Skok na: navigace, obsah




Nacházíte se zde: Úvod » O češtině » Zápisník šíleného korektora » HISTORIE ANGLIČTINY – 2. díl: ztráta flexe




HISTORIE ANGLIČTINY – 2. díl: ztráta flexe

Pojem „flexe“ je vám asi většinou znám, ale pro jistotu připomeňme, že jde o ohýbání slov (skloňování, časování), jehož účelem je vyjádřit mluvnický vztah daného slova ke zbytku věty. Jestliže tedy přidáme ke slovu Petr koncovku -ovi, vyjadřujeme tak třetí nebo šestý pád a tím i roli slova Petr ve sdělované myšlence.

Ne ve všech jazycích je ohýbání slov stejně rozvinuté. Například čeština má flexi velmi výraznou (patříme na špici evropských jazyků), naopak jiné jazyky, z nám nejbližších třeba němčina, mají flexi málo výraznou.

Angličtina však vyniká tím, že se v ní flexe nevyskytuje prakticky vůbec. Co je příčinou tohoto stavu? A bylo to tak vždy?

Syntetické vs. analytické jazyky

Nejprve musíme pochopit, jakými způsoby lze vůbec mluvnické vztahy slov ve větě vyjádřit. Jazyky, jako je čeština, kde jsou tyto vztahy zpravidla určovány přidáváním a změnami morfémů, se nazývají syntetické. Jiné jazyky však vyjadřují mluvnické vztahy převážně pomocí jiných prostředků, tedy používám pomocných slov (předložek, zájmen) nebo fixním slovosledem. Tyto jazyky nazýváme analytické.

Ukažme si to na příkladu. Rozšíříme-li příklad z prvního odstavce, můžeme sestavit věty:

Přinesu Petrovi knihu. × Přinesu Petrovu knihu.

To, zda je Petr majitelem knihy, nebo jejím příjemcem, je vyjádřeno pomocí koncovky: Buď je to -ovi, nebo -ovu. Tento způsob určování mluvnických vztahů mezi slovy je pro syntetické jazyky charakteristický.

Jak ale tyto dva významy rozlišíme v angličtině? Věty by zněly takto:

I’ll bring the book to Peter. × I’ll bring the book of Peter.

Slovo „Peter“ se samo o sobě nijak nemění. Změna jeho úlohy ve větě je vyjádřena pomocí předložek – buď použijeme „to“, nebo „of“. Podobně může namísto flexe posloužit v angličtině i zájmeno: První osobu slovesa „sedět“ značíme v češtině přidáním koncovky -ím ke kmenu (sed-ím), zato v angličtině dodáním zájmena „já“ (I sit). Angličtina je tedy jazyk typicky analytický.

To je příčinou skutečnosti, že angličtina v podstatě nemá flexi neboli neohýbá slova, nemění jejich koncovky (respektive její slova zpravidla koncovky nemají vůbec). Angličtina flexi zkrátka nepotřebuje.

Jak to bylo kdysi

Zajímavé však je, že tomu tak v žádném případě nebylo vždy. V minulosti byla totiž angličtina jazykem syntetickým a rozlišovala pády, rody i slovesné třídy s poměrně pestrou paletou koncových morfémů.

Jak daleko do historie musíme jít, abychom se dostali do doby, kdy měla angličtina rozvinutou flexi? Jde o období, které dnes označujeme jako Old English (stará angličtina) nebo též Englisc. Časově vyjádřeno, mluvíme o úseku zhruba 500–1100 n. l.

Nepředstavujte si, že angličtina měla tak bohatý flektivní systém jako třeba současná čeština. Bohatství koncovek a tvarů nebylo zdaleka takové. Nicméně angličtina rozlišovala čtyři pády a měla nejenom jednotné a množné číslo, ale dokonce i duál, tedy dvojné číslo vyjadřující vztah ke dvěma prvkům (mívala ho i čeština). Angličtina se pyšnila několika třídami sloves s odlišným časováním. Flexi podléhala také přídavná jména a zájmena.

V průběhu staletí však na angličtinu začaly silně působit určité vlivy – jak vnitřní, tak vnější –, které nakonec vedly k tomu, že zcela změnila svou typologii. Než si o nich povíme, musíme zdůraznit jednu věc: Žádný z těchto vlivů by sám o sobě nestačil na to, aby tak velkou změnu způsobil. Byla to teprve přítomnost všech těchto faktorů společně, která se o téměř úplný zánik flexe postarala.

