Skok na: navigace, obsah




Nacházíte se zde: Úvod » O češtině » Zápisník šíleného korektora




Zápisník šíleného korektora

Pod tímto hrůzostrašným názvem se ve skutečnosti skrývá zajímavý jazykový jev, který vede ke vzniku nových, naprosto nečekaných slov a tvarů. Pojďme si nejprve vysvětlit, oč se jedná.

Vyjádřeno česky, mylná dekompozice je chybné přerozdělení slova. Vzniká tehdy, když mluvčí daného jazyka nerozpoznají správně, jak slovo vzniklo, a v důsledku toho jej při běžném používání pozmění, často v přímém rozporu s jeho původní logikou.

Jeden příklad z češtiny: Sloveso „balit“ vzniklo v důsledku právě takové mylné dekompozice. Ve staročeštině se totiž používalo sloveso „obvaliti“, vycházející ze základního „valiti“ (známe i z dnešní češtiny) doplněného předponou ob-. Popisovalo proces zabalení – zkrátka valením dokola omotat. Jako je ob-kroužit nebo ob-lehnout, bylo i ob-valit.

V pozdějších generacích si ale začali Češi původ slovesa vykládat mylně: Přišlo jim, že je v něm předpona o-, přidaná k základnímu „bvaliti“, což se zjednodušeně vyslovilo „baliti“. Po odsunutí domnělé předpony o- tak vzniklo základní sloveso „balit“, které vlastně vzhledem ke svému původu z „valiti“ nedává vůbec smysl. Hláska B, původně součást předpony, se stala součástí kořene slova.

Neméně pozoruhodné případy ale najdeme i v angličtině. Některé z nich souvisí s dvojím tvarem neurčitého členu, totiž „a“ a „an“.

Chybné pochopení neurčitého členu

Neurčitý člen zní v angličtině buď „a“, nebo „an“. Jejich použití není libovolné – kratší varianta se použije u slov začínajících ve výslovnosti souhláskou (a book), delší varianta u slov začínajících samohláskou (an apple). Tolik učivo základní školy.

Žádný neurčitý člen angličtina původně neměla. Kde se tedy vzal? Vznikl v době rané střední angličtiny zevšeobecněním číslovky „jedna“. Ta totiž původně zněla „an“ (vyslov [án]) Zkrácením výslovnosti na [an] vznikl neurčitý člen, který má jiné použití než číslovka (one).

Brzy se ale ukázalo, že pokud za neurčitým členem „an“ následuje slovo počínající souhláskou, celá kombinace se obtížně vyslovuje, takže mluvčí začali ono N zanedbávat. A brzy se z toho stalo gramatické pravidlo: Tam, kde následující slovo začíná souhláskou, zní neurčitý člen pouze „a“. Původní „an“ přežilo před slovy začínajícími samohláskou, protože tam se kombinace vyslovovala dobře.

Dovolte zde malou odbočku: Naprosto stejným způsobem vznikla dvojice zájmen my/mine. I zde bylo původně jediné slovo „mine“, u nějž ale začalo N před souhláskami mizet (my head vs. mine eye). U tohoto zájmena šel ale vývoj ještě dál – rozdíl mezi oběma jeho verzemi byl nakonec funkčně rozlišen syntakticky, tak jak to známe dnes: my head vs. this head of mine.

A nyní se konečně dostáváme ke slíbené mylné dekompozici. Už asi tušíte, co se stalo. Když podstatné jméno začínalo hláskou N, občas se prostě mluvčí začali mylně domnívat, že ono N je součástí neurčitého členu „an“. A naopak – pokud podstatné jméno začínalo hláskou A, chybně k němu někdy začali přiřazovat N z neurčitého členu.

Asi nejznámějším slovem, které vzniklo takovým nesprávným přerozdělením, je „nickname“ (přezdívka). Původně totiž vzniklo spojením výrazů „eke“ (také) a „name“ (jméno). Doslova přeloženo by to bylo něco jako „taky-jméno“. Jenomže ve spojení s neurčitým členem vzniklo „an ekename“ a mnoho lidí slyšelo spíš „a nekename“. A tento omyl se natolik rozšířil, že už v 15. století bylo slovo „nekename“ všeobecně přijato.

Je to úplně stejné jako s tím naším „balit“. Tak jako Angličanům nebylo jasné, kam patří N (a-n-ekename), nám zase nebylo jasné, kam patří B (o-b-valit).

Ukázkou případu, kdy byla hláska N podstatnému jménu naopak odňata, je výraz pro zmiji, tedy „adder“. Jeho základem je starobylé anglické nǣdre, které se objevuje i v jiných germánských jazycích (všimněte si dnešního německého „die Natter“). Od 14. století se ale začíná objevovat mylná dekompozice a z „a nadder“ se stala „an adder“. Slavný britský sitcom z 80. let „Černá zmije“ by se tedy v originále vlastně měl jmenovat Black Nadder, a nikoli Black Adder.

Posledním příkladem chybného přerozdělení u neurčitého členu, který si uvedeme, je výraz pro „zástěru“, tedy „apron“. Je to výpůjčka z francouzštiny, kde slovíčko znělo naperon a označovalo určitý typ ubrusu. Do angličtiny bylo slovo přejato – s lehce posunutým významem – pochopitelně i s tím N na začátku („napron“), ale protože pro mluvčí bylo i zde těžké rozpoznat, kde je vlastně rozhraní v sousloví „a napron“, hledáme dnes slovo „zástěra“ v anglických slovnících pod písmenem A.

Varianta „apron“ definitivně zvítězila až v 17. století a zcela zakryla původně zjevnou příbuznost tohoto slova s výrazem pro „ubrousek“, tedy „napkin“. Francouzština totiž měla kromě naperon (ubrus) i zdrobnělinu nape (ubrousek). I tu Angličané přejali, a to v podobě „nappekin“, ale zrovna u tohoto slůvka mylná dekompozice neproběhla, takže mu N zůstalo. Z dnešní podoby slov apron – napkin by už na tak blízkou příbuznost hádal málokdo.

Další novotvary

Nová podoba slov ale vznikala i bez pomoci neurčitého členu. Tak jako si mluvčí někdy nevěděli rady s hláskou N na začátku slov, dělala jim potíže i hláska S na jejich konci.

U řady slov zvláště cizího původu se totiž někdy začali domnívat, že tato hláska je pouze koncovkou označující množné číslo, takže v jednotném čísle začali S odsouvat. A opět – omyl se často tak rozšířil, že dnešní angličtina s ním napevno počítá.

Typicky se tento problém vyskytoval u různých plodin. O těch se pochopitelně hovoří v plurálu velmi často, takže mluvčí mají tendenci vnímat koncové S vždy jako znak množného čísla.

Tímto způsobem pronikly do angličtiny například výrazy „pea“ (hrášek) a „cherry“ (třešeň). První výraz je původně germánský a ve staré angličtině zněl pise (vyslovovalo se s dlouhým Í). Naopak slovo pro třešeň pochází z francouzštiny, kde znělo cherise.

Jak vidíte, v obou slovech bylo S neodmyslitelně přítomno i ve tvaru jednotného čísla, zatímco v dnešní angličtině ho najdete jen v plurálu: „peas“ a „cherries“.

Nešlo však jen o plodiny: Co třeba výraz „riddle“ neboli „hádanka“? Ještě na začátku středoanglického období jste mohli někomu dát redels, aby ji uhádl. I zde ale začali mluvčí vnímat koncové S jako znak množného čísla, a tak ho ve tvaru jednotného čísla jednoduše zrušili.

Ostatně i takové slovo „burial“ (tedy „pohřeb“) vlastně pochází se staroanglického byrgels, a mělo tedy původně S. Zase si všimněte, jak slovo zní v němčině: das Begräbnis. I zde příbuzný germánský jazyk prokazuje, že původně bylo S nedílnou součástí slova.

To vše je jen dalším důkazem toho, že opravdu zásadní vliv na vývoj jazyka nemají učenci a autoři slovníků, ale v konečném důsledku široká masa obyvatelstva, která jazyk používá v dennodenní komunikaci podle své vlastní vůle a představ.

Další díly

Jedním z běžných rysů vývoje jazyka je, že u některých slov dojde ke snížení počtu hlásek, a dokonce i slabik v důsledku nedbalé výslovnosti.

Všichni máme podvědomou tendenci ušetřit tzv. „artikulační energii“ – lidově řečeno výslovnost flákáme. Proto mnozí Češi používají „řek“ místo „řekl“, „jabko“ místo „jablko“ a podobně.

Děláme to pouze v případě, že tím nenarušíme srozumitelnost. U mnoha sloves například v první osobě množného čísla zanedbáváme koncové -e – říkáme například „nesem“ místo „neseme“. Všimněte si ale, že to děláme jen tam, kde zůstává jasné, o jakou osobu se jedná. Kdybychom koncové -e vynechávali třeba u slovesa „vidíme“, vzniklo by „vidím“, což je ale zároveň tvar první osoby. Nebylo by tak jasné, jestli mluvíme v jednotném, nebo množném čísle, a proto u sloves tohoto typu koncové -e neodsouváme.

