Skok na: navigace, obsah




Nacházíte se zde: Úvod » O češtině » Zápisník šíleného korektora




Zápisník šíleného korektora

Nejlepší kniha všech dob

26. 5. 2017 v 14.58

Pokud vás bulvární nadpis tohoto příspěvku nalákal na to, že provedu velké odhalení nejúžasnějšího literárního díla lidské historie, musím vás zklamat. Žádný zázračný recept, jak takovou volbu objektivně stanovit, nemám.

Rád bych se ovšem krátce zamyslel nad tím, co vlastně dělá z obyčejné knihy dobrou knihu. Nebo spíš – co dělá z výborné knihy knihu zcela výjimečnou, která po zásluze vstoupí do dějin.

Měl bych asi podotknout, že se budu zabývat výhradně beletrií, z hodnocení tedy vyjímám nejen divadelní hry a literaturu faktu, ale i spisy filozofické a náboženské.

Způsob hodnocení

Na začátku chci zdůraznit jednu věc: V následujícím pojednání jsem se pokusil co možná nejvíc potlačit subjektivitu. Je nasnadě, že když lidé se zářícíma očima říkají o nějakém díle, že „je to ta nejlepší knížka na světě“, vyjadřují tím většinou jen svůj vkus a osobní pocity.

Mně jde o něco jiného – o nalezení co nejobjektivnějších kritérií, podle nichž by se „hodnota“ knihy dala posuzovat. Asi nikdy nepůjde o kritéria, která by byla objektivní stoprocentně, ale snad se mnou budete souhlasit, že jsou nezávislá na vkusu jednotlivce.

Podle mého se tedy kniha, která aspiruje na titul „nejlepší kniha všech dob“, musí pyšnit následujícími čtyřmi rysy:

1. Hluboké poselství

Pokud mám nějaké literární dílo postavit na piedestal výjimečnosti, musí obsahovat hluboké filosofické, etické či psychologické postřehy, které obohatí čtenářův vnitřní svět a mají dokonce potenciál pozměnit jeho hodnotový žebříček. Nebo aspoň ovlivnit jeho pohled na svět.

Je jasné, že takovou knihu dokáže sepsat jen člověk, jehož vlastní vnímání světa, lidské duše a stavu společnosti je na neobyčejně vysoké úrovni. Domnívám se, že bychom napočítali sotva dvacet z těch, kdo kdy vzali do ruky pero, na něž taková definice sedí.

Mluvím tu o nesmrtelných dílech jako Zločin a trest, Malý princ nebo Obraz Doriana Graye, ale jistě by vás napadla i řada dalších. Mohli bychom sem zařadit i mistrné politické alegorie typu Farma zvířat nebo Válka s mloky.

2. Originalita

Dalším rysem, který nesmírně povznáší hodnotu knihy, je její originalita. Tím nemyslím pouhý fakt, že nejde o plagiát.

Mám na mysli díla, jež zformovala či pomohla zformovat nový žánr, případně sub-žánr, která přinesla do světa literatury nový fenomén či přístup. V důsledku čehož se možná objevily desítky autorů, kteří jdou ve stopách této knihy, nechávají se jí inspirovat a pokračují v nové cestě.

Jistě sem patří lidé, jako byl Edgar Allan Poe, který sehrál významnou roli ve formování moderní podoby detektivky, hororu či formátu povídky. Zejména v posledních 20 letech se v této souvislosti hodně mluví i o Tolkienovi, který měl zásadní úlohu v ustavení dnes asi nejpopulárnějšího žánru světa, fantasy. Díla takových spisovatelů přinesla ve své době do světa literatury něco zcela unikátního a dodnes jsou obrovskou inspirací pro zástupy pokračovatelů.

3. Čtivost

Ano, já vím. Tohle přece pro inteligentního čtenáře není to nejdůležitější. A já s tím souhlasím, proto řadím toto kritérium až na třetí místo.

Ale přiznejme si – i to je znakem jistého literárního umění, když spisovatel dokáže čtenáře strhnout a uchvátit, doslova ho „přiková“ ke své knize a nutí ho k tomu, co všichni známe: „Ještě aspoň jednu kapitolu!“

Na rozdíl od předešlých dvou bodů zde platí, že umění napsat čtivý a napínavý příběh není žádnou výjimkou. Na světě existovaly a i dnes existují spousty autorů, kteří dokázali sepsat chytlavé příběhy. Upřímně řečeno, najdeme je i v brakové literatuře. (Proč asi mladí kluci hltali rodokapsy, že?)

Snad zde ani nemá smysl uvádět příklady, ale v tomto umění (soudě dle ohlasů) v současnosti asi vynikají lidé jako Dan Brown nebo G. R. R. Martin.

4. Řemeslná zručnost

Tohle je samozřejmě naprostý základ, ale protože jsem se pokusil seřadit kritéria podle důležitosti, dávám tento bod až na konec.

V knize se musí odrážet autorova bohatá slovní zásoba a vytříbený sloh. Zároveň očekáváme realistické dialogy, inteligentní prokreslení psychiky a motivací postav a podobně. Zkrátka schopnost psát.

Domnívám se, že tuto disciplínu ovládají prakticky všichni spisovatelé. Od toho jsou ve vydavatelstvích redaktoři, kteří si rukopis přečtou a sdělí jeho autorovi, zda umí, nebo neumí psát. Díky jejich práci bychom na pultech knihkupectví neměli narazit na naivní pokusy lidí, kteří si pouze myslí, že psát dokážou.

A výsledek?

Teď ode mne možná čekáte prohlášení o tom, která kniha dle mého názoru splňuje všechna čtyři tato kritéria nejlépe.

Ale to není mým cílem. Nemyslím si totiž, že by bylo možné jedno konkrétní literární dílo vyzdvihnout jako lepší než všechna ostatní. Ostatně mám-li být upřímný, dosud jsem nenarazil na beletrii, která by stoprocentně splňovala všechny čtyři body.

Ony se totiž někdy mezi sebou i téměř vylučují. Vezměte si třeba body 1 a 3. Chcete-li, aby váš příběh byl tak strhující, že čtenář nebude napětím ani dýchat, nemůžete ho dost dobře prokládat filozofickými nebo sociologickými úvahami. Hluboký ponor do nitra lidské duše a pochodů v ní se odehrávajících dost dobře neumožňuje pílit s dějem kupředu a vrhat hrdiny z jedné akce do druhé.

Mé poselství tkví v něčem jiném: Přijde mi tak trochu k smíchu, když slyším fanoušky různých knižních sérií, jež se zrovna vezou na vlně popularity, vykřikovat o tom, že daná knížka je „nejlepší kniha všech dob“, když veškerá senzace spočívá v tom, že „se to čte jedním dechem“.

Nic proti Hře o trůny, Stmívání, Šifře mistra Leonarda, Harry Potterovi, Divergenci nebo severským detektivkám, ale promiňte mi – odmítám je řadit po bok klasiků. O prvních dvou bodech mého výčtu si taková díla mohou nechat jen zdát.

Mnozí nekritičtí fanoušci těchto knih jsou schopni sepsout skvostná literární díla minulosti, protože „nejsou dost napínavá“, „je tam moc popisů“ nebo „hlavní hrdina mi byl nesympatický“. Jako by to byla nějaká kritéria kvality!

Ale to neznamená, že jednodušší literatura nemá v knižním světě své zasloužené místo. Ona trocha té odpočinkové četby není občas k zahození, že?

V našem seriálu jsme už podrobně rozebírali, že v anglické slovní zásobě je obrovské množství francouzských a také skandinávských slov. Velmi bohaté zastoupení má ale v anglickém lexiku ještě jedna složka, a sice latinská.

