Skok na: navigace, obsah




Nacházíte se zde: Úvod » O češtině » Zápisník šíleného korektora



Zápisník šíleného korektora

Pod tímto zdánlivě složitým názvem se skrývá jazykový jev dobře známý z češtiny: Jestliže formulujeme myšlenku v záporu, v řadě případů vyjádříme tuto negaci vlastně dvakrát.

Všimněte si třeba vět „nemám žádné auto“ či „nevidím nic“. Z logického hlediska by se tyto myšlenky vyjádřily spíš „nemám nějaké auto / mám žádné auto“ a „vidím nic“.

Zatímco čeština a mnohé další jazyky dvojí negaci používají, u angličtiny tomu tak není. Náležitý překlad uvedených vět by zněl „I have no car“ a „I see nothing“ (nikoli „I don’t have no car“ a „I don’t see nothing“). Proč některé jazyky dvojí negaci mají a jiné ne?

Jak dvojí negace vzniká

Hned zkraje je dobré si uvědomit, že dvojí negace (jako je ta česká) nikdy není původní součástí jazyka. Což nás nepřekvapí – vždyť jak už jsme si řekli, přísně vzato formulace s dvojí negací vlastně ani nedává smysl.

V žádném jazyce se tedy dvojí negace původně nepoužívala, ani v češtině. Objevila se z jednoduché příčiny: Zápor bývá totiž spjatý se silnými emocemi, ale emoční síla obyčejného záporu se častým používáním stírá, a tak mají lidé mnohdy potřebu vyjádřit negaci opakovaně, přidáním dalšího výrazu.

Všimněte si, že v běžném hovoru často slyšíte vyjádření typu „nemám ani ň“, „neustoupím ani o píď“ či „nepřestanu ani náhodou“. Stejně tak v angličtině se používají spojení jako „not a straw“, „not a bit“ apod.

Tatáž potřeba stojí i za vznikem zajímavých slov typu „nesvár“ či „nestvůra“. Všimli jste si někdy, co je na nich pozoruhodného? Mají význam zcela totožný s příbuznými výrazy, kde předpona „ne-“ chybí. Neboli „nestvůra“ je totéž co „stvůra“ a „nesvár“ znamená to samé jako „svár“! Jenže lidé chtěli negativní zabarvení onoho výrazu zesílit, a tak přidali druhý zápor v podobě předpony „ne-“.

Zkrátka a dobře, častým používáním se působnost jednoduchého záporu oslabuje, takže mluvčí mají tendenci vyjádřit zápor vlastně dvakrát.

Nu a tato tendence se projevila i u vět jako „nechci nic“ nebo „nepůjdu nikam“. Je to vlastně zdůraznění (zdvojení) záporu, které se ale plně začlenilo do gramatického systému („nemám žádné auto“), takže utvořit takovou větu jen s jedním vyjádřením záporu („chci nic“) už by bylo nepřirozené a hodnotilo by se jako zjevná chyba.

Proč v angličtině dvojí negace není

Jak jsme už zmínili v úvodu, angličtina dvojí negaci nepoužívá. Zápor je vyjádřen buď v rámci slovesa (I don’t say anything), nebo záporným zájmenem (I say nothing). Proč angličtina nevytváří věty „I don’t say nothing“ jako my?

Příčina tkví ve faktu, který již v našem seriálu několikrát přišel na přetřes: Angličtina je jazyk analytický, zatímco čeština syntetický. Angličtina tedy nedotváří významy slov a jejich mluvnické vztahy předponami, příponami a koncovkami, ale přidáním dalších výrazů, např. předložek či zájmen.

To má logický důsledek – sloveso v angličtině samo o sobě nikdy není ani kladné, ani záporné. Je to teprve výraz jiný, stojící samostatně, který mu záporný význam přisuzuje. Všimněte si, že ve větách „I say“ a „I do not say“ se samotné sloveso „say“ nijak nemění.

Už při jednoduchém záporu tedy stojí ve větě samostatné slovo se záporným významem, které posouvá celou větu do negace (not, příp. don’t). Přidávat tady ještě jeden samostatně stojící záporný výraz by bylo nepřirozené.

Například záporka „not“ vznikla jako nedůrazná varianta původního „naught“ znamenajícího „nic“ (dnes jde o archaismus). Hypotetická věta s dvojí negací „I don’t say nothing“ by tedy vlastně znamenala „I do naught say naught“, takže není divu, že takové věty v angličtině nevznikají.

V analytickém jazyce by zkrátka dvojí negace vyžadovala dvojí použití samostatného záporného výrazu. Naopak v češtině je první zápor vyjádřen pouhou modifikací slovesa pomocí předpony: říkám – neříkám. Proto lze přirozeně posílit emoční sílu záporu přidáním (prvního) samostatného záporného slova, jako třeba „nic“. Vznikne pak nám známé „neříkám nic“.

Všimněte si, že dvojí negace v záporu chybí i v jiných analytických jazycích, např. němčině: ich habe keine Auto; ich habe nichts gesagt (doslova: mám žádné auto, řekl jsem nic). Umíte si představit, jak by zněla věta „ich habe nichts nicht gesagt“?

Bývávalo, bývávalo

Možná si vzpomínáte, že v dávné minulosti bývala angličtina jazykem syntetickým. Někdy se dokonce záporka stávala součástí slovesa tak jako v češtině. Kupříkladu „nejsem“ se řeklo „ic ne eom“, což ale často splývalo v „ic neom“! (K tomuto sloučení docházelo u nejběžnějších sloves jako „mít“, „chtít“ apod.)

Dokud tento (syntetický) způsob tvoření záporu přežíval, objevovala se v angličtině i dvojí negace v záporu. Ještě v pramenech ze 14. století byste běžně našli věty jako „I ne seie nought“ neboli české „nevidím nic“.

S plným přechodem k analytismu však dvojí negace v záporu z angličtiny zmizela. Již v následujícím století se začala objevovat negace s použitím pomocného „do“, u níž už by opakování záporu pomocí dalšího samostatného výrazu bylo nepřirozené.

Další díly

Bezesporu jedním z nejzajímavějších rysů anglické skladby je používání pomocného „do“ v otázkách a v negaci. Už na základní škole jsme se učili skládat základní věty typu „do you ride?“ a „I do not ride“.

Pokud jste četli i minulé díly našeho seriálu, asi vás teď nepřekvapí, když vám řekneme, že i používání pomocného „do“ je v angličtině docela moderním prvkem, který byste ve staré a ještě i střední angličtině hledali marně.

Otázky se původně vytvářely prostým předsazením přísudku podmětu („ride you?“) a v negaci se zkrátka přidávalo „not“ („I ride not“). Jak a kdy se tedy používání pomocného slovesa pro vytváření otázek a negací uchytilo?

Vývoj slovesa „do“

Sloveso „do“ nebylo ve staré angličtině nijak frekventované a používalo se zhruba ve významu „klást“. Později se začalo v některých spojeních používat i ve smyslu „činit“, ale byl to význam značně neurčitý.

V období střední angličtiny se již začala výrazně oslabovat anglická flexe a angličtina ztrácela prostředky, jimiž předtím rozlišovala, zda je sloveso ve větě použito jako základní, nebo kauzativní. (Jeden příklad za všechny: Sloveso „go“ je jako základní ve větě „I go there“, jako kauzativní ve větě „I make you go there“.)

Jako náhrada se proto začalo používat sloveso „do“, pomocí něhož mluvčí oba významy – základní a kauzativní – mohli odlišit. Vznikaly tak věty jako „I shall do follow him“, která znamená „způsobím, aby byl následován“.

Jakmile získalo sloveso „do“ tuto úlohu, nic již nestálo v cestě jeho plné gramatikalizaci. To znamená, že ztratilo v určitém použití svůj původní význam (činit) a stalo se pouze gramatickou pomůckou. Hovoříme o tzv. „do“ expletivním. Je zkrátka nositelem mluvnických kategorií (osoba, čas, způsob), ale nenese samo žádný význam.

Už ve 13. století se tak objevovaly věty jako „Þys land ofte he dyde bytraye“, tedy dnešním pravopisem „This land often he did betray“.

Jak a proč se ale expletivní „do“ začalo používat v otázkách a negaci? Abychom tomu porozuměli, musíme si nejprve říct něco o anglickém slovosledu.

Zafixování slovosledu

Pokud mluvíte anglicky, dobře víte, že na rozdíl od češtiny má angličtina fixní, tedy neměnný slovosled. Základní větné členy jsou vždy v pořadí podmět – přísudek – předmět. A tak jako u většiny specifik angličtiny i zde platí, že tomu tak dříve nebylo.

Stará angličtina měla slovosled volný podobně jako čeština. Co způsobilo změnu? Ve druhém díle seriálu jsme si vysvětlovali, jak angličtina postupně přešla od syntetického vyjadřování k analytickému. To znamená, že přestala mluvnické vztahy ve větě určovat pomocí koncovek a místo toho zvolila jiné prostředky.

