Uznávám, že je trochu trapné psát v pětadvaceti letech retro-příspěvek, ale neodolal jsem. Samotného mě totiž překvapilo, kolik detailů z té doby mi uvízlo v mé jinak dosti sklerotické paměti.

Dobu reálného socialismu, na kterou většina retro-pořadů vzpomíná, si vybavuji jen velice mlhavě. V onom slavném devětaosmdesátém jsem se právě stal dítkem školou povinným. Matně si pamatuji na slogan „Být dobrým žákem znamená být dobrým vlastencem“, který se skvěl ve vstupu ZŠ ve Vratislavově ulici, mám takový pocit, že snad ještě probíhaly přípravy na spartakiádu… A to je v podstatě všechno.

Daleko lépe si ale vzpomínám na první vlny do té doby nevídaného zboží všeho druhu, které pozvolna začalo plnit regály prodejen a které bylo pro prvňáka fascinujícím a zhusta též zcela nedostupným lákadlem.

Žvýká celá škola

Žvýkačky jsou v mých vzpomínkách zapsány jako jeden z fenoménů té doby. Kromě tradičního Pedra se objevily i novinky. Žvýkačky se samolepkami, na kterých pózovali želví ninjové, a potom nějaké žvýkačky (mimochodem dosti hnusně chutnající), které obsahovaly „peníze“ – liry, doláče a mařeny. A když jste těch peněz nasbírali dost, vyhráli jste tričko, hodinky nebo (famfáry, prosím) digihru!

Mimochodem jsem nepotkal nikoho, kdo by se k téhle vytoužené metě dopracoval.

A to mi připomíná…

Digihry

Je dost možné, že první digihry se objevily ještě před „sametovkou“, to už opravdu nevím, ale každopádně v prvních cca třech letech mé školní docházky zažívaly nebývalý rozmach.

Potápěči, kteří se pokoušejí vytáhnout ze ztroskotané lodi (nebo co to bylo) pár pytlů zlata, byť jejich řady neustále řídnou pod útoky zákeřné chobotnice. Vlk chytající vajíčka. Kuchař chytající palačinky. Vesmírná loď chytající kosmonauty, kteří z neznámého důvodu skáčou šipky do žhavé lávy. Panečku, to byly doby!

A když zbyl čas nebo se vybily baterky, přišel čas na…

Něco ke čtení

Nestárnoucí Ábíčka přetrvala, Čtyřlístky rovněž a přibyly novoty. Vzpomínám si, jak jsme hltali komiksové příběhy z časopisu Tom a Jerry, případně – když přišla chuť na trochu té kvalitnější literatury – jsme sahali po osvědčené trojici Foglar–Verne–May. (Kolikrát jsme přečetli komiksové vydání dobrodružství Rychlých šípů, nedokážu ani odhadnout…)

A k tomu krátké období mánie kolem časopisu ČAU (Čti a usmívej se) a horečné sbírání čaulířů. Vzpomínáte?

Lego a další luxusní vymoženosti

Na co si vzpomínám poměrně živě, je to, že na spoustu věcí prostě nebyly peníze. Když se objevilo LEGO, bylo to jako zjevení. Jenže vypláznout za stavebnici pár stovek nebylo jen tak. A tak zajít si s rodiči do prodejny na Karlově náměstí a koupit si tam krabičku s „legáčky“ a pár kostičkami bylo pro nás s bráchou na úrovni státního svátku. Na druhou stranu (abych tomuto příspěvku dal také nějaký morální rozměr), zase jsme si toho opravdu považovali.

Ale abych nežvanil jenom já – máte s „posametorevolučními“ roky spojenou také nějakou specifickou vzpomínku?

Tenkrát v devadesátém

14 komentářů u „Tenkrát v devadesátém

  • 2. 2. 2009 (17:26)
    Trvalý odkaz

    Jsem dítko zrozené jen pět měsíců před revolucí, takže téměř všechny mé vzpomínky spadají až do posametorevolučních let. Nu, musím uznat, že všechny body sedí, samolepkami ze žvýkaček byl polepen v podstatě veškerý nábytek v mé polovině pokoje, se sousedem jsme hráli Želvy Ninja, Maye a Verneho jsem četl i poclouchal, takže je dodnes umím nazpaměť a Lego? Prostředek seberealizace, vystavěl jsem desítky domů, hradů, pevností, smontoval auta, tahače, náklaďáky a trvale záviděl tehdy moderní sestavy. Časem jsem přešel k papírovým vystřihovánkám z ábíčka (a když se dnes náhodou podívám, tak kvalita se propadla).

