Skok na: navigace, obsah




Nacházíte se zde: Úvod » O češtině » Zápisník šíleného korektora



Zápisník šíleného korektora

Pojem „flexe“ je vám asi většinou znám, ale pro jistotu připomeňme, že jde o ohýbání slov (skloňování, časování), jehož účelem je vyjádřit mluvnický vztah daného slova ke zbytku věty. Jestliže tedy přidáme ke slovu Petr koncovku -ovi, vyjadřujeme tak třetí nebo šestý pád a tím i roli slova Petr ve sdělované myšlence.

Ne ve všech jazycích je ohýbání slov stejně rozvinuté. Například čeština má flexi velmi výraznou (patříme na špici evropských jazyků), naopak jiné jazyky, z nám nejbližších třeba němčina, mají flexi málo výraznou.

Angličtina však vyniká tím, že se v ní flexe nevyskytuje prakticky vůbec. Co je příčinou tohoto stavu? A bylo to tak vždy?

Syntetické vs. analytické jazyky

Nejprve musíme pochopit, jakými způsoby lze vůbec mluvnické vztahy slov ve větě vyjádřit. Jazyky, jako je čeština, kde jsou tyto vztahy zpravidla určovány přidáváním a změnami morfémů, se nazývají syntetické. Jiné jazyky však vyjadřují mluvnické vztahy převážně pomocí jiných prostředků, tedy používám pomocných slov (předložek, zájmen) nebo fixním slovosledem. Tyto jazyky nazýváme analytické.

Ukažme si to na příkladu. Rozšíříme-li příklad z prvního odstavce, můžeme sestavit věty:

Přinesu Petrovi knihu. × Přinesu Petrovu knihu.

To, zda je Petr majitelem knihy, nebo jejím příjemcem, je vyjádřeno pomocí koncovky: Buď je to -ovi, nebo -ovu. Tento způsob určování mluvnických vztahů mezi slovy je pro syntetické jazyky charakteristický.

Jak ale tyto dva významy rozlišíme v angličtině? Věty by zněly takto:

I’ll bring the book to Peter. × I’ll bring the book of Peter.

Slovo „Peter“ se samo o sobě nijak nemění. Změna jeho úlohy ve větě je vyjádřena pomocí předložek – buď použijeme „to“, nebo „of“. Podobně může namísto flexe posloužit v angličtině i zájmeno: První osobu slovesa „sedět“ značíme v češtině přidáním koncovky -ím ke kmenu (sed-ím), zato v angličtině dodáním zájmena „já“ (I sit). Angličtina je tedy jazyk typicky analytický.

To je příčinou skutečnosti, že angličtina v podstatě nemá flexi neboli neohýbá slova, nemění jejich koncovky (respektive její slova zpravidla koncovky nemají vůbec). Angličtina flexi zkrátka nepotřebuje.

Jak to bylo kdysi

Zajímavé však je, že tomu tak v žádném případě nebylo vždy. V minulosti byla totiž angličtina jazykem syntetickým a rozlišovala pády, rody i slovesné třídy s poměrně pestrou paletou koncových morfémů.

Jak daleko do historie musíme jít, abychom se dostali do doby, kdy měla angličtina rozvinutou flexi? Jde o období, které dnes označujeme jako Old English (stará angličtina) nebo též Englisc. Časově vyjádřeno, mluvíme o úseku zhruba 500–1100 n. l.

Nepředstavujte si, že angličtina měla tak bohatý flektivní systém jako třeba současná čeština. Bohatství koncovek a tvarů nebylo zdaleka takové. Nicméně angličtina rozlišovala čtyři pády a měla nejenom jednotné a množné číslo, ale dokonce i duál, tedy dvojné číslo vyjadřující vztah ke dvěma prvkům (mívala ho i čeština). Angličtina se pyšnila několika třídami sloves s odlišným časováním. Flexi podléhala také přídavná jména a zájmena.

V průběhu staletí však na angličtinu začaly silně působit určité vlivy – jak vnitřní, tak vnější –, které nakonec vedly k tomu, že zcela změnila svou typologii. Než si o nich povíme, musíme zdůraznit jednu věc: Žádný z těchto vlivů by sám o sobě nestačil na to, aby tak velkou změnu způsobil. Byla to teprve přítomnost všech těchto faktorů společně, která se o téměř úplný zánik flexe postarala.

Vnitřní tendence

V prvé řadě angličtina zdědila tendenci ke zjednodušování flexe a přechodu k analytickému vyjadřování již z pragermánštiny. Už v této vývojové fázi můžeme (na rozdíl třeba od příbuzné praslovanštiny, předka češtiny) pozorovat, že ohýbání slov ztrácí na významu.

Stačí se ostatně podívat na ostatní germánské jazyky (němčinu, holandštinu, dánštinu…): Vlastně žádný z nich si složitý flektivní systém neuchoval. Jedinou výjimkou v tomto smyslu je islandština, která si vlivem své izolovanosti zachovala značně archaický charakter a flexe je v ní stále poměrně rozvinutá.

Ale vy, kdo mluvíte třeba německy (je vás jistě celá řada), můžete potvrdit, že flexe tohoto jazyka zdaleka nedosahuje složitosti, na jakou jsme zvyklí z jazyků slovanských. Je tedy zřejmé, že zjednodušování flexe je tendence pro germánské jazyky obecně platná.

U angličtiny dosáhl tento vývoj takové míry i proto, že původní flektivní systém, už sám poměrně jednoduchý, byl dále zjednodušován hláskovým vývojem a sjednocováním flektivních tvarů (tzv. deklinační synkretismus). Na počátku druhého tisíciletí našeho letopočtu už byly staré deklinační typy natolik nevýrazné (a mnohdy zcela zaniklé), že angličtina bojovala při syntetickém způsobu vyjadřování se značnou nesoustavností a neurčitostí – zkrátka některé pády byly značeny různými koncovkami a naopak táž koncovka nesla příliš rozmanité funkce.