Když je slovosled v jazyce volný, rozlišíte od sebe např. podmět a přísudek pomocí koncovky. Slovosled je pak možné libovolně měnit, protože koncovka jasně určuje, co je podmět a co přísudek. Viz například „Petr vidí Dalibora“ vs. „Dalibora vidí Petr“.

Co když ale střídání koncovek z jazyka prakticky vymizí? Jak potom rozlišit jednotlivé větné členy, třeba podmět a přísudek? V angličtině se to vyřešilo právě slovosledem – stalo se daným, že podmět se uvádí jako první, předmět následuje až po něm.

Když se tedy v období střední angličtiny (1100–1500) začala anglická flexe dramaticky zjednodušovat, nevyhnutelně to vedlo k tomu, že se začal zafixovávat dříve volný slovosled. Nebylo to ze dne na den – čím více se angličtina vyjadřovala analyticky, tím pevnější slovosled byl. Pomocí dochovaných písemných památek lze celý proces, trvající celá staletí, jednoduše sledovat.

Nová úloha expletivního „do“

Teď si možná říkáte, jak to celé souvisí s pomocným „do“. Vydržte, už se k tomu dostáváme.

V průběhu středoanglického období tedy začali angličtí mluvčí pociťovat jako přirozené klást podmět vždy před přísudek. Jenomže jak už jsme si řekli v úvodu, v otázkách byli stále nuceni používat pro ně teď již krajně nepřirozený pořádek slov přísudek – podmět (ride you?). A právě tehdy sáhli po onom expletivním „do“. Proč?

Umožňovalo jim totiž zformulovat otázku položením slovesa na začátek věty, a přitom zachovat přirozený slovosled podmět – přísudek. Tím slovesem na začátku se totiž stalo pomocné „do“ a po něm už bylo možné dát podmět a plnovýznamové sloveso do přirozeného pořadí stejně jako v oznamovací větě.

Tak vznikl dnešní formát „do you ride?“. V podstatě to bylo tak, že vlk se nažral a koza zůstala celá: Otázky se dál začínaly slovesem (do), a přitom bylo sloveso (ride) až za podmětem (you).

Takto vytvořené otázky se v historických pramenech začínají objevovat ve 14. století. Například v Chaucerových Povídkách canterburských čteme: „Unto hym seyde, fader, why do ye wepe?“ (Said to him: Father, why do you weep?)

No a odtud byl už jen krůček k tomu, aby se „do“ začalo používat i v negaci. Použití „do“ je zde totiž velmi podobné jako u otázky – opět zde na sebe toto pomocné sloveso bere úlohu nositele času a způsobu, zatímco sloveso v infinitivu nese význam. (I do not ride.)

Použití „do“ v negaci je asi o sto let mladší než použití v otázce. První výskyty datujeme do 15. století.

Postupný proces

Nelze si samozřejmě představovat, že jednoho rána se lidé na Ostrovech probudili a řekli si: „Tak ode dneška všichni přecházíme na používání pomocného slovesa!“ Ve skutečnosti vedle sebe původní a nový způsob tvoření otázek a hlavně negace žily několik staletí, než nový způsob definitivně převládl.

Ještě William Shakespeare (1564–1616) tvořil negaci častěji starým způsobem (bez „do“) než novým. A pokud byste se chtěli s původním tvarem negace setkat v modernější literatuře, lze doporučit Tolkienův Silmarillion, kde se kromě moderního způsobu také ještě poměrně často vyskytují otázky a negace bez „do“: „Seest thou not how here in this little realm…?“ „Yet he found not the Fire.“ Zde se samozřejmě jedná pouze o umělecký záměr, v Tolkienově době už takto nikdo nemluvil. Používání „do“ v otázkách a negaci se definitivně prosadilo již kolem roku 1700.

Dodejme ještě, že původní způsob utváření otázek a negace přežil do dnešních dnů u slovesa „být“ a u sloves modálních. (Are you here? Should I leave? I will not come. I cannot help.)

Další díly

V článcích, které se zabývají dějinami angličtiny, jsme už uvedli mnoho informací o tom, jak se vyvíjela ta která hláska a jak se různá slova vyslovovala v jednotlivých historických obdobích.

Následuje logická otázka, odkud to všechno víme. V minulých staletích (vyjma doby moderní) se totiž pochopitelně nepořizovaly žádné zvukové nahrávky, které by nám výslovnost prozradily. A zvláště tato otázka přichází na přetřes u angličtiny, kde – jak jsme si vysvětlili v minulých dílech – byl pravopis zafixován v určité podobě už před pěti sty lety a další hláskový vývoj se v něm již vlastně nijak nepromítal.

V tomto článku bychom proto rádi uvedli čtyři prameny, z nichž jazykovědci získávají znalosti o vývoji anglické fonetiky. Jsou to často právě svědectví z těchto pramenů, která (zvláště pokud je zkombinujeme mezi sebou) poskytují ucelený přehled o tom, jak probíhal hláskový vývoj v jednotlivých dějinných etapách.

1) Soukromé texty

Oficiální texty (jako jsou například kroniky) se téměř bezvýhradně drží daného oficiálního pravopisu, a to navzdory faktu, že hláskový vývoj mezitím výslovnost slov změnil. Dobré svědectví o hláskových změnách proto poskytují spíše dochované texty neoficiální povahy, jako jsou soukromé dopisy.

Jejich autoři totiž nebývali tak vzdělaní ani zběhlí v písmu jako autoři oficiálnějších textů, a tak často namísto určeného pravopisu zapsali slovo tak, jak ho slyšeli. A my z toho zjistíme, že „pod povrchem písma“ se vlastně určitá hláska už vyslovovala odlišně. Je jasné, že velmi důležitá je u tohoto pramene datace takových textů.

Například v řadě textů soukromé povahy se už v průběhu 15. století vyskytuje u slov vyslovovaných s dlouhým É takový zápis, který naznačuje změnu výslovnosti na Í. Konkrétně se jedná třeba o zápis weeping jako „wypyng“ nebo psaní slova meet jako „myte“. Z toho můžeme usuzovat, že již v tomto období přecházela původní výslovnost [wéping] a [mét] na [wíping] a [mít], jak to známe i dnes.

2) Rýmy básníků

To je samozřejmě výborný zdroj informací: Jestliže básník rýmuje dvě slova, dá se předpokládat (v závislosti na jeho kvalitách), že mezi nimi musí být zvuková shoda.

Platí to i dnes – už jen z toho, že se v básni objeví rýmová dvojice move–proof, jednoduše poznáte, že se musí vyslovovat s touž samohláskou [ú], a to i kdybyste o anglickém pravopise jinak nic nevěděli.

Jedinou nevýhodou této metody je fakt, že někteří angličtí poetové používali i tzv. eye-rhymes, tedy rýmy, jež staví na shodě nikoli zvukové, ale vizuální. Byli tedy schopni položit do dvojice slova jako love–move, přestože se vůbec nevyslovovala se stejnou samohláskou.

Při využívání tohoto pramene je tedy třeba postupovat obezřetně.

3) Svědectví gramatiků

Už od raného novověku se nejen na Britských ostrovech, ale i jinde objevovali lidé, kterým dnes říkáme gramatikové. Byli to lidé, kteří se snažili více či méně odbornou formou popsat stav jazyka a jeho užívání. U nás můžeme zmínit díla J. Blahoslava (16. stol.) nebo V. J. Rosy (17. stol.). V oblasti anglického jazyka zase mezi nejznámější patří John Hart či William Bullokar, kteří oba žili v 16. století.

Možná si říkáte, že nemůže být nic lepšího než popis stavu výslovnosti přímo od odborníka. I zde je ovšem namístě varování: Jazykozpyt jako vědní obor tehdy vlastně vůbec neexistoval, takže i ty nejlepší tehdejší rozbory gramatiky jsou z dnešního pohledu příliš laické. Informační „výtěžnost“ těchto děl je tedy značně omezená.

Gramatikové často selhávali i v tak zásadních věcech, jako je rozlišování pojmů „písmeno“ a „hláska“, což už samo o sobě činí hodnocení jejich údajů značně nesnadným. Navíc se nezřídka snažili vystihnout celou anglickou fonetiku pomocí těch nemnoha písmen latinky. Srovnejte to s dnešní mezinárodní fonetickou abecedou, která dokáže jemně rozlišovat i mezi jednotlivými variantami konkrétních hlásek.

Kde jsou nám tehdejší spisy zabývající se jazykem užitečné, jsou případy, kdy jejich autoři sestavovali seznamy slov, která se podle jejich vyjádření vyslovují stejně. To nám poskytuje dobrou představu o výslovnosti řady slov v konkrétních obdobích.

4) Zřetel k vývoji jazyka jako celku

Jestliže na základě zkoumání předešlých pramenů dospějeme k teorii, že v daném časovém úseku se některá hláska vyslovovala určitým způsobem, můžeme tuto teorii často potvrdit či vyvrátit, vezmeme-li v úvahu obecný vývoj jazyka jako celku.

