V praxi to dopadá jinak, a tak nastal čas, abychom některé nedostatky naší vlastní knihy vynesli na světlo, než to za nás s posměšným úšklebkem na tváři udělají jiní. Neměli jsme ještě čas si celou knihu přečíst, ale poté, co jsme ji prošli, rádi bychom upozornili na tři místa.

Na straně 28 uvádíme seznam některých účelových přídavných jmen. Při bližším zkoumání zjistíte, že seznam je podle abecedy. Až na to, že poslední prvek do tohoto abecedního pořadí není zařazen. Konkrétně holicí strojek. To je naše chyba, bylo to už v rukopise.

Mnohem horší je chyba, která se navíc v knize objevuje hned na třech místech. Tato chyba však vznikla mylnou úpravou našeho původního textu, a proto za ni neneseme odpovědnost. Možná se divíte, že to tak zdůrazňujeme, ale ona je to opravdu docela školácká chyba, takže nechceme vypadat jako trubci, že jsme snad něco takového napsali. O co jde?

Jak na straně 44, tak na stranách 85 a 145 bylo na jednom místě slovo „která“ nahrazeno „jaké“. Vzniklo tak spojení „jaké slova“, respektive „jaké písmena“. Správná koncovka je samozřejmě „jaká“. Nehledě na to, že v daných větách má být opravdu použito zájmeno „který“, neboť se jedná o výběr ze souboru prvků. Ačkoli nejsme s bratrem dokonalí a chybu občas spácháme, snad nám věříte, že taková minela nemůže pocházet z našeho pera.

Ale nedá se nic dělat – každá vydaná kniha je prací mnoha lidí, kteří mohou udělat chybu. Ostatně i my jsme ten „holicí strojek“ nedali do abecedního pořadí.

Kéž by byl tento výčet chyb konečný. Ale nelze vyloučit, že nějaké nedostatky ještě vyplavou na povrch. Budeme upřímně rádi, když nás na případné chybky upozorníte, už proto, že vždycky může přijít dotisk a tam se nedostatky budou mýtit.

Dodatek 4. 1. 2010: Děkujeme panu Karlu Müllerovi za upozornění na další chybu: Na straně 20 je tabulka se skloňováním dvou zeměpisných jmen. První pád jednoho z nich má znít „Mallorca“, nikoli „Mallorka“.

Dodatek 28. 1. 2010: Naší kamarádce a kolegyni Monice Hutásové patří dík za objevení dalšího nedostatku: Na straně 121 uvádíme vzorovou větu „Vyprávěl o vyřezávaných nohách stolu“, přičemž slovo „stolu“ je vyznačeno kurzivou. Avšak kurzivou má být vysazeno slovo „nohách“.

Dodatek 1. 2. 2010: Na straně 126 používáme slovo „famfáry“. Slovník však povoluje pouze podobu „fanfáry“. Na straně 150 dole má potom odpověď na otázku „Čí kůže?“ znít „Naší“, nikoli „Naše“. Tyto chyby odhalil pan Josef Hora, kterému tímto děkujeme.

Dodatek 3. 2. 2010: Paní Zdena Blechová si povšimla špatného zápisu názvu na straně 18. Správný název úřadu je „Český úřad zeměměřický a katastrální“, nikoli „zeměměřičský“. Dále konec druhé věty na straně 65 má znít „… naopak ve třetí větě je mezi minutami a sekundami dvojtečka“. Děkujeme za upozornění.

Pokud vás naše jazykové mentorování z nějakého důvodu ještě neznechutilo, můžete si dát vydatný nášup. Rozsah knížky je oproti seriálu více než dvojnásobný, některá témata přibyla, jiná jsme výrazně rozšířili.

Některé díly seriálu se naopak v knižním vydání neobjevují. Jsou to buď témata příliš úzce zaměřená (Autentizace, autentikace, nebo autentifikace?), anebo díly, které měly spíš charakter jakýchsi úvah (Quo vadis, češtino?, Chýlí se přechylování ke konci?).

Knížka je rozdělena do tří částí, zaměřených na pravopis, stylistiku a typografii. Posledně jmenovaná sekce je úplně nová.

V našem dílku nenajdete žádná „nová pravidla“ ani obsáhlá teoretická pojednání – tuto práci přenecháváme povolanějším. Snažili jsme se ale v knize zúročit svoje postřehy z praxe, tedy soustředit se na jevy, ve kterých se nejčastěji chybuje.

