Skok na: navigace, obsah




Nacházíte se zde: Úvod » O češtině » Zápisník šíleného korektora » HISTORIE ANGLIČTINY – 7. díl: absence dvojí negace




HISTORIE ANGLIČTINY – 7. díl: absence dvojí negace

Pod tímto zdánlivě složitým názvem se skrývá jazykový jev dobře známý z češtiny: Jestliže formulujeme myšlenku v záporu, v řadě případů vyjádříme tuto negaci vlastně dvakrát.

Všimněte si třeba vět „nemám žádné auto“ či „nevidím nic“. Z logického hlediska by se tyto myšlenky vyjádřily spíš „nemám nějaké auto / mám žádné auto“ a „vidím nic“.

Zatímco čeština a mnohé další jazyky dvojí negaci používají, u angličtiny tomu tak není. Náležitý překlad uvedených vět by zněl „I have no car“ a „I see nothing“ (nikoli „I don’t have no car“ a „I don’t see nothing“). Proč některé jazyky dvojí negaci mají a jiné ne?

Jak dvojí negace vzniká

Hned zkraje je dobré si uvědomit, že dvojí negace (jako je ta česká) nikdy není původní součástí jazyka. Což nás nepřekvapí – vždyť jak už jsme si řekli, přísně vzato formulace s dvojí negací vlastně ani nedává smysl.

V žádném jazyce se tedy dvojí negace původně nepoužívala, ani v češtině. Objevila se z jednoduché příčiny: Zápor bývá totiž spjatý se silnými emocemi, ale emoční síla obyčejného záporu se častým používáním stírá, a tak mají lidé mnohdy potřebu vyjádřit negaci opakovaně, přidáním dalšího výrazu.

Všimněte si, že v běžném hovoru často slyšíte vyjádření typu „nemám ani ň“, „neustoupím ani o píď“ či „nepřestanu ani náhodou“. Stejně tak v angličtině se používají spojení jako „not a straw“, „not a bit“ apod.

Tatáž potřeba stojí i za vznikem zajímavých slov typu „nesvár“ či „nestvůra“. Všimli jste si někdy, co je na nich pozoruhodného? Mají význam zcela totožný s příbuznými výrazy, kde předpona „ne-“ chybí. Neboli „nestvůra“ je totéž co „stvůra“ a „nesvár“ znamená to samé jako „svár“! Jenže lidé chtěli negativní zabarvení onoho výrazu zesílit, a tak přidali druhý zápor v podobě předpony „ne-“.

Zkrátka a dobře, častým používáním se působnost jednoduchého záporu oslabuje, takže mluvčí mají tendenci vyjádřit zápor vlastně dvakrát.

Nu a tato tendence se projevila i u vět jako „nechci nic“ nebo „nepůjdu nikam“. Je to vlastně zdůraznění (zdvojení) záporu, které se ale plně začlenilo do gramatického systému („nemám žádné auto“), takže utvořit takovou větu jen s jedním vyjádřením záporu („chci nic“) už by bylo nepřirozené a hodnotilo by se jako zjevná chyba.

Proč v angličtině dvojí negace není

Jak jsme už zmínili v úvodu, angličtina dvojí negaci nepoužívá. Zápor je vyjádřen buď v rámci slovesa (I don’t say anything), nebo záporným zájmenem (I say nothing). Proč angličtina nevytváří věty „I don’t say nothing“ jako my?

Příčina tkví ve faktu, který již v našem seriálu několikrát přišel na přetřes: Angličtina je jazyk analytický, zatímco čeština syntetický. Angličtina tedy nedotváří významy slov a jejich mluvnické vztahy předponami, příponami a koncovkami, ale přidáním dalších výrazů, např. předložek či zájmen.

To má logický důsledek – sloveso v angličtině samo o sobě nikdy není ani kladné, ani záporné. Je to teprve výraz jiný, stojící samostatně, který mu záporný význam přisuzuje. Všimněte si, že ve větách „I say“ a „I do not say“ se samotné sloveso „say“ nijak nemění.

Už při jednoduchém záporu tedy stojí ve větě samostatné slovo se záporným významem, které posouvá celou větu do negace (not, příp. don’t). Přidávat tady ještě jeden samostatně stojící záporný výraz by bylo nepřirozené.

Například záporka „not“ vznikla jako nedůrazná varianta původního „naught“ znamenajícího „nic“ (dnes jde o archaismus). Hypotetická věta s dvojí negací „I don’t say nothing“ by tedy vlastně znamenala „I do naught say naught“, takže není divu, že takové věty v angličtině nevznikají.

V analytickém jazyce by zkrátka dvojí negace vyžadovala dvojí použití samostatného záporného výrazu. Naopak v češtině je první zápor vyjádřen pouhou modifikací slovesa pomocí předpony: říkám – neříkám. Proto lze přirozeně posílit emoční sílu záporu přidáním (prvního) samostatného záporného slova, jako třeba „nic“. Vznikne pak nám známé „neříkám nic“.