Každá uvažovaná výslovnost určité hlásky musí mít své místo ve vývoji jazykového systému. Jestliže víme, jak se tato hláska vyslovovala řekněme o sto let dříve a jak o sto dvě stě let později, jasně se ukáže, zda daná podoba hlásky může být logickým mezistupněm mezi nimi.

A tak je vidět, že díky pečlivému výzkumu a analýze historických pramenů lze poměrně spolehlivě mapovat jazykový vývoj angličtiny, přestože se její pravopis už celá staletí nemění.

Další díly

Jako „Velké samohláskové posouvání“ (Great Vowel Shift) označujeme proces, který se v angličtině odehrál především v období rané nové angličtiny (Early Modern English), tedy zhruba v letech 1500–1650.

V této době změnila velká část samohlásek svou kvalitu neboli zvukovou platnost. Především to platí o samohláskách dlouhých, protože doslova žádná z nich nezůstala vývojem nepostižena. Změnou prošly ale i některé krátké samohlásky, a to zejména v pozicích před likvidami, tedy před hláskami R a L.

Celý tento proces byl pro angličtinu docela převratný – však si zkuste představit, jak moc by se proměnila tvář češtiny, kdybyste v ní mezi sebou zaměnili většinu samohlásek.

Než si k posunu jednotlivých hlásek řekneme víc, zkusme zodpovědět otázku, proč vůbec k Velkému samohláskovému posouvání došlo.

Příčiny Great Vowel Shift

V našich článcích občas připomínáme, že jazyk není chaotická změť hlásek, nýbrž logický systém s mnoha vnitřními souvislostmi. Tak například hlásky v jazyce často tvoří přirozené páry, jejichž hlásky se střídají v různých tvarech slov nebo jejich odvozeninách. Těmto hláskám se příhodně říká střídnice.

Velmi běžnými páry jsou v jazycích krátké a dlouhé samohlásky. Všimněte si v češtině: lhát – lhal. Nebo být – byli. Vlivem jazykového vývoje se někdy do páru dostávají i samohlásky odlišné kvality, v češtině například Ů a O (bůh – božský), U a OU (prudký – proudit) či Í a Ě (vítr – větru, mít – měl).

V angličtině jazykový vývoj způsobil, že na sklonku středoanglického období (Middle English) byl její samohláskový systém velmi rozkolísaný a nevyrovnaný. Angličtina totiž měla v té době sedm samohlásek dlouhých, ale pouze pět krátkých. Krátké samohlásky byly stejné jako v dnešní češtině, tj. I, U, E, O a A. Dlouhých samohlásek bylo víc, protože hlásky O a E měly otevřenou i zavřenou variantu – v podstatě se vyslovovaly dvěma různými způsoby, z nichž každý měl ve fonetickém systému své samostatné místo.

A jak to tedy bylo se střídnicemi? Které dlouhé samohlásky byly protějšky kterých krátkých samohlásek neboli vstupovaly s nimi do mluvnických vztahů? Tady se dostáváme k oné nevyrovnanosti systému. Už z toho, že dlouhých samohlásek bylo víc než krátkých, je jasné, že dvě dlouhé samohlásky musely být zatlačeny do izolace, tedy neměly svůj protějšek mezi krátkými samohláskami. Tento osud připadl hláskám Í a Ú.

Krátké samohlásky I a U byly totiž protějšky zavřeného É a zavřeného Ó! Vznikaly tak dvojice slov jako [wiku – wékes] (slovo „týden“ v singuláru a plurálu) a [duru – dóre] (slovo „dveře“ singulár a plurál).

Takové nesystematičnosti se jazyk přirozeně brání, a tak se rozběhla série hláskových změn. Změna na jednom místě systému pak často vyvolala změny další, takže řetězovou reakcí došlo k celkové přestavbě anglického samohláskového systému.

Počátky posouvání

Velkou výhodou je, že jednotlivé změny se dají i s odstupem pěti set let poměrně jednoduše vysledovat a popsat. Jak jsme si totiž vysvětlili v minulém díle seriálu, pravopis byl v podstatě zafixován ještě před tím, než k Velkému samohláskovému posouvání došlo (resp. krátce po jeho zahájení), takže prostým porovnáním dnešní výslovnosti a pravopisu (jejich odlišností) lze změny vystopovat.

Zdá se, že všechno začalo těmi nešťastnými dlouhými samohláskami Í a Ú, o nichž jsme si už řekli, že se ocitly v izolaci, tj. neměly krátké protějšky. Tím si také můžeme vysvětlit jejich tendenci k diftongizaci – staly se z nich dvojhlásky.

Hláska Í se začala postupně vyslovovat jako II a ještě později jako EI. Tato fáze již jasně převládala v době Shakespearově, takže například slovo „fire“ se v době tohoto slavného dramatika vyslovovalo [fejr]. Později se výslovnost změnila na ƏI [fəjr] (Ə značí tzv. mixed vowel, tedy onen neurčitý samohláskový zvuk, jímž se vyslovuje např. neurčitý člen „a“) a dnešní výslovnost AI [fajr] převládla až v průběhu 19. století!

Druhá dlouhá samohláska, která byla v systému izolovaná, byla Ú. Je pozoruhodné, že prodělala týž proces jako hláska Í. Nejprve se diftongizovala v UU, které postupně přešlo v OU. V této fázi zastihlo dvojhlásku ustálení pravopisu. Proto slova jako „now“, „house“, „bound“ nebo „our“, která se původně vyslovovala s Ú [nú, hús, búnd, úr] zapisujeme s OU. Tam se ale vývoj nezastavil. Dvojhláska se kolem roku 1600 mění v ƏU, aby se na počátku století devatenáctého začala jevit jako AU, které známe dnes [nau, haus, baund, aur].

Výsledkem tohoto procesu bylo, že hlásky Í a Ú ze systému zmizely. Ale ne na dlouho. Uvolnily tím totiž prostor pro změnu zavřeného É a zavřeného Ó právě na Í a Ú. Ty k tomu přirozeně měly tendenci, protože – jak už jsme si řekli – tvořily trochu nelogické páry s hláskami I a U, takže po této změně vznikly mnohem přirozenější střídnice I – Í a U – Ú. Zkrátka samohlásky É a Ó se přirozeně změnily tak, aby jejich zvuková stránka dokonaleji vystihovala jejich pozici v soustavě, v níž byly partnery krátkých I a U.

Ostatně dodnes pravopis o této změně jasně svědčí. Slova, která dnes vyslovujeme s Í, se často píšou s EE, což byl způsob, jak v písmu zachytit dlouhé zavřené É. Příklady jsou slova jako „meek“ nebo „deep“, původně vyslovované [mék, dép].

Tam, kde je v písmu dvojhláska EA, se původně vyslovovalo E otevřené, které ale později přešlo v É zavřené a postihl ho stejný posun jako původní zavřené É – tj. změnilo se na Í. Proto i slova jako „leap“ nebo „peak“ vyslovujeme s Í. (Výjimky typu „break“ a great“ se vysvětlují zpovšechněním nářeční výslovnosti.)

Některé další změny

Uvedené čtyři posuny (Í v AI, Ú v AU, É v Í a Ó v Ú) tvoří páteř Velkého samohláskového posouvání. Bylo by zbytečné v tomto článku vyjmenovávat všechny další změny, jež se v rámci tohoto jazykově dramatického období odehrály, ale zmiňme ještě aspoň některé.

Změnám byly podrobeny i mnohé původní dvojhlásky, například AI přešlo v EI (proto slova jako „lay“ nebo „rain“ vyslovujeme s EI, ale píšeme s AI, což je původní výslovnost). Podobně EU se začalo vyslovovat IU (viz dnešní výslovnost slov jako „few“ či „knew“ – původně [feu, neu]).

Jak jsme zmínili na začátku, významnou roli ve výsledku Velkého samohláskového posouvání sehrály likvidy R a L. Zvláště pokud stály za určitou samohláskou, často zabránily tomu, aby u ní proběhla změna, která jinak tuto samohlásku postihla, nebo způsobily, že měla jiný výsledek . Kupříkladu dlouhé Á přešlo v rámci Great Vowel Shift v EI, takže slova jako „state“, „make“ a „name“, původně vyslovované [stát, mák, nám], se dnes vyslovují [stejt, mejk, nejm]. Ale pokud za tímto Á stálo písmeno R, výsledkem nebylo EJR, ale ÉR. Proto slovíčka typu „bare“, „declare“ nebo „spare“ (původně [bár, diklár, spár]) vyslovujeme [bér, diklér, spér], nikoli (jak bychom čekali) [bejr, diklejr, spejr].

Silný vliv měla také následující hláska L. Opět jeden příklad: Krátké A přešlo v průběhu 16. století zpravidla v E (viz „cap“, „had“, „narrow“), ale následovalo-li po něm L, výsledkem bylo Ó. Proto výrazy jako „all“, „wall“ nebo „small“ nevyslovujeme [fel, wel, smel], ale [ól, wól, smól].

