Když Peter Jackson dobyl svět filmovou trilogií Pán prstenů, vyvolal (nejen) v naší zemi novou vlnu zájmu o knihy oxfordského profesora Johna Ronalda Reuela Tolkiena. Příběhy z mytologické Ardy už najednou nezdobily jen dětské pokoje gymnazistů a kolejní kamrlíky vysokoškoláků a takříkajíc pronikly do mainstreamu. Málokterý z nových „fanoušků“ ale asi plně pochopil jazykovou hloubku a kulturní přesah Tolkienova díla. A málokterý asi také dokázal docenit, jak neobyčejně kvalitní je český překlad jeho knih. Jeho dvorní překladatelkou do češtiny je totiž žena, která s Tolkienem sdílí nejen vášeň pro svou mateřštinu, ale také erudici ve filologii. PhDr. Stanislava Pošustová-Menšíková (*1948) patří již po desetiletí mezi stálice českého překladatelského nebe. Měli jsme tu čest, že nám věnovala několik hodin svého času a mohli jsme vyslechnout jak její odborné postřehy a zkušenosti, tak i mimořádně působivý životní příběh. Příběh ženy, jejíž rodinu tvrdě postihlo nepřátelství dvou totalitních režimů, ale která si i navzdory tomu dokázala najít cestu k překládání děl Rudyarda Kiplinga, Virginie Woolfové či Salmana Rushdieho. V příštích týdnech uveřejníme v našem Zápisníku celé rozsáhlé interview.

V prvním díle se seznámíme s radostmi a strastmi práce překladatelské…

Mezi českými překladateli patříš mezi zkušené harcovníky. Čemu se teď na profesním poli věnuješ? Já už teď nic nedělám.

Ani jako koníček, přivýdělek? Loni jsem to prostě zapíchla. Možná jsem prohloupila, ale ono je dneska těžké najít něco, co bych mohla překládat s dobrým svědomím. Slabost jsem vždycky měla pro ty „fantastiky“.

U současné literatury už je tedy těžké najít něco slušného? To už se opravdu nedá. Leda tak snad detektivky?

A je nějaký zahraniční autor, s nímž máš dobrou zkušenost? Myslím, že velice inteligentní autor je Kazuo Ishiguro. Je to Japonec, který vyrostl v Anglii. A pořád to v jeho díle osciluje mezi Japonskem a Anglií. Do češtiny je přeložená kniha Soumrak dne a pak snad ještě Umělec… plovoucího světa nebo tak nějak [Malíř pomíjivého světa, pozn. red.]. Dá se to v knihovnách normálně sehnat v angličtině. Má výbornou angličtinu. A je to autor, který není posedlý sexem. To třeba Američané konce dvacátého století, to je úchylná literatura, to je tak dekadentní! Tam není nic normálního. To už jsem pak odmítla cokoli takového číst.

Ale Ishigura jsem četla, čtyři pět knih, ale ty dvě, co jsem jmenovala, jsou nejlepší. Malíř pomíjivého světa se odehrává v Japonsku v letech 1945 až 1948. Člověk se dozví něco o té době, jak se s tím Japonci vyrovnávali. Hrdinou knihy je vlastenec (takové to: „Japonsko zvítězí!“), umělec, který byl po válce se svými postoji najednou nepopulární, vyrovnával se se svou minulostí, bilancoval. A mnohým to připomínalo situaci u nás, jak to někteří za komunismu dělali z upřímné víry a najednou přišlo zklamání.

Ano, ti, kteří byli takovými čestnými komunisty s idejemi, ne oportunisty nebo prospěcháři, byli najednou po pádu režimu zatracovaní… To je těžká krize identity. Z takových knih má člověk pocit, že mu něco daly, že byly „o něčem“. Tyhle knihy stály za to.

Takže tvoje poslední překladatelská práce byla…? Edith Warthonová – šlo o takové strašidelné příběhy. Překládala jsem to kvůli té pěkné americké angličtině… A Henryho Jamese jsem předtím dělala – byla to součást takové dlouhé řady strašidelných povídek. S Ondřejem Müllerem [šéfredaktor Albatrosu, pozn. red.] jsme se shodli, že máme Jamese rádi pro jeho složité myšlení a složitou angličtinu, a jemu se ho v nakladatelství podařilo prosadit, přestože je to náročný autor. V jedné z povídek dokázal napsat jednu větu na jedenáct řádek.

