
• Seznam oborů činností náležející do živnosti volné (PDF)

A teď, pokud si to dobře pamatuju:

• Do Změnového listu (kromě jména, IČ a RČ) jsem do řádku 01 napsal: „Transformace VŽ – rozšíření“. (VŽ = volné živnosti)
• Na druhé straně Změnového listu už se napíše jenom „kde, kdy“ + podpis.
• V Seznamu oborů činností náležející (asi by mělo být „náležejících“) do živnosti volné jsem zaškrtl jak své dosavadní obory činnosti, tak ty nové, jimž se hodlám věnovat.

A to bylo prakticky všechno. Příští týden bych si měl vyzvednout již aktuální výpis ze živnostenského rejstříku.

Dnešním dnem, tj. 1. červencem, vstoupila v platnost novela živnostenského zákona. Ti, jichž se to týká, to už bezesporu vědí, takže nepřináším žádnou novinku. Mám ale v téhle souvislosti jednu otázku na případné odborně fundovanější čtenáře.

Novela živnostenského zákona přináší několik změn, které by živnostníkům měly zjednodušit podnikání. Má samozřejmě, jak už to bývá, své příznivce i odpůrce. Objektivně vzato lze konstatovat, že ke změnám, které novela zavádí, patří (jenom telegraficky):

• redukce počtu živností (počet volných živností se snížil pouze na jednu)
• živnostenské listy budou nahrazeny výpisem ze živnostenského rejstříku
• bude zrušena místní příslušnost
• usnadní se vstup do podnikání z hlediska kvalifikací
• možnost komunikace se živnostenským úřadem prostřednictvím kontaktního místa veřejné správy

A můj dotaz
V současné době mám živnosťáky na dvě volné živnosti. Předpokládejme, že bych chtěl v budoucnu rozšířit svou činnost o další volnou živnost. Budu kvůli tomu muset zažádat o ten „nový, univerzální živnosťák“ (respektive výpis ze živnostenského rejstříku), nebo to nebude zapotřebí?

Rozumíte téhle problematice trochu víc než já? Předem moc děkuju za případné rady.

UPDATE 9. 7.: Proces rozšíření počtu volných živností zachycuji v tomto příspěvku.

Jako člověk, který si už nesčetněkrát osobně vařil čaj a který na první pohled rozpozná bílé víno od červeného, jsem myslím dostatečně erudovaným odborníkem, abych se mohl podělit o svá kulinářská zjištění a tipy.

O jídle už dneska píše kdekdo. A nejsou to jen profesionální food-bloggeři jako Mr. Cuketka, ale i ti, kdož prosluli svými počiny spíše v jiných oborech než v gastronomii. Z těch, které čtu, bych si dovolil zmínit například pana Pixyho.

(Je-li mi známo, čas od času víří vody českého internetu svými hlubokými gastronomickými tezemi i jistý p. Macek – a pak ti, kdo na něj neméně vybraným stylem reagují –, ale jsem líný dohledávat příklady.)

Svou troškou do mlýna bych rád přispěl i já, ač informační hodnota tohoto zápisku bude zřejmě za úrovní výše zmíněných pánů notně pokulhávat.

Všechny sympatické restaurace…

… se zákonitě časem zhorší. Skoro mi přijde, jako by v tomto směru platil nějaký Murphyho zákon.

Zdá se mi, že management téměř všech restaurací, které jsme si s chotí oblíbili, přistoupil do roka a do dne k následujícím krokům:

• snížení kvality všech podávaných pokrmů
• posun cen opačným směrem, a to na úroveň, která až žalostně neodpovídá kvalitě předloženého
• redukce jídelního lístku, respektive eliminace pokrmů, které opravdu stály za to

Příklad za všechny:
Na smíchovskou restauraci T.G.I. Friday’s jsme kápli díky kladné recenzi řečeného pana Cuketky.