A tak všelijak podobně. Úplný přehled všech samohláskových posunů započatých na přelomu středoanglického a raněnovoanglického období by přesáhl ambice tohoto článku, ale pokud by vás kterékoli jednotlivosti nebo nepravidelnosti blíže zajímaly, neváhejte nám napsat do diskuse pod článkem.

Z čeho ale můžeme vyvodit, jakým způsobem probíhaly jednotlivé změny (například postupná změna Í v II, EI, ƏI a nakonec AI), když pravopis už na tyto posuny nijak nereflektoval? Pokusíme se tuto záhadu objasnit v příštím díle.

Další díly

Před více než sto lety britský spisovatel Jerome Klapka Jerome napsal o své mateřštině toto: „Anglická výslovnost je překážkou našeho postupu. Anglický pravopis byl asi určen hlavně k tomu, aby jím byla výslovnost zakuklena. Je to vtipný nápad, jak zabránit, aby příliš nevzrostla domýšlivost cizinců.“ (Tři muži na toulkách, přeložila Jindřiška Kaplanová-Staňková.)

Tohoto rysu angličtiny jsme si asi všichni všimli jako vůbec prvního, když jsme se anglicky začali učit. Značný počet písmen a kombinací písmen v angličtině se čte dvěma i více různými způsoby, podle toho, v jakém slově se vyskytují. Naopak touž hlásku často píšete různými písmeny. Anglický pravopis se sice řídí určitými pravidly, ale existuje ohromné množství výjimek.

Taková čeština je naproti tomu jazyk fonologický. To znamená, že píšeme přesně to, co říkáme, jen se při tom respektuje logika vzniku slova – např. píšeme „hvizd“, ač vyslovujeme [hvist], protože slovo pochází od slovesa „hvízdat“.

Naopak angličtina a francouzština jsou zástupci toho mála jazyků, kde pravopis často ani zhruba neodpovídá vyslovovaným hláskám. Ale pozor – nebylo tomu tak vždy. Když angličtí mluvčí na Britských ostrovech začali v prvním tisíciletí používat pro zápis svého jazyka latinku, pochopitelně se snažili zachytit jeho výslovnost co nejvěrněji. Jak by také ne: Proč by schválně vymýšleli komplikovaný pravopis se spoustou výjimek?

Tento stav trval i po řadu dalších staletí. Můžeme říci, že až do 15. století byl anglický pravopis fonologický, jako je třeba ten český. Dva vlivy pak ale zapříčinily, že výslovnost a pravopis se rozkmotřily a vydaly se každý úplně jinou cestou. Které vlivy to byly?

Anglický konzervatismus

Dlouhou dobu v Anglii (a nejen tam) platilo, že každý autor se snažil zkrátka co nejlépe zachytit v písmu zvuk slov. Neexistovala žádná jednoticí autorita, která by určila pravopis obecně platný pro všechny. To se pochopitelně začalo měnit zejména s nástupem knihtisku (od roku 1458).

Na Britských ostrovech se podařilo jednotné zásady pravopisu prosadit na konci 15. století hlavně díky úsilí tiskaře Williama Caxtona. Pravopisný standard, který Caxton vytvořil, byl v té době více méně fonologický. Například dlouhé E [é] se zapisovalo EE, dlouhé O [ó] zase OO.

Tak tedy slovo „meek“ se tak zapisovalo proto, že se tehdy vyslovovalo [mék]. Podobně všude tam, kde dnes vidíme v pravopise dvojité O, se opravdu vyslovovalo [ó]. „Book“ se četlo [bók], „flood“ se četlo [flód] a samozřejmě „door“ se četlo [dór].

V následujících staletích došlo v angličtině k mnoha hláskovým změnám, které způsobily, že se velká část slov začala vyslovovat jinak než dříve. Typický britský konzervatismus však zavinil, že obyvatelé Ostrovů měli pramalou chuť něco měnit na zaběhlém pravopise a drtivou většinu těchto hláskových změn zkrátka do pravopisu nepřenesli.

Když se tedy dlouhá O v angličtině změnila na dlouhá U [ú], v pravopise zůstalo OO (book, tooth, goose apod.). V pozici před hláskou R se však ve výslovnosti většinou zachovalo původní [ó], jako např. ve slovech „door“ či „floor“. Navíc po 16. století přešlo původní dlouhé O v mnoha případech v A: blood, flood…

Jenže v pravopise se u všech těchto slov pořád držel zápis z 15. století, a tak se dnes spřežka OO používá v angličtině k zápisu tří různých hlásek!

Podobným způsobem vznikla v anglickém pravopise většina nelogičností a výjimek. Například krátká A přešla v průběhu 16. století v E (cap, attack – vyslov [kep, etek]), ale v pozici po hlásce W se většinou změnila na O (want, was [wont, wos]) a před hláskou L se změnila na dlouhé O (all, wall, small [ól, wól, smól]). Jenže proč měnit pravopis, na který jsme zvyklí, že? To je důvod, proč písmeno A čtete v angličtině jednou [e], jindy [o] a ještě jindy [ó]. Původní dlouhá A [á] se zase (kromě před hláskou R) změnila v EI (state, make, name), ale ani na to pravopis nijak nereflektoval.

Dalším typickým příkladem je vývoj hlásky dlouhé I [í]. Ta se v průběhu staletí postupně transformovala v dnešní AI („mine“, „my“ čteme [majn, maj]). Opět se ale pravopis této změně nepřizpůsobil. Navíc tam, kde se I četlo krátce, se takto vyslovuje dodnes (mist, live). Zase tu tak máme situaci, kdy se jedno písmeno používá k označení tu hlásky I, tu dvojhlásky AI. A tak bychom mohli pokračovat.

Vliv francouzštiny

O rozsáhlém vlivu francouzštiny (resp. především jí blízce příbuzné normanštiny) na anglickou slovní zásobu i typologii jsme se již obsáhle zmínili v obou předešlých dílech našeho seriálu. A její vliv se podepsal i pod dnešní chaotický pravopis.

Když totiž angličtina začala ve 13. století přejímat velké množství románských slov, přirozeně se v ní tyto výrazy vyslovovaly podobně, jako se vyslovovaly ve zdrojovém jazyce, a také jejich zápis Angličané přijali v podstatě ve francouzské podobě.

Tím ale pochopitelně vznikl v pravopise obrovský zmatek. Známe to i z češtiny – ovšem v neporovnatelně menší míře: U nás máme pravidlo, že hlásky jako T, D a N se měkčí, následuje-li po nich měkké I (nic, divadlo, tisk [ňic, ďivadlo, ťisk]). Když ale přijmeme z cizího jazyka slovíčko, jako je „divize“ nebo „titul“, respektujeme jejich původní výslovnost i zápis a čteme je tvrdě, nikoli [ďivize, ťitul]. Tím vzniká v pravopise řada výjimek.

Znásobte to stokrát a získáte představu o tom, co napáchal v anglickém pravopise románský vliv. Počet francouzských slov v angličtině je totiž jednoduše obrovský.

Tak třeba slovíčko „sign“, tedy znamení. Vyslovuje se [sajn], takže když se podíváme na podobná slova jako „mine“ [majn] nebo „line“ [lajn], mělo by se psát podle téže logiky „sine“. Jenže takhle se ve francouzštině nepsalo. Psalo se „sign“ a vyslovovalo [siň]. Angličané si jeho výslovnost upravili na [sijn].

Co pak následovalo, už byl přirozený jazykový vývoj: V hovorové řeči se IJ začalo nedbalou výslovností jevit jako Í. To je zcela logické – totéž se děje v češtině. Vždyť jak vyslovíte v rychlé řeči třeba „přijde“ nebo „zabij ho“? Určitě [příde] a [zabí ho]! (Platí to pochopitelně jen tehdy, jsou-li hlásky I a J tautosylabické neboli patří-li k jedné slabice.)

No a jakmile výslovnost dospěla do stadia [sín], podlehla hláskové změně popsané výše (změna Í na AI) a máme dnešní výslovnost [sajn]. Jenže pravopis zůstal francouzský (sign), takže vznikla nepravidelnost.

Podobně v řadě slov se tam, kde bylo ve výslovnosti U, začalo psát po vzoru normanské grafiky O (bylo-li v sousedství písmeno N, M, U nebo W). Platí to i u výrazů původně anglických, tj. germánských. Slova jako „syn“, „přijít“ nebo „láska“, která ve staroangličtině zněla [sunu, kuman, lufu], se právě kvůli tomu začala psát s písmenem O, tj. „sone“, „come“ a „love“. Hláska U se později začala vyslovovat jako A – odtud dnešní výslovnost [san, kam, lav]. Písmeno O se v zápise takových slov objevilo pod vlivem francouzštiny a znamená další přínos do chaosu anglického pravopisu.

