Skok na: navigace, obsah




Nacházíte se zde: Úvod » O češtině » Zápisník šíleného korektora



Zápisník šíleného korektora

Pokud by vám váš předek ze středověku nabízel „býkové maso“, neměl by na mysli nic jiného než nám dobře známé hovězí (od slova hovado = kus dobytka).

Spojení typu „maso býkové“ nebylo tehdy nijak neobvyklým vyjádřením. Stará čeština totiž ve větší míře než dnes vyjadřovala atributivní vztahy (blíže určující význam) pomocí shodného přívlastku, a to i tam, kde dnes použijeme přívlastek neshodný nebo spojení s předložkou.

Pokud si už ze školy uvedené pojmy nepamatujete, vysvětlíme, že shodný přívlastek se svým tvarem shoduje se jménem, které blíže určuje, např. býkové maso, býkovému masu, s býkovým masem… Naopak neshodný přívlastek stojí vždy za jménem a toto jméno nemá vliv na jeho tvar, např. maso býka, masu býka, s masem býka apod.

Z dnešního pohledu jsou tedy některá spojení, která se nám dochovala ve staročeských písemných památkách, až komická. Posuďte sami:

  • nedostatek vodný (dnes: nedostatek vody)
  • východ slunečný (dnes: východ slunce)
  • vinné sbieranie (dnes: sbírání vína)
  • trud cěstný (únava z cesty)

Věřte nebo ne, mnohá taková spojení by vás mohla úplně zmást. Co byste třeba řekli, že znamená přietelská válka? Asi vás napadne, že je to válka vedená přátelsky anebo s přátelskými úmysly, ale hned si uvědomíte, že takovou válku si lze představit jen stěží. No baže! Ono to totiž znamená válka mezi přáteli.

Podobně kdyby vám někdo hrozil, že vám dá pár kyjěvých ran, možná si řeknete, že to budou rány jako od Kyjeva. Ve skutečnosti vám ale hrozí několik ran kyjem.

Závěr seriálu

Dvanáctým dílem bychom naše putování po zajímavostech z historie naší mateřštiny (aspoň prozatím) uzavřeli. Ano, víme, jak nesmírně vás to mrzí. Ale nesmutněte – už teď pro vás připravujeme seriál nový. Jeho téma si ještě necháme pro sebe, nicméně slibujeme, že bude přinejmenším tak nudný, jako byl tento.

Takže pokud se vám na formě či obsahu seriálu něco líbilo nebo byste chtěli naopak něco vylepšit, neváhejte a napište komentář. Pokusíme se v dalším seriálu vyjít vašim představám vstříc.

Další díly

Skloňování podstatných jmen patřících pod vzor „stavení“ je zvláště v jednotném čísle pěkně nepraktické. Proč? Protože tvary skoro ve všech pádech mají stejnou koncovku. Však se podívejte:

  • 1. stavení
  • 2. stavení
  • 3. stavení
  • 4. stavení
  • 5. stavení
  • 6. stavení
  • 7. stavením

Pro češtinu, která bohatou škálu koncovek nutně potřebuje k jasnému vyjádření mluvnických vztahů ve větě, není takový vzor právě praktický. Kde se v ní tedy vzal?

Zrod problému

Na začátku dovolte poznámku k terminologii: Není tak docela přesné mluvit o vzoru. Jednotlivým způsobům skloňování podstatných jmen správně říkáme deklinační typy. Vzorem je pouze konkrétní slovo, který tento deklinační typ zastupuje, v tomto případě „stavení“. Když se tedy v minulosti v ženském rodě přestal používat vzor „nůše“ a byl nahrazen běžnějším slovem „růže“, změnil se vzor, nikoli však pochopitelně deklinační typ.

Tak. Teď když máme jasno v pojmech, pojďme si vysvětlit, proč máme v naší mateřštině deklinační typ, v němž jsou skoro všechny tvary stejné.

Příčinu hledejme v již vícekrát zmíněných hláskových změnách. Původně totiž byly v tomto deklinačním typu koncovky docela pestré. Staročeský stav vypadal takto:

  • 1. stavenie
  • 2. stavenie
  • 3. staveňú
  • 4. stavenie
  • 5. stavenie
  • 6. stavení
  • 7. stavením

Jenže pak do tohoto skloňování zasáhly hláskové změny na konci středověkého období. Tou hlavní byl přechod dvojhlásky IE na Í. Ten proběhl napříč celým českým slovníkem. Možná si ještě ze školy pamatujete na Chelčického traktát Siet viery pravé, který by se dnes jmenoval Síť víry pravé. Další změnou v tomto vzoru byla přehláska Ú na Í.

