V této části interview zjistíme, co všechno obnášel překlad Pána prstenů, a nahlédneme do fascinujících zákoutí jazykovědy.

Už tedy víme, jak se ti ocitlo v rukou dílo J. R. R. Tolkiena a jaké okolnosti vedly k tomu, že ses pustila do překladu. Rádi bychom zevrubněji vyzvěděli, co všechno to obnášelo. Kde jsi získala podklady pro překlad tak složitého díla? Nebyl internet, jen omezený přístup k anglosaským encyklopediím… Kde jsi třeba zjistila, jaký původ mají jednotlivé názvy v Pánovi prstenů? Což o to, encyklopedie a slovníky jsme měli v knihovně naprosto výborné. Ale já jsem při tom překladu především neměla ani Dodatky [Tolkienův vlastní komentář k Pánovi prstenů obsahující i informace o původu různých názvů, pozn. red.]. Vydání s Dodatky sice bylo, ale já se o něm dozvěděla až potom, co už jsem měla překlad hotový.

A znamenalo to nějaké revize, opravy? V něčem ano, ale v něčem ne, protože některé věci jsem se dozvěděla, až když to vyšlo.

Mohla bys uvést nějaký příklad? Co bys dnes ráda viděla v knize jinak? No třeba řeka Lipava, v originále Limlight. Původ jsem mohla jen hádat. To „lime“ má v angličtině víc významů a jedním z nich je „lípa“. Přišlo mi to docela logické, že by podél té řeky rostly lípy. A „Lipava“ zněla opravdu dobře. Teprve mnohem později jsem zjistila, že význam toho názvu Tolkien odvozoval naopak od té druhé části, „light“. [Obsáhlé pojednání o etymologii slova Limlight „viz“: [http://www.elvish.org/…mlight.phtml], pozn. red.]

Podle čeho jsi určovala, co přeložit a co nechat v původní podobě? No, to pravidlo bylo jednoduché: Co bylo obecnou řečí neboli západštinou, to Tolkien „překládal“ jako angličtinu, zbylé názvy zůstávaly v původní podobě. Takže anglické názvy jsem překládala do češtiny a zbytek nechávala, například elfská jména zůstávala elfská.

A co slova z dalších jazyků? Slyšeli jsme třeba o souvislosti mezi trpaslíky a Old Norse, starou severštinou… Když mluví trpaslíci, je to klasická, víceméně bezpříznaková angličtina (byť trochu starobylejší), ale jejich jména opravdu jsou severská. On dokonce jména mnoha trpaslíků vytahal ze starých severských eposů a básní. Tam se třeba setkáte s Dvalinem. Ostatně Tolkien byl profesor právě severských jazyků.

A byly v originále Pána prstenů ty čárky ve jménech jako Óin a Glóin? Nebo jsi je tam přidala, aby získaly nám přirozenější fonetiku? Ne, já jsem opravdu žádná elfí ani trpasličí jména neměnila. Ty čárky tam Tolkien měl.

Ale vždyť anglická abeceda čárky ani nemá! Ale Tolkien byl polyglot, ten znal spoustu evropských jazyků. On používal diakritická znaménka, která angličtina nemá, úplně běžně.

Třeba přehlásky: Eä, Fëanor… Ano, tím Tolkien označoval, že se to nečte jako dvojhláska, ale každé písmeno zvlášť. Jinak by se to v angličtině četlo jako jedna hláska.

A jak to, že v Hobitovi jsou ta jména bez čárek? Oin, Gloin… Protože v Hobitovi nejsou ani v originále! Tolkien svůj přístup k jazykům postupně měnil.

Taky šlo možná o to, že nechtěl do dětské knihy, jakou je Hobit, dávat znaky, které anglické děti neznaly. Dost možná. Každopádně František Vrba přeložil Hobita skvěle, já bych to tak hravě jako on neuměla. Mně zase vysloveně seděl styl Pána prstenů.

Ostatně Hobit ani nezapadá ve všem do logiky Tolkienova světa, je to zkrátka upravené pro děti. Třeba se tam slaví Vánoce (ačkoli místo slova „Christmas“ použil Tolkien obecnější výraz „yule-tide“)… Jistě. Já myslím, že on by nakonec i Hobita přepsal, kdyby žil o něco déle.

Ó ano, Tolkienovo věčné přepisování vlastních děl – takový Narn i Hîn Húrin existuje snad v padesáti verzích. A když už o tomto názvu mluvíme: Tady se zase objevuje cirkumflex neboli stříška. Ano, má značit ještě větší prodloužení hlásky než obyčejná čárka.