Dodejme ještě, že záblesky tendence k přechodu na analytický systém jsou patrné v mnoha jazycích, protože vyjadřovat mluvnické vztahy pomocí předložek je jednodušší a výraznější než pomocí koncovek. Všimněte si i v češtině: Mluvčí například často přidávají předložku „s“ do vazeb, které tradičně vytváříme jen pádovou koncovkou – namazat si chleba s máslem, opovrhovat s lidmi apod. Stejně tak třeba dřívější vazba „je lepší soupeře“ ustoupila dnešnímu „je lepší než soupeř“.

Dynamický přízvuk na první slabice

Dalším faktorem, který v angličtině vydláždil cestu směrem k analytickému systému, je výrazný přízvuk na první slabice. Ten je charakteristickým rysem angličtiny dodnes, jen s několika výjimkami – posun přízvuku totiž někdy rozlišuje sloveso od podstatného jména: Například „record“ s přízvukem na první slabice [rekrd] znamená nahrávka, [rikórd] znamená nahrávat. Podobně třeba slovo „increase“. Takové případy se však vyskytují výhradně u slov přejatých z francouzštiny.

Dynamický přízvuk na první slabice měl ten důsledek, že na vyslovení začátku slova mluvčí vynaložili hodně artikulační energie a o to méně jí zbývalo na vyslovení konce slova (tedy často právě flektivní koncovky). Ta tak měla tendenci v řeči zanikat. Opět připomeňme, že sám o sobě tento faktor zánik syntetického systému nezpůsobí. Například v češtině máme dynamický přízvuk na první slabice také, a přitom si vesele „koncovkujeme“ dál. Někdy, je-li pádová koncovka málo výrazná a brání to snadnému porozumění, dokonce neváháme koncovku rozvinout tak, že přidáme celou slabiku. Například místo „s návrhy“ říkáme „s návrhama“.

Nicméně malá artikulační energie vynakládaná na koncovky sehrála v přechodu angličtiny k analytickému systému svou roli.

Skandinávský vliv

Zajímavým způsobem vstoupili do jazykového vývoje na Britských ostrovech nájezdníci ze Skandinávie. Ti začali pronikat na Britské ostrovy – tehdy již z větší části osídlené anglicky mluvícím obyvatelstvem –koncem 8. století n. l. Po období bojů se z dobyvatelů poměrně brzy stali pokojní osadníci, kteří navázali s původními obyvateli Ostrovů blízké kontakty.

Jak se ale Britové a Skandinávci dorozuměli? Je potřeba si uvědomit, že jejich jazyky se nijak dramaticky nelišily. Nájezdníci z dnešního Norska a Dánska mluvili germánským jazykem, který dnes nazýváme stará severština. Šlo o jazyk blízce příbuzný staré angličtině (oba vzešly několik staletí předtím z pragermánštiny).

Obě složky obyvatelstva se tedy zvládly dorozumět. Nebylo to však dorozumění snadné, protože několik set let trvající oddělený vývoj znamenal, že zatímco kmeny slov zůstávaly vesměs stejné, ostatní morfémy se lišily. Vzájemné působení mezi rozdílnými, a přitom příbuznými jazyky mělo bezesporu vliv na to, že se začal klást větší důraz na kmeny slov než na flektivní koncovky.

Tento vývoj se jako první začal výrazně projevovat logicky v nářečích severních, kde byl vliv skandinávských přistěhovalců a jejich jazyka největší.

Už na přelomu tisíciletí tedy proces ztráty flexe započal. Vzápětí měl navíc přijít cizí vliv, který změnu typologie anglického jazyka posílil a dokonal.

Vliv normanštiny

Jak jsme zevrubně vysvětlovali v minulém díle seriálu, od roku 1066 přicházela na Britské ostrovy spousta osadníků z nového zdroje – byli to Normané, kteří původní germánské obyvatele vytlačili do role poddaných.

Jejich jazyk, místní varieta francouzštiny známá jako normanština, postupně začal na angličtinu uplatňovat silný vliv. Ten se projevil nejen ve slovní zásobě (viz minulý díl seriálu), ale též napomohl přechodu angličtiny k analytickému způsobu vyjadřování.

Francouzština už totiž tehdy (a je tomu tak dodnes) byla analytickým jazykem. Napodobování prestižního jazyka vzdělané, bohaté vrstvy, hovořící normansky, tedy podtrhlo a posílilo již započatý vývoj směrem k úplné změně typologie angličtiny.

Dnešní stav

Pozůstatky někdejšího flektivního systému můžeme dodnes vidět v některých nepravidelnostech. V minulosti se například tvar množného čísla vytvářel u některých deklinačních typů koncovkou -en a u jiných koncovkou -es. (Dodnes je tomu tak v němčině.) Nakonec všude pronikla koncovka -es, ale v moderní angličtině nám zbyla dvě slova dodnes připomínající starý systém: children a brethren.

Dodnes se rovněž pomocí koncovky -s odlišuje přivlastňovací pád, což je asi nejvýraznější pozůstatek někdejší rozvinuté deklinace. Zájmena a přídavná jména už jsou dnes v angličtině v podstatě neohebná.

Trochu výraznější ohýbání slov nám dodnes zůstalo u sloves, kde se většinou rozlišuje pomocí koncovek tvar třetí osoby jednotného čísla a také tvary minulého času.

Jinak nám už ale ze staroanglické flexe nezbylo skoro nic. Tento typologický kotrmelec samozřejmě probíhal postupně a trval mnoho staletí. Způsobila ho kombinace několika vlivů, z nichž žádný sám o sobě by tak velkou změnu nebyl s to vyvolat. Těmito vlivy byly vnitřní tendence angličtiny ke zjednodušování flektivního systému a jeho nesoustavnost, dynamický přízvuk, oslabení významové závažnosti koncovek na úkor kmene (zejména pod vlivem severským) a konečně dlouhodobé působení normanštiny na Britských ostrovech.