Latinská slovíčka byste samozřejmě našli v každém jazyce Evropy – z prostých historických důvodů. Latina byla po dlouhá staletí nositelkou vzdělanosti a také byla úzce spjatá s šířením křesťanství.

Při pozorném pohledu však zjistíte, že množství latinských výrazů v angličtině je značně nadprůměrné, a to třeba i v porovnání s češtinou. Pokusíme se osvětlit, proč angličtina přijímala latinskou terminologii tak snadno.

V období staré angličtiny

Stojí za povšimnutí, že v prvním tisíciletí našeho letopočtu byla situace spíše opačná – výpůjčky z latiny pronikaly do angličtiny v menší míře než do většiny jiných evropských jazyků.

Typickou oblastí, v níž se po celé Evropě začaly šířit latinské výrazy, byl pochopitelně církevní život. Ale tam, kde si většina evropských národů zkrátka přizpůsobila latinské termíny, si stará angličtina často vytvářela domácí verze.

Tak například namísto dnešních z latiny vzešlých výrazů „disciple“ (učedník), „Eucharist“ (přijímání), „altar“ (oltář) nebo „scribe“ (znalec zákona, písař) měla stará angličtina domácí výrazy „leorning-cniht“ (učící se sluha [později rytíř]), „husel“ (oběť [dnes housel = přijímání]), „weofod“ (z wig-bed [wig = idol]) a „bocere“ (od slova boc, dnes book).

Teprve později byly takové germánské výrazy zhusta nahrazeny slovy latinského původu, a to v době, kdy románská složka začala do angličtina ve velké míře pronikat prostřednictvím normanštiny (jež byla latině blízce příbuzná).

Nyní se pokusíme poukázat na dvě stěžejní příčiny, proč začala angličtina zejména v období humanismu s takovou lehkostí přijímat latinskou slovní zásobu do svého slovního fondu.

Vliv výpůjček z francouzštiny

Jak jsme zmínili výše, od 13. století se v angličtině začala ve stále větším počtu objevovat slova francouzského původu. Kromě jiných důsledků to vneslo do angličtiny mnoho tzv. supletivních tvarů.

Supletivní tvary jsou tvary téhož slova utvořené z různých základů. V češtině známe třeba stupňování špatný – horší. Nebo tvary slovesa „být“: je – bude.

Jenomže zatímco v češtině a obecně ve většině jazyků jsou supletivní tvary navýsost vzácné, v angličtině jich vzniklo velké množství, a to právě v důsledku přílivu francouzských slov: Například k domácímu, germánskému výrazu „house“ (dům) se přiřadila francouzská výpůjčka „domestic“ (domácí). Podobně k prapůvodnímu anglickému slovu „eye“ (oko) se postavilo do dvojice slovo „ocular“ (oční). Jiným příkladem je dvojice „god“ (bůh – germánské slovo) a „divine“ (božský – francouzské slovo).

A právě tato četnost supletivních výrazů sehrála svou roli v tom, že angličtina mnohem ochotněji přijímá hotová slova z cizích jazyků, místo aby pro ně vytvořila vlastní pojmenování tím, že je odvodí z domácích výrazů. Je totiž prostě zvyklá na to, že jsou v ní cizorodé výrazy nijak neodvozené od slov příbuzného významu.

Všimněte si, že i tak specifický výraz jako „blitzkrieg“ převzala angličtina bez mrknutí oka do své slovní zásoby, zatímco i my Češi, ač jsme na germanismy zvyklí, jsme automaticky začali používat českou variantu „blesková válka“.

A totéž se týká pochopitelně i latinských výrazů, které angličtina absorbovala bez uzardění v hojném počtu.

Absence národního obrození

Anglická terminologie je ale mnohem více latinizovaná než ta česká i z jiné příčiny. Souvisí to s odlišným politickým vývojem na Britských ostrovech.

V době, kdy se odborná terminologie v češtině ustalovala (především 19. století), totiž čeština bojovala o své místo na slunci s němčinou. Čeští buditelé chtěli dokázat, že čeština není v porovnání s němčinou méněcenná a že i v našem jazyce je možné vyjádřit složité myšlenky a sepisovat odborné a vědecké texty.

Měli tedy motivaci vytvářet (někdy skoro za každou cenu) čistě české – nebo přinejmenším slovanské – výrazivo. Velké množství stávajících českých termínů z přírodních věd, lékařství apod. vzniklo právě v této době. Naopak v angličtině této motivace nebylo.

Tak se stalo, že četné anglické termíny mají latinský původ, zatímco jejich české protějšky jsou slovanské, tj. domácí. Vezměte si třeba anglické názvy nemocí: bronchitis, rubella, diphteria – všechno z latiny. Proti nim stojí ryze české výrazy zánět průdušek, zarděnky a záškrt.

Podobně v geometrii – porovnejte anglické výrazy rectangle, octagon nebo trapezium (vše latinská slova) s českým obdélníkem, osmiúhelníkem a lichoběžníkem. A tak by se samozřejmě dalo pokračovat i v mnoha jiných oblastech.

Výhody a nevýhody

Zbývá možná otázka, co je lepší. Měli bychom být rádi, že máme v odborném slovníku tolik domácích odvozenin, nebo bychom měli spíše závidět angličtině?

Jak se to vezme. Pokud je latina základem výchozí terminologie, přispívá to k mezinárodní srozumitelnosti. Z tohoto hlediska je český odborný slovník pochopitelně dost izolovaný od mezinárodní vědecké terminologie. Naopak angličtina si udržuje zřejmou souvislost.

Na druhou stranu díky dovedně vytvořeným domácím odvozeninám si v češtině dokáže i naprostý laik často domyslet – aspoň zčásti – význam mnoha odborných termínů. Když se vrátíme k již zmíněnému „záškrtu“: I když nevíte o medicíně vůbec nic (jako třeba my), samotný název nemoci vám napoví, že půjde o chorobu cest dýchacích. To je docela šikovné, nemyslíte?

Můžeme tedy shrnout, že značné množství supletivních tvarů a výpůjček spolu s kulturně-politickými souvislostmi na Britských ostrovech přispěly k tomu, že angličtina často namísto domácích odvozenin přijala terminologii z latiny.

Závěr seriálu

Čtrnáctý díl seriálu „Historie angličtiny“ bude posledním. Pokud už vás čtení dalších a dalších dílů vyčerpávalo, věřte, že psaní nebylo o nic lehčí. A taky už nám prostě došly nápady.

Na tomto místě bychom rádi poděkovali přítelkyni a kolegyni Stanislavě Pošustové-Menšíkové, která se s nevšední ochotou ujala recenzování článků a zabránila nám v publikování řady nesmyslů a nepřesností.

Informace uvedené v jednotlivých článcích jsme čerpali především z knih Historický vývoj angličtiny (J. Vachek), Historický vývoj češtiny (D. Šlosar, A. Lamprecht, J. Bauer), Encyklopedie jazyků Evropy (G. Price a kol.) a slovníku Merriam-Webster: Dictionary and Thesaurus.

Děkujeme za přízeň.

Další díly

Vývoj anglických řadových číslovek nevykazuje zásadních zvláštností – snad až na jedinou výjimku. Je jí anglický výraz pro „druhý“, tedy „second“.

V číselné řadě působí nepatřičně, protože na rozdíl od všech ostatních řadových (a konec konců i základních) číslovek to není výraz původně anglický, nýbrž francouzský.

Ještě ve staré angličtině se pro tuto řadovou číslovku používalo germánské slovo other, tehdy s výslovností [óðer]. V období angličtiny střední je však nahradil francouzský (resp. normanský) výraz secounde (dnes „second“).

Every second day?

Jistě jste si ale všimli, že v současné angličtině vedle sebe oba výrazy vesele koexistují. Vývoj totiž probíhal následovně.

