Poupravíme-li známý citát Johna Donna, můžeme říct, že „žádný jazyk není ostrov sám pro sebe“. Vždycky na něj působí, ovlivňují ho a pozměňují jazyky okolní. Jazyky si mezi sebou vyměňují slova a někdy se v jednom objeví i celá vazba vzniklá pod působením druhého.
Jak je to s cizími hláskami
Zároveň ale ve světě jazyků panuje pozoruhodná zákonitost: Jazyky od sebe nikdy nepřejímají hlásky, či přesněji fonémy. Nikdy se nestane, že by mluvčí určitého jazyka přijali a začali používat cizorodou hlásku. Pokud přejímají z cizího jazyka slovo obsahující foném, který ve svém jazyce nemají, vždycky ho nahradí nějakou svojí hláskou, která je mu zvukově blízká.
Všimněte si příkladu: Na českém území se vlivem historického vývoje začala používat celá řada německých příjmení. Jedním z nich je dnes velmi rozšířené příjmení Müller. Většina z vás určitě ví, že hláska Ü se v němčině vyslovuje temně, jako zaokrouhlená samohláska.
Takový foném neboli zvuk se ale v češtině nevyskytuje. A jak naši předkové tuto situaci vyřešili? Samozřejmě se nezačali učit formulovat nějaký pro ně cizorodý foném. K tomu nikdy žádný národ nedonutíte. Prostě nahradili Ü nejbližším českým zvukem – vyslovujeme Miler.
Otázkou tedy je, jak mohla do češtiny v nezměněné podobě proniknout slova jako „fyzika“, „fontána“ nebo „forma“, když obsahují pro češtinu neznámou hlásku F.
Spodoba znělosti
Odpověď je více než pozoruhodná. V minulosti jsme totiž opravdu všechna přejatá slova obsahující F upravovali tak, že jsme F nahradili jiným fonémem. Například německé „Fassant“ jsme přejali v podobě „bažant“. Stejně tak namísto „lucifer“ říkali naši předkové ve středověku „luciper“ a z latinského „biscofa“ udělali „biskupa“.
Co způsobilo změnu? Jak to, že jsme postupně začali přebírat slova s F v původní podobě? Odpověď paradoxně spočívá v používání hlásky jiné, jmenovitě V. Tato hláska se totiž v minulosti vyslovovala jako obouretná, nikoli retozubná jako dnes. Pokud vám tyhle termíny z lingvistiky nejsou úplně známé, vyzkoušejte si to: Když vyslovíte V tak, jak jsme zvyklí, všimněte si, že při tom přiložíte horní zuby ke spodnímu rtu. Proto jde o výslovnost retozubnou. Když ale místo zubů a spodního rtu použijete horní a spodní ret (jako anglické W ve slově wind, write apod.), jde o V obouretné neboli bilabiální.
Všude tam, kde dnes vyslovujeme naše retozubné V, jsme dřív vyslovovali V obouretně (dodnes tak činí například Poláci). Pro zajímavost: tato výslovnost dodnes přežila u některých slov ve východočeském nářečí. V něm se dodnes vyslovuje třeba „kreu“ nebo „prauda“.
Když jsme před pár staletími přešli na výslovnost retozubnou, mělo to zajímavý vedlejší dopad: V některých slovech se totiž místo V začal vyslovovat foném F. Však si zkuste říct třeba „dav“, „včela“ nebo „název“. Že je vyslovujete „daf“, „fčela“ a „názef“, viďte?
Tomuto jevu se odborně říká spodoba znělosti. Díky ní do češtiny pronikl foném F – jako změněná výslovnost V v některých slovech. Jakmile se to stalo, foném F se stal Čechům známým, stal se přirozenou součástí jejich fonetiky.
Od té doby už nebylo třeba si cizí slova s F jakkoli upravovat, protože jsme F znali. Možná ne jako písmeno, ale jako zvuk ano. Cesta k tomu, abychom cizí slova s F přijímali v nepřizpůsobené podobě, byla otevřená.
Další díly
- Perličky z historie češtiny – 1. díl: změna v časování
- Perličky z historie češtiny – 2. díl: kde se vzalo F (právě čtete)
- Perličky z historie češtiny – 3. díl: vznik Ř
- Perličky z historie češtiny – 4. díl: proč je Ú jen na začátku slov
- Perličky z historie češtiny – 5. díl: břímě vs. břemeno
- Perličky z historie češtiny – 6. díl: významová diferenciace
- Perličky z historie češtiny – 7. díl: tabuová slova
- Perličky z historie češtiny – 8. díl: proteze není protéza
- Perličky z historie češtiny – 9. díl: příklonka „-li“
- Perličky z historie češtiny – 10. díl: vejce, ale vajec
- Perličky z historie češtiny – 11. díl: problematický vzor „stavení“
- Perličky z historie češtiny – 12. díl: dáte si býkové maso?