To by sedělo tak na dobu Daniela Defoe… Ale ne, je to začátek 20. století. Ale James je takový autor. On se vyvíjel. Psal rozumnou, kultivovanou americkou angličtinou, ale furt vsouval myšlenečky a myšlenečky…, až ta věta opravdu měla jedenáct řádek. Ta Edith Warthonová, to byla vlastně jeho žačka. Psala trochu jeho stylem, ale přece jen srozumitelněji. Tak to jsem taky překládala s potěšením, ale pak jsem si už opravdu řekla: Už toho musíš nechat, je to svého druhu narkomanie.

Takže vy si takhle občas sednete s šéfredaktorem… No ne sedneme, to je vždycky po telefonu. Já ho viděla možná jednou, když přišel k nám do knihovny [knihovna katedry anglistiky na filosofické fakultě Univerzity Karlovy, kde paní Pošustová-Menšíková dlouhá léta pracovala, pozn. red.].

Každopádně když se shodnete, že se vám líbí nějaký autor, stejně nemůžete sami rozhodnout, že ho přeložíte a vydáte, je to tak? No právě proto jsem i skončila. Já bych ráda překládala 19. století, ale to se nezaplatí, neprodává se to dost. Ondřej Müller ale dělal sérii strašidelných věcí a podařilo se mu tam aspoň tyhle dva autory propašovat. Navíc Albatros je docela bohatý a on je tam šéfredaktorem, tak si může leccos dovolit. Udělal sobě i mně radost.

Překládala jsi i Rushdieho… K tomu jsem přišla náhodou, taky šlo o povídky. Dostala jsem se k nim přes Pavla Dominika, což je náš bývalý student, jemuž jsem kdysi opravovala počáteční překlady a on je dneska známý překladatel. Měl tehdy hodně práce, dělal Nabokova, tak mě poprosil, abychom se o Rushdieho podělili. Což dopadlo tak, že já to přeložila a on to pak nějak upravil k obrazu svému. Jde o zajímavé povídky, o Indii a tamním myšlení. Takové to kolísání mezi nedostatkem sebevědomí a přehnaným sebevědomím, ta určitá nejistota…

Vždycky jsme měli dojem, že Rushdie psal příběhy obyčejných lidí z obou světů, Východu i Západu, a na nich ukazoval, že lidé jsou vlastně všude stejní. O titulu své knihy Východ, Západ řekl, že sám neví, ke kterému světu víc patří. Že má dojem, že on je v tom názvu ta čárka. On patřil v Indii k těm, kdo měli vlastně anglické vzdělání, takže pro něj angličtina byla druhým mateřským jazykem. Nebylo pro něj těžké se s tím i oním ztotožnit.

Zmínila jsi několik kolegů z branže. Jak bys vůbec definovala dobrého překladatele? Chápe, že je jen nástrojem, a nevkládá do textu nic svého. Pouze převádí autorovy myšlenky a sám zůstává nenápadný. Jako když převádíte klavírní partituru třeba na trubku: Cílový jazyk může mít úplně jiné vyjadřovací prostředky, ale výsledný text musí být pořád stejná „skladba“. Dobrý překladatel taky respektuje rozdíly mezi oběma jazyky. Například v angličtině je základem sdělení podstatné jméno, zatímco v češtině je základem věty a hlavním nositelem významu sloveso. Když na to překladatel nedbá, výsledný český text je nepřirozený. Podobně je třeba mít stále na paměti, že angličtina se vyjadřuje dost obecně a čeština spíš konkrétně – typické anglické slovo je takový obláček, zatímco české výrazy jsou jako tečky.

Je to zkrátka věda. Z tvé překladatelské práce je pochopitelně zdaleka nejznámější dílo J. R. R. Tolkiena. Než se tě na něj podrobně vyptáme, dovol otázku: Četla jsi i jiné fantasy autory než Tolkiena? Cokoli jsem otevřela, to mě nebavilo. Snad něco ze sci-fi, třeba Stopařův průvodce po galaxii, to je legrace. No a když už jsme u sci-fi, tak Stanislav Lem, ten to umí taky řádně nakopnout.

Ale Stopařova průvodce jsi nepřekládala… Ne.

A ani to nehrozilo? Ne, tu knihu znám proto, že se ocitla v naší knihovně, tak jsem to přečetla.

Ale překlad je povedený, že? Myslím, že to dělala Jana Holanová [opravdu dělala, pozn. red.], taky naše studentka, moc chytrá holka.

Jak ses v době, kdy fantasy ze Západu neměla zrovna zelenou, dostala k Tolkienovi? Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, když jsem pracovala v knihovně, jsme dostali z pozůstalosti trilogii Pán prstenů v originále. Dlouho jsem ji ignorovala – slyšela jsem, že je to nějaká fantasy, tak jsem si říkala: „Kdo ví, co to bude za pitomost…“ A pak jsem jednou o prázdninách neměla co číst, otevřela to a už jsem to neodložila.

