<texy>V Poesii o Lásce se těžko píše nějak duchaplně. Ale jde to, světový romantismus má plno kvalitních autoru, např. Percy Bysshe Shelley který je můj oblíbenec… Nicméně, hodně veršů o lásce je prostě klišé…

<texy>No Michale, já s vámi v podstatě souhlasím. Ona to není moc duchaplná poezie. Co chcete také psát stále originálního, duchaplného a inteligentního o lásce? O politice, o náboženství, to ano. O lásce těžko.

Co se mi na tom textu líbí, je spíš jeho *vznešenost* - už v tom, že dámě vyká. Že nemluví o jejím žhavém těle, ale o dotyku její ruky. To je něco, co v současné písňové tvorbě docela postrádám. Myšlenkově je to fakt primitivní - jako všechny milosténky.

<texy>Nu, budu ještě tvrdší než Wu.
Od současných “přízemních nejapných lovesongů” se to totiž liší jen snad ještě vyšší mírou kýčovitosti.

Krásné chvíle nám odlétly,
zbývá zvadlý květ odkvetlý

Nic ve zlém, ale tohle *fakt* pokládáte za duchaplnou poezii?

<texy>Máte pravdu, je to anachronické. Jenže já jsem zkrátka nenapravitelný milovník prvorepublikové atmosféry, to víte. Asi proto se mi to tak líbí.

<texy>Nejsem žádný znalec poezie ani písňových textů a tudíž můj názor nemá žádnou váhu, ale na mě to působí jako přeromantizovaný kýč. Zmírání, štkaní, žalování… to už je tak vznešené, až je to anachronické.