Francouzská číslovka „second“ se začala používat na sklonku 13. století, zpočátku ještě pouze jako alternativa původního „other“. Teprve časem se původní germánský výraz z číselné řady zcela vytratil a jeho význam se zúžil na „jiný, ostatní“.

A právě tak se v angličtině používá dodnes. Jistě znáte věty typu „she is just like other people“ (je stejná jako ostatní) nebo „some people drink beer, others do not“ (někteří lidé pijí pivo, jiní ne).

Je ovšem zajímavé, že v některých ustálených spojeních a vazbách si „other“ udrželo svůj původní význam, totiž „druhý“. Jak byste do češtiny přeložili třeba tuto větu?

One man is strong, the other is not.

Patrně se shodneme na překladu „jeden muž je silný, ten druhý nikoli“. Ve výběru dvou prvků (což je velmi běžná situace a ty v jazyce obecně vždy lépe odolávají změnám) se tedy stále používá původní germánský výraz. Jistě bychom nikdy neřekli „one man is strong, the second is not“.

Podobně přežívá původní význam slova „other“ v ustálených slovních obratech. Jsou to například tyto:

The one or the other.

Every other day.

I zde je zřejmé, že nejde o význam „jiný“ nebo „ostatní“, ale „druhý“. Do češtiny bychom tato spojení přeložili „buď jeden, nebo druhý“ a „každý druhý den“.

Ustálená slovní spojení

Ustálené fráze odolávají změnám v každém jazyce. Když se pozorně podíváte na podobné zažité obraty v češtině, i tam najdete doklady o archaických vazbách, které už jinak z jazyka zmizely.

Abychom vás neochudili o příklad z naší mateřštiny, uvedeme alespoň jeden z mnoha: „Přejít [vodu] suchou nohou.“ V dnešní češtině už tato vazba nedává smysl. Dříve však byl instrumentál bez předložky vyjadřující průvodní okolnost běžnou součástí češtiny. Ve starých písemných pramenech najdete věty typu „leží rozbitou hlavou“ (neboli „leží s rozbitou hlavou“) či „jde proti němu smutnou postavou“ (tedy „se smutnou postavou/vzhle­dem“).

Tato vazba sice později z jazyka úplně vymizela, ale protože ustálená spojení změnám odolávají, přežila fráze „přešel suchou nohou“ dodnes.

A stejná zákonitost jazykového vývoje umožnila i anglickému slovu „other“ uchovat si původní význam „druhý“ v nejběžnějších spojeních i poté, co bylo v tomto významu obecně nahrazeno francouzským „second“.

Další díly

Pod tímto hrůzostrašným názvem se ve skutečnosti skrývá zajímavý jazykový jev, který vede ke vzniku nových, naprosto nečekaných slov a tvarů. Pojďme si nejprve vysvětlit, oč se jedná.

Vyjádřeno česky, mylná dekompozice je chybné přerozdělení slova. Vzniká tehdy, když mluvčí daného jazyka nerozpoznají správně, jak slovo vzniklo, a v důsledku toho jej při běžném používání pozmění, často v přímém rozporu s jeho původní logikou.

Jeden příklad z češtiny: Sloveso „balit“ vzniklo v důsledku právě takové mylné dekompozice. Ve staročeštině se totiž používalo sloveso „obvaliti“, vycházející ze základního „valiti“ (známe i z dnešní češtiny) doplněného předponou ob-. Popisovalo proces zabalení – zkrátka valením dokola omotat. Jako je ob-kroužit nebo ob-lehnout, bylo i ob-valit.

V pozdějších generacích si ale začali Češi původ slovesa vykládat mylně: Přišlo jim, že je v něm předpona o-, přidaná k základnímu „bvaliti“, což se zjednodušeně vyslovilo „baliti“. Po odsunutí domnělé předpony o- tak vzniklo základní sloveso „balit“, které vlastně vzhledem ke svému původu z „valiti“ nedává vůbec smysl. Hláska B, původně součást předpony, se stala součástí kořene slova.

Neméně pozoruhodné případy ale najdeme i v angličtině. Některé z nich souvisí s dvojím tvarem neurčitého členu, totiž „a“ a „an“.

Chybné pochopení neurčitého členu

Neurčitý člen zní v angličtině buď „a“, nebo „an“. Jejich použití není libovolné – kratší varianta se použije u slov začínajících ve výslovnosti souhláskou (a book), delší varianta u slov začínajících samohláskou (an apple). Tolik učivo základní školy.

Žádný neurčitý člen angličtina původně neměla. Kde se tedy vzal? Vznikl v době rané střední angličtiny zevšeobecněním číslovky „jedna“. Ta totiž původně zněla „an“ (vyslov [án]) Zkrácením výslovnosti na [an] vznikl neurčitý člen, který má jiné použití než číslovka (one).

Brzy se ale ukázalo, že pokud za neurčitým členem „an“ následuje slovo počínající souhláskou, celá kombinace se obtížně vyslovuje, takže mluvčí začali ono N zanedbávat. A brzy se z toho stalo gramatické pravidlo: Tam, kde následující slovo začíná souhláskou, zní neurčitý člen pouze „a“. Původní „an“ přežilo před slovy začínajícími samohláskou, protože tam se kombinace vyslovovala dobře.

Dovolte zde malou odbočku: Naprosto stejným způsobem vznikla dvojice zájmen my/mine. I zde bylo původně jediné slovo „mine“, u nějž ale začalo N před souhláskami mizet (my head vs. mine eye). U tohoto zájmena šel ale vývoj ještě dál – rozdíl mezi oběma jeho verzemi byl nakonec funkčně rozlišen syntakticky, tak jak to známe dnes: my head vs. this head of mine.

A nyní se konečně dostáváme ke slíbené mylné dekompozici. Už asi tušíte, co se stalo. Když podstatné jméno začínalo hláskou N, občas se prostě mluvčí začali mylně domnívat, že ono N je součástí neurčitého členu „an“. A naopak – pokud podstatné jméno začínalo hláskou A, chybně k němu někdy začali přiřazovat N z neurčitého členu.

Asi nejznámějším slovem, které vzniklo takovým nesprávným přerozdělením, je „nickname“ (přezdívka). Původně totiž vzniklo spojením výrazů „eke“ (také) a „name“ (jméno). Doslova přeloženo by to bylo něco jako „taky-jméno“. Jenomže ve spojení s neurčitým členem vzniklo „an ekename“ a mnoho lidí slyšelo spíš „a nekename“. A tento omyl se natolik rozšířil, že už v 15. století bylo slovo „nekename“ všeobecně přijato.

Je to úplně stejné jako s tím naším „balit“. Tak jako Angličanům nebylo jasné, kam patří N (a-n-ekename), nám zase nebylo jasné, kam patří B (o-b-valit).

Ukázkou případu, kdy byla hláska N podstatnému jménu naopak odňata, je výraz pro zmiji, tedy „adder“. Jeho základem je starobylé anglické nǣdre, které se objevuje i v jiných germánských jazycích (všimněte si dnešního německého „die Natter“). Od 14. století se ale začíná objevovat mylná dekompozice a z „a nadder“ se stala „an adder“. Slavný britský sitcom z 80. let „Černá zmije“ by se tedy v originále vlastně měl jmenovat Black Nadder, a nikoli Black Adder.

Posledním příkladem chybného přerozdělení u neurčitého členu, který si uvedeme, je výraz pro „zástěru“, tedy „apron“. Je to výpůjčka z francouzštiny, kde slovíčko znělo naperon a označovalo určitý typ ubrusu. Do angličtiny bylo slovo přejato – s lehce posunutým významem – pochopitelně i s tím N na začátku („napron“), ale protože pro mluvčí bylo i zde těžké rozpoznat, kde je vlastně rozhraní v sousloví „a napron“, hledáme dnes slovo „zástěra“ v anglických slovnících pod písmenem A.