V důsledku toho z velké části zanikly v angličtině flektivní koncovky a ze slov vlastně zbyly jen jejich původní kmeny. Proto je také tak obrovské množství anglických slov jednoslabičných, přičemž typickými výjimkami jsou mnohá slova převzatá z latiny a francouzštiny.

Nezbývá než dodat: Komu přijde těžké naučit se anglicky, nechť si přečte nějaký text ve staroangličtině. A bude vděčný za to, jak jednoduchou gramatiku dnešní angličtina má…

Další díly

Poté, co jsme se v nedávném seriálu podívali na zoubek historii češtiny, uzrál čas, abychom se dozvěděli něco také o světovém jazyce č. 1 – angličtině. Je to řeč, která bezesporu dominuje současnému globalizovanému světu, a aspoň základní znalost angličtiny se dnes stává skoro nutností. Snad vás proto bude bavit spolu s námi poodhalit některá její tajemství.

Když mezi sebou začnete porovnávat jednotlivé germánské jazyky (němčinu, švédštinu, holandštinu, dánštinu…), logicky zjistíte, že jsou si navzájem dost podobné. Sdílejí velkou část slovní zásoby, byť jsou slovíčka v každém z jazyků už trochu pozměněná. Germánské jazyky také samozřejmě podobně zní.

Jenže když se pak podíváte na angličtinu, což je také germánský jazyk, na první pohled vidíte, že se svým příbuzným řečem skoro vůbec nepodobá. Spoustu a spoustu anglických slov byste v jiných germánských jazycích hledali marně. Čímže to?

Letmý pohled do historie

Abychom příčinu tohoto jevu odhalili, musíme se vrátit bratru tisíc let nazpět do historie. Říkají vám něco pojmy „bitva u Hastingsu“ a „Vilém Dobyvatel“? Pokud ano, tak víte, že v roce 1066 byla britská vojska na hlavu poražena nájezdníky z kontinentu – Normany v čele právě s Vilémem. Normané se po vítězné bitvě na Britských ostrovech pohodlně usadili a původní obyvatelstvo si porobili.

Z hlediska jazykového vývoje je důležitý fakt, že Normané byli sice také Germáni (stejně jako Britové), ale během svého života v Normandii se „porománštili“ neboli přijali za svůj jazyk francouzštinu (francouzština patří mezi tzv. románské jazyky).

Noví vládci Anglie tedy mluvili francouzsky, resp. dialektem francouzštiny, kterému dnes říkáme normanština nebo anglonormanština. A bylo jasné, že s příchodem nových pánů s vlastním jazykem bude angličtina podrobena zatěžkávací zkoušce.

Zpočátku však do angličtiny slovíčka z francouzštiny příliš nepronikala. Není se co divit – Normané nebyli mezi původními obyvateli logicky příliš v oblibě a zůstávali oddělenou vrstvou populace.

Uplynulo však jedno dvě staletí, a noví i původní obyvatelé se začali postupně sžívat. Jazyk Normanů (ona varieta francouzštiny) se postupně stal pro původní obyvatele přijatelnějším, a protože ho používala vládnoucí, vzdělaná vrstva, byl dokonce přitažlivý! Značil přece vzdělanost a příslušnost k vyšší vrstvě… Angličtí mluvčí proto začali zcela vědomě a dobrovolně přijímat z tohoto jazyka spoustu slov a v některých případech i rysů skladby a tvarosloví.

Tento vývoj později ještě posílila stoletá válka mezi Anglií a Francií. Obě etnika na Britských ostrovech měla po několik generací společného nepřítele, což posílilo vědomí společné národní identity a přispělo k tomu, že obě složky obyvatelstva skutečně splynuly v jeden celek. Normané ztratili své državy na kontinentu a pouto s francouzskou „vlastí“ se přetrhlo.

Vládnoucí vrstva nakonec přijala angličtinu jako svůj mateřský jazyk. Prvním králem po normanském záboru, který měl angličtinu jako mateřštinu, byl Jindřich IV., který začal vládnout roku 1399. Mezitím už ale stihl francouzský vliv zanechat na angličtině nesmazatelné stopy.

Vliv na slovní zásobu

Z dochovaných literárních památek té doby vyplývá, že zejména v období let 1250 až 1400 pronikala románská slovíčka – tj. slova z normanštiny i centrální francouzštiny – do angličtiny v ohromném množství. Když k tomu připočteme i další vlivy, které francouzština na angličtinu měla (zmíníme se o nich v seriálu později), dopadlo to tak, že na konci tohoto období byla angličtina skoro k nepoznání.

Schválně si zkuste tipnout, kolik z dnešních výrazů v anglické slovní zásobě má vlastně francouzský původ. Desetina? Pětina? Kdepak – odhaduje se, že až POLOVINA (!) dnešních anglických slovíček je francouzského původu! Není se pak co divit, že angličtina se od ostatních germánských jazyků podstatně odlišuje.

Samozřejmě když píšeme polovina, nechápejte to tak, že v jakémkoli anglicky psaném textu bude v průměru půlka slov románského původu. Germánská slovíčka (Saxon words) jsou totiž většinou frekventovanější neboli vyskytují se obecně častěji. Ale kdybyste si vzali anglický slovník a brali jedno slovíčko po druhém, bude germánská a románská složka (čistě na počet) zhruba v rovnováze.

Teď by vás možná zajímalo, například která anglická slůvka mají onen francouzský původ. Inu, protože normanští dobyvatelé okamžitě obsadili veškeré vládní, armádní a církevní posty a také se stali bohatou vrstvou obyvatelstva, nepřekvapí, že právě v těchto oblastech dnes románská složka v anglické slovní zásobě dominuje.