To jsme zažili s Tolkienem všichni… Jak tě ale napadlo ho začít překládat? Je to složitá historie. Protože se mi Pán prstenů líbil, chtěla jsem si přečíst i Hobita, ale ten nebyl nikde k sehnání, ačkoli už byl přeložený do češtiny.

Promiň: Hobit vyšel oficiálně, nebo samizdatem? Ten vyšel oficiálně, ale pod překladem byl z politických důvodů podepsán Lubomír Dorůžka, i když byl dílem Františka Vrby. Hobit komunistům nevadil, to byla taková neškodná pohádka.

Pokračuj prosím. Jak tedy Hobit souvisí s překládáním Pána prstenů? Hobita v češtině jsem si v knihovně (už nevím, jestli v městské, nebo univerzitní) zamluvila a tři čtvrtě roku si ho vyčekala. Dala jsem ho přečíst i otci a tomu se moc líbil. Ale Pána prstenů si přečíst nemohl, protože angličtinou nevládl. Tak jsem si řekla: „Tak já ti teda kus toho Pána prstenů přeložím…“

A když ses pustila do překládání Pána prstenů, tušila jsi už, že tohle za tehdejšího režimu nevyjde, nebo jsi doufala, že když vyšel Hobit, mohl by projít i Pán prstenů? Mě především ani ve snu nenapadlo, že by Pán prstenů vůbec měl vyjít. Já ho překládala sobě a otci pro radost (hlavně teda sobě, tomu jsem se nemohla ubránit). Takže jsem tam seděla v půjčovně knihovny a překládala si.

Jak to šlo, takhle v zaměstnání – byl na to klid? Vůbec nebyl klid, tam jsem se perfektně naučila rychle se soustředit, protože během jedné věty jsem musela třeba třikrát vstát a jít někomu hledat knížky.

Tak to my bychom nepřeložili nic, v takových podmínkách! Jinak to ale nešlo, nesrovnala bych si to se svědomím, kdybych kvůli tomu zanedbávala svou práci. Takže kdykoli někdo něco potřeboval, vstala jsem a šla. Když někdo potřeboval něco vědět, odpověděla jsem. No ale ve zbylém čase… Měla jsem si číst, nebo jsem měla překládat?

Psala jsi na stroji, nebo ručně? Ručně.

Kdo pak zajistil vydání Pána prstenů v samizdatu? Byl to Daniel Kumermann, člověk, který podepsal Chartu a v důsledku toho pak myl okna. Znal se s jinými signatáři, kteří přepisovali samizdat na stroji, a vyžádal si ode mě ten můj rukopis. Později jsem zjistila, že do přípravy vydání byla zapojená i Petruška Šustrová. Pan Kumermann původně zamýšlel, že to bude jen pro pár jeho přátel, kteří neuměli anglicky, ale získalo si to širokou oblibu.

Nezkoušela jsi nabídnout rukopis k vydání „standardní“ cestou? Tady mi velmi pomohl tehdejší redaktor Odeonu a vynikající překladatel Jiří Josek. Zjistil, že titul měla k vydání zamluvený Mladá Fronta, a když jsem někdy v prosinci 1980 dokončila překlad, domluvil s tamním redaktorem, abych jim ho dala. Jenomže vydání se pořád odkládalo a odkládalo… Tak to tehdy chodilo. Zodpovědní lidé se báli, co by tomu řekli ti nebo ti, jestli by se nedostali do problémů, tak to radši shazovali pod stůl. Takže to dopadlo tak, že nakonec Pán prstenů oficiálně vyšel až po revoluci.

V další části interview paní překladatelka poodhalí, kde se v ní za hluboké totality vzala láska k angličtině a jak studium západních jazyků vypadalo za normalizace.

Další díly

Interview s legendární českou překladatelkou – 1. díl
Štítky:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tento web používá soubory cookies. Používáním webu s tím souhlasíte. Podrobnosti

Do vašeho počítače mohou být během používání tohoto webu dočasně uloženy soubory cookies. Pomáhají nám analyzovat návštěvnost, zobrazovat personalizované reklamy, nebo vám usnadnit používání některých služeb webu. Cookies jsou používány výhradně za účelem zkvalitňování služeb a nejsou nijak nebezpečné. Účelem této zprávy je splnění povinnosti informovat Vás, že cookies jsou nezbytnou součástí tohoto webu a jeho používáním s tím souhlasíte. Po stisknutí tlačítka „rozumím“ Vás následující rok tato zpráva nebude znovu obtěžovat.

Zavřít