Varianta „apron“ definitivně zvítězila až v 17. století a zcela zakryla původně zjevnou příbuznost tohoto slova s výrazem pro „ubrousek“, tedy „napkin“. Francouzština totiž měla kromě naperon (ubrus) i zdrobnělinu nape (ubrousek). I tu Angličané přejali, a to v podobě „nappekin“, ale zrovna u tohoto slůvka mylná dekompozice neproběhla, takže mu N zůstalo. Z dnešní podoby slov apron – napkin by už na tak blízkou příbuznost hádal málokdo.

Další novotvary

Nová podoba slov ale vznikala i bez pomoci neurčitého členu. Tak jako si mluvčí někdy nevěděli rady s hláskou N na začátku slov, dělala jim potíže i hláska S na jejich konci.

U řady slov zvláště cizího původu se totiž někdy začali domnívat, že tato hláska je pouze koncovkou označující množné číslo, takže v jednotném čísle začali S odsouvat. A opět – omyl se často tak rozšířil, že dnešní angličtina s ním napevno počítá.

Typicky se tento problém vyskytoval u různých plodin. O těch se pochopitelně hovoří v plurálu velmi často, takže mluvčí mají tendenci vnímat koncové S vždy jako znak množného čísla.

Tímto způsobem pronikly do angličtiny například výrazy „pea“ (hrášek) a „cherry“ (třešeň). První výraz je původně germánský a ve staré angličtině zněl pise (vyslovovalo se s dlouhým Í). Naopak slovo pro třešeň pochází z francouzštiny, kde znělo cherise.

Jak vidíte, v obou slovech bylo S neodmyslitelně přítomno i ve tvaru jednotného čísla, zatímco v dnešní angličtině ho najdete jen v plurálu: „peas“ a „cherries“.

Nešlo však jen o plodiny: Co třeba výraz „riddle“ neboli „hádanka“? Ještě na začátku středoanglického období jste mohli někomu dát redels, aby ji uhádl. I zde ale začali mluvčí vnímat koncové S jako znak množného čísla, a tak ho ve tvaru jednotného čísla jednoduše zrušili.

Ostatně i takové slovo „burial“ (tedy „pohřeb“) vlastně pochází se staroanglického byrgels, a mělo tedy původně S. Zase si všimněte, jak slovo zní v němčině: das Begräbnis. I zde příbuzný germánský jazyk prokazuje, že původně bylo S nedílnou součástí slova.

To vše je jen dalším důkazem toho, že opravdu zásadní vliv na vývoj jazyka nemají učenci a autoři slovníků, ale v konečném důsledku široká masa obyvatelstva, která jazyk používá v dennodenní komunikaci podle své vlastní vůle a představ.

Další díly

Jedním z běžných rysů vývoje jazyka je, že u některých slov dojde ke snížení počtu hlásek, a dokonce i slabik v důsledku nedbalé výslovnosti.

Všichni máme podvědomou tendenci ušetřit tzv. „artikulační energii“ – lidově řečeno výslovnost flákáme. Proto mnozí Češi používají „řek“ místo „řekl“, „jabko“ místo „jablko“ a podobně.

Děláme to pouze v případě, že tím nenarušíme srozumitelnost. U mnoha sloves například v první osobě množného čísla zanedbáváme koncové -e – říkáme například „nesem“ místo „neseme“. Všimněte si ale, že to děláme jen tam, kde zůstává jasné, o jakou osobu se jedná. Kdybychom koncové -e vynechávali třeba u slovesa „vidíme“, vzniklo by „vidím“, což je ale zároveň tvar první osoby. Nebylo by tak jasné, jestli mluvíme v jednotném, nebo množném čísle, a proto u sloves tohoto typu koncové -e neodsouváme.

Některé redukce proběhly už v tak dávné době, že byly přijaty do spisovného standardu. Například slovo „sedlka“ si naši předci zjednodušili na „selka“ a „zrcadlko“ na „zrcátko“ a nás už by dnes ani nenapadlo tyto výrazy vyslovit jinak.

Asi vás nepřekvapí, že podobný vývoj lze pozorovat i v angličtině. V průběhu staletí tam u mnoha slov došlo k redukci slabik, z nichž některé byly přijaty do spisovného úzu, jiné nikoli, a další dokonce ovlivnily psanou podobu slova.

Koncovka -tion

Jednou z největších záhad pro ty, kdo se učí anglicky, asi bývá to, proč se koncovka -tion vyslovuje [šn], tedy způsobem na hony vzdáleným zápisu. Podobně -sion se zase vyslovuje [žn].

Nejprve je třeba si uvědomit, že tato koncovka, dnes v angličtině zcela běžná, je vlastně nepůvodní – dostala se do angličtiny z románských jazyků, tj. francouzštiny a latiny. Všechny ty nation, relation, connection, vision, conclusion a další nejsou původně germánské (anglické) výrazy.

Jak už to při přejímání cizích výrazů bývá, Angličané více méně zachovali jejich původní zápis a zároveň se snažili napodobit i jejich výslovnost. Proto se také slovo pro „národ“ vyslovovalo ve 14. století [násiun]. Ve francouzštině se totiž hláska U v mnoha pozicích značila písmenem O, což je zvyk, který pro řadu svých vlastních slov přejali i Angličané (viz love nebo come – původní výslovnost je [luv] a [kum]).

Vývoj postupoval tak, že nejprve I přešlo v J, načež tam, kde předcházela hláska D, S nebo Z, bylo toto J s předešlou hláskou podrobeno asibilaci. Pojem asibilace možná neznáte, ale jednoduše můžeme říct, že ze [sj], [dj] a [zj] se staly [š], [dž] a [ž]. Tak se z [násiun] nebo [viziun] staly dnešní [neišn] a [vižn]. (Všechna [á] v angličtině se v raném novověku změnila na [ei], proto není [nášn], ale [neišn].)

Tímto způsobem se zcela změnila původní zvuková podoba slov zakončených -tion a -sion, a navíc z nich zmizela celá jedna slabika. Tento proces (tedy změna I na J a následná asibilace) samozřejmě postihl i jiná slova než ta zakončená -tion nebo -sion. Tak vznikla dnešní výslovnost výrazů jako „special“ nebo „soldier“ (dříve [spesial, soldier]). Mimochodem obě tato slova rovněž nejsou původně anglická.

Ale protože veškeré změny v jazyce probíhají živelně, ne vždy jsou provedeny do důsledku. Proto také asibilace neproběhla u některých výrazů, kde by podle výše uvedeného pravidla proběhnout měla – všimněte si například výslovnosti „guardian“ nebo „tedious“, kde k redukci slabik nedošlo.

Typy redukcí

Slabiky se však ztrácely i v mnoha jiných slovech, aniž by muselo jít o asibilaci. Tyto případy můžeme rozdělit do několika kategorií:

1. Redukce přijaté do spisovného jazyka a promítající se i v písmu: Do této kategorie patří kupříkladu slova „captain“, „chapter“ nebo „fortnight“. Kdysi se v nich uprostřed vyslovovala slabika navíc, protože vznikly z původních „capitain“, „chapiter“ (viz náš „kapitán“ a „kapitola“ – angličtina i čeština přijaly tyto výrazy z románských jazyků, ale u nás neproběhla redukce) a „fourteen-night“. Redukce byla plně přijata i do spisovného jazyka a odrazila se též v obrazu slov.

2. Redukce přijaté do spisovného jazyka, ale nepromítající se v písmu: Všimněte si třeba slova „medicine“. Z jeho výslovnosti zmizela středová samohláska – vyslovuje se [medsin] –, ale v písmu bylo ono I zachováno.

