Ji/jí; ni/ní; naši/naší
V tomto případě se dělají chyby poměrně často. Je to dáno i tím, že tato slůvka často v řeči vyslovujeme dlouze i tam, kde se píší krátce. Ovšem poučka je nanejvýš jednoduchá: Ve 4. pádě se píše krátká samohláska (ji/ni), ve všech ostatních pádech dlouhá (jí/ní).
Pomocí pro vás může být to, když si za dané zájmeno dosadíte ukazovací zájmena té, tou a tu. Pokud se do věty hodí zájmeno tu, měli byste napsat ni, ji (krátce). V ostatních případech (té, tou) napište jí, ní (dlouze).
- Dal jí pusu a utekl. (3. pád – té)
- Půjdu s ní na procházku (7. pád – tou)
- Poslala ji do krámu pro housky. (4. pád – tu)
Pozor! V některých případech může záměna znamenat i významový rozdíl, jako v následujícím případě:
- Naléhal na ni. (tj. snažil se ji o něčem přesvědčit)
- Naléhal na ní. (tj. byl nad ní a snažil se si na ni lehnout)
Stejné pravidlo (i pomůcka) platí i pro koncovku přivlastňovacích zájmen náš, váš.
- Popiš naši vlast. (4. pád – tu)
- Píchla jsem kolo na vaší příjezdové cestě. (6. pád – té)
Zdroje:
- Stručná mluvnice česká, strana 92 (FORTUNA, 2002)