Když se na uvedené změny podíváte, je vám už asi jasné, co se stalo: Najednou se skoro všechny koncovky singuláru sjednotily na tvar „stavení“. Před uvedenými hláskovými změnami ale byl tento deklinační typ docela funkční – dokonce natolik, že se v minulosti vyskytoval i v mužském a ženském rodě.

Mužský rod

V mužském rodě patřila řada podstatných jmen do deklinačního typu „řebří“ (žebřík). Střídaly se v něm stejné koncovky jako v rodě středním, byť trochu jinak rozložené.

Když se pak koncovky neúnosně sjednotily a tento deklinační typ se stal takzvaně neproduktivním, vyřešila se situace jednoduše: Některá podstatná jména tohoto typu změnila koncovku a přesunula se k jiným vzorům (z řebří se stal žebřík, z úlí se stal úl apod.); některá se přesunula k jinému typu beze změny koncovky (např. sudí); jiná zkrátka změnila rod (původně byl TEN pondělí a TEN září, zatímco dnes jde o neutra). Původní deklinační typ s koncovkou -í tak v mužském rodě zcela zanikl.

Ženský rod

Podobně to dopadlo v rodě ženském. I zde existoval deklinační typ s koncovkou -í – používá se vzor „laní“ (pozor, jde o 1. pád: TA laní). Když i zde hláskové změny prakticky zrušily singulárové sklonění, přešla drtivá většina jmen z tohoto typu k typům jiným a původní deklinační typ „laní“ zanikl.

Tak se z laní stala laň, z pradlí pradlena, z rolí role a tak dále. Původní deklinaci ale přece zůstal jeden pohrobek – slovo paní. Jak to, že se udrželo? Jde tu zřejmě o fakt, že slovo „paní“ se v češtině málokdy vyskytuje samo, zpravidla ho rovnou doprovází příjmení dotyčné dámy anebo zájmeno. Příjmení či zájmeno se skloňuje obvyklým způsobem a právě jeho tvar bohatě stačí k určení pádu celého spojení. Například s paní Novákovou, bez paní Novákové či té paní a podobně.

Hromadná a slovesná

Zbývá tedy poslední otázka: Když po sjednocení koncovek zanikl deklinační typ s koncovkou -í v mužském i ženském rodě, proč se totéž nestalo i v rodě středním? Tam nám deklinační typ „stavení“ zůstal!

Příčinou je skutečnost, že tento deklinační typ měl ve středním rodě velmi bohaté a specifické využití. Používal se (a dodnes používá) jednak pro vytváření podstatných jmen hromadných (listí, větvoví, proutí…) a jednak pro podstatná jména slovesná (vedení, povídání, bití atd.).

Dodnes je ale skloňování podle vzoru „stavení“ nepohodlné a lidé mají často podvědomou snahu nějak od sebe jednotlivé pády rozlišit. To může být příčinou faktu, proč se tato slova (zvláště ta nově do jazyka proniklá) často zdrobňují nebo jinak upravují, aby byla koncovka zřetelnější. Lidé například velmi často místo selfie říkají selfíčko, což je tvar, který jim umožňuje využít pestrost koncovek v deklinačním typu „město“.

Další díly

Naše „spřátelené“ vydavatelství Zoner Press vyhlásilo jarní úklid. Do 30. dubna si můžete koupit spoustu skvělých, byť druhojakostních knih za jednotnou cenu 95 Kč/kus.

Pokud chcete rovnou začít vybírat, prohlédněte si kompletní nabídku.

Já jenom doplním to, co byste se stejně dočetli přímo na stránkách Zoner Pressu… Jde o knihy s poškozenými obálkami, ale nepoškozeným obsahem (vrácené výtisky od knihkupců, z výstav apod.). Jako dárek nebo ozdoba knihovny to tedy asi nebude to pravé ořechové, ale pro osobní potřebu – proč ne? Obsah je král :-)

Brňáci si můžou objednané knížky vyzvednout na adrese Nové Sady 18, pro obyvatele vzdálenějších koutů naší země bude zřejmě praktičtější nechat si je poslat prostřednictvím Zásilkovny (55 Kč), respektive České pošty nebo PPL (75 Kč).