Od původu francouzská jsou tak typicky mnohá slovíčka z terminologie státní správy (např. government, state, royal, people, nation), vojenství (battle, victory, war, peace, soldier…) a náboženství (religion, angel, service atd.).

Nesmírně výmluvně vypovídá o majetkovém postavení Britů a Normanů po normanském záboru rozdělení slovíček v oblasti kuchyně: Zatímco označení hospodářských zvířat zůstala germánská, protože Britové tato zvířata chovali (swine, bull, calf, sheep), masa získaná z těchto zvířat mají pojmenování původu francouzského, protože vlastně jen Normané je jedli (pork, beef, veal, mutton).

Odlišné jazykové vrstvy

To vše mělo zajímavý důsledek, pociťovaný v angličtině dodnes: Slova francouzského původu totiž (až na výjimky) tvoří v rámci anglického jazyka v podstatě zřetelně odlišenou vrstvu, slohově vyšší a také trochu odosobněnější. Příčinou je to, že tato slova od začátku přejímala hlavně vzdělaná složka původního obyvatelstva, která se v normanštině zhlédla.

Samozřejmě některá původem francouzská slova jsou dnes pociťována jako zcela obyčejná, namátkou second, table, very, use apod. Jako celek ale tato složka anglické slovní zásoby (spolu se slovy přejatými z latiny a řečtiny) tvoří jakousi intelektuální jazykovou vrstvu, slohově nadnesenou a trochu „exkluzivní“. Typickými zástupci této vrstvy jsou tzv. „long words“ jako influence, beautiful, adventure (z francouzštiny), description, hostility (z latiny) apod. Pokud někdo do své řeči nebo textu zahrnuje velké množství těchto slov, výsledek je tak trochu neosobní a chybí mu vřelost a emoce.

Naopak slova původně germánská, tedy ponechaná ze staré angličtiny nebo přejatá ze staré severštiny, zpravidla označují běžné pojmy dokonale známé všem mluvčím, včetně obyčejných a nevzdělaných. Tato vrstva angličtiny nabízí přirozená slovíčka často se značným citovým zabarvením.

Ostatně posuďte sami – níže uvádíme několik dvojic slov. V levém sloupci je výraz germánský, vpravo výpůjčka z francouzštiny.

  • begin – commence
  • happiness – felicity
  • motherly – maternal
  • warn – admonish

Pokud umíte anglicky opravdu dobře, takže tyto jemné rozdíly dokážete zachytit, určitě nám potvrdíte, že slova v levém sloupci nesou mnohem větší emocionální náboj, zatímco výrazy v pravém sloupci jsou spíše formální.

Závěr

Když k té ohromné spoustě slov přejatých z normanštiny a centrální francouzštiny připočtete velké množství výpůjček z latiny a řečtiny, je jasné, proč je anglické lexikon mezi germánskými jazyky natolik neobvyklé. Na další neobyčejné rysy angličtiny se podíváme v dalších dílech.

Další díly

Pokud by vám váš předek ze středověku nabízel „býkové maso“, neměl by na mysli nic jiného než nám dobře známé hovězí (od slova hovado = kus dobytka).

Spojení typu „maso býkové“ nebylo tehdy nijak neobvyklým vyjádřením. Stará čeština totiž ve větší míře než dnes vyjadřovala atributivní vztahy (blíže určující význam) pomocí shodného přívlastku, a to i tam, kde dnes použijeme přívlastek neshodný nebo spojení s předložkou.

Pokud si už ze školy uvedené pojmy nepamatujete, vysvětlíme, že shodný přívlastek se svým tvarem shoduje se jménem, které blíže určuje, např. býkové maso, býkovému masu, s býkovým masem… Naopak neshodný přívlastek stojí vždy za jménem a toto jméno nemá vliv na jeho tvar, např. maso býka, masu býka, s masem býka apod.

Z dnešního pohledu jsou tedy některá spojení, která se nám dochovala ve staročeských písemných památkách, až komická. Posuďte sami:

  • nedostatek vodný (dnes: nedostatek vody)
  • východ slunečný (dnes: východ slunce)
  • vinné sbieranie (dnes: sbírání vína)
  • trud cěstný (únava z cesty)

Věřte nebo ne, mnohá taková spojení by vás mohla úplně zmást. Co byste třeba řekli, že znamená přietelská válka? Asi vás napadne, že je to válka vedená přátelsky anebo s přátelskými úmysly, ale hned si uvědomíte, že takovou válku si lze představit jen stěží. No baže! Ono to totiž znamená válka mezi přáteli.

Podobně kdyby vám někdo hrozil, že vám dá pár kyjěvých ran, možná si řeknete, že to budou rány jako od Kyjeva. Ve skutečnosti vám ale hrozí několik ran kyjem.

Závěr seriálu

Dvanáctým dílem bychom naše putování po zajímavostech z historie naší mateřštiny (aspoň prozatím) uzavřeli. Ano, víme, jak nesmírně vás to mrzí. Ale nesmutněte – už teď pro vás připravujeme seriál nový. Jeho téma si ještě necháme pro sebe, nicméně slibujeme, že bude přinejmenším tak nudný, jako byl tento.

Takže pokud se vám na formě či obsahu seriálu něco líbilo nebo byste chtěli naopak něco vylepšit, neváhejte a napište komentář. Pokusíme se v dalším seriálu vyjít vašim představám vstříc.

Další díly

Skloňování podstatných jmen patřících pod vzor „stavení“ je zvláště v jednotném čísle pěkně nepraktické. Proč? Protože tvary skoro ve všech pádech mají stejnou koncovku. Však se podívejte:

  • 1. stavení
  • 2. stavení
  • 3. stavení
  • 4. stavení
  • 5. stavení
  • 6. stavení
  • 7. stavením

Pro češtinu, která bohatou škálu koncovek nutně potřebuje k jasnému vyjádření mluvnických vztahů ve větě, není takový vzor právě praktický. Kde se v ní tedy vzal?

