Rupert Brooke: Voják

Před časem mě zklamalo, že jsem na internetu nenašel text Karla Ballinga k Fibichovu Poemu, a hned jsem také tento stav napravil a sem do Zápisníku onen text napsal.

Stejně marné pátrání v mezinárodní kabelové síti jsem prodělal i nyní, když jsem pátral po nejslavnějším díle Ruperta Brooka (1887–1915), básni Voják. Zkrátka jsem českou verzi nenašel. Tak pro příští generace:

A kdybych umřel, to o mně vězte jen:

že kdesi v cizím poli kout je malý

a ten navždy Anglii je zasvěcen,

tam v bohatou zem bohatší prach skryli,

prach Anglií zrozený a křtěný,

to tělo, jež anglický vzduch dýchalo,

hýčkáno květy, šlo cestami všemi,

a jemu anglické slunce žehnalo.

Buď přesvědčen: to srdce prosté zla

– jež pulsem věčné mysli stane se –

ty dary přijalo, Anglii vrátí je.

Vzdech, hlas i sny změněné na kouzla,

smích přátel, jemnost ponese

vždy s mírem v srdci ten, jejž zrodí Anglie.

Anglický originál si už na internetu či jinde jistě najdete sami. Jen bych dodal, že tuto báseň napsal Rupert Brooke za bojů první světové války, jíž se účastnil. Tragickým paradoxem zůstává, že slova této básně se nakonec vyplnila na něm, když v roce 1915 ve věku 27 let zahynul na otravu krve a byl pochován (a dodnes leží) v „malém koutě“ na řeckém ostrově Skýru.