Některé redukce proběhly už v tak dávné době, že byly přijaty do spisovného standardu. Například slovo „sedlka“ si naši předci zjednodušili na „selka“ a „zrcadlko“ na „zrcátko“ a nás už by dnes ani nenapadlo tyto výrazy vyslovit jinak.

Asi vás nepřekvapí, že podobný vývoj lze pozorovat i v angličtině. V průběhu staletí tam u mnoha slov došlo k redukci slabik, z nichž některé byly přijaty do spisovného úzu, jiné nikoli, a další dokonce ovlivnily psanou podobu slova.

Koncovka -tion

Jednou z největších záhad pro ty, kdo se učí anglicky, asi bývá to, proč se koncovka -tion vyslovuje [šn], tedy způsobem na hony vzdáleným zápisu. Podobně -sion se zase vyslovuje [žn].

Nejprve je třeba si uvědomit, že tato koncovka, dnes v angličtině zcela běžná, je vlastně nepůvodní – dostala se do angličtiny z románských jazyků, tj. francouzštiny a latiny. Všechny ty nation, relation, connection, vision, conclusion a další nejsou původně germánské (anglické) výrazy.

Jak už to při přejímání cizích výrazů bývá, Angličané více méně zachovali jejich původní zápis a zároveň se snažili napodobit i jejich výslovnost. Proto se také slovo pro „národ“ vyslovovalo ve 14. století [násiun]. Ve francouzštině se totiž hláska U v mnoha pozicích značila písmenem O, což je zvyk, který pro řadu svých vlastních slov přejali i Angličané (viz love nebo come – původní výslovnost je [luv] a [kum]).

Vývoj postupoval tak, že nejprve I přešlo v J, načež tam, kde předcházela hláska D, S nebo Z, bylo toto J s předešlou hláskou podrobeno asibilaci. Pojem asibilace možná neznáte, ale jednoduše můžeme říct, že ze [sj], [dj] a [zj] se staly [š], [dž] a [ž]. Tak se z [násiun] nebo [viziun] staly dnešní [neišn] a [vižn]. (Všechna [á] v angličtině se v raném novověku změnila na [ei], proto není [nášn], ale [neišn].)

Tímto způsobem se zcela změnila původní zvuková podoba slov zakončených -tion a -sion, a navíc z nich zmizela celá jedna slabika. Tento proces (tedy změna I na J a následná asibilace) samozřejmě postihl i jiná slova než ta zakončená -tion nebo -sion. Tak vznikla dnešní výslovnost výrazů jako „special“ nebo „soldier“ (dříve [spesial, soldier]). Mimochodem obě tato slova rovněž nejsou původně anglická.

Ale protože veškeré změny v jazyce probíhají živelně, ne vždy jsou provedeny do důsledku. Proto také asibilace neproběhla u některých výrazů, kde by podle výše uvedeného pravidla proběhnout měla – všimněte si například výslovnosti „guardian“ nebo „tedious“, kde k redukci slabik nedošlo.

Typy redukcí

Slabiky se však ztrácely i v mnoha jiných slovech, aniž by muselo jít o asibilaci. Tyto případy můžeme rozdělit do několika kategorií:

1. Redukce přijaté do spisovného jazyka a promítající se i v písmu: Do této kategorie patří kupříkladu slova „captain“, „chapter“ nebo „fortnight“. Kdysi se v nich uprostřed vyslovovala slabika navíc, protože vznikly z původních „capitain“ (viz náš „kapitán“ – angličtina i čeština přijaly výraz z francouzštiny, ale u nás neproběhla redukce), „chapiter“ a „fourteen-night“. Redukce byla plně přijata i do spisovného jazyka a odrazila se též v obrazu slov.

2. Redukce přijaté do spisovného jazyka, ale nepromítající se v písmu: Všimněte si třeba slova „medicine“. Z jeho výslovnosti zmizela středová samohláska – vyslovuje se [medsin] –, ale v písmu bylo ono I zachováno.

3. Redukce pouze hovorové: Toto je velmi početná kategorie výrazů, v níž najdeme mimo jiné „necessary“, „history“, „excellent“ nebo „listening“. V běžné řeči často slyšíte výslovnost [nesesry], [histry], [ekslent] a [lisning], zatímco za náležitou výslovnost je stále považováno [nesesEry], [histOry], [eksElent] a [lisƏning].

ZAJÍMAVOST: Zaposlouchejte se někdy do slavné písně „The Sound of Silence“ od Paula Simona. Aby mu ve třetí sloce vyšel text do rytmu písně, zpívá verš „people hearing without listening“ právě s hovorovou, dvouslabičnou výslovností slova „listening“, která je pro většinu z nás, kdo jsme se učili spisovnou angličtinu ve škole, poměrně nezvyklá.

4. Redukovaná a neredukovaná podoba získaly každá jiný význam: Toto je patrně nejzajímavější případ redukce. Někdy se totiž stalo, že v jazyce přežila jak redukovaná, tak neredukovaná podoba slova, přičemž každá z nich nabyla trochu (i hodně) odlišného významu.

Sem patří i tak notoricky známý výraz jako „business“. Pochází z neredukovaného výrazu „busyness“, který tehdy jako dnes značil „zaneprázdněnost“ (viz slovo „busy“). Ve významu „zaneprázdněnost“ se vyslovuje pochopitelně [byzynys], zatímco redukovaná, dvouslabičná výslovnost [byznys] se začala používat ve významu „obchod“.

Dalšími dvojicemi výrazů, které vzešly z jednoho původního slova, jsou třeba curtsy – courtesy (úklona – zdvořilost) a fancy – fantasy (zalíbení – fantazie).

Tomuto procesu se říká významová diferenciace a známe ho i z češtiny. Dvojice výrazů jako například „táhnout“ a „tíhnout“ vznikly rovněž z jednoho původního výrazu. Zde ovšem pochopitelně nejde o redukci slabik.

Je vidět, jak moc do jazykového vývoje zasahuje lidská pohodlnost. Nedbalá výslovnost může vést nejen ke změně výslovnosti a zápisu některých slov, ale dokonce i ke vzniku slov nových.

Další díly

Možná už vás někdy napadlo, proč se kapitánovi říká v angličtině „skipper“ (vyslov [skipr]), když loď se řekne „ship“ [šip]. Logickým odvozením by přece mělo vzniknout spíš slovo „shipper“ [šipr]!

V tomto článku pochopitelně nebudeme odpovídat pouze na tuto otázku, na to by stačil jeden odstavec. Využijeme to ale jako příležitost podívat se na jistý zajímavý aspekt historie angličtiny.

SC přechází v SH

Nejdřív se musíme vrátit v čase pořádně nazpět, až do prvního tisíciletí našeho letopočtu. Od 5. století začali Britské ostrovy osidlovat Anglové a Sasové. V ostrovní izolaci se jejich jazyk začal vyvíjet odlišně od jiných jazyků vzešlých z pragermánštiny. Jednou z hláskových změn, jimiž angličtina záhy po příchodu do Británie prošla, byla změna [sk] na [š] neboli v grafice SC na SH.

Slova, v nichž se dnes objevuje [š], se před 1500 lety vyslovovala se [sk]. Zde je několik příkladů takových slov – nejprve uvádíme dnešní podobu slova, za ní v závorce pak podobu původní: shut (scyttan), ship (scip), fish (fisc), shy (sceoh), show (sceawian), short (sceort).

Platí to i pro název samotného jazyka. Tam, kde dnes říkáme English, vyslovovali staří Anglové a Sasové Englisc [englisk]. Proto se také výraz Englisc vžil jako alternativní označení celého období staré angličtiny (jinak též Old English).

Je nicméně namístě upozornit, že zdaleka ne všude tam, kde dnes slyšíme v angličtině [š], bylo dříve [sk]. Mnoho těchto slov bylo totiž přijato do angličtiny až později z jiných jazyků a [š] v nich bylo odjakživa. Platí to pro výrazy jako „finish“, „rush“ nebo „punish“, které do angličtiny pronikly z francouzštiny až na konci středověku a nikdy se pochopitelně nevyslovovaly [finisk, rask, panisk].

Jak je to s kapitánem

Čímž se dostáváme k vysvětlení, proč se kapitánovi neříká „shipper“, ale „skipper“. Toto slovo totiž v angličtině původně vůbec nebylo. Kdyby to tak bylo a stará angličtina by kromě „scip“ (lodě) měla i „scipper“ (kapitána), byl by i tento výraz podroben hláskové změně a dnes bychom opravdu říkali „shipper“ [šipr].

Jenomže slovo „skipper“ ve skutečnosti proniklo do angličtiny z holandštiny. A důležité je, kdy se tak stalo. Bylo to až ve středověku, kdy už byla hlásková změna SC na SH dávno provedena a skončena. Nově přijaté slovo již tedy změna nezasáhla a ono si uchovalo svou původní podobu.