3. Redukce pouze hovorové: Toto je velmi početná kategorie výrazů, v níž najdeme mimo jiné „necessary“, „history“, „excellent“ nebo „listening“. V běžné řeči často slyšíte výslovnost [nesesry], [histry], [ekslent] a [lisning], zatímco za náležitou výslovnost je stále považováno [nesəsEry], [histƏry], [eksƏlənt] a [lisƏning].

ZAJÍMAVOST: Zaposlouchejte se někdy do slavné písně „The Sound of Silence“ od Paula Simona. Aby mu ve třetí sloce vyšel text do rytmu písně, zpívá verš „people hearing without listening“ právě s hovorovou, dvouslabičnou výslovností slova „listening“, která je pro většinu z nás, kdo jsme se učili spisovnou angličtinu ve škole, poměrně nezvyklá.

4. Redukovaná a neredukovaná podoba získaly každá jiný význam: Toto je patrně nejzajímavější případ redukce. Někdy se totiž stalo, že v jazyce přežila jak redukovaná, tak neredukovaná podoba slova, přičemž každá z nich nabyla trochu (i hodně) odlišného významu.

Sem patří i tak notoricky známý výraz jako „business“. Pochází z neredukovaného výrazu „busyness“, který tehdy jako dnes značil „zaneprázdněnost“ (viz slovo „busy“). Ve významu „zaneprázdněnost“ se vyslovuje pochopitelně [byzynys], zatímco redukovaná, dvouslabičná výslovnost [byznys] se začala používat ve významu „obchod“.

Dalšími dvojicemi výrazů, které vzešly z jednoho původního slova, jsou třeba curtsy – courtesy (úklona – zdvořilost) a fancy – fantasy (zalíbení – fantazie).

Tomuto procesu se říká významová diferenciace a známe ho i z češtiny. Dvojice výrazů jako například „táhnout“ a „tíhnout“ vznikly rovněž z jednoho původního výrazu. Zde ovšem pochopitelně nejde o redukci slabik.

Je vidět, jak moc do jazykového vývoje zasahuje lidská pohodlnost. Nedbalá výslovnost může vést nejen ke změně výslovnosti a zápisu některých slov, ale dokonce i ke vzniku slov nových.

Další díly

Možná už vás někdy napadlo, proč se kapitánovi říká v angličtině „skipper“ (vyslov [skipr]), když loď se řekne „ship“ [šip]. Logickým odvozením by přece mělo vzniknout spíš slovo „shipper“ [šipr]!

V tomto článku pochopitelně nebudeme odpovídat pouze na tuto otázku, na to by stačil jeden odstavec. Využijeme to ale jako příležitost podívat se na jistý zajímavý aspekt historie angličtiny.

SC přechází v SH

Nejdřív se musíme vrátit v čase pořádně nazpět, až do prvního tisíciletí našeho letopočtu. Od 5. století začali Britské ostrovy osidlovat Anglové a Sasové. V ostrovní izolaci se jejich jazyk začal vyvíjet odlišně od jiných jazyků vzešlých z pragermánštiny. Jednou z hláskových změn, jimiž angličtina záhy po příchodu do Británie prošla, byla změna [sk] na [š] neboli v grafice SC na SH.

Slova, v nichž se dnes objevuje [š], se před 1500 lety vyslovovala se [sk]. Zde je několik příkladů takových slov – nejprve uvádíme dnešní podobu slova, za ní v závorce pak podobu původní: shut (scyttan), ship (scip), fish (fisc), shy (sceoh), show (sceawian), short (sceort).

Platí to i pro název samotného jazyka. Tam, kde dnes říkáme English, vyslovovali staří Anglové a Sasové Englisc [englisk]. Proto se také výraz Englisc vžil jako alternativní označení celého období staré angličtiny (jinak též Old English).

Je nicméně namístě upozornit, že zdaleka ne všude tam, kde dnes slyšíme v angličtině [š], bylo dříve [sk]. Mnoho těchto slov bylo totiž přijato do angličtiny až později z jiných jazyků a [š] v nich bylo odjakživa. Platí to pro výrazy jako „finish“, „rush“ nebo „punish“, které do angličtiny pronikly z francouzštiny až na konci středověku a nikdy se pochopitelně nevyslovovaly [finisk, rask, panisk].

Jak je to s kapitánem

Čímž se dostáváme k vysvětlení, proč se kapitánovi neříká „shipper“, ale „skipper“. Toto slovo totiž v angličtině původně vůbec nebylo. Kdyby to tak bylo a stará angličtina by kromě „scip“ (lodě) měla i „scipper“ (kapitána), byl by i tento výraz podroben hláskové změně a dnes bychom opravdu říkali „shipper“ [šipr].

Jenomže slovo „skipper“ ve skutečnosti proniklo do angličtiny z holandštiny. A důležité je, kdy se tak stalo. Bylo to až ve středověku, kdy už byla hlásková změna SC na SH dávno provedena a skončena. Nově přijaté slovo již tedy změna nezasáhla a ono si uchovalo svou původní podobu.

Vliv staré severštiny

Do jazykového vývoje na Britských ostrovech v této souvislosti významně vstoupila řeč nových kolonistů, kteří do Británie přicházeli od 8. století. Byli to nájezdníci ze Skandinávie, kteří hovořili příbuzným germánským jazykem – starou severštinou. O vlivu staré severštiny na angličtinu jsme již psali v druhém díle seriálu.

Jazyk Skandinávců se v předešlých staletích vyvíjel trochu odlišným směrem než angličtina a jeden z rozdílů mezi těmito germánskými jazyky spočíval právě v kombinaci [sk]. Ve staré severštině se totiž zachovala v plném rozsahu – změna v [š] tam zkrátka neproběhla.

A protože angličtina postupně přejala ze staré severštiny spoustu slovíček, přijala také řadu slov s kombinací [sk], tedy s kombinací, která už z angličtiny mezitím zmizela. A tím se [sk] do angličtiny zase vrátilo!

Tak lze vysvětlit, že v angličtině existují slova jako „skull“, „sky“, „scream“ či „skill“. To všechno jsou původně skandinávské výrazy přejaté do angličtiny v době, kdy už byla hlásková změna SC na SH skončena, a tudíž je nezasáhla. (Zdrojem slov obsahujících kombinaci [sk] byly v malé míře i jiné jazyky – viz zmíněný „skipper“ z holandštiny nebo „discover“ z normanštiny.)

Proto také v angličtině existuje zajímavá dvojice slov „shirt“ a „skirt“. Jak asi víte, první výraz znamená „košile“, ten druhý „sukně“. A zatímco jeden obsahuje SH, ten druhý SK.

Obě slova vlastně pocházejí ze stejného pragermánského základu. Z něj se v angličtině stalo „scyrte“ a bylo podrobeno oné hláskové změně [sk] na [š]. Vzniklo z něj tedy dnešní „shirt“. A v tu chvíli přišli do Británie Skandinávci se svojí „verzí“ téhož výrazu – „skyrta“. A stalo se to, že obě slůvka v angličtině přežila, jen každé s jiným významem.

Další díly

Když se budete pídit po přesném významu pojmů znělá a neznělá hláska, dostane se vám ve slovníku dosti „anatomické“ definice, totiž že při formulování znělých hlásek nám kmitají hlasivky (díky čemuž jakoby zazní jasný tón), zatímco hlásky neznělé vytváříme bez účasti hlasivek.

Málokdo asi monitoruje aktivitu svých hlasivek při vyslovování jednotlivých hlásek, ale můžete si to vyzkoušet: Zkuste vyslovit nejprve hlásky znělé, jako jsou Z, D, V nebo B, a potom jejich neznělé protějšky, tedy S, T, F a P. Patrně poznáte rozdíl v aktivitě hlasivkových vazů.