Zrod problému

Na začátku dovolte poznámku k terminologii: Není tak docela přesné mluvit o vzoru. Jednotlivým způsobům skloňování podstatných jmen správně říkáme deklinační typy. Vzorem je pouze konkrétní slovo, který tento deklinační typ zastupuje, v tomto případě „stavení“. Když se tedy v minulosti v ženském rodě přestal používat vzor „nůše“ a byl nahrazen běžnějším slovem „růže“, změnil se vzor, nikoli však pochopitelně deklinační typ.

Tak. Teď když máme jasno v pojmech, pojďme si vysvětlit, proč máme v naší mateřštině deklinační typ, v němž jsou skoro všechny tvary stejné.

Příčinu hledejme v již vícekrát zmíněných hláskových změnách. Původně totiž byly v tomto deklinačním typu koncovky docela pestré. Staročeský stav vypadal takto:

  • 1. stavenie
  • 2. stavenie
  • 3. staveňú
  • 4. stavenie
  • 5. stavenie
  • 6. stavení
  • 7. stavením

Jenže pak do tohoto skloňování zasáhly hláskové změny na konci středověkého období. Tou hlavní byl přechod dvojhlásky IE na Í. Ten proběhl napříč celým českým slovníkem. Možná si ještě ze školy pamatujete na Chelčického traktát Siet viery pravé, který by se dnes jmenoval Síť víry pravé. Další změnou v tomto vzoru byla přehláska Ú na Í.

Když se na uvedené změny podíváte, je vám už asi jasné, co se stalo: Najednou se skoro všechny koncovky singuláru sjednotily na tvar „stavení“. Před uvedenými hláskovými změnami ale byl tento deklinační typ docela funkční – dokonce natolik, že se v minulosti vyskytoval i v mužském a ženském rodě.

Mužský rod

V mužském rodě patřila řada podstatných jmen do deklinačního typu „řebří“ (žebřík). Střídaly se v něm stejné koncovky jako v rodě středním, byť trochu jinak rozložené.

Když se pak koncovky neúnosně sjednotily a tento deklinační typ se stal takzvaně neproduktivním, vyřešila se situace jednoduše: Některá podstatná jména tohoto typu změnila koncovku a přesunula se k jiným vzorům (z řebří se stal žebřík, z úlí se stal úl apod.); některá se přesunula k jinému typu beze změny koncovky (např. sudí); jiná zkrátka změnila rod (původně byl TEN pondělí a TEN září, zatímco dnes jde o neutra). Původní deklinační typ s koncovkou -í tak v mužském rodě zcela zanikl.

Ženský rod

Podobně to dopadlo v rodě ženském. I zde existoval deklinační typ s koncovkou -í – používá se vzor „laní“ (pozor, jde o 1. pád: TA laní). Když i zde hláskové změny prakticky zrušily singulárové sklonění, přešla drtivá většina jmen z tohoto typu k typům jiným a původní deklinační typ „laní“ zanikl.

Tak se z laní stala laň, z pradlí pradlena, z rolí role a tak dále. Původní deklinaci ale přece zůstal jeden pohrobek – slovo paní. Jak to, že se udrželo? Jde tu zřejmě o fakt, že slovo „paní“ se v češtině málokdy vyskytuje samo, zpravidla ho rovnou doprovází příjmení dotyčné dámy anebo zájmeno. Příjmení či zájmeno se skloňuje obvyklým způsobem a právě jeho tvar bohatě stačí k určení pádu celého spojení. Například s paní Novákovou, bez paní Novákové či té paní a podobně.

Hromadná a slovesná

Zbývá tedy poslední otázka: Když po sjednocení koncovek zanikl deklinační typ s koncovkou -í v mužském i ženském rodě, proč se totéž nestalo i v rodě středním? Tam nám deklinační typ „stavení“ zůstal!

Příčinou je skutečnost, že tento deklinační typ měl ve středním rodě velmi bohaté a specifické využití. Používal se (a dodnes používá) jednak pro vytváření podstatných jmen hromadných (listí, větvoví, proutí…) a jednak pro podstatná jména slovesná (vedení, povídání, bití atd.).

Dodnes je ale skloňování podle vzoru „stavení“ nepohodlné a lidé mají často podvědomou snahu nějak od sebe jednotlivé pády rozlišit. To může být příčinou faktu, proč se tato slova (zvláště ta nově do jazyka proniklá) často zdrobňují nebo jinak upravují, aby byla koncovka zřetelnější. Lidé například velmi často místo selfie říkají selfíčko, což je tvar, který jim umožňuje využít pestrost koncovek v deklinačním typu „město“.

Další díly

Naše „spřátelené“ vydavatelství Zoner Press vyhlásilo jarní úklid. Do 30. dubna si můžete koupit spoustu skvělých, byť druhojakostních knih za jednotnou cenu 95 Kč/kus.

Pokud chcete rovnou začít vybírat, prohlédněte si kompletní nabídku.

Já jenom doplním to, co byste se stejně dočetli přímo na stránkách Zoner Pressu… Jde o knihy s poškozenými obálkami, ale nepoškozeným obsahem (vrácené výtisky od knihkupců, z výstav apod.). Jako dárek nebo ozdoba knihovny to tedy asi nebude to pravé ořechové, ale pro osobní potřebu – proč ne? Obsah je král :-)

Brňáci si můžou objednané knížky vyzvednout na adrese Nové Sady 18, pro obyvatele vzdálenějších koutů naší země bude zřejmě praktičtější nechat si je poslat prostřednictvím Zásilkovny (55 Kč), respektive České pošty nebo PPL (75 Kč).

