Skok na: navigace, obsah




Nacházíte se zde: Úvod » O češtině » Zápisník šíleného korektora » HISTORIE ANGLIČTINY – 3. díl: chaotický pravopis




HISTORIE ANGLIČTINY – 3. díl: chaotický pravopis

Před více než sto lety britský spisovatel Jerome Klapka Jerome napsal o své mateřštině toto: „Anglická výslovnost je překážkou našeho postupu. Anglický pravopis byl asi určen hlavně k tomu, aby jím byla výslovnost zakuklena. Je to vtipný nápad, jak zabránit, aby příliš nevzrostla domýšlivost cizinců.“ (Tři muži na toulkách, přeložila Jindřiška Kaplanová-Staňková.)

Tohoto rysu angličtiny jsme si asi všichni všimli jako vůbec prvního, když jsme se anglicky začali učit. Značný počet písmen a kombinací písmen v angličtině se čte dvěma i více různými způsoby, podle toho, v jakém slově se vyskytují. Naopak touž hlásku často píšete různými písmeny. Anglický pravopis se sice řídí určitými pravidly, ale existuje ohromné množství výjimek.

Taková čeština je naproti tomu jazyk fonologický. To znamená, že píšeme přesně to, co říkáme, jen se při tom respektuje logika vzniku slova – např. píšeme „hvizd“, ač vyslovujeme [hvist], protože slovo pochází od slovesa „hvízdat“.

Naopak angličtina a francouzština jsou zástupci toho mála jazyků, kde pravopis často ani zhruba neodpovídá vyslovovaným hláskám. Ale pozor – nebylo tomu tak vždy. Když angličtí mluvčí na Britských ostrovech začali v prvním tisíciletí používat pro zápis svého jazyka latinku, pochopitelně se snažili zachytit jeho výslovnost co nejvěrněji. Jak by také ne: Proč by schválně vymýšleli komplikovaný pravopis se spoustou výjimek?

Tento stav trval i po řadu dalších staletí. Můžeme říci, že až do 15. století byl anglický pravopis fonologický, jako je třeba ten český. Dva vlivy pak ale zapříčinily, že výslovnost a pravopis se rozkmotřily a vydaly se každý úplně jinou cestou. Které vlivy to byly?

Anglický konzervatismus

Dlouhou dobu v Anglii (a nejen tam) platilo, že každý autor se snažil zkrátka co nejlépe zachytit v písmu zvuk slov. Neexistovala žádná jednoticí autorita, která by určila pravopis obecně platný pro všechny. To se pochopitelně začalo měnit zejména s nástupem knihtisku (od roku 1458).

Na Britských ostrovech se podařilo jednotné zásady pravopisu prosadit na konci 15. století hlavně díky úsilí tiskaře Williama Caxtona. Pravopisný standard, který Caxton vytvořil, byl v té době více méně fonologický. Například dlouhé E [é] se zapisovalo EE, dlouhé O [ó] zase OO.

Tak tedy slovo „meek“ se tak zapisovalo proto, že se tehdy vyslovovalo [mék]. Podobně všude tam, kde dnes vidíme v pravopise dvojité O, se opravdu vyslovovalo [ó]. „Book“ se četlo [bók], „flood“ se četlo [flód] a samozřejmě „door“ se četlo [dór].

V následujících staletích došlo v angličtině k mnoha hláskovým změnám, které způsobily, že se velká část slov začala vyslovovat jinak než dříve. Typický britský konzervatismus však zavinil, že obyvatelé Ostrovů měli pramalou chuť něco měnit na zaběhlém pravopise a drtivou většinu těchto hláskových změn zkrátka do pravopisu nepřenesli.

Když se tedy dlouhá O v angličtině změnila na dlouhá U [ú], v pravopise zůstalo OO (book, tooth, goose apod.). V pozici před hláskou R se však ve výslovnosti většinou zachovalo původní [ó], jako např. ve slovech „door“ či „floor“. Navíc po 16. století přešlo původní dlouhé O v mnoha případech v A: blood, flood…

Jenže v pravopise se u všech těchto slov pořád držel zápis z 15. století, a tak se dnes spřežka OO používá v angličtině k zápisu tří různých hlásek!

Podobným způsobem vznikla v anglickém pravopise většina nelogičností a výjimek. Například krátká A přešla v průběhu 16. století v E (cap, attack – vyslov [kep, etek]), ale v pozici po hlásce W se většinou změnila na O (want, was [wont, wos]) a před hláskou L se změnila na dlouhé O (all, wall, small [ól, wól, smól]). Jenže proč měnit pravopis, na který jsme zvyklí, že? To je důvod, proč písmeno A čtete v angličtině jednou [e], jindy [o] a ještě jindy [ó]. Původní dlouhá A [á] se zase (kromě před hláskou R) změnila v EI (state, make, name), ale ani na to pravopis nijak nereflektoval.