Vlivu francouzštiny můžeme připsat také další zajímavost: Výše jsme mluvili o tom, že dlouhé U [ú] se kvůli britskému konzervatismu zapisuje v mnoha slovech OO (book, tooth…). Všimněte si ale výrazů jako „move“ nebo „prove“. Tam je přece také dlouhé U [múv, prúv]! Proč se tedy nepíšou „moove“ a „proove“? Odpověď opět zní: Protože francouzština. Z tohoto jazyka (resp. z normanštiny, její variety) byly oba výrazy přejaty a toto je jejich původní pravopis.

Jak se mluvilo na konci středověku

A tak kvůli konzervatismu a vlivu francouzštiny ztratil anglický pravopis svou návaznost na mluvenou řeč. Zatímco zvuková stránka jazyka se od konce 15. století dramaticky měnila, v pravopise už se tyto změny téměř zcela přestaly odrážet. Od té doby bylo v pravopisném standardu provedeno jen pár spíše kosmetických úprav.

Možná si teď říkáte: Znamená to, že když budu současný anglický pravopis číst foneticky, vlastně budu angličtinu vyslovovat jako v pozdním středověku?

Představte si, že v podstatě ano. Když vyslovíte třeba „bound“ jako [bound], „glad“ jako [glad], „rain“ jako [rajn], „draw“ jako [drau], „few“ jako [feu] nebo „hurt“ jako [hurt], skutečně napodobíte původní výslovnost těchto výrazů.

Jenomže zdaleka to nefunguje vždy. Existuje totiž spousta míst, kde vás fonetická výslovnost zavede úplně na scestí. Uveďme si pár příkladů.

Jednou věcí je, že angličtina nikdy v pravopise neoznačovala kvantitu neboli délku samohlásek. Proto číst foneticky znamená číst všechny samohlásky krátce, přitom řada z nich se tehdy (stejně jako dnes) vyslovovala dlouze. Například původní výslovnost slova „brother“ (bratr) nebyla [broðer], ale [bróðer], tedy s dlouhým O, nikoli krátkým.

Zvláštní úlohu mělo v anglickém pravopise také koncové E u mnoha slov. Ve staré angličtině totiž měla všechna slovesa jednotnou koncovku -an. (Viz dodnes v němčině podobná koncovka -en u všech sloves.) Tato koncovka se postupně redukovala až na neurčitý samohláskový zvuk, značený v písmu jako E. Výslovnost slovesa „bite“ (kousat) tedy byla ve středověku [bítə].

Nakonec se i tato koncová samohláska přestala vyslovovat, ale protože předešlá slabika bývala dlouhá, koncové E se v pravopise zachovalo jak označení toho, že předešlá slabika se vyslovuje dlouze. A opravdu: zmíněné „bite“ se vyslovovalo [bít], „wrote“ se vyslovovalo [wrót], „time“ [tým] apod.

A pak se stala neobyčejná věc: Pisatelé začali toto koncové E používat jak obecné označení toho, že předešlá slabika se vyslovuje dlouze. Rozlišili tak například „bite“, kde se I vyslovovalo dlouze [bít], a „bit“, kde byla samohláska krátká [bit]. V důsledku toho vešlo ve zvyk přidávat v písmu koncové E i ke slovům, ve kterých byla dlouhá slabika, ale která koncové E nikdy neměla! Je to případ takových slov jako „stone“, „fire“ nebo „house“, která se tehdy vyslovovala [stón], [fír] a [hous] (ještě před tím [hús]). Koncové E se u nich začalo psát jen proto, že tato slova měla dlouhou samohlásku. Fonetická výslovnost [stóne] či [fíre] s koncovým E je tedy zcela mylná. Angličané je takto nikdy nevyslovovali.

Navíc nezapomeňme na to veliké množství přejatých francouzských slovíček, která se rovněž v řadě případů ani ve středověku nečetla tak, jak se dnes píšou. Zápis mnoha slov zase ovlivnily francouzské pravopisné zvyklosti. Už jsme si uváděli výrazy jako „sign“ nebo „son“, které se rozhodně nikdy nevyslovovaly [sign] a [son].

Velké změny

Je opravdu pozoruhodné, jak dramatickými změnami si anglická výslovnost prošla na začátku novověku. Zejména v systému dlouhých samohlásek v podstatě nezůstal kámen na kameni.

Když porovnáte výslovnost dnešní a středověkou, rozdíly jsou propastné. Co způsobilo tak rozsáhlé hláskové změny? A kdy přesně proběhly? Na to se pokusíme odpovědět v příštím dílu.

Další díly

Pojem „flexe“ je vám asi většinou znám, ale pro jistotu připomeňme, že jde o ohýbání slov (skloňování, časování), jehož účelem je vyjádřit mluvnický vztah daného slova ke zbytku věty. Jestliže tedy přidáme ke slovu Petr koncovku -ovi, vyjadřujeme tak třetí nebo šestý pád a tím i roli slova Petr ve sdělované myšlence.

Ne ve všech jazycích je ohýbání slov stejně rozvinuté. Například čeština má flexi velmi výraznou (patříme na špici evropských jazyků), naopak jiné jazyky, z nám nejbližších třeba němčina, mají flexi málo výraznou.

Angličtina však vyniká tím, že se v ní flexe nevyskytuje prakticky vůbec. Co je příčinou tohoto stavu? A bylo to tak vždy?

Syntetické vs. analytické jazyky

Nejprve musíme pochopit, jakými způsoby lze vůbec mluvnické vztahy slov ve větě vyjádřit. Jazyky, jako je čeština, kde jsou tyto vztahy zpravidla určovány přidáváním a změnami morfémů, se nazývají syntetické. Jiné jazyky však vyjadřují mluvnické vztahy převážně pomocí jiných prostředků, tedy používám pomocných slov (předložek, zájmen) nebo fixním slovosledem. Tyto jazyky nazýváme analytické.

Ukažme si to na příkladu. Rozšíříme-li příklad z prvního odstavce, můžeme sestavit věty:

Přinesu Petrovi knihu. × Přinesu Petrovu knihu.

To, zda je Petr majitelem knihy, nebo jejím příjemcem, je vyjádřeno pomocí koncovky: Buď je to -ovi, nebo -ovu. Tento způsob určování mluvnických vztahů mezi slovy je pro syntetické jazyky charakteristický.

Jak ale tyto dva významy rozlišíme v angličtině? Věty by zněly takto:

I’ll bring the book to Peter. × I’ll bring the book of Peter.

Slovo „Peter“ se samo o sobě nijak nemění. Změna jeho úlohy ve větě je vyjádřena pomocí předložek – buď použijeme „to“, nebo „of“. Podobně může namísto flexe posloužit v angličtině i zájmeno: První osobu slovesa „sedět“ značíme v češtině přidáním koncovky -ím ke kmenu (sed-ím), zato v angličtině dodáním zájmena „já“ (I sit). Angličtina je tedy jazyk typicky analytický.

To je příčinou skutečnosti, že angličtina v podstatě nemá flexi neboli neohýbá slova, nemění jejich koncovky (respektive její slova zpravidla koncovky nemají vůbec). Angličtina flexi zkrátka nepotřebuje.

Jak to bylo kdysi

Zajímavé však je, že tomu tak v žádném případě nebylo vždy. V minulosti byla totiž angličtina jazykem syntetickým a rozlišovala pády, rody i slovesné třídy s poměrně pestrou paletou koncových morfémů.

Jak daleko do historie musíme jít, abychom se dostali do doby, kdy měla angličtina rozvinutou flexi? Jde o období, které dnes označujeme jako Old English (stará angličtina) nebo též Englisc. Časově vyjádřeno, mluvíme o úseku zhruba 500–1100 n. l.

Nepředstavujte si, že angličtina měla tak bohatý flektivní systém jako třeba současná čeština. Bohatství koncovek a tvarů nebylo zdaleka takové. Nicméně angličtina rozlišovala čtyři pády a měla nejenom jednotné a množné číslo, ale dokonce i duál, tedy dvojné číslo vyjadřující vztah ke dvěma prvkům (mívala ho i čeština). Angličtina se pyšnila několika třídami sloves s odlišným časováním. Flexi podléhala také přídavná jména a zájmena.

V průběhu staletí však na angličtinu začaly silně působit určité vlivy – jak vnitřní, tak vnější –, které nakonec vedly k tomu, že zcela změnila svou typologii. Než si o nich povíme, musíme zdůraznit jednu věc: Žádný z těchto vlivů by sám o sobě nestačil na to, aby tak velkou změnu způsobil. Byla to teprve přítomnost všech těchto faktorů společně, která se o téměř úplný zánik flexe postarala.

Vnitřní tendence

V prvé řadě angličtina zdědila tendenci ke zjednodušování flexe a přechodu k analytickému vyjadřování již z pragermánštiny. Už v této vývojové fázi můžeme (na rozdíl třeba od příbuzné praslovanštiny, předka češtiny) pozorovat, že ohýbání slov ztrácí na významu.