Původní cena některých knížek se šplhala i přes 500 Kč, takže v rámci této akce můžete poměrně slušně ušetřit.

Co v nabídce najdete

Vysloveně namátkou vybírám první, brožované vydání naší knížky Pište správně česky – Poradna šílených korektorů (odkaz vede na stránku se standardní, nesníženou cenou).

Kromě toho mezi zlevněnými tituly najdete například:

Fotografování, kreslení

  • Černobílá fotografie
  • Dobrá fotografie
  • DSLR – Naučte se používat digitální zrcadlovku
  • Expozice – problémy a řešení
  • Fotografie v praxi (několik dílů)
  • Kompendium portrétní fotografie
  • Minimalistický fotograf
  • Naučte se fotografovat (několik dílů)
  • Naučte se kreslit (několik dílů)
  • RAW – digitální fotografie v Camera Raw a Photoshop CS4
  • … a mnoho, mnoho dalších (na stránce s přehledem zlevněných knih najdete odkazy na anotace jednotlivých publikací)

Programování, webdesign

  • Ajax PROFESIONÁLNĚ
  • Eric Meyer o CSS – kompletní průvodce
  • HTML5 a CSS3 pro webové designéry
  • MySQL profesionálně
  • atd. atd.

Tak pokud zrovna řešíte, co zařadíte do svého seznamu četby, snad se vám podaří ulovit nějaký kousek, který vám udělá radost.

Oblíbený zdroj bílkovin, který nazýváme „vejce“, se skloňuje skoro ve všech pádech normálně: vejci, vejcem, vejcích… Jedinou výjimkou je 2. pád množného čísla, kde se náhle E mění na A: vajec. Proč máme vEjce, ale vAjec a vAjíčko?

V našem seriálu už jsme stihli zmínit celou řadu hláskových změn, kterými naše mateřština procházela zejména v jazykově bouřlivém období 14. až 16. století. Jednou z těchto změn byla i změna dvojhlásky AJ v EJ.

Tak se z původního vajce stalo dnešní vejce. Podobně se z krajčího stal krejčí, z volaj bylo volej a najlepší dalo nejlepší. Proč se ale u slova vajce změnil kmen ve všech pádech na EJ a jenom v jednom jediném pádě zůstalo AJ (vajec)?

Nezapomeňte, že v EJ se změnily pouze dvojhlásky AJ. Jenomže ve slově vajec žádná dvojhláska AJ není! Ano, jsou tam písmena A a J po sobě, jenomže dvojhlásku netvoří.

Příčinou je to, že ve slově vajec patří písmena A a J každé k jiné slabice. Všimněte si, kde se nachází rozhraní slabik: va-jec. Naopak v ostatních pádech je dvojhláska zachována: vej-ce, vej-cích, vej-ci. Stejně tak zdrobnělina vajíčko dvojhlásku AJ nemá: va-jíč-ko. Proto se v těchto případech zachovalo písmeno A.

Dodejme ještě, že u některých slov a tvarů byla změna AJ v EJ postupně zase odstraněna a lidé se vrátili k původní podobě. Například hajný se změnil na hejného, ale pak se zase vžila podoba hajný, kterou známe dodnes. Příčinou byla nám už známá analogie – lidé totiž stále používali podstatné jméno háj (které má dlouhé Á, tudíž se ho změna AJ v EJ nedotkla) a pod vlivem tohoto podstatného jména se hejnému vrátila původní podoba hajný, aby měla obě příbuzná slova stejný kmen.

Další díly

„Vezmu šířku, vezmu délku. Moc-li chcete přes prdélku?“ Slavný veršovaný citát z cimrmanovské scénky Elektrická sesle představuje zajímavé použití příklonného „-li“.

Jsme totiž zvyklí, že tato příklonka se přidává k přísudku a vytváří tak větu podmínkovou. Například:

  • Najdeš-li ho doma, zavolej mi. (První věta je podmínkou té druhé.)

V cimrmanovském citátu ale žádná podmínková věta není. Příklonka „-li“ uvozuje větu tázací, a navíc není připojená k přísudku, ale k příslovci „moc“. Čím to?

Staročeská skladba

Dovolte nám tentokrát začít výklad poněkud ze široka. V raných obdobích českého písemnictví bylo běžné, že mluvnické vztahy mezi větami v souvětí zůstávaly nevyjádřené. Jednotlivé věty byly prostě položeny za sebe bez konkrétních spojovacích výrazů, které by ukázaly, že je mezi nimi např. důsledkový, odporovací nebo podmínkový vztah.

Takovému volnému kladení vět za sebe bez vyjádření jejich vzájemného vztahu se říká juxtapozice. Všechny ty spojky vyjadřující mluvnické vztahy (ale, protože, jestliže, kdyby…) vznikaly teprve postupně. Tak například Tomáš ze Štítného psal ve 14. století o panenství toto:

  • Jedinú je ztratíš, věčně jeho jmieti nebudeš. (Jednou ho ztratíš, navěky ho mít nebudeš.)

Dnes bychom řekli: „Když ho jednou ztratíš, věčně už ho mít nebudeš.“ Spojka „když“ nám jasně pomáhá určit podmínkový vztah.

Mluvené vs. psané slovo

Znamená to, že naši předkové byli nějak primitivnější, když nevytvářeli složitá souvětí s jasně vyjádřenými mluvnickými vztahy? V žádném případě! Naši předkové taková souvětí nepoužívali prostě proto, že je nepotřebovali. Nároky mluveného jazyka na stavbu věty jsou totiž neporovnatelně nižší. Jednodušší je oproti psaném textu zpravidla už sdělovaný obsah. Navíc adresátovi pomáhá pochopit vztahy mezi větami kontext situace, intonace mluvčího, jeho gesta a podobně.