V češtině je běžné, že v určité kombinaci hlásek nebo v určité jejich pozici vyslovíme znělou hlásku jako neznělou nebo naopak. Vyslovení původní hlásky by totiž na takovém místě vyžadovalo příliš mnoho artikulační energie, kterou se všichni podvědomě snažíme ušetřit. A tak si vypomůžeme neznělým, příp. naopak znělým protějškem.

Běžné je to na konci slov: Například ve výrazech jako „řez“, „dav“ či „hlad“ vyslovíme místo znělých hlásek jejich neznělé protějšky a výsledkem je [řes, daf, hlat]. Tato problematika se ale neomezuje jen na konce slov. Třeba ve slově „když“ vyslovujeme na začátku místo neznělého K znělé G.

Znělost a neznělost v angličtině

Otázka znělosti přichází na přetřes i v angličtině. Už v dávném období Old English například platilo, že neznělá hláska F se ve znělém okolí vyslovovala zněle, tedy jako V. Hláska V přitom v tehdejším anglickém fonetickém systému jako samostatná hláska neexistovala. Anglický výraz pro „nebe“ se tedy psal „heofon“, ale vyslovoval [hevon].

I ve žhavé současnosti angličtiny se korelace znělých a neznělých hlásek objevuje. Navíc – aniž si to možná uvědomujeme – tato znělost/neznělost je často značena i v pravopise (který tím pádem není tak chaotický, jak si mnozí myslí). Připravili jsme pro vás několik zajímavých příkladů.

Vezměte si třeba dvojici výrazů „of“ a „off“. Obě tato slova pocházejí z jednoho zdroje, a sice staroanglického „of“. Proč tedy dvojí zápis? Jeho účelem je právě odlišení znělé a neznělé výslovnosti.

V druhé polovině 14. století se totiž v mnoha nepřízvučných slabikách začaly neznělé frikativy (frikativa je souhláska třená, vytvářená třením vzduchu v úžině mluvidel) jako F nebo S vyslovovat zněle, v tomto případě jako V a Z.

Pokud tedy mluvčí použili původní „of“ jako předložku, bylo nedůrazné, nepřízvučné, v důsledku čehož znělo a dodnes zní [ov]. Všimněte si náležité výslovnosti spojení jako „of me“ nebo „of you“, totiž [ov mí] a [ov jú]. Naopak v pozici příslovce zpravidla „of“ neslo větný důraz, takže ve výslovnosti zůstalo neznělé F, jako ve spojení „get off“ vyslovovaném [ged of].

Tato odlišná výslovnost se pak promítla i v písmu, kdy se neznělá výslovnost [of] začala u příslovcí značit zdvojením F – „off“.

Podobně hláska S se začala vyslovovat jako znělé Z, a to v případech, kdy po tomto S následovalo nepřízvučné E, jež později odpadlo. Je to třeba případ anglického výrazu pro „povstat“, tedy „rise“. Původní výslovnost byla [ríse], ale když koncový zvuk značený jako E začal mizet, přešlo S v Z a nová výslovnost byla [ríz], což v souladu s přirozenými hláskovými změnami v pozdějších staletích dalo dnešní [raiz]. Výslovnost se tak liší od výslovnosti slova „rýže“, které se píše „rice“ a vyslovuje [rais], tedy se S na konci.

U slova „rice“ se zastavme. Můžeme si na něm ukázat jeden pravopisný jev angličtiny. Právě písmena CE se totiž v anglickém pravopise začala používat pro označení neznělé výslovnosti se S. Všimněte si i jiných případů, např. slov „hence“ nebo „race“. I u nich koncové CE v písmu značí hlásku S ve výslovnosti: [hens, reis].

Zajímavá je v této souvislosti výslovnost podstatného jména „house“. Když se na toto slovo podíváte, řeknete si, že by se mělo vyslovovat se Z, protože u něj tak jako u „rise“ odpadlo koncové E. Jak jsme si ale vysvětlili ve třetím díle našeho seriálu, koncové E u slova „house“ je pouze pravopisnou zvyklostí. Začalo se v písmu přidávat jako označení dlouhé předchozí slabiky, ale ve výslovnosti tam koncové E nikdy nebylo. A proto se konec slova „house“ vyslovuje nezněle, tedy se S – [haus].

Ovšem pozor: Jinak je tomu v případě, že slovo „house“ použijeme jako sloveso. Sloveso totiž koncový zvuk mělo, a tudíž výslovnost přešla ve znělou. Proto se sloveso „ubytovat“ vyslovuje [hauz]!

Zase ta francouzština

Dodejme ještě, že za větším rozšířením některých znělých frikativ, jako jsou Z a V, do určité míry stojí již mnohokrát zmíněný vliv francouzštiny. Jak jsme si v tomto článku už uvedli, hlásky Z a V bývaly ve staré angličtině jen kombinatorními variantami svých neznělých protějšků, tedy S a F (neboli nahrazovaly je v určitých kombinacích hlásek, ale nefungovaly jako samostatné fonémy).

Právě to, že angličtina přijala z francouzštiny velké množství slov, kde Z a V stály na začátku slova (např. „very“, „zero“), dalo podnět k jejich fonologizaci.

Další díly

Dalším nápadným rysem angličtiny, jehož původ se pokusíme objasnit, je dvojí stupňování přídavných jmen.

Zatímco některá adjektiva se stupňují přidáním koncovek -er a -est ke kmeni (great – greater – the greatest), u jiných se předsazuje pomocné slovo (beautiful – more beautiful – the most beautiful). V dnešním díle prozkoumáme, jak tato situace vznikla, a v závěru se podíváme i na další rysy anglického stupňování.

Původ dvojího stupňování

Leckdo z vás si možná všiml, že stupňování pomocí koncovek se používá hlavně u adjektiv krátkých (v zákl. tvaru jednoslabičných), zatímco výrazy „more“ a „most“ se přidávají ke slovům delším. Nabízí se tak vysvětlení, že příčina dvojího stupňování je právě v různé délce přídavných jmen. Tak jednoduché to ale není.

Původně se v angličtině stupňovalo pomocí koncovek. V dávné minulosti to byl prakticky jediný způsob, jak se anglická přídavná jména stupňovala. Proto se stupňování přes koncovky dodnes vyskytuje u adjektiv původně germánských.

Naopak stupňování pomocí „more“ a „most“ se v angličtině objevilo až v období Middle English (střední angličtiny) jako přímá nápodoba stupňování francouzského. A tím pádem se používá u kterých adjektiv? Samozřejmě u adjektiv převzatých do angličtiny z jazyka francouzského.

A ta bývají delší než adjektiva od původu germánská. Proto většinou přidáváme koncovky u přídavných jmen kratších a výrazy „more“ a „most“ u slov delších. Je to ale spíš vedlejší efekt. Ve skutečnosti jde o původ těchto adjektiv, ne o jejich délku.

Všimněte si, že „francouzské“ stupňování se opravdu používá převážně u přídavných jmen přijatých z francouzštiny: more normal, more patient atd. Naopak slova germánská mívají stupňování původní: greater, smaller, hotter… Jen u některých přídavných jmen se stalo, že se u nich postupně začaly používat oba způsoby a přežívají vedle sebe.

More a most

Když ve 13. a 14. století uplatňovala na Britských ostrovech silný vliv normanština (varieta francouzštiny), mělo to dopad nejen na anglickou slovní zásobu, ale i na některé jazykové prostředky. Už v jednom z minulých dílů jsme mluvili například o tom, že francouzský vliv urychlil a upevnil přechod angličtiny k analytickému vyjadřování.

Zajímavé ovšem je, že při tomto napodobení cizího jazyka angličtina většinou sáhla po čistě domácích, tedy germánských prostředcích, jak toto napodobení realizovat. Bylo to tak i v případě nového způsobu stupňování.