Stačí se ostatně podívat na ostatní germánské jazyky (němčinu, holandštinu, dánštinu…): Vlastně žádný z nich si složitý flektivní systém neuchoval. Jedinou výjimkou v tomto smyslu je islandština, která si vlivem své izolovanosti zachovala značně archaický charakter a flexe je v ní stále poměrně rozvinutá.

Ale vy, kdo mluvíte třeba německy (je vás jistě celá řada), můžete potvrdit, že flexe tohoto jazyka zdaleka nedosahuje složitosti, na jakou jsme zvyklí z jazyků slovanských. Je tedy zřejmé, že zjednodušování flexe je tendence pro germánské jazyky obecně platná.

U angličtiny dosáhl tento vývoj takové míry i proto, že původní flektivní systém, už sám poměrně jednoduchý, byl dále zjednodušován hláskovým vývojem a sjednocováním flektivních tvarů (tzv. deklinační synkretismus). Na počátku druhého tisíciletí našeho letopočtu už byly staré deklinační typy natolik nevýrazné (a mnohdy zcela zaniklé), že angličtina bojovala při syntetickém způsobu vyjadřování se značnou nesoustavností a neurčitostí – zkrátka některé pády byly značeny různými koncovkami a naopak táž koncovka nesla příliš rozmanité funkce.

Dodejme ještě, že záblesky tendence k přechodu na analytický systém jsou patrné v mnoha jazycích, protože vyjadřovat mluvnické vztahy pomocí předložek je jednodušší a výraznější než pomocí koncovek. Všimněte si i v češtině: Mluvčí například často přidávají předložku „s“ do vazeb, které tradičně vytváříme jen pádovou koncovkou – namazat si chleba s máslem, opovrhovat s lidmi apod. Stejně tak třeba dřívější vazba „je lepší soupeře“ ustoupila dnešnímu „je lepší než soupeř“.

Dynamický přízvuk na první slabice

Dalším faktorem, který v angličtině vydláždil cestu směrem k analytickému systému, je výrazný přízvuk na první slabice. Ten je charakteristickým rysem angličtiny dodnes, jen s několika výjimkami – posun přízvuku totiž někdy rozlišuje sloveso od podstatného jména: Například „record“ s přízvukem na první slabice [rekrd] znamená nahrávka, [rikórd] znamená nahrávat. Podobně třeba slovo „increase“. Takové případy se však vyskytují výhradně u slov přejatých z francouzštiny.

Dynamický přízvuk na první slabice měl ten důsledek, že na vyslovení začátku slova mluvčí vynaložili hodně artikulační energie a o to méně jí zbývalo na vyslovení konce slova (tedy často právě flektivní koncovky). Ta tak měla tendenci v řeči zanikat. Opět připomeňme, že sám o sobě tento faktor zánik syntetického systému nezpůsobí. Například v češtině máme dynamický přízvuk na první slabice také, a přitom si vesele „koncovkujeme“ dál. Někdy, je-li pádová koncovka málo výrazná a brání to snadnému porozumění, dokonce neváháme koncovku rozvinout tak, že přidáme celou slabiku. Například místo „s návrhy“ říkáme „s návrhama“.

Nicméně malá artikulační energie vynakládaná na koncovky sehrála v přechodu angličtiny k analytickému systému svou roli.

Skandinávský vliv

Zajímavým způsobem vstoupili do jazykového vývoje na Britských ostrovech nájezdníci ze Skandinávie. Ti začali pronikat na Britské ostrovy – tehdy již z větší části osídlené anglicky mluvícím obyvatelstvem – koncem 8. století n. l. Po období bojů se z dobyvatelů poměrně brzy stali pokojní osadníci, kteří navázali s původními obyvateli Ostrovů blízké kontakty.

Jak se ale Britové a Skandinávci dorozuměli? Je potřeba si uvědomit, že jejich jazyky se nijak dramaticky nelišily. Nájezdníci z dnešního Norska a Dánska mluvili germánským jazykem, který dnes nazýváme stará severština. Šlo o jazyk blízce příbuzný staré angličtině (oba vzešly několik staletí předtím z pragermánštiny).

Obě složky obyvatelstva se tedy zvládly dorozumět. Nebylo to však dorozumění snadné, protože několik set let trvající oddělený vývoj znamenal, že zatímco kmeny slov zůstávaly vesměs stejné, ostatní morfémy se lišily. Vzájemné působení mezi rozdílnými, a přitom příbuznými jazyky mělo bezesporu vliv na to, že se začal klást větší důraz na kmeny slov než na flektivní koncovky.

Tento vývoj se jako první začal výrazně projevovat logicky v nářečích severních, kde byl vliv skandinávských přistěhovalců a jejich jazyka největší.

Už na přelomu tisíciletí tedy proces ztráty flexe započal. Vzápětí měl navíc přijít cizí vliv, který změnu typologie anglického jazyka posílil a dokonal.

Vliv normanštiny

Jak jsme zevrubně vysvětlovali v minulém díle seriálu, od roku 1066 přicházela na Britské ostrovy spousta osadníků z nového zdroje – byli to Normané, kteří původní germánské obyvatele vytlačili do role poddaných.

Jejich jazyk, místní varieta francouzštiny známá jako normanština, postupně začal na angličtinu uplatňovat silný vliv. Ten se projevil nejen ve slovní zásobě (viz minulý díl seriálu), ale též napomohl přechodu angličtiny k analytickému způsobu vyjadřování.

Francouzština už totiž tehdy (a je tomu tak dodnes) byla analytickým jazykem. Napodobování prestižního jazyka vzdělané, bohaté vrstvy, hovořící normansky, tedy podtrhlo a posílilo již započatý vývoj směrem k úplné změně typologie angličtiny.

Dnešní stav

Pozůstatky někdejšího flektivního systému můžeme dodnes vidět v některých nepravidelnostech. V minulosti se například tvar množného čísla vytvářel u některých deklinačních typů koncovkou -en a u jiných koncovkou -es. (Dodnes je tomu tak v němčině.) Nakonec všude pronikla koncovka -es a v moderní angličtině nám zbylo už jen pár slov připomínajících starý systém, například children a brethren.

Dodnes se rovněž pomocí koncovky -s odlišuje přivlastňovací pád, což je asi nejvýraznější pozůstatek někdejší rozvinuté deklinace. Zájmena a přídavná jména už jsou dnes v angličtině v podstatě neohebná.

Trochu výraznější ohýbání slov nám dodnes zůstalo u sloves, kde se většinou rozlišuje pomocí koncovek tvar třetí osoby jednotného čísla a také tvary minulého času.

Jinak nám už ale ze staroanglické flexe nezbylo skoro nic. Tento typologický kotrmelec samozřejmě probíhal postupně a trval mnoho staletí. Způsobila ho kombinace několika vlivů, z nichž žádný sám o sobě by tak velkou změnu nebyl s to vyvolat. Těmito vlivy byly vnitřní tendence angličtiny ke zjednodušování flektivního systému a jeho nesoustavnost, dynamický přízvuk, oslabení významové závažnosti koncovek na úkor kmene (zejména pod vlivem severským) a konečně dlouhodobé působení normanštiny na Britských ostrovech.

V důsledku toho z velké části zanikly v angličtině flektivní koncovky a ze slov vlastně zbyly jen jejich původní kmeny. Proto je také tak obrovské množství anglických slov jednoslabičných, přičemž typickými výjimkami jsou mnohá slova převzatá z latiny a francouzštiny.

Nezbývá než dodat: Komu přijde těžké naučit se anglicky, nechť si přečte nějaký text ve staroangličtině. A bude vděčný za to, jak jednoduchou gramatiku dnešní angličtina má…

Další díly

Poté, co jsme se v nedávném seriálu podívali na zoubek historii češtiny, uzrál čas, abychom se dozvěděli něco také o světovém jazyce č. 1 – angličtině. Je to řeč, která bezesporu dominuje současnému globalizovanému světu, a aspoň základní znalost angličtiny se dnes stává skoro nutností. Snad vás proto bude bavit spolu s námi poodhalit některá její tajemství.

Když mezi sebou začnete porovnávat jednotlivé germánské jazyky (němčinu, švédštinu, holandštinu, dánštinu…), logicky zjistíte, že jsou si navzájem dost podobné. Sdílejí velkou část slovní zásoby, byť jsou slovíčka v každém z jazyků už trochu pozměněná. Germánské jazyky také samozřejmě podobně zní.

Jenže když se pak podíváte na angličtinu, což je také germánský jazyk, na první pohled vidíte, že se svým příbuzným řečem skoro vůbec nepodobá. Spoustu a spoustu anglických slov byste v jiných germánských jazycích hledali marně. Čímže to?

Letmý pohled do historie

Abychom příčinu tohoto jevu odhalili, musíme se vrátit bratru tisíc let nazpět do historie. Říkají vám něco pojmy „bitva u Hastingsu“ a „Vilém Dobyvatel“? Pokud ano, tak víte, že v roce 1066 byla britská vojska na hlavu poražena nájezdníky z kontinentu – Normany v čele právě s Vilémem. Normané se po vítězné bitvě na Britských ostrovech pohodlně usadili a původní obyvatelstvo si porobili.