Když chcete nějakou myšlenku sdělit písemně, tu náhle můžete zvažovat, jak přesně myšlenku vyjádříte, a vytváření delších souvětí se přímo nabízí. Vlastně vám nic jiného nezbývá – často přesně nevíte, kdo text bude číst, a nemůžete odstíny významu dovysvětlit intonací ani gesty. A tak musíte vztahy mezi větami vyjádřit co možná nejjednoznačněji.

Zase zkusme příklad. Když si s někým jen tak povídáte, klidně řeknete něco jako: „Támhle v krámu prodávaj housky. Chodím je tam často kupovat. Mám housky rád.“ Klasická juxtapozice – jen věty položené k sobě.

Možná vám to tak nepřijde, ale v běžné konverzaci takhle formulujeme myšlenky úplně běžně a všichni. Ve spojení se správnou intonací zní takové vyjadřování zcela přirozeně a každý posluchač si vztahy mezi větami snadno domyslí.

Zato když tutéž myšlenku budete psát do školního slohového cvičení, asi se pokusíte napsat třeba: „Tamhle v krámu prodávají housky, a protože já mám housky rád, chodím je tam často kupovat.“

Je logické, že taková složitá větná stavba se začala rozvíjet až s nástupem písemnictví a později spisovného jazyka. To, co byly dříve jen částice nebo citoslovce uvozující určité myšlenky, se postupně transformovalo do spojek se specifickým významem. Jak nabýval písemný projev na významu, začaly se tyto spojovací výrazy používat stále zřetelnějším způsobem k vyjádření konkrétních mluvnických vztahů.

Od otázky k podmínce

A teď se konečně dostáváme zpět k Cimrmanovi: Ona příklonka -li totiž opravdu původně značila prostou otázku, a nikoli podmínkovou větu. Tato příklonka se přidala za první slovo ve větě a tím se z věty stala otázka. Slova krejčího Lišky z cimrmanovské scénky Elektrická sesle „Moc-li chcete přes prdélku?“ znamenají vlastně prostou otázku „Chcete moc přes prdélku?“.

Vzniká tedy otázka, jak se z tohoto užívání přesunulo „-li“ k označování věty podmínkové. Je to snadné: Mluvčí totiž často hned po položení otázky nečekal na odpověď a rovnou řekl, co by z kladné odpovědi vyplývalo. Asi takhle:

  • Chceš-li zítra přijít? Můžeš.

A odtud byl již jen krůček k tomu, aby věty splynuly v jednu a původní otázka získala význam podmínkové věty:

  • Chceš-li zítra přijít, můžeš.

Nicméně používání příklonky „-li“ na začátku otázek se jako archaismus udrželo až do 19. století. Proto čteme ještě u Máchy „Vidíš-li poutníka, an dlouhou lučinou spěchá ku cíli?“ a u Jiráska třeba „Ty-li mne neznáš?“. A právě jazyk 19. století byl samozřejmě silným inspiračním zdrojem tvůrců her Divadla Járy Cimrmana.

Dodejme ještě zajímavou informaci, že stejným způsobem vznikla dnešní spojka jestli. Když se totiž „-li“ začalo chápat jako označení vět podmínkových, nejčastěji se připojovalo k nejběžnějšímu českému slovesu, totiž „být“. Proto byl výraz „jest-li“ nejčastější a brzy ustrnul na podřadicí spojku.

Další díly

Výraz „protéza“ dobře známe z medicíny. V lingvistice se používá příbuzný pojem, totiž proteze. „Protetickými hláskami“ nazýváme hlásky přidané na začátek slova, aby se snáze vyslovovalo v proudu řeči.

Určitě nejznámější a u nás nejrozšířenější protezí je přidávání hlásky V ke slovům začínajícím na O. Tedy vokno místo okno, vopřít místo opřít a podobně. První doklady o této změně pocházejí už ze 14. století, ale do spisovného jazyka tato proteze nebyla přijata.

Naopak jiná slova, k nimž byla protetická hláska přidána, zakotvila ve slovnících a dnes už by nás ani nenapadlo vyslovit je jinak. Jsou to například jiskra (původně iskra), jablko (z německého der Apfel) nebo vejce (všimněte si, že v řadě nám příbuzných jazyků je toto slovo bez V – das Ei, the egg –, což ukazuje, že původně zde V nebylo).

Přidávání V je velmi rozšířené, a to samozřejmě i v jiných jazycích. S touto protezí se setkáte například v ukrajinštině nebo běloruštině. Ale projevila se dokonce i v angličtině: Právě přidání protetického V stojí za dnešní výslovností anglického slova „jeden“. Zápis „one“ svědčí o původní výslovnosti začínající O, ale později bylo přidáno V a vznikla dnešní výslovnost [van].

Mezi protetické hlásky řadíme i tzv. ráz. Co že to je? Jde o zvuk, který vznikne prudkým uvolněním sevřených hlasivek. Možná si říkáte, že vy nic takového se svými nebohými hlasivkami neprovádíte, ale opak je pravdou. Ráz se vyskytuje v takových slovech jako bez·emisní nebo ne·ambulantní.

Funkci protetické hlásky má ráz hlavně mezi předložkami a slovy počínajícími samohláskou. Vezměte si takové „v uchu“. Bez rázu byste vlastně toto spojení vyslovili vuchu, jenže skutečná výslovnost je f·uchu. Už ten ráz slyšíte?

Zajímavé je, že ve staré češtině se ráz v těchto případech nepoužíval. Spojení „v oku“, které bychom dnes vyslovili f·oku znělo tehdy vóči. Chcete důkaz? Z tohoto spojení a jeho tehdejší výslovnosti vznikla dnešní předložka vůči (všechna Ó se v češtině změnila na Ů – viz 4. díl našich Perliček). Ano, vůči je vlastně původně „z očí do očí“.