A z jakého jazyka si Tolkien cirkumflex vypůjčil? To nevím, ale ani to nemuselo být z jiného jazyka. V angličtině existovalo víc fonetických abeced, i když se nakonec ujala abeceda Daniela Jonese. Takže on to mohl mít od nějakého anglického fonetika. Tolkien se totiž začal historií jazyků zabývat v době, kdy byla tahle věda více méně ještě v plenkách. Jeho učiteli byli vůbec první odborníci, kteří se tomu věnovali. On byl hned následující generace po těch prvních, kteří „norovali“ rukopisy ze všech těch klášterů. Za Tolkiena byla fonetika pořád ještě novinka. Třeba Shawova hra Pygmalion pochází z roku 1914, tehdy ta fonetika byla v módě. Ale samozřejmě mohl cirkumflex mít od Francouzů, od Rumunů, prostě z těch románských jazyků.

Když jsme u té inspirace jinými jazyky: Co elfské jazyky, tedy sindarština a quenijština? Laicky nám přijde, že se podobají irštině… Tak sindarština má inspiraci ve velštině, která je irštině podobná. A pro quenijštinu ho navíc inspirovala myslím ještě finština. Ale tohle všechno nejsou nějaké exkluzivní informace. Všechno se to píše v Tolkienově životopisu od Humphreyho Carpentera. Ten jsem taky překládala, ale už je to k nesehnání dneska. To je kvalitní dílo, on to Carpenter všechno napsal po rozmluvách přímo s Tolkienem.

Vraťme se k různým jazykovým rovinám v Pánovi prstenů: Takže zatímco trpaslíci mluví víceméně soudobou angličtinou… … tak třeba hobiti mluví lidovým nářečím. Rohanští zase byli střihnutí gótštinou (tady Tolkien využil vyhynulý germánský jazyk). Gondorští a elfové mluví krásnou starobylou angličtinou.

Jistě, Gondorští jsou přece dědici Númenoru! Ale v jednom tvém rozhovoru jsme se dočetli, že v překladu do češtiny jsi bohužel nemohla to velké množství jazykových stylových rovin replikovat. Proč ne? Protože čeština ty stylové roviny v podstatě nemá! Nenajdete v ní jazyk šlechty, který by se lišil od jazyka prostých lidí a podobně. Je to dáno historickým vývojem. U nás bylo období asi dvou set let, kdy byla pouze lidová čeština, zatímco vzdělanci a šlechta mluvili německy. A ani předtím to nebylo o moc jiné, vždyť takoví Přemyslovci byli taky takoví Češi Nečeši – všechny jejich manželky mluvily německy, umělci (minnesängři) jim taky chodili z Německa, takže je otázka, jak se mluvilo u českého dvora v té době. Zkrátka v češtině máme vlastně jen hovorovou stylovou rovinu.

Nedalo se to vyřešit použitím češtiny z nějaké doby před pár staletími? Zmínila jsi, že Tolkien někdy použil jazyk třeba Shakespearovy doby… Tak trochu se to využít dalo. Třeba pro názvy měsíců – to jsem šla dolů do slovanského semináře a tam jsem hledala staročeské názvy měsíců. No a výroky elfů jsem překládala lehce archaičtější a důsledně spisovnou češtinou. Ale ten rozdíl není zdaleka tak patrný jako v angličtině. A hlavně – staročeština není pro dnešní Čechy tak srozumitelná, jako stará angličtina pro současné anglické mluvčí.

Jak to? V každém jazyce se v průběhu staletí přirozeně mění výslovnost. A protože v češtině zápis více méně přesně odpovídá výslovnosti, musel se pravopis měnit tak jako ta výslovnost. Stovky let stará čeština už je dnes proto pro běžné čtenáře téměř nesrozumitelná. Třeba až do poloviny 19. století se tam, kde dnes píšeme „j“, psalo „g“.

Pravda. Když v knížce Pan Posleda, přítel študáků mluví duch středověkého profesora, ptá se: „Gaké že gesť vaše gmě?“ A teď si představte, že by takhle mluvil Elrond! V angličtině to funguje jinak. Jejich zápis není vázán na výslovnost, takže i v průběhu staletí mohl zůstat prakticky stejný. Oni si v podstatě nechali pravopis ze 16. století. Tím vlastně vzniklo to, že se dneska angličtina vyslovuje úplně jinak, než se píše. Nicméně dnešním mluvčím je psaná angličtina z doby Shakespeara naprosto srozumitelná, protože ta slova se píšou stejně, i když se tehdy jinak vyslovovala.