Původní cena některých knížek se šplhala i přes 500 Kč, takže v rámci této akce můžete poměrně slušně ušetřit.

Co v nabídce najdete

Vysloveně namátkou vybírám první, brožované vydání naší knížky Pište správně česky – Poradna šílených korektorů (odkaz vede na stránku se standardní, nesníženou cenou).

Kromě toho mezi zlevněnými tituly najdete například:

Fotografování, kreslení

  • Černobílá fotografie
  • Dobrá fotografie
  • DSLR – Naučte se používat digitální zrcadlovku
  • Expozice – problémy a řešení
  • Fotografie v praxi (několik dílů)
  • Kompendium portrétní fotografie
  • Minimalistický fotograf
  • Naučte se fotografovat (několik dílů)
  • Naučte se kreslit (několik dílů)
  • RAW – digitální fotografie v Camera Raw a Photoshop CS4
  • … a mnoho, mnoho dalších (na stránce s přehledem zlevněných knih najdete odkazy na anotace jednotlivých publikací)

Programování, webdesign

  • Ajax PROFESIONÁLNĚ
  • Eric Meyer o CSS – kompletní průvodce
  • HTML5 a CSS3 pro webové designéry
  • MySQL profesionálně
  • atd. atd.

Tak pokud zrovna řešíte, co zařadíte do svého seznamu četby, snad se vám podaří ulovit nějaký kousek, který vám udělá radost.

Oblíbený zdroj bílkovin, který nazýváme „vejce“, se skloňuje skoro ve všech pádech normálně: vejci, vejcem, vejcích… Jedinou výjimkou je 2. pád množného čísla, kde se náhle E mění na A: vajec. Proč máme vEjce, ale vAjec a vAjíčko?

V našem seriálu už jsme stihli zmínit celou řadu hláskových změn, kterými naše mateřština procházela zejména v jazykově bouřlivém období 14. až 16. století. Jednou z těchto změn byla i změna dvojhlásky AJ v EJ.

Tak se z původního vajce stalo dnešní vejce. Podobně se z krajčího stal krejčí, z volaj bylo volej a najlepší dalo nejlepší. Proč se ale u slova vajce změnil kmen ve všech pádech na EJ a jenom v jednom jediném pádě zůstalo AJ (vajec)?

Nezapomeňte, že v EJ se změnily pouze dvojhlásky AJ. Jenomže ve slově vajec žádná dvojhláska AJ není! Ano, jsou tam písmena A a J po sobě, jenomže dvojhlásku netvoří.

Příčinou je to, že ve slově vajec patří písmena A a J každé k jiné slabice. Všimněte si, kde se nachází rozhraní slabik: va-jec. Naopak v ostatních pádech je dvojhláska zachována: vej-ce, vej-cích, vej-ci. Stejně tak zdrobnělina vajíčko dvojhlásku AJ nemá: va-jíč-ko. Proto se v těchto případech zachovalo písmeno A.

Dodejme ještě, že u některých slov a tvarů byla změna AJ v EJ postupně zase odstraněna a lidé se vrátili k původní podobě. Například hajný se změnil na hejného, ale pak se zase vžila podoba hajný, kterou známe dodnes. Příčinou byla nám už známá analogie – lidé totiž stále používali podstatné jméno háj (které má dlouhé Á, tudíž se ho změna AJ v EJ nedotkla) a pod vlivem tohoto podstatného jména se hejnému vrátila původní podoba hajný, aby měla obě příbuzná slova stejný kmen.

Další díly

„Vezmu šířku, vezmu délku. Moc-li chcete přes prdélku?“ Slavný veršovaný citát z cimrmanovské scénky Elektrická sesle představuje zajímavé použití příklonného „-li“.

Jsme totiž zvyklí, že tato příklonka se přidává k přísudku a vytváří tak větu podmínkovou. Například:

  • Najdeš-li ho doma, zavolej mi. (První věta je podmínkou té druhé.)

V cimrmanovském citátu ale žádná podmínková věta není. Příklonka „-li“ uvozuje větu tázací, a navíc není připojená k přísudku, ale k příslovci „moc“. Čím to?