Ve francouzštině se totiž stupňování provádí pomocí výrazů „plus“ a „le plus“. Například adjektivum „krásný“ se francouzsky stupňuje „beau“, „plus beau“ a „le plus beau“ (krásný, krásnější, nejkrásnější). Angličtina sice ve středověku přijala velké množství různých francouzských adjektiv a stupňovala je „francouzským“ způsobem, ale místo francouzských výrazů „plus“ a „le plus“ zvolila vlastní, germánská slůvka „more“ a „most“. Vzniklo tak dnešní „more beautiful“ a „the most beautiful“.

Změna v kmeni slova

Aby bylo naše pojednání kompletní, musíme dodat, že v minulosti bylo stupňování pomocí koncovek v angličtině hojně doprovázeno i alternací kmene.

Například slova jako „silný“ nebo „dlouhý“ se dříve stupňovala strong – strenger – the strengest a long – lenger – the lengest. Této nepravidelnosti se angličtina (zcela v duchu obecného zjednodušování flexe, jemuž byla podrobena) postupně zbavila a ta přežívá již jen v pozůstatcích: Například výraz „elder“, označující dnes stařešinu či staršího v náboženském smyslu, je vlastně původně běžný a jediný tvar druhého stupně slova „old“: old – elder – the eldest.

Významové rozrůznění

Na závěr zmiňme jednu kuriozitu – velmi zajímavý osud má dnešní anglický výraz pro „blízký“, tedy „near“. Pozornému angličtináři neujde, že toto adjektivum tvarem nápadně připomíná druhý stupeň, ač jde o stupeň první.

A není to náhoda. Výraz „blízký“ a jeho dva stupně (komparativ a superlativ) totiž původně zněly nigh – near – the next. V období Early Modern English (rané nové angličtiny) se však „near“ začalo chápat jako pozitiv, tedy první stupeň. K němu se pak analogicky podle ostatních adjektiv přitvořily náležité tvary druhého a třetího stupně, tj. nearer a the nearest.

A co se stalo s původními tvary stupňování? Výraz „nigh“ přežívá jako archaismus a „next“ získalo svůj vlastní, odlišný význam a použití.

Stejným způsobem vznikly dnešní dvojice výrazů later – latter a latest – last. Původně šlo o dva způsoby, jak stupňovat přídavné jméno „late“ (late – latter – last vs. late – later – latest). Uvedené výrazy se však nakonec významově diferenciovaly tak, jak to známe z dnešního úzu.

Další díly

Pod tímto zdánlivě složitým názvem se skrývá jazykový jev dobře známý z češtiny: Jestliže formulujeme myšlenku v záporu, v řadě případů vyjádříme tuto negaci vlastně dvakrát.

Všimněte si třeba vět „nemám žádné auto“ či „nevidím nic“. Z logického hlediska by se tyto myšlenky vyjádřily spíš „nemám nějaké auto / mám žádné auto“ a „vidím nic“.

Zatímco čeština a mnohé další jazyky dvojí negaci používají, u angličtiny tomu tak není. Náležitý překlad uvedených vět by zněl „I have no car“ a „I see nothing“ (nikoli „I don’t have no car“ a „I don’t see nothing“). Proč některé jazyky dvojí negaci mají a jiné ne?

Jak dvojí negace vzniká

Hned zkraje je dobré si uvědomit, že dvojí negace (jako je ta česká) nikdy není původní součástí jazyka. Což nás nepřekvapí – vždyť jak už jsme si řekli, přísně vzato formulace s dvojí negací vlastně ani nedává smysl.

V žádném jazyce se tedy dvojí negace původně nepoužívala, ani v češtině. Objevila se z jednoduché příčiny: Zápor bývá totiž spjatý se silnými emocemi, ale emoční síla obyčejného záporu se častým používáním stírá, a tak mají lidé mnohdy potřebu vyjádřit negaci opakovaně, přidáním dalšího výrazu.

Všimněte si, že v běžném hovoru často slyšíte vyjádření typu „nemám ani ň“, „neustoupím ani o píď“ či „nepřestanu ani náhodou“. Stejně tak v angličtině se používají spojení jako „not a straw“, „not a bit“ apod.

Tatáž potřeba stojí i za vznikem zajímavých slov typu „nesvár“ či „nestvůra“. Všimli jste si někdy, co je na nich pozoruhodného? Mají význam zcela totožný s příbuznými výrazy, kde předpona „ne-“ chybí. Neboli „nestvůra“ je totéž co „stvůra“ a „nesvár“ znamená to samé jako „svár“! Jenže lidé chtěli negativní zabarvení onoho výrazu zesílit, a tak přidali druhý zápor v podobě předpony „ne-“.

Zkrátka a dobře, častým používáním se působnost jednoduchého záporu oslabuje, takže mluvčí mají tendenci vyjádřit zápor vlastně dvakrát.

Nu a tato tendence se projevila i u vět jako „nechci nic“ nebo „nepůjdu nikam“. Je to vlastně zdůraznění (zdvojení) záporu, které se ale plně začlenilo do gramatického systému („nemám žádné auto“), takže utvořit takovou větu jen s jedním vyjádřením záporu („chci nic“) už by bylo nepřirozené a hodnotilo by se jako zjevná chyba.

Proč v angličtině dvojí negace není

Jak jsme už zmínili v úvodu, angličtina dvojí negaci nepoužívá. Zápor je vyjádřen buď v rámci slovesa (I don’t say anything), nebo záporným zájmenem (I say nothing). Proč angličtina nevytváří věty „I don’t say nothing“ jako my?

Příčina tkví ve faktu, který již v našem seriálu několikrát přišel na přetřes: Angličtina je jazyk analytický, zatímco čeština syntetický. Angličtina tedy nedotváří významy slov a jejich mluvnické vztahy předponami, příponami a koncovkami, ale přidáním dalších výrazů, např. předložek či zájmen.

To má logický důsledek – sloveso v angličtině samo o sobě nikdy není ani kladné, ani záporné. Je to teprve výraz jiný, stojící samostatně, který mu záporný význam přisuzuje. Všimněte si, že ve větách „I say“ a „I do not say“ se samotné sloveso „say“ nijak nemění.

Už při jednoduchém záporu tedy stojí ve větě samostatné slovo se záporným významem, které posouvá celou větu do negace (not, příp. don’t). Přidávat tady ještě jeden samostatně stojící záporný výraz by bylo nepřirozené.

Například záporka „not“ vznikla jako nedůrazná varianta původního „naught“ znamenajícího „nic“ (dnes jde o archaismus). Hypotetická věta s dvojí negací „I don’t say nothing“ by tedy vlastně znamenala „I do naught say naught“, takže není divu, že takové věty v angličtině nevznikají.

V analytickém jazyce by zkrátka dvojí negace vyžadovala dvojí použití samostatného záporného výrazu. Naopak v češtině je první zápor vyjádřen pouhou modifikací slovesa pomocí předpony: říkám – neříkám. Proto lze přirozeně posílit emoční sílu záporu přidáním (prvního) samostatného záporného slova, jako třeba „nic“. Vznikne pak nám známé „neříkám nic“.

Všimněte si, že dvojí negace v záporu chybí i v jiných analytických jazycích, např. němčině: ich habe kein Auto; ich habe nichts gesagt (doslova: mám žádné auto, řekl jsem nic). Umíte si představit, jak by zněla věta „ich habe nichts nicht gesagt“?

Bývávalo, bývávalo

Možná si vzpomínáte, že v dávné minulosti bývala angličtina jazykem syntetickým. Někdy se dokonce záporka stávala součástí slovesa tak jako v češtině. Kupříkladu „nejsem“ se řeklo „ic ne eom“, což ale často splývalo v „ic neom“! (K tomuto sloučení docházelo u nejběžnějších sloves jako „mít“, „chtít“ apod.)