Dalším typickým příkladem je vývoj hlásky dlouhé I [í]. Ta se v průběhu staletí postupně transformovala v dnešní AI („mine“, „my“ čteme [majn, maj]). Opět se ale pravopis této změně nepřizpůsobil. Navíc tam, kde se I četlo krátce, se takto vyslovuje dodnes (mist, live). Zase tu tak máme situaci, kdy se jedno písmeno používá k označení tu hlásky I, tu dvojhlásky AI. A tak bychom mohli pokračovat.

Vliv francouzštiny

O rozsáhlém vlivu francouzštiny (resp. především jí blízce příbuzné normanštiny) na anglickou slovní zásobu i typologii jsme se již obsáhle zmínili v obou předešlých dílech našeho seriálu. A její vliv se podepsal i pod dnešní chaotický pravopis.

Když totiž angličtina začala ve 13. století přejímat velké množství románských slov, přirozeně se v ní tyto výrazy vyslovovaly podobně, jako se vyslovovaly ve zdrojovém jazyce, a také jejich zápis Angličané přijali v podstatě ve francouzské podobě.

Tím ale pochopitelně vznikl v pravopise obrovský zmatek. Známe to i z češtiny – ovšem v neporovnatelně menší míře: U nás máme pravidlo, že hlásky jako T, D a N se měkčí, následuje-li po nich měkké I (nic, divadlo, tisk [ňic, ďivadlo, ťisk]). Když ale přijmeme z cizího jazyka slovíčko, jako je „divize“ nebo „titul“, respektujeme jejich původní výslovnost i zápis a čteme je tvrdě, nikoli [ďivize, ťitul]. Tím vzniká v pravopise řada výjimek.

Znásobte to stokrát a získáte představu o tom, co napáchal v anglickém pravopise románský vliv. Počet francouzských slov v angličtině je totiž jednoduše obrovský.

Tak třeba slovíčko „sign“, tedy znamení. Vyslovuje se [sajn], takže když se podíváme na podobná slova jako „mine“ [majn] nebo „line“ [lajn], mělo by se psát podle téže logiky „sine“. Jenže takhle se ve francouzštině nepsalo. Psalo se „sign“ a vyslovovalo [siň]. Angličané si jeho výslovnost upravili na [sijn].

Co pak následovalo, už byl přirozený jazykový vývoj: V hovorové řeči se IJ začalo nedbalou výslovností jevit jako Í. To je zcela logické – totéž se děje v češtině. Vždyť jak vyslovíte v rychlé řeči třeba „přijde“ nebo „zabij ho“? Určitě [příde] a [zabí ho]! (Platí to pochopitelně jen tehdy, jsou-li hlásky I a J tautosylabické neboli patří-li k jedné slabice.)

No a jakmile výslovnost dospěla do stadia [sín], podlehla hláskové změně popsané výše (změna Í na AI) a máme dnešní výslovnost [sajn]. Jenže pravopis zůstal francouzský (sign), takže vznikla nepravidelnost.

Podobně v řadě slov se tam, kde bylo ve výslovnosti U, začalo psát po vzoru normanské grafiky O (bylo-li v sousedství písmeno N, M, U nebo W). Platí to i u výrazů původně anglických, tj. germánských. Slova jako „syn“, „přijít“ nebo „láska“, která ve staroangličtině zněla [sunu, kuman, luvu], se právě kvůli tomu začala psát s písmenem O, tj. „sone“, „come“ a „love“. Hláska U se později začala vyslovovat jako A – odtud dnešní výslovnost [san, kam, lav]. Písmeno O se v zápise takových slov objevilo pod vlivem francouzštiny a znamená další přínos do chaosu anglického pravopisu.

Vlivu francouzštiny můžeme připsat také další zajímavost: Výše jsme mluvili o tom, že dlouhé U [ú] se kvůli britskému konzervatismu zapisuje v mnoha slovech OO (book, tooth…). Všimněte si ale výrazů jako „move“ nebo „prove“. Tam je přece také dlouhé U [múv, prúv]! Proč se tedy nepíšou „moove“ a „proove“? Odpověď opět zní: Protože francouzština. Z tohoto jazyka (resp. z normanštiny, její variety) byly oba výrazy přejaty a toto je jejich původní pravopis.

Jak se mluvilo na konci středověku

A tak kvůli konzervatismu a vlivu francouzštiny ztratil anglický pravopis svou návaznost na mluvenou řeč. Zatímco zvuková stránka jazyka se od konce 15. století dramaticky měnila, v pravopise už se tyto změny téměř zcela přestaly odrážet. Od té doby bylo v pravopisném standardu provedeno jen pár spíše kosmetických úprav.