Staročeská skladba

Dovolte nám tentokrát začít výklad poněkud ze široka. V raných obdobích českého písemnictví bylo běžné, že mluvnické vztahy mezi větami v souvětí zůstávaly nevyjádřené. Jednotlivé věty byly prostě položeny za sebe bez konkrétních spojovacích výrazů, které by ukázaly, že je mezi nimi např. důsledkový, odporovací nebo podmínkový vztah.

Takovému volnému kladení vět za sebe bez vyjádření jejich vzájemného vztahu se říká juxtapozice. Všechny ty spojky vyjadřující mluvnické vztahy (ale, protože, jestliže, kdyby…) vznikaly teprve postupně. Tak například Tomáš ze Štítného psal ve 14. století o panenství toto:

  • Jedinú je ztratíš, věčně jeho jmieti nebudeš. (Jednou ho ztratíš, navěky ho mít nebudeš.)

Dnes bychom řekli: „Když ho jednou ztratíš, věčně už ho mít nebudeš.“ Spojka „když“ nám jasně pomáhá určit podmínkový vztah.

Mluvené vs. psané slovo

Znamená to, že naši předkové byli nějak primitivnější, když nevytvářeli složitá souvětí s jasně vyjádřenými mluvnickými vztahy? V žádném případě! Naši předkové taková souvětí nepoužívali prostě proto, že je nepotřebovali. Nároky mluveného jazyka na stavbu věty jsou totiž neporovnatelně nižší. Jednodušší je oproti psaném textu zpravidla už sdělovaný obsah. Navíc adresátovi pomáhá pochopit vztahy mezi větami kontext situace, intonace mluvčího, jeho gesta a podobně.

Když chcete nějakou myšlenku sdělit písemně, tu náhle můžete zvažovat, jak přesně myšlenku vyjádříte, a vytváření delších souvětí se přímo nabízí. Vlastně vám nic jiného nezbývá – často přesně nevíte, kdo text bude číst, a nemůžete odstíny významu dovysvětlit intonací ani gesty. A tak musíte vztahy mezi větami vyjádřit co možná nejjednoznačněji.

Zase zkusme příklad. Když si s někým jen tak povídáte, klidně řeknete něco jako: „Támhle v krámu prodávaj housky. Chodím je tam často kupovat. Mám housky rád.“ Klasická juxtapozice – jen věty položené k sobě.

Možná vám to tak nepřijde, ale v běžné konverzaci takhle formulujeme myšlenky úplně běžně a všichni. Ve spojení se správnou intonací zní takové vyjadřování zcela přirozeně a každý posluchač si vztahy mezi větami snadno domyslí.

Zato když tutéž myšlenku budete psát do školního slohového cvičení, asi se pokusíte napsat třeba: „Tamhle v krámu prodávají housky, a protože já mám housky rád, chodím je tam často kupovat.“

Je logické, že taková složitá větná stavba se začala rozvíjet až s nástupem písemnictví a později spisovného jazyka. To, co byly dříve jen částice nebo citoslovce uvozující určité myšlenky, se postupně transformovalo do spojek se specifickým významem. Jak nabýval písemný projev na významu, začaly se tyto spojovací výrazy používat stále zřetelnějším způsobem k vyjádření konkrétních mluvnických vztahů.

Od otázky k podmínce

A teď se konečně dostáváme zpět k Cimrmanovi: Ona příklonka -li totiž opravdu původně značila prostou otázku, a nikoli podmínkovou větu. Tato příklonka se přidala za první slovo ve větě a tím se z věty stala otázka. Slova krejčího Lišky z cimrmanovské scénky Elektrická sesle „Moc-li chcete přes prdélku?“ znamenají vlastně prostou otázku „Chcete moc přes prdélku?“.

Vzniká tedy otázka, jak se z tohoto užívání přesunulo „-li“ k označování věty podmínkové. Je to snadné: Mluvčí totiž často hned po položení otázky nečekal na odpověď a rovnou řekl, co by z kladné odpovědi vyplývalo. Asi takhle:

  • Chceš-li zítra přijít? Můžeš.

A odtud byl již jen krůček k tomu, aby věty splynuly v jednu a původní otázka získala význam podmínkové věty:

  • Chceš-li zítra přijít, můžeš.

Nicméně používání příklonky „-li“ na začátku otázek se jako archaismus udrželo až do 19. století. Proto čteme ještě u Máchy „Vidíš-li poutníka, an dlouhou lučinou spěchá ku cíli?“ a u Jiráska třeba „Ty-li mne neznáš?“. A právě jazyk 19. století byl samozřejmě silným inspiračním zdrojem tvůrců her Divadla Járy Cimrmana.