Vliv staré severštiny

Do jazykového vývoje na Britských ostrovech v této souvislosti významně vstoupila řeč nových kolonistů, kteří do Británie přicházeli od 8. století. Byli to nájezdníci ze Skandinávie, kteří hovořili příbuzným germánským jazykem – starou severštinou. O vlivu staré severštiny na angličtinu jsme již psali v druhém díle seriálu.

Jazyk Skandinávců se v předešlých staletích vyvíjel trochu odlišným směrem než angličtina a jeden z rozdílů mezi těmito germánskými jazyky spočíval právě v kombinaci [sk]. Ve staré severštině se totiž zachovala v plném rozsahu – změna v [š] tam zkrátka neproběhla.

A protože angličtina postupně přejala ze staré severštiny spoustu slovíček, přijala také řadu slov s kombinací [sk], tedy s kombinací, která už z angličtiny mezitím zmizela. A tím se [sk] do angličtiny zase vrátilo!

Tak lze vysvětlit, že v angličtině existují slova jako „skull“, „sky“, „scream“ či „skill“. To všechno jsou původně skandinávské výrazy přejaté do angličtiny v době, kdy už byla hlásková změna SC na SH skončena, a tudíž je nezasáhla. (Zdrojem slov obsahujících kombinaci [sk] byly v malé míře i jiné jazyky – viz zmíněný „skipper“ z holandštiny nebo „discover“ z normanštiny.)

Proto také v angličtině existuje zajímavá dvojice slov „shirt“ a „skirt“. Jak asi víte, první výraz znamená „košile“, ten druhý „sukně“. A zatímco jeden obsahuje SH, ten druhý SK.

Obě slova vlastně pocházejí ze stejného pragermánského základu. Z něj se v angličtině stalo „scyrte“ a bylo podrobeno oné hláskové změně [sk] na [š]. Vzniklo z něj tedy dnešní „shirt“. A v tu chvíli přišli do Británie Skandinávci se svojí „verzí“ téhož výrazu – „skyrta“. A stalo se to, že obě slůvka v angličtině přežila, jen každé s jiným významem.

Další díly

Když se budete pídit po přesném významu pojmů znělá a neznělá hláska, dostane se vám ve slovníku dosti „anatomické“ definice, totiž že při formulování znělých hlásek nám kmitají hlasivky (díky čemuž jakoby zazní jasný tón), zatímco hlásky neznělé vytváříme bez účasti hlasivek.

Málokdo asi monitoruje aktivitu svých hlasivek při vyslovování jednotlivých hlásek, ale můžete si to vyzkoušet: Zkuste vyslovit nejprve hlásky znělé, jako jsou Z, D, V nebo B, a potom jejich neznělé protějšky, tedy S, T, F a P. Patrně poznáte rozdíl v aktivitě hlasivkových vazů.

V češtině je běžné, že v určité kombinaci hlásek nebo v určité jejich pozici vyslovíme znělou hlásku jako neznělou nebo naopak. Vyslovení původní hlásky by totiž na takovém místě vyžadovalo příliš mnoho artikulační energie, kterou se všichni podvědomě snažíme ušetřit. A tak si vypomůžeme neznělým, příp. naopak znělým protějškem.

Běžné je to na konci slov: Například ve výrazech jako „řez“, „dav“ či „hlad“ vyslovíme místo znělých hlásek jejich neznělé protějšky a výsledkem je [řes, daf, hlat]. Tato problematika se ale neomezuje jen na konce slov. Třeba ve slově „když“ vyslovujeme na začátku místo neznělého K znělé G.

Znělost a neznělost v angličtině

Otázka znělosti přichází na přetřes i v angličtině. Už v dávném období Old English například platilo, že neznělá hláska F se ve znělém okolí vyslovovala zněle, tedy jako V. Hláska V přitom v tehdejším anglickém fonetickém systému jako samostatná hláska neexistovala. Anglický výraz pro „nebe“ se tedy psal „heofon“, ale vyslovoval [hevon].

I ve žhavé současnosti angličtiny se korelace znělých a neznělých hlásek objevuje. Navíc – aniž si to možná uvědomujeme – tato znělost/neznělost je často značena i v pravopise (který tím pádem není tak chaotický, jak si mnozí myslí). Připravili jsme pro vás několik zajímavých příkladů.

Vezměte si třeba dvojici výrazů „of“ a „off“. Obě tato slova pocházejí z jednoho zdroje, a sice staroanglického „of“. Proč tedy dvojí zápis? Jeho účelem je právě odlišení znělé a neznělé výslovnosti.

V druhé polovině 14. století se totiž v mnoha nepřízvučných slabikách začaly neznělé frikativy (frikativa je souhláska třená, vytvářená třením vzduchu v úžině mluvidel) jako F nebo S vyslovovat zněle, v tomto případě jako V a Z.

Pokud tedy mluvčí použili původní „of“ jako předložku, bylo nedůrazné, nepřízvučné, v důsledku čehož znělo a dodnes zní [ov]. Všimněte si náležité výslovnosti spojení jako „of me“ nebo „of you“, totiž [ov mí] a [ov jú]. Naopak v pozici příslovce zpravidla „of“ neslo větný důraz, takže ve výslovnosti zůstalo neznělé F, jako ve spojení „get off“ vyslovovaném [ged of].

Tato odlišná výslovnost se pak promítla i v písmu, kdy se neznělá výslovnost [of] začala u příslovcí značit zdvojením F – „off“.

Podobně hláska S se začala vyslovovat jako znělé Z, a to v případech, kdy po tomto S následovalo nepřízvučné E, jež později odpadlo. Je to třeba případ anglického výrazu pro „povstat“, tedy „rise“. Původní výslovnost byla [ríse], ale když koncový zvuk značený jako E začal mizet, přešlo S v Z a nová výslovnost byla [ríz], což v souladu s přirozenými hláskovými změnami v pozdějších staletích dalo dnešní [raiz]. Výslovnost se tak liší od výslovnosti slova „rýže“, které se píše „rice“ a vyslovuje [rais], tedy se S na konci.

U slova „rice“ se zastavme. Můžeme si na něm ukázat jeden pravopisný jev angličtiny. Právě písmena CE se totiž v anglickém pravopise začala používat pro označení neznělé výslovnosti se S. Všimněte si i jiných případů, např. slov „hence“ nebo „race“. I u nich koncové CE v písmu značí hlásku S ve výslovnosti: [hens, reis].

Zajímavá je v této souvislosti výslovnost podstatného jména „house“. Když se na toto slovo podíváte, řeknete si, že by se mělo vyslovovat se Z, protože u něj tak jako u „rise“ odpadlo koncové E. Jak jsme si ale vysvětlili ve třetím díle našeho seriálu, koncové E u slova „house“ je pouze pravopisnou zvyklostí. Začalo se v písmu přidávat jako označení dlouhé předchozí slabiky, ale ve výslovnosti tam koncové E nikdy nebylo. A proto se konec slova „house“ vyslovuje nezněle, tedy se S – [haus].

Ovšem pozor: Jinak je tomu v případě, že slovo „house“ použijeme jako sloveso. Sloveso totiž koncový zvuk mělo, a tudíž výslovnost přešla ve znělou. Proto se sloveso „ubytovat“ vyslovuje [hauz]!

Zase ta francouzština

Dodejme ještě, že za větším rozšířením některých znělých frikativ, jako jsou Z a V, do určité míry stojí již mnohokrát zmíněný vliv francouzštiny. Jak jsme si v tomto článku už uvedli, hlásky Z a V bývaly ve staré angličtině jen kombinatorními variantami svých neznělých protějšků, tedy S a F (neboli nahrazovaly je v určitých kombinacích hlásek, ale nefungovaly jako samostatné fonémy).

Právě to, že angličtina přijala z francouzštiny velké množství slov, kde Z a V stály na začátku slova (např. „very“, „zero“), dalo podnět k jejich fonologizaci.

Další díly

Dalším nápadným rysem angličtiny, jehož původ se pokusíme objasnit, je dvojí stupňování přídavných jmen.

Zatímco některá adjektiva se stupňují přidáním koncovek -er a -est ke kmeni (great – greater – the greatest), u jiných se předsazuje pomocné slovo (beautiful – more beautiful – the most beautiful). V dnešním díle prozkoumáme, jak tato situace vznikla, a v závěru se podíváme i na další rysy anglického stupňování.

Původ dvojího stupňování

Leckdo z vás si možná všiml, že stupňování pomocí koncovek se používá hlavně u adjektiv krátkých (v zákl. tvaru jednoslabičných), zatímco výrazy „more“ a „most“ se přidávají ke slovům delším. Nabízí se tak vysvětlení, že příčina dvojího stupňování je právě v různé délce přídavných jmen. Tak jednoduché to ale není.

Původně se v angličtině stupňovalo pomocí koncovek. V dávné minulosti to byl prakticky jediný způsob, jak se anglická přídavná jména stupňovala. Proto se stupňování přes koncovky dodnes vyskytuje u adjektiv původně germánských.

Naopak stupňování pomocí „more“ a „most“ se v angličtině objevilo až v období Middle English (střední angličtiny) jako přímá nápodoba stupňování francouzského. A tím pádem se používá u kterých adjektiv? Samozřejmě u adjektiv převzatých do angličtiny z jazyka francouzského.