Z hlediska jazykového vývoje je důležitý fakt, že Normané byli sice také Germáni (stejně jako Britové), ale během svého života v Normandii se „porománštili“ neboli přijali za svůj jazyk francouzštinu (francouzština patří mezi tzv. románské jazyky).

Noví vládci Anglie tedy mluvili francouzsky, resp. dialektem francouzštiny, kterému dnes říkáme normanština nebo anglonormanština. A bylo jasné, že s příchodem nových pánů s vlastním jazykem bude angličtina podrobena zatěžkávací zkoušce.

Zpočátku však do angličtiny slovíčka z francouzštiny příliš nepronikala. Není se co divit – Normané nebyli mezi původními obyvateli logicky příliš v oblibě a zůstávali oddělenou vrstvou populace.

Uplynulo však jedno dvě staletí, a noví i původní obyvatelé se začali postupně sžívat. Jazyk Normanů (ona varieta francouzštiny) se postupně stal pro původní obyvatele přijatelnějším, a protože ho používala vládnoucí, vzdělaná vrstva, byl dokonce přitažlivý! Značil přece vzdělanost a příslušnost k vyšší vrstvě… Angličtí mluvčí proto začali zcela vědomě a dobrovolně přijímat z tohoto jazyka spoustu slov a v některých případech i rysů skladby a tvarosloví.

Tento vývoj později ještě posílila stoletá válka mezi Anglií a Francií. Obě etnika na Britských ostrovech měla po několik generací společného nepřítele, což posílilo vědomí společné národní identity a přispělo k tomu, že obě složky obyvatelstva skutečně splynuly v jeden celek. Normané ztratili své državy na kontinentu a pouto s francouzskou „vlastí“ se přetrhlo.

Vládnoucí vrstva nakonec přijala angličtinu jako svůj mateřský jazyk. Prvním králem po normanském záboru, který měl angličtinu jako mateřštinu, byl Jindřich IV., který začal vládnout roku 1399. Mezitím už ale stihl francouzský vliv zanechat na angličtině nesmazatelné stopy.

Vliv na slovní zásobu

Z dochovaných literárních památek té doby vyplývá, že zejména v období let 1250 až 1400 pronikala románská slovíčka – tj. slova z normanštiny i centrální francouzštiny – do angličtiny v ohromném množství. Když k tomu připočteme i další vlivy, které francouzština na angličtinu měla (zmíníme se o nich v seriálu později), dopadlo to tak, že na konci tohoto období byla angličtina skoro k nepoznání.

Schválně si zkuste tipnout, kolik z dnešních výrazů v anglické slovní zásobě má vlastně francouzský původ. Desetina? Pětina? Kdepak – odhaduje se, že až POLOVINA (!) dnešních anglických slovíček je francouzského původu! Není se pak co divit, že angličtina se od ostatních germánských jazyků podstatně odlišuje.

Samozřejmě když píšeme polovina, nechápejte to tak, že v jakémkoli anglicky psaném textu bude v průměru půlka slov románského původu. Germánská slovíčka (Saxon words) jsou totiž většinou frekventovanější neboli vyskytují se obecně častěji. Ale kdybyste si vzali anglický slovník a brali jedno slovíčko po druhém, bude germánská a románská složka (čistě na počet) zhruba v rovnováze.

Teď by vás možná zajímalo, například která anglická slůvka mají onen francouzský původ. Inu, protože normanští dobyvatelé okamžitě obsadili veškeré vládní, armádní a církevní posty a také se stali bohatou vrstvou obyvatelstva, nepřekvapí, že právě v těchto oblastech dnes románská složka v anglické slovní zásobě dominuje.

Od původu francouzská jsou tak typicky mnohá slovíčka z terminologie státní správy (např. government, state, royal, people, nation), vojenství (battle, victory, war, peace, soldier…) a náboženství (religion, angel, service atd.).

Nesmírně výmluvně vypovídá o majetkovém postavení Britů a Normanů po normanském záboru rozdělení slovíček v oblasti kuchyně: Zatímco označení hospodářských zvířat zůstala germánská, protože Britové tato zvířata chovali (swine, bull, calf, sheep), masa získaná z těchto zvířat mají pojmenování původu francouzského, protože vlastně jen Normané je jedli (pork, beef, veal, mutton).

Odlišné jazykové vrstvy

To vše mělo zajímavý důsledek, pociťovaný v angličtině dodnes: Slova francouzského původu totiž (až na výjimky) tvoří v rámci anglického jazyka v podstatě zřetelně odlišenou vrstvu, slohově vyšší a také trochu odosobněnější. Příčinou je to, že tato slova od začátku přejímala hlavně vzdělaná složka původního obyvatelstva, která se v normanštině zhlédla.

Samozřejmě některá původem francouzská slova jsou dnes pociťována jako zcela obyčejná, namátkou second, table, very, use apod. Jako celek ale tato složka anglické slovní zásoby (spolu se slovy přejatými z latiny a řečtiny) tvoří jakousi intelektuální jazykovou vrstvu, slohově nadnesenou a trochu „exkluzivní“. Typickými zástupci této vrstvy jsou tzv. „long words“ jako influence, beautiful, adventure (z francouzštiny), description, hostility (z latiny) apod. Pokud někdo do své řeči nebo textu zahrnuje velké množství těchto slov, výsledek je tak trochu neosobní a chybí mu vřelost a emoce.

Naopak slova původně germánská, tedy ponechaná ze staré angličtiny nebo přejatá ze staré severštiny, zpravidla označují běžné pojmy dokonale známé všem mluvčím, včetně obyčejných a nevzdělaných. Tato vrstva angličtiny nabízí přirozená slovíčka často se značným citovým zabarvením.

Ostatně posuďte sami – níže uvádíme několik dvojic slov. V levém sloupci je výraz germánský, vpravo výpůjčka z francouzštiny.

  • begin – commence
  • happiness – felicity
  • motherly – maternal
  • warn – admonish

Pokud umíte anglicky opravdu dobře, takže tyto jemné rozdíly dokážete zachytit, určitě nám potvrdíte, že slova v levém sloupci nesou mnohem větší emocionální náboj, zatímco výrazy v pravém sloupci jsou spíše formální.

Závěr

Když k té ohromné spoustě slov přejatých z normanštiny a centrální francouzštiny připočtete velké množství výpůjček z latiny a řečtiny, je jasné, proč je anglické lexikon mezi germánskými jazyky natolik neobvyklé. Na další neobyčejné rysy angličtiny se podíváme v dalších dílech.

Další díly

Pokud by vám váš předek ze středověku nabízel „býkové maso“, neměl by na mysli nic jiného než nám dobře známé hovězí (od slova hovado = kus dobytka).

Spojení typu „maso býkové“ nebylo tehdy nijak neobvyklým vyjádřením. Stará čeština totiž ve větší míře než dnes vyjadřovala atributivní vztahy (blíže určující význam) pomocí shodného přívlastku, a to i tam, kde dnes použijeme přívlastek neshodný nebo spojení s předložkou.

Pokud si už ze školy uvedené pojmy nepamatujete, vysvětlíme, že shodný přívlastek se svým tvarem shoduje se jménem, které blíže určuje, např. býkové maso, býkovému masu, s býkovým masem… Naopak neshodný přívlastek stojí vždy za jménem a toto jméno nemá vliv na jeho tvar, např. maso býka, masu býka, s masem býka apod.

Z dnešního pohledu jsou tedy některá spojení, která se nám dochovala ve staročeských písemných památkách, až komická. Posuďte sami:

  • nedostatek vodný (dnes: nedostatek vody)
  • východ slunečný (dnes: východ slunce)
  • vinné sbieranie (dnes: sbírání vína)
  • trud cěstný (únava z cesty)

Věřte nebo ne, mnohá taková spojení by vás mohla úplně zmást. Co byste třeba řekli, že znamená přietelská válka? Asi vás napadne, že je to válka vedená přátelsky anebo s přátelskými úmysly, ale hned si uvědomíte, že takovou válku si lze představit jen stěží. No baže! Ono to totiž znamená válka mezi přáteli.

Podobně kdyby vám někdo hrozil, že vám dá pár kyjěvých ran, možná si řeknete, že to budou rány jako od Kyjeva. Ve skutečnosti vám ale hrozí několik ran kyjem.

Závěr seriálu

Dvanáctým dílem bychom naše putování po zajímavostech z historie naší mateřštiny (aspoň prozatím) uzavřeli. Ano, víme, jak nesmírně vás to mrzí. Ale nesmutněte – už teď pro vás připravujeme seriál nový. Jeho téma si ještě necháme pro sebe, nicméně slibujeme, že bude přinejmenším tak nudný, jako byl tento.

Takže pokud se vám na formě či obsahu seriálu něco líbilo nebo byste chtěli naopak něco vylepšit, neváhejte a napište komentář. Pokusíme se v dalším seriálu vyjít vašim představám vstříc.