Další díly

V dávných dobách lidé docela běžně věřili, že název určité bytosti nebo jevu má jakési sepětí s její podstatou. A že tedy vyslovením tohoto jména je například možné takovou věc přivolat.

Známe to z náboženské oblasti – například v židovské kultuře se zhruba před dvěma tisíci lety přestalo vyslovovat i zapisovat Boží jméno, protože se rozšířilo přesvědčení, že by to bylo znevažování, které přivolá Boží nelibost či pomstu.

Běžnější ale bylo, že lidé raději nevyslovovali jména různých nebezpečných jevů či zvířat, aby je snad nepřivolali. Místo toho použili nějaké zástupné označení. Tak třeba začali říkat zubatá místo smrt, což je obyčej, který se občas objevuje i dnes, byť už jen ze zvyku. Málokdo si asi dnes ještě myslí, že vyslovením slova „smrt“ přivolá něco zlého.

Týž původ má i prazvláštní „přání“ zlom vaz. Lidé se báli, že když někomu popřejí štěstí, tak to „zakřiknou“. Pozoruhodnou logikou tedy došli k závěru, že když popřejí opak (zlomení vazu), dostaví se úspěch.

U některých slov vzniklo zástupné označení už tak dávno, že se nám skutečný název vůbec nedochoval. Příkladem je slovo medvěd. Je to nebezpečné zvíře, a protože se lidé báli, že vyslovením jeho jména ho přivolají, začali mu místo toho říkat medu-jed (jedlík medu), z čehož vzniklo dnešní medvěd.

A neudělali to jen Slované – například Germáni používali jako zástupný název pro tohoto živočicha označení „ten hnědý“ (viz anglické the bear nebo německé der Bär).

A jak se tedy medvěd jmenoval „doopravdy“? To je právě ta legrace: Nevíme! Z původního indoevropského slova (z indoevropštiny vzešly skoro všechny dnešní evropské jazyky) vzniklo latinské ursus a řecké árktos. Nějak podobně říkali medvědovi i Slované a Germáni, ale jak přesně, to už asi nezjistíme. Zbyl nám jen ten hnědý jedlík medu.

Další díly

Ve vývoji jazyka hrají zásadní roli hláskové změny. Z hlásek se stávají dvojhlásky, souhlásky se měkčí, výslovnost se zjednodušuje a tak dále a tak dále.

Neustálé hláskové změny mají zajímavý vedlejší efekt: Výjimečně se totiž stane, že původní podoba slova (před hláskovou změnou) a nová podoba slova (po změně) zůstanou v jazyce obě a každá získá svůj vlastní význam. Tomuto jevu říkáme „významová diferenciace“.

Jak jsme si řekli v minulém díle seriálu, jazyk (vlastně spíš lidé, kteří ho používají) moc nemá rád, když se při skloňování nebo časování slov musí měnit jejich kořen. Pokud takové vzory (přesněji deklinační typy) v jazyce vzniknou, často se objeví tendence je zjednodušit.

Kupříkladu ještě ve 14. století se měnil kmen slova u sloves jako smát, přát nebo vzít. Zatímco tvary jednotného čísla v minulém čase zněly smál, přál a vzal, v množném čísle se říkalo přieli, smieli a vzěli.

Takové razantní zásahy do znění slovesa při časování jsou pochopitelně pro lidi nepohodlné, a tak se brzy tvary sjednotily na „smál – smáli“, „přál – přáli“ nebo „vzal – vzali“.

Občas se ale stalo, že oba tvary kmene se zachovaly, dotvořily k sobě tvary ostatních osob a čísel a vznikla dvě nezávislá slovesa s různým významem. Tak například sloveso táhnúti mívalo v 1. osobě tvar táhnu, ale už ve 2. osobě se kmen měnil, takže zněla tiehneš. A zatímco z kmene prvního (tedy -táh-) vzniklo sloveso táhnout (táhnu, táhneš) s původním významem, druhý kmen (-tieh-) se rozvinul do slovesa tíhnout s vlastním, odlišným významem.

Podobně si můžeme vysvětlit i nezvyklý archaismus ve slavném verši z Nerudových Písní kosmických, totiž „jen trochu blíže, hrdobci, jimž hrouda nohy víže“. Víže (resp. dříve „vieže“) byl původně jen tvar slovesa vázati. Dnes ale existují oba tvary (váže – víže) vedle sebe, byť „víže“ už pociťujeme jako archaismus.

Další díly


Podrubriky

RSS Zápisníku šíleného korektora

Novinky

10.4. Recenze od Chytráka Tima

Petr Chlebek na svém webu Chytrák Tim zhodnotil 2. vydání naší knížky. Moc děkujeme. Odkazy na další recenze najdete na samostatné stránce.

10.2. „Pište správně česky“ podruhé

Naše veledílo Pište správně česky – poradna šílených korektorů se dočkalo nového, výrazně rozšířeného vydání. A naši čtenáři ho mají se slevou.

4.9. Korunní princ je zpět

Po několika letech se do týmu Proofreading.cz vrátil Petr Behún, jeden z šílených korektorů.

4.8. Nová norma ČSN 01 6910

Od 1. 8. 2014 začala platit nová technická norma ČSN 01 6910 – Úprava dokumentů zpracovaných textovými procesory. Není sice závazná, ale tým Proofreading.cz se s ní seznámil a ve své práci se bude řídit jejími doporučeními.

1.11. Personální změna

Novým vedoucím týmu Proofreading.cz se od 1. 11. 2013 stává paní Alena Žitníková.


Objednávka korektury

Objednávka vám zabere jen pár minut.


Kontakt

Alena Žitníková
Jiskrova 517/4
147 00 Praha 4

azitnikova@proofreading.cz


© 2006–2013 Petr Behún. Všechna práva vyhrazena. Web běží na systému WordPress.
Mapa webu, O webu, Kontakt