A ta bývají delší než adjektiva od původu germánská. Proto většinou přidáváme koncovky u přídavných jmen kratších a výrazy „more“ a „most“ u slov delších. Je to ale spíš vedlejší efekt. Ve skutečnosti jde o původ těchto adjektiv, ne o jejich délku.

Všimněte si, že „francouzské“ stupňování se opravdu používá převážně u přídavných jmen přijatých z francouzštiny: more normal, more patient atd. Naopak slova germánská mívají stupňování původní: greater, smaller, hotter… Jen u některých přídavných jmen se stalo, že se u nich postupně začaly používat oba způsoby a přežívají vedle sebe.

More a most

Když ve 13. a 14. století uplatňovala na Britských ostrovech silný vliv normanština (varieta francouzštiny), mělo to dopad nejen na anglickou slovní zásobu, ale i na některé jazykové prostředky. Už v jednom z minulých dílů jsme mluvili například o tom, že francouzský vliv urychlil a upevnil přechod angličtiny k analytickému vyjadřování.

Zajímavé ovšem je, že při tomto napodobení cizího jazyka angličtina většinou sáhla po čistě domácích, tedy germánských prostředcích, jak toto napodobení realizovat. Bylo to tak i v případě nového způsobu stupňování.

Ve francouzštině se totiž stupňování provádí pomocí výrazů „plus“ a „le plus“. Například adjektivum „krásný“ se francouzsky stupňuje „beau“, „plus beau“ a „le plus beau“ (krásný, krásnější, nejkrásnější). Angličtina sice ve středověku přijala velké množství různých francouzských adjektiv a stupňovala je „francouzským“ způsobem, ale místo francouzských výrazů „plus“ a „le plus“ zvolila vlastní, germánská slůvka „more“ a „most“. Vzniklo tak dnešní „more beautiful“ a „the most beautiful“.

Změna v kmeni slova

Aby bylo naše pojednání kompletní, musíme dodat, že v minulosti bylo stupňování pomocí koncovek v angličtině hojně doprovázeno i alternací kmene.

Například slova jako „silný“ nebo „dlouhý“ se dříve stupňovala strong – strenger – the strengest a long – lenger – the lengest. Této nepravidelnosti se angličtina (zcela v duchu obecného zjednodušování flexe, jemuž byla podrobena) postupně zbavila a ta přežívá již jen v pozůstatcích: Například výraz „elder“, označující dnes stařešinu či staršího v náboženském smyslu, je vlastně původně běžný a jediný tvar druhého stupně slova „old“: old – elder – the eldest.

Významové rozrůznění

Na závěr zmiňme jednu kuriozitu – velmi zajímavý osud má dnešní anglický výraz pro „blízký“, tedy „near“. Pozornému angličtináři neujde, že toto adjektivum tvarem nápadně připomíná druhý stupeň, ač jde o stupeň první.

A není to náhoda. Výraz „blízký“ a jeho dva stupně (komparativ a superlativ) totiž původně zněly nigh – near – the next. V období Early Modern English (rané nové angličtiny) se však „near“ začalo chápat jako pozitiv, tedy první stupeň. K němu se pak analogicky podle ostatních adjektiv přitvořily náležité tvary druhého a třetího stupně, tj. nearer a the nearest.

A co se stalo s původními tvary stupňování? Výraz „nigh“ přežívá jako archaismus a „next“ získalo svůj vlastní, odlišný význam a použití.

Stejným způsobem vznikly dnešní dvojice výrazů later – latter a latest – last. Původně šlo o dva způsoby, jak stupňovat přídavné jméno „late“ (late – latter – last vs. late – later – latest). Uvedené výrazy se však nakonec významově diferenciovaly tak, jak to známe z dnešního úzu.

Další díly

Pod tímto zdánlivě složitým názvem se skrývá jazykový jev dobře známý z češtiny: Jestliže formulujeme myšlenku v záporu, v řadě případů vyjádříme tuto negaci vlastně dvakrát.

Všimněte si třeba vět „nemám žádné auto“ či „nevidím nic“. Z logického hlediska by se tyto myšlenky vyjádřily spíš „nemám nějaké auto / mám žádné auto“ a „vidím nic“.

Zatímco čeština a mnohé další jazyky dvojí negaci používají, u angličtiny tomu tak není. Náležitý překlad uvedených vět by zněl „I have no car“ a „I see nothing“ (nikoli „I don’t have no car“ a „I don’t see nothing“). Proč některé jazyky dvojí negaci mají a jiné ne?

Jak dvojí negace vzniká

Hned zkraje je dobré si uvědomit, že dvojí negace (jako je ta česká) nikdy není původní součástí jazyka. Což nás nepřekvapí – vždyť jak už jsme si řekli, přísně vzato formulace s dvojí negací vlastně ani nedává smysl.

V žádném jazyce se tedy dvojí negace původně nepoužívala, ani v češtině. Objevila se z jednoduché příčiny: Zápor bývá totiž spjatý se silnými emocemi, ale emoční síla obyčejného záporu se častým používáním stírá, a tak mají lidé mnohdy potřebu vyjádřit negaci opakovaně, přidáním dalšího výrazu.

Všimněte si, že v běžném hovoru často slyšíte vyjádření typu „nemám ani ň“, „neustoupím ani o píď“ či „nepřestanu ani náhodou“. Stejně tak v angličtině se používají spojení jako „not a straw“, „not a bit“ apod.

Tatáž potřeba stojí i za vznikem zajímavých slov typu „nesvár“ či „nestvůra“. Všimli jste si někdy, co je na nich pozoruhodného? Mají význam zcela totožný s příbuznými výrazy, kde předpona „ne-“ chybí. Neboli „nestvůra“ je totéž co „stvůra“ a „nesvár“ znamená to samé jako „svár“! Jenže lidé chtěli negativní zabarvení onoho výrazu zesílit, a tak přidali druhý zápor v podobě předpony „ne-“.

Zkrátka a dobře, častým používáním se působnost jednoduchého záporu oslabuje, takže mluvčí mají tendenci vyjádřit zápor vlastně dvakrát.

Nu a tato tendence se projevila i u vět jako „nechci nic“ nebo „nepůjdu nikam“. Je to vlastně zdůraznění (zdvojení) záporu, které se ale plně začlenilo do gramatického systému („nemám žádné auto“), takže utvořit takovou větu jen s jedním vyjádřením záporu („chci nic“) už by bylo nepřirozené a hodnotilo by se jako zjevná chyba.

Proč v angličtině dvojí negace není

Jak jsme už zmínili v úvodu, angličtina dvojí negaci nepoužívá. Zápor je vyjádřen buď v rámci slovesa (I don’t say anything), nebo záporným zájmenem (I say nothing). Proč angličtina nevytváří věty „I don’t say nothing“ jako my?

Příčina tkví ve faktu, který již v našem seriálu několikrát přišel na přetřes: Angličtina je jazyk analytický, zatímco čeština syntetický. Angličtina tedy nedotváří významy slov a jejich mluvnické vztahy předponami, příponami a koncovkami, ale přidáním dalších výrazů, např. předložek či zájmen.

To má logický důsledek – sloveso v angličtině samo o sobě nikdy není ani kladné, ani záporné. Je to teprve výraz jiný, stojící samostatně, který mu záporný význam přisuzuje. Všimněte si, že ve větách „I say“ a „I do not say“ se samotné sloveso „say“ nijak nemění.

Už při jednoduchém záporu tedy stojí ve větě samostatné slovo se záporným významem, které posouvá celou větu do negace (not, příp. don’t). Přidávat tady ještě jeden samostatně stojící záporný výraz by bylo nepřirozené.

Například záporka „not“ vznikla jako nedůrazná varianta původního „naught“ znamenajícího „nic“ (dnes jde o archaismus). Hypotetická věta s dvojí negací „I don’t say nothing“ by tedy vlastně znamenala „I do naught say naught“, takže není divu, že takové věty v angličtině nevznikají.

V analytickém jazyce by zkrátka dvojí negace vyžadovala dvojí použití samostatného záporného výrazu. Naopak v češtině je první zápor vyjádřen pouhou modifikací slovesa pomocí předpony: říkám – neříkám. Proto lze přirozeně posílit emoční sílu záporu přidáním (prvního) samostatného záporného slova, jako třeba „nic“. Vznikne pak nám známé „neříkám nic“.

Všimněte si, že dvojí negace v záporu chybí i v jiných analytických jazycích, např. němčině: ich habe kein Auto; ich habe nichts gesagt (doslova: mám žádné auto, řekl jsem nic). Umíte si představit, jak by zněla věta „ich habe nichts nicht gesagt“?

Bývávalo, bývávalo

Možná si vzpomínáte, že v dávné minulosti bývala angličtina jazykem syntetickým. Někdy se dokonce záporka stávala součástí slovesa tak jako v češtině. Kupříkladu „nejsem“ se řeklo „ic ne eom“, což ale často splývalo v „ic neom“! (K tomuto sloučení docházelo u nejběžnějších sloves jako „mít“, „chtít“ apod.)