Dodejme ještě zajímavou informaci, že stejným způsobem vznikla dnešní spojka jestli. Když se totiž „-li“ začalo chápat jako označení vět podmínkových, nejčastěji se připojovalo k nejběžnějšímu českému slovesu, totiž „být“. Proto byl výraz „jest-li“ nejčastější a brzy ustrnul na podřadicí spojku.

Další díly

Výraz „protéza“ dobře známe z medicíny. V lingvistice se používá příbuzný pojem, totiž proteze. „Protetickými hláskami“ nazýváme hlásky přidané na začátek slova, aby se snáze vyslovovalo v proudu řeči.

Určitě nejznámější a u nás nejrozšířenější protezí je přidávání hlásky V ke slovům začínajícím na O. Tedy vokno místo okno, vopřít místo opřít a podobně. První doklady o této změně pocházejí už ze 14. století, ale do spisovného jazyka tato proteze nebyla přijata.

Naopak jiná slova, k nimž byla protetická hláska přidána, zakotvila ve slovnících a dnes už by nás ani nenapadlo vyslovit je jinak. Jsou to například jiskra (původně iskra), jablko (z německého der Apfel) nebo vejce (všimněte si, že v řadě nám příbuzných jazyků je toto slovo bez V – das Ei, the egg –, což ukazuje, že původně zde V nebylo).

Přidávání V je velmi rozšířené, a to samozřejmě i v jiných jazycích. S touto protezí se setkáte například v ukrajinštině nebo běloruštině. Ale projevila se dokonce i v angličtině: Právě přidání protetického V stojí za dnešní výslovností anglického slova „jeden“. Zápis „one“ svědčí o původní výslovnosti začínající O, ale později bylo přidáno V a vznikla dnešní výslovnost [van].

Mezi protetické hlásky řadíme i tzv. ráz. Co že to je? Jde o zvuk, který vznikne prudkým uvolněním sevřených hlasivek. Možná si říkáte, že vy nic takového se svými nebohými hlasivkami neprovádíte, ale opak je pravdou. Ráz se vyskytuje v takových slovech jako bez·emisní nebo ne·ambulantní.

Funkci protetické hlásky má ráz hlavně mezi předložkami a slovy počínajícími samohláskou. Vezměte si takové „v uchu“. Bez rázu byste vlastně toto spojení vyslovili vuchu, jenže skutečná výslovnost je f·uchu. Už ten ráz slyšíte?

Zajímavé je, že ve staré češtině se ráz v těchto případech nepoužíval. Spojení „v oku“, které bychom dnes vyslovili f·oku znělo tehdy vóči. Chcete důkaz? Z tohoto spojení a jeho tehdejší výslovnosti vznikla dnešní předložka vůči (všechna Ó se v češtině změnila na Ů – viz 4. díl našich Perliček). Ano, vůči je vlastně původně „z očí do očí“.

Další díly

V dávných dobách lidé docela běžně věřili, že název určité bytosti nebo jevu má jakési sepětí s její podstatou. A že tedy vyslovením tohoto jména je například možné takovou věc přivolat.

Známe to z náboženské oblasti – například v židovské kultuře se zhruba před dvěma tisíci lety přestalo vyslovovat i zapisovat Boží jméno, protože se rozšířilo přesvědčení, že by to bylo znevažování, které přivolá Boží nelibost či pomstu.

Běžnější ale bylo, že lidé raději nevyslovovali jména různých nebezpečných jevů či zvířat, aby je snad nepřivolali. Místo toho použili nějaké zástupné označení. Tak třeba začali říkat zubatá místo smrt, což je obyčej, který se občas objevuje i dnes, byť už jen ze zvyku. Málokdo si asi myslí, že vyslovením slova „smrt“ přivolá něco zlého.

Týž původ má i pozoruhodné „přání“ zlom vaz. Lidé se báli, že když někomu popřejí štěstí, tak to „zakřiknou“. Pozoruhodnou logikou tedy došli k závěru, že když popřejí opak (zlomení vazu), dostaví se úspěch.

U některých slov vzniklo zástupné označení už tak dávno, že se nám skutečný název vůbec nedochoval. Příkladem je slovo medvěd. Je to nebezpečné zvíře, a protože se lidé báli, že vyslovením jeho jména ho přivolají, začali mu místo toho říkat medu-jed (jedlík medu), z čehož vzniklo dnešní medvěd.