Další díly

Skloňování podstatných jmen patřících pod vzor „stavení“ je zvláště v jednotném čísle pěkně nepraktické. Proč? Protože tvary skoro ve všech pádech mají stejnou koncovku. Však se podívejte:

  • 1. stavení
  • 2. stavení
  • 3. stavení
  • 4. stavení
  • 5. stavení
  • 6. stavení
  • 7. stavením

Pro češtinu, která bohatou škálu koncovek nutně potřebuje k jasnému vyjádření mluvnických vztahů ve větě, není takový vzor právě praktický. Kde se v ní tedy vzal?

Zrod problému

Na začátku dovolte poznámku k terminologii: Není tak docela přesné mluvit o vzoru. Jednotlivým způsobům skloňování podstatných jmen správně říkáme deklinační typy. Vzorem je pouze konkrétní slovo, který tento deklinační typ zastupuje, v tomto případě „stavení“. Když se tedy v minulosti v ženském rodě přestal používat vzor „nůše“ a byl nahrazen běžnějším slovem „růže“, změnil se vzor, nikoli však pochopitelně deklinační typ.

Tak. Teď když máme jasno v pojmech, pojďme si vysvětlit, proč máme v naší mateřštině deklinační typ, v němž jsou skoro všechny tvary stejné.

Příčinu hledejme v již vícekrát zmíněných hláskových změnách. Původně totiž byly v tomto deklinačním typu koncovky docela pestré. Staročeský stav vypadal takto:

  • 1. stavenie
  • 2. stavenie
  • 3. staveňú
  • 4. stavenie
  • 5. stavenie
  • 6. stavení
  • 7. stavením

Jenže pak do tohoto skloňování zasáhly hláskové změny na konci středověkého období. Tou hlavní byl přechod dvojhlásky IE na Í. Ten proběhl napříč celým českým slovníkem. Možná si ještě ze školy pamatujete na Chelčického traktát Siet viery pravé, který by se dnes jmenoval Síť víry pravé. Další změnou v tomto vzoru byla přehláska Ú na Í.

Když se na uvedené změny podíváte, je vám už asi jasné, co se stalo: Najednou se skoro všechny koncovky singuláru sjednotily na tvar „stavení“. Před uvedenými hláskovými změnami ale byl tento deklinační typ docela funkční – dokonce natolik, že se v minulosti vyskytoval i v mužském a ženském rodě.

Mužský rod

V mužském rodě patřila řada podstatných jmen do deklinačního typu „řebří“ (žebřík). Střídaly se v něm stejné koncovky jako v rodě středním, byť trochu jinak rozložené.

Když se pak koncovky neúnosně sjednotily a tento deklinační typ se stal takzvaně neproduktivním, vyřešila se situace jednoduše: Některá podstatná jména tohoto typu změnila koncovku a přesunula se k jiným vzorům (z řebří se stal žebřík, z úlí se stal úl apod.); některá se přesunula k jinému typu beze změny koncovky (např. sudí); jiná zkrátka změnila rod (původně byl TEN pondělí a TEN září, zatímco dnes jde o neutra). Původní deklinační typ s koncovkou -í tak v mužském rodě zcela zanikl.

Ženský rod

Podobně to dopadlo v rodě ženském. I zde existoval deklinační typ s koncovkou -í – používá se vzor „laní“ (pozor, jde o 1. pád: TA laní). Když i zde hláskové změny prakticky zrušily singulárové sklonění, přešla drtivá většina jmen z tohoto typu k typům jiným a původní deklinační typ „laní“ zanikl.

Tak se z laní stala laň, z pradlí pradlena, z rolí role a tak dále. Původní deklinaci ale přece zůstal jeden pohrobek – slovo paní. Jak to, že se udrželo? Jde tu zřejmě o fakt, že slovo „paní“ se v češtině málokdy vyskytuje samo, zpravidla ho rovnou doprovází příjmení dotyčné dámy anebo zájmeno. Příjmení či zájmeno se skloňuje obvyklým způsobem a právě jeho tvar bohatě stačí k určení pádu celého spojení. Například s paní Novákovou, bez paní Novákové či té paní a podobně.

Hromadná a slovesná

Zbývá tedy poslední otázka: Když po sjednocení koncovek zanikl deklinační typ s koncovkou -í v mužském i ženském rodě, proč se totéž nestalo i v rodě středním? Tam nám deklinační typ „stavení“ zůstal!

Příčinou je skutečnost, že tento deklinační typ měl ve středním rodě velmi bohaté a specifické využití. Používal se (a dodnes používá) jednak pro vytváření podstatných jmen hromadných (listí, větvoví, proutí…) a jednak pro podstatná jména slovesná (vedení, povídání, bití atd.).

Dodnes je ale skloňování podle vzoru „stavení“ nepohodlné a lidé mají často podvědomou snahu nějak od sebe jednotlivé pády rozlišit. To může být příčinou faktu, proč se tato slova (zvláště ta nově do jazyka proniklá) často zdrobňují nebo jinak upravují, aby byla koncovka zřetelnější. Lidé například velmi často místo selfie říkají selfíčko, což je tvar, který jim umožňuje využít pestrost koncovek v deklinačním typu „město“.

Další díly

Naše „spřátelené“ vydavatelství Zoner Press vyhlásilo jarní úklid. Do 30. dubna si můžete koupit spoustu skvělých, byť druhojakostních knih za jednotnou cenu 95 Kč/kus.

Pokud chcete rovnou začít vybírat, prohlédněte si kompletní nabídku.

Já jenom doplním to, co byste se stejně dočetli přímo na stránkách Zoner Pressu… Jde o knihy s poškozenými obálkami, ale nepoškozeným obsahem (vrácené výtisky od knihkupců, z výstav apod.). Jako dárek nebo ozdoba knihovny to tedy asi nebude to pravé ořechové, ale pro osobní potřebu – proč ne? Obsah je král :-)

Brňáci si můžou objednané knížky vyzvednout na adrese Nové Sady 18, pro obyvatele vzdálenějších koutů naší země bude zřejmě praktičtější nechat si je poslat prostřednictvím Zásilkovny (55 Kč), respektive České pošty nebo PPL (75 Kč).

Původní cena některých knížek se šplhala i přes 500 Kč, takže v rámci této akce můžete poměrně slušně ušetřit.

Co v nabídce najdete

Vysloveně namátkou vybírám první, brožované vydání naší knížky Pište správně česky – Poradna šílených korektorů (odkaz vede na stránku se standardní, nesníženou cenou).

Kromě toho mezi zlevněnými tituly najdete například:

Fotografování, kreslení

  • Černobílá fotografie
  • Dobrá fotografie
  • DSLR – Naučte se používat digitální zrcadlovku
  • Expozice – problémy a řešení
  • Fotografie v praxi (několik dílů)
  • Kompendium portrétní fotografie
  • Minimalistický fotograf
  • Naučte se fotografovat (několik dílů)
  • Naučte se kreslit (několik dílů)
  • RAW – digitální fotografie v Camera Raw a Photoshop CS4
  • … a mnoho, mnoho dalších (na stránce s přehledem zlevněných knih najdete odkazy na anotace jednotlivých publikací)

Programování, webdesign

  • Ajax PROFESIONÁLNĚ
  • Eric Meyer o CSS – kompletní průvodce
  • HTML5 a CSS3 pro webové designéry
  • MySQL profesionálně
  • atd. atd.

Tak pokud zrovna řešíte, co zařadíte do svého seznamu četby, snad se vám podaří ulovit nějaký kousek, který vám udělá radost.


Podrubriky

RSS Zápisníku šíleného korektora

Novinky

10.4. Recenze od Chytráka Tima

Petr Chlebek na svém webu Chytrák Tim zhodnotil 2. vydání naší knížky. Moc děkujeme. Odkazy na další recenze najdete na samostatné stránce.

10.2. „Pište správně česky“ podruhé

Naše veledílo Pište správně česky – poradna šílených korektorů se dočkalo nového, výrazně rozšířeného vydání. A naši čtenáři ho mají se slevou.

4.9. Korunní princ je zpět

Po několika letech se do týmu Proofreading.cz vrátil Petr Behún, jeden z šílených korektorů.

4.8. Nová norma ČSN 01 6910

Od 1. 8. 2014 začala platit nová technická norma ČSN 01 6910 – Úprava dokumentů zpracovaných textovými procesory. Není sice závazná, ale tým Proofreading.cz se s ní seznámil a ve své práci se bude řídit jejími doporučeními.

1.11. Personální změna

Novým vedoucím týmu Proofreading.cz se od 1. 11. 2013 stává paní Alena Žitníková.


Objednávka korektury

Objednávka vám zabere jen pár minut.


Kontakt

Alena Žitníková
Jiskrova 517/4
147 00 Praha 4

azitnikova@proofreading.cz


© 2006–2013 Petr Behún. Všechna práva vyhrazena. Web běží na systému WordPress.
Mapa webu, O webu, Kontakt