Všimněte si, že dvojí negace v záporu chybí i v jiných analytických jazycích, např. němčině: ich habe kein Auto; ich habe nichts gesagt (doslova: mám žádné auto, řekl jsem nic). Umíte si představit, jak by zněla věta „ich habe nichts nicht gesagt“?

Bývávalo, bývávalo

Možná si vzpomínáte, že v dávné minulosti bývala angličtina jazykem syntetickým. Někdy se dokonce záporka stávala součástí slovesa tak jako v češtině. Kupříkladu „nejsem“ se řeklo „ic ne eom“, což ale často splývalo v „ic neom“! (K tomuto sloučení docházelo u nejběžnějších sloves jako „mít“, „chtít“ apod.)

Dokud tento (syntetický) způsob tvoření záporu přežíval, objevovala se v angličtině i dvojí negace v záporu. Ještě v pramenech ze 14. století byste běžně našli věty jako „I ne seie nought“ neboli české „nevidím nic“.

S plným přechodem k analytismu však dvojí negace v záporu z angličtiny zmizela. Již v následujícím století se začala objevovat negace s použitím pomocného „do“, u níž už by opakování záporu pomocí dalšího samostatného výrazu bylo nepřirozené.

Další díly


Komentáře k tomuto článku jsou uzamčeny.


Komentáře

RSS feed for comments on this post.

Černoši se nenápadně snaží dvojí zápor do angličtiny neoficiálně propašovat, viz třeba názvy hitů
Ain't no sunshine when she's gone nebo
Ain't no mountain high enough.

vitsoft vložil(a) 19. 9. 2016, 22.03

Správně německy je „ich habe kein Auto“, protože auto (i v němčině) je neutrum, ne femininum. :)

Ale mám dotaz: Jak je možné vysvětlit si, že jak v lidové angličtině, tak v lidové němčině se občas dvojitý zápor používá?

– Martin vložil(a) 30. 9. 2016, 8.18

to Martin: Díky, je to nepozornost, hned to opravím.

Co se týče vašeho dotazu: Myslím, že článek v podstatě obsahuje odpověď. Tendence k zesílení emočně otřelé negace je přirozená. V důsledku analytismu se v angličtině ani němčině sice zdvojování negace plně neprosadilo, ale tendence k němu ve velmi lidové řeči nepřekvapuje.

– Petr Behún vložil(a) 30. 9. 2016, 8.58

Jakkoliv nemám ani v nejmenším v otázkách staré angličtiny dostatečnou erudici, dovolím si malý podnět k zamyšlení či polemice: opravdu je tomu tak, že ve spisovné angličtině/němčině dvojí zápor není jednoduše z důvodu toho, že se ono „ne“ nedostatečně nalepilo na plnovýznamové sloveso?
Vzhledem k tomu, jak moc je v hovorové angličtině dvojí zápor rozšířen (přestože jeho použití má jasné pocitové či nářečné zabarvení; bez něj je spíše znakem nedostatečného vzdělání), nezdá se mi, že by s použitím měli angličtí mluvčí nějaký zásadní problém.
Spíše mi přijde, že onen vícenásobný zápor měl prostě jenom smůlu, a tak se do spisovného jazyka se neprobojoval – ale klidně mohl a kdo ví, jestli se mu to nakonec ještě v budoucnu nepovede.
Nikterak nezastírám, že toto není nic víc, než dojmologie založená na sledování „běžných“ mluvčích.
Ale uznejte – nepřipravují se ti anglikánci o mnohé, když nedokáží říct větu jako „Nikdo nikomu nikdy nic neudělal“?

Michal Malének vložil(a) 25. 11. 2016, 17.07

Pane Malénku, omlouvám se, že odpovídám až nyní.

Výklad jednotlivých tendencí v jazyce není nikdy jednoduchý a v jednotlivostech se neshodnou ani experti. Přesto se domnívám, že výrazné omezování dvojí negace s tím, jak angličtina přecházela k analytismu, nebude úplně náhoda. Dvojí negace vymizela v průběhu 15. století, kdy vrcholil přechod k analytickému vyjadřování.

Mimochodem záporka „not“ vznikla stažením původního „nawiht“ neboli „ne an wiht“ = ani jedna věc. Původně se tedy jednalo právě o zesílení emočně otřelého záporu, jako je dnešní „not a bit“, „not a straw“ apod. To byly ty původní dvojí zápory jako „ic naebbe nawiht“ (nemám nic – „naebbe“ je stažené „ne haebbe“).

Když se ze zesilovacího „nawiht“ stala prostá gramatická záporka „not“, zmizelo ono „ne“ a vzniká „I have not“.

Jinak viz též mou odpověď Martinovi výše.

– Petr Behún vložil(a) 5. 12. 2016, 17.09


Podrubriky

RSS Zápisníku šíleného korektora

Novinky


Objednávka korektury

Objednávka vám zabere jen pár minut.


Kontakt

Alena Žitníková
Jiskrova 517/4
147 00 Praha 4

azitnikova@proofreading.cz


© 2006–2013 Petr Behún. Všechna práva vyhrazena. Web běží na systému WordPress.
Mapa webu, O webu, Kontakt