Nedávno jsem dostal zajímavý dotaz, jaká je správná podoba 3. a 6. pádu j. č. u kombinace jména a příjmení v mužském rodu. Tedy zda se říká „k panu Karlu Vonáskovi“ nebo „k panu Karlovi Vonáskovi“. Odpověď vyštrachanou z jazykových příruček najdete v tomto příspěvku.
Obecně se dá říct, že u životných jmen mužského rodu se vyskytují dvojí koncovky – u tvrdých vzorů je to -ovi a -u (pánovi, pánu), u vzorů měkkých -ovi a -i (mužovi, muži).
Výraz pan, který se používá k označení či oslovení muže ve spojení se jménem nebo jiným označením (pan Novák, pan učitel), má ve 3. a 6. pádě pouze jednu koncovku, a sice -u (panu Novákovi, panu učiteli).
A jak je to se jménem a příjmením? U příjmení se ve 3. a 6. pádu zásadně používá koncovka -ovi (panu Novákovi, Horákovi) – samozřejmě tam, kde příjmení nemá např. adjektivní koncovku (Černý, Janovský).
Je-li ale toto příjmení kombinováno se jménem jiným, je snaha vyhnout se opakování „dlouhé koncovky“. Proto se u předcházejících jmen používá zásadně kratší varianta – píše se tedy o Karlu Hynku Máchovi nebo o Josefu Kajetánu Tylovi, nikoli o Karlovi Hynkovi Máchovi nebo Josefovi Kajetánovi Tylovi.
U již zmíněných adjektivních příjmení si můžeme vybrat – lze psát o Josefu Černém, ale i o Josefovi Černém (i když mně osobně se i v těchto případech spíš zamlouvá první varianta. To ale nemusíte brát nikterak vážně). 🙂
V každém případě platí, že u spojení jména a příjmení volíme tvary dvou inkriminovaných pádů tak, aby se pokud možno neopakovaly dvě dlouhé koncovky -ovi za sebou.
Příklady:
- Musím se objednat k panu doktoru Štěpánkovi.
- Přečetl jsem si zajímavý článek o Karlu Krylovi.
Zdroje:
- Stručná mluvnice česká, str. 63
- Jazyková poradna ÚJČ AV ČR (heslo Třetím pádem dáváme)
A co pan prezident republiky Václav Klaus? Říká se k panu prezidentovi republiky Václavu Klausovi nebo k panu prezidentu? Líbí se mi víc první varianta, ale občas jsem viděl i druhou.
#13: Díky za přihrávku, oba způsoby jsou správně (-;
Abych já, starý rýpal, se k tomu nevyjádřil: Jazyková poradna to bere opět spíš hodně prakticky. Obecně to pravidlo zní: ve sledu několika (i mnoha) jmen se mohou obě koncovky libovolně střídat, jen na konci je závazně dlouhý tvar. A na konci bývá obvykle příjmení, tak proto to zobecnění. (Ale i když tam příjmení nebude, musí mít poslední jméno v řadě delší variantu.)
Díky tomuto pravidlu můžeme dlouhým souslovím (např. zmíněný prezident) tzv. odlehčit vložením dlouhého tvaru do řady krátkých tvarů (což se také běžně využívá).
Jediné, s čím bych tedy z tohoto článku nesouhlasil, je „se u předcházejících jmen používá zásadně kratší varianta“. Tedy přesně: vyhodil bych jen slovo zásadně (-;
#13, moc díky za otázku, a Tobě, Žane, díky za doplnění. Souhlasím, že jsem inkriminovanou větu neformuloval úplně ideálně. Podepisuji tedy vyhození „zásadně“, případně opravuji na:
U slov bezprostředně předcházejících příjmení se používá kratší varianta.
A poradíte mi, jak to psát v případě, že osoba je advokát Žižko?
Dobrý den, Antoníne, moc děkuju za otázku. Přiznám se, že aktuálně tohle téma nemám stoprocentně „v hlavě“, ale myslím, že jde hlavně o to, aby se po sobě neopakovaly dvě koncovky -ovi.
Pokud by tedy příjmení Žižko bylo nesklonné, mohli bychom si vybrat, jestli řekneme „panu advokátovi Žižko“, nebo „panu advokátu Žižko“.
Mám ale pocit, že by se příjmení Žižko mělo skloňovat podobně jako např. jména Lacko nebo Beňo, viz http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?…. (Pokud by to tak bylo, optimální tvar by byl „panu advokátu Žižkovi“.)