Na stránkách Zoner Press najdete kromě anotace i obsah a poměrně rozsáhlou ukázku. Knížka „Pište správně česky – poradna šílených korektorů“ by měla být v prodeji od 21. prosince.

Uplynulo téměř sedm desetiletí a doba se posunula ještě dál. Hloupé a nadnesené názvy obchodů a provozoven, které mají sloužit jako podivná reklama, už jsme si zvykli považovat za standard. A tak jako se pan Vlach naučil překládat si v duchu „návrhy, dekorace, interiéry“ na „malíř pokojů“, i my už automaticky v mysli dešifrujeme záhadné vzkazy na vývěsních štítech.

Co nás asi bude čekat v „nehtovém studiu“? Tam přece dámy zajdou na manikúru! Ale to je málo vznešené, že? Kdyby bylo nad dveřmi napsáno „Manikúra“, asi by tam žádná dnešní dáma nevkročila… Vzhledem k tomu, že manikúra je dle slovníku „odborné pěstění rukou“, pak tento výraz dozajista popisuje vše, co se ve „studiu“ děje, i když se v dnešní době jedná třeba i o umělé nehty a podobně. A název „Manikúra-pedikúra“ by bohatě postačoval, pokud by se pracovníci starali i o dolní končetiny.

Ta „studia“ se v poslední době vůbec rozmohla: Kdo shání kuchyň, zajde do „kuchyňského studia“. Nedejte se zmást, tam se neprovádí nic jiného než ve starých známých „prodej kuchyní“, případně „prodej a návrhy kuchyní“. To se jen obchodníci snaží povznést. Ale je to stejný princip, jako když se před 70 lety pokrývač přejmenoval na „továrnu dehtových výrobků“, jak o tom mluvil doktor Vlach.

Koho neláká „studio“, může zajít do „centra“. Takových „koupelnových center“ je všude plno. Že se obchodník snaží zdůraznit, že neprodává jen vany a umyvadla, ale i dlaždice a vůbec kompletní návrhy koupelen? Ale na to přece bohatě stačí název „koupelny, koupelnový materiál“. Vždyť ruku na srdce – když si přečteme „koupelnové centrum“, stejně si to v duchu přeložíme právě jako „koupelny a materiál pro ně“. Tak proč zákazníkovi rovnou neušetřit práci?

A proč že mi všemožná „studia“ a „centra“ tak vadí? Nejprve z čistě jazykového hlediska: Použití těchto termínů je v daném kontextu povětšinou nesmyslné. „Centrum“ je „střed, středisko, ústředí“ (SSČ), místo, kde se „výrazně soustřeďuje nějaká stránka lidské činnosti“ (SCS). Takže spojení „koupelnové centrum“ by se dalo použít možná tak na obrovský komplex, kde by všichni přední světoví výrobci koupelen a jejich doplňků vystavovali/pro­dávali své výrobky. Zapadlý krcálek s prodejní plochou 40 m2 není centrum, i kdyby to měl nad dveřmi napsané stokrát.

„Studio“ je na tom krapítek lépe. Ale i tento výraz má primární významy úplně jinde. Především je to „místnost, zařízení pro přípravu a vysílání rozhlasových a televizních pořadů, pro natáčení a úpravu filmů“, dále pak „studijní a experimentální scéna“. Ve specifických případech se pak používá i ve významu „atelier, provozovna, prac. místnost“, např. grafické studio. Ano, ve spojení se slovem „grafický“ to docela ladí, že? Ale „nehtové“?

Celá otázka nicméně zdaleka nemá jen jazykový rozměr. Vrátíme-li se k doktoru Vlachovi: „ ‚A co ten Volek naproti? (…) Má tam napsáno: tovární sklad nábytku. On má továrnu?‘ Syn by shovívavě vysvětloval, že Volek nemá továrnu, že to je jen taková reklama, víš? ‚Reklama?‘ vybuchl by starý pán, ‚u mne to není reklama, u mne je to lež, klamání lidí a jalová pejcha…‘ “

Samozřejmě nemůžeme žalovat majitele „továren“ a „center“ za podvod nebo klamavou reklamu, ale za hloupé a nedůstojné podbízení se zákazníkům to možná označit lze.