Dokud tento (syntetický) způsob tvoření záporu přežíval, objevovala se v angličtině i dvojí negace v záporu. Ještě v pramenech ze 14. století byste běžně našli věty jako „I ne seie nought“ neboli české „nevidím nic“.

S plným přechodem k analytismu však dvojí negace v záporu z angličtiny zmizela. Již v následujícím století se začala objevovat negace s použitím pomocného „do“, u níž už by opakování záporu pomocí dalšího samostatného výrazu bylo nepřirozené.

Další díly

Bezesporu jedním z nejzajímavějších rysů anglické skladby je používání pomocného „do“ v otázkách a v negaci. Už na základní škole jsme se učili skládat základní věty typu „do you ride?“ a „I do not ride“.

Pokud jste četli i minulé díly našeho seriálu, asi vás teď nepřekvapí, když vám řekneme, že i používání pomocného „do“ je v angličtině docela moderním prvkem, který byste ve staré a ještě i střední angličtině hledali marně.

Otázky se původně vytvářely prostým předsazením přísudku podmětu („ride you?“) a v negaci se zkrátka přidávalo „not“ („I ride not“). Jak a kdy se tedy používání pomocného slovesa pro vytváření otázek a negací uchytilo?

Vývoj slovesa „do“

Sloveso „do“ nebylo ve staré angličtině nijak frekventované a používalo se zhruba ve významu „klást“. Později se začalo v některých spojeních používat i ve smyslu „činit“, ale byl to význam značně neurčitý.

V období střední angličtiny se již začala výrazně oslabovat anglická flexe a angličtina ztrácela prostředky, jimiž předtím rozlišovala, zda je sloveso ve větě použito jako základní, nebo kauzativní. (Jeden příklad za všechny: Sloveso „go“ je jako základní ve větě „I go there“, jako kauzativní ve větě „I make you go there“.)

Jako náhrada se proto začalo používat sloveso „do“, pomocí něhož mluvčí oba významy – základní a kauzativní – mohli odlišit. Vznikaly tak věty jako „I shall do follow him“, která znamená „způsobím, aby byl následován“.

Jakmile získalo sloveso „do“ tuto úlohu, nic již nestálo v cestě jeho plné gramatikalizaci. To znamená, že ztratilo v určitém použití svůj původní význam (činit) a stalo se pouze gramatickou pomůckou. Hovoříme o tzv. „do“ expletivním. Je zkrátka nositelem mluvnických kategorií (osoba, čas, způsob), ale nenese samo žádný význam.

Už ve 13. století se tak objevovaly věty jako „Þys land ofte he dyde bytraye“, tedy dnešním pravopisem „This land often he did betray“.

Jak a proč se ale expletivní „do“ začalo používat v otázkách a negaci? Abychom tomu porozuměli, musíme si nejprve říct něco o anglickém slovosledu.

Zafixování slovosledu

Pokud mluvíte anglicky, dobře víte, že na rozdíl od češtiny má angličtina fixní, tedy neměnný slovosled. Základní větné členy jsou vždy v pořadí podmět – přísudek – předmět. A tak jako u většiny specifik angličtiny i zde platí, že tomu tak dříve nebylo.

Stará angličtina měla slovosled volný podobně jako čeština. Co způsobilo změnu? Ve druhém díle seriálu jsme si vysvětlovali, jak angličtina postupně přešla od syntetického vyjadřování k analytickému. To znamená, že přestala mluvnické vztahy ve větě určovat pomocí koncovek a místo toho zvolila jiné prostředky.

Když je slovosled v jazyce volný, rozlišíte od sebe např. podmět a přísudek pomocí koncovky. Slovosled je pak možné libovolně měnit, protože koncovka jasně určuje, co je podmět a co přísudek. Viz například „Petr vidí Dalibora“ vs. „Dalibora vidí Petr“.

Co když ale střídání koncovek z jazyka prakticky vymizí? Jak potom rozlišit jednotlivé větné členy, třeba podmět a přísudek? V angličtině se to vyřešilo právě slovosledem – stalo se daným, že podmět se uvádí jako první, předmět následuje až po něm.

Když se tedy v období střední angličtiny (1100–1500) začala anglická flexe dramaticky zjednodušovat, nevyhnutelně to vedlo k tomu, že se začal zafixovávat dříve volný slovosled. Nebylo to ze dne na den – čím více se angličtina vyjadřovala analyticky, tím pevnější slovosled byl. Pomocí dochovaných písemných památek lze celý proces, trvající celá staletí, jednoduše sledovat.

Nová úloha expletivního „do“

Teď si možná říkáte, jak to celé souvisí s pomocným „do“. Vydržte, už se k tomu dostáváme.

V průběhu středoanglického období tedy začali angličtí mluvčí pociťovat jako přirozené klást podmět vždy před přísudek. Jenomže jak už jsme si řekli v úvodu, v otázkách byli stále nuceni používat pro ně teď již krajně nepřirozený pořádek slov přísudek – podmět (ride you?). A právě tehdy sáhli po onom expletivním „do“. Proč?

Umožňovalo jim totiž zformulovat otázku položením slovesa na začátek věty, a přitom zachovat přirozený slovosled podmět – přísudek. Tím slovesem na začátku se totiž stalo pomocné „do“ a po něm už bylo možné dát podmět a plnovýznamové sloveso do přirozeného pořadí stejně jako v oznamovací větě.

Tak vznikl dnešní formát „do you ride?“. V podstatě to bylo tak, že vlk se nažral a koza zůstala celá: Otázky se dál začínaly slovesem (do), a přitom bylo sloveso (ride) až za podmětem (you).

Takto vytvořené otázky se v historických pramenech začínají objevovat ve 14. století. Například v Chaucerových Povídkách canterburských čteme: „Unto hym seyde, fader, why do ye wepe?“ (Said to him: Father, why do you weep?)

No a odtud byl už jen krůček k tomu, aby se „do“ začalo používat i v negaci. Použití „do“ je zde totiž velmi podobné jako u otázky – opět zde na sebe toto pomocné sloveso bere úlohu nositele času a způsobu, zatímco sloveso v infinitivu nese význam. (I do not ride.)

Použití „do“ v negaci je asi o sto let mladší než použití v otázce. První výskyty datujeme do 15. století.

Postupný proces

Nelze si samozřejmě představovat, že jednoho rána se lidé na Ostrovech probudili a řekli si: „Tak ode dneška všichni přecházíme na používání pomocného slovesa!“ Ve skutečnosti vedle sebe původní a nový způsob tvoření otázek a hlavně negace žily několik staletí, než nový způsob definitivně převládl.

Ještě William Shakespeare (1564–1616) tvořil negaci častěji starým způsobem (bez „do“) než novým. A pokud byste se chtěli s původním tvarem negace setkat v modernější literatuře, lze doporučit Tolkienův Silmarillion, kde se kromě moderního způsobu také ještě poměrně často vyskytují otázky a negace bez „do“: „Seest thou not how here in this little realm…?“ „Yet he found not the Fire.“ Zde se samozřejmě jedná pouze o umělecký záměr, v Tolkienově době už takto nikdo nemluvil. Používání „do“ v otázkách a negaci se definitivně prosadilo již kolem roku 1700.

Dodejme ještě, že původní způsob utváření otázek a negace přežil do dnešních dnů u slovesa „být“ a u sloves modálních. (Are you here? Should I leave? I will not come. I cannot help.)

Další díly

V článcích, které se zabývají dějinami angličtiny, jsme už uvedli mnoho informací o tom, jak se vyvíjela ta která hláska a jak se různá slova vyslovovala v jednotlivých historických obdobích.

Následuje logická otázka, odkud to všechno víme. V minulých staletích (vyjma doby moderní) se totiž pochopitelně nepořizovaly žádné zvukové nahrávky, které by nám výslovnost prozradily. A zvláště tato otázka přichází na přetřes u angličtiny, kde – jak jsme si vysvětlili v minulých dílech – byl pravopis zafixován v určité podobě už před pěti sty lety a další hláskový vývoj se v něm již vlastně nijak nepromítal.

V tomto článku bychom proto rádi uvedli čtyři prameny, z nichž jazykovědci získávají znalosti o vývoji anglické fonetiky. Jsou to často právě svědectví z těchto pramenů, která (zvláště pokud je zkombinujeme mezi sebou) poskytují ucelený přehled o tom, jak probíhal hláskový vývoj v jednotlivých dějinných etapách.

1) Soukromé texty

Oficiální texty (jako jsou například kroniky) se téměř bezvýhradně drží daného oficiálního pravopisu, a to navzdory faktu, že hláskový vývoj mezitím výslovnost slov změnil. Dobré svědectví o hláskových změnách proto poskytují spíše dochované texty neoficiální povahy, jako jsou soukromé dopisy.

Jejich autoři totiž nebývali tak vzdělaní ani zběhlí v písmu jako autoři oficiálnějších textů, a tak často namísto určeného pravopisu zapsali slovo tak, jak ho slyšeli. A my z toho zjistíme, že „pod povrchem písma“ se vlastně určitá hláska už vyslovovala odlišně. Je jasné, že velmi důležitá je u tohoto pramene datace takových textů.