A neudělali to jen Slované – například Germáni používali jako zástupný název pro tohoto živočicha označení „ten hnědý“ (viz anglické the bear nebo německé der Bär).

A jak se tedy medvěd jmenoval „doopravdy“? To je právě ta legrace: Nevíme! Z původního indoevropského slova (z indoevropštiny vzešly skoro všechny dnešní evropské jazyky) vzniklo latinské ursus a řecké árktos. Nějak podobně říkali medvědovi i Slované a Germáni, ale jak přesně, to už asi nezjistíme. Zbyl nám jen ten hnědý jedlík medu.

Další díly

Ve vývoji jazyka hrají zásadní roli hláskové změny. Z hlásek se stávají dvojhlásky, souhlásky se měkčí, výslovnost se zjednodušuje a tak dále a tak dále.

Neustálé hláskové změny mají zajímavý vedlejší efekt: Výjimečně se totiž stane, že původní podoba slova (před hláskovou změnou) a nová podoba slova (po změně) zůstanou v jazyce obě a každá získá svůj vlastní význam. Tomuto jevu říkáme „významová diferenciace“.

Jak jsme si řekli v minulém díle seriálu, jazyk (vlastně spíš lidé, kteří ho používají) moc nemá rád, když se při skloňování nebo časování slov musí měnit jejich kořen. Pokud takové vzory (přesněji deklinační typy) v jazyce vzniknou, často se objeví tendence je zjednodušit.

Kupříkladu ještě ve 14. století se měnil kmen slova u sloves jako smát, přát nebo vzít. Zatímco tvary jednotného čísla v minulém čase zněly smál, přál a vzal, v množném čísle se říkalo přieli, smieli a vzěli.

Takové razantní zásahy do znění slovesa při časování jsou pochopitelně pro lidi nepohodlné, a tak se brzy tvary sjednotily na „smál – smáli“, „přál – přáli“ nebo „vzal – vzali“.

Občas se ale stalo, že oba tvary kmene se zachovaly, dotvořily k sobě tvary ostatních osob a čísel a vznikla dvě nezávislá slovesa s různým významem. Tak například sloveso táhnúti mívalo v 1. osobě tvar táhnu, ale už ve 2. osobě se kmen měnil, takže zněla tiehneš. A zatímco z kmene prvního (tedy -táh-) vzniklo sloveso táhnout (táhnu, táhneš) s původním významem, druhý kmen (-tieh-) se rozvinul do slovesa tíhnout s vlastním, odlišným významem.

Podobně si můžeme vysvětlit i nezvyklý archaismus ve slavném verši z Nerudových Písní kosmických, totiž „jen trochu blíže, hrdobci, jimž hrouda nohy víže“. Víže (resp. dříve „vieže“) byl původně jen tvar slovesa vázati. Dnes ale existují oba tvary (váže – víže) vedle sebe, byť „víže“ už pociťujeme jako archaismus.

Další díly

Že se v češtině dá jedna a tatáž věc označit různými názvy, všichni dobře víme. Proč se tedy zdržovat přemýšlením o tom, že máme dvojici synonym „břímě – břemeno“?

Odpověď je prostá: V tomto článku nám totiž nepůjde konkrétně o dvojici „břímě – břemeno“, ale o celou skupinu takových dvojic, vytvořených podle stejné šablony:

  • témě – temeno
  • rámě – rameno
  • plémě – plemeno
  • símě/sémě – semeno

… a to ještě nejsou všechny. Kde se tyto zvláštní dvojice v češtině vzaly?

Už jste si patrně zvykli, že skoro v každém díle našeho seriálu vás seznámíme s nějakým pojmem z jazykovědy, a ani tentokrát neuděláme výjimku. Dnes nás bude zajímat analogie.

V lingvistice tento pojem značí běžný jev ve vývoji jazyka, kdy se určitý tvar vytvoří (analogicky) podle tvaru obdobného. A právě vlivem takové analogie vznikla v češtině výše zmíněná skupina dvojic.

Původně totiž žádné břemeno, plemeno ani temeno neexistovaly. Znali jsme jen břímě, plémě, témě atd. Jak se ale tato slova skloňovala? Že by „bez ráměte“, „s rámětem“…?