    To bylo v časech než jsem objevil internet…

    Reagovat
  • 2. 2. 2009 (18:20)
    Trvalý odkaz

    Také nejsem pamětník, ale zhruba o dekádu více než vy pamatuji. Pokud mě pamět něklame, ty žvýkačky se samolepkami a s obrázky, ze kterých se daly skládat celé kolekce (namátkou si pamatuji auta a guinessovy rekordy), bylo možné sehnat i nějaký ten rok před revolucí. Nejlépe a nejdříve dostupné byly na poutích.
    Pokud jde o digitální hry, proslulá ruská „vajíčka“ patří také do doby před rokem 1989 a samozřejmě jsem ji svým šťastnějším spolužákům také záviděl.
    Já mám tu dobu spojenou se spoustou hmotných i nehmotných, dobrých i špatných věcí. Co mi ale v paměti uvízlo nejvíce byla určitá specifická atmosféra té doby, kterou nedokáži příliš dobře popsat. Takový pocit „relativně pohodové ale lehce ponuré zatuchlosti“, přičemž ta relativní pohoda je zřejmě více důsledkem poměrně spokojeného dětství, než objektivním znakem té doby. Jakási mrtvost atmosféry souvisela s tím, že spousta věcí byla daných a neměnných (resp. jen těžko), nikam se moc cestovat nedalo, moc k sehnání toho také nebylo, musel si člověk dávat pozor, co vypustil z úst, spousta literatury a filmů bylo zakázaných. Druhým výrazným aspektem ducha té doby z mého pohledu byly formy „lidového úniku“ z této mrtvolné reality, tedy především chataření a tremperství (zejména klasičtí maskáčoví trapíci a máničky, těch jsem se v útlém dětství zároveň trochu obával, zároveň je obdivoval).
    Jo a pak samozřejmě také veksláci, bez těch by nebyl obraz kompletní.

    Reagovat
  • 2. 2. 2009 (19:06)
    Trvalý odkaz

    vlk chytající vajíčka! je mi 23, ale tohle je už tak hrozně stará věc… :D ještě tu digihru někde budu mít…

    Reagovat
  • 2. 2. 2009 (20:56)
    Trvalý odkaz

    Pro mne bylo období 88–90 obdobím intenzivního zájmu o politiku a věci veřejné, jenže když to dneska před někým říkám, mám nepatřičný pocit, že si mě dotyčný zařadí mezi „takyrevolucionáře“, co začali být ohromně aktivní hned jak se to smělo. Takže ano, tu dobu si pamatuju velmi dobře – jen o ní radši nemluvím. :)

    Ale když zalovím v „neosobních vzpomínkách“, tak je to období úžasných zmatků, kdy učitelka, co v říjnu plakala nad Marxem, v prosinci tasila Audienci. Období, kdy nikdo nevěděl, kde bude zítra. Doba, kdy člověka správné slovo na správné schůzi katapultovalo do vedoucí role ani nevěděl jak. Doba prvního koncertu The Cure.

    Ale on vlastně celý rok 89 nebyl už takové „bezčasí“ jako roky předtím. V lednu se přišli dva pánové do školy ptát na to, proč jel náš spolužák do Všetat. V létě lezli východní Němci přes zeď ambasády v Praze. Na Karlově mostě se každý večer debatovalo o politice – všude spousta tajných a mezi nimi lidi s podpisovými archy. V srpnu pořádali lidi ze SVS (Bára Štěpánová např.) běhy ulicí Politických vězňů, to byla docela sranda… Omlouvám se, já si holt pamatuju na tyhle věci ostřeji než na cokoli jiného z té doby.

    Ne, kecám, na něco si přeci jen vzpomínám: Na obrovskou vlnu nejrůznějších časopisů a tiskovin a novin – jako by každý chtěl něco vydávat a něco říct. A na první číslo Rock&Popu

    Reagovat
  • 2. 2. 2009 (23:24)
    Trvalý odkaz

    Napadá mě ještě nezapomenutelný časopis PIF a Herkules a pak reklamní akce na Kukuruku, což byla myslím nějaká sušenka. Nevzpomene si někdo na slogan?