Mohla bys uvést nějaký příklad? V angličtině se dřív měkké „i“ vyslovovalo „ej“ a dnes „áj“. S dvojhláskami se stalo totéž. Je zajímavé, že u nás byl ten vývoj podobný. V Čechách se už ve 14. století říkala koncovka -ej místo -ý, třeba „rychlej“ (místo „rychlý“). To byla normální česká výslovnost. Ne už na Moravě, ta byla přece jenom blíž Slovensku. Ono je to totiž tak, že čím víc na východ, tím víc je tam těch „í“ a „ý“. Ale za spisovnou normu byla stanovena čeština, kterou hovoří 12 vesnic okolo Blanska. Je to asi dáno i tím, že většina kodifikátorů na začátku 20. století byli Brňáci, takže nepřipustili, aby se u nás ujalo něco tak „odporného“ jako ta obecná čeština. (smích)

Taky se ve starých mluvnicích uvádělo jako pomůcka: „Kde vyslovuješ ‚ej‘, piš ‚ý‘.“ Ano, protože „ý“ se změnilo na „ej“. A to je další důvod, proč nemělo smysl vložit elfům do úst starobylou češtinu. Ono by to totiž neznělo vznešeněji, nějak šlechticky. Už tehdy se používaly ty dnešní nespisovné koncovky.

A co jazyk skřetů? V českém překladu se odlišují tím, že mluví obecnou češtinou. Jak je to v anglickém originále? V originále mají skřeti svůj speciálně hrubý slang. A to ještě autor někde řekl, že ho zmírňoval. Dělala jsem tedy, co jsem mohla. Ale angličtina má těch jazykových úrovní opravdu neúrekom, ani nemluvě o využívání dialektů. Ty stylové roviny jsou v angličtině víc rozlišené, než jsem dokázala reprodukovat.

S obecnou češtinou u skřetů jsi určitě nesáhla vedle, vytváří to dobrý dojem. Děkujeme za lingvistický výlet! Další téma: runy. Tolkien je ve svém díle chutě používal, ale málokdo ví, že se po nich nemusel poohlížet za hranicemi, protože přímo na britských ostrovech se psalo runami po staletí. Latinka se rozšířila až s příchodem křesťanství. Ale svůj původ mají runy předpokládáme ve Skandinávii, že? Ano, na britské ostrovy je přinesli Vikingové. A všichni ti Anglové a Sasové, to byly všechno germánské národy, které přivandrovaly a vytlačily Kelty až na samý západ.

Aha, takže proto Tolkien určil runy jako písmo trpaslíků, protože pro tuto rasu čerpal inspiraci v severských národech, je to tak? Ano.

Nicméně protože runy jsou původním písmem angličtiny, máme to chápat tak, že vlastně runami vládnoucí anglický mluvčí normálně runové nápisy v Tolkienových knihách přečte? Je to tak, jen to není můj případ, já runy číst neumím. Ale jsou to skutečné nápisy, ne jen vymyšlené klikyháky.

Podle severské ságy Hávamál získal Ódin runy od bohů, kteří mu zjevili jejich tajemství. A on ho pak (tak trochu v Prométheově stylu) předal lidem. Tudíž Seveřané věřili, že zápisem run mohou měnit běh osudu, protože věřili, že runy mají tajemnou moc nad skutečností… … a Tolkien měl tajemno rád.

Čtvrtá část interview se soustředí na Tolkienův monumentální Silmarillion, ale paní překladatelka se podělí také o postřehy ke slovenskému překladu Pána prstenů a k Jacksonovým filmům.

Další díly

Interview s legendární českou překladatelkou – 3. díl
Štítky:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tento web používá soubory cookies. Používáním webu s tím souhlasíte. Podrobnosti

Do vašeho počítače mohou být během používání tohoto webu dočasně uloženy soubory cookies. Pomáhají nám analyzovat návštěvnost, zobrazovat personalizované reklamy, nebo vám usnadnit používání některých služeb webu. Cookies jsou používány výhradně za účelem zkvalitňování služeb a nejsou nijak nebezpečné. Účelem této zprávy je splnění povinnosti informovat Vás, že cookies jsou nezbytnou součástí tohoto webu a jeho používáním s tím souhlasíte. Po stisknutí tlačítka „rozumím“ Vás následující rok tato zpráva nebude znovu obtěžovat.

Zavřít