Je to zajímavé čtení. Ale vyvstávají mi otázky. Z čeho je patrné, že jakási staroslovanština neměla f? A kdy se tak stalo? Vždyť ve středověkých textech se f normálně vyskytuje: úfat, ofěra, koféř. I krásné české fuj nebude zrovna přejaté. Navíc co vím i ostatní slovanské jazyky f nepostrádají. Ruština je bez H, ale bez F určitě ne. Jak by se tak zázračně synchronně odehrál týž proces v tolika jazycích?
Pane Vyskočile, díky za dotaz. V mnoha pozdněstředověkých textech se F už normálně vyskytuje, protože k procesu, který je v článku popsán, proběhlo poměrně dost dávno. Konkrétně ve XIV. století.
Nicméně dotkl jste se zajímavého tématu, totiž onoho slovesa „úfati“. V podstatě souběžně se vznikem F při asimilaci V se totiž F začalo objevovat i z jiného důvodu, který ale nebyl zdaleka tak významný, proto ho v článku nezmiňujeme.
F totiž v té době začalo vznikat i při rychlé výslovnosti dvojhlásky PV. Sloveso „úfati“ původně znělo „úpvati“. Spojením s předložkou potom vzniká známé dnešní do-úfati čili doufati.
Foném F se navíc v češtině vždycky vyskytoval ve slovech onomatopoických jako „fukati“ a „fučeti“.
Jinak zařazení F jako plnohodnotného fonému do morfologického systému v jiných slovanských jazycích by bylo jistě zajímavé prozkoumat, nicméně je možné, že tam probíhala situace podobně. Nebyla by to až taková výjimka. Společný praslovanský základ znamená i společné vývojové tendence. Například ve všech slovanských jazycích shodně zanikly / vokalizovaly se jery. Nebo ve všech slov. jazycích (s výjimkou polštiny) zanikly nosové samohlásky.
Doplním jednu zajímavost, která mi vlivem tohoto článku vrtala hlavou:
Je asi celkem známé, že používání obouretného „w“ bylo reflektováno i pravopisem. Tedy na místě dnešního „v“ se psalo „w“. Wšude. Pamatuju si, že někde (asi v nějaké učebnici pro ZŠ/SŠ) jsem viděl dobový název „Fidlowačka“.
Cože, „f“ a „w“ v jednom slově vedle sebe? Jak je to možné? Celkem jednoduše, ke změně pravopisu došlo o asi čtyři století později než ke změně výslovnosti: https://cs.m.wikipedia.org/wiki/W#…
Trocha vlastní úvahy (z pohledu lingvistického amatéra): Obecně je vývoj pravopisu zaostávající za vývojem výslovnosti celkem běžný jev. Výslovnost je více spontánní, v psané podobě je větší snaha i prostor držet se zaběhlých konvencí. Extrémem je angličtina (o tom tu ostatně pojednává jiný článek a tohoto blogu), u češtiny ta zkostnatělost zdaleka není tolik vidět. Ale přesto tu je.
Námět na článek: Je v češtině ještě někde podobná zkostnatělost pravopisu? Napadá mě psaní I/Y (matně si vzpomínám na nějaké vysvětlení), Ú/Ů (celkem známá věc), Ě (hmm, jak se to tu vzalo?), ale třeba znáte další případy, na které možná běžně narážíme, ale neuvědomujeme si je.
Děkujeme za komentář. Máte pochopitelně pravdu v tom, že pravopis je vždycky „zpožděný“ za změnami ve výslovnosti – už proto, že písemné materiály po staletí tvořili jen vzdělanci, kteří si sami četbou připomínali a upevňovali pravopis původní, tudíž měli tendenci se ho držet.
Totéž ale vlastně platí i pro vývoj jazyka jako takový: Jeho motorem jsou (bez urážky) plebejci, protože vzdělanci často komunikují spisovně a více čtou, takže si připomínají stávající tvary a znění slov.
No a k vašim otázkám: To s tím I/Y je dobrý nápad, článek napíšu. Zánik Y v řeči a jeho důsledky pro další vývoj samohlásek jsou velmi zajímavé. Ú/Ů zde vysvětlujeme v jiném článku, a pokud jde o Ě, tam je to složitější, bude to souviset s tzv. vydělením jotace, nemyslím, že jde jen o zastaralý pravopis. Možná se mi taky podaří nějaký článek splácat.