Třetí problém hloupých názvů je čistě praktický – vždyť některé provozovny se snaží o tak povznesený název, že už potenciální klienty spíš matou, než lákají. Posuďte sami: Co vás jako první napadne, když vidíte nápis „autokosmetické centrum“? Pomiňme, že tu opět máme ústředí lidské činnosti (centrum), a řekněme si, co že se vlastně v dané provozovně děje? Když jsem nápis viděl před časem já, vycházel jsem z kořenného slova „kosmetický“. Jasně, kosmetika, salón, kadeřnictví… něco takového to bude, uvažoval jsem. A co ta předpona „-auto“? Že by nějaká forma částečné samoobsluhy?

Ale kdeže! „Autokosmetické centrum“ je šifra, pod níž se skrývá „Ruční čištění aut“. Nejen že se jedná o vzorovou floskuli, tedy slohově nadnesené vyjádření. Je to významový nesmysl, protože kosmetika se buď vztahuje přímo na výrobky k pěstění těla, nebo na „odstraňování drobných nedostatků“, na „nepodstatné, bezvýznamné“ změny. Ve slově kosmetický se tedy nemůže skrývat ani mytí karoserie, ani luxování potahů, ani leštění palubní desky.

A navíc, pokud nejsem absolutní výjimka, takový název je zavádějící a nepřitáhne pozornost cílové skupiny.

Zkrátka i na vývěsní štíty už proniklo heslo „reklama nade vše, na ostatním nezáleží“. Nebo ne? Napište svůj názor a třeba se podělte o své vlastní objevy ze světa „floskuloidních“ názvů. A teď mě, prosím, omluvte, chce se mi na malou, musím si odskočit do „vyměšovacího studia“. Nebo je to „vylučovací a odpadní centrum“?

Sloveso lobbovat je odvozeno od výrazu „lobby“, jehož kořeny můžeme vystopovat až do britské Dolní sněmovny 19. století. Označovala se tak místnost, v níž poslanci přijímali návštěvy občanů. Lobbování tak označuje činnost, kdy určitá vlivná skupina prosazuje své zájmy zákulisním jednáním.

Z hlediska pravopisu je důležité, že ve všech slovech odvozených od výrazu „lobby“ zachováváme dvě „b“ – tedy lobbista, lobbismus, lobbování, lobbovat.

„Poněkud“ jiný význam má sloveso lobovat. Ve sportovní terminologii, zejména v tenisu, se jako „lobování“ označuje přehození míče přes soupeře vysokým obloukem. V tomto významu píšeme sloveso lobovat i všechny příbuzné výrazy pouze s jedním „b“.

Několik příkladů:

• Vláda podlehla nátlaku silných lobbistických skupin.
• Energetické koncerny svorně lobbují za zvýšení cen elektřiny a plynu.
• Náš tenista svého soupeře ukázkově přeloboval a proměnil tak už svůj první mečbol.

Zdroj: Velký slovník cizích slov

Přídavné jméno účelové, které je odvozeno od slovesa přijímat, má podobu přijímací, nikoli přímací, příjímací ani přijmací.

• Krátce po maturitě mě čekají ještě přijímací zkoušky. (nikoli přímací zkoušky, příjímací zkoušky, přijmací zkoušky)

Další obvyklá spojení:

• přijímací testy (nikoli přímací testy, příjímací testy, přijmací testy)
• přijímací řízení (nikoli přímací řízení, příjímací řízení, přijmací řízení)
• přijímací pohovor (nikoli přímací pohovor, příjímací pohovor, přijmací pohovor)

Zdroj: Slovník spisovné češtiny

• Webové stránky časopisu Myslivost se nacházejí na adrese www.myslivost.cz. (nikoli www.mislivost.cz, www.myslyvost.cz)

Zdroj: Slovník spisovné češtiny

Z hlediska pravopisu připomeňme, že česká podoba názvu tohoto města je Curych, nikoli Curich ani např. Zurych či Zurich. (Německý název města má podobu Zürich.)

• Zítra odlétám do Curychu. (nikoli Curichu, Zurichu či Zurychu)

Další obvyklá spojení:

• letenky – Curych (nikoli letenky – Curich)
• letiště Curych (nikoli letiště Curich)

Zdroj: Pravidla českého pravopisu

Z hlediska pravopisu připomeňme, že jméno Ruzyně, která se mnohdy uvádí i jako součást vyjmenovaných slov po „z“, píšeme vždy s tvrdým „y“, tedy Ruzyně, nikoli Ruzině.