    Reagovat
  • 3. 2. 2009 (0:51)
    Trvalý odkaz

    Jsem, Dalibore, vrstevník, který byl také v první třídě zmaten prudkým přechodem ze „soušky“ na paní učitelku :-) Většina v článku vyjmenovaných věcí zapadá do mé paměti na ony časy, jen bych ještě doplnil dva drobečky.
    LEGO byl fenomén, kterému jsem bezmezně propadl v outlém věku. Relativně dostupné bylo už za poslední spartakiády, tedy kolem roku '85, a to v Tuzexu za bony. Tehdy jich mámě pár zbylo a nevěda, za co je utratit, ukázala prodavačce pod skleněný pult na krabičku s „maršmelově“ sladkým logem LEGO. Bylo to autíčko s přívěsem, na kterém si legáček vozil motorku :-)
    Druhým drobečkem byly nápoje v plechovkách (Fanta, 7up apod.), které bylo najednou možné pořídit včetně obsahu :-)

    Reagovat
  • 3. 2. 2009 (5:47)
    Trvalý odkaz

    Pěkné vzpomínání. Mimo zmíněného i první barevná televize, zahraniční pořady na televizi OK3, pořady pro děti Vega a Magion, později v rádiu každý den Soutěže a písničky Michala Mücksteina, každé odpoledne strávené kopáním meruny na vrata (bránu), vystřihovánky z Abíčka, sbírání seriálů o programování v QBasicu – tehdy pro mě něco těžce scifi, co budu dělat, až budu velký (první komp až na střední). V první třídě první pusa. Přepisování v učebnicích z ČSSR na ČSFR, zákaz říkat soudružko, ale správně paní učitelko (stále nám to nějak nešlo do pusy a tak jsme to stále pletli). Ale co mi dnes nejde do hlavy, v 89. se lidi dali dohromady i bez mobilů a internetu – nechápu. Dnes tolik možností a lidi si nechají s..t od politiků na hlavu a ani jim to moc nevadí.

    Reagovat
  • 3. 2. 2009 (10:22)
    Trvalý odkaz

    Pokud jde o ty zmíněné soudruhy učitele a soudružky učitelky, já byl v té době na gymplu a také to byl trochu nezvyk se ze dne na den přehodit. Tím spíše, že někteří byli opravdu soudruzi a soudružky, bez ohledu na oslovení. Co mi ale nešlo přes pysky, nikdy jsem to neakceptoval a měl skrzevá to krapet problémy, bylo přepnutí nikoliv na pan/paní, ale profesor/profesorka. Nějak mi nedávalo smysl, proč by si tento akademicko-pedagogický titul měli svévolně přivlastňovat absolventi pajdáku nebo pedagogické nadstavby matfyzu (v tom lepším případě).

    No a to lego, to samořejmě byla a pořád je klasika. Já jsem na něm však nevyrůstal, naší husákovské generaci musel stačit ten klon ze Semil, nebo kde to tenkrát vyráběli. Ovšem v kombinaci s Merkurem, které by také bylo hřích opomenout, šlo o dvě bez diskuse „killer“ hračky mého mládí.

    První dotyk s počítačem mě potkal už v pětaosmdesátém na nechvalně proslulých IQ151, kolega Malý jistě bude také pamatovat ;-) Moc se na něm toho nedalo dělat, ale zážitek to byl i tak. QBasic na školním PC XT klonu ze Slušovic o nějaké 3 roky později byl pak hotovou programátorskou nirvánou ;-)

    Joj, dost vzpomínání, nebo mi vyroste další šedivý vlas…

    Reagovat
  • 3. 3. 2009 (19:52)
    Trvalý odkaz

    Bohdan:
    Doteď se mi vybaví text i melodie, až je mi to trapný :D. „Kukuruku, štěstí nové, křupavé a kakaové.“