Například v řadě textů soukromé povahy se už v průběhu 15. století vyskytuje u slov vyslovovaných s dlouhým É takový zápis, který naznačuje změnu výslovnosti na Í. Konkrétně se jedná třeba o zápis weeping jako „wypyng“ nebo psaní slova meet jako „myte“. Z toho můžeme usuzovat, že již v tomto období přecházela původní výslovnost [wéping] a [mét] na [wíping] a [mít], jak to známe i dnes.

2) Rýmy básníků

To je samozřejmě výborný zdroj informací: Jestliže básník rýmuje dvě slova, dá se předpokládat (v závislosti na jeho kvalitách), že mezi nimi musí být zvuková shoda.

Platí to i dnes – už jen z toho, že se v básni objeví rýmová dvojice move–proof, jednoduše poznáte, že se musí vyslovovat s touž samohláskou [ú], a to i kdybyste o anglickém pravopise jinak nic nevěděli.

Jedinou nevýhodou této metody je fakt, že někteří angličtí poetové používali i tzv. eye-rhymes, tedy rýmy, jež staví na shodě nikoli zvukové, ale vizuální. Byli tedy schopni položit do dvojice slova jako love–move, přestože se vůbec nevyslovovala se stejnou samohláskou.

Při využívání tohoto pramene je tedy třeba postupovat obezřetně.

3) Svědectví gramatiků

Už od raného novověku se nejen na Britských ostrovech, ale i jinde objevovali lidé, kterým dnes říkáme gramatikové. Byli to lidé, kteří se snažili více či méně odbornou formou popsat stav jazyka a jeho užívání. U nás můžeme zmínit díla J. Blahoslava (16. stol.) nebo V. J. Rosy (17. stol.). V oblasti anglického jazyka zase mezi nejznámější patří John Hart či William Bullokar, kteří oba žili v 16. století.

Možná si říkáte, že nemůže být nic lepšího než popis stavu výslovnosti přímo od odborníka. I zde je ovšem namístě varování: Jazykozpyt jako vědní obor tehdy vlastně vůbec neexistoval, takže i ty nejlepší tehdejší rozbory gramatiky jsou z dnešního pohledu příliš laické. Informační „výtěžnost“ těchto děl je tedy značně omezená.

Gramatikové často selhávali i v tak zásadních věcech, jako je rozlišování pojmů „písmeno“ a „hláska“, což už samo o sobě činí hodnocení jejich údajů značně nesnadným. Navíc se nezřídka snažili vystihnout celou anglickou fonetiku pomocí těch nemnoha písmen latinky. Srovnejte to s dnešní mezinárodní fonetickou abecedou, která dokáže jemně rozlišovat i mezi jednotlivými variantami konkrétních hlásek.

Kde jsou nám tehdejší spisy zabývající se jazykem užitečné, jsou případy, kdy jejich autoři sestavovali seznamy slov, která se podle jejich vyjádření vyslovují stejně. To nám poskytuje dobrou představu o výslovnosti řady slov v konkrétních obdobích.

4) Zřetel k vývoji jazyka jako celku

Jestliže na základě zkoumání předešlých pramenů dospějeme k teorii, že v daném časovém úseku se některá hláska vyslovovala určitým způsobem, můžeme tuto teorii často potvrdit či vyvrátit, vezmeme-li v úvahu obecný vývoj jazyka jako celku.

Každá uvažovaná výslovnost určité hlásky musí mít své místo ve vývoji jazykového systému. Jestliže víme, jak se tato hláska vyslovovala řekněme o sto let dříve a jak o sto dvě stě let později, jasně se ukáže, zda daná podoba hlásky může být logickým mezistupněm mezi nimi.

A tak je vidět, že díky pečlivému výzkumu a analýze historických pramenů lze poměrně spolehlivě mapovat jazykový vývoj angličtiny, přestože se její pravopis už celá staletí nemění.

Další díly

Jako „Velké samohláskové posouvání“ (Great Vowel Shift) označujeme proces, který se v angličtině odehrál především v období rané nové angličtiny (Early Modern English), tedy zhruba v letech 1500–1650.

V této době změnila velká část samohlásek svou kvalitu neboli zvukovou platnost. Především to platí o samohláskách dlouhých, protože doslova žádná z nich nezůstala vývojem nepostižena. Změnou prošly ale i některé krátké samohlásky, a to zejména v pozicích před likvidami, tedy před hláskami R a L.

Celý tento proces byl pro angličtinu docela převratný – však si zkuste představit, jak moc by se proměnila tvář češtiny, kdybyste v ní mezi sebou zaměnili většinu samohlásek.

Než si k posunu jednotlivých hlásek řekneme víc, zkusme zodpovědět otázku, proč vůbec k Velkému samohláskovému posouvání došlo.

Příčiny Great Vowel Shift

V našich článcích občas připomínáme, že jazyk není chaotická změť hlásek, nýbrž logický systém s mnoha vnitřními souvislostmi. Tak například hlásky v jazyce často tvoří přirozené páry, jejichž hlásky se střídají v různých tvarech slov nebo jejich odvozeninách. Těmto hláskám se příhodně říká střídnice.

Velmi běžnými páry jsou v jazycích krátké a dlouhé samohlásky. Všimněte si v češtině: lhát – lhal. Nebo být – byli. Vlivem jazykového vývoje se někdy do páru dostávají i samohlásky odlišné kvality, v češtině například Ů a O (bůh – božský), U a OU (prudký – proudit) či Í a Ě (vítr – větru, mít – měl).

V angličtině jazykový vývoj způsobil, že na sklonku středoanglického období (Middle English) byl její samohláskový systém velmi rozkolísaný a nevyrovnaný. Angličtina totiž měla v té době sedm samohlásek dlouhých, ale pouze pět krátkých. Krátké samohlásky byly stejné jako v dnešní češtině, tj. I, U, E, O a A. Dlouhých samohlásek bylo víc, protože hlásky O a E měly otevřenou i zavřenou variantu – v podstatě se vyslovovaly dvěma různými způsoby, z nichž každý měl ve fonetickém systému své samostatné místo.

A jak to tedy bylo se střídnicemi? Které dlouhé samohlásky byly protějšky kterých krátkých samohlásek neboli vstupovaly s nimi do mluvnických vztahů? Tady se dostáváme k oné nevyrovnanosti systému. Už z toho, že dlouhých samohlásek bylo víc než krátkých, je jasné, že dvě dlouhé samohlásky musely být zatlačeny do izolace, tedy neměly svůj protějšek mezi krátkými samohláskami. Tento osud připadl hláskám Í a Ú.

Krátké samohlásky I a U byly totiž protějšky zavřeného É a zavřeného Ó! Vznikaly tak dvojice slov jako [wiku – wékes] (slovo „týden“ v singuláru a plurálu) a [duru – dóre] (slovo „dveře“ singulár a plurál).

Takové nesystematičnosti se jazyk přirozeně brání, a tak se rozběhla série hláskových změn. Změna na jednom místě systému pak často vyvolala změny další, takže řetězovou reakcí došlo k celkové přestavbě anglického samohláskového systému.

Počátky posouvání

Velkou výhodou je, že jednotlivé změny se dají i s odstupem pěti set let poměrně jednoduše vysledovat a popsat. Jak jsme si totiž vysvětlili v minulém díle seriálu, pravopis byl v podstatě zafixován ještě před tím, než k Velkému samohláskovému posouvání došlo (resp. krátce po jeho zahájení), takže prostým porovnáním dnešní výslovnosti a pravopisu (jejich odlišností) lze změny vystopovat.

Zdá se, že všechno začalo těmi nešťastnými dlouhými samohláskami Í a Ú, o nichž jsme si už řekli, že se ocitly v izolaci, tj. neměly krátké protějšky. Tím si také můžeme vysvětlit jejich tendenci k diftongizaci – staly se z nich dvojhlásky.

Hláska Í se začala postupně vyslovovat jako II a ještě později jako EI. Tato fáze již jasně převládala v době Shakespearově, takže například slovo „fire“ se v době tohoto slavného dramatika vyslovovalo [fejr]. Později se výslovnost změnila na ƏI [fəjr] (Ə značí tzv. mixed vowel, tedy onen neurčitý samohláskový zvuk, jímž se vyslovuje např. neurčitý člen „a“) a dnešní výslovnost AI [fajr] převládla až v průběhu 19. století!

Druhá dlouhá samohláska, která byla v systému izolovaná, byla Ú. Je pozoruhodné, že prodělala týž proces jako hláska Í. Nejprve se diftongizovala v UU, které postupně přešlo v OU. V této fázi zastihlo dvojhlásku ustálení pravopisu. Proto slova jako „now“, „house“, „bound“ nebo „our“, která se původně vyslovovala s Ú [nú, hús, búnd, úr] zapisujeme s OU. Tam se ale vývoj nezastavil. Dvojhláska se kolem roku 1600 mění v ƏU, aby se na počátku století devatenáctého začala jevit jako AU, které známe dnes [nau, haus, baund, aur].