Kdepak. Při skloňování se ke slovům v tomto dnes již zaniklém vzoru přidávala vkladná slabika. Deklinace proto vypadala takto:

  • 1. rámě
  • 2. ramene
  • 3. rameni
  • 4. rámě
  • 6. rameni
  • 7. ramenem

Je tedy vidět, že u 1. a 4. pádu se odlišovala nejen koncovka, ale dokonce i kmen slova. Takové různosti se ovšem jazyk přirozeně brání, a tak si lidé (aby se vzor zjednodušil) podle koncovek ostatních pádů dotvořili novou podobu 1. a 4. pádu: rameno.

Uplatnila se zde zkrátka zmíněná analogie: Změna kmene byla provedena napodobením kmene v ostatních pádech. A proč koncovka -o? Ta byla přejata od nejčastějšího vzoru podstatných jmen středního rodu, tj. „město“.

A tak k původním slovům zakončeným na -mě vznikly paralelní výrazy s koncovkou -no. Ve většině případů se už původní podoba pociťuje jako zastaralá, u některých dvojic získal každý z obou výrazů trochu jiný okruh významu (rámě – rameno).

U některých dvojic dokonce původní tvar zcela zanikl a v nové češtině už neexistuje. Uhodnete, o která slova jde? Věřte nebo ne, jsou to výrazy písmeno a jméno. Zcela v duchu výše popsané logiky vznikla i tato slova analogií podle ostatních pádů, protože původně zněly písmě a jmě. (Odtud otázka vznesená duchem středověkého profesora v knize Pan Posleda: „Jaké že jest vaše jmě?“)

Jako zajímavost dodejme, že v jihočeském nářečí proběhl vývoj poněkud jinak: Udržely se zde původní tvary (břímě, plémě) a naopak jejich skloňování se změnilo podle vzoru „kuře“ – tedy bříměte, bříměti… (další možnost, jak se vyhnout změně kmene při deklinaci). Takže i zde se vlastně jedná o analogii, protože tyto pádové tvary byly vytvořeny analogicky podle tvarů v jiném vzoru.

Další díly

Jedna ze základních pouček, které jsme se naučili při hodinách češtiny, zní, že uprostřed slova a na konci je vždy Ů, zatímco na začátku výhradně Ú. Přitom výslovnost je stejná, takže uvedené pravidlo vypadá jako zbytečná zvůle pánú profesorú. Pardon, pánů profesorů.

Samozřejmě jen tak zbůhdarma se toto rozlišení v češtině neobjevilo. Pokusíme se příčinu tohoto stavu povšechně objasnit. Pro začátek jen připomeňme, že ono pravidlo neplatí stoprocentně – pochopitelně Ú se může objevit i uvnitř slova, a to v případě slov přejatých (múza) a u některých slov s předponami (zúčastněný).

„Já jsem diftongizace. Těší mě“

Dlouhé U se v češtině vyskytuje od počátku její historie. A v diakritickém systému se odjakživa zapisovalo s čárkou, tedy Ú. Žádné Ů v počátečních staletích českého písemnictví neexistovalo.

Protože ale v každém jazyce nevyhnutelně v průběhu doby dochází k řadě hláskových změn, začalo takové změně podléhat i Ú (za chvíli si vysvětlíme, proč se tak stalo). Prošlo tzv. diftongizací neboli stala se z něj dvojhláska. Konkrétně dvojhláska OU. Proto jsme namísto „múka“ začali říkat „mouka“, místo „súd“ „soud“ a tak dále.

Tato změna se začala šířit z Čech směrem na východ, ale do všech oblastí Moravy a na území dnešního Slovenska změna nedorazila. Proto se dodnes v některých moravských nářečích říká múka, súd a podobně.

Kde se vzalo Ů

Naproti tomu Ů vzniklo docela jinak, vlastně přímo opačným procesem, tedy monoftongizací. Všude tam, kde dnes máme Ů, bývala kdysi hláska Ó. Tedy „vól“, a ne „vůl“ nebo „ptákóv“ místo dnešního „ptáků“ (v tomto případě navíc zaniklo koncové V).

Z tohoto Ó se postupně vlivem hláskového vývoje stala dvojhláska UO (vuol, ptákuov). A tuto dvojhlásku následně postihla zmíněná monoftongizace – z UO zbylo jen U s prodlouženou výslovností. A vešlo ve zvyk tento vývoj zachytit v písmu tak, že se O přesunulo ve zmenšené podobě nad U, čímž vzniklo Ů.