A nebyli jsme zklamáni. T.G.I. splňovala všechno, co člověk čeká od klasické americké hospody. Výzdoba, koktejly, vynikající hamburgery ve dvou velikostech, steaky (o něco méně vynikající, leč ucházející), hranolky v kvalitě s běžnou produkcí nesrovnatelné, buffalo wings, mexické speciality atd. atd.

Ale co se nestalo. Zřejmě před několika málo měsíci se management konečně odhodlal přistoupit ke třem zmíněným krokům, čili:

• jídlo začalo být ošizené, hranolky začaly nápadně připomínat své jmenovce z fast-foodů, ani s estetickou stránkou pokrmů si už nikdo tolik hlavu nelámal
• ceny se dostaly na úroveň, která skutečně neodpovídá nabízené kvalitě (tři stovky za hamburger bez hranolků jsem ochoten z principu dát jenom v případě, že se bude jednat o opravdu světový zážitek)
• z jídelního lístku zmizely (kromě jiného) menší, 150g verze hamburgerů, které si s oblibou objednávala moje krásnější polovička, jejíž kapacita je v tomto směru, při vší úctě, přece jenom o něco menší než u jejího téměř dvoumetrového chotě

Resumé: Ohromná škoda. Nevím, do jaké míry tato restaurace a mnoho jí podobných počítají se štamgasty, ale přijde mi, že se o notnou část stálých zákazníků připravují. Máte podobnou zkušenost?

A teď už stručněji, slibuju.

Gambáč, plzeň a ti ostatní

Když jsem byl mlád a začínal se blíže seznamovat se zlatavým mokem, představoval pro mě a pro mé vrstevníky, mluvím-li o lahvovém pivu, gambáč jasnou volbu. Později se přidala plzeň – když jsem si ji dal, měl jsem pocit, že piju to nejlepší, co mi tato země může stran piva nabídnout. Neříkaly to snad ty reklamy dostatečně jasně?

Nevím, co se od té doby stalo. Možná jsem zmlsanější, možná se cosi v Plzni pokazilo.

Teď mi přijde, že plzeň (a teď prosím všechny Plzeňáky a milovníky plzeňského, aby přeskočili až k dalšímu podnadpisu) je jakousi hodně naředěnou imitací piva a Gambrinus (který pochopitelně musí být nechutnější než vlajková loď skupiny) naředěnou imitací té imitace.

Nejsem odborník na pivo, ba nejsem ani nikterak zkušeným laikem, takže budu rád i za vaše postřehy. (Když teď dostanu chuť na zrzavou vodu, sáhnu většinou po Svijanech nebo po takových těch speciálech od Bernarda.)

Máte rádi skotskou? Zkuste Talisker

A teď už opravdu jenom krátce. Pokud si čas od času rádi dáte sklenku whisk(e)y a ještě jste tuhle značku nevyzkoušeli, upřímně doporučuji dát si při vhodné příležitosti skotskou s názvem Talisker.

Jste-li zvyklí na „klasiku“ typu Johnnieho Walkera, Tullamore Dew či Jamesona (ty já taky rád), Talisker vám připraví mimořádný a úplně odlišný zážitek. Dřevo, kouř, rašelinová příchuť… něco pro posezení u krbu.

I v tomto směru ocením vaše případné tipy.

Předpokládám, že následující informace vás zamrzí stejně jako mě: Nemám čas na psaní. Rád bych tedy alespoň sesumíroval to, o čem jsem původně psát chtěl, což bezesporu mnozí nesmírně ocení. Člověk by měl vědět, o co přichází.

Přehled počeštěných názvů měst
Ano, do takhle šíleného projektu jsem se chystal pustit. Chtěl jsem sestavit a průběžně doplňovat přehled počeštěných názvů měst, jako je třeba… třeba takový Londýn. Nebo Trevír, Mohuč, Řezno a Cáchy. Prostě je takových názvů hodně – sám bych jich dokázal vyjmenovat nejmíň… pět. A protože si sám spoustu správných „českých“ tvarů z hlavy nepamatuju, chtěl jsem si sepsat tahák. No, možná někdy dozraje čas.

