O Karlu Ballingovi a marném pátrání
Čas od času se s bratrem snažíme obohatit informační nádrž (nebo je to informační žumpa?) slující internet několika myšlenkami, jež více či méně, tou či onou formou, souvisí s naší mateřštinou a jejím používáním.
A jednou z nejkrásnějších podob jazyka je jistě paní Poezie, zahalená někdy též v oděvu hudebního doprovodu pod názvem Písňový text. Ne každý text písně lze nazvat poezií, ale pokud se setká nádherná hudba s hlubokými slovy, vzniká věru uchvacující harmonie. A protože se vám už jistě z mých metafor dělá špatně, přejdu rovnou k věci.
Onehdy jsem totiž jedny takové překrásné verše hledal na internetu. Složil je před mnoha desetiletími Karel Balling (1889–1972), hudební skladatel a textař. Spojil je v nesmrtelném souznění s jímavou melodií nejznámější části Fibichova Poemu. Při svém pátrání jsem ale tvrdě narazil: Ačkoli v celosvětové pavučině se to jen hemží stovkami stránek překypujících texty všech možných písní přerozličné kvality, po nádherných Ballingových verších ani stopy.
Rozhodl jsem se tedy, že se stanu prvním, kdo je uvede do virtuálního světa. Kéž by všichni autoři dnešních přízemních „lovesongů“ dokázali do svých nejapných písní vdechnout alespoň něco ze vznešeného ducha veršů, jež dokážou promlouvat o lásce tak důstojně a ušlechtile:
Zmírá háj, všechno je kolem tak cizí,
v dálnou dál sluneční záře mizí.
Krásné chvíle nám odlétly,
zbývá zvadlý květ odkvetlý,
stín, jejž zaplaší v ráz
vaše dlaň hebká a měkká.
V touze obraz váš paní má,
líbám s vlahýma očima,
láskou srdce se chví,
prosí a na vás jen čeká.
Houslí pláč, tichý jak tlumené štkaní,
vítá vás, žádoucí krásná paní,
zpívá o lásce podletí,
zpívá o pozdním objetí,
zpívá, ukolébán
v lásky sen čarovnou mocí.
Touží jak srdce tlukoucí,
touží po lásce horoucí,
zpívá, žaluje vám
o smutku bezesných nocí.