Skok na: navigace, obsah




Nacházíte se zde: Úvod » O češtině » Zápisník šíleného korektora » HISTORIE ANGLIČTINY – 9. díl: znělé a neznělé hlásky




HISTORIE ANGLIČTINY – 9. díl: znělé a neznělé hlásky

Když se budete pídit po přesném významu pojmů znělá a neznělá hláska, dostane se vám ve slovníku dosti „anatomické“ definice, totiž že při formulování znělých hlásek nám kmitají hlasivky (díky čemuž jakoby zazní jasný tón), zatímco hlásky neznělé vytváříme bez účasti hlasivek.

Málokdo asi monitoruje aktivitu svých hlasivek při vyslovování jednotlivých hlásek, ale můžete si to vyzkoušet: Zkuste vyslovit nejprve hlásky znělé, jako jsou Z, D, V nebo B, a potom jejich neznělé protějšky, tedy S, T, F a P. Patrně poznáte rozdíl v aktivitě hlasivkových vazů.

V češtině je běžné, že v určité kombinaci hlásek nebo v určité jejich pozici vyslovíme znělou hlásku jako neznělou nebo naopak. Vyslovení původní hlásky by totiž na takovém místě vyžadovalo příliš mnoho artikulační energie, kterou se všichni podvědomě snažíme ušetřit. A tak si vypomůžeme neznělým, příp. naopak znělým protějškem.

Běžné je to na konci slov: Například ve výrazech jako „řez“, „dav“ či „hlad“ vyslovíme místo znělých hlásek jejich neznělé protějšky a výsledkem je [řes, daf, hlat]. Tato problematika se ale neomezuje jen na konce slov. Třeba ve slově „když“ vyslovujeme na začátku místo neznělého K znělé G.

Znělost a neznělost v angličtině

Otázka znělosti přichází na přetřes i v angličtině. Už v dávném období Old English například platilo, že neznělá hláska F se ve znělém okolí vyslovovala zněle, tedy jako V. Hláska V přitom v tehdejším anglickém fonetickém systému jako samostatná hláska neexistovala. Anglický výraz pro „nebe“ se tedy psal „heofon“, ale vyslovoval [hevon].

I ve žhavé současnosti angličtiny se korelace znělých a neznělých hlásek objevuje. Navíc – aniž si to možná uvědomujeme – tato znělost/neznělost je často značena i v pravopise (který tím pádem není tak chaotický, jak si mnozí myslí). Připravili jsme pro vás několik zajímavých příkladů.

Vezměte si třeba dvojici výrazů „of“ a „off“. Obě tato slova pocházejí z jednoho zdroje, a sice staroanglického „of“. Proč tedy dvojí zápis? Jeho účelem je právě odlišení znělé a neznělé výslovnosti.

V druhé polovině 14. století se totiž v mnoha nepřízvučných slabikách začaly neznělé frikativy (frikativa je souhláska třená, vytvářená třením vzduchu v úžině mluvidel) jako F nebo S vyslovovat zněle, v tomto případě jako V a Z.

Pokud tedy mluvčí použili původní „of“ jako předložku, bylo nedůrazné, nepřízvučné, v důsledku čehož znělo a dodnes zní [ov]. Všimněte si náležité výslovnosti spojení jako „of me“ nebo „of you“, totiž [ov mí] a [ov jú]. Naopak v pozici příslovce zpravidla „of“ neslo větný důraz, takže ve výslovnosti zůstalo neznělé F, jako ve spojení „get off“ vyslovovaném [ged of].

Tato odlišná výslovnost se pak promítla i v písmu, kdy se neznělá výslovnost [of] začala u příslovcí značit zdvojením F – „off“.

Podobně hláska S se začala vyslovovat jako znělé Z, a to v případech, kdy po tomto S následovalo nepřízvučné E, jež později odpadlo. Je to třeba případ anglického výrazu pro „povstat“, tedy „rise“. Původní výslovnost byla [ríse], ale když koncový zvuk značený jako E začal mizet, přešlo S v Z a nová výslovnost byla [ríz], což v souladu s přirozenými hláskovými změnami v pozdějších staletích dalo dnešní [raiz]. Výslovnost se tak liší od výslovnosti slova „rýže“, které se píše „rice“ a vyslovuje [rais], tedy se S na konci.

U slova „rice“ se zastavme. Můžeme si na něm ukázat jeden pravopisný jev angličtiny. Právě písmena CE se totiž v anglickém pravopise začala používat pro označení neznělé výslovnosti se S. Všimněte si i jiných případů, např. slov „hence“ nebo „race“. I u nich koncové CE v písmu značí hlásku S ve výslovnosti: [hens, reis].

Zajímavá je v této souvislosti výslovnost podstatného jména „house“. Když se na toto slovo podíváte, řeknete si, že by se mělo vyslovovat se Z, protože u něj tak jako u „rise“ odpadlo koncové E. Jak jsme si ale vysvětlili ve třetím díle našeho seriálu, koncové E u slova „house“ je pouze pravopisnou zvyklostí. Začalo se v písmu přidávat jako označení dlouhé předchozí slabiky, ale ve výslovnosti tam koncové E nikdy nebylo. A proto se konec slova „house“ vyslovuje nezněle, tedy se S – [haus].

Ovšem pozor: Jinak je tomu v případě, že slovo „house“ použijeme jako sloveso. Sloveso totiž koncový zvuk mělo, a tudíž výslovnost přešla ve znělou. Proto se sloveso „ubytovat“ vyslovuje [hauz]!

Zase ta francouzština

Dodejme ještě, že za větším rozšířením některých znělých frikativ, jako jsou Z a V, do určité míry stojí již mnohokrát zmíněný vliv francouzštiny. Jak jsme si v tomto článku už uvedli, hlásky Z a V bývaly ve staré angličtině jen kombinatorními variantami svých neznělých protějšků, tedy S a F (neboli nahrazovaly je v určitých kombinacích hlásek, ale nefungovaly jako samostatné fonémy).

Právě to, že angličtina přijala z francouzštiny velké množství slov, kde Z a V stály na začátku slova (např. „very“, „zero“), dalo podnět k jejich fonologizaci.

Další díly


Komentáře k tomuto článku jsou uzamčeny.


Komentáře

Zatím zde nejsou žádné komentáře.


Podrubriky

RSS Zápisníku šíleného korektora

Novinky


Objednávka korektury

Objednávka vám zabere jen pár minut.


Kontakt

Alena Žitníková
Jiskrova 517/4
147 00 Praha 4

azitnikova@proofreading.cz


© 2006–2013 Petr Behún. Všechna práva vyhrazena. Web běží na systému WordPress.
Mapa webu, O webu, Kontakt