Výsledkem tohoto procesu bylo, že hlásky Í a Ú ze systému zmizely. Ale ne na dlouho. Uvolnily tím totiž prostor pro změnu zavřeného É a zavřeného Ó právě na Í a Ú. Ty k tomu přirozeně měly tendenci, protože – jak už jsme si řekli – tvořily trochu nelogické páry s hláskami I a U, takže po této změně vznikly mnohem přirozenější střídnice I – Í a U – Ú. Zkrátka samohlásky É a Ó se přirozeně změnily tak, aby jejich zvuková stránka dokonaleji vystihovala jejich pozici v soustavě, v níž byly partnery krátkých I a U.

Ostatně dodnes pravopis o této změně jasně svědčí. Slova, která dnes vyslovujeme s Í, se často píšou s EE, což byl způsob, jak v písmu zachytit dlouhé zavřené É. Příklady jsou slova jako „meek“ nebo „deep“, původně vyslovované [mék, dép].

Tam, kde je v písmu dvojhláska EA, se původně vyslovovalo E otevřené, které ale později přešlo v É zavřené a postihl ho stejný posun jako původní zavřené É – tj. změnilo se na Í. Proto i slova jako „leap“ nebo „peak“ vyslovujeme s Í. (Výjimky typu „break“ a great“ se vysvětlují zpovšechněním nářeční výslovnosti.)

Některé další změny

Uvedené čtyři posuny (Í v AI, Ú v AU, É v Í a Ó v Ú) tvoří páteř Velkého samohláskového posouvání. Bylo by zbytečné v tomto článku vyjmenovávat všechny další změny, jež se v rámci tohoto jazykově dramatického období odehrály, ale zmiňme ještě aspoň některé.

Změnám byly podrobeny i mnohé původní dvojhlásky, například AI přešlo v EI (proto slova jako „lay“ nebo „rain“ vyslovujeme s EI, ale píšeme s AI, což je původní výslovnost). Podobně EU se začalo vyslovovat IU (viz dnešní výslovnost slov jako „few“ či „knew“ – původně [feu, neu]).

Jak jsme zmínili na začátku, významnou roli ve výsledku Velkého samohláskového posouvání sehrály likvidy R a L. Zvláště pokud stály za určitou samohláskou, často zabránily tomu, aby u ní proběhla změna, která jinak tuto samohlásku postihla, nebo způsobily, že měla jiný výsledek . Kupříkladu dlouhé Á přešlo v rámci Great Vowel Shift v EI, takže slova jako „state“, „make“ a „name“, původně vyslovované [stát, mák, nám], se dnes vyslovují [stejt, mejk, nejm]. Ale pokud za tímto Á stálo písmeno R, výsledkem nebylo EJR, ale ÉR. Proto slovíčka typu „bare“, „declare“ nebo „spare“ (původně [bár, diklár, spár]) vyslovujeme [bér, diklér, spér], nikoli (jak bychom čekali) [bejr, diklejr, spejr].

Silný vliv měla také následující hláska L. Opět jeden příklad: Krátké A přešlo v průběhu 16. století zpravidla v E (viz „cap“, „had“, „narrow“), ale následovalo-li po něm L, výsledkem bylo Ó. Proto výrazy jako „all“, „wall“ nebo „small“ nevyslovujeme [fel, wel, smel], ale [ól, wól, smól].

A tak všelijak podobně. Úplný přehled všech samohláskových posunů započatých na přelomu středoanglického a raněnovoanglického období by přesáhl ambice tohoto článku, ale pokud by vás kterékoli jednotlivosti nebo nepravidelnosti blíže zajímaly, neváhejte nám napsat do diskuse pod článkem.

Z čeho ale můžeme vyvodit, jakým způsobem probíhaly jednotlivé změny (například postupná změna Í v II, EI, ƏI a nakonec AI), když pravopis už na tyto posuny nijak nereflektoval? Pokusíme se tuto záhadu objasnit v příštím díle.

Další díly

Před více než sto lety britský spisovatel Jerome Klapka Jerome napsal o své mateřštině toto: „Anglická výslovnost je překážkou našeho postupu. Anglický pravopis byl asi určen hlavně k tomu, aby jím byla výslovnost zakuklena. Je to vtipný nápad, jak zabránit, aby příliš nevzrostla domýšlivost cizinců.“ (Tři muži na toulkách, přeložila Jindřiška Kaplanová-Staňková.)

Tohoto rysu angličtiny jsme si asi všichni všimli jako vůbec prvního, když jsme se anglicky začali učit. Značný počet písmen a kombinací písmen v angličtině se čte dvěma i více různými způsoby, podle toho, v jakém slově se vyskytují. Naopak touž hlásku často píšete různými písmeny. Anglický pravopis se sice řídí určitými pravidly, ale existuje ohromné množství výjimek.

Taková čeština je naproti tomu jazyk fonologický. To znamená, že píšeme přesně to, co říkáme, jen se při tom respektuje logika vzniku slova – např. píšeme „hvizd“, ač vyslovujeme [hvist], protože slovo pochází od slovesa „hvízdat“.

Naopak angličtina a francouzština jsou zástupci toho mála jazyků, kde pravopis často ani zhruba neodpovídá vyslovovaným hláskám. Ale pozor – nebylo tomu tak vždy. Když angličtí mluvčí na Britských ostrovech začali v prvním tisíciletí používat pro zápis svého jazyka latinku, pochopitelně se snažili zachytit jeho výslovnost co nejvěrněji. Jak by také ne: Proč by schválně vymýšleli komplikovaný pravopis se spoustou výjimek?

Tento stav trval i po řadu dalších staletí. Můžeme říci, že až do 15. století byl anglický pravopis fonologický, jako je třeba ten český. Dva vlivy pak ale zapříčinily, že výslovnost a pravopis se rozkmotřily a vydaly se každý úplně jinou cestou. Které vlivy to byly?

Anglický konzervatismus

Dlouhou dobu v Anglii (a nejen tam) platilo, že každý autor se snažil zkrátka co nejlépe zachytit v písmu zvuk slov. Neexistovala žádná jednoticí autorita, která by určila pravopis obecně platný pro všechny. To se pochopitelně začalo měnit zejména s nástupem knihtisku (od roku 1458).

Na Britských ostrovech se podařilo jednotné zásady pravopisu prosadit na konci 15. století hlavně díky úsilí tiskaře Williama Caxtona. Pravopisný standard, který Caxton vytvořil, byl v té době více méně fonologický. Například dlouhé E [é] se zapisovalo EE, dlouhé O [ó] zase OO.

Tak tedy slovo „meek“ se tak zapisovalo proto, že se tehdy vyslovovalo [mék]. Podobně všude tam, kde dnes vidíme v pravopise dvojité O, se opravdu vyslovovalo [ó]. „Book“ se četlo [bók], „flood“ se četlo [flód] a samozřejmě „door“ se četlo [dór].

V následujících staletích došlo v angličtině k mnoha hláskovým změnám, které způsobily, že se velká část slov začala vyslovovat jinak než dříve. Typický britský konzervatismus však zavinil, že obyvatelé Ostrovů měli pramalou chuť něco měnit na zaběhlém pravopise a drtivou většinu těchto hláskových změn zkrátka do pravopisu nepřenesli.

Když se tedy dlouhá O v angličtině změnila na dlouhá U [ú], v pravopise zůstalo OO (book, tooth, goose apod.). V pozici před hláskou R se však ve výslovnosti většinou zachovalo původní [ó], jako např. ve slovech „door“ či „floor“. Navíc po 16. století přešlo původní dlouhé O v mnoha případech v A: blood, flood…

Jenže v pravopise se u všech těchto slov pořád držel zápis z 15. století, a tak se dnes spřežka OO používá v angličtině k zápisu tří různých hlásek!

Podobným způsobem vznikla v anglickém pravopise většina nelogičností a výjimek. Například krátká A přešla v průběhu 16. století v E (cap, attack – vyslov [kep, etek]), ale v pozici po hlásce W se většinou změnila na O (want, was [wont, wos]) a před hláskou L se změnila na dlouhé O (all, wall, small [ól, wól, smól]). Jenže proč měnit pravopis, na který jsme zvyklí, že? To je důvod, proč písmeno A čtete v angličtině jednou [e], jindy [o] a ještě jindy [ó]. Původní dlouhá A [á] se zase (kromě před hláskou R) změnila v EI (state, make, name), ale ani na to pravopis nijak nereflektoval.

Dalším typickým příkladem je vývoj hlásky dlouhé I [í]. Ta se v průběhu staletí postupně transformovala v dnešní AI („mine“, „my“ čteme [majn, maj]). Opět se ale pravopis této změně nepřizpůsobil. Navíc tam, kde se I četlo krátce, se takto vyslovuje dodnes (mist, live). Zase tu tak máme situaci, kdy se jedno písmeno používá k označení tu hlásky I, tu dvojhlásky AI. A tak bychom mohli pokračovat.