A právě z tohoto důvodu také existuje v češtině ona známá alternace v základu slova, kdy se Ů v kořeni mění při skloňování a odvozování na O: Máme sice „vůl“ (1. pád), ale „vola“ (2. pád) nebo „volovina“. Podobně například „bůh“, ale „bohu“ a „božský“. Z dnešního pohledu je nesmyslné, že se Ů střídá s O, ale ono se taky v těchto slovech dřív střídalo jen dlouhé a krátké O, což je naprosto normální (vól – vola).

Proč se i v ostatních pádech nezměnilo Ó na UO a posléze na Ů? Zkrátka proto, že v jiných pádech žádné Ó nebylo! Vždycky se tam totiž tato hláska vyslovovala krátce, jako O. A krátkého O se hlásková změna z Ó na Ů pochopitelně nedotkla.

Proč zůstalo Ú na začátku slov

Výše jsme si popsali, jak se z Ú stalo OU. Jenomže na začátku slov se dlouhé Ú v žádné OU nezměnilo (např. údolí, úspěch). Jak to?

Abychom to pochopili, musíme si vysvětlit chronologii změn, o nichž zde mluvíme. Všechno totiž začalo onou změnou dlouhého O v dlouhé U (tedy Ó ˃ Ů). Tato změna se stihla celá provést od závěru 14. století do konce 15. století.

Mělo to logický důsledek: Dlouhé U, nově vzniklé z bývalého Ó, začalo vytlačovat z morfologického systému dlouhé U, které v něm bylo původně (Ú). Právě to byla příčina toho, že toto Ú se začalo vyslovovat OU.

Jenomže existovala jedna pozice, v níž se Ó nikdy v češtině nevyskytovalo: na začátku slov. Žádné ze slov, kde se Ó změnilo na Ů, nemělo tuto hlásku na svém začátku. Proto když se Ú začalo měnit na OU, nepostihla tato změna slova, kde bylo Ú na začátku, tedy slova jako úroda nebo úzký. U těchto slov totiž mluvčí nepociťovali tak silně tendenci Ú změnit, aby ho odlišili od nově vzniklého Ů.

Jen ve velmi hovorové řeči se někdy objeví tendence uplatnit hláskovou změnu z Ú na OU i na začátku slov – asi už jste někdy slyšeli věty jako: „Ty jsi mi ale ouřada!“ Nebo: „Je mi z toho nějak ouzko.“

Závěr

Vidíme tedy, že dvojí zápis dlouhého U (buď jako Ú, nebo jako Ů) má jasné a logické historické příčiny. Zatímco Ú se vyskytuje tam, kde bylo už od raných fází historie češtiny, Ů píšeme tam, kde tato hláska vznikla z dřívějšího Ó.

Ještě štěstí, že v rámci jinak složitého českého pravopisu je práce s těmito písmeny docela jednoduchá a snadno zapamatovatelná.

Další díly


Podrubriky

RSS Zápisníku šíleného korektora

Novinky

10.4. Recenze od Chytráka Tima

Petr Chlebek na svém webu Chytrák Tim zhodnotil 2. vydání naší knížky. Moc děkujeme. Odkazy na další recenze najdete na samostatné stránce.

10.2. „Pište správně česky“ podruhé

Naše veledílo Pište správně česky – poradna šílených korektorů se dočkalo nového, výrazně rozšířeného vydání. A naši čtenáři ho mají se slevou.

4.9. Korunní princ je zpět

Po několika letech se do týmu Proofreading.cz vrátil Petr Behún, jeden z šílených korektorů.

4.8. Nová norma ČSN 01 6910

Od 1. 8. 2014 začala platit nová technická norma ČSN 01 6910 – Úprava dokumentů zpracovaných textovými procesory. Není sice závazná, ale tým Proofreading.cz se s ní seznámil a ve své práci se bude řídit jejími doporučeními.

1.11. Personální změna

Novým vedoucím týmu Proofreading.cz se od 1. 11. 2013 stává paní Alena Žitníková.


Objednávka korektury

Objednávka vám zabere jen pár minut.


Kontakt

Alena Žitníková
Jiskrova 517/4
147 00 Praha 4

azitnikova@proofreading.cz


© 2006–2013 Petr Behún. Všechna práva vyhrazena. Web běží na systému WordPress.
Mapa webu, O webu, Kontakt