Možná si teď říkáte: Znamená to, že když budu současný anglický pravopis číst foneticky, vlastně budu angličtinu vyslovovat jako v pozdním středověku?

Představte si, že v podstatě ano. Když vyslovíte třeba „bound“ jako [bound], „glad“ jako [glad], „rain“ jako [rajn], „draw“ jako [drau], „few“ jako [feu] nebo „hurt“ jako [hurt], skutečně napodobíte původní výslovnost těchto výrazů.

Jenomže zdaleka to nefunguje vždy. Existuje totiž spousta míst, kde vás fonetická výslovnost zavede úplně na scestí. Uveďme si pár příkladů.

Jednou věcí je, že angličtina nikdy v pravopise neoznačovala kvantitu neboli délku samohlásek. Proto číst foneticky znamená číst všechny samohlásky krátce, přitom řada z nich se tehdy (stejně jako dnes) vyslovovala dlouze. Například původní výslovnost slova „brother“ (bratr) nebyla [broðer], ale [bróðer], tedy s dlouhým O, nikoli krátkým.

Zvláštní úlohu mělo v anglickém pravopise také koncové E u mnoha slov. Ve staré angličtině totiž měla všechna slovesa jednotnou koncovku -an. (Viz dodnes v němčině podobná koncovka -en u všech sloves.) Tato koncovka se postupně redukovala až na neurčitý samohláskový zvuk, značený v písmu jako E. Výslovnost slovesa „bite“ (kousat) tedy byla ve středověku [bítə].

Nakonec se i tato koncová samohláska přestala vyslovovat, ale protože předešlá slabika bývala dlouhá, koncové E se v pravopise zachovalo jak označení toho, že předešlá slabika se vyslovuje dlouze. A opravdu: zmíněné „bite“ se vyslovovalo [bít], „wrote“ se vyslovovalo [wrót], „time“ [tým] apod.

A pak se stala neobyčejná věc: Pisatelé začali toto koncové E používat jak obecné označení toho, že předešlá slabika se vyslovuje dlouze. Rozlišili tak například „bite“, kde se I vyslovovalo dlouze [bít], a „bit“, kde byla samohláska krátká [bit]. V důsledku toho vešlo ve zvyk přidávat v písmu koncové E i ke slovům, ve kterých byla dlouhá slabika, ale která koncové E nikdy neměla! Je to případ takových slov jako „stone“, „fire“ nebo „house“, která se tehdy vyslovovala [stón], [fír] a [hous] (ještě před tím [hús]). Koncové E se u nich začalo psát jen proto, že tato slova měla dlouhou samohlásku. Fonetická výslovnost [stóne] či [fíre] s koncovým E je tedy zcela mylná. Angličané je takto nikdy nevyslovovali.

Navíc nezapomeňme na to veliké množství přejatých francouzských slovíček, která se rovněž v řadě případů ani ve středověku nečetla tak, jak se dnes píšou. Zápis mnoha slov zase ovlivnily francouzské pravopisné zvyklosti. Už jsme si uváděli výrazy jako „sign“ nebo „son“, které se rozhodně nikdy nevyslovovaly [sign] a [son].

Velké změny

Je opravdu pozoruhodné, jak dramatickými změnami si anglická výslovnost prošla na začátku novověku. Zejména v systému dlouhých samohlásek v podstatě nezůstal kámen na kameni.

Když porovnáte výslovnost dnešní a středověkou, rozdíly jsou propastné. Co způsobilo tak rozsáhlé hláskové změny? A kdy přesně proběhly? Na to se pokusíme odpovědět v příštím dílu.

Další díly


Komentáře k tomuto článku jsou uzamčeny.


Komentáře

RSS feed for comments on this post.

„Například dlouhé E [é] se zapisovalo EE, dlouhé O [ó] zase OO.“ vs. „Jednou věcí je, že angličtina nikdy v pravopise neoznačovala kvantitu neboli délku samohlásek.“

Tak jak to vlastne bylo? Opravdu nikdy? :)

v6ak vložil(a) 10. 8. 2016, 16.03

to v6ak: Měli jsme samozřejmě na mysli, že nikdy neznačila délku samohlásek diakritikou, tedy například pomocí čárky. Nicméně i ono zdvojování písmene (jako v případě EE a OO) je v podstatě výjimkou, když si promítnete, v kolika dalších případech kvantita značená není.

– Petr Behún vložil(a) 15. 8. 2016, 9.26


Podrubriky

RSS Zápisníku šíleného korektora

Novinky


Objednávka korektury

Objednávka vám zabere jen pár minut.


Kontakt

Alena Žitníková
Jiskrova 517/4
147 00 Praha 4

azitnikova@proofreading.cz


© 2006–2013 Petr Behún. Všechna práva vyhrazena. Web běží na systému WordPress.
Mapa webu, O webu, Kontakt