    Reagovat
  • 16. 5. 2009 (16:49)
    Trvalý odkaz

    Zrovna dneska sem se trochu ponořila do nostalgie a přes Hry bez hranic, Pedro, Kukuruku, Vitacit a podobně jsem se dostala někam, odkud si nevím rady:o)) Je mi 25, tenkrát mi mohlo být tak 10 a vím, že jsme ve velkým nakupovali bud žvýkačky nebo čokoládu a vždy byla uvnitř skládací figurka ( z nějakýho tvrdýho papíru) na kulatým podstavci. Spíš než čokoláda to byla možná taková ta placatá hnusná tvrdá žvýkačka…to je jedno, šlo o ty figurky a měla jsem jich doma kopici. Potíž je v tom, že se nemůžu vzpomenout na název, hledala jsem a hledala, našla spoustu diskuzí, ale nikde ani zmínka. Pomůže někdo?:o)

    Reagovat
  • 16. 8. 2009 (11:10)
    Trvalý odkaz

    Ja vzpomínám na tuto dobu taktéž s nostlagií. Ke Kukuruku přidám ještě jednu větu :-)
    Kukuruku, štěstí nové, křupavé a kakaové, chceš ho večer, chceš ho ráno, Kukuruku řekni mámě ! Možná se mně to už plete, ale takto mně to v hlavě uvízlo :-D
    Ke žvýkačkám Želvy ninja. Já opravdu nasbíral 500 DM a dostal jsem opravdu digihru ( koupili jsme celou krabici těchto žvýkaček a ve škole navzájem vyměňovali libry, dolary a marky ). Žvýkačky jsme vyhodili, protože se opravdu nedaly žvýkat. Byly sladké snad prvních 20s a pak okamžitě hned bez chuti a hořké, větš. dokonce tvrdé a staré… no fuj !
    V době, kdy se najednou ze „souško“ druhý den říkalo paní učitelko ( taky jsem to další měsíce pletl jako ostatní ), mám vzpomínku na jednu ruštinářku, šílenou soudružku a věrnou členku KSČ. Najednou totiž přestala učit ruštinu a vyprávět zaníceně o Auroře a V. I. Lenínovi a začala učit němčinu a občanskou nauku. Německy vůbec neuměla a pletla páté přes deváté a všelijak to motala, vůbec samozřejmě neměla ani výslovnost ( já německy trochu už uměl, moje babička měla státnice a doma mě už předtím učila, takže jsem ve svých 10 letech věděl že říká nesmysly ). V obč. nauce vyprávěla najednou všelijaké bláboly a nikdo nevěděl o čem přesně mluví. Ale udržela se a odešla až 4 roky po převratu. Vůbec hodně lidí se ještě nějakou tu dobu udrželo na svých místech…
    V této době u nás na základce začala velká „šmelina“. Vyměňovaly se maxi plakáty hudebích skupin z Bravíček apod., digitálky s kalkulačkou ( u kterých se tlačítka daly zmáčknout snad jen špičkou propisky ), „angličáky“, autíčka, která šla rozložit na roboty ( ja vzpomínám že jsem sehnal jednu sanitku – robota ).
    Byla to doba plná mnohých překvapení, nových možností, věcí v obchodech, tiskovin apod. Takto jsem to vnímal já.

    Reagovat
  • 29. 4. 2010 (23:10)
    Trvalý odkaz

    Jo Časopis ČAU byl prima i s těma Zlozobákama :)).
    Ještě je dokonce i mám (2 edice) Zlozobáci a Disney.
    Na další naši neměli pač to stálo 8,60Kčs a to bylo kdysi celkem dost peněz.

    Reagovat
  • 29. 9. 2010 (18:44)
    Trvalý odkaz

    Ti potapeci byli jiz drive. Dokonce to bylo vyrabeno v rusku :D:D:D

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tento web používá soubory cookies. Používáním webu s tím souhlasíte. Podrobnosti

Do vašeho počítače mohou být během používání tohoto webu dočasně uloženy soubory cookies. Pomáhají nám analyzovat návštěvnost, zobrazovat personalizované reklamy, nebo vám usnadnit používání některých služeb webu. Cookies jsou používány výhradně za účelem zkvalitňování služeb a nejsou nijak nebezpečné. Účelem této zprávy je splnění povinnosti informovat Vás, že cookies jsou nezbytnou součástí tohoto webu a jeho používáním s tím souhlasíte. Po stisknutí tlačítka „rozumím“ Vás následující rok tato zpráva nebude znovu obtěžovat.

Zavřít