Recenze softwaru Foxit
O programu Foxit se zmínil jeden můj kolega (zdravím, Žane) v komentáři k jistému příspěvku uveřejněnému tady v Zápisníku. Má to být bezplatný program umožňující provádět korektury PDF dokumentů (např. zvýrazňovat části textu), což třeba Adobe Reader, mám pocit, neumožňuje.

Sám sice používám klasický Adobe Acrobat, ale umím si představit, že pro některé začínající korektory může být dvanáctitisícová investice poměrně značnou překážkou. No, zatím jsem si Foxit ani nenainstaloval, takže z recenze nějakou dobu nic moc nebude…

Skloňování hardwaru a softwaru
Mají se slova jako hardware, software, shareware apod. skloňovat, nebo ne? I o tom jsem chtěl psát. No, v podstatě jsem chtěl hodně rozvláčně napsat, že spíš hlasuju pro skloňování (současné slovníky ostatně rovněž). Takže spíš „distribuce softwaru“ než „distribuce software“.

Pár kousků z korektorské dílny
Několik se jich zase nashromáždilo, ale na samostatný příspěvek by to nevydalo, tak to přilepím sem. Shovívavý čtenář promine…

• Přečtěte si naše složení
• Soubor osmdesáti původních vinných klepů
• Responsible dribling
• Butch Hormon (pro nezasvěcené, Butch Harmon je známý golfový trenér; mimochodem, tento a předchozí kousek padají na 99 % na vrub automatickým opravám ve Wordu – i proto je silně nedoporučuju)
• Debatní kroužky několika na slovo vzatých odporníků.

A na závěr jeden poměrně zdařilý novinový titulek:

• Policie odloží střelbu na budovu BIS, viníka nenašla (předpokládám, že si v BIS docela oddychli)

Je to zajímavá shoda okolností. V době, kdy se mohutně spekuluje o případné akvizici portálu Yahoo společností Microsoft, probíhá něco podobného v drobnějším vydání i v malém českém rybníku.

Na webu Hospodářských novin se včera objevila zpráva, že americký investiční fond Warburg Pincus, který v prosinci minulého roku získal českou portálovou dvojku Centrum.cz, jedná o koupi Atlasu.

Situace jako přes kopírák. Nezpochybnitelnému lídrovi trhu (Google/Seznam) by fúzí dvou menších hráčů (Microsoft + Yahoo/Atlas + Centrum) vznikla silnější konkurence.

Reakce lídra je ale v obou případech poněkud odlišná. Zatímco Google se ústy Davida Drummonda ve svém vyjádření vehementně bouří a poukazuje na ohrožení samotné podstaty internetu, Seznam podle všeho zůstává v klidu (je-li autentické vyjádření Iva Lukačoviče citované v již zmíněném článku na ihned.cz).

Osobně jsem přesvědčen, že by českému i světovému internetu větší konkurence na poli vyhledávačů prospěla – to je ale objevná myšlenka, že? Neřekl bych, že by Seznam či Google pouze žily z podstaty, ale přece jenom ona jistota neotřesitelné pozice a s tím spojená suverenita může být někdy na škodu. U Seznamu se možná (zdůrazňuji MOŽNÁ, nevidím do toho) může projevovat drobnou liknavostí třeba vzhledem k funkčnosti fulltextového vyhledávání, u Googlu zase občasnou drobnou arogancí vůči provozovatelům stránek.

Myslím si, že Google ani Seznam by se kvůli fúzi protihráčů nemusely o svou existenci bát. Zároveň by ale mohlo vzrůst konkurenční prostředí, které by mohlo být přínosem jak pro majitele stránek, tak pro uživatele.

A jak to vidíte vy?