Vliv francouzštiny

O rozsáhlém vlivu francouzštiny (resp. především jí blízce příbuzné normanštiny) na anglickou slovní zásobu i typologii jsme se již obsáhle zmínili v obou předešlých dílech našeho seriálu. A její vliv se podepsal i pod dnešní chaotický pravopis.

Když totiž angličtina začala ve 13. století přejímat velké množství románských slov, přirozeně se v ní tyto výrazy vyslovovaly podobně, jako se vyslovovaly ve zdrojovém jazyce, a také jejich zápis Angličané přijali v podstatě ve francouzské podobě.

Tím ale pochopitelně vznikl v pravopise obrovský zmatek. Známe to i z češtiny – ovšem v neporovnatelně menší míře: U nás máme pravidlo, že hlásky jako T, D a N se měkčí, následuje-li po nich měkké I (nic, divadlo, tisk [ňic, ďivadlo, ťisk]). Když ale přijmeme z cizího jazyka slovíčko, jako je „divize“ nebo „titul“, respektujeme jejich původní výslovnost i zápis a čteme je tvrdě, nikoli [ďivize, ťitul]. Tím vzniká v pravopise řada výjimek.

Znásobte to stokrát a získáte představu o tom, co napáchal v anglickém pravopise románský vliv. Počet francouzských slov v angličtině je totiž jednoduše obrovský.

Tak třeba slovíčko „sign“, tedy znamení. Vyslovuje se [sajn], takže když se podíváme na podobná slova jako „mine“ [majn] nebo „line“ [lajn], mělo by se psát podle téže logiky „sine“. Jenže takhle se ve francouzštině nepsalo. Psalo se „sign“ a vyslovovalo [siň]. Angličané si jeho výslovnost upravili na [sijn].

Co pak následovalo, už byl přirozený jazykový vývoj: V hovorové řeči se IJ začalo nedbalou výslovností jevit jako Í. To je zcela logické – totéž se děje v češtině. Vždyť jak vyslovíte v rychlé řeči třeba „přijde“ nebo „zabij ho“? Určitě [příde] a [zabí ho]! (Platí to pochopitelně jen tehdy, jsou-li hlásky I a J tautosylabické neboli patří-li k jedné slabice.)

No a jakmile výslovnost dospěla do stadia [sín], podlehla hláskové změně popsané výše (změna Í na AI) a máme dnešní výslovnost [sajn]. Jenže pravopis zůstal francouzský (sign), takže vznikla nepravidelnost.

Podobně v řadě slov se tam, kde bylo ve výslovnosti U, začalo psát po vzoru normanské grafiky O (bylo-li v sousedství písmeno N, M, U nebo W). Platí to i u výrazů původně anglických, tj. germánských. Slova jako „syn“, „přijít“ nebo „láska“, která ve staroangličtině zněla [sunu, kuman, lufu], se právě kvůli tomu začala psát s písmenem O, tj. „sone“, „come“ a „love“. Hláska U se později začala vyslovovat jako A – odtud dnešní výslovnost [san, kam, lav]. Písmeno O se v zápise takových slov objevilo pod vlivem francouzštiny a znamená další přínos do chaosu anglického pravopisu.

Vlivu francouzštiny můžeme připsat také další zajímavost: Výše jsme mluvili o tom, že dlouhé U [ú] se kvůli britskému konzervatismu zapisuje v mnoha slovech OO (book, tooth…). Všimněte si ale výrazů jako „move“ nebo „prove“. Tam je přece také dlouhé U [múv, prúv]! Proč se tedy nepíšou „moove“ a „proove“? Odpověď opět zní: Protože francouzština. Z tohoto jazyka (resp. z normanštiny, její variety) byly oba výrazy přejaty a toto je jejich původní pravopis.

Jak se mluvilo na konci středověku

A tak kvůli konzervatismu a vlivu francouzštiny ztratil anglický pravopis svou návaznost na mluvenou řeč. Zatímco zvuková stránka jazyka se od konce 15. století dramaticky měnila, v pravopise už se tyto změny téměř zcela přestaly odrážet. Od té doby bylo v pravopisném standardu provedeno jen pár spíše kosmetických úprav.

Možná si teď říkáte: Znamená to, že když budu současný anglický pravopis číst foneticky, vlastně budu angličtinu vyslovovat jako v pozdním středověku?

Představte si, že v podstatě ano. Když vyslovíte třeba „bound“ jako [bound], „glad“ jako [glad], „rain“ jako [rajn], „draw“ jako [drau], „few“ jako [feu] nebo „hurt“ jako [hurt], skutečně napodobíte původní výslovnost těchto výrazů.

Jenomže zdaleka to nefunguje vždy. Existuje totiž spousta míst, kde vás fonetická výslovnost zavede úplně na scestí. Uveďme si pár příkladů.

Jednou věcí je, že angličtina nikdy v pravopise neoznačovala kvantitu neboli délku samohlásek. Proto číst foneticky znamená číst všechny samohlásky krátce, přitom řada z nich se tehdy (stejně jako dnes) vyslovovala dlouze. Například původní výslovnost slova „brother“ (bratr) nebyla [broðer], ale [bróðer], tedy s dlouhým O, nikoli krátkým.

Zvláštní úlohu mělo v anglickém pravopise také koncové E u mnoha slov. Ve staré angličtině totiž měla všechna slovesa jednotnou koncovku -an. (Viz dodnes v němčině podobná koncovka -en u všech sloves.) Tato koncovka se postupně redukovala až na neurčitý samohláskový zvuk, značený v písmu jako E. Výslovnost slovesa „bite“ (kousat) tedy byla ve středověku [bítə].

Nakonec se i tato koncová samohláska přestala vyslovovat, ale protože předešlá slabika bývala dlouhá, koncové E se v pravopise zachovalo jak označení toho, že předešlá slabika se vyslovuje dlouze. A opravdu: zmíněné „bite“ se vyslovovalo [bít], „wrote“ se vyslovovalo [wrót], „time“ [tým] apod.

A pak se stala neobyčejná věc: Pisatelé začali toto koncové E používat jak obecné označení toho, že předešlá slabika se vyslovuje dlouze. Rozlišili tak například „bite“, kde se I vyslovovalo dlouze [bít], a „bit“, kde byla samohláska krátká [bit]. V důsledku toho vešlo ve zvyk přidávat v písmu koncové E i ke slovům, ve kterých byla dlouhá slabika, ale která koncové E nikdy neměla! Je to případ takových slov jako „stone“, „fire“ nebo „house“, která se tehdy vyslovovala [stón], [fír] a [hous] (ještě před tím [hús]). Koncové E se u nich začalo psát jen proto, že tato slova měla dlouhou samohlásku. Fonetická výslovnost [stóne] či [fíre] s koncovým E je tedy zcela mylná. Angličané je takto nikdy nevyslovovali.

Navíc nezapomeňme na to veliké množství přejatých francouzských slovíček, která se rovněž v řadě případů ani ve středověku nečetla tak, jak se dnes píšou. Zápis mnoha slov zase ovlivnily francouzské pravopisné zvyklosti. Už jsme si uváděli výrazy jako „sign“ nebo „son“, které se rozhodně nikdy nevyslovovaly [sign] a [son].

Velké změny

Je opravdu pozoruhodné, jak dramatickými změnami si anglická výslovnost prošla na začátku novověku. Zejména v systému dlouhých samohlásek v podstatě nezůstal kámen na kameni.

Když porovnáte výslovnost dnešní a středověkou, rozdíly jsou propastné. Co způsobilo tak rozsáhlé hláskové změny? A kdy přesně proběhly? Na to se pokusíme odpovědět v příštím dílu.

Další díly


Podrubriky

RSS Zápisníku šíleného korektora

Novinky

10.4. Recenze od Chytráka Tima

Petr Chlebek na svém webu Chytrák Tim zhodnotil 2. vydání naší knížky. Moc děkujeme. Odkazy na další recenze najdete na samostatné stránce.

10.2. „Pište správně česky“ podruhé

Naše veledílo Pište správně česky – poradna šílených korektorů se dočkalo nového, výrazně rozšířeného vydání. A naši čtenáři ho mají se slevou.

4.9. Korunní princ je zpět

Po několika letech se do týmu Proofreading.cz vrátil Petr Behún, jeden z šílených korektorů.

4.8. Nová norma ČSN 01 6910

Od 1. 8. 2014 začala platit nová technická norma ČSN 01 6910 – Úprava dokumentů zpracovaných textovými procesory. Není sice závazná, ale tým Proofreading.cz se s ní seznámil a ve své práci se bude řídit jejími doporučeními.

1.11. Personální změna

Novým vedoucím týmu Proofreading.cz se od 1. 11. 2013 stává paní Alena Žitníková.


Objednávka korektury

Objednávka vám zabere jen pár minut.


Kontakt

Alena Žitníková
Jiskrova 517/4
147 00 Praha 4

azitnikova@proofreading.cz


© 2006–2013 Petr Behún. Všechna práva vyhrazena. Web běží na systému WordPress.
Mapa webu, O webu, Kontakt