Původně jsem chtěl tento příspěvek nazvat „Jak správně psát C dur a c moll“, jenže to bych odpověď na inkriminovanou otázku vyžvanil už v nadpise. Takhle jsem vás dokázal udržovat v nepochybném napětí až do úvodní věty článku.
Abych to dlouho neprotahoval… Zjistil jsem zajímavou věc, a sice, že durové stupnice (A dur, D dur, Š dur apod.) se píšou s oním rozlišujícím písmenkem velkým, zatímco stupnice mollové (a moll, d moll apod.) s písmenkem malým.
Hudební znalci a možná i mnozí znalci jazykoví z řad čtenářstva teď pravděpodobně nechápavě kroutí hlavou s nevyslovenou otázkou: „A tys to nevěděl?“ A já musím ke své hanbě jednoznačně odpovědět: „Ano. Ne.“
Zjistil jsem to až ve chvíli, kdy jsem korigoval nějaký materiál propagující Dvořákovu Prahu (podle zdrojů blízkých ministerstvu kultury se jedná o hudební festival) a potřeboval jsem si ověřit, jak je to se zápisem tónin jednotlivých symfonií.
Pokud náhodou nevíte, jaký je vlastně mezi durovou a mollovou stupnicí rozdíl, rád vám poskytnu zcela srozumitelné vysvětlení. Tak aby bylo jasno, dur je stupnice n. tónina vyznačující se velkou tercií nad zákl. tónem a půltóny mezi 3. a 4. a 7. a 8. stupněm, zatímco moll je stupnice n. tónina vyznačující se zejm. malou tercií nad zákl. tónem. (Definice dle Slovníku spisovné češtiny.) Prosté, že?
Kdyby vás zajímaly podrobnosti, odkážu vás na příslušná hesla na Wikipedii. Pro případ, že vám už dnešní dávka hudební nauky stačila, jenom shrnuji, že durové stupnice píšeme s velkým písmenem (C dur), stupnice mollové s malým (c moll).
Pro aktivní uživatele jazyka Shakespearova mohou být pomůckou i anglické ekvivalenty těchto hudebních termínů. (C dur = C major, tedy velké C; c moll = c minor, tedy malé „c“).
Ano, pro mě je to samozřejmé. Jen dodám, že mnohdy se v různých zpěvnících píší „mutace“ jako A-, Ami, ami, a moll, apod. Nejzajímavější je to mínus. ;)
Jo a ještě jedna perlička, často špatný zápis X7+ by se měl psát správně Xmaj7, protože je jednoduše zaměnitelný s X+7, což je ale úplně jiný akord. Snad jsem to teď nespletl :)
jak je to se zapisem jednotlivych tonu stupnice?
O psaní hudebních značek by se dalo napsat mnoho desítek podobných článků. K výše uvedenému tedy doplním alespoň svou krátkou poznámku z neklasického světa hudby (zejména jazz a následně stylů odvozených, včetně rocku apod.), kde se vžilo trošku jiné označování.
Nutno upozornit, že se tam míchají stupnice a značky příslušných akordů, což je ale v důsledku totéž, protože akord mi určuje příslušnou stupnici a příslušný tónorod.
Durové akordy se značí prostou velkou značkou – tedy C, A apod. V jazzu jsou zpravidla doplněny příslušnou septimou – v případě malé septimy je to tedy C7, v případě velké Cmaj, Cmaj7 nebo C s trojúhelníčkem :).
Molové akordy se píší také s velkými písmeny, ale nejčastěji s koncovkou „mi“ nebo s mínusem, tedy jako Ami nebo A-. Septima zde bývá zpravidla malá, tedy Ami7 nebo A-7. Pokud je navíc ještě zmenšená kvinta, tedy Ami75-, označuje se nejčastěji buď jako Ami75b anebo A se znaménkem průměru.
To bys to, Dalibore, moc zjednodušil, kdybys to ukončil poukazem na Wikipedii a definicí Slovníku spisovné češtiny.
Jedna věc je, jaký zápis je "správný.
Jiná věc je, jaký zápis je normální mezi lidmi.
Tebou uváděný „standard“ zápisu molových tónin malým písmenkem má jeden obrovský problém, který je znám spíše ze světa webdesignu: nutí čtenáře přemýšlet. Proč se tam píše to malé d, když molovitost je dána tím „moll“? A co je na zápisu „D moll“ nesrozumitelné? Zápis d moll je tedy sám o sobě informačně duplicitní (něco jako slovo „nejoptimálnější“), protože informaci o molovitosti nese dvakrát.
Docela by mě zajímalo, odkud čerpáš informaci o tom, že se to d moll tak má psát. Přijde mi, že tuhle normu vytvořil asi někdo v minulosti, kdy ještě nebyly české země zaplaveny hudební literaturou anglosaskou, jazzem a z nich odvozeným českým folkem. V nich se totiž tato norma nejen nedodržuje, ale navíc se molové akordy zapisují zhruba pěti různými způsoby (d, D mi, D-, D moll, d moll, D mol apod.), přičemž všechny zápisy jsou normální v tom smyslu, že se běžně používají a jsou lidmi běžně chápány.
Příkladem pronikání anglosaského vlivu do českého hudebního značení je překvapivá samozřejmost, s jakou se v zápisech některých písní vyskyuje jak akord zapsaný jako H7, tak o kus dál akord Bb, tedy „zmenšené B“. Zápis H7 vychází z kontinentálního značení tónu H (našeho H), kdežto zápis Bb vychází z anglosaského značení tónu H jako B, teprve jehož snížením se dostane ten náš tón B.
Dříve jsem se takovým stylově nejednotným zápisům smál, ale postupem času jsem zjistil, že takové nejednotné značení Bb a H má tu výhodu, že nenutí čtenáře přemýšlet. V obou případech zápisů Bb i H přesně vím, který tón nebo akord měl autor na mysli. Kdyby se zapsalo jenom prostě B, tak to půlka světa zahraje špatně.
Chci tím říct, že pokud se něco napíše „správně“, ještě to neznamená, že je to tak dobře.
Moc děkuji všem za komentáře.
Yuhů, přiznám se, že takhle do hloubky jsem inkriminovanou problematiku nepromýšlel. Tím, že sám jsem hudební múzou prakticky nepolíben, bral jsem to čistě z „pravopisného“ hlediska, v němž jsem v dostupných zdrojích našel shodu.
Pravda je, že kdybych viděl ve zpěvníku např. akord „a moll“, přišlo by mi to minimálně zvláštní. Tak daleko jsem ve své úvaze žel nedošel – omezil jsem se v podstatě jen na to, s čím jsem se setkal ve zmiňované zakázce, a to byly obraty typu „symfonie a moll“, kde mi psaní velkého, resp. malého písmene přišlo vcelku logicky odůvodnitelné.
Nechci ale tvrdit, že se jedná o pravidlo neměnné a stoprocentně platné – myslím, že v mnoha případech stejně přijde na řadu spíš starý dobrý zdravý rozum.