Čas od času se s bratrem snažíme obohatit informační nádrž (nebo je to informační žumpa?) slující internet několika myšlenkami, jež více či méně, tou či onou formou, souvisí s naší mateřštinou a jejím používáním.

A jednou z nejkrásnějších podob jazyka je jistě paní Poezie, zahalená někdy též v oděvu hudebního doprovodu pod názvem Písňový text. Ne každý text písně lze nazvat poezií, ale pokud se setká nádherná hudba s hlubokými slovy, vzniká věru uchvacující harmonie. A protože se vám už jistě z mých metafor dělá špatně, přejdu rovnou k věci.

Onehdy jsem totiž jedny takové překrásné verše hledal na internetu. Složil je před mnoha desetiletími Karel Balling (1889–1972), hudební skladatel a textař. Spojil je v nesmrtelném souznění s jímavou melodií nejznámější části Fibichova Poemu. Při svém pátrání jsem ale tvrdě narazil: Ačkoli v celosvětové pavučině se to jen hemží stovkami stránek překypujících texty všech možných písní přerozličné kvality, po nádherných Ballingových verších ani stopy.

Rozhodl jsem se tedy, že se stanu prvním, kdo je uvede do virtuálního světa. Kéž by všichni autoři dnešních přízemních „lovesongů“ dokázali do svých nejapných písní vdechnout alespoň něco ze vznešeného ducha veršů, jež dokážou promlouvat o lásce tak důstojně a ušlechtile:

Zmírá háj, všechno je kolem tak cizí,

v dálnou dál sluneční záře mizí.

Krásné chvíle nám odlétly,

zbývá zvadlý květ odkvetlý,

stín, jejž zaplaší v ráz

vaše dlaň hebká a měkká.

V touze obraz váš paní má,

líbám s vlahýma očima,

láskou srdce se chví,

prosí a na vás jen čeká.

Houslí pláč, tichý jak tlumené štkaní,

vítá vás, žádoucí krásná paní,

zpívá o lásce podletí,

zpívá o pozdním objetí,

zpívá, ukolébán

v lásky sen čarovnou mocí.

Touží jak srdce tlukoucí,

touží po lásce horoucí,

zpívá, žaluje vám

o smutku bezesných nocí.

O Karlu Ballingovi a marném pátrání

6 komentářů u „O Karlu Ballingovi a marném pátrání

  • 15. 5. 2010 (20:12)
    Trvalý odkaz

    Nejsem žádný znalec poezie ani písňových textů a tudíž můj názor nemá žádnou váhu, ale na mě to působí jako přeromantizovaný kýč. Zmírání, štkaní, žalování… to už je tak vznešené, až je to anachronické.

    Reagovat
  • 15. 5. 2010 (20:28)
    Trvalý odkaz

    Máte pravdu, je to anachronické. Jenže já jsem zkrátka nenapravitelný milovník prvorepublikové atmosféry, to víte. Asi proto se mi to tak líbí.

    Reagovat
  • 17. 5. 2010 (18:15)
    Trvalý odkaz

    Nu, budu ještě tvrdší než Wu.
    Od současných „přízemních nejapných lovesongů“ se to totiž liší jen snad ještě vyšší mírou kýčovitosti.

    Krásné chvíle nám odlétly,
    zbývá zvadlý květ odkvetlý

    Nic ve zlém, ale tohle fakt pokládáte za duchaplnou poezii?

    Reagovat
  • 17. 5. 2010 (22:50)
    Trvalý odkaz

    No Michale, já s vámi v podstatě souhlasím. Ona to není moc duchaplná poezie. Co chcete také psát stále originálního, duchaplného a inteligentního o lásce? O politice, o náboženství, to ano. O lásce těžko.

    Co se mi na tom textu líbí, je spíš jeho vznešenost – už v tom, že dámě vyká. Že nemluví o jejím žhavém těle, ale o dotyku její ruky. To je něco, co v současné písňové tvorbě docela postrádám. Myšlenkově je to fakt primitivní – jako všechny milosténky.

    Reagovat
  • 22. 5. 2010 (18:36)
    Trvalý odkaz

    V Poesii o Lásce se těžko píše nějak duchaplně. Ale jde to, světový romantismus má plno kvalitních autoru, např. Percy Bysshe Shelley který je můj oblíbenec… Nicméně, hodně veršů o lásce je prostě klišé…

    Reagovat
  • 10. 12. 2014 (17:26)
    Trvalý odkaz

    Do dnešní reality se sny nehodí, to proto se vám ona slova jeví příliš sladká. Vyřkneme-li je dnes nahlas a ještě takovým způsobem, vysloužíme si pohrdání. Ale přesto je krásné snít a nenechat si vzít tu možnost o nich mluvit :-) A že je to kýč? Vždyť ani Shakespeare nepsal jinak a to je Pán mezi básníky. Např. jeho osmnáctý sonet:

    Mám tebe k jasnému dni léta přirovnat?
    Není tak líbezný ani tak srdci milý:
    vždyť v máji opírá se vichr do poupat
    a léto, léto též trvá jen krátkou chvíli;
    někdy to nebeské oko až příliš žhne
    a jindy jeho tvář nevyjde zase z tmy,
    a každá krása zde od krásy odpadne,
    jak velí náhoda nebo běh přírody.
    Tvé věčné léto však se nikdy nezmění,
    ty nikdy neztratíš nynější jas své krásy,
    tebou se nebude smrt chlubit, že jdeš s ní:
    v mých věčných verších tu přetrváš všechny časy.
    Vždyť dokud bude zde žít a číst kdokoliv,
    dotud zde budeš ty v mých slovech také živ.

    Ať je to kýčovité jak chce, rozhodně lepší než dnešní poezie, dá-li se ještě vůbec poezií nazvat.

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tento web používá soubory cookies. Používáním webu s tím souhlasíte. Podrobnosti

Do vašeho počítače mohou být během používání tohoto webu dočasně uloženy soubory cookies. Pomáhají nám analyzovat návštěvnost, zobrazovat personalizované reklamy, nebo vám usnadnit používání některých služeb webu. Cookies jsou používány výhradně za účelem zkvalitňování služeb a nejsou nijak nebezpečné. Účelem této zprávy je splnění povinnosti informovat Vás, že cookies jsou nezbytnou součástí tohoto webu a jeho používáním s tím souhlasíte. Po stisknutí tlačítka „rozumím“ Vás následující rok tato zpráva nebude znovu obtěžovat.

Zavřít