• Letadlo nám odlétá z Ruzyně už v šest ráno. (nikoli Ruzině)

Další obvyklá spojení:

• letiště Ruzyně (nikoli letiště Ruzině)
• Praha Ruzyně (nikoli Praha Ruzině)

Zdroj: Pravidla českého pravopisu

Z hlediska pravopisu je ale důležitější, že přestože ve slově „rýže“ píšeme pochopitelně tvrdé „y“, v přejatém slově rizoto píšeme vždy „i“ měkké, nikdy tedy ne ryzoto.

• Jedním z mých nejoblíbenějších jídel je orientální rizoto. (nikoli orientální ryzoto)

Další obvyklá spojení:

• recept na rizoto (nikoli recept na ryzoto)
• zeleninové rizoto (nikoli zeleninové ryzoto)

Zdroj: Slovník spisovné češtiny

Dobu reálného socialismu, na kterou většina retro-pořadů vzpomíná, si vybavuji jen velice mlhavě. V onom slavném devětaosmdesátém jsem se právě stal dítkem školou povinným. Matně si pamatuji na slogan „Být dobrým žákem znamená být dobrým vlastencem“, který se skvěl ve vstupu ZŠ ve Vratislavově ulici, mám takový pocit, že snad ještě probíhaly přípravy na spartakiádu… A to je v podstatě všechno.

Daleko lépe si ale vzpomínám na první vlny do té doby nevídaného zboží všeho druhu, které pozvolna začalo plnit regály prodejen a které bylo pro prvňáka fascinujícím a zhusta též zcela nedostupným lákadlem.

Žvýká celá škola

Žvýkačky jsou v mých vzpomínkách zapsány jako jeden z fenoménů té doby. Kromě tradičního Pedra se objevily i novinky. Žvýkačky se samolepkami, na kterých pózovali želví ninjové, a potom nějaké žvýkačky (mimochodem dosti hnusně chutnající), které obsahovaly „peníze“ – liry, doláče a mařeny. A když jste těch peněz nasbírali dost, vyhráli jste tričko, hodinky nebo (famfáry, prosím) digihru!

Mimochodem jsem nepotkal nikoho, kdo by se k téhle vytoužené metě dopracoval.

A to mi připomíná…

Digihry

Je dost možné, že první digihry se objevily ještě před „sametovkou“, to už opravdu nevím, ale každopádně v prvních cca třech letech mé školní docházky zažívaly nebývalý rozmach.

Potápěči, kteří se pokoušejí vytáhnout ze ztroskotané lodi (nebo co to bylo) pár pytlů zlata, byť jejich řady neustále řídnou pod útoky zákeřné chobotnice. Vlk chytající vajíčka. Kuchař chytající palačinky. Vesmírná loď chytající kosmonauty, kteří z neznámého důvodu skáčou šipky do žhavé lávy. Panečku, to byly doby!

A když zbyl čas nebo se vybily baterky, přišel čas na…

Něco ke čtení

Nestárnoucí Ábíčka přetrvala, Čtyřlístky rovněž a přibyly novoty. Vzpomínám si, jak jsme hltali komiksové příběhy z časopisu Tom a Jerry, případně – když přišla chuť na trochu té kvalitnější literatury – jsme sahali po osvědčené trojici Foglar–Verne–May. (Kolikrát jsme přečetli komiksové vydání dobrodružství Rychlých šípů, nedokážu ani odhadnout…)

A k tomu krátké období mánie kolem časopisu ČAU (Čti a usmívej se) a horečné sbírání čaulířů. Vzpomínáte?

Lego a další luxusní vymoženosti

Na co si vzpomínám poměrně živě, je to, že na spoustu věcí prostě nebyly peníze. Když se objevilo LEGO, bylo to jako zjevení. Jenže vypláznout za stavebnici pár stovek nebylo jen tak. A tak zajít si s rodiči do prodejny na Karlově náměstí a koupit si tam krabičku s „legáčky“ a pár kostičkami bylo pro nás s bráchou na úrovni státního svátku. Na druhou stranu (abych tomuto příspěvku dal také nějaký morální rozměr), zase jsme si toho opravdu považovali.

Ale abych nežvanil jenom já – máte s „posametore­volučními“ roky spojenou také nějakou specifickou vzpomínku?