O češtině jazykem obrazným
Arthur Dent připomíná okřídlenou větu „na pravopisu nezáleží, hlavně, že si rozumíme“, oblíbené to heslo odpůrců jazykových norem. Původně jsem chtěl se svou troškou do mlýna přispěchat v komentáři, nakonec ale zvítězil pocit, že bych mohl po měsíci zase oprášit svůj zápisník…
To, že s uvedeným heslem nesouhlasím, vzhledem k mé profesi zřejmě příliš nepřekvapí. Už z toho důvodu, že – jak ostatně dokládá jeden z komentářů u Martinova článku – zdaleka není pravda, že by se kašláním na pravopis nemohl udělat zmatek ve významu sdělení.
Jak je to ale v případech, kdy smysl opravdu zůstane nedotčen, a jedná se tedy „jen“ o vědomé či nevědomé opomíjení pravopisných a gramatických zásad?
Nejen šaty dělají člověka
Svůj postoj ke spisovnému jazyku jsem si v duchu definoval podobně jako postoj k oblečení.
Oblečení slouží (alespoň z mého pohledu) v první řadě k tomu, aby člověk v zimě nezmrzl a aby na své bližní nevystrkoval holý zadek. Tuto funkci ovšem může plnit ledajaký kousek oděvu. Člověk si může natáhnout vytahané tepláky s dírou na koleni a stoleté tílko pokecané rajskou a oprávněně prohlásit: „Mé oblečení plní svou základní funkci – není mi zima a pozadí mám vkusně zakryté.“
Pokud se podle tohoto kréda člověk chová doma – a jeho případný partner je ochoten to tolerovat -, v zásadě se nic neděje. Horší je, když chce tuto filozofii aplikovat i na veřejnosti. Zřejmě jen málokterý zaměstnavatel či obchodní partner projeví pro tento svobodomyslný postoj pochopení. Jinými slovy, kromě své základní funkce plní oblečení i funkci další, řekněme společenskou. Respektování či nerespektování této skutečnosti pak do značné míry vypovídá o míře kultivovanosti daného individua.
Nejsem žádný jazykový purista, takže mi nevadí, když člověk „u sebe doma“ (tj. v soukromých SMS, e-mailech apod.) píše tak, jak mu klávesnice narostla. Pokud není dotčen význam sdělení, pak se nic tragického neděje.
Odmítám ale připustit, že by podobná benevolence byla na místě i při „společenském styku“, tj. zejména ve veřejných projevech. Pozor, nemluvím o samotné existenci chyb (ty se pochopitelně tu a tam objeví a nedá se s tím nic dělat) – mluvím o přístupu, o nemístné snaze přesvědčit okolí, že „vlastně o nic nejde“.
Samozřejmě, člověk má nezadatelné právo psát tak, jak chce – stejně jako má právo chodit po městě v teplácích a flekatém triku. Ale prezentovat názor, že na formě nezáleží, jako univerzálně platné moudro je stejný nesmysl jako prohlašovat, že děravé tepláky jsou vhodným společenským oděvem.