Dokud tento (syntetický) způsob tvoření záporu přežíval, objevovala se v angličtině i dvojí negace v záporu. Ještě v pramenech ze 14. století byste běžně našli věty jako „I ne seie nought“ neboli české „nevidím nic“.

S plným přechodem k analytismu však dvojí negace v záporu z angličtiny zmizela. Již v následujícím století se začala objevovat negace s použitím pomocného „do“, u níž už by opakování záporu pomocí dalšího samostatného výrazu bylo nepřirozené.

Další díly

Bezesporu jedním z nejzajímavějších rysů anglické skladby je používání pomocného „do“ v otázkách a v negaci. Už na základní škole jsme se učili skládat základní věty typu „do you ride?“ a „I do not ride“.

Pokud jste četli i minulé díly našeho seriálu, asi vás teď nepřekvapí, když vám řekneme, že i používání pomocného „do“ je v angličtině docela moderním prvkem, který byste ve staré a ještě i střední angličtině hledali marně.

Otázky se původně vytvářely prostým předsazením přísudku podmětu („ride you?“) a v negaci se zkrátka přidávalo „not“ („I ride not“). Jak a kdy se tedy používání pomocného slovesa pro vytváření otázek a negací uchytilo?

Vývoj slovesa „do“

Sloveso „do“ nebylo ve staré angličtině nijak frekventované a používalo se zhruba ve významu „klást“. Později se začalo v některých spojeních používat i ve smyslu „činit“, ale byl to význam značně neurčitý.

V období střední angličtiny se již začala výrazně oslabovat anglická flexe a angličtina ztrácela prostředky, jimiž předtím rozlišovala, zda je sloveso ve větě použito jako základní, nebo kauzativní. (Jeden příklad za všechny: Sloveso „go“ je jako základní ve větě „I go there“, jako kauzativní ve větě „I make you go there“.)

Jako náhrada se proto začalo používat sloveso „do“, pomocí něhož mluvčí oba významy – základní a kauzativní – mohli odlišit. Vznikaly tak věty jako „I shall do follow him“, která znamená „způsobím, aby byl následován“.

Jakmile získalo sloveso „do“ tuto úlohu, nic již nestálo v cestě jeho plné gramatikalizaci. To znamená, že ztratilo v určitém použití svůj původní význam (činit) a stalo se pouze gramatickou pomůckou. Hovoříme o tzv. „do“ expletivním. Je zkrátka nositelem mluvnických kategorií (osoba, čas, způsob), ale nenese samo žádný význam.

Už ve 13. století se tak objevovaly věty jako „Þys land ofte he dyde bytraye“, tedy dnešním pravopisem „This land often he did betray“.

Jak a proč se ale expletivní „do“ začalo používat v otázkách a negaci? Abychom tomu porozuměli, musíme si nejprve říct něco o anglickém slovosledu.

Zafixování slovosledu

Pokud mluvíte anglicky, dobře víte, že na rozdíl od češtiny má angličtina fixní, tedy neměnný slovosled. Základní větné členy jsou vždy v pořadí podmět – přísudek – předmět. A tak jako u většiny specifik angličtiny i zde platí, že tomu tak dříve nebylo.

Stará angličtina měla slovosled volný podobně jako čeština. Co způsobilo změnu? Ve druhém díle seriálu jsme si vysvětlovali, jak angličtina postupně přešla od syntetického vyjadřování k analytickému. To znamená, že přestala mluvnické vztahy ve větě určovat pomocí koncovek a místo toho zvolila jiné prostředky.

Když je slovosled v jazyce volný, rozlišíte od sebe např. podmět a předmět pomocí koncovky. Slovosled je pak možné libovolně měnit, protože koncovka jasně určuje, co je podmět a co předmět. Viz například „Petr vidí Dalibora“ vs. „Dalibora vidí Petr“.

Co když ale střídání koncovek z jazyka prakticky vymizí? Jak potom rozlišit jednotlivé větné členy, třeba podmět a předmět? V angličtině se to vyřešilo právě slovosledem – stalo se daným, že podmět se uvádí jako první, předmět následuje až po něm.

Když se tedy v období střední angličtiny (1100–1500) začala anglická flexe dramaticky zjednodušovat, nevyhnutelně to vedlo k tomu, že se začal zafixovávat dříve volný slovosled. Nebylo to ze dne na den – čím více se angličtina vyjadřovala analyticky, tím pevnější slovosled byl. Pomocí dochovaných písemných památek lze celý proces, trvající celá staletí, jednoduše sledovat.

Nová úloha expletivního „do“

Teď si možná říkáte, jak to celé souvisí s pomocným „do“. Vydržte, už se k tomu dostáváme.

V průběhu středoanglického období tedy začali angličtí mluvčí pociťovat jako přirozené klást podmět vždy před přísudek. Jenomže jak už jsme si řekli v úvodu, v otázkách byli stále nuceni používat pro ně teď již krajně nepřirozený pořádek slov přísudek – podmět (ride you?). A právě tehdy sáhli po onom expletivním „do“. Proč?

Umožňovalo jim totiž zformulovat otázku položením slovesa na začátek věty, a přitom zachovat přirozený slovosled podmět – přísudek. Tím slovesem na začátku se totiž stalo pomocné „do“ a po něm už bylo možné dát podmět a plnovýznamové sloveso do přirozeného pořadí stejně jako v oznamovací větě.

Tak vznikl dnešní formát „do you ride?“. V podstatě to bylo tak, že vlk se nažral a koza zůstala celá: Otázky se dál začínaly slovesem (do), a přitom bylo sloveso (ride) až za podmětem (you).

Takto vytvořené otázky se v historických pramenech začínají objevovat ve 14. století. Například v Chaucerových Povídkách canterburských čteme: „Unto hym seyde, fader, why do ye wepe?“ (Said to him: Father, why do you weep?)

No a odtud byl už jen krůček k tomu, aby se „do“ začalo používat i v negaci. Použití „do“ je zde totiž velmi podobné jako u otázky – opět zde na sebe toto pomocné sloveso bere úlohu nositele času a způsobu, zatímco sloveso v infinitivu nese význam. (I do not ride.)

Použití „do“ v negaci je asi o sto let mladší než použití v otázce. První výskyty datujeme do 15. století.

Postupný proces

Nelze si samozřejmě představovat, že jednoho rána se lidé na Ostrovech probudili a řekli si: „Tak ode dneška všichni přecházíme na používání pomocného slovesa!“ Ve skutečnosti vedle sebe původní a nový způsob tvoření otázek a hlavně negace žily několik staletí, než nový způsob definitivně převládl.

Ještě William Shakespeare (1564–1616) tvořil negaci častěji starým způsobem (bez „do“) než novým. A pokud byste se chtěli s původním tvarem negace setkat v modernější literatuře, lze doporučit Tolkienův Silmarillion, kde se kromě moderního způsobu také ještě poměrně často vyskytují otázky a negace bez „do“: „Seest thou not how here in this little realm…?“ „Yet he found not the Fire.“ Zde se samozřejmě jedná pouze o umělecký záměr, v Tolkienově době už takto nikdo nemluvil. Používání „do“ v otázkách a negaci se definitivně prosadilo již kolem roku 1700.

Dodejme ještě, že původní způsob utváření otázek a negace přežil do dnešních dnů u slovesa „být“ a u sloves modálních. (Are you here? Should I leave? I will not come. I cannot help.)

Další díly


Podrubriky

RSS Zápisníku šíleného korektora

Novinky


Objednávka korektury

Objednávka vám zabere jen pár minut.


Kontakt

Alena Žitníková
Jiskrova 517/4
147 00 Praha 4

azitnikova@proofreading.cz


© 2006–2013 Petr Behún. Všechna práva vyhrazena. Web běží na systému WordPress.
Mapa webu, O webu, Kontakt