Vnitřní tendence

V prvé řadě angličtina zdědila tendenci ke zjednodušování flexe a přechodu k analytickému vyjadřování již z pragermánštiny. Už v této vývojové fázi můžeme (na rozdíl třeba od příbuzné praslovanštiny, předka češtiny) pozorovat, že ohýbání slov ztrácí na významu.

Stačí se ostatně podívat na ostatní germánské jazyky (němčinu, holandštinu, dánštinu…): Vlastně žádný z nich si složitý flektivní systém neuchoval. Jedinou výjimkou v tomto smyslu je islandština, která si vlivem své izolovanosti zachovala značně archaický charakter a flexe je v ní stále poměrně rozvinutá.

Ale vy, kdo mluvíte třeba německy (je vás jistě celá řada), můžete potvrdit, že flexe tohoto jazyka zdaleka nedosahuje složitosti, na jakou jsme zvyklí z jazyků slovanských. Je tedy zřejmé, že zjednodušování flexe je tendence pro germánské jazyky obecně platná.

U angličtiny dosáhl tento vývoj takové míry i proto, že původní flektivní systém, už sám poměrně jednoduchý, byl dále zjednodušován hláskovým vývojem a sjednocováním flektivních tvarů (tzv. deklinační synkretismus). Na počátku druhého tisíciletí našeho letopočtu už byly staré deklinační typy natolik nevýrazné (a mnohdy zcela zaniklé), že angličtina bojovala při syntetickém způsobu vyjadřování se značnou nesoustavností a neurčitostí – zkrátka některé pády byly značeny různými koncovkami a naopak táž koncovka nesla příliš rozmanité funkce.

Dodejme ještě, že záblesky tendence k přechodu na analytický systém jsou patrné v mnoha jazycích, protože vyjadřovat mluvnické vztahy pomocí předložek je jednodušší a výraznější než pomocí koncovek. Všimněte si i v češtině: Mluvčí například často přidávají předložku „s“ do vazeb, které tradičně vytváříme jen pádovou koncovkou – namazat si chleba s máslem, opovrhovat s lidmi apod. Stejně tak třeba dřívější vazba „je lepší soupeře“ ustoupila dnešnímu „je lepší než soupeř“.

Dynamický přízvuk na první slabice

Dalším faktorem, který v angličtině vydláždil cestu směrem k analytickému systému, je výrazný přízvuk na první slabice. Ten je charakteristickým rysem angličtiny dodnes, jen s několika výjimkami – posun přízvuku totiž někdy rozlišuje sloveso od podstatného jména: Například „record“ s přízvukem na první slabice [rekrd] znamená nahrávka, [rikórd] znamená nahrávat. Podobně třeba slovo „increase“. Takové případy se však vyskytují výhradně u slov přejatých z francouzštiny.

Dynamický přízvuk na první slabice měl ten důsledek, že na vyslovení začátku slova mluvčí vynaložili hodně artikulační energie a o to méně jí zbývalo na vyslovení konce slova (tedy často právě flektivní koncovky). Ta tak měla tendenci v řeči zanikat. Opět připomeňme, že sám o sobě tento faktor zánik syntetického systému nezpůsobí. Například v češtině máme dynamický přízvuk na první slabice také, a přitom si vesele „koncovkujeme“ dál. Někdy, je-li pádová koncovka málo výrazná a brání to snadnému porozumění, dokonce neváháme koncovku rozvinout tak, že přidáme celou slabiku. Například místo „s chlapy“ říkáme „s chlapama“.

Nicméně malá artikulační energie vynakládaná na koncovky sehrála v přechodu angličtiny k analytickému systému svou roli.

Skandinávský vliv

Zajímavým způsobem vstoupili do jazykového vývoje na Britských ostrovech nájezdníci ze Skandinávie. Ti začali pronikat na Britské ostrovy – tehdy již z větší části osídlené anglicky mluvícím obyvatelstvem – koncem 8. století n. l. Po období bojů se z dobyvatelů poměrně brzy stali pokojní osadníci, kteří navázali s původními obyvateli Ostrovů blízké kontakty.

Jak se ale Britové a Skandinávci dorozuměli? Je potřeba si uvědomit, že jejich jazyky se nijak dramaticky nelišily. Nájezdníci z dnešního Norska a Dánska mluvili germánským jazykem, který dnes nazýváme stará severština. Šlo o jazyk blízce příbuzný staré angličtině (oba vzešly několik staletí předtím z pragermánštiny).

Obě složky obyvatelstva se tedy zvládly dorozumět. Nebylo to však dorozumění snadné, protože několik set let trvající oddělený vývoj znamenal, že zatímco kmeny slov zůstávaly vesměs stejné, ostatní morfémy se lišily. Vzájemné působení mezi rozdílnými, a přitom příbuznými jazyky mělo bezesporu vliv na to, že se začal klást větší důraz na kmeny slov než na flektivní koncovky.

Tento vývoj se jako první začal výrazně projevovat logicky v nářečích severních, kde byl vliv skandinávských přistěhovalců a jejich jazyka největší.

Už na přelomu tisíciletí tedy proces ztráty flexe započal. Vzápětí měl navíc přijít cizí vliv, který změnu typologie anglického jazyka posílil a dokonal.

Vliv normanštiny

Jak jsme zevrubně vysvětlovali v minulém díle seriálu, od roku 1066 přicházela na Britské ostrovy spousta osadníků z nového zdroje – byli to Normané, kteří původní germánské obyvatele vytlačili do role poddaných.

Jejich jazyk, místní varieta francouzštiny známá jako normanština, postupně začal na angličtinu uplatňovat silný vliv. Ten se projevil nejen ve slovní zásobě (viz minulý díl seriálu), ale též napomohl přechodu angličtiny k analytickému způsobu vyjadřování.

Francouzština už totiž tehdy (a je tomu tak dodnes) byla analytickým jazykem. Napodobování prestižního jazyka vzdělané, bohaté vrstvy, hovořící normansky, tedy podtrhlo a posílilo již započatý vývoj směrem k úplné změně typologie angličtiny.

Dnešní stav

Pozůstatky někdejšího flektivního systému můžeme dodnes vidět v některých nepravidelnostech. V minulosti se například tvar množného čísla vytvářel u některých deklinačních typů koncovkou -en a u jiných koncovkou -es. (Dodnes je tomu tak v němčině.) Nakonec všude pronikla koncovka -es a v moderní angličtině nám zbylo už jen pár slov připomínajících starý systém, například children a brethren.

Dodnes se rovněž pomocí koncovky -s odlišuje přivlastňovací pád, což je asi nejvýraznější pozůstatek někdejší rozvinuté deklinace. Zájmena a přídavná jména už jsou dnes v angličtině v podstatě neohebná.

Trochu výraznější ohýbání slov nám dodnes zůstalo u sloves, kde se většinou rozlišuje pomocí koncovek tvar třetí osoby jednotného čísla a také tvary minulého času.

Jinak nám už ale ze staroanglické flexe nezbylo skoro nic. Tento typologický kotrmelec samozřejmě probíhal postupně a trval mnoho staletí. Způsobila ho kombinace několika vlivů, z nichž žádný sám o sobě by tak velkou změnu nebyl s to vyvolat. Těmito vlivy byly vnitřní tendence angličtiny ke zjednodušování flektivního systému a jeho nesoustavnost, dynamický přízvuk, oslabení významové závažnosti koncovek na úkor kmene (zejména pod vlivem severským) a konečně dlouhodobé působení normanštiny na Britských ostrovech.

V důsledku toho z velké části zanikly v angličtině flektivní koncovky a ze slov vlastně zbyly jen jejich původní kmeny. Proto je také tak obrovské množství anglických slov jednoslabičných, přičemž typickými výjimkami jsou mnohá slova převzatá z latiny a francouzštiny.

Nezbývá než dodat: Komu přijde těžké naučit se anglicky, nechť si přečte nějaký text ve staroangličtině. A bude vděčný za to, jak jednoduchou gramatiku dnešní angličtina má…

Další díly


Komentáře k tomuto článku jsou uzamčeny.


Komentáře

RSS feed for comments on this post.

Slov, která v plurálu, končí na -en je určitě víc. Ještě než jsem si přečetl vaše dva příklady, napadlo mě – nevím proč – slov „oxen“. :)

– Martin vložil(a) 30. 6. 2016, 21.17

to Martin: Z nějakého důvodu je běžné, že lidem, kteří se setkají s mou a bratrovou prací, přichází na mysl slovo „oxen“. :-)

Jinak máte samozřejmě pravdu, formulace není přesná, opravíme to. Díky za postřeh.

– Petr Behún vložil(a) 1. 7. 2016, 10.02


Podrubriky

RSS Zápisníku šíleného korektora

Novinky


Objednávka korektury

Objednávka vám zabere jen pár minut.


Kontakt

Alena Žitníková
Jiskrova 517/4
147 00 Praha 4

azitnikova@proofreading.cz


© 2006–2013 Petr Behún. Všechna práva vyhrazena. Web běží na systému WordPress.
Mapa webu, O webu, Kontakt